Plný text
6 Tdo 815/2026-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 9. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2026, č. j. 5 To 55/2026-236, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 6/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný P. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále také „soud“ či „soud prvního stupně“) ze dne 20. 11. 2025, č. j. 24 T 6/2025-195, po přijetí jeho prohlášení viny uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, čehož se dopustil tím, že:
dne 15. 12. 2024 v době okolo 19:34 hodin v Praze XY, XY XY, v přízemí v bytě chráněného bydlení organizace XY, který obývají společně 4 osoby, nejprve poškozenému V. T., narozenému XY, zaslal na jeho mobilní telefon mimo jiné zprávy ve znění: „Ty taky mrdko, Pojď se mi omluvit, Jinak tě do pěti minut zabiju, Už jsem to jednou udělal mám na to papíry“, „Dělej, Naběhnu tam s nožema za péče, Dělej“, „Naběhnu tam s nožema za péče, Dělej, Jinak budeš žužlat, Rozumíš, Dělej“, a když poškozený nereagoval, tak vešel do jeho pokoje a v rukách držel paličku na maso a kuchyňský nůž s délkou čepele přibližně 20 cm, kdy paličkou se pokusil poškozeného uhodit do čela, což se mu nepodařilo, neboť tento úder poškozený T. vykryl rukou a při tomto obžalovaný H. opakoval, že jej zabije, pokud se mu neomluví, kdy poškozený v obavě o život a zdraví se obviněnému omluvil, načež tento svého jednání zanechal a odešel do společného obývacího pokoje, kde odložil paličku a nůž. 2. Podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku jej soud prvního stupně odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále obviněnému podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil zabezpečovací detenci.
3. Proti danému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze (dále „soud druhého stupně“) rozhodl usnesením ze dne 8. 4. 2026, č. j. 5 To 55/2026-236, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2026, č. j. 5 To 55/2026-236, napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. k), m) tr. ř. 5. V dovolání namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto ochranného opatření podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Má za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě a zároveň nesprávně uzavřely, že nelze očekávat, že by ochranné léčení vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Zdůrazňuje mimořádnou povahu zabezpečovací detence jako krajního ochranného opatření a v této souvislosti odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 213/2011.
6. Předně uvádí, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost zásadám proporcionality a subsidiarity. Připomíná, že uložení zabezpečovací detence je podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku fakultativní a přichází v úvahu pouze tehdy, jsou-li současně splněny všechny zákonné podmínky. Dovozuje, že v jeho případě nebyla prokázána ani nebezpečnost pobytu na svobodě, ani nepostačitelnost ochranného léčení.
7. V této souvislosti zdůrazňuje své dlouhodobé chování ve vztahu k léčbě duševního onemocnění. Poukazuje na to, že si je svého zdravotního stavu vědom, v minulosti se opakovaně podroboval dobrovolným hospitalizacím a snažil se předcházet zhoršení svého psychického stavu. Připomíná, že po celou dobu trestního řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, k činu se doznal a poskytoval potřebnou součinnost. Má za to, že uvedené okolnosti měly být zohledněny při posuzování otázky jeho nebezpečnosti pro společnost.
8. Dále poukazuje na to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že na něj je z hlediska právních účinků předchozích odsouzení nutno hledět jako na bezúhonnou osobu. Podle jeho názoru měla být tato skutečnost spolu s jeho osobními poměry a dosavadním vývojem zdravotního stavu zohledněna při posouzení potřeby jeho izolace od společnosti. Připomíná rovněž výpověď své matky, podle níž byl jeho stav dlouhodobě stabilizovaný, a vlastní vyjádření, že je schopen rozpoznat příznaky zhoršování psychického stavu a včas vyhledat odbornou pomoc.
9. V podrobnostech dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení sp. zn. 7 Tdo 213/2011, z něhož podle něj vyplývá, že zabezpečovací detence je určena osobám nepodrobivým, nespolupracujícím, sociálně těžce maladaptovaným a agresivním, které odmítají, či dokonce sabotují léčbu a v negativním smyslu tak ovlivňují pacienty ostatní. Má za to, že jeho poměry takovým charakteristikám neodpovídají, neboť projevuje zájem o léčbu, usiluje o zachování sociálních vazeb i pracovního uplatnění a spolupracuje s odborníky.
10. Další argumentace obviněného se vztahuje k posouzení možnosti ochranného léčení. Namítá, že soudy řádně nezkoumaly, zda by ochrany společnosti nebylo možné dosáhnout mírnějším opatřením. Zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že u něj v minulosti docházelo ke změnám mezi ambulantní a ústavní formou ochranného léčení, sama o sobě neprokazuje bezperspektivnost tohoto opatření ani jeho neschopnost zajistit ochranu společnosti. Soudy podle něj měly tuto otázku hodnotit individuálně s ohledem na jeho aktuální zdravotní stav.
11. Za problematické považuje rovněž hodnocení závěrů znalkyně MUDr. G. L.. Namítá, že znalkyně označila ochranné léčení za neúčelné zejména s poukazem na omezený předpokládaný terapeutický přínos. Podle obviněného však takové hodnocení samo o sobě nepostačuje k závěru, že jsou splněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence. Zdůrazňuje, že sama znalkyně možnost zlepšení jeho zdravotního stavu nevyloučila a že závěr o splnění zákonných podmínek podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku přísluší soudu, který jej musí opřít o úplné a individualizované hodnocení všech okolností případu.
12. Taktéž namítá, že soudy nevycházely z dostatečně aktuálních podkladů. Vytýká zejména odvolacímu soudu, že zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování vyjádřením ošetřující lékařky MUDr. K. s odůvodněním, že ve spise jsou již založeny starší odborné podklady. Má za to, že vzhledem k jeho aktuální hospitalizaci bylo nezbytné zjistit jeho současný zdravotní stav prostřednictvím aktuálních odborných vyjádření. V této souvislosti navrhuje opatření zprávy primáře MUDr. Š. z Psychiatrické nemocnice Bohnice a aktuální zprávy z Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno.
13. Dále připomíná závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 497/18 a navazující judikatury týkající se požadavku na mimořádně pečlivé posuzování podmínek pro omezení osobní svobody prostřednictvím ochranných opatření. Zdůrazňuje, že zabezpečovací detence představuje mimořádně intenzivní zásah do základních práv jednotlivce, a proto musí být její nezbytnost a nemožnost nahrazení ochranným léčením spolehlivě podloženy dostatečnými a objektivně zhodnocenými důkazy.
14. Ve zbývající části dovolací argumentace obviněný uvádí, že zabezpečovací detence může mít negativní dopady na jeho psychický stav, rodinné vazby, pracovní uplatnění a možnost budoucího začlenění do společnosti. Má za to, že ochranné léčení by představovalo vhodnější a účelnější prostředek ochrany jak jeho samotného, tak společnosti. Uzavírá tedy, že podmínky pro uložení zabezpečovací detence nebyly v jeho případě splněny a že toto ochranné opatření bylo uloženo v rozporu s § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
15. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 5 To 55/2026, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 24 T 6/2025 ve výroku o uložení zabezpečovací detence a na tento výrok navazující rozhodnutí, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. v příslušném rozsahu přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.
16. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po úvodní rekapitulaci dosavadního průběhu řízení nejprve připomíná zákonné vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a poukazuje na to, že zabezpečovací detence představuje ochranné opatření ve smyslu § 98 odst. 1 tr. zákoníku. Cituje rovněž § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uvádí, že základní podmínkou jejího uložení je subsidiarita vůči ochrannému léčení. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 7 Tdo 213/2011, důvodovou zprávu k zákonu č. 129/2008 Sb. a na zásadu přiměřenosti vyjádřenou v § 96 tr. zákoníku.
17. Dále konstatuje, že v posuzovaném případě je vedle skutečnosti, že obviněný spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, zřejmá i nebezpečnost jeho pobytu na svobodě a reálná hrozba opakování závažného útoku na zájmy chráněné trestním zákonem.
18. V této souvislosti poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Uvádí, že obviněný trpí bipolární afektivní poruchou a závislostí na více psychoaktivních látkách. Zdůrazňuje závěry o depravované osobnosti, oslabení volní složky a kontroly impulzů, oslabení adaptačních mechanismů a hrozbě opakování násilných incidentů. Připomíná rovněž závěr znalkyně, podle něhož se obviněný dopouští protiprávního jednání pod vlivem návykových látek, nemá vůli k nápravě a při výkonu zabezpečovací detence lze zajistit medikaci, kontrolu zdravotního stavu a zamezit užívání návykových látek.
19. Dále poukazuje na to, že obviněný nebyl schopen abstinovat ani během ústavní léčby a ochranné léčení vykonává v různých formách nepřetržitě od roku 2019. Připomíná také jeho pravomocné odsouzení pro přečin ublížení na zdraví v roce 2019.
20. Následně uvádí, že zabezpečovací detence podle § 100 odst. 2 tr. zákoníku přichází zpravidla v úvahu tehdy, pokud již bylo bezvýsledně použito ochranné léčení v ambulantní i ústavní formě. Odkazuje přitom na odstavce 12 až 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 637/2014 a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 6 Tdo 88/2021. Uvádí, že soudy obou stupňů dospěly k obdobným závěrům i v projednávané věci.
21. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. konstatuje, že dovolatel tento důvod spojuje s tvrzenou existencí vady podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Uvádí, že pokud rozhodnutí soudu prvního stupně takovou vadou netrpí, nemůže být z tohoto hlediska vadný ani výrok odvolacího soudu o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. Nakonec navrhuje odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněného. Současně vyjadřuje souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.
22. Vyjádření státního zástupce bylo obviněnému zasláno k případné replice, avšak obviněný svého práva nevyužil a ve stanovené lhůtě svou repliku dovolacímu soudu nezaslal.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 24. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2026, č. j. 5 To 55/2026-236, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
25. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Posouzení dovolání
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
28. Dovolání obviněného spočívá na námitce, že v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zejména podmínka nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě a podmínka nedostatečnosti ochranného léčení z hlediska ochrany společnosti. Současně však podstatná část dovolací argumentace vychází z tvrzení, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily provedené důkazy vztahující se k jeho zdravotnímu stavu, osobním poměrům a dosavadní léčbě, a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění, z nichž následně vyvodily nesprávné právní závěry. 29. Obviněný přitom konkrétně zpochybňuje zejména hodnocení znaleckého posudku MUDr. G. L., poukazuje na potřebu zjištění jeho aktuálního zdravotního stavu prostřednictvím vyjádření ošetřujících lékařů a namítá, že soudy dostatečně nezohlednily okolnosti svědčící podle jeho názoru o stabilizaci jeho zdravotního stavu a o jeho spolupráci při léčbě. 30. Uvedenými námitkami dovolatel ve skutečnosti brojí převážně proti skutkovým závěrům, ze kterých soudy při rozhodování vycházely, a domáhá se jejich změny na základě odlišného hodnocení provedených důkazů. Podstatou této části dovolací argumentace je tvrzení, že provedené důkazy měly být vyhodnoceny jinak, zejména pokud jde o jeho osobnostní charakteristiky, míru nebezpečnosti pobytu na svobodě, prognózu dalšího vývoje jeho zdravotního stavu a perspektivy ochranného léčení. Teprve z takto odlišně pojatého skutkového základu dovolatel dovozuje nesplnění zákonných podmínek pro uložení zabezpečovací detence.
31. Nejvyšší soud se nicméně zabýval i tím, zda uplatněné výhrady neodhalují takové nedostatky v rozsahu nebo hodnocení dokazování, které by mohly dosáhnout ústavněprávní roviny a mít za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V tomto směru neshledal žádné pochybení, které by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu.
32. Obviněný namítal zejména, že odvolací soud zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování vyjádřením MUDr. K. a že soudy nevycházely z dostatečně aktuálních podkladů o jeho zdravotním stavu. Současně v dovolání navrhl opatření zprávy MUDr. Š. z Psychiatrické nemocnice Bohnice a aktuální zprávy z Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno. Z obsahu napadených rozhodnutí a ze spisového materiálu se však podává, že soudy měly k dispozici rozsáhlé poznatky týkající se psychického stavu obviněného, průběhu jeho léčby, jeho dosavadních hospitalizací i znalecké posouzení jeho osoby. Tyto důkazní podklady soudy náležitě vyhodnotily, učinily z nich potřebná skutková zjištění a své závěry přesvědčivě odůvodnily. Pokud za této situace soud druhého stupně neakceptoval důkazní návrh obhajoby, pak nepochybil, a to tím spíše, že náležitě odůvodnil, proč tak učinil. Nelze proto shledat vadu v podobě opomenutých důkazů. Obdobně lze konstatovat, že soudní rozhodnutí nejsou zatížena ani vadou v podobě extrémního, resp. zjevného, rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť skutkové závěry soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedeném dokazování a jejich hodnocení respektuje zásady logického uvažování. Zjevný rozpor je přitom dán pouze tehdy, jestliže soud z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Obviněný ostatně ani žádnou takovou konkrétní vadu neosvědčuje, když ve skutečnosti prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů, navrhuje opatření dalších důkazů a domáhá se přijetí odlišných skutkových závěrů o svém zdravotním stavu, míře nebezpečnosti a možnostech dalšího léčebného působení. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že napadené rozhodnutí přezkoumává zásadně podle skutkového a právního stavu existujícího v době jeho vydání, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které mu předcházelo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Dovolací řízení není určeno k provádění a k zohledňování nových skutečností a důkazů, které se objevily až po vydání napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v posuzované věci nelze dovodit existenci takového deficitu v dokazování, který by mohl založit porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
33. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podstatná námitka obviněného, že v jeho případě nebyly splněny podmínky podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně podmínka nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě a podmínka subsidiarity zabezpečovací detence vůči ochrannému léčení. Nejvyšší soud předně konstatuje, že jelikož nebyly zjištěny žádné rozpory mezi provedenými důkazy a závěry soudů ani pochybení v podobě opomenutých důkazů dosahující intenzity porušení práva na spravedlivý proces, je při posuzování naplnění podmínek § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nikoli z odlišné skutkové verze předkládané dovolatelem.
34. Podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku může soud uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a poměrům tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Všechny uvedené podmínky musí být splněny kumulativně.
35. Obviněný v dovolání nezpochybňoval, že posuzovaného zločinu se dopustil ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Jeho výhrady směřovaly k naplnění zbývajících dvou podmínek uvedeného ustanovení. Soudy obou stupňů se těmito otázkami podrobně zabývaly, své závěry přitom důvodně opřely zejména o znalecký posudek MUDr. G. L., její výpověď v hlavním líčení a listinné důkazy.
36. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že obviněný trpí souběhem bipolární afektivní poruchy a závislosti na více psychoaktivních látkách. Znalkyně popsala projevy sekundárně změněné osobnosti, oslabení volní složky, poruchy kontroly impulzů, oslabení adaptačních mechanismů a zvýšené riziko opakování násilných incidentů. Současně poukázala na problematické dodržování léčebného režimu mimo kontrolované prostředí a na souvislost mezi užíváním návykových látek a agresivním jednáním obviněného. Na základě těchto zjištění dospěla k závěru, že obviněný představuje z psychiatrického hlediska nebezpečí pro společnost. Ke stavu obviněného se vyjádřila i jeho matka, která uvedla, že po léčbě bývá jeho stav přechodně příznivý, současně však zmínila jeho opakované navazování kontaktů s problematickým okruhem známých a na skutečnost, že k jeho afektivním a výbušným reakcím mohou vést i zcela běžné podněty každodenního života. Popsala rovněž projevy neklidu, křiku a verbální agresivity, které se u obviněného v minulosti objevovaly.
37. Soudy nad rámec výše uvedeného zohlednily taktéž dosavadní průběh léčby obviněného. Vyšly ze zjištění, že ochranné léčení vykonával v různých formách dlouhodobě již od roku 2019 a že ani přes opakované léčebné intervence nebylo dosaženo stabilizace jeho stavu v rozsahu odůvodňujícím závěr o dostatečné ochraně společnosti prostřednictvím ochranného léčení. Přihlédly rovněž k tomu, že obviněný nebyl schopen dlouhodobě abstinovat od návykových látek a že i přes předchozí léčebná opatření docházelo k dalším rizikovým projevům jeho chování.
38. Shora uvedená skutková zjištění podle Nejvyššího soudu poskytují dostatečný podklad pro závěr, že v posuzované věci byly splněny obě dovoláním zpochybňované podmínky § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Na jejich podkladě lze učinit závěr, že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, neboť z jeho strany reálně hrozí opakování závažného útoku na zájmy chráněné trestním zákonem. Současně osvědčují i naplnění podmínky subsidiarity zabezpečovací detence vůči ochrannému léčení, když z dosavadního průběhu léčby, její délky, opakovaných hospitalizací, přetrvávajícího užívání návykových látek a závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že nelze důvodně očekávat, že by ochranné léčení vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Skutková zjištění, která soudy nižších stupňů v tomto směru učinily a která mají odpovídající oporu v provedeném dokazování, proto poskytují dostatečný podklad pro závěr o splnění zákonných podmínek pro uložení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
39. V daných souvislostech je ovšem namístě zopakovat, že argumentace dovolatele je založena převážně na jiném hodnocení uvedených skutečností. Zdůrazňuje zejména dobrovolné hospitalizace, schopnost rozpoznat zhoršení svého zdravotního stavu, spolupráci v trestním řízení, podporu rodiny a vlastní přesvědčení o tom, že ochranné léčení by bylo dostačujícím prostředkem ochrany společnosti. Tyto okolnosti však soudy nižších stupňů nepominuly, nýbrž je hodnotily v souvislosti s ostatními důkazy. Přitom, jak již bylo uvedeno výše, skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, nelze označit za rozporná s obsahem provedených důkazů, natož za zjištění stojící s nimi v extrémním rozporu. Dovolatel tak ve značné části dovolání nevychází ze skutkových závěrů, které soudy z provedeného dokazování učinily, ale z vlastní interpretace provedených důkazů a z odlišného pohledu na význam jednotlivých zjištěných skutečností i na svůj zdravotní stav. Na takto modifikovaném skutkovém základě pak dovozuje nesplnění podmínek pro uložení zabezpečovací detence.
40. Za této situace Nejvyšší soud neshledal důvod zpochybnit závěr soudů nižších stupňů, že byly splněny zákonné podmínky pro uložení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že ochranné opatření bylo uloženo bez splnění zákonných podmínek ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
41. Obviněný dále ve svém dovolání uvádí dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož naplnění dovozuje výlučně z tvrzení, že odvolací soud neodstranil vady zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému však tato argumentace nemůže obstát. Nebyl-li totiž v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který dovolatel uplatnil v jeho alternativě navazující na existenci jiného dovolacího důvodu.
V. Způsob rozhodnutí
42. Z rozvedených skutečností plyne, že dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu