Plný text
6 Tdo 703/2026-622
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 9. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2026, č. j. 13 To 30/2026-510, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 138/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále také jako „soud“ či „soud prvního stupně“) uznal rozsudkem ze dne 22. 10. 2025, č. j. 3 T 138/2025-408, obviněného J. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) po přijetí jeho prohlášení viny vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že: dne 2. 6. 2025 v 17.11 hodin v XY, okres XY, na parkovací ploše ve výjezdu z ulice XY u domu č. p. XY jako řidič nákladního automobilu značky Chevrolet Silverado, RZ XY, v rozporu s ustanoveními § 5 odst. 1 písm. b), d), § 18 odst. 1, § 52 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, v důsledku rychlosti jízdy nepřiměřené odbočování směrem vpravo, výhledu omezeného předměty zavěšenými u středu předního okna a nevěnování se chodkyni se dvěma malými dětmi jdoucími po levé straně plochy, levou přední částí vozidla srazil chodkyni V. N. a následně u ní jdoucí dítě, které poté, co upadlo na vozovku, přejel levým předním kolem v oblasti hlavy a trupu, přičemž nezletilý AAAAA (pseudonym) na následky zranění na místě zemřel. 2. Za to jej odsoudil podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 let. 3. Soud prvního stupně rozhodl též podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného nahradit poškozeným jmenovaným ve výroku nemajetkovou újmu a škodu a se zbytky uplatněných nároků je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a část poškozených odvolání, o nichž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také jako „odvolací soud“ či „krajský soud“) rozhodl usnesením ze dne 3. 3. 2026, č. j. 13 To 30/2026-510, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2026, č. j. 13 To 30/2026-510, napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i), m) tr. ř. 6. Obviněný má za to, že v projednávané věci došlo k pochybením při ukládání trestu, která nebyla odvolacím soudem odstraněna. Předně namítá, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců je v extrémním rozporu s povahou a závažností projednávaného přečinu usmrcení z nedbalosti a není slučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Připomíná přitom judikaturu Nejvyššího soudu, zejména usnesení sp. zn. 7 Tdo 1168/2015 a 8 Tdo 718/2018, z nichž dovozuje možnost přezkumu trestu v mimořádných případech extrémní nepřiměřenosti. Je přesvědčen, že právě o takový případ se jedná, neboť byl odsouzen jako dosud netrestaná osoba za nedbalostní trestný čin a nebyly zjištěny okolnosti, jako je řízení pod vlivem alkoholu či jiná zvlášť závažná forma porušení povinností.
7. V podrobnostech dovolatel poukazuje na to, že soudy podle jeho názoru nevěnovaly odpovídající pozornost polehčujícím okolnostem. Konkrétně zmiňuje prohlášení viny, učinění skutkového stavu nesporným, projevenou lítost, dosavadní bezúhonnost, vedení řádného života a snahu zmírnit následky trestného činu poskytnutím finanční částky pozůstalým. Má za to, že některé z těchto okolností byly soudy fakticky znehodnoceny nebo hodnoceny v jeho neprospěch. Současně vytýká, že z odůvodnění rozsudku není patrné, které skutečnosti soud prvního stupně považoval za polehčující a které za přitěžující.
8. Dále uvádí, že tragická nehoda měla významné dopady na jeho psychický stav, projevující se úzkostmi, poruchami spánku a pocity viny. Poukazuje rovněž na znalecký posudek z oboru psychologie předložený v odvolacím řízení. 9. Další argumentace obviněného se vztahuje k tomu, že soudy podle jeho názoru neprovedly řádnou individualizaci trestu. Namítá, že se dostatečně nezabývaly otázkou, zda by účelu trestu nebylo možné dosáhnout uložením podmíněného trestu odnětí svobody za současného zákazu řízení motorových vozidel. Dovozuje, že soudy neprovedly odpovídající posouzení proporcionality uloženého trestu ani nevysvětlily, proč bylo nezbytné uložit právě nepodmíněný trest odnětí svobody. V této souvislosti poukazuje na zásadu ultima ratio a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04.
10. Připomíná rovněž svůj zdravotní stav. Uvádí, že je osobou se závažným zdravotním postižením, když v minulosti přišel o dolní končetinu, pohybuje se s pomocí protézy a invalidního vozíku a současně trpí diabetem. Má za to, že i tyto skutečnosti měly být při individualizaci trestu a posouzení jeho přiměřenosti zohledněny. Přičemž odkazuje na, podle jeho přesvědčení relevantní, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 19/2024.
11. V dalším textu dovolání namítá, že uložený trest neodpovídá rozhodovací praxi v obdobných věcech. Poukazuje na řadu rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, z nichž podle něj vyplývá, že nepodmíněné tresty bývají ukládány zejména v případech spojených s výrazně závažnějšími okolnostmi, například s řízením pod vlivem alkoholu, recidivou nebo porušováním uloženého zákazu řízení. Dovozuje proto rozpor s principem právní jistoty a požadavkem obdobného rozhodování ve srovnatelných případech. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1772/2016, 5 Tdo 1356/2018 a 8 Tdo 91/2026. 12. Opětovně zdůrazňuje, že soudy podle jeho názoru nevzaly v úvahu změny trestní politiky státu spojené s přijetím zákona č. 270/2025 Sb. a obecný trend směřující k mírnějšímu postupu vůči prvopachatelům. Má za to, že uložený trest je výsledkem přístupu, který neodpovídá zásadám přiměřenosti, humánnosti a subsidiarity trestní represe.
13. Dovolací argumentaci směřuje též proti postupu odvolacího soudu při přezkumu výroku o trestu. Konkrétně poukazuje na část odůvodnění usnesení odvolacího soudu, podle níž bylo při rozhodování o trestu významné, že porušil základní povinnost řidiče sledovat situaci v provozu před vozidlem. Má za to, že taková okolnost již představuje znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, a nemůže být proto současně zohledněna v jeho neprospěch při ukládání trestu. V této souvislosti odkazuje na § 39 odst. 3 tr. zákoníku a zákaz dvojího přičítání.
14. Obdobně namítá, že odvolací soud v jeho neprospěch hodnotil i skutečnost, že dopravní nehoda byla způsobena výlučně jeho jednáním a nebylo zjištěno spoluzavinění dalších osob. Dovolatel uvádí, že vzhledem k jeho prohlášení viny nebylo vedeno rozsáhlejší dokazování ke konkrétní dynamice nehody a nelze proto uvedenou okolnost bez dalšího pokládat za samostatný důvod pro přísnější trestní postih.
15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu obviněný namítá, že odvolací soud nedostál své revizní povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř., neboť odvoláním napadené rozhodnutí nepodrobil odpovídajícímu přezkumu, neodstranil vytýkané vady výroku o trestu a převzal závěry soudu prvního stupně. Dovozuje proto, že odvolací soud neodstranil vady, které podle jeho názoru zakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 16. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 3. 3. 2026, č. j. 13 To 30/2026-510, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 10. 2025, č. j. 3 T 138/2025-408, v rozsahu výroku o trestu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že mu uloží podmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, případně věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň požádal ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. a § 265o odst. 1 tr. ř. o odklad výkonu trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
17. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po úvodní rekapitulaci obsahu dovolání uvádí, že dovolatel sice formálně odkazuje na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i), m) tr. ř., obsahově však brojí pouze proti přísnosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a argumentaci zakládá na tvrzeném porušení principu proporcionality trestní represe, přičemž poukazuje zejména na svůj zdravotní stav, skutečnost, že neřídil pod vlivem alkoholu, a na tvrzenou mírnější rozhodovací praxi v obdobných případech. Státní zástupce dodává, že obdobnou argumentaci obviněný uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů.
18. Dále konstatuje, že nalézací soud se s uvedenými námitkami vypořádává v bodu 13 rozsudku a odvolací soud v bodech 15 až 21 usnesení. Odkazuje zejména na závěr odvolacího soudu, že důvodem uložení nepodmíněného trestu nejsou projevy dovolatele po nehodě, ale okolnosti samotného skutku, zejména přehlédnutí matky a dvou dětí, absence spoluzavinění poškozených, porušení prvořadé povinnosti sledovat prostor před vozidlem a pokračování v jízdě po střetu.
19. Následně uvádí, že intenzita zavinění i rozsah porušení povinností byly podle jeho názoru natolik závažné, že bylo možné uvažovat i o právní kvalifikaci podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku. Intenzita naplnění znaku porušení důležité povinnosti proto podle něj představuje relevantní okolnost významnou pro ukládání trestu.
20. Ve vztahu k principu proporcionality trestní represe poukazuje na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a dále na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména usnesení sp. zn. 7 Tdo 410/2013, 8 Tdo 1404/2016 a 8 Tdo 1694/2016. Uvádí, že nepřiměřenost trestu sama o sobě dovolací důvod nezakládá a přezkum přichází v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech extrémního rozporu mezi uloženým trestem a povahou věci.
21. V této souvislosti rozebírá zejména usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, 8 Tdo 1404/2016, 8 Tdo 1694/2016, 7 Tdo 1158/2019, 8 Tdo 341/2024 a 6 Tdo 874/2025. Dále připomíná rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, 7 Tdo 1587/2019, 8 Tdo 45/2020, 7 Tdo 961/2021, 7 Tdo 736/2022 a 7 Tdo 533/2021, v nichž byly shledány mimořádné okolnosti odůvodňující zásah do výroku o trestu.
22. K osobním poměrům obviněného uvádí, že ten sice argumentuje diabetem a amputací dolní končetiny, avšak netvrdí existenci osob na něm závislých. Zdůrazňuje rovněž okolnosti související s užíváním vozidla Chevrolet Silverado 2500 HD a se způsobem omezení výhledu z vozidla.
23. Dále se zabývá rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 718/2018, které považuje za přiléhavé. Připomíná, že ani v této věci Nejvyšší soud nevyhověl dovolání pachatele usmrcení z nedbalosti, přestože šlo o osobu bezúhonnou, pečující o tři nezletilé děti a projevující lítost.
24. Pokud obviněný odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 1772/2016, 5 Tdo 1356/2018 a 8 Tdo 91/2026, státní zástupce uvádí, že tato rozhodnutí vycházejí z odlišných skutkových a právních okolností. Konstatuje zejména, že rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 91/2026 je založeno především na kompenzaci nepřiměřené délky řízení.
25. Následně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1403/2020 a 4 Tdo 120/2017 a uvádí, že v případech, kdy řidič nereaguje na chodce před vozidlem a způsobí jejich usmrcení, není uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody neobvyklé. Zdůrazňuje přitom, že obviněný přehlédl matku se dvěma dětmi, vůči nimž je řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb.
26. Uzavírá, že v projednávané věci nejsou přítomny okolnosti obdobné případům, v nichž judikatura dovodila porušení zásady přiměřenosti trestních sankcí. Podle jeho názoru proto námitky obviněného neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a současně vyslovuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
27. Vyjádření státního zástupce bylo obviněnému zasláno k případné replice, avšak obviněný svého práva nevyužil a ve stanovené lhůtě svou repliku dovolacímu soudu nezaslal.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
29. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2026, č. j. 13 To 30/2026-510, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
30. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
31. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Posouzení dovolání
33. Nejvyšší soud posoudil předloženou věc a dospěl k následujícím závěrům.
34. Ve svém dovolání brojí dovolatel proti uloženému trestu odnětí svobody, který vzhledem ke svým osobním poměrům, zdravotnímu stavu a okolnostem projednávaného skutku považuje za nepřiměřeně přísný. Sám si současně uvědomuje, že dovolací přezkum výroku o trestu je zákonem omezen, když v dovolání výslovně připouští, že námitku nepřiměřenosti trestu nelze obecně podřadit pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolatel proto svou argumentaci opírá o tvrzení, že uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a odporuje ústavnímu principu proporcionality trestní represe. Současně formálně odkazuje na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i) a m) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je však třeba připomenout, že jeho prostřednictvím lze namítat pouze uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné hodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a z toho plynoucí nepřiměřenou přísnost trestu, nelze podřadit pod tento ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 35. V návaznosti na to je pak třeba konstatovat, že námitky, jimiž dovolatel brojí proti způsobu hodnocení polehčujících okolností, proti závěrům soudů ohledně projevené lítosti, významu prohlášení viny, jeho dosavadní bezúhonnosti, zdravotního stavu či možnosti dosažení účelu trestu podmíněným odsouzením, ve skutečnosti představují (pouze) polemiku s úvahami soudů o druhu a výměře trestu. Totéž platí pro jeho poukazy na údajně odlišnou rozhodovací praxi v obdobných věcech, na změny trestní politiky státu či na tvrzené porušení zásady zákazu dvojího přičítání při hodnocení okolností významných pro ukládání trestu. Ani touto argumentací dovolatel nezpochybňuje zákonnost uloženého druhu trestu ani jeho výměru z hlediska zákonné trestní sazby, nýbrž vyjadřuje nesouhlas s výsledkem soudního uvážení při individualizaci trestu. 36. Přičemž ani námitka porušení zásady zákazu dvojího přičítání není způsobilá založit uplatněné dovolací důvody. Odvolací soud totiž nepřičítal obviněnému znovu zákonný znak skutkové podstaty, nýbrž hodnotil intenzitu jeho jednání a míru porušení povinností významné pro úvahy o druhu a výměře trestu. Ostatně ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že intenzita porušení důležité povinnosti byla v posuzované věci mimořádně vysoká, když obviněný na jemu známém místě za denního světla vůbec nezaregistroval matku se dvěma malými dětmi nacházejícími se před jeho vozidlem. Takové úvahy proto nelze ztotožňovat s nepřípustným dvojím přičítáním téže okolnosti. 37. Pokud pak obviněný namítá, že odvolací soud v jeho neprospěch hodnotil skutečnost, že dopravní nehoda byla způsobena výlučně jeho jednáním a nebylo zjištěno spoluzavinění dalších osob, a současně poukazuje na to, že vzhledem k jeho prohlášení viny nebylo vedeno podrobnější dokazování k dynamice nehodového děje, fakticky tím relativizuje skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů vycházely. Nelze přitom přehlédnout, že tato skutková zjištění vzešla z prohlášení viny učiněného samotným obviněným podle § 206c odst. 1 tr. ř., které soud prvního stupně přijal za podmínek § 206c odst. 6 tr. ř. O to méně může obviněný v dovolacím řízení zpochybňovat skutkový základ věci, který byl podkladem jeho odsouzení. Taková argumentace navíc vychází z odlišného pohledu na skutkový stav věci, než jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, a ani z tohoto důvodu neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům. 38. Zásah dovolacího soudu by mohl přicházet v úvahu pouze výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, či ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí má ústavní rozměr a představuje předpoklad zachování principů spravedlnosti a humánnosti trestání. Při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody je proto třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele je ještě proporcionálním prostředkem k dosažení účelu trestu a zda sledovaného cíle nelze dosáhnout prostředky mírnějšími (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O takovou výjimečnou situaci se však v tomto případě nejedná. 39. Soudy nižších stupňů otázce druhu a výměry trestu věnovaly náležitou pozornost, vyhodnotily relevantní okolnosti v intencích § 38 a § 39 tr. zákoníku a své úvahy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jaké skutečnosti považovaly za významné při posuzování závažnosti trestného činu, osoby obviněného, jeho dosavadního života i možností nápravy a proč mu uložily již nepodmíněný trest odnětí svobody. 40. Nelze přitom odhlédnout od okolností tohoto činu. Obviněný jako řidič motorového vozidla naprosto selhal. Vůbec nesledoval situaci na pozemní komunikaci a nezaregistroval matku se dvěma malými dětmi pohybujícími se před jeho vozidlem. To bylo umocněno ještě tím, že se při tom s vozidlem pohyboval nepřiměřenou rychlostí. Na poškozené nijak nereagoval, a to ani v okamžiku, kdy již došlo ke střetu s chodkyní. V jízdě pokračoval a následně přejel nezletilé dítě, které utrpělo zranění neslučitelná se životem. Současně nebylo zjištěno žádné spoluzavinění poškozených. Přestože byl skutek posouzen jako nedbalostní trestný čin podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, intenzita porušení povinností řidiče byla mimořádně vysoká a pohybovala se na samotné hranici okolností významných pro úvahy o použití přísnější právní kvalifikace podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku.
41. Významné jsou rovněž poznatky o osobě obviněného. V evidenční kartě řidiče má zaznamenanou opakovanou přestupkovou činnost související převážně s překračováním nejvyšší dovolené rychlosti. Zvláštní význam má v tomto směru přestupek z roku 2022, při němž překročil nejvyšší dovolenou rychlost na silnici pro motorová vozidla o 90 km/h a za nějž mu byl vedle pokuty uložen rovněž zákaz řízení motorových vozidel. Uvedená zjištění v kontextu shora popsaného činu svědčí o tom, že obviněný opakovaně, dlouhodobě a vědomě nerespektuje povinnosti řidiče (v tomto smyslu lze mluvit až o řidičské aroganci a neúctě k pravidlům silničního provozu), přičemž je zřejmá významná gradace závažnosti jeho protiprávního jednání.
42. Se zřetelem k závažnosti těchto okolností nelze uložený trest považovat za nepřiměřený, natož za natolik extrémně přísný, aby zakládal rozpor s ústavním principem proporcionality trestní represe. To platí i při zohlednění okolností svědčících ve prospěch obviněného, na něž v dovolání poukazuje. Trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců byl navíc uložen v dolní polovině zákonné trestní sazby podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku. 43. Na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit ani argumentace dovolatele založená na jeho již zmíněném zdravotním stavu, spočívajícím v amputaci dolní končetiny a diabetu, ani jeho odkazy na rozhodovací praxi v jiných věcech nebo na změny trestní politiky státu související se zákonem č. 270/2025 Sb. Dovolatel neuvádí takové konkrétní okolnosti projednávané věci, které by jeho případ přibližovaly těm výjimečným situacím, v nichž judikatura Nejvyššího soudu dovodila možnost meritorního zásahu z důvodu porušení zásady proporcionality trestních sankcí, jak ostatně ve svém vyjádření podrobně a přiléhavě rozvedl státní zástupce.
44. Obviněný dále ve svém dovolání uvádí dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož naplnění dovozuje výlučně z tvrzení, že odvolací soud neodstranil vady zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému však tato argumentace nemůže obstát. Nebyl-li totiž v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který dovolatel uplatnil v jeho alternativě navazující na existenci jiného dovolacího důvodu.
45. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněného směřují výlučně proti přiměřenosti uloženého trestu a obsahově neodpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům a není zde důvod pro jeho zásah do výroku o trestu ani z hlediska ústavního principu proporcionality trestní represe.
V. Způsob rozhodnutí
46. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že vznesl námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož jej odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. 48. Pokud v dovolání obviněný požádal o odklad výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně a ten tak neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení nebo odložení výkonu rozhodnutí (takové konkrétní okolnosti vyplývající z podaného dovolání nebo z obsahu spisu, které by vyvolávaly opodstatněné pochybnosti o vhodnosti výkonu rozhodnutí) neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2026
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu