Plný text
6 Tdo 880/2026-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. N. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 9 To 408/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 45/2025, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 9 To 408/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 6. 2025, sp. zn. 4 T 45/2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný P. N. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněným A. P. (o jehož vině bylo v rámci odvolacího řízení rozhodnuto v samostatném řízení podle § 23 tr. ř.) tím, že: obvinění P. N. a A. P. po předchozí vzájemné domluvě uzavřeli dne 27. 10. 2023 na adrese XY XY, Praha XY, s poškozeným J. K., IČO: XY, smlouvu číslo XY o nájmu hliníkového lešení, kdy se jednalo o 6 kusů bočních rámů značky Custers v celkové hodnotě 23 189 Kč, 2 kusy bočních rámů zábradlí značky Custers v celkové hodnotě 5 951 Kč, 1 kus podlážky průchozí značky Custers v hodnotě 5 412 Kč, 3 kusy podlážek neprůchozích značky Custers v celkové hodnotě 14 206 Kč, 6 kusů horizontálních tyčí značky Custers v celkové hodnotě 4 645 Kč, 8 kusů diagonálních tyčí značky Custers v celkové hodnotě 6 193 Kč, 2 kusy středových stabilizátorů lešení značky Custers v celkové hodnotě 7 023 Kč, 12 kusů pojistných kolíků značky Custers v celkové hodnotě 752 Kč, 4 kusy stavitelných koleček značky Custers v celkové hodnotě 9 720 Kč, tedy materiál v celkové hodnotě 77 091 Kč, na dobu od 27. 10. 2023 do 9. 11. 2023, přičemž smluvené nájemné bylo stanoveno na částku ve výši 3 000 Kč za 1 týden a P. N. na místě uhradil zálohu za nájem ve výši 5 000 Kč, lešení bylo předáno pracovníkům A. P., kteří s tímto z místa odjeli, následně si obvinění dne 9. 11. 2023 prodloužili nájem již zapůjčeného materiálu o další týden a uzavřeli s poškozeným J. K., IČO: XY, smlouvu č. XY o nájmu dalších částí hliníkového lešení, kdy se jednalo o 1 kus průchozí podlážky značky Custers v celkové hodnotě 4 527 Kč a 3 kusy neprůchozích podlážek značky Custers v celkové hodnotě 11 885 Kč, tedy materiál v celkové hodnotě ve výši 16 412 Kč, přičemž smluvená doba nájmu byla na 1 týden, nájemné bylo stanoveno na částku ve výši 200 Kč na 1 den, kdy P. N. za toto na místě zaplatil zálohu ve výši 1 000 Kč, avšak do současné doby i přes opakované výzvy poškozeného J. K. k úhradě nájemného a k vrácení pronajatého hliníkového lešení obviněnými nedošlo, čímž poškozeného trvale vyřadili z dispozice s jeho majetkem a poškozenému J. K., IČO: XY, se sídlem XY XY, Praha, způsobili škodu v celkové výši 90 503 Kč. 2. Za tento přečin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 4 T 188/2023, který nabyl právní moci téhož dne, byl obviněnému uložen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 4 T 188/2023, za skutek kvalifikovaný podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému A. P. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. K. společně a nerozdílně na náhradě škody částku ve výši 90 503 Kč. Podle § 229 odst. 2. tr. ř. byl poškozený J. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 9 To 408/2025 (dále také jen „napadený rozsudek“), tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil celý výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému nově uložil podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 62 odst. 1 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Ve vztahu k výroku o vině přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a ve vztahu k výroku o náhradě škody nebyl rozsudek prvního stupně jakkoli modifikován, jelikož obviněný v řízení před soudem prvního stupně učinil podle § 206c tr. ř. prohlášení o vině a soud toto prohlášení podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal a jelikož obviněný ve svém opravném prostředku nebrojil proti povinnosti nahradit poškozenému škodu. Odvolací soud zároveň shledal, že v případě obviněného nebyly splněny podmínky po ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný vykonal dne 3. 6. 2025 trest zákazu činnosti, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 4 T 188/2023, v právní moci téhož dne, a dne 21. 6. 2025 vykonal trest obecně prospěšných prací uložený mu týmž rozhodnutím. V důsledku vykonání obou trestů uložených rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 4 T 188/2023, se na obviněného hledělo, jako by nebyl odsouzen, a proto nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. Z uvedených důvodů odvolací soud výrok o uložení souhrnného trestu zrušil a znovu rozhodl o uložení samostatného trestu (viz výše).
II. Dovolání obviněného
5. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 9 To 408/2025, napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Evy Purgerové, Ph.D., jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. 6. Ve svém mimořádném opravném prostředku ze dne 13. 8. 2026 rozvedl argumentaci k uplatněnému důvodu dovolání. Především zdůraznil, že ode dne 8. 12. 2025 byl ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci, a byl tak u něj dán důvod nutné obhajoby, a přesto mu odvolací soud před konáním veřejného zasedání o odvolání dne 11. 12. 2025 neumožnil zvolit si obhájce, ani mu obhájce neustanovil. Tím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu. 7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 9 To 408/2025, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší státní zastupitelství se k tomuto mimořádnému opravnému prostředku obviněného do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřilo.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., že je podala oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] na místě k tomu určeném (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. 10. Ohledně další podmínky, jejíž dodržení je nezbytné k tomu, aby se Nejvyšší soud mohl zabývat posouzením důvodnosti dovolání, tj. zjištění, zda podaný opravný prostředek byl podán včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.), uvádí dovolací soud následující.
11. Z obsahu spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 45/2025 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný soudu prvního stupně dne 10. 5. 2026 adresoval podání nazvané „Žádost o obnovu soudu dne 11. 12. 2025 sp. zn. 9 To 408/2025, porušení zákona a porušení mých práv“. V podání uvedl, že mu do dne 10. 5. 2026 nebyl doručen rozsudek odvolacího soudu a zároveň upozornil, že v den konání veřejného zasedání v rámci řízení o odvolání byl vazebně stíhán (správně mělo být uvedeno, že byl ve výkonu trestu odnětí svobody, pozn. Nejvyššího soudu), a nebylo mu umožněno se osobně hájit v řízení u odvolacího soudu, ačkoli o to písemně žádal. Nebyl mu ani ustanoven obhájce, aby mohl hájit jeho práva, ačkoli mu podle zákona měl být ustanoven. V důsledku těchto pochybení byla porušena jeho práva. Dne 2. 6. 2026 soudu prvního stupně adresoval další podání (č. l. 267), v němž uvedl, že dne 1. 6. 2026 mu byl doručen rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 9 To 408/2025, a požádal o ustanovení obhájce.
12. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále také jako „soud prvního stupně“) posoudil podání obviněného jako dovolání, ale jelikož nebyla podána prostřednictvím obhájce, vydal dne 9. 6. 2026 opatření, jímž obviněnému ustanovil podle § 36a odst. 2 písm. a) tr. ř. obhájkyni JUDr. Evu Purgerovou, Ph.D. Spolu s opatřením o ustanovení zaslal obhájkyni prostřednictvím datové schránky také napadený rozsudek. Ten jí byl doručen dne 12. 6. 2026 (srov. potvrzení o doručení č. l. 269 p. v.). 13. Dne 16. 7. 2026 zaslal soud prvního stupně podání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s možností se k němu vyjádřit podle § 265h odst. 2. tr. ř. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) reagoval vyjádřením ze dne 29. 7. 2026, v němž uvedl, že podání obviněného nelze považovat za dovolání, neboť podle § 265d odst. 2 věty první tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, což je zákonný obligatorní požadavek, který předmětné písemnosti obviněného nesplňují. Upozornil tedy soud prvního stupně, že za této situace by Nejvyšší soud byl povinen postupovat podle § 265d odst. 2 věty třetí tr. ř.
14. Soud prvního stupně však dříve, než obdržel popsané vyjádření státního zástupce, zaslal obhájkyni obviněného výzvu k odstranění vad dovolání podle § 265h odst. 1 tr. ř., jež jí byla doručena 29. 7. 2026 (srov. potvrzení o doručení č. l. 280). V ní výslovně uvedl (cit.): „Vážení, ve smyslu § 265 odst. 1 tr. ř. vás vyzývám k odstranění vad odvolání (v písemném pokynu samosoudkyně uvedeno dovolání, pozn. Nejvyššího soudu), neboť nesplňuje náležitosti odvolání. Vady odstraňte ve lhůtě dvou týdnů, tj. do 14. 8. 2026. V případě, že vady neodstraníte bude odvolání (v písemném pokynu samosoudkyně uvedeno dovolání, pozn. Nejvyššího soudu) podle § 265 i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítnuto“ (konec citace).
15. Dne 13. 8. 2026 bylo soudu prvního stupně doručeno (do datové schránky) podání obviněného nazvané „Dovolání odsouzeného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 9 To 408/2025 (odstranění vad)“, vyhotovené jeho obhájkyní. Podáním zrekapituloval dosavadní průběh řízení, jakož i vymezil dovolací důvod a uvedl k němu potřebnou argumentaci (viz shora bod II./6.-8.).
16. K popsaným skutečnostem je třeba uvést následující hodnotící závěry. Procesní postup soudu prvního stupně, který následoval po obdržení podání obviněného (ze dne 10. 5. 2026 a 2. 6. 2026) nelze označit za souladný s příslušnými ustanoveními trestního řádu a judikaturou dovolacího soudu. Podle § 265d odst. 2 tr. ř. totiž může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být poučen (§ 125 odst. 3 tr. ř.). K této problematice se již vyjádřil také Nejvyšší soud, a to konkrétně ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 101/2004, v němž uvedl (cit.): „Jestliže bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněného, které obviněný označil jako ‚dovolání‘, o dovolání nejde, neboť nebyla splněna zákonná podmínka, že obviněný musí dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. To dále znamená, že s podáním obviněného nelze spojovat ani žádný účinek spočívající ve včasném podání dovolání.“ (konec citace). Komentářová literatura dokonce uvádí, že s podáním obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nelze spojovat žádné právní účinky (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. II. § 157 až § 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3213). 17. Jelikož neměla podání obviněného žádné právní účinky, postupoval soud prvního stupně nesprávně, když zaslal obhájkyni obviněného výzvu k odstranění vad dovolání podle § 265h odst. 1 tr. ř. Postup podle uvedeného ustanovení totiž směřuje výlučně k tomu, aby byly odstraněny nedostatky obsahu takového podání, které je za dovolání možno považovat. V případě, že dovolatelem je obviněný, to znamená, že soud podle citovaného ustanovení postupuje jen ve vztahu k podání, které za něj vyhotovil jeho obhájce a nikoli ve vztahu k podání koncipovanému a sepsanému samotným obviněným. Jen prvně uvedené podání, tj. podání vyhotovené obhájcem obviněného lze totiž, jak již bylo uvedeno, považovat za dovolání obviněného (podané při dodržení požadavku plynoucího ze znění § 265d odst. 2 tr. ř.). Pouze ve vztahu k tomuto podání a nikoli podání samotného obviněného nastupuje povinnost soudu upravená ustanovením § 265h odst. 1 tr. ř. směřující k odstranění soudem zjištěných nedostatků týkajících se obsahových náležitostí (§ 265f tr. ř.) tohoto mimořádného opravného prostředku. Plyne to ostatně z výslovné dikce odkazovaného ustanovení (Nesplňuje-li … dovolání obviněného podaného jeho obhájcem obsahové náležitosti obsahu dovolání …). Zmíněné ustanovení není určeno k nápravě vady v osobě podatele. Na případ, kdy podání označené jako „dovolání“ (případě i takto neoznačené podání, z něhož je však zřejmé, že jím jeho podatel usiluje o vyvolání dovolacího řízení) podá soudu samotný obviněný, totiž dopadá ustanovení § 265d odst. 2 věty druhé tr. ř. Za popsané situace bylo namístě obviněnému zaslat „pouze“ poučení podle § 125 odst. 3 tr. ř., že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce. Pokud takto nepostupoval a v rozporu se zněním § 265d odst. 2 tr. ř. věty druhé tr. ř. podání obviněného posoudil jako dovolání a přistoupil k odstraňování obsahových vad tohoto podání, jednal způsobem odporujícím zákonu.
18. Druhého pochybení se soud prvního stupně dopustil svým nesprávným postupem při vypočtení lhůty pro odstranění vad podle § 265h odst. 1 tr. ř., tj. jejím určením „do 14. 8. 2026“. Tímto časovým vymezením de facto obviněnému prodloužil lhůtu pro podání dovolání. Obecně totiž platí, že podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl v první stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr. ř. platí, že jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a opatrovníku, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Posledně uvedené zákonné ustanovení se neuplatní, pokud obviněný v době, kdy trestní stíhání pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, neměl obhájce, neboť si jej sám nezvolil, a přitom nebyl dán důvod nutné obhajoby, a ke zvolení nebo ustanovení obhájce došlo až následně v průběhu lhůty pro podání dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 251/2012). V nyní projednávané věci však bylo zjištěno, že u obviněného byl v průběhu odvolacího řízení dán důvod nutné obhajoby (k tomu viz níže), a proto bylo namístě aplikovat § 265e odst. 2 tr. ř. o běhu lhůty pro dovolání od pozdějšího doručení rozsudku soudu druhého stupně, tedy od doručení obhájkyni dne 12. 6. 2026 (viz výše bod 13.). Lhůta pro podání dovolání je stanovená v měsících, a proto platí ustanovení § 60 odst. 2 tr. ř., podle něhož lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který se svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Z uvedeného plyne, že posledním dnem lhůty pro podání dovolání by za běžné situace byl den 12. 8. 2026. Vypočtení zákonné lhůty pro opravu obsahových vad dovolání podle § 265h odst. 1 tr. ř. do 14. 8. 2026 vedlo k tomu, že obviněný i jeho obhájkyně měli oprávněný důvod očekávat, že má tato skutečnost vliv na běh lhůty pro podání dovolání. Jinými slovy řečeno, obviněnému (jeho obhájkyni) se dostalo nesprávného poučení o délce a běhu dovolací lhůty, což mělo zásadní vliv na posouzení včasnosti podání jeho mimořádného opravného prostředku. 19. Nejvyšší soud při řešení této otázky dospěl k závěru, že formálně sice bylo dovolání podáno opožděně, avšak bylo nutné zohlednit popsaný nesprávný postup soudu prvního stupně, který u obviněného a jeho obhájkyně vzbudil oprávněný důvod očekávat, že lhůta pro podání jeho mimořádného opravného prostředku uplyne až dne 14. 8. 2026. Dovolání obviněného tedy z těchto důvodů považoval za včasné. Vycházel přitom z východisek stanovených Ústavním soudem, že ačkoli dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm nemůže být vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně garantovaných práv a svobod, včetně práva na spravedlivý proces a přístup k soudu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05; ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07; ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2117/09; ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13 či ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13). Příliš formalistický postup, na základě kterého by bylo dovolání obviněného posouzeno jako opožděné, by mohl v konečném důsledku vést k odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci hrozilo, že odmítnutím dovolání pro jeho opožděnost by Nejvyšší soud dovolateli znemožnil meritorní přezkum, čímž by mu mohl odepřít „cestu“ ke spravedlivému výsledku soudního řízení (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 1967/18). Ačkoli tedy bylo dovolání formálně podáno po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty (dne 13. 8. 2026), považoval je Nejvyšší soud za včasné, neboť bylo podáno ve lhůtě určené nesprávným postupem soudu prvního stupně (tj. do 14. 8. 2026).
IV. Posouzení dovolání
20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud uplatněnou argumentaci odpovídající tomuto důvodu dovolání nemohl hodnotit jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Na podkladě konkrétních námitek obviněného proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející, načež dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
22. Předmětný dovolací důvod dopadá na situace, kdy obviněnému v případech nutné obhajoby vůbec obhájce zajištěn nebyl, popř. neměl jej v procesní etapě nezbytně nutné pro vydání napadeného rozhodnutí (hlavní líčení – § 202 odst. 4 věta poslední tr. ř., veřejné zasedání o odvolání – § 263 odst. 3 tr. ř.), pokud v ní byly prováděny úkony, jež byly výlučným nebo hlavním podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2004, publikované pod č. 23/2007-II Sb. rozh. tr.). 23. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že obviněný byl stíhán pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku společně s A. P. Obviněný řádně a včas podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, načež byl dne 7. 11. 2025 předvolán k veřejnému zasedání v řízení o odvolání konaném dne 20. 11. 2025. Dne 19. 11. 2025 obviněný požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu náhlé pracovní neschopnosti (viz č. l. 179-181). Usnesením ze dne 20. 11. 2025 byla proto trestní věc obviněného podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému řízení, a současně bylo vyhlášeno usnesení o odročení veřejného zasedání ve vztahu k obviněnému na den 11. 12. 2025. Vyrozumění k veřejnému zasedání bylo obviněnému doručováno prostřednictvím poštovní zásilky, avšak obviněný nebyl zastižen v místě bydliště a zásilku si ani po uplynutí úložní doby nevyzvedl (č. l. 197-198). Jelikož bylo obviněnému doručováno pouze vyrozumění o konání veřejného zasedání (srov. č. l. 197), jež je možné doručit fikcí po uplynutí úložní doby, přistoupil odvolací soud ke konání veřejného zasedání dne 11. 12. 2025 v nepřítomnosti obviněného.
24. Ze zprávy probační a mediační služby ze dne 15. 4. 2026 (č. l. 240) a z výpisu Centrální evidence vězněných osob Nejvyšší soud nicméně zjistil, že obviněný nastoupil dne 8. 12. 2025 do výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2026, sp. zn. 6 T 85/2022.
25. Podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo na pozorování ve zdravotním ústavu (§ 116 odst. 2 tr. ř.).
26. Ustanovení § 36 tr. ř. zajišťuje obviněnému právo na obhajobu, které patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb.], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, respektive podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy, jmenovitě pak ty, které jsou ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž již vícekrát judikoval, že za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat jakákoliv formální porušení procesních předpisů o přítomnosti obhájce, nýbrž pouze taková, která svojí materiální intenzitou skutečně do práva na spravedlivý proces významně zasahují. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl po určitou část řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008, ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 270/2012, aj.).
27. Podle obsahu podaného mimořádného opravného prostředku obviněný namítal, že se v době konání veřejného zasedání v řízení před odvolacím soudem nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Tato skutečnost odpovídá i spisovému materiálu (viz výše bod 24.). Jelikož se obviněný v době konání veřejného zasedání nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, byl naplněn důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Odvolací soud, který nezjistil, že obviněný se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, nedostál ustanovení § 36 odst. 1 tr. ř. o nutné obhajobě, čímž došlo k porušení procesních záruk spojených s právem obviněného na obhajobu.
28. V řízení před odvolacím soudem totiž bylo rozhodováno o jeho opravném prostředku, ve kterém brojil jednak proti uloženému trestu, a jednak také proti samotným skutkovým zjištěním. Především namítal, že neměl žádné povědomí o tom, že spoluobviněný A. P. nemá v úmyslu vrátit pronajaté lešení, přičemž tuto skutečnost měl potvrzovat i sám A. P. (srov. odvolání obviněného na č. l. 152). Jelikož obviněný není práva znalý, argumenty v jeho odvolání nemusely být rozvedené do takové míry, aby nebylo potřeba jeho dalšího výslechu ve veřejném zasedání.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že postupem odvolacího soudu byl důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněn.
30. K uvedenému je vhodné dodat, že postup odvolacího soudu byl současně v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Trestní řád ve vztahu k účasti obviněného u veřejného zasedání neobsahuje úpravu obdobnou ustanovení § 202 odst. 2 až 5, tj. konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného, a citované ustanovení se sice užije přiměřeně i na veřejné zasedání, ale pouze ve vztahu k veřejnosti, řízení, počátku a odročení veřejného zasedání. Přítomnost osob u veřejného zasedání je upravena odchylně od hlavního líčení (zejména ustanovení § 234, § 263 odst. 2 až 4, § 265r odst. 2 až 4, § 314q odst. 1 a další). Z ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Ze spisového materiálu nevyplývá, že by obviněný učinil podání či ústní prohlášení, že se výslovně vzdává své účasti u veřejného zasedání (ostatně, za situace, kdy odvolací soud nevěděl o jeho nástupu výkonu trestu odnětí svobody, jej ani nemohl poučit a vyzvat k vyjádření stran účasti u veřejného zasedání o odvolání), což může být jediná možnost, kdy může proběhnout veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, pokud se nachází ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud tak konáním veřejného zasedání bez jeho přítomnosti porušil ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud proto shledal, ačkoli to dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně nenamítl, že současně byl naplněn také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
V. Způsob rozhodnutí
31. Jelikož se v projednávané věci jednalo toliko o pochybení odvolacího soudu, rozhodl dovolací soud tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Jeho úkolem je, aby řádně posoudil, zda u obviněného nadále trvají důvody nutné obhajoby a aby v souladu s právem na spravedlivý proces a právem na obhajobu zajistil obviněnému obhájce, pokud důvod nutné obhajoby nadále trvá, a aby o odvolání obviněného znovu rozhodl. 32. Protože ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí došlo výlučně na podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného, uplatňuje se v dalším řízení zákaz reformationis in peius obsažený v § 265s odst. 2 tr. ř. Městský soud v Praze je při svém dalším rozhodování vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.). 33. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
34. Podle ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud z Centrální evidence vězněných osob zjistil, že obviněný se ke dni vydání tohoto rozhodnutí nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, ovšem trestu, který mu byl uložen v jiné trestní věci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2026, sp. zn. 6 T 85/2022. Výkon trestu je tedy vázán na jiné než Nejvyšším soudem zrušené rozhodnutí, a proto nebylo zapotřebí o vazbě obviněného rozhodovat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu