Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie D - omezený význam

Spisová značka

6 Tdo 716/2026

Téma · generováno AIZměna senátu a výslech poškozené v trestním řízení

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 24. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.716.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Zákonný soudce Hodnocení důkazů

Shrnutí · generováno AI

Obviněný napadl své odsouzení za znásilnění a týrání, zejména proto, že odvolací soud nařídil projednat věc před jiným senátem. Nejvyšší soud uzavřel, že změna senátu byla odůvodněná nedostatky v hodnocení důkazů původním senátem a právo na zákonného soudce porušeno nebylo. Dovolání proto odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Postup podle § 262 tr. ř. a změna složení senátu soudu prvního stupně neporušují právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jsou-li odůvodněny argumentačně nekoherentním hodnocením důkazů, na jehož nedostatcích původní senát setrval i po upozornění odvolacího soudu. Odvolací soud přitom nesmí prvostupňovému soudu předjímat skutkové závěry ani ukládat, jak má důkazy hodnotit. Okrajově nevhodné vstupy zmocněnce při výslechu poškozené nezakládají procesní nepoužitelnost důkazu, pokud soud vycházel primárně z její výpovědi v hlavním líčení.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vhodnost postupu odvolacího soudu není dána tím, že se dva soudy neshodly na hodnocení důkazů, nýbrž tím, že soud prvního stupně předložil argumentačně nekoherentní odůvodnění (naopak si vnitřně rozporovalo), na kterém setrval, ačkoliv byl na jednotlivé nedostatky upozorněn.
    Zobrazit v textu
  • Odvolací soud tedy neudělil prvostupňovému soudu pokyny, jak hodnotit důkazy, resp. k jakým skutkovým zjištěním má dojít (ostatně absenci takovýchto pokynů soud prvního stupně před změnou senátu sám kritizoval – viz bod 24. odůvodnění druhého zprošťujícího rozsudku, č. j. 8 T 68/2024-525).
    Zobrazit v textu
  • Je třeba mít na paměti, že v souladu se zásadou bezprostřednosti soudy vycházely z výpovědi, která byla učiněna v hlavním líčení, nikoliv v přípravném řízení.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

6 Tdo 716/2026-840

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 13 To 271/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 68/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 10. 2025, sp. zn. 8 T 68/2024 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024 a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: v přesně nezjištěné době nejméně však od podzimu 2018 do 25. 11. 2023, kdy byl zadržen policejním orgánem, na různých místech, kde spolu žili, konkrétně ve XY, ve XY, v XY, v Plzni, v XY a nakonec v místě posledního pobytu na adrese XY č. p. XY, okres XY, dlouhodobě v různých cyklech často pod vlivem drogy pervitinu nebo marihuany zle nakládal se svojí partnerkou M. M. se stupňující se intenzitou a četností jednotlivých fyzických a psychických útoků tím způsobem, že

- poškozené vulgárně nadával, opakovaně ji označoval za „megeru, píču, svini“, shazoval ji, že nic neumí, a hrozil jí i zabitím, kdy zpočátku v roce 2018 se jednalo o verbální útoky prováděné v nepravidelných intervalech v četnosti 2 až 3 slovních útoků za 1 měsíc, postupem doby se však četnost jednotlivých útoků dále zvyšovala až ke každodenním a pravidelným verbálním urážkám, ke kterým docházelo až do listopadu 2023, kdy jí také často říkal, jak mohl celý život žít s takovou potvorou;

- poškozenou opakovaně fyzicky napadal tím způsobem, že ji mlátil pěstmi do hlavy, do rukou a nejméně v jednom případě i do oka, čímž jí způsobil modřinu v obličeji, dále ji opakovaně kopal do oblasti zad a do dalších částí těla, v některých případech i s rozběhem, když se poškozená bránila a udeřila jej, úder jí vícekrát vrátil,

- v přesně nezjištěné době přibližně od začátku roku 2019 do začátku listopadu 2023 ve XY, ve XY, v Plzni a nakonec v místě posledního pobytu na adrese XY č. p. XY nejméně v 8 případech přes její různým způsobem aktivně projevený fyzický odpor, kdy ho kopala, snažila se ho, avšak s ohledem na jeho fyzickou převahu, marně odstrčit a následně se z jeho držení vysmeknout, a výslovně a vážně projevený nesouhlas, kdy ho prosila, aby ji nechal a nedělal jí to, že s ním v jeho stavu žádný sex mít nechce, s výjimkou případů, kdy pod vlivem účinků drogy pervitin, kterou jí obžalovaný poskytl, aby byla povolnější, se souloží zpočátku souhlasila, ale pouze do doby trvání účinků této drogy, po jejichž vyprchání v ní již nechtěla pokračovat, což obžalovaný nerespektoval, opakovaně pod vlivem drogy pervitin nebo marihuany vykonal vaginální nebo anální soulož nebo vynucený orální sex s poškozenou, kdy v některých případech tak učinil proti její vůli různými hrubými a surovými způsoby a v různých polohách, při nichž jí dával silou nohy za hlavu nebo jí je roztahoval, chytal jí za krk, hrubě lízal vagínu a nereagoval na bolest poškozené, která v takových případech brečela, a když chtěla křičet, přiložil jí na ústa polštář, kterým jí dusil takovým způsobem, že téměř nemohla dýchat, a někdy i po takové souloži krvácela z vagíny, kdy lékařské ošetření ze strachu raději ani nevyhledala, - v práci ve společnosti V. ji kontroloval a omezoval, v jeho přítomnosti se s nikým nesměla bavit a před kolegy tvrdil, že poškozená by potřebovala na držku, aby fungovala, při cestách do práce svozovým autobusem, když si s někým začala povídat, ji opakovaně zatahal za vlasy nebo kopnul do její sedačky, aby byla zticha,

- nakonec dne 24. 11. 2023 ve večerních hodinách v místě posledního pobytu na adrese XY č. p. XY po předchozím konfliktu ohledně přivření psa do vchodových dveří na poškozenou křičel, že nebude bít jeho psa, přičemž ji zároveň fyzicky napadl tím způsobem, že ji nejprve uchopil oběma rukama za krk, poté s ní cloumal a odhodil ji od sebe, až upadla na židli, která stála nedaleko, a při nekontrolovaném pádu svými bedry narazila na skříňku, čímž jí způsobil zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření v Nemocnici Hořovice se závěrem kontuze C páteře, kontuze beder vpravo, kontuze hrudníku vlevo a kontuze L páteře;

přičemž v důsledku jeho jednání měla poškozená z obžalovaného velký strach, pokud byla v jeho přítomnosti, byla nesvá a stále očekávala možné napadení, uvažovala o sebevraždě a dále se u ní asi po roce vztahu postupně začala rozvíjet porucha přizpůsobení s projevy deprese a úzkosti, objevily se anxiozně depresivní syndrom, poruchy spánku s děsivými sny, flashbacky, obava vycházet ven, obava najít si nový partnerský vztah, snížila se celková psychická odolnost a frustrační tolerance, bylo narušeno její sebehodnocení, sociální kompetence a objevily se znaky bezmoci s částečným zmírněním těchto příznaků po umístění obviněného do vazby. 2. Za tyto trestné činy a dále za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 8. 2024, č. j. 8 T 68/2024-403, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2024, č. j. 13 To 239/2024-459, byl obviněný odsouzen podle 185 odst. 2 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 55 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 8. 2024, č. j. 8 T 68/2024-403, který nabyl právní moci dne 24. 9. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené M. M. nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p.a. z částky 100 000 Kč ode dne 4. 5. 2024 do zaplacení. Se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný, státní zástupce a poškozená odvolání. Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 13 To 271/2025, jímž z podnětu řádných opravných prostředků státního zástupce a poškozené podle § 258 odst. 1 písm. e) a f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích trestu a náhradě nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově při nezměněném výroku o vině rozhodl tak, že podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl dotyčný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 8. 2024, č. j. 8 T 68/2024-403, který nabyl právní moci dne 24. 9. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p.a. z částky 200 000 Kč ode dne 5. 5. 2024 do zaplacení. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. soud druhého stupně odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž formálně označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. [pozn. Nejvyššího soudu – v případě posledního citovaného písmene došlo zjevně k záměně s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jak bude rozvedeno dále]. V prvé řadě zdůraznil, že ve věci byl původně dvakrát vynesen zprošťující rozsudek a ohradil se proti zásahu odvolacího soudu, kterým bylo podle § 262 tr. ř. soudu prvního stupně nařízeno projednat věc v novém složení senátu. Podle jeho mínění tím bylo narušeno jeho ústavní právo na zákonného soudce. Nejen podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), konkrétně ve věci Tempel proti České republice ze dne 25. 6. 2020, č. stížnosti 44151/12, odvolací soud nesmí nikdy udělovat podřízenému soudu pokyny ohledně určení viny. Skutečnost, že původní senát soudu prvního stupně setrval na svém názoru i přes zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, byla jen projevem vlastního uvážení tohoto senátu. Zdůvodnění postupu odvolacího soudu, že soud prvního stupně si již vytvořil svůj názor a opakovaně odmítá se zabývat vznesenými výhradami státního zástupce i odvolacího soudu, nemůže obstát, protože stejnou výhradu lze uplatnit i směrem k odvolacímu soudu. Nešlo ze strany okresního soudu ani o „opakované“ odmítnutí závazného právního názoru odvolacího soudu, neboť ten hned ve svém druhém zrušujícím rozhodnutí věc původnímu senátu odejmul. Ostatně ani závěry státního zástupce nejsou pro soud závazné. Nadto samotný průběh dokazování před novým senátem vzbuzuje pochybnosti o učiněných skutkových zjištěních. Obviněný odmítl, že by někdy napadl obviněnou či ji nutil k pohlavnímu styku, což ostatně odpovídá i výpovědím vyslechnutých svědků včetně jeho bývalé partnerky. Soud prvního stupně jej dvakrát zprostil obžaloby, jen aby po změně senátu byla jeho vina dovozena ze „střípků“ jednotlivých důkazů. K zásadnímu porušení trestního řádu došlo také při prvním výslechu poškozené v přípravném řízení, což mělo mít vliv na její výpovědi do budoucna. V průběhu tohoto výslechu jí zmocněnec radil, jak má odpovídat, nebo dokonce odpovídal za ni, což pak dotyčná při dalších příležitostech jen opakovala. Takový důkaz je procesně nepoužitelný. Obviněný v uvedeném shledal naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř. Pro tyto nedostatky proto také navrhl Nejvyššímu soudu, aby si vyžádal revizní znalecký posudek k posouzení věrohodnosti poškozené a zda se dá s její výpovědí manipulovat, příp. aby byl znalcům přehrán záznam z jejího výslechu s dotazem, zda se jednání zmocněnce mohlo promítnout do vnímání a chápání skutkového děje poškozenou.

7. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc podle § 270 odst. 3 tr. ř. projednal a rozhodl v jiném složení senátu (správně měl být označen § 265l odst. 3 tr. ř. - pozn. Nejvyššího soudu). 8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání v prvé řadě konstatoval, že při označení dovolacích důvodů se obviněný dopustil zřejmých nepřesností. Dovolatel věnoval největší pozornost výhradám proti postupu podle § 262 tr. řádu, kterým mělo být porušeno právo na zákonného soudce, aniž by vytkl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Chybným byl i odkaz na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je patrné, že obviněný měl na mysli dovolací důvod podle písm. m) téhož ustanovení. K samotným námitkám státní nástupce uvedl, že pokud jde o tvrzený zásah do práva na zákonného soudce, pak k jeho porušení by došlo jen v případě bezdůvodného odejmutí věci. Pro postup odvolacího soudu existovaly legitimní důvody, konkrétně nelogické a rozporuplné závěry původního senátu soudu prvního stupně ohledně hodnocení věrohodnosti poškozené. Nešlo tedy o situaci, kdy odvolací soud zavazoval podřízený soud k hodnocení důkazů určitým způsobem. Nově jmenovaný senát měl naopak vyřešit přetrvávající pochybnosti o způsobu vedení dokazování, které původní senát odmítal vypořádat. Tvrzený rozpor mezi učiněnými skutkovými závěry a obsahem výpovědi obviněného je rovněž neopodstatněný, třebaže jej lze formálně podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen s notnou dávkou tolerance. Dovolatel toliko realizuje vlastní výklad důkazů. Obdobné platí i pro námitku o bezdůvodném neprovedení navrhovaných důkazů. V trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který důkaz provede, nicméně případné odmítnutí je nutno přesvědčivě odůvodnit. Ačkoliv lze tedy dojít k závěru, že tato námitka spadá pod třetí alternativu předmětného dovolacího důvodu, obecné soudy dostály svým povinnostem a napadená rozhodnutí tak vadou opomenutých důkazů netrpí. Pokud obviněný požaduje provedení videozáznamu z výslechu poškozené v dovolacím řízení, přehlíží, že tento důkaz byl již proveden soudem prvního stupně. A třebaže zásahy do výslechu ze strany zmocněnce poškozené byly vskutku místy nevhodné, rozhodně tím nedošlo k deformaci výpovědi. Ostatně se výslechu účastnila i tehdejší obhájkyně obviněného, která mohla pokládat otázky a vznášet námitky. Poškozená byla navíc opakovaně vyslechnuta i před soudem v rámci hlavních líčení a soud si tak mohl učinit vlastní úsudek o její výpovědi. Věrohodnost poškozené vyplývá také ze znaleckého zkoumání, které vyloučilo, že by dokázala komplikovaně lhát. Jelikož správnost těchto závěrů nebyla ničím zpochybněna, nebyl ani dán důvod pro provedení revizního znaleckého posudku. Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak naplněn nebyl, neboť dovolání neobsahuje žádnou tomu odpovídající námitku.

9. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 13 To 271/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání. 13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. 14. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. 15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 16. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

17. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a m) tr. ř. (třebaže v prvním případě jde o dovolací důvod výslovně neoznačený, viz níže). Tyto námitky však nelze vyhodnotit tak, že by mohly odůvodnit obviněnými požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Zbývající argumentaci dovolatele nelze podřadit pod jím označené a ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody.

18. Z uplatněných námitek plyne, že podle mínění obviněného bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce tím, že odvolací soud nařídil změnu složení senátu soudu prvního stupně. Měl tím být překonán nesouhlas původního senátu s odsouzením obviněného. Soud prvního stupně v novém složení senátu v návaznosti na to dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Jednak nesprávně vyhodnotil výpověď obviněného a jednotlivých svědků, jednak se nevypořádal se skutečností, že do prvního procesně použitelného výslechu poškozené zasahoval její zmocněnec způsobem, který celou její výpověď znevěrohodnil. Z tohoto důvodu obviněný také navrhl Nejvyššímu soudu provést revizní znalecké zkoumání věrohodnosti poškozené, příp. aby znalcům byl přehrán videozáznam zachycující průběh předmětného výslechu. 19. Před vypořádáním jednotlivých dovolacích námitek Nejvyšší soud předesílá, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023).

20. S odkazem na uvedené je tak nezbytné uvést, že část vznesených námitek je zjevně (formálně) spojována s dovolacími důvody, kterým však obsahově neodpovídá, popř. námitky pod odpovídající dovolací důvod nebyly vůbec podřazeny. Jedná se především o ty námitky, které argumentují právem na zákonného soudce, nesprávným obsazením senátu soudu prvního stupně, resp. brojí proti zásahu odvolacího soudu podle § 262 tr. ř., kterým došlo ke změně obsazení onoho senátu. Obdobnou nedůsledností trpí i vznesený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolatel ve svém podání přitom v kontextu takto označeného dovolacího důvodu zmiňuje, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v „písmenech a) až k)“. S ohledem na změnu označení dovolacích důvodů novelou trestního řádu – zákonem č. 220/2021 Sb. je pak zjevné, že bylo záměrem dovolatele označit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 21. Nejvyšší soud se tedy plně ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, že dovolání trpí po formální stránce nepřesným označením dovolacích důvodů, nemá však za to, že takovéto pochybení by mělo mít za následek vyloučení dotčených námitek z dovolacího přezkumu (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08). Proto jednotlivé uplatněné námitky podřadil podle jejich obsahu pod adekvátní dovolací důvody (bylo-li to možné), nehledě na formální strukturu podaného dovolání, a ty pak vypořádal níže uvedeným způsobem.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

22. Obviněný výslovně brojil proti skutečnosti, že odvolací soud podle § 262 tr. ř. nařídil, aby soud prvního stupně věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Jak již bylo avizováno, námitka dovolatele stran porušení jeho práva na zákonného soudce a soudní ochranu nesprávnou aplikací § 262 tr. ř. odvolacím soudem, je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., byť formálně tento dovolací důvod vůbec nebyl označen, a sice v alternativě, podle níž rozhodoval soud, který nebyl řádně obsazen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2024, sp. zn. 6 Tdo 1092/2023).

23. Dovolatel namítl, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základní práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), potažmo právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 tamtéž. Za nezákonnou označil změnu senátu Okresního soudu v Berouně, kterou nařídil Krajský soud v Praze jako soud odvolací ve svém druhém zrušovacím usnesení výrokem podle § 262 tr. ř. Dovolatel předmětný procesní postup odvolacího soudu považoval za zásah do jeho základních práv, neboť jeho prostřednictvím měl odvolací soud prosadit svůj názor na hodnocení provedených důkazů a vynucoval tím tak konkrétní skutkové, a tedy i právní, závěry. Za zjevné naopak považoval, že se soud prvního stupně ve svých prvních dvou zprošťujících rozhodnutích při hodnocení důkazů nedopustil logických pochybení. 24. Nejvyšší soud připomíná některá přiléhavá rozhodnutí vztahující se k dané otázce. Především v novější judikatuře (např. usnesení ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 665/23) Ústavní soud připomenul, že „právo na zákonného soudce slouží k ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí“. 25. Postup podle § 262 věty první tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu, rozhodne-li se vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Podle Ústavního soudu je takovéto rozhodnutí „svou povahou bezpochyby odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 tr. ř. Takto základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u příslušného soudu (senátu) lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 tr. ř. a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu (senátu) jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána“ (viz nález ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09). Obdobně se k podmínkám uplatnění postupu podle ustanovení § 262 trestního řádu vyjádřil i Nejvyšší soud. V usnesení ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 282/2001, uvedl, že ustanovení § 262 tr. ř. představuje určitý zákonem povolený průlom do právní jistoty, jejíž součástí je právo na zákonného soudce a z toho důvodu je toto ustanovení možné aplikovat pouze ve výjimečných případech, kdy převáží zájem na spravedlivém procesu. Nejvyšší soud se zabýval interpretací ustanovení § 262 tr. ř. i ve své pozdější judikatuře. Například v usnesení ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 652/2015, uvedl, že použití výjimky zakotvené v citovaném ustanovení „je nutno posuzovat i s ohledem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., dle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Použití ustanovení § 262 věty první tr. ř. ... je možností, jak ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně, a snahou vyhnout se tak bezúčelnému protahování trestního řízení. Použití citovaného ustanovení musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces, nikoliv snahou o jejich eliminaci“.

26. Nejvyšší soud proto ve světle uvedené judikatury zhodnotil, zda odůvodnění druhého zrušovacího usnesení odvolacího soudu, těmto požadavkům dostálo. Po věcné stránce se s tímto obšírně vypořádal již státní zástupce, s jehož argumentací pod body 14. – 18. vyjádření k dovolání se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a současně na ni odkazuje. Postačí proto pouze shrnout, že podstatou „konfliktu“ mezi původním senátem soudu prvního stupně a soudem odvolacím se stala otázka posouzení věrohodnosti poškozené a provázanost její výpovědi s dalšími důkazy. Své výhrady k hodnocení nejen tohoto důkazu odvolací soud podrobně rozvedl ve svém prvním (usnesení ze dne 24. 9. 2024. č. j. 13 To 239/2024-459) i druhém (usnesení ze dne 28. 1. 2025, č. j. 13 To 16/2025-547) zrušujícím rozhodnutí. Stručně shrnuto, odvolací soud shledal nelogickým, že výpověď poškozené byla dostatečně věrohodná k uznání obviněného vinným přečinem podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), ale současně nepostačovala pro dovození trestní odpovědnosti pro nyní projednávaný skutek. Rovněž mimo jiné poukázal i na nekonzistentnost posouzení závěru o vztahu poškozené s obviněným, kdy soud prvního stupně na jednu stranu měl průběh zhruba posledních 3 měsíců soužití za důkazně podložený, avšak na stranu druhou i přes prokázané fyzické napadení a svědky pozorované psychické strádání poškozené se blíže nezabýval, zda alespoň tato výseč nemohla naplnit znaky trestného činu. Lze tedy konstatovat, že odvolací soud v prvním zrušovacím usnesení poukázal na vadný postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů, aniž by jej však konkrétními pokyny zavazoval, jak má tyto hodnotit. Pouze mu uložil provést další dokazování a dále postupovat v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Není přitom v rozporu se zákonem, že soudu prvního stupně v podstatě vytkl, že ve svých hodnotících úvahách postupoval rozporuplně a nepřihlédl k povaze trestného činu vylučující existenci přímých svědků. Na tyto a další výhrady, které odvolací soud podrobně rozvedl v bodě 16. svého prvního usnesení pod č. j. 13 To 239/2024-459 (na jehož plný rozsah Nejvyšší soud taktéž odkazuje), ovšem soud prvního stupně věcně nereagoval. Toliko konstatoval, že postrádá významnější důkazy, které by věc objasnily. Jak přiléhavě shrnul státní zástupce, soud prvního stupně se spokojil se závěrem, že existují pochybnosti o průběhu posuzovaného děje, aniž by se pokusil tuto nejistotu řádným a logickým hodnocením všech provedených důkazů odstranit, a to ani po výzvě odvolacího soudu.

27. Za této situace je evidentní, že pokud by odvolací soud i na podruhé vrátil věc k dalšímu projednání bez změny senátu, jen stěží si lze představit, že by se případ vyvinul konstruktivním směrem. Nastala by naopak další bezúčelná výměna názorů mezi soudy prvního a druhého stupně, kdy výhrady nadřízeného soudu by soud prvního stupně vědomě ignoroval, jak ostatně prezentoval ve svém druhém zprošťujícím rozhodnutí. Jelikož přesně této situaci má ustanovení § 262 tr. ř. předcházet, jak ostatně vyplývá z citované judikatury, pak bylo i v tomto případě namístě postupovat podle uvedeného ustanovení. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vhodnost postupu odvolacího soudu není dána tím, že se dva soudy neshodly na hodnocení důkazů, nýbrž tím, že soud prvního stupně předložil argumentačně nekoherentní odůvodnění (naopak si vnitřně rozporovalo), na kterém setrval, ačkoliv byl na jednotlivé nedostatky upozorněn. První vrácení věci představovalo ze strany Krajského soudu v Praze pokyn hodnotit důkazy ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi, což představuje ústavně konformní postup při rozdílném hodnocení skutkových okolností obecnými soudy, jak ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/2021. Odvolací soud tedy neudělil prvostupňovému soudu pokyny, jak hodnotit důkazy, resp. k jakým skutkovým zjištěním má dojít (ostatně absenci takovýchto pokynů soud prvního stupně před změnou senátu sám kritizoval – viz bod 24. odůvodnění druhého zprošťujícího rozsudku, č. j. 8 T 68/2024-525). Tento pokyn však soud prvního stupně nepřiměl k provedení komplexního zhodnocení provedených důkazů, tj. splnění požadavků plynoucích pro něj z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Své skutkové a potažmo právní hodnocení naopak vystavěl na opomenutí zásadních skutkových zjištění vyplývajících z provedených důkazů, příp. jednotlivé důkazy hodnotil izolovaně bez přihlédnutí k širšímu kontextu a povaze stíhané trestné činnosti. Za této situace odvolací soud nemohl jinak, než zasáhnout do složení senátu, neboť fakticky vyčerpal možnosti, jak vyřešit vzniklý konflikt se soudem prvního stupně a dosáhnout naplnění základních zákonných požadavků na hodnocení důkazů. Namístě je tedy uzavřít, že odvolací soud plně vyhověl zákonným podmínkám pro postup podle § 262 tr. ř. (toto ustanovení nadto neobsahuje jako podmínku „opakované“ odmítnutí závazného právního názoru soudem prvního stupně, čehož absenci dovolatel rovněž akcentoval). Nedošlo tudíž k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., ani k porušení práva obviněného na zákonného soudce.

28. Pro úplnost je ještě vhodné dodat, že odkázal-li obviněný na rozsudek ESLP ve věci Tempel proti České republice ze dne 25. 6. 2020, č. stížnosti 44151/12, v tomto rozhodnutí předmětem sporu mezi soudy bylo hodnocení specifického důkazu (konkrétně svědecké výpovědi). ESLP výslovně celou situaci shrnul, že odvolací soud „založil své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců prvoinstančního soudu, jakož i svůj závěr, že soud prvního stupně se neřídil jeho závaznými pokyny, výlučně na skutečnosti, že skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně o vině stěžovatele se liší od toho, co by bylo dle názoru odvolacího soudu správné“. Jak ovšem Nejvyšší soud zdůraznil už v předchozím bodě, takovýto konflikt v hodnocení důkazu nenastal, neboť soud prvního stupně z arbitrárních důvodů ke komplexnímu hodnocení důkazů ani po výzvě odvolacího soudu nepřistoupil. Pro tyto zásadní odlišnosti namítané rozhodnutí ESLP není přiléhavým východiskem pro posouzení přiměřenosti postupu podle § 262 tr. ř. v projednávané trestní věci. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 29. Ze vznesených námitek je patrné, že část dovolatelových výtek se fakticky vztahuje k první a druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., třebaže sám obviněný k takovéto specifikaci ve svém podání nepřistoupil a místo toho pouze obecně označil předmětný dovolací důvod. Jak bylo však již výše uvedeno, Nejvyšší soud vycházel z obsahu námitek při jejich podřazování pod jednotlivé dovolací důvody.

30. Namítl-li obviněný, že skutkové závěry obecných soudů jsou v rozporu s obsahem jeho výpovědi jakož i vyjádřením některých svědků, kteří nepotvrdili jednání kladené mu za vinu (viz body 2.4. a 2.5. dovolání), lze s notnou dávkou benevolence takové námitky podřadit formálně pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání v jeho první alternativě dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. 31. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022). 32. Nutno dále poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V této souvislosti je vyžadováno podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. 33. Nelze mít pochyb o tom, že obecné soudy učinily svá rozhodnutí na podkladě řádně provedeného dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupovaly důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jejich skutková zjištění, včetně vypořádání se s obhajobou obviněného, mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Své hodnotící úvahy také soudy patřičně vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Nepřijaly-li tvrzení obviněného jako věrohodná a místo toho vybudovaly své skutkové závěry především na výpovědi poškozené, což zdůvodnily logickou návazností na ostatní provedené důkazy (bez toho, aby Nejvyšší soud rekapituloval všechny provedené důkazy, lze zmínit výpovědi svědků J. V., B. V., Š. B., A. M., P. K. či syna poškozené P. T. a znalecký posudek oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie), postupovaly v souladu s uvedenými zákonnými východisky. Nelze ani odhlédnout od zjištěného psychologického profilu poškozené, ze kterého vyplývá, že by nebyla schopna konzistentně po celou dobu trestního řízení lživě líčit průběh skutkového děje (k tomu viz níže). Hodnotící úvahy soudů tak tvoří ucelený a logický řetězec důkazů vytvářející dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného. Nebyly tedy naplněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

34. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vycházel ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení provedených důkazů. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tvrdil-li obviněný, že soudy měly vycházet z obsahu jeho výpovědi, pouze tím prosazuje vlastní (a pro něj příznivější) verzi skutkového děje, přičemž však ve své argumentaci opomíjí zcela zásadní důkazy uvedené výše. Jak opakovaně upozornil odvolací soud před i po změně senátu soudu prvního stupně, podstata posuzované trestné činnosti se odehrává v soukromí, čímž je skryta před zraky třetích osob. Jakékoliv výpovědi případných svědků tedy nutno vnímat v této souvislosti, zvláště, pokud obviněný poškozenou úmyslně izoloval od dalších osob, jak popsala sama poškozená. Není proto rozporné a vadné pro ustálení skutkových závěrů, že jednotliví svědci vnímali vztah mezi poškozenou a obviněným různě, protože z logiky věci pozorovali pouze malou výseč jejich společného života. Nadto bylo v zájmu obviněného prezentovat svůj partnerský vztah v co nejpozitivnějším světle, jinak by se vystavil okamžitému zásahu okolí. I tak někteří svědci zaregistrovali agresivní projevy obviněného (jmenovitě např. svědek J. V.) a zjevný strach poškozené z něj (jmenovitě svědkyně Š. B. a B. V.). Právě tyto dílčí informace propojuje až konzistentní výpověď poškozené, která jako jediná představuje logické vysvětlení celé posuzované situace, zvláště pak, když závěrečná fáze soužití je dokumentována konkrétními stopami násilí na těle poškozené fotograficky a lékařskými zprávami.

35. Pokud obviněný odkázal na následnou změnu názorů svědků V. ohledně věrohodnosti poškozené (že se podezřele rychle začala chovat přirozeně a veseleji), tímto se již zabýval soud prvního stupně v bodě 24. svého odůvodnění, když poukázal na závěr znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Podle tohoto se oběť domácího násilí, u níž se jako důsledek rozvinula porucha přizpůsobení, dokáže, stejně jako to dokázala poškozená, s tímto traumatem rychle vyrovnat ve snaze si co nejdříve „udělat život hezký a příjemný“. Tedy se i s takovou námitkou soud již řádně vypořádal a logicky na platformě odborného důkazu vysvětlil změny v chování obviněné, kterých si povšimli a negativně hodnotili jmenovaní svědci.

36. Otázka věrohodnosti poškozené se pak promítla i do námitek podřaditelných pod druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu (tedy procesní nepoužitelnost důkazu, na němž je založeno rozhodné skutkové zjištění). Obviněný v rámci podaného dovolání zpochybnil způsob provedení výslechu poškozené v přípravném řízení. Podle jeho názoru zmocněnec poškozené zásadním způsobem zasahoval do průběhu výslechu do takové míry, že měl v podstatě vypovídat za poškozenou, resp. ji navádět k odpovědím. Formálně vzato by porušení zákazu klást svědkovi sugestivní otázky představovalo z pohledu ustanovení § 101 odst. 3 tr. ř. zásadní vadu způsobující neúčinnost důkazu ve smyslu § 89 tr. ř. Takovýto způsob provádění výslechu poškozené ovšem nebyl osvědčen. 37. V prvé řadě není jasné, co přesně obviněný považoval za sugestivní otázky, které měl zmocněnec poškozené klást. Obviněný pouze v obecné rovině konstatoval, že v podstatě po celou dobu výslechu měl zmocněnec mluvit za poškozenou. Opak je však pravdou, jak již akcentoval státní zástupce, s jehož vyjádřením se i v tomto bodě Nejvyšší soud plně ztotožnil. Z videozáznamu je evidentní, že zmocněnec se vyjadřoval sporadicky, přičemž celému výslechu byla přítomna i tehdejší obhájkyně obviněného, která mohla činit námitky proti průběhu úkonu. Žádné námitky ovšem nevznesla. Je pak otázkou, zda obviněný brojí proti všem otázkám položeným zmocněncem, pouze proti některým, či dokonce proti všem jeho vyjádřením během výslechu. Nejvyšší soud přitom není povinen sám aktivisticky prověřovat skutečnosti nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. 38. Lze přisvědčit, že některé vstupy zmocněnce do průběhu výslechu jsou vskutku hraničního charakteru. Je však třeba uvést na pravou míru, že ke všem rozhodným skutkovým okolnostem se poškozená vyjádřila sama. Jak zmínil i státní zástupce, zmocněnec se vložil do výslechu pouze v případě, kdy poškozená měla vzhledem k emoční zátěži problém se vyjádřit detailněji. Stojí přitom za zmínku, že ony hraniční otázky položené zmocněncem se vztahovaly pouze k okolnostem, které poškozená sama předtím naznačila, nebo popsala jinými slovy. Vstup zmocněnce do výslechu tak lze vnímat toliko jako zpřesňující, nikoli iniciující sdělení, které dosud poškozená vůbec neučinila (např. když poškozená vypověděla, že ji při dožadování orálního styku obviněný chytil za hlavu i přes její nesouhlas s touto praktikou, zmocněnec reagoval doplňujícím dotazem, zda ji přitom tahal za vlasy – viz čas 15:48 hod. pořízeného videozáznamu). Tedy i kdyby byly dotazy zmocněnce zcela vypuštěny, na zásadních poznatcích získaných z obsahu výpovědi poškozené by se ničeho nezměnilo. Zvláště pak, když během posuzovaného výslechu konkrétní jiné projevy fyzického násilí poškozená sama podrobně popsala dříve (viz č. l. 44).

39. Co je však nad rámec výše uvedeného zcela rozhodující, je skutečnost, že poškozená byla vyslechnuta i v hlavním líčení před soudem, a to opakovaně vzhledem k výše rozebrané změně senátu soudu prvního stupně. Videozáznam, o který se námitka obviněného opírá, byl k důkazu proveden pouze jako určitý doplněk k ilustrování psychických dopadů, které jednání obviněného poškozené způsobilo a v jakém byla psychickém rozpoložení v době popisu trestné činnosti policejnímu orgánu (viz bod 19. odůvodnění soudu prvního stupně). Tedy v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti podle § 2 odst. 11, 12 tr. ř. soud sám vyslechl poškozenou a mohl vlastními smysly vnímat její projev. Výlučně tato výpověď pak byla pro soud primárním zdrojem poznatku. Vezme-li se přitom v úvahu, že výslech před policejním orgánem se konal dne 20. 12. 2023 a poslední výpověď poškozené proběhla před soudem dne 26. 5. 2025, pak by podle obviněného mělo několik veskrze marginálních otázek poškozenou zmanipulovat na dalších 1,5 roku. Tvrzení obviněného, že otázky zmocněnce na počátku trestního řízení měly deformovat výpovědní potenciál poškozené po tak dlouhou dobu, bylo přitom explicitně odmítnuto znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Podle znaleckých zjištění „prožívané události v poškozené zanechávají přirozenou paměťovou stopu, a proto tyto události, které sama prožila a pamatuje si je, jsou produktem paměťových funkcí a nikoli produktem jiných kognitivních procesů, vědomých konstrukcí či fantazie, které vzhledem ke svému intelektu dosahujícího pásma lehké mentální retardace na bázi lehké mozkové dysfunkce není schopna vytvářet“.

40. Vzhledem k rozvedeným okolnostem a pouze marginální povaze předmětného důkazu nelze dospět k závěru, že třebaže i místy nevhodný zásah zmocněnce do vedení výslechu v rámci přípravného řízení reálně ovlivnil (nebo mohl ovlivnit) věrohodnost a přesvědčivost výpovědi poškozené. Je třeba mít na paměti, že v souladu se zásadou bezprostřednosti soudy vycházely z výpovědi, která byla učiněna v hlavním líčení, nikoliv v přípravném řízení. Zvláště s ohledem na ucelenost této výpovědi před soudem, která jako jediná logicky propojila zbývající provedené důkazy do logicky navazujícího řetězce, jak bylo ostatně zmíněno výše. Proto na podkladě jinak velmi obecné a nepřesné námitky dovolatele nelze osvědčit existenci nedostatku, který by zakládal vadu předpokládanou v druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolacím námitkám nepodřaditelným pod zákonné dovolací důvody

41. Pouze okrajově lze dále uvést, že žádost obviněného, aby Nejvyšší soud „připustil možnost revizního znaleckého posudku na posouzení věrohodnosti poškozené“, příp. aby „byl znalcům přehrán výslech poškozené z přípravného řízení“, je návrhem na doplnění dokazování. Dokazování je v řízení o dovolání jen fakultativní a Nejvyšší soud, na jehož uvážení záleží rozsah a obsah případně prováděného dokazování, se omezí jen na nezbytně nutné důkazy. Nezbytně nutnými důkazy jsou ty, které je třeba minimálně shromáždit, aby samy o sobě nebo ve spojitosti s dalšími důkazy umožnily posoudit opodstatněnost podaného dovolání, existenci uplatněných dovolacích důvodů a odůvodnily závěr, vyúsťující v některé z možných rozhodnutí dovolacího soudu. (ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265r [Veřejné a neveřejné zasedání Nejvyššího soudu]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3289.). Jelikož Nejvyšší soud neshledal ve skutkových a právních závěrech obecných soudů žádné vady, neshledal ani důvod proč eventuálně vyhovět tomuto návrhu.

42. Je namístě dále konstatovat, že třebaže obviněný výslovně formálně uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., svou argumentací brojil výlučně proti skutkovým zjištěním a procesnímu postupu odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. Nevznesl tedy žádnou hmotněprávní námitku vázanou ke zjištěnému skutkovému ději či jinému hmotněprávnímu posouzení, kterou by se Nejvyšší soud mohl zabývat. Ve vztahu ke všem důvodům dovolání přitom platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

43. Jak již bylo výše uvedeno, novelou trestního řádu – zákonem č. 220/2021 Sb. došlo ke změně označení dovolacích důvodů v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Napadl-li pak obviněný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 13 To 271/2025, kterým byl mimo jiné zamítnut jeho řádný opravný prostředek, neboť „byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“, evidentně tím dovolatel zamýšlel uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Z dosud uvedeného je ovšem zřejmé, že Nejvyšší soud nedospěl k poznatku, že by dovoláním napadené rozhodnutí či mu předcházející řízení bylo zatíženo vadou, která by odpovídala některému z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř. Za tohoto stavu nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, pokud odvolací soud odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

V. Způsob rozhodnutí

44. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 9. 2026

Mgr. Pavel Göth předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací