Plný text
6 Tdo 733/2026-757
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný B. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2026, č. j. 8 To 82/2026-709, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 128/2025, takto:
Podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného B. K. postupuje k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 22. 1. 2026, č. j. 43 T 128/2025-586, byl obviněný B. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, kterého se dopustím tím, že
dne 17. 1. 2024, v době od 12.16 hodin do 12.20 hodin, v Praze XY, v ulici XY XY, ve veřejnosti přístupném vnitřním prostoru obchodního centra XY, poté, co vyšel z obchodu Albert, situovaném v přízemí obchodního centra XY, kde byl z důvodu podezření na krádež, jež se posléze neprokázala, osloven poškozenou N. G., nar. XY, pracovnicí ostrahy, která měla oblečeno, pod civilním sakem černé barvy, černé tričko s nápisem a logem bezpečnostní agentury, a která se mu představila jako ostraha, reagoval na toto obžalovaný tak, že odmítl komunikovat s poškozenou, a pokračoval dále v chůzi, následován poškozenou G., která měla, z povahy výkonu svého zaměstnání a ve snaze ochránit majetek prodejny Albert, v úmyslu přimět obžalovaného k tomu, aby jí prokázal, že nic v prodejně neodcizil, poškozená proto znovu oslovila obžalovaného, a obžalovaný na oslovení ze strany poškozené zareagoval tak, že do ní strčil tak prudce, až poškozená spadla na zem, přičemž se zvedla ze země, a jednak volala na tísňovou linku 158, aby oznámila jednání obžalovaného, a jednak se k ní přidal její kolega svědek M. B., nar. XY, přičemž na podkladě podezřelého chování se poškozená se svědkem B. společně vydali za obžalovaným, aby ve chvíli, co se poškozená dostala na kontaktní vzdálenost k obžalovanému, tento do ní opětovně strčil, a dále pokračoval pasáží nákupního centra, přičemž byl bez jakéhokoliv fyzického kontaktu doprovázen svědkem B. a poškozenou, která říkala obžalovanému, aby zastavil, že na místo již jede policejní hlídka, obžalovaný pokračoval k východu z nákupního centra, když při vstupu do vstupního atria opětovně postrčil poškozenou, a když vyšel z nákupního centra východem na veřejně přístupné prostranství, vedoucí k budově stanice metra XY, u čehož byl stále doprovázen poškozenou a svědkem B., zrychlil svůj krok, a zatímco svědek B. se zastavil a upustil od dalšího pronásledování obžalovaného, poškozená, vedena snahou obžalovaného přimět k zastavení a vyčkání na příjezd Policie ČR, která již na místo vyjela, o čemž i poškozená obžalovaného znovu vyrozuměla, obžalovaného rychle došla, a posléze, ukazujíc při tom prstem do rozkroku obžalovaného, obžalovanému sdělila, že „dostane vaječnicu“, a když se jí obžalovaný zeptal „jakou vaječnicu“, poškozená mu odpověděla „ve vlastní šťávě, teď“, na což obžalovaný poškozené řekl, aby „šla do prdele“, na což poškozená odvětila „já do prdele nepůjdu“, obžalovaný na slova poškozené zareagoval razantním strčením oběma rukama do horní části těla poškozené, která k němu stála v tu dobu bokem, kdy pro zesílení intenzity strčení se obžalovaný zapřel levou nohou, když po tomto útoku, který poškozená neočekávala, neudržela poškozená stabilitu a došlo k jejímu neřízenému pádu, pravým bokem na pevný povrch komunikace, a tímto jednáním obžalovaný způsobil poškozené N. G. zranění v podobě tržně zhmožděné rány na pravé straně čela, tříštivé zlomeniny dolní třetiny pravé vřetenní kosti a zlomeniny horní části pravé stehenní kosti, probíhající mezi velkým a malým chocholíkem, kdy tříštivou zlomeninu dolní třetiny pravé vřetenní kosti a zlomeninu horní části pravé stehenní kosti, probíhající mezi velkým a malým chocholíkem, přičemž v důsledku tříštivé zlomeniny dolní třetiny pravé vřetenní kosti a zlomeniny horní části pravé stehenní kosti, probíhající mezi velkým a malým chocholíkem, byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů, a to zejména bolestivostí, nutností hospitalizace v nemocničním zařízení v době od 17. 1. 2024 do 26. 1. 2024, spojené s operačním zákrokem v celkové narkóze, spočívajícím v provedení repozice a osteosyntézy obou zlomenin a v přiložení sádrové fixace na pravou horní končetinu, nutností používat při chůzi berle pro odlehčování pravé dolní končetiny, nutností dodržovat klidový režim a užívat antibiotika, jakožto prevenci vzniku infekce.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., částku ve výši 449 502 Kč, poškozené společnosti Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky částku ve výši 123 124 Kč, a na přiměřeném zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu poškozené N. G. částku ve výši 75 000 Kč, u všech poškozených s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně ode dne 16. 12. 2025 do zaplacení. Podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř. byla poškozená N. G. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody a zbytkem nároku na přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného a poškozené N. G. proti tomto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 4. 2026, č. j. 8 To 82/2026-709, jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež formálně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítá, že soudy dostatečně neposoudily, zda byl zásah poškozené, spočívající v omezení jeho osobní svobody, právně bezvadný, neboť kdyby tomu tak nebylo, pak by dovolatel jednal v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku. Sama poškozená vypověděla, že osobám, které zastavuje, zásadně nesděluje důvod zákroku, ani pro koho vykonává svoji činnost. Nelze tak dovozovat existenci právní povinnosti podrobit se takovému zákroku, když nebyl sdělen důvod pro něj a zasahující osoba se ani neidentifikovala. Soukromá osoba může jiného oprávněně zadržet pouze za podmínek § 76 odst. 2 tr. ř. Skutečnost, že pracuje jako člen soukromých bezpečnostních služeb, jí v tomto směru nezakládá žádné zvláštní oprávnění. Pokud přitom podmínky výše označeného ustanovení nejsou splněny, může její zásah představovat útok, proti kterému je přípustná nutná obrana. Dále poukazuje na to, že poškozená neviděla dovolatele odcizit žádné zboží, na jeho pohyb nereagoval žádný bezpečnostní systém a nebylo zjištěno ani konkrétní zboží, které mělo být odcizeno. Naopak poškozená viděla, že čokoládu u samoobslužné pokladny zaplatil a její podezření vycházelo z toho, že se měl podobat někomu, kdo dříve na prodejně kradl či z toho dalších neurčitých úvah.
5. Ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř. neopravňuje soukromou osobu požadovat po jiném, aby aktivně vyvracel podezření či umožňoval kontrolu osobních věcí, a nejsou-li splněny zákonné podmínky občanského zadržení, mohl takovou součinnost odmítnout. Samotné odmítnutí kontroly přitom nemůže zpětně založit důvod k omezení osobní svobody. Soudy proto podle dovolatele nesprávně vycházely z předpokladu, že měl právní povinnost podrobit se požadavkům poškozené a svědka B., aniž označily zákonný základ takové povinnosti. Dovolatel namítá, že mu poškozená nesdělila ani svoji totožnost pracovnice ostrahy, ani konkrétní důvod zákroku. Podle něj proto soudy nezkoumaly podstatnou otázku, zda za těchto okolností vůbec vznikla jeho povinnost strpět omezení osobní svobody a vyhovět výzvám poškozené, když zákonnost postupu podle § 76 odst. 2 tr. ř. nelze posuzovat pouze podle toho, zda mohl dovodit, že jde o pracovníky ostrahy. Soudy nedostatečně odlišily dobrovolnou komunikaci od faktického omezení osobní svobody. Podle něj mohla poškozená požádat o vysvětlení nebo dobrovolnou součinnost, avšak z takové výzvy nevznikala právní povinnost jí vyhovět ani oprávnění vynucovat si součinnost omezením osobní svobody. Soudy proto měly přesně určit okamžik, kdy komunikace přešla v občanské zadržení, a od tohoto okamžiku posoudit splnění podmínek § 76 odst. 2 tr. ř. Namísto toho podle dovolatele hodnotily celý průběh události jako jednolitý a oprávněný postup ostrahy, aniž provedly samostatnou právní analýzu zákonnosti omezení jeho osobní svobody. V předmětné věci došlo k nesprávnému posouzení zákonnosti postupu poškozené podle § 76 odst. 2 tr. ř., když soudy nevymezily žádné konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že byl přistižen při trestném činu nebo bezprostředně po něm. Nesprávně pak uzavřely, že jednání poškozené nepředstavovalo útok ve smyslu § 29 tr. zákoníku, aniž nejprve řádně posoudily zákonnost jejího zásahu.
6. Dovolatel soudům vytýká, že předčasně vyloučily existenci nutné obrany, aniž nejprve řádně posoudily zákonnost postupu poškozené podle § 76 odst. 2 tr. ř. Podle něj nebylo postaveno najisto, že poškozená jednala v mezích zákonného oprávnění. Nelze proto bez dalšího vyloučit, že její jednání představovalo zásah do jeho osobní svobody, tedy útok proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Současně zdůrazňuje, že je třeba hodnotit celý průběh incidentu, nikoli pouze okamžik odstrčení poškozené. Podle jeho verze šlo o reakci na předcházející jednání poškozené, která jej následovala, vyzývala k zastavení a navázala s ním fyzický kontakt. Soudy se navíc nezabývaly tím, jak mohl situaci vnímat. Podle své obhajoby nevěděl, kdo jej zastavuje, ani z jakého důvodu. Má proto za to, že institut nutné obrany nebylo možné bez dalšího vyloučit a že soudy neúplně posoudily podmínky § 29 tr. zákoníku, včetně otázky případné přiměřenosti jeho obrany. Dovolatel v tomto směru uzavírá, že soudy nedostatečně chránily jeho právo na osobní svobodu a řádně nepřezkoumaly, zda byly splněny zákonné podmínky pro její omezení podle § 76 odst. 2 tr. ř. Podle něj tak přijaly výklad, který nepřípustně rozšiřuje oprávnění pracovníků ostrahy zasahovat do osobní svobody osob na základě pouhého podezření.
7. Obviněný dále namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces při hodnocení obrazových záznamů, které představovaly jeden z klíčových důkazů ve věci. Podle něj z průběhu hlavního líčení ani z jeho protokolu nevyplývá, které konkrétní skutečnosti soud z obrazových záznamů zjistil a které jejich části považoval za podklad svých skutkových závěrů. Rozhodné interpretace záznamů, zejména závěr, že poškozená dovolatele fyzicky neomezovala a její jednání nepředstavovalo zásah do jeho osobní svobody, byly podle něj formulovány až v písemném odůvodnění rozsudku, což je v rozporu s požadavky na přezkoumatelnost dokazování, jak dříve uvedl Ústavní soud (jeho nález ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20). Současně poukazuje na to, že jeden z obrazových záznamů nebylo možné při hlavním líčení přehrát, a důkaz tak fakticky nebyl proveden. Přesto soudy učinily kategorické skutkové závěry o průběhu incidentu a jednání poškozené. Podle dovolatele nelze předem vyloučit význam tohoto neprovedeného důkazu pro posouzení věci, zvláště když skutkové závěry soudů spočívaly převážně na interpretaci obrazových záznamů a rozporných výpovědích účastníků. Odvolací soud se navíc těmito námitkami řádně nezabýval a nedostatky řízení nenapravil.
8. Dalším pochybením podle obviněného je, že se soudy nevypořádaly s jeho odbornou námitkou směřující proti úplnosti znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, konkrétně s otázkou významu osteopenie poškozené pro mechanismus vzniku a rozsah jejího poranění. Nezpochybňuje přitom samotnou příčinnou souvislost, ale vytýká soudům, že bez dalšího převzaly závěry znalkyně, aniž vysvětlily, zda a jak mohla být tato zdravotní okolnost pro znalecké závěry relevantní. Podle dovolatele tento postup dokládá obecnější nedostatek spočívající v nevypořádání podstatných námitek obhajoby a podporuje závěr, že skutková zjištění nebyla založena na úplném a přesvědčivě hodnoceném důkazním podkladu.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2026, sp. zn. 8 To 82/2026, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 1. 2026, č. j. 43 T 128/2025-586, a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že nepovažuje námitky v dovolání za důvodné a ztotožňuje se se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů. Většina dovolacích námitek představuje opakování obhajoby uplatněné již v předchozím řízení. Nastolené obecné právní otázky nemají pro posouzení věci samostatný význam.
11. K námitce týkající se občanského zadržení a nutné obrany sděluje, že aplikace § 29 tr. zákoníku byla vyloučena především proto, že v jednání poškozené nebyl shledán trestněprávně relevantní útok. Podle něj ani případně obtěžující či nedůvodné jednání poškozené nedosahovalo intenzity, která by zakládala právo na nutnou obranu. Soudy se dostatečně zabývaly i subjektivním vnímáním situace obviněným a otázkou jeho zavinění.
12. Nepřisvědčuje ani námitce směřující proti hodnocení obrazového záznamu. Zdůrazňuje, že důkaz byl řádně proveden jeho přehráním při hlavním líčení, obviněný měl možnost se k němu vyjádřit a postup soudu odpovídal požadavkům trestního řádu i judikatury. Podle státního zástupce navíc nedošlo k překvapivému ani zjevně nesprávnému hodnocení tohoto důkazu.
13. Stejně tak odmítá výhrady vůči znaleckému posudku. Má za to, že znalecké závěry vycházejí z úplných podkladů, odpovídají na všechny relevantní otázky a jsou ve shodě s ostatními důkazy i obecnými zkušenostmi. Není proto důvod pochybovat o závěru, že poškozená utrpěla zjištěnou újmu na zdraví právě v důsledku jednání obviněného.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
15. K vyjádření státního zástupce podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně repliku. Nesouhlasí s názorem státního zástupce, že dovoláním nastolené otázky mají pouze obecnou či teoretickou povahu. Zdůrazňuje, že přímo souvisejí s posouzením zákonnosti postupu poškozené jako pracovnice soukromé bezpečnostní služby, splnění podmínek § 76 odst. 2 tr. ř. a následného posouzení možnosti nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Namítá, že otázku, zda jednání poškozené představovalo útok proti jeho osobní svobodě, nebylo možné posoudit bez předchozího zhodnocení zákonnosti jejího zásahu při snaze o jeho zadržení. Současně odmítá aplikaci judikatury týkající se bagatelních útoků s tím, že v jeho případě nešlo ze strany poškozené o jednorázový nevýznamný kontakt, ale o souvislé jednání směřující podle jeho názoru k omezení jeho osobní svobody.
16. Ve vztahu k obrazovým záznamům uvádí, že nezpochybňuje jejich přehrání při hlavním líčení, nýbrž namítá, že z průběhu dokazování nebylo zřejmé, jaké konkrétní skutkové závěry z nich soud učinil, přičemž rozhodující interpretace byly formulovány až v odůvodnění rozsudku. Současně připomíná, že jeden z obrazových záznamů se při hlavním líčení nepodařilo přehrát a státní zástupce se s touto výhradou nevypořádal.
17. Dále setrvává na námitce neúplnosti znaleckého dokazování a zdůrazňuje, že nezpochybňuje samotný vznik zranění poškozené ani příčinnou souvislost, nýbrž to, že nebyla věcně vypořádána jeho výhrada týkající se významu osteopenie poškozené pro mechanismus vzniku poranění.
18. Závěrem uvádí, že vyjádření státního zástupce podle jeho názoru nevyvrací stěžejní dovolací argumentaci spočívající v tom, že soudy vyloučily možnost nutné obrany, aniž předtím řádně posoudily zákonnost zásahu poškozené podle § 76 odst. 2 tr. ř., a proto setrvává na podaném dovolání v plném rozsahu.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvod předložení věci velkému senátu trestního kolegia
20. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku (výše bod 7.) a stejně tak v replice na vyjádření státního zástupce k jeho dovolání (výše bod 16.) soudům vytýká, že své skutkové závěry učinily na podkladě kamerových záznamů, ačkoli tyto důkazy nebyly provedeny způsobem, který vymezil nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/2020. Namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, a to proto, že z průběhu hlavního líčení a ani z protokolu o něm nevyplývá, které konkrétní skutečnosti soud z obrazových záznamů, jež představovaly jeden z klíčových důkazů, zjistil a které jejich části považoval za podklad svých skutkových závěrů. Poukazuje na fakt, že interpretace záznamů (zejména závěr, že poškozená dovolatele fyzicky neomezovala a její jednání nepředstavovalo zásah do jeho osobní svobody) byly formulovány až v písemném odůvodnění rozsudku, což je podle něj v rozporu s požadavky na přezkoumatelnost dokazování, jak dříve uvedl Ústavní soud v jím odkazovaném nálezu.
21. V kontextu této námitky nelze pominout, co ve vztahu k této problematice (tj. způsobu provádění důkazu obrazovým záznamem a hodnocením jeho obsahu orgánem činným v trestním řízení) odeznělo v jiném nálezu Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 23. 4. 2026, sp. zn. IV. ÚS 2338/25, body 32–38. Ústavní soud v odkazované části odůvodnění citovaného nálezu konkrétně poukázal na to, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se dané problematiky je rozdílná, což doložil citací příslušných částí odůvodnění rozhodnutí senátu č. 3 (věc jím posuzovaná), č. 4 a č. 8.
22. Senát č. 6 potvrzuje, že ve shodě s tím, co odcitoval Ústavní soud v pojednávaném nálezu, odůvodnění jím zmiňovaných rozhodnutí skutečně obsahují následující argumentaci: a) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 242/2025 (bod 51.): „Na kamerový záznam je třeba nahlížet jako na specifický druh věcného důkazu ve smyslu § 112 odst. 1 tr. ř. Podle § 213 odst. 1 tr. ř. se věcné důkazy provádí jejich předložením stranám k nahlédnutí. Trestní řád neobsahuje žádnou speciální právní úpravu provádění dokazování kamerovým záznamem, tedy nepožaduje, aby soud po jeho provedení zaprotokoloval, jaká zjištění z něj učinil. Lze předpokládat, že by se jen těžko vyhnul hodnocení provedeného důkazu, které však má své místo až po provedeném dokazování a je dovršením tohoto procesu tak, aby mohl dostát zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru tedy soud prvního stupně nepochybil, když kamerový záznam zachycující děj na místě činu přehrál v hlavním líčení za přítomnosti stran, aniž by protokoloval, co je podle něj ze záznamu seznatelné, případně jej v průběhu řízení hodnotil. Důležité je, že strany měly možnost se s důkazem seznámit a vyjádřit se k němu (§ 214 tr. ř.), případně, pokud mají strany výtky proti způsobu provádění úkonu, mohou vznášet kdykoliv v jeho průběhu námitky proti způsobu provádění úkonu (srov. § 180 odst. 4 tr. ř.).“,
b) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 4 Tdo 20/2021: „Též je třeba odmítnout poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20, který označuje kamerové záznamy za specifickou formu ohledání, jenž má soud po přehrání zachytit do protokolu o jednání a uvést vše významné, co při jeho přehrání vnímá svými smysly, aby účastníci řízení na jeho závěry umožnil adekvátně procesně reagovat, a tím učinil své vnímání přezkoumatelným pro vyšší soudní instance. V tomto řízení Ústavní soud posuzoval civilní spor o určení platnosti výpovědi danou zaměstnavatelem svému zaměstnanci a o určení, jestli pracovní poměr nadále trvá. Vyslovené závěry Ústavního soudu tak nelze bez dalšího automaticky použít v trestní věci, jelikož v trestním řízení platí zcela jiné procesní zásady, jakož i odlišný způsob dokazování. Ohledání upravené v trestním řádu v ustanovení § 113 a následujících zahrnuje ohledání, k němuž se zpravidla přibere znalec, dále zákonnou úpravu prohlídky těla a jiných podobných úkonů, prohlídky a pitvy mrtvoly a její exhumace a vyšetření duševního stavu fyzické osoby, jež představují typově zcela odlišný způsob dokazování, než jakým je ohledání v civilním procesu. Z uvedeného je patrné, že žádná z těchto zákonných možností ohledání v režimu trestního řádu se netýká způsobu provedení kamerového záznamu jako věcného důkazu prokazujícího dokazovanou skutečnost.“,
c) usnesení ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1077/2022 (bod 25.): „… v případě dokazování přehráním videozáznamu, které je třeba považovat za specifický případ ohledání, je nutné, aby soud zaprotokoloval vše významné, co při přehrání videozáznamu vnímá svými smysly, a aby umožnil účastníkům řízení na to následně adekvátně procesně reagovat, a tím učinil své vnímání přezkoumatelným pro vyšší soudní instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20), čemuž soudy v posuzované věci dostály (viz č. l. 176 spisu).“, d) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 8 Tdo 238/2023 (bod 22.): „Pro uvedený způsob (obdobně je tomu i v civilním řízení), lze aplikovat i názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/2020, podle něhož ,V případě dokazování přehráním videozáznamu, které je třeba považovat za specifický případ ohledání, je nutné, aby soud zaprotokoloval vše významné, co při přehrání videozáznamu vnímá svými smysly, a aby umožnil účastníkům řízení na to následně adekvátně procesně reagovat, a tím učinil své vnímání přezkoumatelným pro vyšší soudní instance‘. To znamená, že aby soud mohl z videonahrávky učinit potřebná zjištění, je na místě, aby takovou nahrávku sám vlastními oči shlédl a mohl pozorovat skutečnosti na ní zachycené, neboť jen tak může na jejím základě činit vlastní zjištění (které by navíc měl i podle citovaného nálezu Ústavního soudu přímo do protokolu o hlavním líčení zaznamenat, a to z hlediska nezbytné kontradiktornosti řízení).“.
23. Z tohoto přehledu je zřejmé, že zatímco senáty č. 3 a č. 4 neshledaly důvod postupovat při dokazování v trestním řízení (při dokazování prováděné přehráním kamerového záznamu) způsobem, který vymezil nález ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, senát č. 8 tuto potřebu shledal. 24. Ústavní soud na zjištění rozporného přístupu senátů Nejvyššího soudu k otázce provádění důkazů videozáznamem ve svém nálezu ze dne 23. 4. 2026, sp. zn. IV. ÚS 2338/25, reagoval poukazem na zákonnou úpravu obsaženou v § 20 odst. 1 a odst. 2 zákona o soudech a soudcích a zdůraznil, že „[z]ákonem předvídané jednomyslné rozhodnutí senátu (pozn. úprava obsažená v odstavci 2), zda má otázka zásadní právní význam, nemůže být svévolné. Posouzení, zda má procesní otázka po právní stránce zásadní význam, leží na Nejvyšším soudu, který nemůže ignorovat ústavněprávní rámec, v němž se při své činnosti pohybuje a jímž je, stejně jako Ústavní soud, vázán. Postup, jakým trestní soudy provádí důkaz videozáznamem, má zásadní význam, jde o pravidlo zaručující právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu. […] Není proto možné, aby tuto otázku Nejvyšší soud nesjednotil, respektive dokonce sám rozhodoval rozporně (přiměřeně opět nález IV. ÚS 1338/25, body 36 násl.)“. 25. Na potřebu odstranění nejasností v rozhodovací praxi (úkol velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu) ostatně Ústavní soud poukázal ve svém dalším rozhodnutí, konkrétně usnesení ze dne 24. 7. 2026, sp. zn. I. ÚS 1739/26. 26. Senát č. 6, který ve svých usneseních ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 6 Tdo 114/2026, a ze dne 10. 3. 2026, sp. zn. 6 Tdo 94/2026, zaujal názor odlišný od právního názoru, který vyslovil ve svých rozhodnutích senát č. 8 (jeho usnesení ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1077/2022, a ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 8 Tdo 238/2023), je nucen konstatovat, že úkol, který z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2026, sp. zn. IV. ÚS 2338/25, vzešel, dosud splněn nebyl, neboť velký senát trestního kolegia o označené procesní otázce dosud nerozhodl. Současně zjistil, že mu k rozhodnutí o této otázce nebyla postoupena jiná věc, která by byla podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu přidělena k rozhodnutí jinému senátu. 27. Protože rozhodnutí ve věci dovolatele je podmíněno vyřešením této otázky (poznatky nabyté soudy nižších stupňů z provedeného důkazu měly podstatný vliv na rozhodnutí o vině dovolatele) a vyřešení dané problematiky bylo Nejvyššímu soudu uloženo Ústavním soudem, rozhodl senát č. 6 a postoupení věci obviněného B. K. podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2026
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu