Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie C - standardní význam

Spisová značka

6 Tdo 749/2026

Téma · generováno AIOhrožení výchovy dítěte a narušený vývoj

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.749.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Obchodování s lidmi Ohrožování mravní výchovy mládeže Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy

Shrnutí · generováno AI

Obviněná napadla odsouzení mimo jiné s tím, že vývoj nezletilých již byl narušen, a nemohl být proto dále ohrožen. Nejvyšší soud tento výklad odmítl, protože jednání bylo způsobilé jejich vývoj dále nepříznivě ovlivnit. Dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Pro naplnění § 201 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby citový a mravní vývoj dítěte byl dosud nenarušen; rozhodné je, zda pachatelovo jednání bylo způsobilé jej, třeba i potenciálně, dále ohrozit. Předchozí narušení vývoje dítěte proto jeho další ochranu nevylučuje. Společenská škodlivost není samostatným zákonným znakem trestného činu; § 12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní jen tam, kde postačí jiná než trestněprávní odpovědnost.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Ve shodě se státní zástupkyní musí Nejvyšší soud uvést, že pro naplnění základní skutkové podstaty podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku není podmínkou, aby dosavadní citový či mravní vývoj dítěte byl zcela nenarušen. Rozhodné je, zda jednání pachatele bylo způsobilé vývoj dítěte ohrozit, byť jen potenciálně. Předchozí narušení vývoje proto samo o sobě nevylučuje možnost jeho dalšího ohrožení.
    Zobrazit v textu
  • K tomu je třeba připomenout, že společenská škodlivost není podle trestního zákoníku samostatným zákonným znakem trestného činu. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku se její význam uplatňuje zejména prostřednictvím zásady subsidiarity trestní represe, podle níž lze trestní odpovědnost a její důsledky uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

6 Tdo 749/2026-800

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání, které podala obviněná D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2026, č. j. 3 To 19/2026-740, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2025, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 18. 12. 2025, č. j. 40 T 6/2025-690, byla obviněná D. K. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku [ad a)], přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [ad b)], přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku [ad c)], kterého se dopustila tím, že

dne 11. 1. 2025, v přesně nezjištěné době od 19:00 hodin, v obci XY v domě č. p. XY, poskytla své nezletilé dceři AAAAA (pseudonym), která byla od 1. 1. 2025 na útěku z Diagnostického ústavu XY, střediska výchovné péče a základní školy v XY, XY XY, kde byla umístěna na základě rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. P 51/2024-184 ze dne 3. 9. 2024, psychotropní látku metamfetamin-pervitin, který nezletilá užila vdechnutím nosem, když metamfetamin-pervitin jí dala nasypaný, srovnaný do čáry na mobilním telefonu a k vdechnutí jí poskytla brčko, a současně metamfetamin-pervitin nabízela k užití nezletilé BBBBB (pseudonym), která byla od 29. 12. 2024 rovněž na útěku z Diagnostického ústavu XY, střediska výchovné péče a základní školy v XY, XY XY, kde vykonávala nařízenou ústavní výchovu, a to na základě rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 84 P 31/2022-484 ze dne 18. 4. 2024, avšak nezl. BBBBB metamfataminu-pervitinu jen předstírala a látku odfouknula pryč,

následně, ještě téhož večera, obviněná D. K. zajistila u J. M., nar. XY, psychotropní látku metamfetamin-pervitin, který si společně s A. A., nar. XY, a B. I., nar. XY, od něho zakoupila v nezjištěném množství a za nezjištěnou částku v nočních hodinách dne 11. 1. 2025 v blízkosti čerpací stanice OMV na ulici XY ve XY a který zaplatili A. A. a B. I., dne 12. 1. 2025 v 01:27 hodin společně s A. A., B. I. a nezl. AAAAA a nezl. BBBBB se obviněná D. K. ubytovala v XY hotelu ve XY na ulici XY XY, a to v rodinném pokoji č. XY a č. XY, kde jeden pokoj obývala společně s nezletilou dcerou AAAAA a nezletilou BBBBB a vedlejší pokoj obývali A. A., nar. XY, a B. I., nar. XY a zde na stole pod televizí ležel telefon na němž byly 4 čáry metamfetaminu – pervitinu, který obviněná nabídla své dceři AAAAA a ta jej užila nosem za pomoci brčka, a také metamfetamin-pervitin nabídla nezletilé BBBBB, která jej však odmítla,

přičemž metamfetamin, známý pod názvem pervitin, je psychotropní látka, zařazená podle zákona č. 167/1998 Sb., ve znění pozdějších změn, mezi psychotropní látky dle nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb., do seznamu č. 5, v příloze č. 5,

poté, dne 12. 1. 2025 v době od 01:27 hodin do 05:40 hodin v pokoji č. XY a č. XY v XY hotelu ve XY, na ulici XY XY, sjednala nezletilou dceru AAAAA a nezletilou BBBBB k pohlavnímu styku, formou felace, s A. A., nar. XY, a B. I., nar. XY, za částku 10 000 Kč za každou, kdy k pohlavnímu styku nedošlo, neboť nezletilé pohlavní styk odmítly, snažily se vše telefonicky oznámit na policii a dalším osobám, aby jim pomohly,

a uvedeného jednání se dopustila i přesto, že byla trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 71/2024 ze dne 8. 7. 2024, který nabyl právní moci dne 25. 9. 2024, uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněním odkladem na zkušební dobou v trvání 15 měsíců, tj. do 25. 12. 2025.

2. Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud) usnesením ze dne 6. 5. 2026, č. j. 3 To 19/2026-740, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež formálně opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítá, že mezi skutkovými zjištěními soudu a provedeným dokazováním je dán zjevný rozpor, a to jednak v tom, že obviněná se skutku měla dopustit ve čtyřhvězdičkovém hotelu, kde se ona i všichni zúčastnění řádně legitimovali na recepci a kde jsou společné prostory monitorovány kamerovým systémem, a je tedy nesmyslné, že by si obviněná pro obchod s lidmi vybrala právě toto místo. Dále zmíněný rozpor spočívá v tom, že přestože komunikace mezi obviněnou a svědky A. a I. probíhala v němčině a turečtině, poškozené popsaly obsah jejich dohody, ačkoli ani jedna z nich tyto jazyky neovládá. Obviněná rovněž napadá závěr soudu o věrohodnosti obou poškozených, neboť odporuje provedenému důkazu výpovědí svědka M., z níž vyplývá motiv poškozených lhát. 5. Podle obviněné byly nedůvodně neprovedeny jí navrhované podstatné důkazy, a to znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který by zkoumal věrohodnost poškozených, a dále výslech svědků A. a I., na jehož místě soud prvního stupně pouze přečetl jejich výpovědi z přípravného řízení, v němž využili svého práva nevypovídat. Soud prvního stupně rovněž pochybil, když výpovědi poškozených podle § 102 odst. 2 tr. ř. pouze přečetl. Tím bylo ze strany soudu porušeno právo obviněné na spravedlivý proces.

6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy nesprávné hmotněprávní posouzení, vztahuje obviněná ke zločinu obchodování s lidmi, jehož skutková podstata nebyla naplněna, neboť úmysl obviněné vydat poškozené jinému k pohlavnímu styku nebyl prokázán, a k přečinu ohrožování výchovy dítěte, neboť jde o čin ohrožovací, a jelikož mravní a citový vývoj obou poškozených byl v rozhodné době již narušen, nemohlo jej jednání obviněné dále ohrozit. Naplnění formálního znaku „svádění k nemravnému životu“ podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku navíc podle obviněné vyžaduje určité trvalejší a cílené působení, které objektivně zhorší dosavadní vývoj dítěte, k čemuž v důsledku krátkého kontaktu poškozených s obviněnou dojít nemohlo. Nadto nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, tedy společenská škodlivost jednání obviněné.

7. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2026, č. j. 3 To 19/2026-740, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2025, č. j. 40 T 6/2025-690, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněné uvádí, že je převážně postaveno na opakování námitek již uplatněných před soudy nižších stupňů, s nimiž se oba soudy podle jejího názoru dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Za takové situace se zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. K námitce, že zvolené místo údajné trestné činnosti bylo nelogické, zmiňuje, že způsob a místo spáchání činu samy o sobě nevylučují trestní odpovědnost a skutečnost, že jednání mělo probíhat v hotelu s kamerovým systémem, nemá pro posouzení viny zásadní význam. Dále odmítá výhrady vůči výpovědím poškozených. Podle jejího názoru není rozporné, že poškozené popsaly podstatu dohody mezi obviněnou a dalšími osobami, neboť nerozváděly celý obsah hovoru, ale vycházely z několika slov, jimž rozuměly, a z informací, které jim měla sdělit sama obviněná. Pokud jde o výpověď svědka M., státní zástupkyně odkazuje na hodnocení soudu prvního stupně, který ji považoval za nevěrohodnou, a dodává, že ani její obsah podle ní nezpochybňuje věrohodnost poškozených. Uzavírá, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není dán žádný, natož zjevný rozpor, a dovolací důvod v této části proto naplněn nebyl.

9. Státní zástupkyně dále uvádí, že ve věci není založena situace tzv. opomenutých důkazů, neboť znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, obviněná v řízení před soudem prvního stupně vůbec nenavrhla a zmínila jej až v odvolání. Současně se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že takový důkaz by byl nadbytečný, protože ve skutečnosti směřoval k posouzení věrohodnosti poškozených, což přísluší soudu v rámci hodnocení důkazů. Jelikož soudy považovaly výpovědi poškozených za věrohodné a jejich obsah za podpořený dalšími nepřímými důkazy, neměly o skutkových závěrech důvodné pochybnosti, a nebyl proto důvod dokazování navrhovaným znaleckým posudkem doplňovat. 10. Pokud jde o přečtení protokolů o výpovědích svědků A. a I., tak to bylo procesně přípustné, neboť se navzdory opakovanému předvolávání zdržovali v zahraničí a byli pro soud nedosažitelní, takže byly splněny podmínky § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Nebyla tím nijak dotčena práva obviněné a jejich výpovědi navíc nepředstavovaly jediný ani rozhodující podklad pro skutkové závěry soudu.

11. Ve vztahu k poškozeným státní zástupkyně poukazuje na jejich postavení zvlášť zranitelných obětí mladších osmnácti let a na postup podle § 102 tr. ř., který odůvodňoval přečtení jejich dřívějších výpovědí bez nutnosti opakovaného výslechu. Zdůrazňuje, že výslechy byly provedeny zákonným způsobem již v přípravném řízení a obviněná měla prostřednictvím obhájce možnost uplatnit svá práva na obhajobu.

12. Uzavírá proto, že soudy nepochybily ani při provádění důkazů, ani při odmítnutí dalších důkazních návrhů, a dovolací důvod založený na neprovedení podstatných důkazů nebyl naplněn.

13. Dále státní zástupkyně uvádí, že námitka obviněné zpochybňující existenci úmyslu ve vztahu k trestnému činu obchodování s lidmi je ve skutečnosti námitkou skutkovou, nikoli hmotněprávní. Zdůrazňuje, že subjektivní stránku soud prvního stupně dovodil z řady důkazů a okolností případu, přičemž přímý důkaz o úmyslu není nezbytný, protože zavinění se zpravidla vyvozuje nepřímo z objektivně zjištěných skutečností.

14. Ve vztahu k přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku odmítá výklad obviněné, že znak svádění k nemravnému životu vyžaduje dlouhodobé a soustavné působení. Podle státní zástupkyně může být skutková podstata naplněna i krátkodobým jednáním, pokud je dostatečně intenzivní, což bylo v daném případě splněno tím, že obviněná nezletilé vybízela k užívání alkoholu a drog a zjednala je k pohlavnímu styku s jinými osobami.

15. Za nedůvodnou považuje i argumentaci, že vývoj poškozených již nemohl být ohrožen, protože byly umístěny v diagnostickém ústavu a jejich mravní vývoj byl narušen již dříve. Zdůrazňuje, že trestný čin nevyžaduje dosud bezproblémový vývoj dítěte a že jednání obviněné mohlo negativně ovlivnit další vývoj poškozených bez ohledu na jejich předchozí problémy. Konečně odmítá i námitku nedostatku společenské škodlivosti. Uvádí, že společenská škodlivost již není zákonným znakem trestného činu a zásada subsidiarity trestní represe přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech minimální závažnosti, o což se podle ní v projednávané věci zjevně nejedná.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve věci není naplněn, neboť v řízení před soudem prvního stupně nebyla shledána žádná z dovolacích vad, které obviněná namítá. Odvolací soud tudíž postupoval správně, když její odvolání zamítl, a jeho rozhodnutí proto netrpí vadou předpokládanou tímto dovolacím důvodem.

17. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Posouzení dovolání

19. Obviněná, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založila na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jí vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání.

20. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

21. Úvodem této části rozhodnutí se jeví vhodné připomenout, na základě jakých východisek Nejvyšší soud důvodnost dovolání posuzuje. Nezbývá než zopakovat to, co vyjádřil již ve svých předchozích rozhodnutích, tedy že řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

22. Z uvedené citace je zřejmé, že i Ústavní soud akcentuje důležitost dovolací argumentace z hlediska výsledku řízení o dovolání. Dovolatelka je totiž povinna ve svém mimořádném opravném prostředku označit alespoň jeden z dovolacích důvodů, o něž své dovolání opírá a současně, má-li být úspěšná, snést i konkrétní námitky, jimiž proti napadenému rozhodnutí brojí, a to takové, které svým obsahem odpovídají zvolenému důvodu dovolání, příp. alespoň jinému důvodu dovolání, který sice explicitně neuplatnila, ale jehož obsahovému zaměření odpovídá její dovolací argumentace.

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Argumentace dovolatelky, kterou rozporuje skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, nelze podřadit pod první alternativu tohoto dovolacího důvodu (ani jinou jeho variantu). Namítá, že je proti zdravému rozumu, aby obviněná pro svoji trestnou činnost zvolila hotel, v němž jsou kamery, kde se všichni aktéři museli legitimovat na recepci. Tuto námitku vůbec neformuluje způsobem výše popsaným, ale jedná se o pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, aniž by ji podložila hlubší argumentací, jež by osvědčila zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Stejně tomu je jak v případě námitky, kterou obviněná sleduje zpochybnění věrohodnosti poškozených, neboť neměly dostatečnou znalost tureckého a německého jazyka, aby mohly vypovídat o tom, co měla obviněná domlouvat se svědky A. a I., tak i stran výhrady, že soudy měly ignorovat výpověď svědka M., z níž měl vyplývá motiv poškozených lhát. Tyto námitky pomíjí, že soud prvního stupně založil své zjištění o obsahu dohody obviněné se shora jmenovanými cizinci nikoliv na tom, že by snad poškozené rozuměly komunikaci obviněné se jmenovanými svědky v jejím celku, nýbrž na tom, že rozuměly konkrétním výsečím dané konverzace či jednotlivým slovům a zbytek obsahu dané dohody jim byl přetlumočen dovolatelkou. Výpověď svědka M. soud prvního stupně rozhodně neignoroval, jak nyní tvrdí obviněná, pouze ji vyhodnotil jako nevěrohodnou, jak vyplývá z bodu 36. jeho rozsudku, v němž je obsaženo komplexní vyhodnocení důkazní situace. Pokud obviněná k výpovědím svědků A. a I. namítá, že bez jejich zajištění je řízení zatíženo nedostatečnou důkazní situací, jelikož neexistuje přímý důkaz o její vině, ani tato výhrada není formulována způsobem, z něhož by vyplývala situace předvídaná touto nebo jinou alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zcela dostačující zmínit, že soud prvního stupně se snažil přítomnost svědků k hlavnímu líčení zajistit a opakovaně je předvolal. Nicméně oba se zdržovali v zahraničí, předvolání si nepřevzali a byli nekontaktní. Přitom již ve stadiu přípravného řízení odmítli vypovídat. Soud však uzavřel, že i přesto existuje dostatek usvědčujících důkazů, na nichž založil svůj výrok o vině dovolatelky, což je skutečnost, kterou obviněná nijak fundovaně nerozporuje, jak bylo již popsáno výše.

24. Ke všem výše vyloženým výhradám obviněné je vhodné uzavřít, že pouhé zmínky, kterými obviněná vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudu bez označení konkrétního pochybení majícího za následek deformaci důkazu či uvedení logicky vadné úvahy, nemohou být podřazeny pod tento dovolací důvod ani pod jiný důvod dovolání. Nejvyššímu soudu tudíž nevzniká povinnost se jimi hlouběji zabývat.

25. Pokud se dovolatelka snaží zpochybnit procesní použitelnost výpovědí poškozených z přípravného řízení, jež byly v hlavním líčení provedeny postupem podle § 102 odst. 2 tr. ř., a to pod druhou alternativou daného dovolacího důvodu, tak ani tuto námitku pod něj nelze podřadit. Obviněná pouze nesouhlasí s tímto postupem, ale neposkytuje přesvědčivé argumenty pro závěr, že by jeho volba měla být ze strany soudu chybná. Poskytuje toliko prostý nesouhlas s tímto postupem soudu a obecně zmiňuje zásady ústnosti a bezprostřednosti, aniž by vysvětlila, v čem konkrétně došlo k porušení § 102 odst. 2 tr. ř., a tedy i jak se měly stát dané výpovědi procesně nepoužitelnými. Postačí tedy odkázat na skutečnost, že soud prvního stupně se otázkou čtení výpovědí poškozených z přípravného řízení zabýval a zcela přiléhavě posoudil, že není na místě poškozené potenciálně sekundárně traumatizovat dalším osobním výslechem v hlavním líčení. Vzal přitom v úvahu jejich věk, kdy se jednalo nejen o osoby mladší 18 let, ale dokonce o děti mladší 15 let, přičemž mají postavení zvlášť zranitelné oběti ve dvou alternativách tohoto pojmu podle § 2 odst. 4 písm. a), c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, jelikož se jedná o děti, jež jsou obětmi trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 tr. zákoníku (viz bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Z této situace se zvolení postupu podle § 102 odst. 2 tr. ř. soudem jeví jako zcela přiléhavé a při absenci důkladnější argumentace toto zpochybňující, nemůže Nejvyšší soud soudu prvního stupně nic vytknout.

26. Ve vztahu k třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uvádí, že soudy nedůvodně zamítly návrh na vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, k duševnímu stavu poškozených, a to zejména za účelem posouzení jejich specifické věrohodnosti. V první řadě je nutné připomenout, že daná varianta tohoto dovolacího důvodu vyžaduje, aby nedůvodně neprovedený důkaz byl zároveň důkazem k provedení navrženým. Ačkoliv obhajoba tento důkaz částečně navrhovala v hlavním líčení 30. 9. 2025 (psychiatrický znalecký posudek k otázce věrohodnosti poškozené), na tomto důkazním návrhu v následných hlavních líčeních ve dnech 13. 11. 2025 a 18. 12. 2025 netrvala. Tento důkazní návrh poté vznesla až ve svém odvolání, s čímž se odvolací soud náležitě vypořádal v bodě 26. svého usnesení, když uzavřel, že opatření takového znaleckého posudku by bylo zcela nadbytečné, neboť věrohodností poškozených se soud prvního stupně zabýval velmi pečlivě, přičemž – stejně jako odvolací soud – dospěl k závěru, že o ní nezůstaly žádné pochybnosti. Lze zopakovat, že obviněná ani ve svém dovolání přesvědčivě nevysvětluje, proč má za to, že soudy vyhodnotily věrohodnost poškozených chybně, resp. proč by zamítnutí tohoto důkazního návrhu odvolacím soudem nebylo adekvátně odůvodněné. Ačkoliv lze tuto námitku tedy považovat za formálně podřaditelnou pod daný dovolací důvod, je zjevně neopodstatněná.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

27. Pod první variantou tohoto dovolacího důvodu obviněná zpochybňuje právní kvalifikaci svého jednání jako přečinu ohrožování výchovy dítěte především poukazem na skutečnost, že citový a mravní vývoj obou poškozených byl již před rozhodnými událostmi podle jejího názoru narušen natolik, že ho svým jednáním již nemohla dále ohrozit. Této námitce, ačkoliv podřaditelné pod daný dovolací důvod, nelze přisvědčit. Ve shodě se státní zástupkyní musí Nejvyšší soud uvést, že pro naplnění základní skutkové podstaty podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku není podmínkou, aby dosavadní citový či mravní vývoj dítěte byl zcela nenarušen. Rozhodné je, zda jednání pachatele bylo způsobilé vývoj dítěte ohrozit, byť jen potenciálně. Předchozí narušení vývoje proto samo o sobě nevylučuje možnost jeho dalšího ohrožení. Opačný výklad by navíc postrádal smysl zejména v případech, kdy je dítě právě za účelem nápravy dosavadních výchovných problémů umístěno do diagnostického či výchovného zařízení. Zcela absurdní byla pak situace, kdyby obviněná byla již dříve odsouzena za tento přečin spáchaný vůči poškozeným a argumentovala tím, že vzhledem k dřívějšímu narušení jejich vývoje vzešlého z jejího jednání, se již vůči nim znovu tohoto trestného činu dopustit nemůže. Skutečnost, že vývoj dítěte již byl narušen, tedy nevylučuje jeho další ochranu před jednáním, které může tento vývoj nepříznivě ovlivnit. Významné přitom je, že podle provedeného dokazování obviněná v době rozhodných událostí nabádala tehdy třináctileté poškozené k užívání návykových látek a k prostituci. Nešlo tedy pouze o jednání navazující na již existující narušení jejich vývoje, nýbrž o aktivní působení, které bylo způsobilé jejich další citový a mravní vývoj negativně ovlivnit. Z provedených důkazů přitom nevyplývá, že by poškozené před jednáním obviněné užívaly omamné či psychotropní látky, případně že by se již před rozhodnými událostmi věnovaly prostituci. Její jednání tak směřovalo k jejich svádění k životnímu způsobu, který předtím nevedly, popřípadě jej nevedly v obdobné intenzitě. Takové jednání je způsobilé ohrozit jejich další citový a mravní vývoj ve smyslu § 201 odst. 1 tr. zákoníku. Námitka obviněné proto není způsobilá zpochybnit závěr soudů o naplnění znaků uvedené skutkové podstaty ani odpovídající právní kvalifikaci jejího jednání.

28. Podřaditelná pod daný dovolací důvod, nicméně zjevně neopodstatněná, je konečně i námitka obviněné o nedostatku společenské škodlivosti jejího jednání, čímž podle své dovolací argumentace zpochybňuje naplnění „materiální stránky trestného činu“. K tomu je třeba připomenout, že společenská škodlivost není podle trestního zákoníku samostatným zákonným znakem trestného činu. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku se její význam uplatňuje zejména prostřednictvím zásady subsidiarity trestní represe, podle níž lze trestní odpovědnost a její důsledky uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Námitku obviněné je proto možné podle jejího obsahu posoudit jako požadavek na uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Takový postup však v posuzované věci není namístě. Zjištěné okolnosti případu, zejména povaha jednání obviněné a způsob, jakým působila na poškozené (opakovaně nabádala dvě děti, aby užívaly metamfetamin a vydávala je jiným k pohlavnímu styku – prostituci), nevykazují natolik nízkou míru společenské škodlivosti, aby bylo možné dospět k závěru, že trestněprávní reakce není potřebná. Ostatně celá konstrukce této námitky je dovolatelkou vystavěna na výše již vypořádané výhradě o tom, že vývoj poškozených byl již tak devastován, že jej svým jednáním obviněná již nemohla dále ohrozit.

29. Pokud obviněná pod tímto dovolacím důvodem hovoří o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu ohrožování výchovy dítěte, činí tak na podkladě tvrzení, že pro závěr o jejím naplnění nebyl ve věci dán dostatek důkazů. Námitka má tedy primárně povahu skutkovou a nikoliv hmotněprávní, jak vyžaduje předmětný dovolací důvod, přičemž není dostatečně rozpracovaná, aby mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož i zde se jedná o prezentaci pouhého nesouhlasu obviněné se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

30. Vzhledem k tomu, že Nejvyšším soudem nebylo zjištěno, že by odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zatěžovala vada v podobě některého z dovolacích důvodů (předložené dovolací námitky pod ně buď vůbec nebyly podřaditelné, případně byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné), nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. První alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být naplněna již proto, že odvolací soud na podkladě řádného opravného prostředku napadený rozsudek věcně přezkoumal.

V. Způsob rozhodnutí

31. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že námitky obsažené v jejím mimořádném opravném prostředku v převážné míře neodpovídají jí zvoleným dovolacím důvodům, a v tom rozsahu, v jakém je její dovolání podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů, je zároveň zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

32. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací