Plný text
7 Tdo 39/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. 2. 2010 dovolání, které podala obviněná T. H. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 6 To 31/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2008, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněné T. H. z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 6 To 31/2009, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 T 5/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc obviněné T. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 T 5/2008, byli obvinění S. B. , R. S. , M. B. (roz. B. ) a T. H. jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněná T. H. byla za tento trestný čin odsouzena podle § 250 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět let s tím, že pro výkon trestu byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin posoudil Krajský soud v Ostravě skutek, který podle jeho zjištění spočíval v postupném vylákání celkové částky 14.152.000,- Kč ke škodě poškozeného Ing. M. O. pod příslibem dodání stavebních strojů a techniky. Jednání obviněných, ke kterému podle zjištění Krajského soudu v Ostravě došlo v době od května 2007 do dubna 2008, je podrobně popsáno v bodě II rozsudku.
Odvolání obviněných S. B. , R. S. , M. B. a T. H. byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 6 To 31/2009, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněná T. H. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadla s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že závěr o jejím spolupachatelství soudy učinily na podkladě výpovědi obviněného S. B. ze dne 6. 6. 2008, poukázala na to, že výslech tohoto obviněného byl proveden před zahájením jejího trestního stíhání, a z toho vyvodila, že tento důkaz nebylo možné ve vztahu k ní použít. Vyjádřila názor, že z dalších výpovědí obviněného S. B. a ostatních důkazů již vůbec nelze dovodit, že by poškozeného jakkoli uvedla v omyl a že by mu způsobila nějakou škodu. Zdůraznila, že sama nebyla s poškozeným v žádném kontaktu. Připustila, že její odpovědnost se mohla týkat jen částky 4.807.000,- Kč, kterou poškozený poukázal na její účty, a zároveň uvedla, že z její strany se mohlo jednat nanejvýš o trestný čin podílnictví z nedbalosti podle § 252 tr. zák. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil rozhodnutí obou soudů.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. ohledně obviněné T. H. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Citované ustanovení vymezuje hmotně právní dovolací důvod, jímž je nastolena otázka, zda na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, bylo správně aplikováno hmotné právo, tj. trestní zákon. Nejvyšší soud se zabývá správností právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k té verzi skutkového stavu, kterou zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli ve vztahu k verzi, kterou prezentuje dovolatel. Nejvyšší soud tedy zásadně nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde mimo jiné tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Podkladem skutkových zjištění soudů mohou být jen důkazy provedené způsobem umožňujícím jejich použití z toho hlediska, že jde o důkazy získané při respektování základních zásad trestního řízení, zejména zásady zákonnosti řízení (§ 2 odst. 1 tr. ř.) a zásady plného šetření práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána (§ 2 odst. 4 tr. ř.). Postupovat podle trestního řádu je proto třeba vždy tak, aby to zároveň bylo slučitelné s Listinou základních práv a svobod a s mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 10 Ústavy, zejména s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb. Předmětem hmotně právního posouzení nemůže být skutek zjištěný způsobem, který je zatížen extrémním rozporem v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. Tento rozpor je dán i v případě, kdy skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech porušujících podstatným způsobem uvedené základní zásady trestního řízení a kdy v důsledku toho jsou tyto úkony vyloučeny z okruhu použitelných důkazů, takže zbývající důkazy zjevně již neprokazují skutek v té verzi, jakou zjistily soudy.
Z odůvodnění napadeného usnesení a předcházejícího rozsudku je patrno, že skutková zjištění ohledně spolupachatelství obviněné T. H. soudy založily na protokole o výslechu obviněného S. B. ze dne 6. 6. 2008, který byl v hlavním líčení přečten. Základní problém tohoto důkazu z hlediska jeho použitelnosti ve věci obviněné T. H. vyplývá z toho, že trestní stíhání této obviněné bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 16. 7. 2008 (usnesení bylo doručeno obviněné a jejímu obhájci dne 17. 7. 2008). Jednalo se tedy o důkaz provedený před zahájením trestního stíhání obviněné. Důsledkem této okolnosti je deficit kontradiktornosti, neboť obviněná ani její obhájce nebyli o konání výslechu vyrozuměni a nebyli mu přítomni. Přitom v žádné z dalších výpovědí, které obviněný S. B. učinil později v přípravném řízení a v hlavním líčení při splnění podmínek kontradiktornosti, již obviněnou neusvědčoval (sama obviněná se k činu nedoznala, neboť využila toho, že podle § 33 odst. 1 tr. ř. není povinna vypovídat). Popsaným postupem soudů byla obviněná významně zkrácena na jednom z minimálních práv, která jí garantuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy patří mezi minimální práva obviněného právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. To znamená, že pokud ve věci vypovídá svědek, který obviněného usvědčuje, má obviněný právo klást takovému svědku otázky, resp. má právo na to, aby otázky takovému svědku kladl obhájce. Protože minimální práva obviněného jsou dílčí částí širšího práva na spravedlivý proces (č1. 6 odst. 1 Úmluvy), je třeba zkoumat, zda se porušení ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy dotklo procesu jako celku v tom smyslu, že mu odňalo charakter procesu spravedlivého. Neodmyslitelným atributem spravedlivého procesu je jeho kontradiktornost. Ta se projevuje tím, že skutková zjištění, která se stanou podkladem rozhodnutí soudu o vině, jsou konstituována na podkladě úkonů provedených za součinnosti procesních stran. Minimální právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě je zároveň významným prostředkem kontroly věrohodnosti výpovědi usvědčujících svědků. Porušením práva na spravedlivý proces je zejména situace, kdy nekontradiktorně provedený důkaz je jediným, případně rozhodujícím usvědčujícím důkazem. Pokud Úmluva obviněnému garantuje minimální právo podle čl. 6 odst. 3 písm. d) ve vztahu k osobám, které označuje jako „svědky“, je nutno pod tento pojem zahrnout i případy, kdy takové osoby formálně mají procesní postavení obviněných či spoluobviněných. I tyto osoby jsou svědky v materiálním smyslu, neboť ohledně skutkových okolností vypovídají o tom, co je jim známo, co vnímaly svými smysly, co si pamatují apod.
Nedostatek kontradiktornosti ve způsobu provedení jediného či rozhodujícího usvědčujícího důkazu nelze obejít tím, že se takový úkon prohlásí za neodkladný úkon, jak se stalo v posuzované věci. Úvahy a závěry soudů ohledně výslechu obviněného S. B. konaného dne 6. 6. 2008 neodpovídají tomu, jak byly neodkladné úkony upraveny trestním řádem ve znění účinném v době konání výslechu. Odkaz soudů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 2 Tzn 9/96, je nepřiléhavý, protože v citovaném rozsudku byl podán výklad pojmu „neodkladný úkon“ podle znění trestního řádu účinného před 1. 1. 2002. S účinností zákona č. 265/2001 Sb. došlo od 1. 1. 2002 k takovým změnám v úpravě neodkladných a neopakovatelných úkonů, že bez odpovídající korekce nelze citovaný rozsudek Nejvyššího soudu aplikovat. Podstatou těchto změn je rozšíření náležitostí, které musí neodkladné a neopakovatelné úkony splňovat. Má-li být neodkladným úkonem výslech svědka, jímž se v materiálním smyslu rozumí i obviněný či spoluobviněný, pokud vypovídá ohledně jiné osoby, musí být v protokole o výslechu vždy uvedeno, na základě jakých skutečností byl úkon považován za neodkladný. Tuto podmínku stanovenou v § 160 odst. 4 tr. ř. Krajský soud v Ostravě vůbec nezaznamenal a Vrchní soud v Olomouci ji v napadeném usnesení označil za pouhou formalitu bez jakéhokoli věcného významu. Soudy pominuly také ustanovení § 158a tr. ř., které stanoví přítomnost soudce při neodkladném úkonu (na návrh státního zástupce). Nedostatek této podmínky je dalším důvodem, pro který nemůže obstát závěr, že výslech obviněného S. B. provedený dne 6. 6. 2008 byl ve vztahu k obviněné T. H. neodkladným úkonem. Smyslem úpravy neodkladných a neopakovatelných úkonů podle § 158a tr. ř., § 160 odst. 4 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. je zajistit, aby již v době provádění úkonu bylo zřejmé, že jde o neodkladný nebo neopakovatelný úkon a z jakých důvodů má tuto povahu, a posílit záruky zákonnosti takových úkonů přítomností soudce. Jinak řečeno jde o to, aby výslechu svědka, resp. obviněného či spoluobviněného, který byl proveden před zahájením trestního stíhání jiné osoby, nemohl být charakter neodkladného nebo neopakovatelného úkonu imputován dodatečně v závislosti na pozdějším vývoji důkazní situace. Jestliže se neodkladný úkon definuje jako úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 4 tr. ř.), pak je nutno konstatovat, že poté, co z výpovědi obviněného S. B. učiněné dne 6. 6. 2008 vyplynulo ve vztahu k obviněné T. H. podezření ze spáchání trestného činu, bylo možné obviněného S. B. bez obtíží znovu vyslechnout po zahájení trestního stíhání obviněné T. H. při zachování pravidel kontradiktornosti dokazování, což se ostatně také stalo, avšak s tím, že obviněný S. B. podstatně změnil výpověď a obviněnou T. H. neusvědčoval. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že právě pod vlivem této změny výpovědi obviněného S. B. byl jeho výslech provedený dne 6. 6. 2008 dodatečně prohlášen za neodkladný úkon, aby mohl být použit k usvědčení obviněné T. H. V dané věci reálně nehrozilo, že výpověď obviněného S. B. jako důkaz podle § 89 odst. 2 tr. ř. se do doby zahájení trestního stíhání obviněné T. H. stane důkazem neproveditelným, nedostupným či nedosažitelným. Tento důkaz byl po zahájení trestního stíhání obviněné T. H. řádně proveden, čímž se jen potvrdilo, že při výslechu obviněného S. B. dne 6. 6. 2008 sotva mohlo jít ve vztahu k obviněné T. H. o neodkladný úkon. Po zahájení trestního stíhání obviněné T. H. však obviněný S. B. neopakoval svá původní usvědčující tvrzení. Ve skutečnosti tedy vyvstal problém s obsahem výpovědi obviněného S. B. a šířeji vzato i problém s hodnocením důkazů týkajících se obviněné T. H., pokud byly provedeny za podmínek kontradiktornosti. Ukázalo se, že kontradiktorně provedené důkazy, včetně kontradiktorně provedených výslechů obviněného S. B. v přípravném řízení a v hlavním líčení, nestačí k usvědčení obviněné, a proto byl výslech obviněného S. B. provedený před zahájením trestního stíhání obviněné posléze označen za neodkladný úkon. Ve věci obviněné T. H. byl nedostatek kontradiktorně provedených usvědčujících důkazů překlenut tím, že soudy akceptovaly nekontradiktorně provedený důkaz a pro použití tohoto důkazu si vytvořily podmínky jeho prohlášením za neodkladný úkon. Obviněná tím byla fakticky zbavena práva, které jí garantuje ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, aniž se jí dostalo jakékoli kompenzace, která by její znevýhodnění nějak vyrovnala.
Právní názory vyslovené v předcházejících částech tohoto usnesení vycházejí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Jde např. o rozsudek ze dne 18. 7. 2006 ve věci B. proti České republice, v níž šlo rovněž o odsouzení obviněného, který byl před zahájením svého trestního stíhání označen za spolupachatele jen ve výpovědi jiného obviněného učiněné bez dodržení podmínek čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. V tomto rozsudku Evropský soud pro lidská práva jasně vyložil, že práva, které zaručuje čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, nemůže být obviněný zbaven dokonce ani tehdy, jestliže vnitrostátní právo připouští možnost v řízení před soudem přečíst a použít výpověď spoluobviněného. To, že výrok o vině nelze založit výlučně nebo v rozhodující míře na důkazu, který byl proveden bez dodržení podmínek zaručujících kontradiktornost, byť by šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, zastává také judikatura Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3206/08).
Protokol o výslechu obviněného S. B. ze dne 6. 6. 2008 nebyl ve vztahu k obviněné T. H. použitelný jako důkaz pro rozpor s ustanoveními čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy. Zbývající důkazy jsou z hlediska svého obsahu takové povahy, že z nich spáchání skutku obviněnou T. H. očividně nevyplývá, alespoň ne v té podobě, v jaké ho zjistily soudy. Odhlédne-li se od protokolu o výslechu obviněného S. B. ze dne 6. 6. 2008, vyvstává mezi skutkovými zjištěními soudů ohledně obviněné T. H. a zbývajícími důkazy extrémní rozpor, pro který skutek, tak jak ho zjistily soudy, vůbec není způsobilý být předmětem právního posouzení.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné T. H. zrušil ohledně ní jak napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc obviněné T. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ostravě zhodnotí důkazy, ke kterým lze přihlížet (tj. s odhlédnutím od výpovědi obviněného S. B. ze dne 6. 6. 2008), z toho hlediska, co z nich vyplývá ohledně povahy, rozsahu a následku jednání obviněné, a v závislosti na tom v její věci rozhodne.
Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že z podnětu dovolání obviněné T. H. nijak nezasahoval do té části napadeného usnesení, která se týkala ostatních obviněných (§ 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř.). Z toho, že výpověď obviněného S. B. ze dne 6. 6. 2008 nebyla jako důkaz použitelná ve vztahu k obviněné T. H., nevyplývá nic, co by zároveň prospívalo ostatním obviněným, neboť otázku použitelnosti uvedené výpovědi je třeba zkoumat u každého z obviněných samostatně a odděleně.
Nad rámec rozhodnutí o dovolání považuje Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se také k délce dovolacího řízení. Obviněná T. H. podala dovolání u Krajského soudu v Ostravě dne 15. 7. 2009, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu až dne 13. 1. 2010. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec