Plný text
6 Tdo 667/2026-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný O. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2026, č. j. 6 To 296/2025-402, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 166/2024, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2026, č. j. 6 To 296/2025-402, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 7. 2025, č. j. 1 T 166/2024-369, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 7. 2025, č. j. 1 T 166/2024-369 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný O. B. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: dne 22. 12. 2023 kolem 12:00 hodin v XY, okres XY, na ulici XY, na pozemku u rodinného domu č. p. XY a rodinného domu č. p. XY, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného K. L., nar. XY, kterému se nejprve pokusil vzít z rukou motyčku, o kterou se přetahovali, následně jej povalil na dlážděný povrch příjezdové cesty pozemku, s ležícím poškozeným se o motyčku přetahoval, poté ležícího poškozeného za sebou táhl po zemi a udeřil ho pravou rukou do oblasti levé strany hlavy, poté zkroutil ležícímu poškozenému ruku, vzal z ní motyčku, se kterou odcházel směrem na zahradu, poté se k poškozenému, jenž se zvedl ze země, vrátil, po slovní rozepři poškozený udeřil obviněného rukou do oblasti hlavy, na což obviněný reagoval tak, že přistoupil blíže k poškozenému, tohoto levou rukou uchopil za bundu v oblasti hrudníku, chvíli se přetahovali, následně poškozený se ho pokusil kopnout, avšak ke kontaktu nedošlo, načež obviněný znovu uchopil poškozeného za bundu v oblasti hrudníku, silou jej vytlačil po příjezdové komunikaci směrem ke studni, na kterou ho prudce strhl, kde poškozený narazil zády do betonové skruže studny, a zůstal nehybně ležet, přičemž v době, kdy se pokoušel vstát a byl v poloze na kolenou, z jejich domu vyšla manželka poškozeného A. L., přišla do bezprostřední blízkosti obviněného, kterému se snažila nastříkat sprej do obličeje, na což obviněný zareagoval tak, že ji uchopil za obě paže a položil ji na zem do sedu, mezitím se poškozený opět postavil na nohy, a z důvodu obrany A. L., která seděla na zemi, se pokusil obviněného udeřit, na což obviněný reagoval tak, že poškozeného udeřil pěstí do oblasti hlavy a poté do poškozeného strčil a shodil ho na zem, kdy poškozený upadl na záda a hlavou se udeřil do dlážděného povrchu příjezdové cesty pozemku, kde zůstal nehybně ležet až do příjezdu strážníků Městské policie XY, přičemž obviněný svým jednáním způsobil poškozenému K. L. zranění, a to zlomeninu VIII. a X. žebra vlevo, zhmoždění pravého ramene, zhmoždění a tržně-zhmožděnou ranku v oblasti pravého lokte, oděrku na čele vlevo, zhmoždění dolní části zad, otřes mozku, krevní výron na čele vlevo a obrnu horní větve lícního nervu vlevo, kdy uvedená zranění si vyžádala lékařské ošetření s následnou hospitalizací a dobou léčení v délce 3-4 týdnů. 2. Za to byl obviněnému uložen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2, odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb ve výši 500 Kč, tj. celkem 35 000 Kč. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozenému K. L. majetkovou škodu ve výši 9 790 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 135 951,89 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky majetkovou škodu ve výši 56 420,84 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození K. L. a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázáni se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byla odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. také poškozená A. L. s celým svým uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy.
4. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 9. 2. 2026, č. j. 6 To 296/2025-402, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2026, č. j. 6 To 296/2025-402 (dále jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí z nesprávných skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, zejména s kamerovým záznamem zachycujícím průběh stíhaného skutku. 6. Předně vytkl, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru o počátku konfliktu mezi ním a poškozeným K. L. (dále též jen „poškozený“). Nesouhlasil se skutkovým závěrem, podle něhož byl iniciátorem fyzické potyčky a že poškozený vystupoval pouze v postavení napadené osoby. Obviněný měl v úmyslu vyjet se svým zaparkovaným vozidlem, a tak slovně žádal poškozeného, aby si přeparkoval z důvodu blokování výjezdové cesty. Následně oba přešli do prostoru mimo záběr kamerového záznamu, kde mělo dojít k napadení obviněného poškozeným. Z kamerového záznamu je zřejmé, že do prostoru mimo záběr kamery vstoupil za poškozeným, který vešel do pravé části tohoto prostoru a který držel v ruce kovovou motyčku, zatímco on šel do levé části. Následně v průběhu zhruba šesti sekund kamerový záznam zachycuje konflikt mezi oběma osobami, když z prostoru mimo kamerový záznam je poškozený vytlačován do snímaného prostoru za ruce, v nichž drží předmětnou motyčku. Podle kamerového záznamu se pak obviněný pouze aktivně bránil útoku ze strany poškozeného, když poškozený při příchodu mimo záběr kamery chtěl obviněného motyčkou udeřit do oblasti hlavy a jen díky včasnému uhnutí a zablokování vedeného úderu k zásahu hlavy nedošlo. Soud prvního stupně se předmětným záznamem zabýval, avšak jeho obsah vyhodnotil způsobem, který postrádá logickou návaznost na to, co je na něm objektivně zachyceno. 7. Další argumentace obviněného se vztahovala k rozsahu dokazování provedeného soudem prvního stupně, když namítl, že dotyčný soud nevyhověl jeho návrhu na výslech zasahujících příslušníků Policie České republiky, kteří prováděli fotografickou dokumentaci z místa činu. V této souvislosti uvedl, že fotografie založené ve spise nebyly pořízeny bezprostředně po skutku, nýbrž s časovým odstupem, a neodrážejí skutečné postavení vozidla poškozeného v době incidentu. Podle jeho názoru měla právě poloha vozidla poškozeného zásadní význam pro posouzení průběhu počáteční fáze konfliktu a pro ověření jednotlivých skutkových verzí. Nebylo možné, aby obviněný v časovém rozmezí šesti sekund obešel auto poškozeného, za jeho zády vzal (údajně o automobil opřenou) motyčku a s ní napadl poškozeného. Také postavení zaparkovaného vozidla prokazuje, že varianta napadení obviněného poškozeným je pravdivá. Dovolatel poukázal na to, že navrhoval také provedení záznamu z opakované dokumentace místa činu, z něhož mělo být patrné, že již tehdy namítal nesprávné zachycení situace. Ani tento důkaz však soud prvního stupně (a následně ani soud odvolací) neprovedl. Skutkové závěry proto byly založeny na neúplném a nesprávném důkazním podkladu. Jinými slovy, právní závěr o jeho trestní odpovědnosti spočívá na skutkovém základě, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. 8. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu namítl, že vytýkané nedostatky nebyly odstraněny. Připomněl, že v odvolání výslovně zpochybnil hodnocení kamerového záznamu a navrhoval jeho opětovné provedení ve veřejném zasedání. Odvolací soud však tento důkaz znovu neprovedl a ztotožnil se s hodnocením soudu prvního stupně. Stejně tak se podle dovolatele nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se fotografické dokumentace místa činu, když považoval důkazy založené ve spise za dostačující. Nabyl proto přesvědčení, že soudy neprovedly všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění věci a že mu nebyl vytvořen dostatečný prostor k účinné obhajobě, v důsledku čehož nebyly odstraněny existující pochybnosti o průběhu skutku. Odvolací soud tak neodstranil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu prvního stupně.
9. Závěrem své argumentace zpochybnil právní posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že tento právní závěr vychází ze skutkového předpokladu, podle něhož útok zahájil on sám. Jestliže však z provedených důkazů, zejména z kamerového záznamu, podle jeho názoru vyplývá opak, nemůže právní kvalifikace skutku obstát. Zdůraznil, že za situace, kdy konflikt vyvolal poškozený a on reagoval na bezprostřední útok vedený proti jeho osobě, bylo třeba posoudit jeho jednání z hlediska podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Soudy se podle něj touto otázkou v návaznosti na skutečný obsah důkazů zabývaly nedostatečně.
10. Uzavřel, že napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly vydány v rozporu se zákonem a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry vedl k nesprávnému právnímu posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [správně podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pozn. dovolacího soudu]. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna na ně obsahově navazující rozhodnutí podle § 265k odst. 2 tr. ř., a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co krátce zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a argumentaci obsaženou v dovolání, vymezila se stručně k dovolacím námitkám.
12. V prvé řadě uvedla, že dovolatel doslovně opakuje námitky prolínající se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy náležitě vypořádaly. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., opakuje-li obviněný svou obhajobu, se kterou se již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů. Jelikož na námitky obviněného již náležitě reagovaly soudy nižších stupňů, z významné míry zopakovala argumenty soudů nižších stupňů, s nimiž se ztotožnila.
13. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejdříve shrnula jeho podstatu, když připomněla, že může být naplněn třemi variantami: rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném (extrémním) nesouladu s obsahem a rozsahem provedených důkazů; rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech; a ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolání obviněného je přitom po obsahové stránce vystavěno na v pořadí první a třetí alternativě uvedeného důvodu dovolání. Obviněným vznesené výhrady sice lze pod uvedený dovolací důvod podřadit, avšak jsou zjevně neopodstatněné.
14. Soud prvního stupně totiž realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž soud druhého stupně, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.
15. K dovolatelem zpochybňované úplnosti dokazování uvedla, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah rozhodně není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Rozsah dokazování je vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. Jinak řečeno, v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr zprostředkovaně vyplývá také z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Výkladem uvedeného principu lze mimo jiné dovodit to, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení – a to i bez případných návrhů stran – zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li nicméně provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivé odůvodnit, což druhoinstanční soud učinil pod bodem 12. odůvodnění svého rozhodnutí. 16. Následně se zabývala námitkou, podle níž konflikt vyvolal poškozený a jednání obviněného bylo potřeba posoudit jako nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku. Odkázala na bod 8. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a uvedla, že provedené důkazy podle závěrů soudů prokazují, že útočníkem byl obviněný a poškozeným svědek K. L. Konstatovala, že případné obranné údery či kopy poškozeného zachycené na kamerovém záznamu byly reakcí na trvající útok obviněného a nepředstavovaly překročení mezi nutné obrany. Dále poukázala na to, že obviněný mohl konflikt kdykoli ukončit a z místa odejít, avšak v útoku na poškozeného neustále pokračoval. Zdůraznila rovněž jeho fyzickou převahu.
17. K tvrzení obviněného o útoku poškozeného a následném zranění uvádí, že bylo vyvráceno výpovědí poškozeného, fotodokumentací a lékařskou zprávou o ošetření obviněného. Z těchto důkazů vyplynulo, že u obviněného nebylo zjištěno žádné poranění, které by odpovídalo jím popisovanému způsobu útoku (tj. vedení úderu motyčkou do oblasti hlavy, resp. klíční kosti, pozn. Nejvyššího soudu). Dodala, že zjištěná poranění obviněného, tj. otok a hematom horního rtu, lze vysvětlit obranným jednáním poškozeného nebo průběhem konfliktu. Co se týče otoku a palpační citlivosti v oblasti klíční kosti, šlo o zranění, které bylo diagnostikováno pouze na základě subjektivního stesku obviněného. Výpověď poškozeného o tom, že útočníkem byl obviněný, je podporována kamerovým záznamem, lékařskými zprávami o zranění poškozeného, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, i výpovědi znalce MUDr. Mgr. T. V.. Jednání obviněného tak bylo provedenými důkazy zcela prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace odpovídá zjištěnému skutkovému stavu.
18. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně uvedla, že rozhodnutí ve věci nepovažuje za zatížená vadou, kterou by bylo možno odstranit prostřednictvím dovolacího řízení, a proto má za to, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 19. Dovolatel využil svého práva a zaslal dovolacímu soudu podání reagující na vyjádření státní zástupkyně. Ve své replice nesouhlasil se závěrem, že jeho dovolání je vystavěno pouze na opakování námitek, s nimiž se však náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů. Soudy totiž vycházely z nesprávných skutkových závěrů a nechtěly připustit, že došlo k chybnému vyhodnocení kamerového záznamu, popisu jednání obou aktérů a zjevných zranění obviněného a poškozeného. Zcela v rozporu s provedenými důkazy soudy popsaly obviněného jako toho, kdo byl iniciátorem konfliktu, což je nepravda a odporuje to právě kamerovému záznamu a popisu události. Zatímco verze obviněného je logická a v souladu s kamerovým záznamem, verze poškozeného, navíc několikrát měněna, je věcně nereálná. Na toto obviněný poukazoval po celou dobu řízení a soudy se s jeho námitkami nevypořádaly a učinily závěr v rozporu s provedenými důkazy. Zároveň uvedl, že se rovněž několikrát vyjadřoval k možnosti opustit místo události. Pokud v této otázce zastává státní zástupkyně stejný názor jako soudy nižších stupňů, pak se ani ona nevypořádala s jeho námitkou, že setrvání na místě incidentu bylo vyvoláno obavou o jeho zdraví a život, když z předchozích napadení ze strany poškozeného měl důvodnou obavu z opakovaného útoku na svou osobu. Závěrem své repliky vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., že je podala včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] na místě k tomu určeném (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. 21. Obecně u všech důvodů dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Z obsahu podání je rovněž patrno, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat také k rozsudku soudu prvního stupně, a proto měl dovolatel mimo jiné uplatnit také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Ten je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Uvedený nedostatek však neměl vliv na přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jako takový nebránil věcnému projednání podaného dovolání.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v první a třetí alternativě, přičemž Nejvyšší soud argumentaci k alternativě první, na rozdíl od argumentace k alternativě třetí, nemohl hodnotit jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Na podkladě konkrétních námitek obviněného proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející, načež dospěl k níže uvedeným závěrům. 25. O první alternativu daného dovolacího důvodu, tj. zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další). Za případ extrémního (tedy zjevného) nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, II. ÚS 840/24). 26. Dovolateli je třeba přisvědčit, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou ve výše popsaném smyslu v části podstatné pro posouzení otázky viny vadná. Z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku vyplývá závěr soudu, že konflikt započal obviněný, který jej vygradoval do poranění poškozeného. V tomto směru však skutkové zjištění soudu zjevně neodpovídá kamerovému záznamu, který dovolatel poskytl orgánům činným v trestním řízení, jímž (v omezeném rozsahu) provedl důkaz soud prvního stupně, a s nímž se Nejvyšší soud detailně seznámil.
27. Nejvyšší soud považuje na tomto místě za vhodné podrobně zrekapitulovat obsah kamerového záznamu zachycujícího konflikt mezi obviněným a poškozeným, aby bylo zřejmé, v čem spatřuje dovolací soud výše uvedenou vadnost skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z kamerového záznamu je patrné, že snímá prostory příjezdové cesty okolo dvou budov a dále vzdálený přístřešek, pod kterým jsou odstavena dvě motorová vozidla modré a bílé barvy. Po chvíli je na kamerovém záznamu viditelné, že zde prochází muž, který byl identifikován jako poškozený. Poškozený vychází z prostor mezi dvěma domy a prochází směrem na zahradu pozemku, přičemž v pravé ruce svírá motyčku bílé barvy. Poté se na kamerovém záznamu objevuje muž (obviněný), který prochází po příjezdové cestě směrem blíže ke kameře, v levé ruce svírá červený kbelík. Následně se vrací zpět po příjezdové cestě a míří k zaparkovaným vozidlům a gestikuluje přitom svou pravou rukou směrem na pozemek k místům, kde předtím procházel poškozený. Posléze se poškozený vrací ze zahrady zpět k příjezdové cestě, prochází kolem obviněného a zcela zřetelně dochází ke slovní výměně názorů. Po této krátké slovní výměně názorů odehrávající se v prostoru před zaparkovanými vozidly přechází poškozený a za ním obviněný mimo záběr kamerového záznamu. Po několika sekundách se oba opět v záběru objevují, přičemž se již fyzicky potýkají – zcela zřetelně se přetahují o kovovou motyčku, kterou měl poškozený v rukou již při svém průchodu směrem do zahrady. V důsledku větší síly obviněného poškozený ztratí rovnováhu, upadne na zem a udeří se do hlavy. Kovovou motyčku však nepustí a směrem k obviněnému se jí rozmáchne s cílem jej zasáhnout. Obviněný v reakci na toto máchnutí uchopí kovovou motyčku oběma rukama a počne další přetahování s poškozeným. Po chvíli se opět poškozený snaží motyčkou zasáhnout obviněného, poté opět následuje přetahování se, v jehož závěru se poškozený přetočí na pravou stranu těla a chce obviněného kopnout. Při pokusu o vytržení motyčky z rukou obviněný poškozeného vleče zhruba jeden metr po dlážděném povrchu příjezdové cesty, přičemž v průběhu tohoto pokusu o vytržení se poškozený pokouší zasáhnout obviněného úderem do rozkroku (z kamerového záznamu není zcela patrno, zda úder do rozkroku dopadl či nikoliv, pozn. Nejvyššího soudu). Na to reaguje obviněný tím, že poškozeného udeří úderem otevřenou dlaní pravé ruky do oblasti hlavy. Stále pokračuje přetahování o motyčku mezi oběma osobami, a následně obviněný při držení kovové motyčky oběma rukama obchází poškozeného, čímž se mu podaří vykroutit mu ji z rukou. Vytržením motyčky dochází k přerušení potyčky, neboť obviněný odchází směrem do zahrady mimo kamerový záznam a poškozený se snaží postavit ze země. Následně se obviněný vrací na příjezdovou cestu, poškozený již stojí na nohou a obviněný mu podává spadlou čepici. Poškozený ji přijímá, ale dále nepochybně pokračuje slovní rozepře, přičemž poškozený se zjevně přibližuje k obviněnému s úmyslem udeřit jej. Jakmile je na dosah ruky, udeří obviněného pěstí levé ruky do tváře. Obviněný proto odloží v rukou drženou kovovou motyčku a červený kbelík, přistoupí k poškozenému a uchopí jej levou rukou za bundu v oblasti hrudníku a počne přetahování se. Následně se poškozený snaží opět obviněného kopnout do rozkroku (z kamerového záznamu znovu není zcela patrné, zda kop do rozkroku dopadl či nikoliv, pozn. Nejvyššího soudu), načež ten reaguje opětovným uchopením poškozeného oběma rukama za bundu (levou rukou v oblasti hrudníku, pravou v oblasti předloktí) a silou jej vytlačí po příjezdové cestě směrem ke studni. Poté má v úmyslu svést jej na zem, avšak poškozený zavadí o studnu, a tak před pádem na zem dopadne levým bokem na studnu. Poškozený je zjevně otřesen, a proto zůstává ležet, zatímco obviněný se jej na něco dotazuje (zřejmě na jeho zdravotní stav, ale kamerový záznam neobsahuje zvukovou stopu, pozn. Nejvyššího soudu) a po chvíli provádí hovor přes mobilní telefon. Poškozený se pak přes pozici vkleče snaží zvednout na nohy, zatímco obviněný zvedá ze země kovovou motyčku, stojí nedaleko studny i poškozeného a stále telefonuje. Po krátké době z domu poškozeného vychází jeho manželka A. L., která se pomalou chůzí přibližuje směrem k obviněnému. V okamžiku, kdy se ocitá v jeho bezprostřední blízkosti natahuje ruku a do obličeje se mu snaží nastříkat nezjištěný sprej. Obviněný upustí kovovou motyčku, uchopí manželku poškozeného za obě paže a položí ji na zem do sedu, přičemž ji viditelně podpírá. V této době se poškozený postaví na nohy a zpod paní L. vytahuje kovovou motyčku, načež obviněný reaguje rychlým přistoupením a vytrhnutím motyčky z jeho rukou. Manželka poškozeného stále v rukou třímá sprej, čehož si obviněný všimne, a tak ji obchází a snaží se dosáhnout ke spreji, aby jí ho mohl vzít z rukou, avšak paní L. jím opět začne stříkat obviněnému do obličeje. V daný okamžik k nim přichází poškozený a z bojového postoje udeří obviněného pěstí levé ruky do oblasti tváře. Oba se spolu začnou přetahovat, načež dovolatel se snaží poškozeného zasáhnout pěstí pravé ruky do obličeje (z kamerového záznamu není zcela patrné, zda úder do tváře dopadl či nikoliv, pozn. Nejvyššího soudu), a poté jej od sebe odstrčí oběma rukama do oblasti hrudníku, v důsledku čehož poškozený padá na zem a zády a hlavou se udeří o dlažbu příjezdové cesty. Následně poškozený leží na zemi až do příjezdu hlídky strážníků městské policie. 28. Z uvedené rekapitulace kamerového záznamu je zřejmé, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil jeho obsah (srov. skutková věta výroku o vině, bod 18. odůvodnění rozsudku). Již v prvotní fázi, tj. po prvním pádu poškozeného na zem v důsledku přetahování se o kovovou motyčku, je zřejmé, že je to poškozený, který se snaží neustále útočit na obviněného. Obviněný pouze oběma rukama třímá předmětnou motyčku, kterou se snaží vytrhnout poškozenému, aby zamezil jejímu dalšímu používání jako útočného nástroje. Poškozený se však pokouší obviněného několikrát zasáhnout, nejprve přímo motyčkou a posléze i kopem či úderem vedeným do rozkroku. Obviněný v této fázi pouze reaguje na jednotlivé údery či pokusy o ně. Pokud po útoku na svůj rozkrok používá taktéž úderu vůči ležícímu poškozenému, jedná se o úder otevřenou dlaní, který je opět reakcí na jednání poškozeného. V okamžiku, kdy obviněný vypáčí poškozenému motyčku z rukou, nemá již další zájem na pokračování celého konfliktu, přičemž se poškozenému snaží podat čepici. Po podání čepice je to opět poškozený, kdo se nejprve přibližuje k obviněnému a poté jej udeří úderem levé ruky do oblasti tváře, na což obviněný reaguje a chytá poškozeného za bundu a snaží se jej svést na zem. Po příchodu manželky poškozeného a po jejím neúspěšném pokusu nastříkat obviněnému sprej do očí opět poškozený přistupuje k obviněnému a udeří jej pěstí levé ruky do oblasti tváře. V důsledku tohoto úderu opětovně nastává reakce obviněného. 29. Soud prvního stupně se proto při hodnocení provedeného důkazu (kamerového záznamu) dopouští deformace jeho obsahu, když zcela pomíjí jednání poškozeného a soustředí se pouze na obviněného. V odůvodnění svého rozhodnutí nejdříve objektivně popisuje obsah kamerového záznamu (viz bod 9. jeho odůvodnění), přičemž skutečnosti zjištěné téměř korespondují s popisem uvedeným Nejvyšším soudem (viz bod 28. výše), aby poté v hodnotící části tento důkaz a jeho objektivní zjištění deformoval tím, že zcela opomněl výše uvedený průběh a jednání poškozeného, když v bodě 18. odůvodnění svého rozsudku uvedl (cit.) „… byl to obžalovaný, kdo poškozeného žduchl, poškozený upadl na dlažbu a uhodil se do zadní části hlavy. Byl to obžalovaný, kdo táhl poškozeného po zemi po dlažbě. V důsledku napadení ze strany obžalovaného, poškozený vícekrát upadl na zem, mimo jiné dopadl na hranu studny. (…) Z kamerového záznamu je patrné, že obžalovaný opakovaně za použití síly shodil poškozeného na zem (…). Kamerový záznam prokazuje, že obžalovaný použil vůči poškozenému sílu, opakovaně do něj razantně strčil. (…) Tvrzení obžalovaného, že se pouze bránil útokům poškozeného a neměl v úmyslu mu ublížit, nelze akceptovat. (…) Obrana v podobě opakovaného shození poškozeného na zem za použití síly a bití ležícího poškozeného je zjevně nepřiměřená způsobu útoku“ (konec citace). Z takto formulovaných závěrů soudu prvního stupně navíc není zcela zřejmé, jakou skutkovou verzi vlastně považoval za prokázanou. Na jedné straně hodnotí obviněného jako osobu, která konflikt iniciovala a poškozeného opakovaně napadala, na straně druhé výslovně odmítá jeho obhajobu spočívající v tvrzení, že se pouze bránil útokům poškozeného, a současně dovozuje nepřiměřenost takové obrany. Tím však směšuje dvě skutkové a právní roviny, které je nezbytné důsledně odlišovat, totiž otázku, zda byl obviněný v postavení útočníka či obránce, a teprve poté případně otázku, zda obrana, byla-li dána, nepřekročila meze přiměřené reakce na útok. Z odůvodnění napadeného rozsudku není dostatečně patrné, kterou z těchto variant soud prvního stupně ve skutečnosti považoval za prokázanou a na jakých konkrétních zjištěních svůj závěr vystavěl. 30. V hodnocení kamerového záznamu provedeném soudem prvního stupně je obviněný vyobrazován jako agresor, který neustále poškozeného napadal, bil jej, ačkoli byl bezmocný a snažil se mu co nejvíce ublížit. Současně však argumentace soudu prvního stupně nepůsobí vnitřně konzistentně, neboť místy implicitně vychází z existence útoků ze strany poškozeného, na něž měl obviněný reagovat nepřiměřeným způsobem. Soud prvního stupně však opomenul podstatné okolnosti, které lze z kamerového záznamu vypozorovat (srov. 28. bod výše), čímž se dopustil pochybení, neboť kamerový záznam hodnotil pouze v neprospěch obviněného. Hodnocení provedeného důkazu se proto očividně rozchází jak s povinnostmi obecných soudů uložených jim ustanoveními § 2 odst. 5, 6 a § 125 tr. ř., tak se zásadami (soudcovského) volného hodnocení důkazů vůbec. 31. Obdobné pochybení lze spatřovat i v tom, že soud prvního stupně nepracoval s celým kamerovým záznamem, ale pouze s jeho částí. Z protokolu o hlavním líčení totiž vyplývá, že tento důkaz byl proveden pouze do okamžiku příjezdu hlídky městské policie, přičemž další část záznamu již přehrávána nebyla, neboť na jejím provedení procesní strany netrvaly [byť obhájce obviněného ihned po jeho přehrání uvedl (cit.) „Já jen namítám, že ty fotografie, které jsou založeny ve spise – namítám to k tomu záznamu. Z toho záznamu je později patrno, podle stínu auta lze usuzovat, že to auto nestálo v době incidentu tak, jak je na těch fotografiích, že bylo skutečně více uprostřed, resp. mezi těmi domy, tam je to jakoby na kraji. My víme, že fotografie byly pořizovány až posléze“ (konec citace)]. Při přezkumu důkazního materiálu však Nejvyšší soud zjistil, že záznam pokračuje i po tomto okamžiku a zachycuje další okolnosti, které sice přímo nevypovídají o konfliktu mezi obviněným a poškozeným a mechanismu vzniku zranění poškozeného, avšak mohou mít podstatný význam pro posouzení věrohodnosti jednotlivých verzí skutkového děje prezentovaných obviněným a poškozeným. Obviněný od počátku trestního řízení tvrdil, že bezprostředním impulsem konfliktu byl jeho požadavek, aby poškozený přeparkoval své vozidlo, které mu mělo bránit v odjezdu z pozemku. Soud prvního stupně této části obhajoby neuvěřil, přičemž poukazoval mimo jiné na fotodokumentaci místa činu zachycující vozidlo poškozeného v poloze, z níž nevyplývá, že by tvořilo překážku bránící zamýšlenému manévru obviněného. Z neprovedené části kamerového záznamu je však patrné, že v době bezprostředně navazující na skončení konfliktu stálo vozidlo poškozeného v odlišné poloze, než v jaké bylo následně zachyceno policejní fotodokumentací. Teprve následně mělo dojít k manipulaci s vozidlem a jeho přemístění, přičemž policie pořizovala fotodokumentaci až poté (srov. čas 12:58:53 hodin a následující, stopáž videozáznamu 1:06:26 a dále). 32. Soud prvního stupně se však se skutečnou polohou vozidla vůbec nevypořádal, ačkoli na této otázce založil část svých úvah o nevěrohodnosti obhajoby obviněného. Ostatně tak ani učinit nemohl, neboť se z obsahu spisu podává, že se s navazující částí kamerového záznamu zřejmě neseznámil, když podle protokolu o hlavním líčení byl záznam přehrán jen do okamžiku příjezdu strážníků městské policie, a ve svém rozhodnutí ji nijak nehodnotí. Přesto soud prvního stupně při hodnocení důkazů vycházel z policejní fotodokumentace a dovozoval z ní, že vozidlo poškozeného nebylo zaparkováno způsobem, který by obviněnému bránil v odjezdu, a z tohoto závěru následně vyvozoval nevěrohodnost příslušné části jeho obhajoby. Neprovedená část kamerového záznamu přitom nasvědčuje tomu, že vozidlo poškozeného se v době bezprostředně po skončení konfliktu nacházelo v odlišné poloze, než v jaké bylo zachyceno na policejní fotodokumentaci, a že teprve následně došlo k jeho přemístění. Lze opětovně připomenout, že další část kamerového záznamu sice bezprostředně nezachycuje samotné jednání kladené obviněnému za vinu, ale obsahuje informace, které mohou být významné při posuzování věrohodnosti výpovědí obviněného a poškozeného a v návaznosti na to i při rekonstrukci okolností předcházejících vlastnímu fyzickému konfliktu a jeho počátku (ten není na záznamu zachycen). Je-li totiž určitá část obhajoby objektivním důkazem alespoň částečně verifikována, může mít tato skutečnost význam jednak pro její hodnocení, a jednak pro hodnocení důkazní situace jako celku.
33. Obdobně problematický přístup lze spatřovat též v hodnocení zdravotní dokumentace obviněného. Ten po celou dobu trestního řízení tvrdil, že byl poškozeným fyzicky napaden kovovou motyčkou, a že v důsledku tohoto napadení utrpěl poranění v oblasti klíční kosti a ramene. Ve spisovém materiálu je založena lékařská zpráva zaznamenávající mimo jiné otok a palpační citlivost této oblasti. Soud prvního stupně však této okolnosti nepřikládal význam s odůvodněním, že palpační citlivost vychází toliko ze subjektivních stesků obviněného a že zjištěný otok mohl vzniknout v průběhu konfliktu i kdykoli po něm. Taková úvaha však sama o sobě nevylučuje ani možnost, že uvedené poranění vzniklo právě při jednání poškozeného, jak od počátku tvrdil obviněný. Jestliže soudy připouští nejistotu ohledně mechanismu a okamžiku vzniku tohoto zranění (viz bod 8. odůvodnění napadeného usnesení „Pokud se jedná o otok a palpační citlivost v oblasti klíční kosti, jedná se o zranění, které je diagnostikováno na základě subjektivního stesku obžalovaného ohledně palpační citlivosti, přičemž otok, který je konstatován, mohl rovněž vzniknout v průběhu konfliktu s poškozeným nebo i po něm“.), nelze bez dalšího přehlédnout ani variantu, že bylo důsledkem útoku vedeného proti obviněnému. Jinými slovy, okolnost, která měla podle soudu snižovat důkazní význam tvrzení obviněného, nevylučuje správnost jeho skutkové verze. Za této situace bylo namístě podrobit uvedenou část obhajoby a jednotlivé skutkové verze (verze obviněného a poškozeného) pečlivějšímu hodnocení v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, zejména s kamerovým záznamem. 34. Nejvyšší soud ani v tomto směru nepředjímá, že poranění obviněného skutečně vzniklo způsobem jím tvrzeným. Poukazuje však na to, že existence lékařsky dokumentovaného poranění představuje další okolnost, kterou nelze bez dalšího interpretovat výlučně v neprospěch dovolatele. Taková skutečnost může být relevantní nejen pro posouzení věrohodnosti jeho výpovědi, ale i pro celkové hodnocení vzájemně si kolidujících skutkových verzí, zejména pokud jde o otázku, kdo byl iniciátorem fyzického konfliktu.
35. Dovolací soud nezamýšlí zasahovat do hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů, vychází však z přesvědčení, že před obecným soudem provedené důkazy jím musí být – právě pro účely jejich hodnocení – správně, tj. skutečnosti (přesněji jejich obsahu) odpovídajícím způsobem interpretovány; jinak řečeno, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je to, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Opačný postup by ve svých důsledcích znamenal nejen vážný zásah do zákonných kautel soudního řízení, ale ohrozil by při výkonu spravedlnosti samotný účel soudního řízení (v dané věci účel vyjádřený ustanovením § 1 odst. 1 tr. ř.) (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Ze strany Nejvyššího soudu však bylo nutné do jisté míry ilustrativně popsat dílčí obsah některých důkazů, jak je provedeno výše. Nejedná se tudíž o snahu dovolacího soudu definitivně uzavřít, jaká měl soud prvního stupně učinit skutková zjištění, pouze o názorný popis pochybení, jichž se soud dopustil, a která bude muset v rámci nového projednání a rozhodnutí věci napravit s ohledem na zbylé již provedené dokazování, případně jeho doplnění. Vytýkané vady přitom nespočívají pouze v jednostranné interpretaci již provedené části kamerového záznamu, ale též v tom, že soud prvního stupně nevycházel z jeho úplného obsahu, ačkoli i zbývající část záznamu mohla poskytovat relevantní poznatky, a to pro hodnocení věrohodnosti protichůdných výpovědí obviněného a poškozeného. 36. Naopak dovolací soud nepřisvědčil námitkám obviněného, jež se týkaly důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tedy že soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy. Mělo se jednat zejména o výslechy zasahujících policistů provádějících fotodokumentaci místa činu. Tato alternativa dovolacího důvodu řeší problematiku tzv. opomenutých důkazů, přičemž za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut. O opomenutý důkaz se dále jedná v situacích, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, neakceptování důkazního návrhu lze založit třemi důvody, a to 1) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; 2) důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídající potencí; a 3) nadbytečnost důkazu, tj. určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Evropský soud pro lidská práva při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria – odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), ze dne 18. 12. 2018, č. 36658/05, ve věci Murtazaliyeva proti Rusku). K porušení práva na spravedlivý proces tak nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 37. Po přezkoumání spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněným namítané neprovedení důkazů před soudy nižších stupňů nenaplňuje uvedenou variantu dovolacího důvodu. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v názoru, že navrhovaný výslech policistů je důkazem nadbytečným. K tomu ovšem lze zmínit následující skutečnosti. Soud prvního stupně odmítl navrhovaný důkaz provést s ohledem na provedenou fotodokumentaci, přičemž vycházel z toho, že na fotografiích je zachyceno datum, které koresponduje s datem stíhaného skutku, a že na fotografiích jsou zachyceny předměty jako kovová motyčka či deodorant použitý manželkou poškozeného. Nejvyšší soud ovšem zdůrazňuje, že otázka, kterou měl zodpovědět navrhovaný výslech policistů, je spolehlivě řešitelná na základě důsledného vyhodnocení kamerového záznamu (srov. čas 12:58:53 hodin a následující, stopáž videozáznamu 1:06:26 a dále), jehož obsah byl výše podrobně popsán.
38. V návaznosti výše na rozvedenou problematiku skutkových zjištění, která vyústila do závěru o nutnosti kasace napadených rozhodnutí, je dále nutné rozvést následující hmotněprávní úvahy. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem. Zákon však připouští také jednání, která sice naplňují všechny znaky trestného činu, ale přesto se nejedná o trestný čin. Jedná se o tzv. okolnosti vylučující protiprávnost, mezi něž řadíme také nutnou obranu. Nutná obrana jako okolnost vylučující protiprávnost činu je definována v ustanovení § 29 tr. zákoníku. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. 39. Útokem se rozumí úmyslné jednání člověka (zpravidla konání, příp. též opomenutí) – protiprávní čin, který však nemusí být nutně činem trestným. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v § 29 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí anebo již trvá. Zájmy chráněné trestním zákonem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti apod.). Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsobu útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 672-673.). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. 40. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, tak aby byl odvrácen útok (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 660-661). O tom, kdo je obráncem a kdo útočníkem, rozhoduje zásadně iniciativa počátku střetnutí (tedy kdo začal), nikoli jeho další průběh. Pro posouzení, kdo byl iniciátorem konfliktu se mohou uplatnit pomocná kritéria, např. jaká byla pohnutka či motiv jednání každé ze strany, či zda jednání směřovalo ke stupňování konfliktu apod.
41. Stejně jako u jiných okolností vylučujících protiprávnost (např. krajní nouze), může i u nutné obrany dojít k vybočení, neboli excesu, z nutné obrany. K tomu dochází v případech nesplnění některé z výše uvedených zákonných podmínek nutné obrany. Důsledkem je pak to, že osoba, která z mezí nutné obrany vybočila, již jedná protiprávně, a může být tedy trestně odpovědná. O exces z nutné obrany se logicky může jednat pouze v případech, kdy došlo k odvrácení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku, neboť jinak by vůbec nešlo o obranu, a tím pádem by ani nebylo možné vykročit z jejích mezí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 188/2020). Teorie i praxe rozlišují exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil anebo již trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2004, sv. 33, po č. 49, s. 11). Limitní moment nutné obrany pro posouzení extenzivního excesu je pak dán okamžikem, kdy pominulo nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem nebo tyto zájmy jsou již porušeny a nehrozí nebezpečí dalších škod. Nutná obrana se proto připouští až do dokončení trestného činu, u trestného činu trvajícího, pokud je protiprávní stav udržován (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 93/2011).
42. Nutná obrana je tedy vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku, nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená. Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. V případě excesu z mezí nutné obrany je podmínkou trestní odpovědnosti obránce nejen zaviněné překročení mezí nutné obrany, ale jeho zavinění se musí vztahovat též ke znakům příslušné skutkové podstaty, kterou tím naplnil, přičemž nemusí jít o stejnou formu zavinění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, uveřejněné pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr.). Obránce navíc není povinen ustupovat před neoprávněným, přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 47/1995 Sb. rozh. tr.). Obrana se proto nemusí omezovat na tzv. pasivní obranu (odrážení ran, ustupování apod.), nýbrž může být i aktivní, a obránce může útočníkovi aktivním jednáním způsobit zranění, nepřekročí-li obránce meze nutné obrany a nestává-li se tím z něj útočník (KUCHTA, J. Nutná obrana. Masarykova Univerzita v Brně, 1999, s. 84). Jinými slovy, na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený zranil útočníka, popř. jej usmrtil, přičemž sám žádné zranění neutrpěl, jestliže taková obrana nebyla zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku (rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/76 Sb. rozh. tr.) (uvedené platí i k dnešnímu požadavku, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku). 43. Uvedená obecná východiska je třeba poměřit se skutkovými okolnostmi nyní projednávané věci. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že vzhledem k výše popsaným vadám při hodnocení důkazů (viz body 28. až 30. výše) nepřísluší dovolacímu soudu definitivně uzavírat, zda jednání obviněného bylo jednáním v nutné obraně, případně zda došlo k vybočení z jejích mezí. Takový závěr může učinit teprve soud nalézací poté, co náležitým způsobem vyhodnotí celý důkazní materiál a na jeho základě učiní skutková zjištění odpovídající obsahu provedených důkazů.
44. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout zjištěný nedostatek úvah soudů nižších stupňů. Jak uvedeno výše (body 29. a 30. výše), z jejich odůvodnění totiž není zcela zřejmé, jakou skutkovou verzi vlastně považovaly za prokázanou a jakou otázku se snažily v souvislosti s institutem nutné obrany zodpovědět. Na jedné straně je obviněný prezentován jako osoba, která celý konflikt iniciovala a vůči poškozenému vystupovala v postavení útočníka, na straně druhé soud prvního stupně současně dovozuje, že obrana obviněného byla nepřiměřená způsobu útoku. Jinými slovy, argumentuje způsobem, který předpokládá existenci útoků ze strany poškozeného a postavení obviněného jako obránce. Tím dochází ke směšování dvou na sebe navazujících, avšak logicky odlišných otázek, totiž zda obviněný vůbec jednal v reakci na útok ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku, a teprve následně, zda případně nepřekročil meze nutné obrany ve smyslu § 29 odst. 2 tr. zákoníku. Bez spolehlivého vyřešení první z těchto otázek však nelze přesvědčivě uzavírat otázku druhou. Již z tohoto důvodu nemohou skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů v současné podobě obstát.
45. Pro posouzení dovolatelem uplatněné námitky o nutnosti aplikace ustanovení o nutné obraně však nelze přehlédnout, že skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů vycházely při úvahách o existenci nutné obrany, jsou zatížena shora popsanými nedostatky. Především dosud nebylo spolehlivě postaveno najisto, zda a případně v jakém okamžiku lze v jednání některé ze zúčastněných osob spatřovat útok na zájem chráněný trestním zákonem, kdo byl iniciátorem jednotlivých fází konfliktu a zda šlo o jeden souvislý útok, anebo o více na sebe navazujících, případně vzájemně oddělených, střetů. Orgány činné v trestním řízení však mají podle § 2 odst. 5 tr. ř. povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V trestním řízení tak musí být zjištěny všechny podstatné skutečnosti, na základě nichž si soud může učinit závěr o vině obviněné osoby.
46. Na soudu prvního stupně tedy bude, aby v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. důsledně vyhodnotil všechny provedené důkazy a na jejich podkladě učinil úplná a logicky provázaná skutková zjištění ohledně průběhu celého konfliktu. Teprve na základě ustáleného skutkového stavu bude možné posoudit právní význam jednotlivých zjištěných okolností a zvážit případnou aplikaci ustanovení § 29 tr. zákoníku o nutné obraně.
47. V návaznosti na tato skutková zjištění bude třeba posoudit, zda jednání obviněného představovalo odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku, případně zda v některé fázi konfliktu došlo k vybočení z mezí nutné obrany, anebo zda jednání obviněného představovalo útok vůči poškozenému. Úvaha o případném excesu z nutné obrany ovšem přichází v úvahu teprve tehdy, bude-li postaveno najisto, že jednání obviněného bylo reakcí na útok ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Bez předchozího spolehlivého vyřešení otázky existence útoku, jeho povahy, intenzity a časového průběhu nelze závěr o nutné obraně a případném excesu z ní přesvědčivě odůvodnit. Nejvyšší soud současně připomíná, že při posuzování podmínek nutné obrany je třeba důsledně vycházet z kritérií stanovených v § 29 tr. zákoníku. Není proto bez dalšího významné, zda měl napadený možnost z místa odejít, ustoupit nebo zvolit jiný, méně důrazný způsob obrany. Takové úvahy jsou typické pro institut jiné okolnosti vylučující protiprávnost, krajní nouze, u níž zákon výslovně stanoví podmínku subsidiarity. Současná právní úprava s možností subsidiarity u nutné obrany nepočítá, a proto ji nelze aplikovat pro posouzení nutné obrany (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, uveřejněné pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr.). Bude proto nezbytné, aby soud prvního stupně oddělil kritéria významná pro posouzení nutné obrany od úvah, které zákon s tímto institutem nespojuje. Zároveň bude nutné respektovat kritéria stanovená v § 29 odst. 2 tr. zákoníku, tj. že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, přičemž nepostačí pouhá zjevná nepřiměřenost, jak správně konstatoval soud prvního stupně (viz bod 18. odůvodnění jeho rozsudku).
48. Soud prvního stupně tedy bude muset v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotit všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přičemž mezi tyto důkazy náleží celý kamerový záznam, nikoli jen jeho pasáže zachycující konflikt mezi obviněným a poškozeným. Tento důkaz totiž může významně přispět k objasnění otázky důležité pro rozhodnutí o vině či nevině obviněného, neboť se vztahuje i k okolnostem před vznikem samotného konfliktu, tj. může sloužit k posouzení prvotní iniciativy konfliktu. V dalším řízení tak bude na soudech nižších stupňů, aby tento důkaz – spolu s dalšími důkazy a z nich plynoucími relevantními zjištěními – řádně hodnotily a zohlednily při ustálení skutkového základu ve vztahu k celému konfliktu. Toto hodnocení bude představovat jeden z předpokladů pro to, aby soudy mohly následně učinit odpovědný a přezkoumatelný závěr o tom, zda se obviněný dopustil protiprávního jednání anebo jednal za podmínek § 29 tr. zákoníku.
V. Způsob rozhodnutí
49. Protože náprava vytýkaných pochybení je spojena s potřebou pečlivějšího vyhodnocení provedených důkazů a na tomto základě učinění skutkových zjištění, o nichž nejsou rozumné pochybnosti, tedy činností, která je prvotně vyhrazena soudu prvního stupně, rozhodl dovolací soud, jak již shora řečeno, po zrušení obou odsuzujících rozhodnutí soudů nižších stupňů o vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karviné). Jeho úkolem je, aby s přihlédnutím k tomu, co je obsaženo v odůvodnění tohoto usnesení, o vině či nevině obviněného znovu rozhodl. 50. Při svém dalším rozhodování bude (stejně jako případně i odvolací soud) vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Protože ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí došlo výlučně na podkladě dovolání podaného obviněným, uplatňuje se v dalším řízení zákaz reformationis in peius obsažený v § 265s odst. 2 tr. ř. 51. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 8. 2026
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu