Plný text
6 Tdo 719/2026-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2026, č. j. 13 To 24/2026-389, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 5/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 11. 2025, č. j. 2 T 5/2025-356 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný R. B. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), kterého se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že: v úmyslu získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch nabídl dne 6. 11. 2023 v baru F. na adrese XY náměstí č. p. XY, XY, okr. XY, kde pracoval jako provozní, J. S. a A. P. hru na výherních automatech umístěných ve skladu baru s tím, že půjde pouze o zábavu, nikoli o hazard, ačkoli věděl, že vložené finanční prostředky si bude chtít ponechat, s tímto J. S. a A. P. souhlasili, J. S. za tím účelem vybral v bankomatu 80 000 Kč, které postupně vložili do hracích automatů, přičemž R. B. opakovaně za použití klíčů otevíral pokladny automatů a finanční prostředky z nich hráčům vracel, aby mohli opět pokračovat ve hře, čímž je utvrdil v omylu, že se skutečně jedná pouze o hru pro zábavu, přičemž J. S., aby nemusel stále čekat na opakované otevření automatů R. B. a následné vracení peněz, provedl další výběry finanční hotovosti z bankomatu v celkové výši 400 000 Kč, kterou následně společně s A. P. rovněž použil ke hře a poté, co hru ukončili a J. S. požadoval vrácení vložených peněz, R. B. pod záminkou, že od automatů ztratil klíče, mu odmítl finanční prostředky vydat a ponechal si je pro svoji potřebu, čímž způsobil J. S. škodu ve výši 480 000 Kč. 2. Za to byl obviněnému uložen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. S. částku ve výši 480 000 Kč jako náhradu škody. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 24. 2. 2026, č. j. 13 To 24/2026-389, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2026, č. j. 13 To 24/2026-389 (dále jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně vykazuje vady spočívající v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Namítá rovněž porušení práva na spravedlivý proces, zásady rovnosti stran a nedostatečné respektování zásady in dubio pro reo. 6. Předně namítá, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací vycházely ze skutkových závěrů, které podle jeho názoru nemají odpovídající oporu v provedeném dokazování. Zdůrazňuje, že Okresní soud v Příbrami rozhodoval ve věci opakovaně poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen odvolacím soudem. Dovolatel je přesvědčen, že soud prvního stupně ani při novém projednání věci nerespektoval pokyny odvolacího soudu, který mu uložil, aby se důkladně zabýval všemi provedenými důkazy, vypořádal se s námitkami obhajoby a učinil skutková zjištění bez daných pochybností.
7. V této souvislosti poukazuje na průběh hlavního líčení ze dne 26. 11. 2025, které podle něj proběhlo ve velmi krátkém časovém úseku a během nějž mělo dojít jak k doplnění dokazování, tak k závěrečným řečem, poradě soudu a vyhlášení rozsudku. Dovozuje z toho, že soud nemohl dostatečně a pečlivě vyhodnotit všechny důkazy a námitky obhajoby.
8. Další argumentace obviněného směřuje proti hodnocení jeho obhajoby. Namítá, že soud označil jeho výpověď za nevěrohodnou a nelogickou, aniž by dostatečně vysvětlil, z jakých konkrétních okolností takový závěr vyplývá. Má za to, že soud vyšel především z výpovědí poškozeného, které však podle něj nebyly konzistentní a vykazovaly podstatné rozpory.
9. V podrobnostech dovolatel poukazuje na jednotlivé výpovědi poškozeného. Uvádí, že při prvním výslechu poškozený popsal průběh hry na automatech a uvedl, že mu byly vložené prostředky opakovaně vráceny. Při dalším výslechu podle dovolatele poškozený uvedl, že po příjezdu majitelky baru svědkyně K. byla právě ona osobou, která se nacházela v prostorách za automaty, kde mělo docházet k přepočítávání peněz. Podle dovolatele z těchto výpovědí nevyplývá, že by finanční prostředky byly v jeho držení. Stejně tak zdůrazňuje, že poškozený vypovídal o tom, že po příjezdu policie nebyla provedena prohlídka osob ani žádné další úkony směřující k nalezení údajně odcizených peněz.
10. Dále tvrdí, že poškozený v průběhu řízení měnil tvrzenou výši vzniklé škody. Podle dovolatele původně uváděl škodu ve výši 700 000 Kč, následně však částku snížil na 429 000 Kč a nakonec se do trestního řízení připojil s nárokem ve výši 480 000 Kč. Za významnou považuje rovněž skutečnost, že poškozený při hlavním líčení připustil konzumaci většího množství alkoholu a uvedl, že byl podnapilý. Dovolatel z toho dovozuje pochybnosti o přesnosti a spolehlivosti jeho vnímání a následné reprodukce skutkového děje.
11. Další námitky se týkají role svědkyně K. Obviněný zdůrazňuje, že podle výpovědí poškozeného i některých dalších svědků byla právě tato svědkyně osobou, která po příjezdu do baru převzala iniciativu při řešení vzniklé situace, nacházela se v místnosti za automaty a poškozenému slibovala vrácení peněz po provedení inventury. Podle dovolatele z provedených důkazů nevyplývá, proč soudy uzavřely, že pachatelem byl právě on, jestliže podle výpovědí poškozeného i dalších osob se v rozhodné době nacházelo v uvedené místnosti více osob a s penězi nakládala zejména majitelka provozovny. Zdůrazňuje, že od počátku jakoukoliv trestnou činnost popíral a že i svědkyně K. a zaměstnanci baru odmítali, že by si finanční prostředky přisvojil. Připomíná i jejich výpovědi o výrazné podnapilosti poškozeného a opakovaně poukazuje na to, že podle provedených důkazů nebylo postaveno najisto, která z osob měla s finančními prostředky fakticky nakládat.
12. V této souvislosti namítá nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí. Poukazuje zejména na výpovědi svědka D. a svědkyně T., které podle jeho názoru potvrzovaly přítomnost více osob v uzavřené místnosti a zpochybňovaly závěr, že peníze měl odcizit právě on. Má za to, že soudy některé části těchto výpovědí interpretovaly neúplně nebo v rozporu s jejich skutečným obsahem.
13. Za problematické považuje také neprovedení dokazování, které měl provést soud prvního stupně z pokynu soudu odvolacího v důsledku zrušení prvního meritorního rozhodnutí ve věci. Konkrétně poukazuje na otázku převodů finančních prostředků uskutečněných ve dnech 8. 11. 2023 a 9. 11. 2023, jež měly odpovídat částkám vybíraným poškozeným dne 6. 11. 2023. Tvrdí, že soud prvního stupně neprovedl doplnění dokazování výslechem poškozeného k těmto transakcím a nezjišťoval jejich skutečný účel ani souvislosti.
14. Obsahově také namítá, že finanční prostředky použité při hře nepatřily poškozenému jako fyzické osobě, ale pocházely z majetku společnosti E. s.r.o., jejímž jednatelem byl právě poškozený. Dovolatel z toho dovozuje, že případná majetková újma nemohla vzniknout poškozenému jako fyzické osobě, nýbrž uvedené společnosti, a zpochybňuje proto oprávněnost nároku poškozeného uplatněného v adhezním řízení.
15. Ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uzavírá, že v projednávané věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 148/2007; ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo 420/2009; ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 849/2013 a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 318/2017. Má za to, že skutková zjištění soudů postrádají odpovídající vazbu na obsah provedených důkazů, případně jsou s nimi v rozporu, a představují proto zásah do jeho práva na spravedlivý proces.
16. Ve zbývající části dovolací argumentace obecně poukazuje na ústavní principy práva na obhajobu, presumpce neviny, rovnosti stran a spravedlivého procesu podle čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod. Zdůrazňuje význam zásady in dubio pro reo a namítá, že orgány činné v trestním řízení neodstranily existující pochybnosti o skutkovém ději způsobem odpovídajícím § 2 odst. 5 tr. ř.
17. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna na něj obsahově navazující rozhodnutí podle § 265k odst. 2 tr. ř., a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
18. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co krátce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a argumentaci obsaženou v dovolání, vymezil se stručně k dovolacím námitkám. 19. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že dovolání ve skutečnosti směřuje především proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům soudů. Obviněný zejména nesouhlasí s hodnocením výpovědi poškozeného a se závěrem o prokázání viny. K tomu pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, podle něhož zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze při existenci zjevného rozporu mezi skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů. Takový rozpor je dán tehdy, pokud skutková zjištění nemají v důkazech žádný obsahový podklad, jsou jejich opakem nebo z nich nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení. O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
20. Dále poukazuje na to, že soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a že jejich rozhodnutí splňují požadavky na odůvodnění podle § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Zdůrazňuje, že výpověď poškozeného nepředstavuje izolovaný usvědčující důkaz, nýbrž je podporována dalšími provedenými důkazy. V této souvislosti zmiňuje zejména výpovědi svědků P., D., S. a S., zprávu bankovního ústavu Unicredit Bank a protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací. Uvádí, že tyto důkazy vytvářejí vzájemně souladný důkazní celek, který umožňuje činit závěr o vině bez důvodných pochybností a současně vyvrací obhajobu obviněného. Uzavírá proto, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neexistuje zjevný rozpor a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě není naplněn.
21. Následně se zabývá námitkou neprovedení důkazů, přičemž dochází k závěru, že skutkový stav byl zjištěn úplně a bez důvodných pochybností a další dokazování by bylo nadbytečné. Neprovedení nadbytečných důkazů podle něj nezakládá vadu opomenutých důkazů. Současně nepřisvědčuje ani výhradám směřujícím proti zákonnosti důkazů, neboť má za to, že dokazování probíhalo v souladu s požadavky trestního řádu a dovolatel nekonkretizuje žádná relevantní procesní pochybení. Neshledává proto ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé či třetí alternativě.
22. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod dopadá na vady hmotněprávního posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů. Zdůrazňuje, že rozhodné jsou skutkové závěry soudů, nikoli skutková verze prezentovaná dovolatelem. Podle jeho názoru dovolání neobsahuje žádnou konkrétní námitku hmotněprávní povahy a naplnění uvedeného dovolacího důvodu pouze formálně deklaruje. Námitky odvozené od tvrzených vad skutkových zjištění proto nepovažuje za relevantní.
23. K obecným tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces, rovnosti stran, presumpce neviny a zásady nulla poena sine lege stručně uvádí, že je dovolatel nijak konkrétně nerozvádí. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1159/2015 a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 Tdo 727/2019, podle nichž není úlohou dovolacího soudu doplňovat obsah dovolací argumentace. Nad rámec toho k tvrzenému porušení principu rovnosti stran krátce dodává, že obviněný měl možnost vyjádřit se k obvinění i provedeným důkazům, využít všechny prostředky obhajoby a obhajoba byla realizována v zákonem předpokládaném rozsahu. Vzhledem k tomu, že vina obviněného byla prokázána bez důvodných pochybností, nepovažuje za porušenou ani presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo. Současně uvádí, že skutková věta obsahuje všechny zákonné znaky stíhaného trestného činu, a že zákonu odpovídá i uložený trest, čili není dotčena ani zásada nullum crimen, nulla poena sine lege.
24. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvádí, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, a navrhuje proto, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
25. Dovolání obviněného bylo zasláno na vědomí taktéž poškozenému, který této skutečnosti využil a ke vzneseným námitkám sdělil své stanovisko. 26. Poškozený ve svém vyjádření předně uvádí, že dovolání obviněného podle jeho názoru neodpovídá povaze mimořádného opravného prostředku podle § 265b tr. ř. Má za to, že dovolatel převážně opakuje skutkové námitky, polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a rozebírá jednotlivé důkazy, zejména svědecké výpovědi. Obsahově tak podle něj usiluje o přehodnocení skutkových zjištění a hodnocení důkazů, nikoli o přezkum právních vad rozhodnutí. Dále zdůrazňuje, že obdobnou argumentaci uplatňoval obviněný již v odvolacím řízení. Dovolání proto podle jeho názoru nepředstavuje uplatnění konkrétních dovolacích důvodů, ale opětovnou polemiku se skutkovými závěry, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. 27. Další část vyjádření se vztahuje k výroku o náhradě škody. Připomíná, že v trestním řízení uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 480 000 Kč, odpovídající částkám vloženým do hry na výherních automatech, které mu po skončení hry nebyly vráceny. Uvádí, že svůj nárok řádně specifikoval a doložil výběry hotovosti z bankomatu i souvisejícími pohyby na bankovním účtu. Výše přiznané škody pak vychází ze skutkových zjištění soudů, z jeho výpovědí při hlavním líčení, jakož i z výpovědí dalších svědků a z dalších listinných podkladů založených ve spisovém materiálu. Pokud obviněný namítá, že výpověď poškozeného ohledně výše škody je nevěrohodná, protože byla v průběhu trestního řízení opakovaně měněna, nejedná se o relevantní argumentaci. Poškozený totiž od počátku měl povědomí o přibližné výši vložených finančních prostředků a následně škodu přesně specifikoval na základě bankovních výpisů. Specifikaci výše škody učinil řádným a včasným uplatněním svého nároku na náhradu škody před soudem prvního stupně. Případné upřesnění výše škody v průběhu trestního řízení nepředstavovalo změnu či libovolné navyšování nároku, ale jeho zpřesnění na základě nově získaných a podrobněji vyhodnocených podkladů (výpisy z bankovního účtu, účetnictví apod.). 28. Pokud obviněný tvrdí, že se poškozený měl dopustit zpronevěry finančních prostředků společnosti E. s.r.o., nesouvisí to s podstatou projednávané věci. Navíc, tato tvrzení představují překročení rámce práva obviněného na obhajobu, neboť směřují k napadání osoby poškozeného, a v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 325/2023.
29. Vyjádření státního zástupce i poškozeného byla obviněnému zaslána k případné replice, avšak obviněný svého práva nevyužil a ve stanovené lhůtě svou repliku dovolacímu soudu nezaslal.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., že je podala včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] na místě k tomu určeném (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
31. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný výslovně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
IV. Posouzení dovolání
34. Předně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že obviněný v rámci své argumentace uvádí námitky obsahově shodné s těmi, které uplatňoval v rámci své obhajoby nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení o odvolání. Na případ obsahově shodných námitek pamatuje judikatura Nejvyššího soudu, jmenovitě např. rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [(srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck), avšak pouze za předpokladu, že v dovolání byly uplatněny relevantní námitky, které byly shledány zjevně neopodstatněnými]. 35. Jak již shora řečeno, obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí odpovídat zákonnému vymezení podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z důvodů dovolání. Dovolatel ve svém dovolání uvedl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, avšak nepřipojil žádnou relevantní věcnou argumentaci, která by pod tento dovolací důvod byla podřaditelná. Nejvyšší soud by tak mohl pouze spekulovat, v čem dovolatel spatřuje nesprávné právní či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. To však nelze, neboť Nejvyšší soud je vázán vymezeným dovoláním, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle § 265i odst. 3 a 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Není rolí Nejvyššího soudu, aby za obviněného domýšlel směr jeho úvah [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015; ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1159/2015, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014 a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 Tdo 727/2019].
36. Dovolatel ve svém dovolání dále výslovně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho všech alternativách.
37. O první variantu uvedeného důvodu dovolání (zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů) se jedná tehdy, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudu jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů dovoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).
38. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.
39. Námitky obviněného vznesené v posuzované věci však s ohledem na výše uvedené nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Jedná se totiž pouze o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly, a o rozporování hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení některých provedených důkazů. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být (jak ostatně uvedeno i výše) založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní, závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25). 40. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘… Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která podstatná skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první alternativy uvedeného dovolacího důvodu. Nejenže tedy argumentace obviněného nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj být ani formálně podřazena (ani pod žádný jiný dovolací důvod).
41. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním odvolacího soudu, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Jak shora uvedeno, nelze přehlédnout, že dovolatelem uplatněné námitky jsou opětovným opakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se zabývaly námitkami zopakovanými v dovolání. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 aj.; srov. také na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
42. S ohledem na opakování námitek dovolatelem k nim postačí ve stručnosti uvést, že skutek, jak jej soud prvního stupně popsal ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, byl bez důvodných pochybností prokázán provedenými důkazy. Argumentace dovolatele je založená na prosté polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, přičemž takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (viz opět usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25). Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci spojenou s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na základě hodnocení provedených důkazů, a rozporuje hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 43. Dovolatel se totiž vůči skutkovým zjištěním soudů vymezuje velmi obecně, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán, respektive že výpověď poškozeného nebyla věrohodná a po obsahové stránce dostačující. Činí tak většinově na podkladě zpochybňování činnosti soudů při volném hodnocení provedených důkazů, včetně tvrzení, že nebylo spolehlivě zjištěno, kdo se zmocnil peněz poškozeného, neboť to byla svědkyně K., kdo měl provádět jejich přepočítání a inventuru. Tyto námitky se nijak neodlišují od běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními.
44. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojení se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je totiž přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, pokud nejsou naplněny podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 45. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů považoval výpověď poškozeného za věrohodnou a usvědčující. Jeho výpověď je prosta vnitřních rozporů o relevantních okolnostech, nestojí osamoceně, resp. není izolovaná, naopak odpovídá i dalším ve věci provedeným důkazům (zejména dalším výpovědím, např. svědků P., D., S. či S.; zprávě bankovního ústavu Unicredit Bank aj.). Soudy nižších stupňů dále rozvedly úvahy, proč neuvěřily obhajobě obviněného, resp. proč ji považovaly za vyvrácenou. Pakliže je obsah soudem zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve smyslu zákonné úpravy a judikaturní činnosti dovolacího soudu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají.
46. Ve vztahu k třetí alternativě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, ve stručnosti Nejvyšší soud uvádí následující. Tato alternativa dovolacího důvodu řeší problematiku tzv. opomenutých důkazů, přičemž k této problematice se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 904/14, nález ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), který mimo jiné uvedl, že: „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal“. V usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014), Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako skupinu důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS 118/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. 47. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, neakceptování důkazního návrhu lze založit třemi důvody, a to 1) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; 2) důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídající potencí; a 3) nadbytečnost důkazu, tj. určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Evropský soud pro lidská práva při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria – odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05). Podle ESLP však ani zamítnutí návrhu bez odůvodnění nebo „ticho“ vnitrostátních soudů ve vztahu k dostatečně odůvodněnému a významnému návrhu na provedení důkazu nevede nutně k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení práva na spravedlivý proces tak nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 48. Aby bylo možné úspěšně namítat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho alternativě opomenutých důkazů, musí dovolatel nejen označit konkrétní důkazní prostředek, který měl být proveden, ale též uvést, jaké skutečnosti měl přinést. Uvedené je třeba doplnit zdůvodněním toho, proč by uvedené skutečnosti byly pro věc významnými a v čem mohlo neprovedení ovlivnit rozhodnutí o vině či jiné meritorní závěry soudů. Nestačí tedy pouhé konstatování, že soud neprovedl dostatečné dokazování, nebo např. „bez odůvodnění“ zamítl návrh na výslech svědka, který „měl vypovídat ve prospěch obviněného“. Taková námitka je bez následného obsahového vymezení natolik obecná, že Nejvyššímu soudu neumožňuje věcný přezkum. Pouze v takovém případě lze uvažovat o tom, že se jedná o opomenutý důkazní prostředek „dostatečné závažnosti“. 49. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem státního zástupce, že obviněný reálně nepopisuje žádná relevantní pochybení soudů v procesu realizace důkazního řízení. Pouze povšechně namítá, že řízení před soudem prvního stupně poté, co byla věc usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 13 To 207/2025-348, vrácena k dalšímu projednání, nebylo dostatečné, neboť trvalo pouhých 30 minut. Soud prvního stupně proto neprovedl důkazy tak, jak mu uložil odvolací soud, resp. že ani neprovedl některé důkazy, které z pokynu soudu druhého stupně provést měl. V daném případě se však jedná o pouhé subjektivní hodnocení obviněným. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 11. 2025 (č. l. 352 a násl.) plyne, že podle § 213 odst. 1 tr. ř. byly stranám předloženy k nahlédnutí listinné důkazy se skrytými údaji na č. l. 97, 155–158, 160, 162, 166–167. Tyto listinné důkazy představují zprávu bankovního ústavu Unicredit Bank obsahující také výpisy z účtu k platební kartě, kterou poškozený vybíral finanční prostředky pro hru na výherních automatech. Soud prvního stupně tedy dostál povinnostem, které mu uložil soud druhého stupně a provedl potřebné důkazy ke zjištění finančních toků. Pokud nepřistoupil k dodatečnému výslechu poškozeného, nepředstavuje to vadu opomenutého důkazu, neboť takový výslech by byl zcela nadbytečný s ohledem na provedené dokazování listinnými důkazy. 50. Obviněný dále zcela neurčitě namítá pochybení spočívající v druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Svou argumentaci však dostatečným způsobem nerozvíjí, a proto platí, co bylo uvedeno shora k uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz bod 35. výše).
V. Způsob rozhodnutí
51. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že vznesl námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož je odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 52. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2026
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu