Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníZrušeno Ústavním soudemKategorie C - standardní význam3× citováno

Toto rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 2780/25 ze dne 22. 10. 2026. Zdroj: výrok nálezu Ústavního soudu.

Ústavní stížnost III. ÚS 2780/25: výsledek zatím nemáme k dispozici.

Spisová značka

7 Tdo 346/2025

Téma · generováno AIPropadnutí náhradní hodnoty ve společném jmění manželů

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 9. 7. 2025ECLI:CZ:NS:2025:7.TDO.346.2025.1
Další údaje
Předmět řízení: Dovolání Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Peněžitý trest Propadnutí náhradní hodnoty

Shrnutí · generováno AI

Obviněný byl odsouzen za zkrácení spotřební daně z cigaret a napadl také majetkové tresty. Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu, protože propadnutí náhradní hodnoty dopadlo na majetek ve společném jmění manželů a soudy nezjistily výši výnosu z trestné činnosti. Odvolací soud musí trest znovu stanovit, aniž by ponechal nezákonný trest.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Zrušeno nálezem

  • III. ÚS 2780/25ze dne 22. 10. 2026

    I. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2024 č. j. 5 To 40/2024-3014 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2025 č. j. 7 Tdo 346/2025-3115, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2025 č. j. 5…

    I. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2024 č. j. 5 To 40/2024-3014 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2025 č. j. 7 Tdo 346/2025-3115, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2025 č. j. 5 To 40/2024-3207, byla porušena práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedená rozhodnutí se ruší.

Právní věta

⚠ Generováno AI

⚠ Zrušeno: Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 2780/25 ze dne 22. 10. 2026 toto rozhodnutí zrušil. ÚS mohl odmítnout i právní názor uvedený ve větě; před použitím ověřte nález.

III. ÚS 2780/25

Podrobnosti a citáty

Trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku lze uložit jen k věci ve výlučném vlastnictví pachatele a nejvýše do hodnoty věci propadnutelné podle § 70 tr. zákoníku. Věci ve společném jmění manželů jeho předmětem být nemohou; soud musí zjistit i konkrétní výši výnosu z trestné činnosti, kterou nelze bez dalšího ztotožnit se způsobenou škodou. Zákaz reformationis in peius neospravedlňuje ponechání nezákonného trestu.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Propadlé věci představující náhradní hodnotu ve smyslu § 71 odst. 1 tr. zákoníku tak byly nadále (za absentujících právních účinků uzavřené smlouvy) součástí společného jmění manželů, a jako takové nemohly být předmětem uloženého trestu.
    Zobrazit v textu
  • Z toho plyne, že výše hodnoty propadnuté náhradní hodnoty může dosahovat maximálně výše hodnoty věci, kterou by soud jinak mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku, a tato výše se tedy musí zjišťovat, má-li být trest uložen zákonně.
    Zobrazit v textu
  • Soud nemůže za žádných okolností uložit pachateli trest, jehož uložení zákon neumožňuje, ať už proto, že takový druh trestu zákon vůbec nezná, nebo protože k jeho uložení nebyly naplněny zákonné podmínky.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

7 Tdo 346/2025-3115

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného V. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 5 To 40/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 5/2023, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 5 To 40/2024, a to v celém výroku o trestu uvedeném v bodu II. výroku rozsudku.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Stručné shrnutí dosavadního řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2024, sp. zn. 49 T 5/2023, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 let se stanovením zkušební doby v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu, dále soud prvního stupně uložil obviněnému přiměřené povinnosti a omezení (konkretizované ve výroku o trestu prvostupňového rozhodnutí), peněžitý trest ve výměře 365 denních sazeb o jednotlivé výši denní sazby 5 480 Kč, tedy celkem 2 000 200 Kč, a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to jednak finančních prostředků na účtech blíže specifikovaných ve výroku o trestu prvostupňového rozhodnutí, jednak budoucí pohledávky opět blíže specifikované ve výroku o trestu prvostupňového rozhodnutí, v celkovém součtu 2 160 007,70 Kč. Poškozené pak soud prvního stupně s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného S. T. 2. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 5 To 40/2024, bylo odvolání obviněného zčásti vyhověno, přičemž odvolací soud částečně zrušil prvostupňové rozhodnutí tak, že v plném rozsahu zrušil výrok o vině i trestu ve vztahu k obviněnému (nikoli ve vztahu ke spoluobviněnému S. T., který svého práva na odvolání nevyužil), a nově opět shledal obviněného vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. 3. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit v podstatě a zkráceně tím, že společně nejméně s D. P. T., který byl za své jednání pravomocně odsouzen v oddělené trestní věci, se záměrem zkrátit český stát na spotřební dani a sebe neoprávněně obohatit, v XY či jinde na území České republiky, přestože si byli vědomi, že podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění, musely být tabákové výrobky vyrobené na daňovém území České republiky, na toto území dovezené nebo dopravené z jiného členského státu označeny tabákovou nálepkou, a že tímto přepravují, skladují a distribuují tabákové výrobky, které jsou podle cit. zákona předmětem spotřební daně, a že jim podle cit. zákona vzniká povinnost tuto daň přiznat a zaplatit, prováděli nejméně v období od 10. 12. 2021 do 10. 2. 2022 přepravu, skladování a další distribuci tabákových výrobků a tabáku neoznačených platnou tabákovou nálepkou odběratelům. Obviněný jako faktický pracovník skladu umístěného v blíže specifikovaných budovách, oprávněný samostatně vstupovat do tohoto skladu, dodávat zde tabákové výrobky bez platné tabákové nálepky, manipulovat s tímto tabákovým zbožím a vyvážet je ze skladu k další distribuci odběratelům, společně s D. P. T., na základě jeho pokynů a požadavků, na tomto místě skladoval a dále manipuloval za účelem distribuce odběratelům s nejméně 1 670 000 kusů cigaret bez platné tabákové nálepky. Z tohoto skladu pak byly tabákové výrobky distribuovány aktivitou D. P. T. dalším odběratelům. Část tohoto zboží byla policejním orgánem nalezena a zajištěna dne 16. 2. 2022 v průběhu prohlídky jiných prostor a pozemků realizované v předmětném skladu a v motorovém vozidle specifikovaném ve skutkové větě odvolacího rozhodnutí. V důsledku tohoto jednání ke škodě České republiky obviněný V. S. neoprávněným skladováním, přepravou a dalším nakládáním za účelem distribuce odběratelům s nejméně 1 670 000 kusů cigaret bez platné tabákové nálepky zkrátil spotřební daň z cigaret nejméně o částku ve výši 5 611 200 Kč (při spotřební dani ve výši 3,36 Kč/kus). 4. Za tento trestný čin uložil odvolací soud obviněnému podmíněný trest odnětí svobody v původní podobě, peněžitý trest ve stejné výměře 365 denních sazeb o nově stanovené výši denní sazby 5 345 Kč, tedy celkem 1 950 925 Kč, a konečně trest propadnutí náhradní hodnoty v původní podobě. Poškozené pak odvolací soud s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a i) tr. ř. 6. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že v prvním stupni rozhodoval o jeho věci podjatý senát, neboť ten předtím schválil dohodu o vině a trestu (a rozhodl odsuzujícím rozsudkem) ve vztahu k jiné obviněné osobě, totiž k D. P. T., jenž měl páchat stejnou trestnou činnost jako obviněný (a společně s ním). Podjatost senátu obviněný ve svém dovolání dovozoval také z identické tzv. skutkové věty výroku o vině týkající se původně spoluobviněného D. P. T., dále z úvah soudu prvního stupně o výroku o trestu (podle jeho mínění byl trestán neopodstatněně přísněji než jiní obvinění a byl mu v podstatě uložen trest propadnutí majetku), z toho, že mu (obviněnému) nebylo umožněno splácet peněžitý trest ve splátkách, a rovněž z dalších pochybení namítaných v dovolání. Námitku podjatosti obviněný poprvé uplatnil v odvolacím řízení. Obviněný rovněž namítl podjatost senátu odvolacího soudu, neboť nezrušil údajně nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně.

7. V rovině dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutková zjištění, na jejichž základě soudy posuzovaly zavinění (tedy že věděl nebo byl alespoň srozuměn, že se v krabicích nachází tabákové zboží, z něhož nebyla odvedena spotřební daň), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (zejména zmínil kamerové záznamy). Zdůraznil, že nestačí dokázat, že vědomí o obsahu beden mít měl nebo mohl, příp. musel mít, neboť takové zjištění by mohlo být podkladem spíše pro nedbalostní zavinění, které v této věci není dostatečné pro dovození jeho trestní odpovědnosti. Připojil, že soudy v předchozím řízení směšovaly skutková zjištění týkající se různých obviněných (zejména ve vztahu k vyvíjené péči o krabice) a přičítaly mu k tíži skutkové okolnosti týkající se spíše druhého obviněného ve věci, stejně jako že nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.

8. Obviněný rovněž nesouhlasil s názorem soudů, že se ve skladu nepohyboval na základě příkazu jiné osoby, stejně jako nesouhlasil s hodnocením věrohodnosti své výpovědi, s hodnocením dalších výpovědí (mj. i D. P. T., kterého soud nevyslechl jako svědka a vycházel z jeho předchozích vyjádření), se zjištěním týkajícím se jeho postavení v hierarchii osob zapojených do předmětné činnosti, se zjištěním o původu finančních prostředků, které ve dnech 6. a 26. 8. 2022 uložil prostřednictvím bankovního vkladu na bankovní účet, a s dalšími dílčími zjištěními (obviněný v podstatě reprodukoval své rozsáhlé odvolací námitky týkající se skutkového zjištění). 9. Obviněný v této části namítl i opomenutí podstatného důkazu výslechem D. P. T., jehož provedení bez úspěchu navrhoval. Zmínil i další důkazní návrhy, kterými chtěl prokázat, jaké činnosti vykonával nebo nevykonával pro D. P. T., ovšem nijak je nespecifikoval.

10. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný v podstatě jen odkázal na předchozí vady skutkového zjištění, které měly vést k nesprávné hmotněprávní kvalifikaci, neboť vůbec nemělo jít o trestný čin. Vedle toho i namítl, že soudy chybně posoudily otázku trestné součinnosti obviněných, tj. otázku spolupachatelství, což však nijak neodůvodnil.

11. V rovině dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný uvedl, že mu byl v rozporu se zákonem uložen trest propadnutí náhradní hodnoty. Nezákonnost trestu má spočívat v tom, že trest mířil na věci patřící do společného jmění manželů; rovněž soudy chybně ztotožnily způsobenou škodu s výnosy obviněného z trestné činnosti, které (výnosy) tak zůstaly nezjištěny, stejně jako soudy neodůvodnily souvislost mezi údajnými výnosy a věcmi, které byly předmětem trestu propadnutí náhradní hodnoty. Za nezákonný označil i peněžitý trest, neboť ten byl uložen v nedobytné výměře (jeho splacení obviněný odůvodnil půjčkami a podporou lidí v jeho okolí). Namítl rovněž, že mu byl vzhledem k výši majetkových sankcí de facto uložen trest propadnutí majetku (obviněný dokonce uvádí, že majetkové sankce převyšují jeho majetek), k jehož uložení rovněž nebyly splněny zákonné podmínky. V rovině trestání (byť vědomě mimo dovolací důvody) obviněný zmínil celkovou nepřiměřenost uloženého trestu.

12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil prvostupňové i odvolací rozhodnutí, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. 13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K části námitek opírajících se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že dovolací argumentace je zjevně neopodstatněná, přičemž odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 10/2024-I. Sb. rozh. tr. Slovní formulace použité ve schválené dohodě o vině a trestu, resp. následně v odsuzujícím rozsudku, neporušují zásadu presumpce neviny a nezakládají podjatost rozhodujícího senátu. Námitka ve vztahu k senátu odvolacího soudu se pak nachází zcela mimo uplatněný dovolací důvod, neboť jde o pouhý nesouhlas s procesním postupem a rozhodnutím tohoto soudu.

14. Pokud obviněný namítal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce měl za to, že dovolací argumentace je opět zjevně neopodstatněná, neboť zavinění obviněného vyplývá z celého komplexu důkazních prostředků, mj. z kamerových záznamů a výpovědí svědků. Z charakteru a způsobu jednání obviněného při přepravě, skladování a další distribuci tabákových výrobků je zřejmé, že jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu. Námitky obviněného pomíjí výsledky provedeného dokazování. V dalších námitkách, zejména stran hodnocení věrohodnosti výpovědí, obviněný pak jen polemizoval, aniž by poskytl podklad pro svá tvrzení. Neprovedené důkazní návrhy státní zástupce nepovažoval za podstatné a jejich zamítnutí bylo řádně odůvodněno (a i pokud by nebylo, ještě by to bez dalšího nezakládalo uplatněný dovolací důvod). 15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podle státního zástupce v podstatě jen odkázal na své dříve uplatněné dovolací námitky, a neformuloval samostatnou námitku podřaditelnou pod tento uplatněný dovolací důvod. 16. Státní zástupce se nicméně dílem ztotožnil s obsahem dovolání, pokud se opíralo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Připomněl, že podmínkou pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty mimo jiné je, aby šlo o věc náležející pachateli, což zde dáno nebylo. Věci, které byly předmětem trestu i dřívějšího zajištění, totiž náleží do společného jmění manželů (i vzhledem k neplatnosti právního jednání, kterým se obviněný se svou manželkou snažili své společné jmění zúžit). Dále se již státní zástupce s dovolací argumentací neztotožnil, zejména připojil, že propadlá věc nemusí pocházet z trestné činnosti, a to ani zprostředkovaně, stejně jako nesouhlasil, že by nebyla zjištěna výše výnosu obviněného, neboť ta v podstatě odpovídá výši nezaplacené spotřební daně. Odkázal na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud jde o dobytnost peněžitého trestu, státní zástupce zmínil odvolací rozhodnutí, kde se soud této otázce dostatečně věnoval. Nakonec státní zástupce odmítl námitku, že by obviněnému byl uložen trest propadnutí majetku, protože zkrátka nebyl. 17. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil pouze odvolací rozhodnutí ve výroku o trestu, stejně jako i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí navazující, a aby věc přikázal odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. 18. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

20. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a i) tr. ř.

i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

21. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Naplnění tohoto dovolacího důvodu nelze dovodit, pokud tato okolnost byla dovolateli již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. 22. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka podjatosti senátu soudu prvního stupně plynoucí ze schválené dohody o vině a trestu vůči D. P. T., se kterým měl obviněný páchat trestnou činnost. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. 23. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení není bez dalšího zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění (rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr.). Takové východisko je zcela v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, č. stížnosti 63703/19, na který ve svém dovolání upozornil obviněný. 24. Jak potom Nejvyšší soud zjistil z obsahu trestního spisu, senát soudu prvního stupně v rozsudku ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 49 T 9/2023, kterým schválil dohodu o vině a trestu s původně spoluobviněným D. P. T., vyhověl shora uvedeným požadavkům, neboť byť uvedl, že se souzeného skutku měl D. P. T. dopustit společně s obviněným, zároveň uvedl, že tento (obviněný) není účastníkem dohody o vině a trestu, je proti němu vedeno samostatné trestní řízení a jeho vina dosud nebyla prokázána. To senát soudu prvního stupně zdůraznil pokaždé, když obviněného v cit. rozsudku zmínil. Proti tomuto postupu Nejvyšší soud nemá výhrad, neboť je zjevně v souladu s výše uvedenými požadavky. 25. Pro úplnost Nejvyšší soud připojuje, neboť obviněný tímto směrem zčásti směřoval svou dovolací argumentaci, že důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. bez dalšího není ani (tvrzená) okolnost, že tento soudce v rámci trestního řízení pochybil, ať již z hlediska procesního nebo hmotného práva. Takto směřované a hlouběji nepodložené polemice (obviněný v podstatě nevysvětlil, proč by případné pochybení mělo bez dalšího indikovat podjatost soudce) se Nejvyšší soud nebude věnovat. 26. Zmíněné platí i pro tu část námitky, podle které měl být podjatý i senát odvolacího soudu. 27. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. 28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl naplněn.

ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou také odkázal obviněný v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Třetí alternativu, kterou obviněný rovněž tvrdil, pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

30. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů (včetně výpovědi D. P. T. z přípravného řízení) a skutkovými zjištěními významnými z hlediska kvalifikace zavinění obviněného a námitka opomenutého důkazu výslechem D. P. T. po jeho odsouzení ve vyloučené trestní věci. Obě námitky jsou zjevně neopodstatněné. 31. K námitce do zjevného rozporu Nejvyšší soud nejdříve odkazuje na body 31 a násl. prvostupňového rozhodnutí, ve kterých soud prvního stupně pregnantně a v úplnosti vysvětluje, jak došel ke skutkovým zjištěním, které byly podkladem pro kvalifikaci zavinění obviněného; v této části se soud prvního stupně také postupně vypořádal s jeho obhajobou. 32. Pokud obviněný namítá, že z žádného důkazního prostředku (obviněný jmenuje zejména kamerové záznamy) nevyplynul poznatek o tom, že by nahlížel do krabic nebo se jinak přímo seznámil s jejich obsahem, pak Nejvyšší soud upozorňuje, že byť ve věci skutečně není dán přímý důkaz o tom, že obviněný znal obsah krabic, soud prvního stupně tuto znalost prokázal řetězcem nepřímých důkazů, jak důsledně odůvodnil v bodě 34 svého rozhodnutí, na který Nejvyšší soud odkazuje. Soud prvního stupně vědomost (alespoň ve formě srozumění) obviněného dovozuje z několika souběžných okolností, které se navzájem podpírají, přičemž zejména odkázal na jeho roli a funkci a s nimi spojený přehled o dění v areálu, na jeho znalost, že v areálu figurovaly nastrčené osoby a že skutečným uživatelem byl D. P. T., dále na jeho dřívější přímou zkušenost se zásahem celních orgánů proti nelegálnímu zboží v areálu a další. Ačkoli pak soud na vybraných místech reagoval na obhajobu obviněných souhrnně, proti čemuž obviněný vyjádřil ve svém dovolání výhrady, ve zmiňované podstatné části svého odůvodnění už soud naopak důsledně odlišoval mezi obviněnými a okolnostmi svědčícími o jejich zavinění. S odůvodněním soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud (viz zejména bod 31 odvolacího rozhodnutí), a ztotožňuje se s ním i Nejvyšší soud. 33. Pokud pak obviněný postupně sporoval význam jednotlivých nepřímých důkazů pro navazující hmotněprávní hodnocení jeho zavinění, pak je třeba připomenout, že v tomto směru významná skutková zjištění neplynou z jednoho konkrétního nepřímého důkazu, ale až z jejich řetězce (viz shora). Jakkoli tak lze rozumět polemice, podle které nejsou jednotlivé důkazy izolovaně dostatečným podkladem pro učiněná skutková zjištění, je to právě až jejich hodnocení v jejich souhrnu, které tento podklad vytváří, čemuž se soud prvního stupně důsledně věnoval. 34. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. 35. K námitce opomenutého důkazu Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 36. Lze pak odkázat na bod 28 odvolacího rozhodnutí, ve kterém se odvolací soud s námitkou obviněného vcelku a zcela řádně vypořádal, když vysvětlil, že D. P. T. byl vyslechnut v postavení obžalovaného, ovšem využil svého zákonného práva nevypovídat. Soud prvního stupně proto přečetl jeho výpověď z přípravného řízení v souladu s § 207 odst. 2 tr. ř. (viz bod 4 prvostupňového rozhodnutí). 37. Soud tedy měl v dispozici zákonný důkaz plynoucí z výpovědi D. P. T., a důkazní návrh na jeho (další) výpověď pak odvolací soud za daných procesních okolností správně posoudil jako nadbytečný (srov. opět bod 28 odvolacího rozhodnutí). 38. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. 39. Nejvyšší soud připojuje, že z dovolání obviněného plyne nesouhlas se zamítnutím i dalších důkazních návrhů, které však obviněný ve svém dovolání nijak nespecifikoval, Nejvyšší soud se touto částí dovolací argumentace tedy nemůže a nebude zabývat. Úlohou Nejvyššího soudu totiž není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).

40. Pod uplatněný dovolací důvod Nejvyšší soud naopak nemohl podřadit větší část dovolací argumentace potud, pokud spočívala pouze ve vlastním alternativním hodnocení (zejména věrohodnosti) důkazů a vůbec v polemice se skutkovými zjištěními, které navíc často ani neměly význam z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu (např. tvrzený rozpor ve skutkovém zjištění o postavení obviněného v hierarchii podniku). Ačkoli pak obviněný i tuto část dovolací argumentace doprovázel tvrzením o zjevném nebo extrémním rozporu, již dříve Nejvyšší soud připomněl (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 292/2023), že nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. 41. Dovolání pak nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně. 42. Nejvyšší soud proto nezasahoval do skutkových zjištění soudů v předchozím řízení, neboť k tomu polemika obviněného ani neposkytovala dostatečný podklad. V tomto je třeba připomenout, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu. Nejvyšší soud však posoudil, že odůvodnění skutkových zjištění je logické, řádné a pracuje s uceleným řetězcem důkazů, které se navzájem podporují a vytvářejí dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci samé. Soudy, a to především soud prvního stupně, se v rámci svého odůvodnění vypořádaly i s obhajobou obviněného, opět řádně a logicky. Postupu soudů, pokud jde o důkazní řízení v předchozím řízení, tak Nejvyšší soud v zásadě nemá co vytknout.

43. Pokud obviněný poukazoval (v rámci uplatněného dovolacího důvodu) i na zásadu presumpce neviny, Nejvyšší soud připojuje, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).

44. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

iii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

45. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. 46. Obviněný se odlišné právní kvalifikace ovšem domáhal primárně s odkazem na odlišný průběh skutkového děje [viz jeho argumentace k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], tedy způsobem, který se s možnostmi § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí. Pod tento uplatněný důvod by obecně vzato mohla být, byť s mírou tolerance, podřaditelná pouze námitka chybné kvalifikace trestní součinnosti obviněného s dalšími zúčastněnými osobami. Nejvyšší soud se však touto námitkou nemohl zabývat, neboť ji obviněný nijak neodůvodnil, ale pouze uvedl, že „napadený rozsudek nesprávným způsobem řeší i otázku spolupachatelství obviněného s odsouzenými D. P. T. a S. T.“. K tomu Nejvyšší soud opět uvádí, že jeho úlohou není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání.

47. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.

iv) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

48. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 49. Pod tento uplatněný důvod bylo možné podřadit námitku nezákonnosti uložení peněžitého trestu a trestu propadnutí náhradní hodnoty. První námitka byla zjevně neopodstatněná, druhou námitku však Nejvyšší soud posoudil jako důvodnou.

Námitka nezákonnosti peněžitého trestu

50. Vzhledem k tomu, že obviněný nezákonnost peněžitého trestu směřoval do otázky jeho dobytnosti, Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku soud neuloží peněžitý trest, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Zřejmá nedobytnost trestu tak zakládá zákonnou překážku pro uložení peněžitého trestu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). Nedobytný je peněžitý trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest pachatel nemohl zaplatit ani neochota pachatele tak učinit, ale musí objektivně z provedeného dokazování tato nedobytnost vyplynout (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011). Uvažuje-li pak soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu a posouzení jeho dobytnosti. Pokud se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele; jde však o postup subsidiární, který nemůže vykazovat libovůli a musí vycházet z důkazů (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.). Neúplné, nesprávné či dokonce absentující zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v § 68 odst. 6 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014), a zásadně vylučuje zákonné uložení peněžitého trestu (souhrnně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 Tz 40/2024). 51. Problematice dobytnosti trestu se věnoval soud prvního stupně (bod 56 prvostupňového rozhodnutí) i soud odvolací (bod 46 odvolacího rozhodnutí), přičemž oba soudy došly ke stejnému závěru, totiž že majetek obviněného (zejména nemovitosti dále rostoucí na hodnotě, drahé kovy, mince, známky a finanční prostředky), převyšuje majetkovou sankci, a umožňuje uložení a výkon peněžitého trestu. 52. S odůvodněním soudů v předchozím řízení se Nejvyšší soud ztotožňuje; soudy se problematice dobytnosti peněžitého trestu řádně věnovaly a na podkladě skutkových zjištění došly k závěru o naplnění zákonných podmínek k uložení peněžitého trestu. 53. Z toho je pak současně zřejmé, že obviněnému nepochybně nebyl, ani skrytě, uložen trest propadnutí majetku. 54. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

Námitka nezákonnosti trestu propadnutí náhradní hodnoty

55. K námitce nezákonnosti trestu propadnutí náhradní hodnoty Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit, jestliže pachatel věc, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku, před uložením trestu propadnutí věci zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří. V takovém případě soud může pachateli uložit trest propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci. Ze své povahy jde o subsidiární trest, který soud zásadně uloží až tehdy, pokud nemůže uložit trest propadnutí věci (nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 36/15, uveřejněný pod č. 109/2016 Sb. n. a u.), což ovšem za vybraných okolností nevylučuje současné uložení obou těchto trestů, zejména pokud je původní věc znehodnocena apod. pouze zčásti (§ 71 odst. 2 tr. zákoníku). 56. Účelem tohoto trestu tak je možnost zajištění a následné konfiskace ekvivalentu nástroje trestné činnosti nebo výnosu z ní, pokud z nejrůznějších důvodů nelze zajistit přímo konfiskaci nástroje trestné činnosti nebo výnosu z trestné činnosti (viz PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1226). Z toho logicky plyne, že propadnutí náhradní hodnoty není vázáno na existenci vztahu věcí, jichž se propadnutí týká, ke spáchanému trestnému činu, stejně tak tyto věci nemusí být pořízeny či financovány z výnosů z trestné činnosti; nadále však musí jít o věci náležející do výlučného vlastnictví pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 335/2015, uveřejněné pod č. 11/2016 Sb. rozh. tr.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 551/2017). Předmětem trestu tak nemůže být věc, která je ve spoluvlastnictví více osob, ale konkrétní spoluvlastnický podíl náležející výlučně pachateli již předmětem trestu být může; v případě bezpodílového spoluvlastnictví, kterým je typicky i společné jmění manželů v zákonném režimu, však patří každému spoluvlastníku věc celá, neboť jejich podíly nejsou určeny, a tento typ spoluvlastnictví tedy vylučuje, aby byla věc předmětem tohoto trestu (srov. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1219). 57. K tomu Nejvyšší soud připojuje, že věc, kterou pachatel získal za trvání manželství trestným činem nebo jako odměnu za něj nebo kterou pachatel nabyl za věc získanou tímto způsobem, se nestává společným jměním manželů (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1977, sp. zn. Tz II 1/77, uveřejněné pod č. 31/1978 Sb. rozh. tr.). Takovou věcí však logicky není věc, která je náhradní hodnotou ve smyslu § 71 odst. 1 tr. zákoníku, neboť kdyby byla, pak by šlo o věc, na jejíž sankční konfiskaci míří primární trest zabrání věci podle § 70 odst. 1, 2 tr. zákoníku. 58. Nejvyšší soud zhodnotil shora uvedené podmínky a došel k závěru, že trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen odvolacím soudem (a dříve i soudem prvního stupně) v rozporu se zákonem, a to především z důvodu, že jeho předmětem byly věci, které nebyly ve výlučném vlastnictví pachatele, resp. byly součástí společného jmění manželů obviněného a jeho manželky; současně pak ve věci nebylo zjištěno, v jaké výši získal obviněný výnos (bezprostřední, zprostředkovaný) z trestného činu. 59. K tomu Nejvyšší soud blíže uvádí, že jak vyplynulo z obsahu spisu, dne 25. 10. 2022 přistoupil policejní orgán svým usnesením k zajištění náhradní hodnoty podle § 79g odst. 1 tr. ř. Dne 6. 12. 2022 pak obviněný se svou manželkou uzavřeli ve formě notářského zápisu smlouvu o manželském majetkovém režimu podle § 716 a násl. o. z., ve kterém zúžili jejich majetkový režim, přičemž vyčlenili věci, které byly předmětem zajištění náhradní hodnoty, do výlučného vlastnictví obviněného. Je to právě tato poslední okolnost, která vedla soud prvního stupně (nesprávně, viz dále) k uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty za zdánlivě zákonných podmínek. Jak nicméně správně později právně posoudil odvolací soud, právní jednání vedoucí k zúžení majetkového režimu nebylo platné, a to právě účinkem předchozího zajištění ze strany policejního orgánu (viz § 79g odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 79e odst. 1 tr. ř.). Propadlé věci představující náhradní hodnotu ve smyslu § 71 odst. 1 tr. zákoníku tak byly nadále (za absentujících právních účinků uzavřené smlouvy) součástí společného jmění manželů, a jako takové nemohly být předmětem uloženého trestu. 60. Nejvyšší soud dále připojuje, že jako problematické se v této věci jeví i zjištění výše výnosu, který měl obviněný získat v souvislosti se spácháním trestného činu. Účelem trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku je, jak již bylo řečeno, zejména možnost zajištění a následné konfiskace ekvivalentu výnosu (bezprostředního, zprostředkovaného) z trestné činnosti nebo prostředku jejího spáchání, které již přímo konfiskovat podle § 70 tr. zákoníku z různých důvodů nejde. Z toho plyne, že výše hodnoty propadnuté náhradní hodnoty může dosahovat maximálně výše hodnoty věci, kterou by soud jinak mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku, a tato výše se tedy musí zjišťovat, má-li být trest uložen zákonně. Jinými slovy a na okolnostech této věci, chtěly-li soudy nechat propadnout náhradní hodnotu, neboť již nemohly konfiskovat přímo výnos z trestné činnosti (nemělo jít o nástroj trestné činnosti), mohly tak učinit teprve poté, co by zjistily výši tohoto výnosu, aby ji mohly dorovnat (nikoli však překonat) prostřednictvím trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku – tedy v dané věci zejména zjistit bezprostřední výnos (věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků, viz § 135b odst. 2 tr. zákoníku) či zprostředkovaný výnos [věc, včetně plodů a užitků, která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, viz § 135b odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]. Souhlasně s odvolacím soudem pak lze uvést, že výnos z trestné činnosti nelze vždy a bez dalšího ztotožňovat s výší způsobené škody (bod 45 odvolacího rozhodnutí). 61. Jak potom připomněl i odvolací soud, výnos obviněného z trestné činnosti nebyl nikdy vyčíslen a prokázán (body 44 a 45 odvolacího rozhodnutí). Není potom ovšem zřejmé, na jakém podkladě soudy posoudily naplnění posledně zmíněné zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku, zejména pokud v daném ohledu spíše obecně poukazovaly, bez bližšího zohlednění trestné součinnosti více osob, na jistou existenci nějakého výnosu z trestné činnosti, aniž by bylo zřejmé, co má trest propadnutí náhradní hodnoty konkrétně nahrazovat (hodnotu podle § 70 odst. 1 či 2 tr. zákoníku). I z tohoto pohledu tedy uložený trest vykazuje určitý deficit.

62. K uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku tak nebyly naplněny zákonné podmínky. Tato námitka je důvodná.

63. Nejvyšší soud dále konstatuje, že k závěru o nezákonnosti uloženého trestu došel (správně) i odvolací soud (bod 46 odvolacího rozhodnutí), ale rozhodl se v rámci apelačního rozhodnutí tento trest přesto znovu uložit s tím odůvodněním, že vzhledem k zásadě zákazu reformationis in peius nemohl namísto tohoto trestu uložit jiný trest, který by udržel přiměřenost sankčního postihu obviněného (nemohl zejména zpřísnit trest odnětí svobody z podmíněného na nepodmíněný, a rovněž nemohl změnit postih shodné peněžní částky z původního postihu prostřednictvím trestu propadnutí náhradní hodnoty na postih prostřednictvím peněžitého trestu), přičemž pokud by nezákonný trest propadnutí náhradní hodnoty zrušil bez náhrady, pak by byl výrok o trestu nepřiměřeně mírný, a tedy bylo správné jej ponechat (body 47 a 48 odvolacího rozhodnutí). Popsanou úvahu není možné zcela akceptovat. 64. Jedním ze základních ústavních pilířů trestního práva hmotného je zásada zákonnosti trestu (nulla poena sine lege), zakotvená na ústavní úrovni v čl. 39 Listiny základních práv a svobod, na zákonné úrovni v § 37 odst. 1 tr. zákoníku. Soud nemůže za žádných okolností uložit pachateli trest, jehož uložení zákon neumožňuje, ať už proto, že takový druh trestu zákon vůbec nezná, nebo protože k jeho uložení nebyly naplněny zákonné podmínky. Toto pravidlo platí bez výjimky. Pokud tak odvolací soud došel k závěru, že byl obviněnému uložen trest v rozporu se zákonem, byl povinen zasáhnout a tento stav narovnat, i kdyby snad mělo být následkem zmírnění trestu. 65. Pokud pak odvolací soud vyjádřil názor, že vzhledem k zásadě zákazu reformationis in peius a absentujícímu odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného nemohl trest propadnutí náhradní hodnoty nahradit jiným trestem, zejména navýšením výměry peněžitého trestu, aby udržel výrok o trestu souhrnně přiměřený, neboť by tím z povahy druhu trestu bez dalšího zhoršil postavení obviněného, ani s ním se Nejvyšší soud – zcela – neztotožňuje. 66. V dané věci odvolací soud rozhodoval výlučně na podkladě odvolání obviněného; státní zástupce svého práva na podání odvolání v neprospěch obviněného nevyužil. Odvolací soud tak byl vázán zmíněnou zásadou zákazu reformationis in peius zakotvené v § 259 odst. 4 tr. ř., podle něhož může tento soud změnit prvostupňové rozhodnutí v neprospěch obviněného pouze na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. V opačném případě (jak tomu bylo v této věci) nesmí změnit prvostupňové rozhodnutí takovým způsobem, které by zhoršilo postavení obviněného (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). 67. Posuzování zhoršení postavení obviněného v rovině trestání je velmi komplexní problematika, která nevylučuje, aby soud vyššího stupně při omezení zásadou zákazu reformationis in peius zpřísnil jeden z uložených trestů, ovšem musí takový postup řádně odůvodnit s nejen objektivním, ale i subjektivním přihlédnutím k osobě obviněného, jeho majetkovým poměrům, projevu toho kterého trestu do jeho života atd. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15, uveřejněný pod č. 210/2016 Sb. n. a u.). Při takovém zpřísnění jednoho z trestu je přitom nutné přihlédnout k celkové přísnosti trestu uloženého soudem prvního stupně, a to i pokud by tento trest uložen v rozporu se zákonem (rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/2024 Sb. rozh. tr.). 68. Nelze současně bez dalšího dovodit, že peněžitý trest, resp. jeho navýšení, které se vzhledem ke své povaze a jinak splněným podmínkám nejvíce nabízí jako vhodný alternativní sankční prostředek, by bylo vždy (za jakéhokoli navýšení výměry) z hlediska postavení obviněného horší než trest propadnutí náhradní hodnoty jen proto, že peněžitý trest v sobě obsahuje hrozbu proměny na trest odnětí svobody (bod 47 odvolacího rozhodnutí). Takový názor by ad absurdum na okolnostech této věci znamenal, že navýšení celkové výše peněžitého trestu byť o malou částku byť příkladem stovek korun (ať již v podobě zvýšení denní sazby nebo počtu denních sazeb) by pro obviněného byl automaticky horší než trest propadnutí náhradní hodnoty, jehož předmětem jsou v nyní posuzovaném případě věci v hodnotě 2 160 007,77 Kč; při takové změně by evidentně pozice obviněného naopak významně posílila, neboť – a to je třeba zdůraznit – oba tyto tresty jsou primárně majetkové povahy, a zejména (ovšem nikoli výlučně) v této rovině je třeba je porovnávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 97/2012). Nelze tedy říct, že navýšení peněžitého trestu vždy a bez dalšího staví obviněného do horšího postavení, než do jakého ho staví trest propadnutí náhradní hodnoty; peněžitý trest nemá z hlediska přísnosti pro inherentní hrozbu přeměny na trest odnětí svobody automatické prvenství mezi majetkovými tresty, neboť je nutné posuzovat i výměru těchto trestů a samozřejmě přísnost trestu jako celku. Na druhou stranu, vzhledem k hrozbě proměny na trest odnětí svobody je evidentní, že – pro shodný případ – navýšení peněžitého trestu o plnou hodnotu věcí postižených trestem propadnutí náhradní hodnoty (tedy jakési nahrazení se zachováním výše majetkového postihu) by skutečně stavělo obviněného do horší pozice. 69. Mezi těmito dvěma extrémy pak existuje škála různého nastavení výroku o trestu, resp. – pro konkrétní situaci – škála možného navýšení peněžitého trestu, a to podle okolností buďto zvýšením denní sazby vztahující se k osobním a majetkovým poměrům pachatele nebo zvýšením počtu denních sazeb odrážejícího povahu a závažnost trestného činu. Již zde lze připojit, že za předpokladu dřívějšího správného určení výše jedné denní sazby se nabízí spíše navýšení počtu denních sazeb, nicméně jak Nejvyšší soud ještě zmíní níže v bodě 69 tohoto rozhodnutí, bude na dalším posouzení, zda a případně jak se do majetkových poměrů obviněného promítne zrušení trestu propadnutí náhradní hodnoty. Zmíněná škála možného navýšení peněžitého trestu pak bude do jistého bodu pro obviněného vzhledem k jeho osobě a poměrům představovat výhodnější postavení oproti předchozímu stavu (typicky při celkovém navýšení o menší částku, než byl původní trest propadnutí věci či náhradní hodnoty), v jisté části bude představovat obdobné postavení, a od dalšího bodu naopak zhoršené postavení. Je pak úlohou soudu, který vázán zákazem reformationis in peius zvažuje uložení nového trestu, aby posoudil tyto zmíněné hranice a nově uložil obviněnému, shledá-li nutné zachovat míru postihu, trest, v jehož důsledku je obviněný souhrnně v obdobném postavení oproti nynějšímu stavu (do nějž se započítává i nezákonný trest, viz již zmíněné rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/2024 Sb. rozh. tr.), případně (z hlediska zákonné a ústavní přípustnosti) lepším postavení, nikoli však v horším. 70. Jinak řečeno, lze ve své podstatě akceptovat názor odvolacího soudu, podle něhož by přiměřeným trestem pro obviněného měla být kombinace trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu a majetkových trestů právě v takovém rozsahu, jak to vyslovil ve svém rozsudku (a před ním soud prvního stupně). Ovšem platná zákonná pravidla a konkrétní procesní okolnosti, zahrnující určité pochybení Krajského soudu v Ostravě a absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, vytváří určitý rámec, v němž je nutné se stran výroku o trestu (který musí být odvolacím soudem do jisté míry přehodnocen) pohybovat, bez ohledu na to, že je tento rámec, oproti naznačenému názoru, užší.

71. V dalším řízení tak odvolací soud musí ve světle shora uvedených závěrů znovu přistoupit ke změně výroku o trestu soudu prvního stupně. Při tomto postupu zohlední osobu obviněného, jeho poměry a další okolnosti, ze kterých bude možné posoudit limity možného zpřísnění peněžitého trestu (pokud odvolací soud uzná za vhodné postupovat právě tímto směrem), případně limity jiné modifikace výroku o trestu. Soud přitom může rovněž zohlednit, že zrušením nezákonného trestu se obviněnému mohou dostat zpět do dispozice další finanční prostředky, byť jsou součástí společného jmění manželů.

72. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. byl naplněn. 73. Další dovolací argumentaci týkající se zejména přiměřenosti trestu se pak Nejvyšší soud dále nevěnoval, a to jednak proto, že ji nelze podřadit pod žádný uplatněný ani jiný zákonný dovolací důvod (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015), jednak proto, že se stala nadbytečnou.

IV. Závěr

74. Nejvyšší soud se ztotožnil s dovolací námitkou nezákonnosti trestu propadnutí náhradní hodnoty. Další dovolací námitky buďto nebylo možné podřadit pod žádný uplatněný ani jiný zákonný dovolací důvod, nebo jim nebylo možné přiznat žádné opodstatnění. 75. Nejvyšší soud proto zrušil napadené odvolací rozhodnutí ve výroku o trestu, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal odvolacímu soudu, aby se věci znovu věnoval a rozhodl. Odvolací soud je v dalším řízení podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, přičemž ve smyslu výše popsaných závěrů (viz zejména body 69 až 71) znovu vyhodnotí adekvátní druhy a výměry jednotlivých trestů a naplnění podmínek pro jejich uložení, jsa vázán zákazem reformationis in peius. 76. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 7. 2025

JUDr. Radek Doležel

předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací