Plný text
7 Tdo 1505/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. ledna 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. M. , trvale hlášen na Úřadu městské části P. se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 9 To 253/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 7/2009, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 9 To 253/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 15 T 7/2009.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 3 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 15 T 7/2009, byl obviněný A. M. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. a podle § 35 odst. 1 tr. zák. za užití ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 4 měsíce. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
Obviněný podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 9 To 253/2009, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l), g) a h) tr. ř. Dovolací důvody spatřuje v nesprávném právním posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty, v důsledku čehož došlo k uložení trestu v rozporu s trestním zákonem. Uvedl, že předchozím zvlášť nebezpečným trestným činem, pro jehož spáchání byl posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista, byl trestný čin krádeže podle § 247 odst. 3 tr. zák., za jehož spáchání mu byl uložen nepodmíněný trest v délce 3 let, který vykonal dne 27. 9. 2004. Obviněný namítá, že předmětné jednání s ohledem na uložení trestu v polovině trestní sazby, patřilo k těm méně závažným. Navíc se jednalo o trestný čin zcela jiného charakteru a nebyly podle obviněného dány podmínky pro posouzení jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Není podle něj zřejmé, jak odsouzení za majetkový trestný čin může zvyšovat společenskou nebezpečnost násilného zkratovitého jednání. Posouzení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty z důvodu předchozí krádeže, by se podle obviněného mělo dít pouze ve zcela mimořádných případech, neboť krádež je podle něj nutno považovat za přece jen méně závažný trestný čin. Souzené jednání nemělo žádnou majetkovou motivaci a jednalo se pouze o určitý nepochopitelný zkrat spáchaný v těžké opilosti. Současné jednání tedy podle obviněného nemá žádnou souvislost s jeho předchozí trestnou činností. V této souvislosti obviněný upozornil na judikaturu Ústavního soudu – nález sp. zn. III. ÚS 747/06, a poukázal na materiální korektiv zvlášť nebezpečné recidivy v případě aplikace § 41 odst. 1 tr. zák., pokud se spáchaný skutek co do závažnosti výrazněji odchyluje od typických jednání subsumovatelných pod skutkovou podstatu některého za zvlášť závažných trestných činů podle § 41 odst. 2 tr. zák. Obviněný se tedy domnívá, že nebyl naplněn materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy a v důsledku toho došlo i k nesprávnému uložení trestu ve výměře neodpovídající trestnímu zákonu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení soudu II. stupně a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho argumentaci lze zcela přisvědčit. Konstatoval, že námitky odpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, neboť nalézací soud učinil nesprávný hmotně právní závěr o naplnění znaků zvlášť nebezpečné recidivy a v důsledku tohoto pochybení ukládal obviněnému trest v rámci nesprávně vymezené trestní sazby. Obviněný důvodně brojí proti tomu, že soudy – při naplnění formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy – nevěnovaly dostatečnou pozornost náležitému vyhodnocení materiální stránky tohoto ustanovení trestního zákona. Obviněný oprávněně namítá, že čin, za který byl předešle potrestán, byl zcela jiné povahy a napadal naprosto odlišný společenský zájem, přičemž nelze nevidět, že patří mezi nejméně závažné z těch deliktů, které dosud platný trestní zákon označuje za zvlášť nebezpečné. V této souvislosti nelze odhlédnout od skutečnosti, že s nabytím účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. se podmínky zvlášť nebezpečné recidivy pro tento případ zásadně mění. Soudy rovněž nebraly zřetel na dobu, která uplynula od výkonu předcházejícího odsouzení. Obviněný se dalšího, různorodého deliktu dopustil s výraznější časovou prodlevou, navíc v situaci, kdy se nacházel ve stavu těžké opilosti, čili zjevně bez předchozí přípravy či předem pojatého záměru takový čin spáchat. Nazíráno z těchto hledisek lze sotva úspěšně tvrdit, že nebezpečnost trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. je podstatně zvyšována tím, že obviněný byl před více než čtyřmi roky propuštěn z tříletého trestu odnětí svobody uloženého mu za majetkový delikt.
Dovolací námitky obviněného je tedy podle státního zástupce možno označit za důvodné a proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného A. M. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 9 To 253/2009, a také jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 15 T 7/2009, ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu I. stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l), g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak uplatnil v jeho druhé alternativě s tím, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí, byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti němž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že dovolání je důvodné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným právně relevantně uplatněn námitkou nesprávného právního posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty, neboť nebyla dána materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy.
Podle § 41 odst. 1 tr. zák. je zvlášť nebezpečným recidivistou pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Vedle doby, která od posledního odsouzení uplynula, přitom nutno hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat (srov. č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování materiální podmínky zvlášť závažné recidivy je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonávaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při hodnocení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Aplikují-li se tyto zásady na právě posuzovaný případ, Nejvyšší soud zjistil, že nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. V souladu s judikaturou Ústavního soudu také dovolací soud poukazuje, že kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy je přísnější postih tzv. nepoučitelných delikventů a je ochranou před obzvláště nebezpečnými pachateli trestných činů se špatnou prognózou a zvýšenou pravděpodobností dalšího páchání závažné trestné činnosti. Jde o institut mimořádný, jehož podmínky je nutno vykládat restriktivně. Zejména pokud jde o tzv. materiální podmínku, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být považován jen takový pachatel, u nějž recidiva podle § 41 odst. 1 tr. zák. podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/2006, na nějž poukazuje rovněž obviněný ve svém dovolání).
Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně se obviněný právě souzených trestných činů dopustil tím, že dne 7. 11. 2008 v době od 20:30 hodin do 20:45 hodin v P. , K. , před domem pečovatelské služby, bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného M. J. tak, že jej udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, dále jej i na zemi opakovaně bil pravou rukou sevřenou v pěst do hlavy, následně s bitím ustal a když se poškozený pohnul, tak se slovy: „to toho ještě nemáš dost?“ kopl poškozeného nohou do obličeje, čímž mu způsobil zranění popsaná ve výroku o vině, přičemž náklady na léčení dosáhly částky 13.967,- Kč ke škodě zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR, a tohoto jednání se dopustil poté, co byl dne 29. 3. 2000 Obvodním soudem pro Prahu 9, sp. zn. 2 T 9/1998, odsouzen za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků se zařazením do věznice s ostrahou, v právní moci dnem 16. 10. 2000, který vykonal dne 27. 4. 2004 (správně 27. 9. 2004).
Uvedeným jednáním byly naplněny skutkové podstaty trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Pod skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. pak spadá velmi různorodá škála jednání, jakož i velké rozpětí trestní sankce (dvě léta až osm let), již lze za trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. uložit.
Pokud soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůrazňuje zejména surový způsob a bezdůvodnost napadení poškozeného, jakož i brutalitu v zasazení úderů do již ležícího poškozeného, hodnotí toliko skutečnosti rozhodné pro konkrétní stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost, nikoli však skutečnosti, jež by v daném případě odůvodňovaly aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák.
Z hlediska naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je rovněž nutné hodnotit vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl pachatel potrestán v minulosti, což však nalézací soud neučinil a aplikoval ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. příliš mechanicky. Charakter v minulosti spáchaného zvlášť závažného trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. tak není z rozhodnutí soudů obou stupňů vůbec zřejmý. Na první pohled jsou co do závažnosti posuzované trestné činy (trestný čin proti majetku a trestný čin proti životu a zdraví) velmi odlišné a samy o sobě neopravňují k závěru o tom, že opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl pachatel za předchozí takový čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti později posuzovaného trestného činu. Nalézací soud aplikoval ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. zejména na základě formálních znaků trestného činu ublížení na zdraví. Ani pouhé konstatování soudu, že od posledního výkonu trestu neuplynula dostatečně dlouhá doba, pouhé čtyři roky, není dostatečně přesvědčivé pro závěr o podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Doba čtyř let od propuštění z posledního výkonu trestu, za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, je sice jedním z kriterií pro posouzení zvlášť závažné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák., ale zákon zdůrazňuje zejména délku doby uplynulé od posledního odsouzení, které je třeba zhodnotit komplexně. Zatím jediné předchozí odsouzení obviněného, pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 2 T 9/1998, tj. obviněný znovu spáchal takový trestný čin až 8 a ½ roku po předchozím odsouzení a ještě více roků po spáchání takového trestného činu. Přitom předchozí a nově spáchaný zvlášť závažný úmyslný trestný čin mají zcela odlišné objekty (majetek – život a zdraví), takže nelze uvažovat ani o zjevné gradaci jednání, která je pro posouzení zvlášť nebezpečné recidivy příznačná právě proto, že pachatel přes předchozí odsouzení nejen opět spáchá zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ale jeho jednání také nabývá na intenzitě a stává se víc společensky nebezpečným. Jeho další předchozí „kriminální minulost“ od roku 1975 do roku 2000, jak na ni poukázal soud I. stupně, není pak z hlediska zvlášť nebezpečné recidivy podstatná, a to nejen proto, že jde v souhrnu o obecnou recidivu, ale také z důvodu značného časového odstupu. Není proto namístě ani odkaz odvolacího soudu na odsouzení obviněného pro násilné jednání, když se tak stalo již před 13 lety rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 12. 1995, sp. zn. 2 T 88/94.
Nejvyšší soud tedy nepřisvědčil právnímu závěru soudu prvního i druhého stupně, že byla naplněna také materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy, tj. že došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost a shledal dovolání obviněného důvodným.
V souvislosti s tím považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy „standardní“ kriminality postihovány v rozmezí trestních sazeb stanovených ve zvláštní části trestního zákona. V nich zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Odchýlení se od obecné trestní sazby, předpokládané institutem zvlášť nebezpečné recidivy, musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Zákonné podmínky aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. je nutno interpretovat restriktivně. V tomto případě trestní sazba stanovená za trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. činí dvě léta až osm let odnětí svobody. Nejvyšší soud je přesvědčen, že toto široké rozpětí a vysoká horní hranice trestní sazby umožňuje v naprosté většině případů dostatečně citlivě diferencovat konkrétní výměru trestu a vystihnout adekvátně stupeň společenské nebezpečnosti činu. V posuzovaném případě tato základní trestní sazba umožnila uložit přiměřený a spravedlivý trest, aniž bylo třeba sáhnout k mimořádnému zvýšení její horní hranice, když navíc byl trest uložen na samé spodní hranici zákonné upravené trestní sazby.
Nejvyšší soud dále poukazuje na rozpor vyplývající z výroku o vině odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, kdy na str. 6 (strany rozsudku nejsou ale číslovány) uvádí, že z hlediska těžké újmy na zdraví je „rozhodné zejména“ ustanovení § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. (poškození důležitého orgánu), ale na další straně uvádí, že obviněný způsobil těžkou újmu na zdraví podle § 89 písm. e), ch) tr. zák. (chybí odst. 7). Dospěl-li však soud I. stupně k závěru, že obviněný způsobil svým jednáním těžkou újmu na zdraví také podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., skutková věta rozsudku neobsahuje odpovídající zjištění o delší dobu trvající poruše zdraví.
Nepřesná je také právní věta v části týkající se zvlášť nebezpečné recidivy, protože její znění, že se jednání dopustil „poté, co znovu spáchal“ zvlášť závažný úmyslný trestný čin …, vyvolává dojem, že jde již o třetí případ spáchání takovéhoto trestného činu.
Uvedené nedostatky měl v řízení o odvolání odstranit soud odvolací, který však nesplnil svoji přezkumnou povinnost a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí trpí vytýkanými vadami, které vznikly již v řízení před soudem I. stupně, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 9 To 253/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 15 T 7/2009. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pro úplnost Nejvyšší soud ještě dodává, že se nezabýval námitkami obviněného týkajícími se uloženého trestu, neboť pokud zrušil výrok o vině, zrušil zároveň i výrok o trestu a obviněný bude mít možnost uplatnit své námitky v novém řízení.
Závěrem a pouze pro úplnost lze připomenout, že ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Protože rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš