6 Tdo 634/2009

Plný text

6 Tdo 634/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2009 o dovolání obviněných G. A., O. D., T. H., J. K., P. K., J. O., V. S., L. Ž., a L. Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 2 To 54/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 58/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných G. A., O. D., V. S. a L. Ž. o d m í t a j í .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. H., J. K., P. K., J. O. a L. Ž. o d m í t a j í .

Odůvodnění:

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 2 To 54/2007, bylo o odvoláních obviněných M. M., O. D., G. A., V. S., J. G., M. P., T. H., J. D., J. K., P. R., R. M., L. Ž., L. Ž., J. O., P. K., J. K., státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, poškozených J. M., P. L., G. B., s.r.o. se sídlem [adresa] sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 4 T 58/2006, rozhodnuto tak, že

I.Podle § 258 odst. 1 písm. b/, písm. c/, písm. e/, odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání obviněných J. O., P. K., J. G. a M. P. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek částečně zrušen,(a to ve vztahu k obviněným P. K., J. O. a O. D., kteří podali dovolání)

1. ohledně obviněného J. O. ve výroku o vině pod bodem II.a) a ve výroku o trestu,

2. ohledně obviněného P. K. ve výroku o vině pod body II.b), c), III.a), III.b), a IV., ve výroku o trestu a ve výroku o jeho povinnosti k náhradě škody vůči poškozené společnosti K., p., a.s.,

3.ohledně obviněného O. D. ve výroku o vině pod bodem X. a ve výroku o trestu,

a nově bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že

a)obviněný O. D. byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl za tento trestný čin, a dále za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a za pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c/ tr. zák. k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a/, písm. b/ tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek pod body I. a VI. nezměněn, podle § 234 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 55 odst. 1 písm. a/ tr. zák. z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci, a to 9 ks nábojů 45 A. a laserového zaměřovače zn. L.

b)obviněný J. O. byl při nezměněném výroku o vině pod body II. b), c), III. a), b), IV., V., VI. a VII. napadeného rozsudku odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 44 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků, pro jehož výkon byl § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,

c)obviněný P. K. byl při nezměněném výroku o vině pod body I. a V. napadeného rozsudku odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 44 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,

a nově byl podle § 259 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek doplněn tak, že

1.z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze byl podle § 55 odst. 1 písm. a/ tr. zák. uložen trest propadnutí věci obviněným:

a) L. Ž., a to 124 ks nábojů 7,65 mm B. g (střela s ocelovým jádrem),

b) J. K., a to 48 kusů nábojů 9 mm L., zn. S. se střelou A.,

2.z podnětu poškozených G. B., s.r.o., J. M. a P. L. byla

a) obviněným R. M., J. O., M. P., P. R. a L. Ž., podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti G. B., s.r.o., se sídlem [adresa] škodu ve výši 2.582.382,- Kč s úrokem z prodlení ve výši

- 3,5 % z částky 1.235.000,- Kč od 25.1.2003 do zaplacení,

- 3 % z částky 360.000,- Kč od 25.3.2003 do zaplacení,

- 3 % z částky 500.000,- Kč od 10.5..2003 do zaplacení,

- 3 % z částky 445.000,- Kč od 12.6.2003 do zaplacení,

- 3 % z částky 13.125,- Kč od 11.2.2003 do zaplacení,

- 3 % z částky 29.257,- Kč od 27.5.2003 do zaplacení,

b) poškození J. M. a P. L. byli podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Odvolání obviněných V. S., L. Ž., L. Ž., J. K., P. R., R. M., G. A., M. M., J. D., O. D., T. H., J. K. a poškozené U. p., a.s., jakož i odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze v části směřující do zprošťujících výroků týkajících se obviněného I. K., G. A., O. D., J. K., M. M. a V. S. a v části směřující do výroků o trestech, uložených obžalovaným J. K. a J. D., byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Podle § 259 odst. 2, odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. O. byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zástupce v Praze ze skutku, v němž byly obžalobou spatřovány pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c/ tr. zák. k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a/, písm. b/ tr. zák. a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c/, odst. 2, písm. c/ tr. zák. (bod XII. obžaloby).

Podle § 259 odst. 2, odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. K. byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zástupce v Praze ze skutků, ve kterých byly obžalobou spatřovány

pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c/ k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a/, písm. b/ tr. zák. a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c/, odst. 2 písm. c/ tr. zák. (bod XIII. obžaloby),

pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c/ k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a/, písm. b/ tr. zák. a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c/, odst. 2 písm. c/ tr. zák. (bod XIV. obžaloby),

pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c/ k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a/, písm. b/ tr. zák. a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c/, odst. 2 písm. c/ tr. zák.(bod XVI. obžaloby),

pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c/ k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a/, písm. b/ tr. zák. a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c/, odst. 2 písm. c/ tr. zák.(bod XVIII. obžaloby),

pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c/ k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a/, písm. b/ tr. zák. a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c/, odst. 2 písm. c/ tr. zák. (bod XVII. obžaloby).

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 2 To 54/2007, podali prostřednictvím svých obhájců dovolání :

a)obviněný G. A.,

b)obviněný O. D.,

c)obviněný T. H.,

d)obviněný J. K.,

e)obviněný P. K.,

f)obviněný J. O.,

g)obviněný V. S.,

h)obviněný L. Ž.,

i)obviněný L. Ž.

a)

Obviněný G. A. v podaném dovolání (podaném prostřednictvím obhájkyně) uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spočívá podle obviněného v tom, že „skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, mu nebyl prokázán žádnými objektivními důkazy provedenými v přípravném řízení, v průběhu hlavního líčení ani před soudem odvolacím“. Obviněný poukazuje na to, že trestná činnost, kterou byl uznán vinným, „mu byla připisována výrokem rozsudku soudu prvního stupně pouze na základě rozporuplné výpovědi H., B. a V. a nebyla prokázána žádným objektivním důkazem“. V další části svého dovolání pak zpochybňuje výpovědi H., B. i V. Obviněný je toho názoru, že pokud „samy soudy zpochybňují věrohodnost výše uvedených osob a důvodně předpokládají nepravdivé výpovědi“, nelze postupovat jinak, než použít zásadu in dubio pro reo i v případě skutku, za který byl odsouzen a který nespáchal, neboť při v podstatě stejné důkazní situaci byl zproštěn skutků uvedených v obžalobě pod body VIII., IX.,XI. a XXX. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadené dovoláním zrušil a odvolacímu soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl.

b)

Obviněný O. D. uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V podaném dovolání uvádí, že „napadá výrok o zamítnutí jeho odvolání podle § 256 tr. ř. učiněný v citovaném rozhodnutí odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu“. Podle jeho mínění uplatněný dovolací důvod je dán tím, že „jeho účast na spáchání skutků jejichž spácháním byl uznán vinným, a které jsou popsány ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, není v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podložena žádným relevantním důkazem. Není zde jediný věrohodný důkaz o jeho účasti na trestné činnosti, pokud pomíjí výpověď svědka H. a obviněného B.“. V dovolání argumentuje obviněný tím, že jeho vina byla soudy dovozena na základě rozporuplných výpovědí obviněného B. a svědka H., přičemž se soudy nevypořádaly se skutečností, že z 200 vyslýchaných svědků před soudem víc jak dvacet z nic prohlásilo, že bylo k výpovědi nuceno, anebo policie jejich výpovědi napsala a svědek jen tuto výpověď podepsal. Dále uvádí, že i přes rozsáhlost dokazování, není k jeho osobě ani jeden další podpůrný, přímý důkaz o jeho účasti na trestné činnosti. Dále odvolacímu soudu vytýká, že odmítl jeho námitky k postupu policie, kdy tato prováděla dva i tři výslechy současně na různých místech, a tím bylo podle jeho názoru ignorováno právo na spravedlivý proces. Soudům vytýká, že nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, event. aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl. Obviněný zaslal sám tzv. „doplněk dovolání do rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 54/2007, ze dne 13. 12. 2007“.

c)

Obviněný T. H. v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně v úvodu obsáhle popisuje skutky, kterými byl uznán vinným, aby následně uvedl, že dovolání podává proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., „neboť odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 265a odst. 1 písm. a) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“, jehož naplnění spatřuje v tom, že z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací, je zřejmé, že „tímto jednáním“ nemohl naplnit a nenaplnil všechny znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, tj. pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Má za to, že z žádného důkazu nevyplývá, že by měl vědomost, že je členem organizované skupiny. V další části dovolání popisuje svoji činnost, kdy uvádí, že byl pouze požádán o poskytnutí skladu a ze skutečnosti, že patřičné doklady nebyly zaneseny do účetnictví nemůže být podle jeho mínění dovozována právní kvalifikace, pro kterou byl odsouzen. Je přesvědčen, že je nevinen a soudům vytýká, že svá rozhodnutí opírají o skutková zjištění vyplývající z důkazů, které byly opatřeny v rozporu s trestním řádem, a to zejména o opakované výslechy obviněných B., D. a M. S. V souvislosti s těmito argumentuje tím, že je nelze použít, neboť v okamžiku jejich opatření, nebylo proti němu pro tento skutek trestní stíhání zahájeno, nebo bylo přerušeno. V dalších úvahách obviněný poukazuje na to, že právní věta jednání, pro které byl uznán vinným, neodpovídá skutkovému zjištění a je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Rovněž tak nemohou být podle mínění obviněného naplněny ani znaky účastenství na trestném činu krádeže s ohledem na absenci „vědomí o konání hlavních pachatelů.“ Obviněný je toho názoru, že maximálně by jeho jednání mohlo vykazovat znaky trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák., když i v tomto případě opětovně chybí důkazy, které by prokazovaly, že věděl nebo mohl vědět, že se jedná o odcizené zboží. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jednak rozhodnutí odvolacího soudu, ale i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

d)

Obviněný J. K. podal dovolání s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Podle názoru obviněného v popisu skutku absentují bližší údaje k určení počátku časového období, ve kterém si měl opatřit 48 kusů nábojů, když ani odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tento nedostatek nenapravuje. Obviněný má za to, že byl odsouzen pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák., jímž je sankcionováno opatření sobě nebo jinému bez povolení střeliva, a nikoli jeho držení nebo přechovávání, a je pak zcela irelevantní, kdy u něj bylo střelivo zajištěno, neboť rozhodující pro jeho trestní odpovědnost je určení data, kdy si toto střelivo opatřil, a pokud se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo tento okamžik určit, pak měly vycházet z verze pro obviněného nejpříznivější, tedy ze skutečnosti, že si střelivo opatřil v době o více než pět let předcházející zahájení trestního stíhání pro zmíněný trestný čin a pak by podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo jeho trestní stíhání promlčeno, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. by bylo nepřípustné a tím je naplněn dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle názoru obviněného nebylo trestní stíhání ohledně zmíněného skutku zahájeno ani zákonu odpovídajícím způsobem a zákonným způsobem neprobíhalo. V další části dovolání poukazuje na argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před soudem prvního, resp. druhého stupně, avšak této podle obviněného nebyla uvedenými soudy věnována náležitá pozornost. V souvislosti s trestným činem, kterým byl uznán vinným uvádí, že znak „opatřuje sobě nebo jinému zbraně nebo střelivo“ z hlediska jazykového výkladu, ale i z hlediska legislativní logiky nepostihuje jednorázové jednání. Soudy ve svém skutkovém zjištění také nepostihly znak „opatřoval“, ale spokojily se s konstatováním, že si předmětné střelivo „opatřil“, tudíž jednal jednorázově. Pokud vrchní soud k jeho námitce uvedl, že zákonný znak spočívající v opatřování či hromadění střeliva je naplněn i tehdy, když si pachatel opatří nebo přijme do svého vlastnictví větší množství střeliva jednorázově, namítá, že jde o nesprávný výklad, neboť v případě znaku „opatření si“ se tento nevyznačuje ani budoucím úmyslem opatřit si střelivo další, ale jako v tomto případě se jedná o náhodné přijetí do vlastnictví jedné neúplné krabičky s náboji. Uvedená argumentace podle názoru obviněného odůvodňuje použití dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Skutečnost, že nebyla stanovena doba, kdy si měl uvedené náboje opatřit podle mínění obviněného má také ten důsledek, že nelze automaticky aplikovat zákon č. 119/2002 Sb., neboť tento nabyl účinnosti až 1. 1. 2003.

Ve zbývající části svého dovolání poukazuje na to, že i pokud by Nejvyšší soud připustil, že po formální stránce mohly být znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. naplněny, nelze souhlasit s tím, jak se soud vypořádal s materiální stránkou uvedeného trestného činu. V této souvislosti pak uvádí, že má hlubší znalosti a dlouholeté zkušenosti se zacházením se zbraněmi a střelivem, je držitelem zbrojního průkazu skupin A, B, D, E, což bezpochyby snižuje stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Poukazuje na to, že v případě obviněného A. okolnost, že je držitelem zbrojního průkazu, vedla soud k závěru, že je podstatně snížena společenská nebezpečnost činu. Sama skutečnost, že byl odsouzen pro opatření si vývojově vyššího typu střeliva, které však bylo obdobné, jako střelivo, které používal, nemůže podle jeho mínění zakládat znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. V nesprávné aplikaci ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. pak spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a zprostil ho podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby, event. trestní stíhání pro uvedený skutek zastavil, příp. věc po zrušení vrátil státnímu zástupci k došetření.

e)

Obviněný P. K. ve svém dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně nejprve popisuje průběh trestního řízení, aby na straně 4. svého dovolání konstatoval, že toto podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že byl uznán vinným skutkem, jehož „samotný text je vůči jeho osobě neobratný, křečovitý, nejasný a tím i nepřezkoumatelný“. Pozastavuje se nad tím, že text skutkového děje, co se týče údajné předchozí domluvy s D. B. o trestné činnosti, údajného výnosu z trestné činnosti a participace na něm, předávání a zjišťování a rozdělení úkolů stojí pouze na dedukci D. B., je však ve všech případech stejný, tedy i ve skutcích, pro které byl obžaloby zproštěn. V další části dovolání (str. 5 až 13) poukazuje na to, co orgány činné v trestním řízení zjistily u skutku I.) rozsudku soudu prvního stupně, jak obvinění či svědci vypovídali, co z jejich výpovědí vyplynulo, aby konstatoval, že „že nebyly zjištěny důkazy, že by se s B., Ž. a O. domlouval o trestné činnosti, že by věděl o rozdělení výnosů apod.“, přičemž mimo jiné zpochybňuje výpověď L. S. Zdůrazňuje, že jeho přítomnost na určitých místech byla pouze pracovní a kontakt s obviněným B. není důkazem pro páchání trestné činnosti. Soudům vytýká, že vzhledem k nedostatkům jakýchkoli důkazů, které by ho z trestné činnosti usvědčovaly, se spokojily s vágním konstatováním, „že se kolem pohyboval a J. O. vozil na některé schůzky a v některých chvílích do jednání vstupoval, z čehož D. B. měl usoudit, že o celé věci věděl“. Pokud soudy ve svých rozhodnutích vycházejí ze skutečnosti, že měl předložit protokol sepsaný s L. S. obviněnému D. B., pak se nejednalo o jednání samoúčelné, ale byl to taktický způsob práce kriminalisty, který v daný okamžik považoval za nejsprávnější a nejprospěšnější. Soudům rovněž vytýká, že při právní kvalifikaci jeho jednání podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. neuvedly příslušný zákon, který měl jako policista porušit, neboť odkaz na § 28 zák. č. 186/1992 Sb., je tak obecného charakteru, že podmínka stanovená zákonem odkazem na něj nemůže být dána. K jednání, kterým byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem V. obviněný obdobně jako ke skutku I. rozvedl skutečnosti, které podle jeho mínění z výpovědí a důkazů provedených před soudy vyplývají, aby konstatoval, že „popírá, že by se účastnil schůzky, kde by se o trestné činnosti na poškozeném S. jednalo apod.“ Poukazuje na nevěrohodné výpovědi poškozeného S., na okolnosti, ve kterých se rozcházejí. Pochybení soudů spatřuje v tom, že tyto nesprávně hodnotily provedené důkazy, kdy v zájmu jeho usvědčení vystupovala celá řada policistů, kteří však neznali podstatu celého případu (str. 13 až 22 dovolání). Závěrem podaného dovolání konstatuje, že „ani jeden ze soudů neuvedl ve smyslu § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., co vlastně ze zákona svým jednáním porušil, proto posouzení jeho jednání z hlediska činnosti ve prospěch zločinného spolčení je alibistické, neudržitelné a neodůvodnitelné, neboť trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. z jeho strany nebyl spáchán“, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze (bod I. a V.), a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud rozhodl sám.

f)

Obviněný J. O. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když naplnění zmíněného dovolacího důvodu spočívá podle jeho mínění v tom, že bylo nesprávně použito ustanovení § 43 tr. zák. a § 44 odst. 1 tr. zák., tj. že spáchal skutky uvedené pod body II. b), c); III. a), b); IV.; V.; VI. a VII. výroku rozsudku soudu prvního stupně ve prospěch zločinného spolčení, a za to mu byl mj. za použití § 44 odst. 1 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třinácti let. V souvislosti s výše uplatněným uvádí, že na trestné činnosti vymezené shora uvedenými skutky se měla podílet skupina tvořená devatenácti osobami (mj. D. B., R. T., J. Ž., T. P., M. Š., O. D., L. Ž., L. Ž. a další), přičemž žádná z těchto osob nebyla v této trestní věci vyšetřována, stíhána, souzena a odsouzena pro trestný čin účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. Obviněný namítá, že jeho jednání jako člena zločinného spolčení bylo takto kvalifikováno až soudem prvního stupně, přičemž soud uvedenou kvalifikaci dovozuje pouze na základě výpovědi obviněného D. B. a v té souvislosti soudu vytýká, že naplnění znaků nekonkretizuje a nerozvádí tak, jak by vyplývalo z § 89 odst. 17 tr. zák. V další části dovolání pak opakuje argumentaci odvolacího soudu k použité právní kvalifikaci (jednání člena zločinného spolčení), aby s touto polemizoval v tom směru, že „pokud skupina osob kolem obviněného D. B. měla vykazovat všechny zákonné znaky zločinného spolčení, jak bylo vyjádřeno v právním názoru Vrchního soudu v Praze, pak všichni ti, kdož toto údajné zločinné spolčení tvořili, měli být stíháni podle § 163a odst. 1 tr. zák. jako pachatelé, kteří zločinné spolčení založili, nebo kteří se na činnosti takového spolčení účastnili, k tomu však dokazování nebylo zaměřeno“. Nebyly zjištěny obligatorní znaky zločinného spolčení, kterými jsou vnitřní organizační struktura, rozdělení funkcí a dělba činností, kdy skupiny byly sestavované ad hoc. Rovněž nelze hovořit o vysoké odbornosti pachatelů, vysoké úrovni technického vybavení a již vůbec ne o propojení v mezinárodním měřítku (což jsou další charakteristiky organizovaného zločinu). Dále polemizuje s argumentací odvolacího soudu ohledně vůdčí osobnosti této skupiny, kdy sám uvádí, že vůdčí roli si přisoudil obviněný B. sám a z ostatních obviněných mu ji potvrdili pouze ti, kteří byli pod jeho vlivem. Rovněž podle jeho názoru celá skupina pachatelů postrádala pevnou vnitřní strukturu a také finanční efekt z páchané trestné činnosti byl nárazový. Veškeré shora uvedené okolnosti jsou podle jeho mínění typické pro páchání trestné činnosti organizovanou skupinou, ale jsou nedostatečné pro hodnocení takové skupiny jako zločinného spolčení. Podle názoru obviněného jeho jednání kvalifikované jako trestná činnost páchaná ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu a soud tak následně při svém rozhodnutí o výši trestu odnětí svobody nesprávně použil ustanovení § 44 odst. 1 tr. zák., a proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze v části výroku o vině, kterým byla jeho trestná činnost posouzena jako trestná činnost páchaná ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a v části výroku o trestu, kterým byl odsouzen za použití ustanovení § 44 odst. 1 tr. zák. a Nejvyšší soud rozsudkem rozhodl tak, že ustanovení § 43 tr. zák. a § 44 odst. 1 tr. zák. nebyla užita v souladu se zákonem.

g)

Obviněný V. S. podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze s odkazem na dovolací uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že Vrchní soud v Praze pochybil, pokud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, když „soud prvního stupně na základě totožných důkazů a za zcela stejné důkazní situace odsouzeného zprostil a zároveň uznal na vinu“. Obviněný poukazuje na to, že „tvrzení obsažená v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně svědčí o způsobu hodnocení provedených důkazů, které je zjevně nesprávné a účelové a v konečném důsledku vede a vedlo k vydání odsuzujícího rozsudku při jednoznačném porušení zásady in dubio pro reo“. Dodává, že odvolací soud rozhodl v jeho neprospěch, když za stejné důkazní situace jednání obviněného G. kvalifikoval podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 235 odst. 1, 3 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti roků, zatímco jemu (obviněnému S.) za jednání kvalifikované podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 234 odst. 1, 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let. Podle mínění obviněného absentuje jediný věrohodný přímý důkaz o tom, že by se obviněný aktivně účastnil jakéhokoli protiprávního jednání. Obviněný rovněž zpochybňuje způsob vedení trestního řízení, kdy soudům vytýká, že „obvinění nebyli řádně poučeni o možnosti ustanovení důvěrníka, obviněný B. vypovídal ve zvláštním režimu utajení, byť k tomu nebyl zákonný důvod, že nebyl z hlavního líčení pořízen zvukový záznam a to ani duplicitně, obvinění byli vyslýcháni společně a nikoli odděleně, v hlavním líčení byly čteny také materiály, které nelze jako důkaz připustit a výhrady má rovněž k výpovědi a rekognici svědka S., kdy uvedené materiály byly čteny jako důkazy, přestože nebyl důvod k tomu, aby uvedená osoba byla vyslechnuta v režimu neodkladného úkonu“. Závěrem podaného dovolání uvádí, že i pokud by soudy dospěly k závěru o jeho vině, přestože měla být správně použita zásada in dubio pro reo, pak měly na jeho trestnou činnost nahlížet a tuto posuzovat jako trestnou činnost v případě obviněného G. a uložit mu také obdobný trest. Vzhledem k tomu, že takto odvolací soud nepostupoval, založil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. S ohledem na shora uvedené pak Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

h)

Obviněný L. Ž. (nar. [datum]) v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se domnívá, že v žádném případě nebyl účastníkem na dokonaném trestném činu jiných osob ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Uvedený závěr dovozuje z toho, jak sám uvádí v dovolání, že v „uvedených rozsudcích není žádný důkaz ani žádná opora pro způsob pomoci“. Pokud je ve spise tvrzení obviněného B., pak obviněný poukazuje na to, že jde o tvrzení nepotvrzené, které vůbec neprokazuje, že by se jakýmkoliv aktivním způsobem do pomoci jiných pachatelům ke spáchání trestného činu podílel. Dále uvádí, že „účast na zmíněné obhlídce, pokud by byla bez vší pochybnosti prokázána, však nemůže rozhodně být právně kvalifikována jako pomoc k trestnému činu loupeže, maximálně jako § 167 tr. zák., tj. nepřekažení trestného činu, popř. jako § 168 tr. zák. – neoznámení trestného činu, současně však za aplikace druhého odstavce zmíněných paragrafů, tedy nebyl trestný“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

i)

Obviněný L. Ž. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Je přesvědčen, že skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, nebyly v žádném z uvedených případů objektivními důkazy provedenými v přípravném řízení, v průběhu hlavního líčení ani před odvolacím soudem prokázány, především pak popsané jednání nevykazuje znaky zločinného spolčení. Poukazuje dále na tu skutečnost, že vinným byl uznán na základě rozporuplných výpovědí obviněných D. B., T., Ž. a Z., přičemž tři posledně jmenovaní své výpovědi k účasti obviněného L. Ž. upřesňovali vždy na základě předchozí výpovědi obviněného B. Dále soudům vytýká, že na jedné straně pochybují o věrohodnosti obviněného B. a na druhé straně, kdy nelze s ohledem na uvedenou skutečnost učinit jednoznačný závěr o jeho vině (obv. L. Ž.), k závěru o jeho vině dospívají. V další části dovolání soudům vytýká, že neprovedly dle jeho požadavku doplnění dokazování o další důkazy – provedení fyziodetekčního vyšetření jeho osoby, nebyly přehrány existující odposlechy z cely, které by objektivně dokumentovaly vazby obviněného B. na konkrétní osoby. Závěrem podaného dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a poté věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám Nejvyšší soud rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněných vyjádřil navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných G. A. (a), O. D. (b), V. S. (g) a L. Ž. (h), odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť veškeré obviněnými uplatněné námitky jsou námitky skutkové, které směřují nikoli proti právnímu posouzení skutku, ale proti skutkovým zjištěním. V případě obviněných T. H., P. K., J. O. a L. Ž., aby jejich dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť s námitkami, které se staly předmětem dovolání, se soudy řádně vypořádaly a učinily přiměřená skutková zjištění pro jimi použitou právní kvalifikaci. U obviněného J. K. státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhověl, částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu (sub III./1) a ve výroku o zamítnutí odvolání (sub IV.), zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla svůj podklad a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Obecně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám uplatněných obviněnými pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že smyslem tohoto dovolacího důvodu nemůže být snaha znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav nikoli nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

K právnímu posouzení jednání obviněných G. A., O. D., V. S.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 4 T 58/2006, pod bodem I.) byl obviněný G. A., O. D. a V. S. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obviněný G. A. dále trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. Po skutkové stránce jejich jednání spočívalo v tom, že „obžalovaní O. D., G. A., V. S. a J. G. po předchozí domluvě s již odsouzenými M. H., K. S. a L. C. a samostatně stíhanými D. B. a M. M. a po rozdělení úkolů v úmyslu získat peníze a další věci z majetku poškozeného K. V., na základě informací získaných samostatně stíhaným D. B., dne 4. 10. 1999 kolem 08.00 hodin v P., F., obžalovaný G. A. společně s odsouzenými M. H. a K. S. a samostatně stíhaným M. M. po předložení pozměněných průkazů P. a pod záminkou provedení domovní prohlídky a dalších služebních úkonů příslušníků P. vnikli do domu poškozeného K. V., dům prohledali, poškozenému odcizili finanční hotovost ve výši nejméně 13.000,- Kč, prsten v minimální hodnotě 2.000,- Kč, dvoje pánské náramkové hodinky v minimální hodnotě 117.000,- Kč, mobilní telefon v hodnotě nejméně 4.000,- Kč, pánskou tašku v minimální hodnotě 100,- Kč, doklady, klíče a další věci, následně poškozeného K. V. spoutali a za účelem předstíraného převozu k podání vysvětlení jej v úmyslu přinutit ho k vydání peněz z jeho majetku převezli do objektu v P., následně obžalovaní O. D., G. A., V. S. poškozeného pod pohrůžkou střelnou zbraní nutili, aby jim ze svého bankovního účtu u K. b., a. s. , P., O., vydal prostřednictvím osobního bankéře finanční hotovost ve výši 14.000.000,- Kč, což poškozený K. V. učinil, přičemž výběr finanční hotovosti byl zajištěn obžalovaným G. společně se samostatně stíhaným D. B. a již odsouzeným L. C. a následně se o odcizené peníze rozdělili“.

Obviněný G. A. v podaném dovolání brojí proti tomu, že byl uznán vinným skutkem, aniž by mu tento byl objektivními důkazy prokázán, přičemž odsuzující rozsudek je v jeho případě vybudován pouze na výpovědích H., B. a V., jejichž výpovědi zpochybňuje a argumentuje tvrzením, že pokud soudy samy zpochybnily výpovědi uvedených osob ve vztahu ke skutkům, kterých byl obžaloby zproštěn, pak také v případě tohoto jednání měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo. Takto pojaté námitky obviněným uplatněné v dovolání jednoznačně směřují do oblasti skutkových zjištění, kdy soudům ve své podstatě vytýká nesprávnost hodnocení důkazů, přičemž sám poukazuje na to, jak důkazy měly být správně hodnoceny. Uvedenou argumentaci uplatnil obviněný v rámci řízení před soudem prvního stupně (mj. na str. 50 rozsudku soudu prvního stupně). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se jeho námitkami zabývaly a pouze v souvislosti s poukazem obviněného na to, že měla být aplikována zásada in dubio pro reo, neboť v případě jeho odsouzení pro tento skutek, mělo být mj. přihlédnuto také k tomu, že soudy samy zpochybnily hodnověrnost např. svědka H., pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že odvolací soud se velmi podrobně touto problematikou zabýval ve svém rozsudku a např. na str. 37 svého rozsudku rozvedl, „proč i přestože věrohodnost svědka H. je více než diskutabilní“, shledal odvolání obviněného nedůvodným. V této souvislosti poukázal také na to, že výpověď svědka H. byla podepřena výpověďmi obviněného B. a částečně i poškozeného V. Z popisu skutku, jímž byl obviněný G. A. uznán vinným je zřejmé, že byly naplněny všechny znaky trestných činů, kterými byl tento obviněný uznán vinným. Z rozhodnutí soudu prvního stupně, a zejména pak odvolacího soudu je patrno, že tento reagoval na námitky, které byly obviněným uplatněny v řízení o opravném prostředku a s těmito námitkami se způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. vypořádal.

Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to i k obviněným, ohledně kterých bylo o jejich dovolání podaném s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodnuto tak, že se odmítá (odmítají) podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. uvést, že nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle uvedeného ustanovení vychází mj. z usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Závěrem je možno uvést, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která uvádí, že tento dovolací důvod lze uplatnit „bylo-li rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného prostředku, a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k)“. K obviněným zvolenému dovolacímu důvodu se Nejvyšší soud vyjádřil shora.

Obviněný V. S. rovněž jako spoluobviněný G. A. popřel v řízení před soudem jakoukoli svoji účast na činnosti, pro kterou byl uznán vinným a poukázal na nevěrohodnost svědka H. V podaném dovolání mj. poukazuje na to, že byl zproštěn obžaloby pro dva skutky, přitom ze skutečností rozvedených v rozsudku odvolacího soudu na str. 35 vyplývá, že jde o zjevně nesprávné a účelové hodnocení důkazů, které ve svém důsledku vedlo k jeho odsouzení a porušení zásady in dubio pro reo, neboť soudy vybudovaly jeho odsouzení na výpovědích svědka H., obviněného D. B., které soudy sice „považují v zásadě za věrohodné, ačkoli i k nim je třeba přistupovat s maximální obezřetností“. Obviněný ve své podstatě soudům vytýká, nesprávné hodnocení výpovědí zmíněných osob. Dovolání obviněného je obsahově shodné s námitkami, které tento uplatnil v odvolání (viz str. 37 rozsudku Vrchního soudu v Praze) a se kterými se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypřádal zákonu odpovídajícím způsobem. V této souvislosti lze zmínit (totéž platí k dalším obviněným, kde byly uplatněny obsahově shodné námitky s dovoláním) rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které mj. uvádí „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Uvedený postup by přicházel v úvahu pokud by z povahy obviněným uplatněných námitek nevyplývalo, že tyto mají ryze skutkový charakter, a proto je nutno dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ta skutečnost, že soud prvního stupně obviněného, ale i jiné obviněné, obžaloby zprostil, svědčí pro závěr, že velmi podrobně se zabýval jednotlivými výpověďmi a dalšími důkazy a trestnou činnost posuzoval důsledně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu). Odvolací soud pak na str. 37 – 38 reaguje na námitky obviněného, které, jak již bylo uvedeno výše, směřují do oblasti skutkových zjištění, a proto s nimi muselo být naloženo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud obviněný v dovolání zmiňuje, že „nelze připustit, že šlo o spravedlivý proces“, pak musí Nejvyšší soud poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, které mj. uvádí, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

V závěru podaného dovolání obviněný uvádí, že i pokud by dovolací soud jím uvedené výhrady neakceptoval, pak by na jeho jednání měl nahlížet jako na jednání odsouzeného G. a uložit mu trest obdobný. K uvedenému musí Nejvyšší soud pouze podotknout, že odsouzenému G. byl ukládán trest odnětí svobody podle nejpřísnějšího trestného činu, kterým byl trestný čin loupeže podle § 234 odst. 2 tr. zák., kde je trestní sazba stanovena v trvání od pěti do dvanácti let. Obviněný S. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. a trest mu byl ukládán v rámci trestní sazby od deseti do patnácti let. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Dále je třeba uvést, že pouze podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat dovolání, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ze shora uvedeného je zřejmé, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let. Byl mu tedy uložen takový druh trestu, který zákon umožňuje pachateli trestného činu krádeže podle § 234 odst. 3 tr. zák. uložit, přičemž mu byl uložen v rámci výměry stanovené v zákoně, tudíž ani pokud by obviněným byl uplatněn zmíněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nepřicházelo by v úvahu jiné rozhodnutí, než takové dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

Obviněný O. D. vedle jednání popsaného shora, které bylo soudem kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., byl uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., když uvedeného trestného činu se podle skutkového zjištění Krajského soudu v Praze dopustil tím, že „po předchozí domluvě mezi samostatně stíhaným D. B. a obžalovanými L. Ž., a J. O. o tom, že skupina osob okolo D. B. bude provádět loupežná přepadení, přičemž z výnosu bude 30% odevzdávat obžalovaným L. Ž., J. O. a P. K., za což tito budou skupině pachatelů okolo D. B. předávat informace a J. O. a P. K., kteří v té době byli příslušníky P., zařazenými na O., S. h. m. P., budou zjišťovat informace ze zdrojů P. a pomáhat pachatelům vyhnout se trestní odpovědnosti, o které byli informováni a participovali na ní P. K., R. T., J. Z., T. P., J. Ž. a M. P., obžalovaní O. D., M. M., M. P., J. K. a J. Ž. společně se samostatně stíhanými D. B., T. P. na základě informací poskytnutých M. H. a po naplánování, na kterém se podílel rovněž obžalovaný O. D., domluvě s obžalovanými J. O. a L. Ž., a po rozdělení úkolů dne 17.01.2001 kolem 16,30 hod. obžalovaní M. P. a J. K. společně s J. Z. před směnárnou E., R., při předstíraném policejním zákroku srazili na zem směnárníka, pošk. M. K., kterému přitom odcizili černou tašku obsahující finanční hotovost ve výši 185.630 DM představující částku 3.350.436,-- Kč ke škodě spol. E., dále odcizili pistoli ČZ vzor 75 C., ráže 9 mm, výrobní číslo se zásobníkem v hodnotě 8.000,00 Kč ke škodě M. K. Obžalovaní J. Ž., M. M. a samostatně stíhaní D. B. a T. P. byli připraveni v okolí místa činu poskytnout případnou pomoc k úspěšnému dokončení přepadení (viz skutek VI. rozsudku soudu prvního stupně). Dále byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. (viz bod II./1 rozsudku Vrchního soudu v Praze), kterého se dopustil tím, že „od přesně nezjištěné doby až do 7. 9. 2004, kdy byl zadržen, bez oprávnění k výjimce ze zákona si opatřil a následně v místě svého trvalého bydliště, P., K., přechovával 15 ks nábojů ráže .45 A. a laserový zaměřovač zn. L., ačkoliv na střelivo i na laserový zaměřovač se vztahuje ustanovení o zakázaných zbraních podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu“.

Obviněný O. D. v podaném dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl z důvodu uvedeného v § 256 tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Krajského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výroku o jeho vině. Uvádí, že „napadá výrok o zamítnutí jeho odvolání podle § 256 tr. ř. učiněný v citovaném rozhodnutí odvolacího soudu, a to v celém jeho výroku“. Jak již bylo konstatováno v úvodu tohoto rozhodnutí, obviněný své námitky specifikoval tak, že jednání, které je popsáno ve výroku rozsudku nalézacího soudu, není v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podloženo žádným relevantním důkazem, kromě výpovědí obviněného B. a svědka H. a poukazuje na to, za jakých podmínek probíhalo trestní stíhání a jakým způsobem policie získávala svědecké výpovědi (z dvou set svědků mělo podle obviněného více jak dvacet u soudu prohlásit, že byli k výpovědi nuceni). Rovněž jako obviněný A. a obviněný S. poukazuje na skutečnost, že jeho odsouzení je soudy vybudováno na výpovědi obviněného B., přičemž soudy samy poukazují na to, že „k jeho výpovědím (myšleno B.), je třeba přistupovat s maximální obezřetností“, a není doloženo žádným podpůrným nepřímým důkazem. Vrchnímu soudu rovněž vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkou na postup policie, která ignorovala jeho právo na obhajobu a ignorovala jeho právo na spravedlivý proces.

Ze skutečností shora uvedených je patrno, že také v případě obviněného O. D. se jedná o uplatnění námitek, které směřují do oblasti hodnocení důkazů, případně se jedná o procesní námitky, které však z pohledu dovolacího důvodu, ale ani např. důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (obviněný neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl), nelze akceptovat. Ze samotného závěru jeho dovolání, kde uvádí „z průběhu dokazování jak u nalézacího soudu, tak i Vrchního soudu v Praze, což potvrzuje spisový materiál, jsou zde důvody, uvedené v tomto dovolání, které prokazují, že jsem se skutků uvedených v napadeném rozhodnutí nedopustil“, je zřejmé, že dovolání obviněného je vybudováno na jeho alternativě průběhu skutkového děje, která je odlišná od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně a s jehož závěrem se ztotožnil soud odvolací, že se obviněný dopustil jednání, pro které byl uznán vinným, oproti tvrzení obviněného, že se trestné činnosti nedopustil – tato mu nebyla prokázána. Uvedená argumentace obviněného nemá nic společného s dovolacím důvodem vymezeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného, které vystihuje podstatu námitek obviněného v dovolání k uplatněnému dovolacímu důvodu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že podstata těchto námitek je shodná s námitkami, které byly obviněným uplatněny v průběhu trestního řízení. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně např. na str. 49 a následně např. na str. 346 – 352, obviněný popíral jakoukoli účast na jednání, kterým byl uznán vinným. Jeho námitky uplatněné v dovolání jsou tedy opakováním jeho obhajoby k zjištěnému skutkovému stavu, nikoli k právní kvalifikaci, na které jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací ve svých rozhodnutích reagovaly. Zejména z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 31- 33 vyplývá, že tento velmi podrobně se zabýval námitkou obviněného D. (ale i dalších, např. S., A., Ž., K. a M.) k právu na spravedlivý proces a účasti obhájců na úkonech v přípravném řízení, kdy s těmito závěry lze plně souhlasit. S hodnověrností svědka H. a obviněného B. se odvolací soud vypořádal na str. 36 – 39, 58 - 60 k námitce obviněného D. a úvahy soudu k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jsou rozvedeny způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s obviněným O. D. lze dále uvést, že tento byl mj. uznán vinným také trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák., a to rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Jak však vyplývá z podrobně shora popsaných důvodů uplatněných obviněným, dovolání bylo podáno pouze proti nesprávnému právnímu posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině soudu prvního stupně, ohledně kterých bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Doplněk k podanému dovolání vypracovaný obviněným je třeba s ohledem na požadavky, za kterých může být dovolání podáno (i doplněk) – pouze prostřednictvím obhájce, označit za irelevantní.

K právnímu posouzení jednání obviněného L. Ž.

Odvolání obviněného L. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 4 T 58/2006, kterým byl uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. § 234 odst. 1 tr. zák. (ad II b) a byl mu uložen podle § 234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen za použití § 60a odst. 1, 2 tr. zák. na dobu pěti roků za současného vyslovení dohledu, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Po skutkové stránce jednání obviněného spočívalo v tom, že „po předchozí domluvě mezi D. B. a obžalovanými L. Ž., a J. O. o tom, že skupina osob okolo D. B. bude provádět loupežná přepadení, přičemž z výnosu bude 30% odevzdávat obžalovaným L. Ž., J. O. a P. K., za což tito budou skupině pachatelů okolo D. B. předávat informace a J. O. a P. K., kteří v té době byli příslušníky P., zařazenými na O., S. h. m. P., budou zjišťovat informace ze zdrojů P. a pomáhat pachatelům vyhnout se trestní odpovědnosti, o které byli informováni a participovali na ní P. K., J. Ž., R. T. a J. Z., obžalovaný J. Ž. společně se samostatně stíhanými D. B., J. Z. a R. T. po předchozí domluvě a naplánování, včetně obhlídky místa trestného činu, kterého se zúčastnili i obžalovaní L. Ž., a L. Ž., a po rozdělení úkolů při připravovaném přepadení řidiče vozidla firmy G. T., a. s., v úmyslu zmocnit se převážených finančních prostředků, na základě informací o způsobu přepravované částky, poskytnutých obžalovaným J. G. dne 12. 6. 2000 kolem 13.05 hodin před vchodem do pobočky banky I. v P., R., samostatně stíhaný J. Z. srazil na zem řidiče společnosti G. T., a. s., poškozeného J. P., přičemž mu obžalovaný J. Ž. z ruky vytrhl bezpečnostní kufřík s tržbou v celkové výši 1.186.892,60 Kč a nosiči dat ke škodě společnosti G. T., a. s., z místa odjeli připraveným osobním automobilem řízeným R. T., dále přesedli do dalšího osobního automobilu řízeného D. B., z místa činu odjeli a získané peníze si rozdělili“.

Obviněný v podaném dovolání uvádí, že v žádném případě nebyl účastníkem na dokonaném trestném činu, když ani z odůvodnění rozsudků není patrný žádný důkaz, který by jeho vinu prokazoval, přičemž nesprávně bylo soudy vycházeno z nepotvrzeného tvrzení obviněného B., které v žádném případě neprokazuje jeho (obviněného L. Ž.) účast na trestném činu. Pokud by mu bylo jednání prokázáno, mohlo být kvalifikováno podle jiných ustanovení (§ 167 tr. zák., event. § 168 tr. zák), pro které by však s ohledem na znění § 167 odst. 2 tr. zák. (resp. § 168 odst. 2 tr. zák.) nebylo trestné. Obviněný v podaném dovolání zpochybňuje důkazy, na základě, kterých byl uznán vinným. Tedy vyjadřuje své pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), které soudy vedly ke skutkovému zjištění (§ 2 odst. 5 tr. ř.), jímž byl uznán vinným. Tudíž i v případě tohoto obviněného plně platí shora uvedené odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu a usnesení Ústavního soudu, ve vztahu k formálnímu uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a otázce spravedlivého procesu. Za právně relevantní nelze označit ani zmínku obviněného o event. aplikaci § 167 tr. zák., resp. § 168 tr. zák., neboť prioritou námitky obviněného je neztotožnění se se zjištěným skutkovým stavem („pokud by byla nade vší pochybnost prokázána“) soudy. V souvislosti s dovoláním obviněného je důležité uvést, že obviněný svými námitkami zpochybňuje zjištěný skutkový stav, a takové námitky je nutno z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit za právně irelevantní, tudíž je třeba takové dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný L. Ž., v podaném dovolání nejprve popisuje skutkové podstaty trestných činů, kterými byl uznán vinným (strana 1 – 3), aby následně argumentoval tím, že tyto skutky mu nebyly žádným objektivním důkazem provedeným v přípravném řízení ani v řízení před soudy prokázány, zejména pak ve vztahu k ustanovení § 43 tr. zák. Z argumentace obviněného je patrno, že tento zpochybňuje úvahy soudu při hodnocení důkazů, když např. uvádí, že „trestná činnost, která je mu připisována ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nebyla kromě rozporuplných výpovědí B., T., Z. a Ž. prokázána jakýmkoliv objektivním důkazem“. Obdobně jako další obvinění také obviněný L. Ž., (uváděno také L. Ž.), primárně zpochybňuje výpověď obviněného B. a poukazuje na to, že samy soudy vzaly v úvahu, že k výpovědi této osoby je třeba přistupovat s maximální obezřetností. V souvislosti s uvedenou argumentací obviněného /k výrokům pod body II.a), II.b), II.c), III.a), III.b), IV.,V., VI. a VII., kdy rozvádí důkazy, které mají výpověď obviněného B. vyvracet/, je třeba uvést, že tak, jak je dovolání v uvedených částech koncipováno, ale i s ohledem na jeho obsahovou náplň, je patrno, že obviněný se v prvé řadě neztotožnil se skutkovými závěry, které soudy na základě provedených důkazů učinily a uvedené námitky v žádném případě nemají žádnou souvislost s námitkami právními. Obviněný se v rámci dovolacího řízení snaží soud přesvědčit o své verzi průběhu skutkového děje, která je odlišná od skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy prvního a druhého stupně, tudíž odkaz na dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je jen formální (usnesení Ústavního soudu viz shora) a z pohledu uplatněných dovolacích důvodů zcela irelevantní. Nejvyšší soud na okraj dodává, že z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento sám k otázce hodnocení důkazů na str. 222 uvedl, že „ve věci bylo provedeno ojediněle rozsáhlé a velice podrobné dokazování, přičemž obrovské množství důkazů si navzájem odporuje jak v podstatných, tak v méně podstatných rysech“. Právě s ohledem na uvedenou složitost věnoval soud prvního stupně hodnocení důkazů a svým úvahám rozvedených v odůvodnění rozsudku náležitou pozornost a své úvahy rozvedl plně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., o čemž bezpochyby svědčí řada zprošťujících výroků. Obdobně postupoval také soud odvolací. Pokud by tudíž bylo dovolání podáno pouze s odkazem na tento dovolací důvod muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný L. Ž. byl mj. dále uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkového zjištění dopustil tím, že ad IX.) „od přesně nezjištěné doby až do 23.11.2004, bez oprávnění k výjimce ze zákona si opatřil a následně v rodinném domu v obci M. Ž., okr. R., přechovával 124 ks nábojů ráže 7,65 mm B. (střela s ocelovým jádrem), ačkoliv na toto střelivo se vztahuje ustanovení o zakázaných zbraních podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb. o zbraních a střelivu“. Obviněný v souvislosti s právní kvalifikací uvedeného jednání poukázal na to, že „uvedená trestná činnost musí být prováděna opakovaně“, avšak tato podmínka nebyla prokázána. Trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo bez povolení hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo střelivo. Obviněný zde tedy zpochybňuje naplnění zákonného znaku „opatřuje“ jako činnosti, která nebyla prováděna opakovaně, jak vyžaduje zákon. V rámci objektivity je třeba uvést, že obsahově shodnou námitku uplatnil obviněný také v řízení před soudem odvolacím, pak je vhodné zmínit, že soud prvního stupně na str. 385 svého rozsudku rozvedl, jaké skutečnosti jej vedly k závěru, že jednání obviněného je třeba kvalifikovat podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Odvolací soud pak k námitce obviněného obsahově shodné s námitkou shora uvedenou v dovolání na str. 75 svého rozsudku konstatoval, že tuto nelze akceptovat mj. za situace, kdy „obžalovaný převzal od cizí osoby střelivo neznámého původu, a za té situace musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jde o náboje zakázaného provedení. Přitom zákonný znak skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající v opatřování či v hromadění střeliva je naplněn i tehdy, jestliže si pachatel opatří nebo přijme do svého vlastnictví větší množství střeliva jednorázově“. S použitou právní kvalifikací odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a nad rámec uvedených úvah, lze pouze dodat, že v ustanovení § 185 odst. 1 tr. zák. je zákonný znak „opatří sobě nebo jinému“ spjat se střelnou zbraní (jednou). V § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák. je zákonný znak „opatří sobě nebo jinému“ spjat s výbušninou, zbraní hromadně účinnou nebo součástkami, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba. V uvedeném ustanovení není shora zmíněný znak spojen se střelivem. Až následně v § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. je znak „opatřuje sobě nebo jinému“ spjat s zbraněmi nebo střelivem. Právě ve skutečnosti opatření zbraní nebo střeliva je podchycena nebezpečnost jednání takového pachatele (oproti opatření si jedné zbraně – viz § 185 odst. 1 tr. zák.) a samotný pojem „opatřuje“ jako zákonný znak trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. nelze vykládat pouze izolovaně, jako podmínku jednat takto opakovaně, neboť takovýto výklad je zcela jednostranný, nepostihující výše uvedené zákonné ustanovení v celé jeho šíři, neboť absurdně domyšlená situace předkládaná obviněným jako jediný správný výklad uvedeného ustanovení by vedla k situaci; že pokud si pachatel jednorázově opatří (nikoli opakovaně – opatřuje) střelivo, byť v množství a kvalitě z hlediska společenské nebezpečnosti nebezpečnějším než opatření si např. součástek, jichž je třeba k užití zbraně hromadně účinné, pak by takové jednání podle výkladu obviněného L. Ž. nebylo trestné, neboť § 185 odst. 1 tr. zák. nehovoří o střelivu, stejně jako ustanovení § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák. Z hlediska společenské nebezpečnosti je podstatné, aby se jednalo o opatření zbraní nebo střeliva v takovém množství, aby z hlediska srovnatelnosti stupně ohrožení bezpečnosti společnosti a lidí se jednalo o srovnatelný stupeň ohrožení jako u jedné zbraně hromadně účinné (srov. s Roz. č. 44/1977 Sb. rozh. trest.). S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy pouze výše uvedená námitka (nenaplnění zákonného znaku) obviněného byla shledána právně relevantní, avšak z důvodů výše rozvedených zjevně neopodstatněná, bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Obviněný J. O. v podaném dovolání, které směřuje proti „pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 2 To 54/2007, jímž byl pod bodem II./2 odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou v částech výroku o vině pod body II. b),c); III. a),b); IV.; V.; VI. a VII. z důvodu uvedeného v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vzhledem k nesprávné aplikaci § 43 tr. zák. a § 44 tr. zák.“. V souvislosti s podaným dovoláním obviněný poukazuje na to, které osoby se měly podílet na trestné činnosti soustředěné kolem osoby obviněného D. B. a konstatuje, že žádná z uvedených osob nebyla v této trestní věci stíhána, souzena a odsouzena pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. Převážná část obviněných byla odsouzena v souladu s podanou obžalobou, když jejich jednání bylo posouzeno jako společné jednání členů organizované skupiny, pouze v jeho případě (obviněný O.) a případě obviněných P. K., L. Ž. a M. P. bylo jejich jednání posouzeno jako jednání člena zločinného spolčení. Má za to, že soud ponechal své tvrzení k naplnění pojmových znaků § 89 odst. 17 tr. zák. v obecné rovině, tyto nikterak nekonkretizoval, organizační strukturu nepopsal a údajné členy zločinného spolčení nevymezuje a nejmenuje, stejně jako neuvádí, kdo měl zastávat v tvrzené organizační skupině jakou pozici a jaké plnil úkoly. V souvislosti s odůvodněním uvedeného znaku v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně vyjadřuje obviněný svůj názor, že za takové situace měly být osoby kolem obviněného D. B. stíhány jako členové zločinného spolčení, kteří se na činnosti takového spolčení účastnili a toto založili, pro takové tvrzení by však muselo být vedeno dokazování již od přípravného řízení, což však učiněno nebylo. Obviněný v další části dovolání opětovně poukazuje na to, že obligatorní znaky zločinného spolčení, kterými jsou vnitřní organizační struktura, rozdělení funkcí a dělba činností, zjištěny nebyly, rovněž tak nelze hovořit o vysoké odbornosti pachatelů, o koncepčnosti páchání trestné činnosti, o vysoké úrovni technického vybavení používaného k páchání trestné činnosti a již vůbec ne o propojení v mezinárodním měřítku, což jsou další charakteristiky organizovaného zločinu apod. Podle jeho mínění nebylo rovněž prokázáno, že vůdčím činitelem byl obviněný B. S ohledem na charakter páchané trestné činnosti obviněnými kolem obviněného D. B., kdy se jednalo o trestné činy krádeže a loupeže nelze podle názoru obviněného hovořit o typických projevech a aktivitách organizovaného zločinu, ale zmíněné jednání je typické pro trestnou činnost organizované skupiny, nikoli pro zločinné spolčení. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze v části výroku, kde je jeho trestná činnost posuzována jako trestná činnost spáchaná ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a v části výroku o trestu, kterým byl odsouzen za použití § 44 odst. 1 tr. zák.

K argumentaci obviněného v podaném dovolání je třeba uvést, že podle § 89 odst. 17 tr. zák. „zločinným spolčením je společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání trestné činnosti“. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací k bodům II. b),c); III. a),b); IV.; V.; VI. a VII. vyplývá, že (např. bod II. c) - po předchozí domluvě mezi D. B. a obžalovanými L. Ž., a J. O. o tom, že skupina osob okolo D. B. bude provádět loupežná přepadení, přičemž z výnosu bude 30% odevzdávat obžalovaným L. Ž., J. O. a P. K., za což tito budou skupině pachatelů okolo D. B. předávat informace a J. O. a P. K., kteří v té době byli příslušníky P., zařazenými na O., S. h. m. P., budou zjišťovat informace ze zdrojů P. a pomáhat pachatelům vyhnout se trestní odpovědnosti, o které byli informováni a participovali na ní P. K., R. T., J. Z., J. Ž. a M. P., obžalovaný M. P. společně se samostatně stíhanými D. B., R. T. a J. Z. na základě informací o přepravě a výši finančních prostředků, které poskytli obžalovaní P. R. a R. M. po domluvě, naplánování a rozdělení úkolů při přepadení přepravce peněz přepravujícího tržby autosalónu P. v P., na čemž se podílel i obžalovaný L. Ž., dne 8. 8. 2000 kolem 13.55 hodin před prodejnou P. v P., P., samostatně stíhaný J. Z. a obžalovaný M. P. srazili na zem pracovníka bezpečnostní agentury G. B., s. r. o., J. J., kterému současně z ruky vytrhli kufřík obsahující tržbu převáženou od firmy P. do banky ve výši 3.040.000,- Kč, z místa ujeli osobním vozidlem tov. značky Mercedes Benz řízeným samostatně stíhaným R. T. na místo, kde na ně čekal samostatně stíhaný D. B. v osobním automobilu, aby jim umožnil bezpečný odjezd z místa činu a uloupenou finanční hotovost si mezi sebe všichni rozdělili.

Z takto popsaného jednání je patrno, že pouze úzký okruh osob kolem obviněného D. B. se dohodl na páchání trestné činnosti, ze které obvinění J. O. a P. K. jako příslušníci P. a L. Ž. měli dostávat 30% z výnosu za služby poskytované (informace a pomoc pachatelům vyhnout se trestní odpovědnosti). Další okruh obviněných zajišťoval informace k páchané trestné činnosti (P. R. a T. M. poskytli v případě tohoto trestného činu informace k výši a přepravě finančních prostředků), další obvinění pak realizaci této trestné činnosti (J. Z. a M. P. srazili na zem pracovníka bezpečnostní agentury, kterému současně z ruky vytrhli kufřík obsahující tržbu převáženou od firmy P. do banky ve výši 3.040.000,- Kč) a další obviněný (R. T.) obviněné, kteří přepadení poškozeného provedli odvezl z místa činu. Z uvedeného tedy vyplývá, a to i ve vztahu k dalším trestným činům (spáchaných za účasti i dalších obviněných), že se na trestné činnosti podílelo více osob s určitou dělbou úkolů mezi jednotlivými členy (což je mj. patrno i ze shora popsaného skutkového zjištění) a je také nesporné, že činnost skupiny obviněných kolem obviněného D. B. se vyznačovala plánovitostí a koordinovaností. Jestliže by obviněný zpochybňoval v podaném dovolání pouze nezjištění formálních znaků zločinného spolčení (§ 89 odst. 17 tr. zák.), bylo by nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod nenaplňující. Povahu těchto jeho námitek však s ohledem na jejich vyjádření nelze jednoznačně za irelevantní označit, a proto Nejvyšší soud nad rámec úvah, které k hodnocení důkazů a zaujetí závěrů soudu prvního a druhého stupně, že se jednalo o „zločinné spolčení“, rozvádí nejen shora, ale i níže uvedené skutečnosti, odůvodňující správnost závěrů soudu prvního a druhého stupně o naplnění formálních a materiálních znaků zločinného spolčení. Obviněný J. O. v dovolání mj. argumentuje tím, že v případě obviněného B. a spol. šlo o ad hoc sestavované skupiny pachatelů, avšak obligatorní znaky zločinného spolčení, kterými jsou vnitřní organizační struktura, rozdělení funkcí a dělba činností zde zjištěny nebyly. Uvedené tvrzení obviněného je však v přímém rozporu se shora uvedeným skutkovým zjištěním (příkladmo uvedené skutkové zjištění, které je v rysech popisu zločinného spolčení shodné s dalšími skutkovými zjištěními, jímž byl obviněný uznán vinným), neboť ze samotného popisu skutkového zjištění vyplývá, že vůdčí osobou celé skupiny pachatelů byl obviněný D. B. V tomto směru sám obviněný v podaném dovolání uvádí, že soudy dospěly k tomuto závěru na základě výpovědi obviněného D. B. a „vůdčí roli mu potvrdili jen ti spolupachatelé, kteří byli pod jeho vlivem“, současně však zpochybňuje toto zjištění soudů, když uvádí, že „nezodpovězenou otázkou je, do jaké míry se B. ve skupině spolupachatelů prosazoval vedle dalších dominantních osob, kterými bezesporu byli M. Š. a T. P.“. Obviněný si do jisté míry v rámci zpochybnění existence „zločinného spolčení“ protiřečí, když na jednu stranu zpochybňuje zjištění soudu „k vůdčímu postavení D. B.“ ve snaze přesvědčit dovolací soud, že znak zločinného spolčení „vnitřní organizační struktury, který je charakterizován vztahy nadřízenosti a podřízenosti“ nebyl naplněn, aby následně (str. 7 dovolání) toto zjištění se snažil bagatelizovat argumentací „ale byť by to bylo skutečně tak, že B. byl mezi spolupachateli vůdčí osobností, takové postavení je u trestné činnosti páchané organizovaně běžné a skutečnost, že ve skupině spolupachatelů je jeden, který má vůdčí postavení, samo o sobě nedeterminuje, že se jedná o zločinné spolčení“. Ve vztahu k uvedené argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit úvahy odvolacího soudu na obsahově shodné námitky obviněného (viz str. 64 rozsudku Vrchního soudu v Praze), které uplatnil také v dovolání, přičemž se závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. O tom, že se jednalo o soustavné páchání trestné činnosti, není na základě výsledků dokazování v daném případě nejmenších pochyb. Rovněž tak se odvolací soud neztotožnil s námitkami obžalovaných ohledně absence vnitřní organizační struktury tohoto společenství, rozdělení funkcí a dělby činností. Vůdčím činitelem skupiny přímých pachatelů byl jak podle svého doznání, tak i podle výpovědi ostatních obžalovaných obžalovaný B., který zajišťoval kontakt s obžalovanými Ž., O. a K. Byl to také on, kdo obžalované Ž. a O. informoval o záměrech provést konkrétní akce a konzultoval s nimi jejich plán. Následně je pak většinou prostřednictvím obžalovaného Ž. staršího informoval o průběhu akce, jehož prostřednictvím se řešily i případné vzniklé potíže. Ostatní se při přípravě akce řídili výhradně B. pokyny. Toto uskupení v žádném případě nebylo volnou skupinou založenou na dobrovolné účasti, jak někteří odvolatelé namítají; zde je namístě poukázat na výpovědi některých obžalovaných, jimž bylo sděleno, že „jde o vlak, z něhož se nedá vystoupit“. O tom, že si toto společenství bylo schopno zjednat a udržet vnitřní disciplínu, svědčí např. způsob, jakým bylo naloženo s obžalovaným G., když na něho padlo podezření, že vyzradil podrobnosti týkající se přepadení poškozeného V. Přestože k tomuto přepadení došlo ještě před uzavřením dohody, doba, kdy byl obžalovaný G. zadržován spoutaný v bytě po dobu několika dnů, již spadá do časového úseku po jejím uzavření.

K uvedeným závěrům, kterými byla potvrzena správnost skutkových zjištění a právního posouzení jednání obviněného soudem prvního stupně, se odvolací soud mj. vyjádřil na str. 65 – 74 svého rozsudku, a jím rozvedené úvahy v odůvodnění rozsudku, jsou plně v souladu se zněním § 125 odst. 1 tr. ř. V další části dovolání je snahou obviněného bagatelizovat trestnou činnost páchanou skupinou kolem obviněného D. B. z pohledu znaků „zločinného spolčení“ tvrzením, že šlo o trestné činy krádeže a loupeže, které nespadají mezi typické kriminální projevy a aktivity organizovaného zločinu, dlouhodobé dosahování vysokých zisků organizovaného zločinu je spojeno s takovými aktivitami jako je výroba a distribuce drog, organizovaná prostituce apod. Ani v tomto směru nelze námitkám obviněného přisvědčit, neboť s ohledem na dobu fungování zločinného spolčení (podle skutkového zjištění soudů, dle jednotlivých útoků), zaměření jejich činnosti, provázanosti činnosti při jejím páchání s výše uvedenými policisty P., obstarání informací ze zdrojů P., výstrojních součástech P., ale i dosahování nemalých zisků z páchané trestné činnosti, jednoznačně odůvodňují použití právní kvalifikace § 43 tr. zák. z pohledu naplnění formálních i materiálních znaků § 89 odst. 17 tr. zák. a § 88 odst. 2 tr. zák. (Trestní zákon – komentář, 4. vydání autorů Šámal,P., Púry,F., Rizman, S., Praha:C.H.Beck, 2001, na str. 681 hovoří o tom, že soustavné páchání úmyslné trestné činnosti bude zpravidla zaměřeno…, tudíž v žádném případě není vyloučeno páchaní trestné činnosti zjištěné soudy, páchané ve prospěch zločinného spolčení. Jako nepřípadnou lze označit námitku obviněného, že jednání mělo být kvalifikováno podle § 163a tr. zák. jako „účast na zločinném spolčení“. Předně je nutno uvést, že zločinné spolčení lze považovat za jednu z forem trestné součinnosti. Dopustí-li se však úmyslného trestného činu člen zločinného spolčení, nebo ten, kdo zločinné spolčení podporuje, považuje se za pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a při ukládání trestu odnětí svobody musí soud aplikovat zpřísňující ustanovení § 44 tr. zák. Zde lze pouze uvést, stejně jako v případě obviněného K., že nelze pochybovat o existenci zločinného spolčení. Pokud obvinění nebyli dále také odsouzeni pro § 163a tr. zák., pak to sice je možno považovat za určitý nedostatek, ale nic to nemění na tom, že trestné činy byly páchány ve prospěch zločinného spolčení. Zcela závěrem podaného dovolání obviněný uvádí, že „i kdyby bylo pravdivé B. tvrzení o tom, že došlo k dohodě, podle které skupina pachatelů kolem B. bude páchat zvlášť závažnou trestnou činnost a obžalovaný Ž., O. a K. budou tuto skupinu pachatelů chránit před trestním stíháním za 30% z výnosů jejich trestné činnosti“, pak takové tvrzení nenahrazuje faktickou absenci obligatorních znaků zločinného spolčení a takto tvrzené jednání nemůže být právně posouzeno jinak, než jako účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. K uvedené argumentaci obviněného Nejvyšší soud poznamenává, že otázkou formálních znaků zločinného spolčení se soudy prvního i druhého stupně zabývaly v rozsahu potřebném z hlediska zjištění skutkového stavu (§ 2 odst. 5 tr. ř.), stejně jako z pohledu odůvodnění jeho znaků ve svých rozhodnutích (§ 125 odst. 1 tr. ř.) v rozsahu shora uvedenými ustanoveními vyžadovanými, viz výklad shora. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně ve spojení se skutkovým zjištěním a právním posouzením jednání obviněného učiněným soudem druhého stupně vyplývá, že obviněný J. O. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. (viz výrok II. b),c); III. a),b); IV.; V.; VI. a VII.). Jak vyplývá z popisu skutku ve vztahu k páchané zvlášť závažné trestné činnosti dalšími osobami bylo jeho jednání posouzeno jako pomoc k trestnému činu loupeže ve prospěch zločinného spolčení, neboť ve vztahu k uvedenému trestnému činu úmyslně poskytl pomoc jinému ke spáchání trestného činu, když takto jednal v úmyslu způsobit jinému škodu a sobě neoprávněný prospěch a k jehož dosažení vykonával svoji pravomoc v rozporu se zákonem. Bylo tudíž správně soudy posouzeno jeho jednání jako pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Obviněný J. K. podal dovolání s odkazem na dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Podstata námitek, které prolínají uvedené dovolací důvody spočívá v tom, že podle mínění obviněného nemělo být jeho odvolání zamítnuto, ale mělo mu být vyhověno, neboť z popisu skutku nevyplývá, kdy si měl opatřit střelivo, které u něj bylo zajištěno, přičemž z jeho pohledu je irelevantní den 7. 9. 2004, kdy u něj bylo střelivo zajištěno, neboť správně měly soudy vycházet z toho, že pokud nezjistily přesně dobu, kdy si jej opatřil, stalo se tak v době více než pět let předcházející zahájení trestního stíhání pro trestný čin podle § 185 odst. 2 písm. b)tr. zák. a s ohledem na znění § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. by bylo jeho stíhání promlčeno, tudíž je trestní stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné(v této souvislosti poukazuje mj. i na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo řádně zahájeno a neprobíhalo zákonným způsobem). V souvislosti s trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. upozorňuje na jazykový výklad pojmu „opatřuje zbraně a střelivo“ a na „hledisko legislativní logiky“ k uvedenému zákonnému znaku, a nesprávný výklad učiněný oběma soudy, že „zákonný znak spočívající v opatřování či hromadění střeliva je naplněn i tehdy, jestliže si pachatel opatří nebo přijme do vlastnictví větší množství střeliva jednorázově“. Obviněný J. K. byl uznán vinným, že „od přesně nezjištěné doby až do doby svého zadržení dne 7. 9. 2004 bez povolení si opatřil a v místě svého trvalého bydliště přechovával 48 kusů nábojů ráže 9 mm L., zn. S. se střelou A., přičemž jde o střelivo kategorie \"A\", které je zákonem o střelných zbraních a střelivu č. 119/2002 Sb. zakázáno a jeho držení je možné pouze na základě udělené výjimky, která obžalovanému udělena nebyla (tedy bez povolení sobě opatřil střelivo)“. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v řízení o dovolání, je vhodné zmínit, že s obhajobou obviněného se soud prvního stupně zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal na str. 388 – 390 svého rozsudku, kde mj. uvedl, jaké důkazy jej vedly k závěru, že neuvěřil obhajobě obviněného ohledně způsobu získání střeliva, které se stalo předmětem odsuzujícího rozsudku. Námitky obsahově obdobného charakteru uplatnil obviněný rovněž v odvolání a s těmito se odvolací soud vypořádal na str. 77 – 78 svého rozsudku. Nejvyšší soud k těmto námitkám dále dodává, že tyto jsou shodné s námitkami, které uplatnil v rámci svého mimořádného opravného prostředku obviněný L. Ž., a proto lze v tomto směru odkázat na závěry, které k těmto námitkám uvedl Nejvyšší soud shora. Nad rámec úvah vyjádřených k totožné námitce uplatněné L. Ž. považuje Nejvyšší soud ještě uvést, že rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr. mj. uvádí, že opatřování střeliva nebo výbušnin je trestné podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. jen za předpokladu, že jejich množství a účinnost znamená pro bezpečnost společnosti i lidí stejný stupeň ohrožení jako jen jedna zbraň hromadně účinná. Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoliv, tedy i příslušník ozbrojených sil, který si opatřuje střelivo a výbušniny za účelem soukromého použití. Měl-li tedy obviněný v okamžiku domovní prohlídky u sebe větší množství neoprávněně opatřeného střeliva, za což je třeba náboje ráže 9 mm L., zn. S. se střelou A. považovat, bezpochyby naplnil svým jednáním zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Nutno zdůraznit, že uvedené náboje patří do kategorie střel s ranivým účinkem a jak vyplývá z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika K. ú. P., byly vyráběny jen pro policejní účely. Ve spojitosti s tím, že obviněný je majitelem zbrojních průkazů k několika typům zbraní, a v kontextu s tím, že náboje ráže 9 mm L. zn. S. se střelou A., byly vyráběny pro policejní účely, přičemž činnost obviněného jako příslušníka P. by měla směřovat k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, je stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost zvýšen natolik, že můžeme hovořit o stupni ohrožení jako u zbraně hromadně účinné. Nejvyšší soud se tedy plně ztotožňuje s názorem, který k uvedené problematice vyslovil ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Praze a nad rámec jím uvedených úvah pouze uvádí, že v ustanovení § 185 odst. 1 tr. zák. je zákonný znak „opatří sobě nebo jinému“ spjat se střelnou zbraní (jednou). V § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák. je zákonný znak „opatří sobě nebo jinému“ spjat s výbušninou, zbraní hromadně účinnou nebo součástkami, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba. V uvedeném ustanovení není shora zmíněný znak spojen se střelivem. Až následně v § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. je znak „opatří sobě nebo jinému“ spjat s zbraněmi nebo střelivem. Právě ve skutečnosti opatření zbraní nebo střeliva je podchycena nebezpečnost jednání takového pachatele (oproti opatření si jedné zbraně – viz § 185 odst. 1 tr. zák). Samotný pojem „opatřuje“ jako zákonný znak trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. nelze vykládat pouze izolovaně, jako podmínku jednat takto opakovaně, neboť takovýto výklad je zcela jednostranný, nepostihující rozdíly uvedené v zákonných znacích těchto ustanovení (§ 185 tr. zák.) v celé jeho šíři, neboť absurdně domyšlená situace předkládaná obviněným jako jediný správný výklad uvedeného ustanovení by vedla k situaci; že pokud si pachatel jednorázově opatří (nikoli opakovaně – opatřuje) střelivo, byť v množství a kvalitě z hlediska společenské nebezpečnosti nebezpečnějším než opatření si např. součástek, jichž je třeba k užití zbraně hromadně účinné, pak by takové jednání podle výkladu obviněného nebylo trestné, neboť § 185 odst. 1 tr. zák. nehovoří o střelivu, stejně jako ustanovení § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák.

V souvislosti s obviněným uplatněnou námitkou promlčení trestného činu, kterým byl uznán vinným a nezbytnost postupu orgánů činných v trestním řízení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. /tudíž naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř./, je potřebné uvést, že trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák., je trestným činem trvajícím, přičemž trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, pokud je protiprávní stav udržován. U trestného činu trvajícího je z hlediska promlčení rozhodný okamžik, kdy byl protiprávní stav, jehož udržování je zákonným znakem, odstraněn (vzhledem k okolnostem, které odůvodňovaly nařízení domovní prohlídky a její uskutečnění je třeba uvedený den považovat za rozhodný z hlediska rozhodného okamžiku u takto realizovaného trvajícího trestného činu). V neposlední řadě ke všem těmto skutečnostem je třeba zmínit rozhodnutí č. 48/1973 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „výroba, opatření nebo přechovávání několika střelných zbraní zpravidla již zakládá skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák.“ V daném případě si obviněný opatřil a ve své podstatě držel (když držení nelze označit jinak než hromadění) až do okamžiku provedené domovní prohlídky (kromě zbraní a střeliva, kde jeho jednání nebylo posouzeno jako protiprávní) takové množství a druh střeliva, které zakládá možnost nekontrolovaného budoucího nebezpečí a podezření zlého užívání ve smyslu § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Pokud jde o námitky obviněného k nepřesnosti a nejasnosti výroku rozsudku, stejně jako usnesení o zahájení trestního stíhání a všeobecnému konstatování, že „trestní stíhání pro tento skutek nebylo řádně zahájeno“, musí Nejvyšší soud zmínit usnesení Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 452/07, ze kterého (byť v jiném případě) mj. vyplývá, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti, pokud uplatněná námitka pro svoji neurčitost (obecné konstatování, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno) vyvolává nepřezkoumatelnost. Nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že i pokud by po formální stránce byly naplněny zákonné znaky trestného činu, nebyla by naplněna materiální stránka trestného činu. S ohledem na tuto argumentaci musí Nejvyšší soud odkázat nejen na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 389 - 390), ale zejména pak na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně na str. 78. Nad rámec uvedených hodnotících úvah Nejvyšší soud zdůrazňuje, že oproti obviněnému G. A., bylo nutno z hlediska společenské nebezpečnosti jednání obviněného posuzovat toto také z pohledu, že se jednalo o policistu, na jehož bezúhonnost a příkladnost jsou kladeny vyšší nároky, přičemž se u něj jednalo o střelivo, které bylo konstruováno pro zvýšení ranivého účinku a tyto náboje byly výhradě určeny pro služební účely policie, jsou označeny za zakázané a podléhají zvláštnímu režimu, a to udělení výjimky, což se v případě obviněného nestalo. Tato výjimka musí být udělena byť jen pro jediný náboj. U obviněného bylo přitom nalezeno 48 kusů nábojů. Tyto skutečnosti byly tedy v případě obviněného J. K. správně hodnoceny ve smyslu naplnění materiálního znaku trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný P. K. v podaném dovolání soudu vytýká, že „text výroku je vůči jeho osobě neobratný, křečovitý, nejasný a tím i nepřezkoumatelný“, přičemž soudy podle jeho mínění neuvedly ani zákonný předpis, který měl porušit. Veškeré obviněným uplatněné námitky se soustřeďují na argumentaci, že sice předložil výpověď L. S. obviněnému D. B., avšak činil tak proto, aby mohl rozkrýt trestnou činnost na které pracoval (poškozeného V. a M.). Hodnocení důkazů soudy pak je podle něho tendenční, nepřesvědčivé a účelové. K soudy aplikovanému obviněným porušenému ustanovení § 28 zák. č. 186/1992 Sb. k použití § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v dovolání uvedl, že „uvedené ustanovení je tak obecného charakteru, že tato podmínka je z jeho pohledu nenaplněna, ono totiž takové zákonné ustanovení neexistuje, předestření výpovědi pro potřeby kriminalistické a vyšetřovací činnosti je zcela běžné“. V další části dovolání pouze rozvádí jednotlivé důkazy, vytýká, jaké skutečnosti z nich měly soudy dovodit, a opětovně uvádí obsahově stejné, jinak formulované, výhrady k hodnocení důkazů. Zcela na závěr podaného dovolání (str. 24 – 25) se vyjadřuje k otázce zločinného spolčení, aby však i toto své vyjádření uzavřel konstatováním, že se žádné trestné činnosti nedopustil, přesto však soudy jeho jednání posoudily jako jednání spáchané ve prospěch zločinného spolčení. V souvislosti s podaným dovoláním je potřebné uvést, že obviněný P. K. byl uznán vinným Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 58/2006:

ad I. trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák.

ad II. b), c) pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchanému ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák.

ad III. a), b) pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchanému ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a),odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák.

ad IV. pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchanému ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák.

ad V. pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchanému ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák.

Vrchním soudem v Praze byl pro jednání uvedené pod body II. b),c); III. a),b) a IV. (v rozsudku soudu prvního stupně) podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn (správně v rozsudku odvolacího soudu uvedeno jako jednání pod bodem XIII., XIV., XVI., XVII., XVIII. obžaloby) a při nezměněném výroku o vině pod body I. a V. rozsudku soudu prvního stupně mu byl podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 44 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Po skutkové stránce jednání obviněného pod bodem I. spočívalo v tom, že obžalovaný P. K. jako příslušník P. zařazený na O., S. h. m. P., pověřený objasněním loupeže na poškozeném K. V., po předchozí domluvě mezi D. B. obžalovanými L. Ž. a J. O. o tom, že skupina osob okolo D. B. bude provádět loupežná přepadení, přičemž z výnosu bude 30% odevzdávat obžalovaným L. Ž., J. O. a P.K., za což tito budou skupině pachatelů okolo D. B. předávat informace a J.O.a P.K., kteří v té době byli příslušníky P., zařazenými na O., S.h. m.P., budou zjišťovat informace ze zdrojů P. a pomáhat pachatelům vyhnout se trestní odpovědnosti, o které byli informováni a participovali na ní P.K., J. Ž., R.T. a J. Z., nejprve v přesně nezjištěné době v červnu 2000 informoval obžalované Ž., a Ž., o tom, že se L.S. chystá vypovídat ve věci poškozeného V. a následně dne 21. 6. 2000 na benzínové čerpací stanici v P.předložil samostatně stíhanému D. B. a obžalovanému L. Ž., k nahlédnutí obsah protokolu o podání vysvětlení L. S., ve kterém tento uváděl závažné skutečnosti týkající se pachatelů tohoto trestného činu, ač věděl, že podezřelými z tohoto jednání jsou mimo jiné právě samostatně stíhaný D.B. a obžalovaný L.Ž., v úmyslu umožnit jim tak uniknout trestnímu stíhání, čímž závažným způsobem narušil vyšetřování zvlášť závažného trestného činu a L.S.vystavil nebezpečí ohrožení života a zdraví“.

Ve vztahu k námitkám obviněného P.K.musí Nejvyšší soud konstatovat, že těmito obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, které je vedly k závěru o vině obviněného. Uvedené námitky však nelze označit za právně relevantní z hlediska obviněným uplatněného dovolacího důvodu, a proto je nutno takové námitky odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 – výklad k osobě obviněného G. A., viz blíže usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04 – výklad k osobě obviněného V. S.). Námitku, kterou by bylo možno označit za právně relevantní, tj. výhrady obviněného k právní kvalifikaci jeho jednání jako člena „zločinného spolčení“ jsou také obviněným předkládány v souvislosti s argumentací, že „se žádné trestné činnosti nedopustil“. I s ohledem na uvedené tvrzení obviněného však je třeba tuto námitku obviněného označit za zjevně neopodstatněnou, dovolací důvod nenaplňující. Soud prvního stupně uznal obviněného vinným rozsáhlou trestnou činností, ale Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že z pohledu shromážděných a v souladu se zákonem hodnocených důkazů může obstát odsouzení obviněného pouze u skutků popsaných blíže v rozsudku soudu prvního stupně pod body I. a V. Skutečnost, že odvolací soud obviněného sám zprostil celkem tří skutků svědčí pro závěr, že odvolací soud velmi pečlivě hodnotil veškeré důkazy a nelze v tomto směru akceptovat námitky obviněného ve smyslu, že jde o rozhodnutí „alibistické, neudržitelné a neodůvodnitelné“. Odvolací soud se ve svém rozsudku velmi podrobně a pečlivě zabýval námitkami obviněného a důkazy, které jej vedly k závěru o vině obviněného, stejně jako důkazy, které vedly soud k závěru, že je nezbytné obviněného obžaloby z některých skutků zprostit (str. 65 – 71 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Vzhledem k tomu, že k výkladu pojmů „zločinného spolčení“ a rozdílu oproti organizované skupině se Nejvyšší soud již vyjádřil (viz u obviněného O.), odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedený výklad. V souvislosti s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele musí Nejvyšší soud uvést, že obviněný P.K. byl uznán vinným tímto trestným činem podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že uvedené ustanovení nutně předpokládá uvedení odkazu na porušení zákona nebo jiné právní normy, neboť výkon pravomoci musí být vykonáván způsobem odporujícím těmto normám. V návaznosti na tuto argumentaci pak obviněný dovozuje, že nestačí pouhý odkaz na ustanovení § 28 odst. 1 zák. č. 186/1992 Sb., zákona o Policii České republiky (v dalším jen „zákon o policii“). Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu - § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z ustanovení § 28 odst. 1 písm. a) zákona o policii vyplývá, že policista je povinen plnit řádně a svědomitě úkoly uložené mu zákonem a dalšími obecně závaznými předpisy, plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny služebních funkcionářů a nadřízených s nimiž byl řádně seznámen. Nelze rovněž odhlédnout od služební přísahy (§ 6 zákona o policii), kde se mj. ve větě druhé hovoří o ochraně práv občanů, veřejném pořádku apod. Velmi podrobně se však uvedenou problematikou zabýval soud prvního stupně zejména na str. 116 až 118 svého rozsudku, když uvádí, že „obžalovaný K. se hájí tím, že standardním způsobem prověřoval informaci získanou vytěžením L. S., považuje za obvyklé, že vytěžovaným jsou předestírány výpovědi dalších osob, současně však uvádí, že obžalovanému B. v té době věřil, naopak považoval za zcela nevěrohodné informace, které poskytl svědek S., v té době obžalovaného B. nepovažoval za podezřelého. Zde však je třeba říci, že toto tvrzení obžalovaného K. je v příkrém rozporu s obsahem spisu V51/1999-OOZ-1, kdy z úředních záznamů na č. l. 235 a následujících, které jsou z přelomu let 1999 a 2000, vyplývá, že obžalovaný B. byl ve věci útoku na poškozeného V. podezřelým a jakákoliv neomezená důvěra ve vztahu k tomuto obžalovanému pak rozhodně nebyla na místě. Je pak současně třeba vidět časovou souvislost mezi schůzkou obžalovaného K. se svědkem S. a mezi útokem provedeným na svědka S. a v této souvislosti je pak třeba se podivit rychlosti, s jakou byla skupina okolo obžalovaného B. informována o úmyslu svědka S. vypovídat. Současně je třeba poznamenat, že pokud by skutečně chtěl obžalovaný K. vytěžením osob uvedených ve výpovědi svědka S. prověřit informace poskytované svědkem S., je nepochopitelné, proč vytěžováni měli být pouze obžalovaný B. a obžalovaný Ž., proč o tomto vytěžení nebyl pořízen protokol a proč bylo toto vytěžení provedeno na benzínové čerpací stanici a nikoliv standardním způsobem v budově policie. V této souvislosti je třeba se pozastavit i nad rychlostí s jakou obžalovaný K.tyto informace prověřoval, kterou jinak v této věci, pokud jde o prověřování ostatních informací, rozhodně nevyvíjel. Kromě toho za daných okolností bylo seznámení podezřelých osob s obsahem výpovědi a předtím s obsahem schůzky se svědkem S. v naprostém rozporu s logikou věci, pokud by skutečně prověřování získaných poznatků mělo být efektivní, neboť obžalovaný K.za daných okolností při schůzce na benzínové čerpací stanici jen velmi těžko mohl předpokládat, že se mu jako policistovi obžalovaný B. přizná k účasti na jednání, které je trestním zákonem ohodnoceno trestní sazbou v rozmezí od 10 do 15 let, a to ať již se tohoto jednání účastnil či nikoliv, nebo mu k tomu na základě tohoto vytěžení svědka S.poskytne jiné informace, a to zvláště když předestření výpovědi doplní pohrůžkou, že by mohl obžalovaného B. zavřít. Nutně se tedy nabízí otázka, že pokud byl obžalovaný K. přesvědčen, že obžalovaného B. může zavřít, proč tak neučinil, neboť v případě, že byl přesvědčen, že je na místě k takovému opatření přistoupit, byl povinen tak učinit, neboť není na libovůli policistů, zda tak učiní či nikoliv, pokud o tom přesvědčen nebyl, je pak otázkou, proč to obžalovanému B. říkal, tedy jakou požadoval protihodnotu toho, že tak postupovat nebude. Je třeba vidět, že tyto skutečnosti ve svém souhrnu pak zcela jednoznačně podporují výpověď obžalovaného B., o které pak soud nemá žádný důvod pochybovat. Zcela nepochybně pak obžalovaný K. shora uvedené informace poskytoval obžalovaným B. a Ž. právě v úmyslu pomoci těmto osobám vyhnout se trestnímu stíhání a tím jim způsobit prospěch. Je třeba vidět, že postup obžalovaného K., pokud by měl být hodnocen jako postup vyšetřujícího policisty, nebyl ani zákonný ani logický a zcela nepochybně z něj vyplývá, že jeho cílem bylo uchránit obžalovaného B., popř. i další osoby před trestním stíháním“, s uvedenými závěry se pak Nejvyšší soud plně ztotožňuje, v návaznosti na skutková zjištění a naplnění nejen znaku „vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu“, ale i znaku „způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek“ ve smyslu § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák., který byl soudy na jednání obviněného P.K., uvedené pod body I. a V. rozsudku soudu prvního stupně, aplikován. Vzhledem ke shora uvedenému bylo dovolání obviněného P. K. jako celek odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný T.H. v podaném dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a soudu prvního stupně vytýká, že „svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, pro něž byl uznán vinným“. Má za to, že z žádného důkazu nevyplývá jeho vědomost, byť nedbalostní, že je členem nějaké organizované skupiny. Je toho názoru, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., event. odst. 2 tr. zák., pokud by byly shledány podmínky vymezené v § 88 odst. 1 tr. zák. Soudům vytýká, že přikládaly větší význam výpovědím spoluobviněných a svědků a zcela přehlížely jeho výpovědi, kdy po celou dobu setrval na své obhajobě. Soudům vytýká dále i to, že své rozhodnutí vybudovaly na důkazech, které nebyly získány v souladu s trestním řádem (výpověď D. B., J.D. a M. S.). Zejména ve vztahu k výroku rozsudku pod bodem VII. uvádí, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Své výhrady vznáší rovněž proti použité právní kvalifikaci, kdy konstatuje, že „nepostačuje případně jeho vědomost o tom, že se hlavní pachatelé zmocnili nějaké cizí věci, ale musel by rovněž mít vědomost a alespoň srozumění, že tímto jednáním byla způsobena škoda“, což však dle jeho názoru s ohledem na jeho vyjádření, které nebylo vyvráceno, je prakticky vyloučeno.

Obviněný T.H. byl pod body III. a) a VII. rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a výkon tohoto trestu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu nad obviněným. Obviněnému byl rovněž uložen trest peněžitý ve výši 300.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené době vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle skutkového zjištění spočívalo jednání obviněného v tom, že „po předchozí domluvě mezi samostatně stíhaným D.B a obžalovanými L.Ž., a J. O. o tom, že skupina osob okolo D. B. bude provádět loupežná přepadení, přičemž z výnosu bude 30% odevzdávat obžalovaným L. Ž., J. O. a P.K., za což tito budou skupině pachatelů okolo D. B. předávat informace a J. O. a P.K., kteří v té době byli příslušníky P., zařazenými na O., S.h. m. P., budou zjišťovat informace ze zdrojů P. a pomáhat pachatelům vyhnout se trestní odpovědnosti, o které byli informováni a participovali na ní P. K., R. T., J. Z., T. P., J. Ž. a M. P., obžalovaní J.Ž., M. P. a J. K. společně se samostatně stíhanými D. B., T. P., M. Š., R. T., J. Z. a R. B. po předchozí domluvě, naplánování s obžalovaným. L. Ž., který také společně s obžalovaným J. O. zajistil 2 ks služebních stejnokrojů a průkazy P., a rozdělení úkolů při přepadení řidiče nákladního automobilu společnosti S. C. s.r.o. P., dne 5.10.2000 kolem 19.15 hod. na místní komunikaci v k.o. Ch., okr. M., obžalovaný J.Ž.a samostatně stíhaný J. Z. předstíranou policejní silniční kontrolou s použitím služebních stejnokrojů P. zastavili řidiče nákladního automobilu zn. Mercedes Benz, reg. zn., s nákladem elektronických výrobků zn.S. pošk.J. B., sledovaného do místa zastavení samostatně stíhanými D.B. a T. P., poškozeného obžalovaný. J.Ž. vyzval, aby vystoupil z nákladního automobilu a následoval pod záminkou provedení dechové zkoušky na alkohol k připravenému vozidlu zn.VW Transporter, do něhož ho J.Z. vtlačil, R. T., obžalovaný M. P. a R. B. ho zde spoutali a poté převáželi po území okresu M. do doby, než byl nákladní automobil zn. Mercedes Benz z místa převezen obžalovaným J.Ž.do objektu v obci Ú., poskytnutým na základě předchozí žádosti M. Š. obžalovaným. T. H., který minimálně věděl to, že jde o odcizené zboží a přesto se také aktivně podílel na vyložení nákladu v hodnotě 3.535.088,- Kč ke škodě firmy S. C., s.r.o. P., a následném prodeji zboží, získanou finanční hotovost si mezi sebou rozdělili“ (viz bod IIIa). Obdobně je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně rovněž jednání obviněného pod bodem VII „…pod záminkou předstírané policejní silniční kontroly za použití služebných stejnokrojů P., obžalovaný M. P. a J. Z. zastavili nákladní automobil tov. zn. Iveco RZ spol. B. A. T. C.R., řízený K. K., který byl o věci předem informován, tohoto vyzvali k vystoupení z vozidla, následně jej z místa odvezli, udeřili do obličeje, aby mohl oznámit loupežné přepadení, přičemž mezitím nákladní automobil M. Š., doprovázený obžalovaným J.D. v jiném vozidle, odvezl do obce P., okr. P., kde byl náklad v celkové hodnotě 3.769.330,00 Kč očekáván obž.T. H., který společně s obž. J. D., M. Š., T. P. a D. B. náklad vyložil do skladových prostor zajištěných T. H., který rovněž zajistil prodej odcizených cigaret a získanou finanční hotovost si rozdělili, přičemž nákladní automobil zn. Iveco odstavili.

V podaném dovolání, jak již bylo zmíněno, brojí obviněný mj. proti způsobu hodnocení důkazů soudy. Sám k tomu uvedl, že po celou dobu setrval a i nadále setrvává na své obhajobě a cítí se absolutně nevinen a soudům obou stupňů vytýká, že svá skutková zjištění opírají o důkazy, jež nebyly získány v souladu s trestním řádem (viz shora), přičemž skutková zjištění (bod VII.) jsou podle jeho mínění v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Předně je vhodné uvést, že žádné z ustanovení trestního řádu v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nehovoří o extrémním nesouladu jako dovolacím důvodu. Pokud pak jde o samotnou otázku hodnocení důkazů, musí Nejvyšší soud i v tomto případě podotknout, že námitky nesprávného hodnocení důkazů, nedostatků při zjišťování skutkového stavu věci, jsou námitky z pohledu dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně irelevantní (viz shora odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu). Sám Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, konstatoval, že „pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy“. V souvislosti s výše uváděnými námitkami obviněného musí Nejvyšší soud podotknout, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatňovány v průběhu trestního řízení a soudy obou stupňů se jimi zabývaly ve svých rozhodnutích. Lze částečně souhlasit s argumentací obviněného k popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, který mohl být podrobnější s ohledem na podrobnější popis činností ostatních osob na této trestné činnosti se podílejících. Na druhou stranu popis skutku nepostrádá popis základních znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. Z popisu skutku je patrno, že došlo k dohodě mezi obviněným a dalšími osobami, že obviněný těmto poskytne prostory pro uskladnění zboží, které bude odcizeno (zde je třeba poukázat na podrobné hodnocení důkazů soudem prvního stupně zejména na str. 277 jeho rozsudku, kde na základě důkazů dospívá soud k závěru o nutnosti aplikovat zásadu in dubio pro reo a uznat obviněného vinným pouze trestným činem krádeže ve stádiu pokusu oproti ostatním obviněným, kteří byli uznáni vinnými trestným činem loupeže, neboť podle mínění soudu se nepodařilo prokázat obviněnému, že by byl informován o způsobu, jakým bude provedeno zmocnění se předmětných věcí). Z popisu skutku ve spojení s odůvodněním rozsudku rovněž vyplývá, že obviněný byl předem informován o tom, že u něj bude uskladněno odcizené zboží (viz str. 53 rozsudku odvolacího soudu), jehož prodej následně obviněný H. zajistí „..podle výpovědi obžalovaného B., z níž soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu vycházel, byl B. již v době před přepadením informován T. P., že obžalovaný H.zajistí jak uskladnění nákladu, tak následný prodej odcizeného zboží. H. rozčílení, pokud jde o poškozený sloupek v důsledku neobratného manévrování s kamionem jeho řidičem obžalovaným Ž. by bylo zcela pochopitelné, avšak svědek M. S. uvádí, že obžalovaný H. v Ú. neustále pobíhal a hlasitě se dožadoval toho, aby kamion byl rychle odvezen pryč od skladiště. Tento svědek rovněž uvedl, že v kamionu byla vytržená stropní světla a byly zde rozházeny nějaké písemnosti; to vyvrací tvrzení obžalovaného H., že vykládka probíhala normálně a že obžalovaní měli v pořádku papíry od nákladu, takže neměl žádný důvod k podezření z jakékoliv nezákonné činnosti. Proto soud prvního stupně nepochybil“ – viz z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Pokud soudy dospěly k závěru, že obviněný byl předem informován a přislíbil uschování a následné rozprodání odcizeného zboží, pak nemůže obstát námitka obviněného, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Jeho úmysl je zde vyjádřen přinejmenším ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. jak uvedl ve svém rozsudku Vrchní soud v Praze. Obstát nemohla ani námitka obviněného, že nevěděl o množství odcizeného zboží, resp. jeho hodnotě. V tomto směru nezbývá Nejvyššímu soudu, než opětovně zmínit výpověď svědka S.o počínání obviněného H. na místě uskladnění odcizeného zboží, ale také samotnou výpověď obviněného H., kdy mj. (str. 51 rozsudku odvolacího soudu) uvedl, že zboží pomáhal sám vykládat proto, že nechtěl nikomu svěřit svůj vysokozdvižný vozík, věděl o tom, že jde o televizory a další zboží, přitom nelze přehlédnout, že z výpovědi J. B. (řidiče kamionu) vyplývá, že zboží, které obviněný H. pomáhal vyskladnit z kamionu bylo složeno na devatenácti paletách. Tato skutečnost v souvislosti s minimálně vědomostí o tom, že jde o televizory svědčí pro závěr, že obviněný i ve vztahu k výši škody jednal minimálně ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. V souvislosti s výše uvedenými závěry, které vycházejí z výpovědí svědků, je zcela pochopitelné, že se obviněný snaží zpochybnit výpovědi svědků, kteří ho z jednání (bod III.a) usvědčují (B., S.). Jestliže se obviněný snaží zpochybnit hodnocení důkazů – výpovědi spoluobviněných – nejde o námitku právní, ale skutkovou (viz výklad shora). Nad rámec úvah soudu prvního stupně a soudu odvolacího a k námitkám o nepoužitelnosti výslechu obviněných D. B. a M. S.(bod III.a), kdy obviněný uvádí, že trestní stíhání vůči jeho osobě bylo právoplatně zahájeno až dne 21. 4. 2005 a nelze tudíž použít jako důkazy výpovědi shora uvedených osob provedené před tímto datem, je třeba dodat, že zrušeno bylo státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. KZv 115/2004 pouze usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu-východ ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. SV 23/2004, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit s dalšími obviněnými dne 11. 5. 2001 (jedná se o bod VII rozsudku), nejedná se tudíž o skutek popsaný pod bodem III.a).

Pokud jde o tutéž námitku ve vztahu k bodu VII. výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že k tomuto skutku obviněný D.B. (k trestné činnosti obviněného H.) vypovídal také u hlavního líčení dne 5. 9. 2006, č. l. 28 323, tudíž po řádně zahájeném trestním stíhání obviněného H. Při výslechu obviněného J.D. dne 21. 9. 2004, byl přítomen obhájce obviněného H., který vznesl námitku „výslech byl po celou dobu prováděn v rozporu s ust. § 95/1 tr. ř., není tedy možné s obsahových skutečností z něj vyplývajících dojít k jejich objektivní interpretaci“. Na uvedenou námitku obviněný D. reagoval tak, že s protokolací souhlasí a tato odpovídá tomu co při výslechu řekl. S ohledem na shora uvedené, lze pouze poznamenat, že námitka obviněného uplatněná v dovolání „výslech spoluobžalovaného J. D., který byl vyslechnut dne 21. 9. 2004 za citelného porušování práva na obhajobu ve světle protokolovaných námitek“ nemá nic společného s dovolacími námitkami vymezenými v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K otázce použitelnosti jednotlivých výpovědí obviněného J.D. se vyjádřil již soud prvního stupně na str. 378 svého rozsudku, kdy mj. uvedl „obžalovanému H. bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno až v dubnu 2005, je tedy proti němu použitelná až výpověď obžalovaného D. z června 2005 nikoliv však výpovědi dřívější, právě tak není účinná pro tento skutek ani výpověď svědka S. Je tedy zřejmé, že obsahově shodnými s námitkami, které obviněný uplatnil v řízení o dovolání se mj. zabýval již také soud prvního stupně a své závěry o vině obviněného vybudoval pouze na základě důkazů, které byly provedeny v souladu se zákonem. Pro uvedené konstatování svědčí také odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, který své hodnotící úvahy rozvedl na str. 63 svého rozsudku. V návaznosti na zmínku obviněného o extremním nesouladu musí Nejvyšší soud konstatovat, že tak, jak je skutek /i skutek III.a)/ popsán spolu s odůvodněním rozsudku soudu prvního i druhého stupně, jsou úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů a následného zjištění skutkového stavu plně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze tudíž akceptovat námitku, že by skutkové zjištění neodpovídalo provedeným důkazům (bylo v extrémním nesouladu) a tím, je aplikace příslušných právních norem absolutně zkreslena, jak v podaném dovolání uvádí obviněný. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se zabývaly i znakem „organizované skupiny“ v souvislosti s obviněným T. H. Soud prvního stupně mj. na str. 291, 378-379, 382 rozvádí okolnosti, které jej vedly k závěru, že jednání obviněného je nutno posoudit jako pomoc k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 247 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a takto jednal jako člen organizované skupiny, přičemž s uvedenými závěry se ztotožnil i soud odvolací. V souvislosti s popsanými a vyhodnocenými důkazy pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že argumentace soudu prvního stupně, kdy tento k použité právní kvalifikaci mj. uvedl „s ohledem na způsob provedení celého jednání a to včetně té části, které byl obžalovaný H.bezprostředně přítomen, musel být minimálně srozuměn s tím, že se podílí na trestné činnosti organizované skupiny, mezi jednotlivými pachateli zde fungovala dělba práce, míra organizovanosti byla na té úrovni, aby výrazně napomohla úspěšnému provedení trestného činu“ a dále „soud pak nemůže uvěřit tomu, že obžalovaný H. půjčoval své sklady k uskladnění nákladu z odcizených kamionů za částku 3.000,- Kč, jak uvádí obžalovaný, a to z pouhé dobré vůle a snahy pomoci svému známému Š., kterého znal z restaurace. Rovněž způsob, jakým byl sklad objednáván, způsob vykládky a další okolnosti naprosto nepochybně musely obžalovaného H. přesvědčit o tom, že se podílí na zmocnění se cizích věcí. Je třeba říci, že rovněž v tomto případě muselo být zapůjčení skladu dohodnuto ještě před samotnou akcí, neboť těžko lze předpokládat, že by hlavní pachatelé jezdili s odcizeným kamionem a teprve po zmocnění se tohoto kamionu by sháněli sklad, ve kterém zboží složí. Za této situace tedy nejde ze strany obžalovaného H. o pouhé ukrytí zboží získané trestným činem spáchaným jinou osobou, ale již v průběhu přípravy přislíbil poskytnutí skladu pro ukrytí tohoto zboží, což nepochybně má vliv na právní kvalifikaci jednání obžalovaného H.“, je zcela přiléhavá.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal námitky obviněného T. H. jednak skutkové povahy, tudíž dovolací důvod nenaplňující, které bylo nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jednak sice naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto shledal zjevně neopodstatněnými, musel dovolání obviněného jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněných v neveřejném zasedání, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. Součástí podaných dovolání se v případě některých obviněných staly i podněty předsedovi senátu Krajského soudu v Praze, aby Nejvyššímu soudu navrhl přerušení výkonu trestu. Požadované návrhy však předsedou senátu soudu prvního stupně podány nebyly a Nejvyšší soud neshledal před svým rozhodnutím podmínky pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2009

Předseda senátu :

JUDr. Jan Engelmann