Plný text
7 Tdo 519/2026-1521
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. 8. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 2 To 103/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 3 T 55/2024, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 8. 2025, č. j. 2 To 103/2025-1358, a to v části I. týkající se celého výroku o trestu uloženého obviněnému Z. V. a v té části, v níž ponechal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nezměněn stran bodu 3a) ve vztahu k obviněnému Z. V.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 1. 2025, č. j. 3 T 55/2024-1263, byl obviněný uznán vinným v bodě 3a) přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a v bodě 3b) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok a devět měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Výrokem podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody, a kromě toho bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných O. H., A. S., J. Š. a J. M.
2. Uvedených přečinů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že ad 3a) spolu s obviněnou J. M., poté, co si již J. M. v přesně nezjištěné době na počátku roku 2021 získala důvěru poškozených manželů M. a J. D. tím, že na její žádost a pod pohrůžkou podání trestního oznámení jim O. H. vrátil podvodně vylákané finanční prostředky ve výši 380 000 Kč, znovu navštívila poškozené v místě jejich trvalého bydliště XY č. p. XY, a v úmyslu se neoprávněně obohatit, při vědomí si jejich tíživé finanční situace vyplývající z blížícího se termínu splatnosti jejich nevýhodného závazku vzniklého z titulu Smlouvy o zápůjčce s věřitelem Z. H., na základě které se poškození zavázali uhradit do 18. 2. 2021 částku 573 300 Kč, přičemž v případě nesplacení by došlo k výkonu zástavního práva váznoucího na jejich nemovitostech ve prospěch věřitele Z. H. a oni by tak přišli mimo jiné o svůj rodinný dům, jim nabídla řešení spočívající v tom, že jako investora přivedla obviněného Z. V., který měl jejich závazek u Z. H. vyplatit pod podmínkou, že na něj převedou vlastnické právo ke svým nemovitostem v obci XY, s čímž poškození v časové a finanční tísni, v obavě ze ztráty svého rodinného domu a v důsledku své naivní důvěry, že J. M. a obviněný jim takto pomohou, souhlasili, načež J. M. a obviněný se zištným záměrem přiměli poškozené dne 19. 2. 2021 na poště v XY k podpisu Kupní smlouvy, na jejímž základě poškození bez jakékoli další rozvazovací podmínky prodali obviněnému své nemovitosti nacházející se v katastrálním území XY, v obci XY, jejichž hodnota k předmětnému dni činila 965 000 Kč, a to za kupní cenu ve výši toliko 400 000 Kč, přičemž tuto Kupní smlouvu poškození v důsledku své tíživé finanční situace a naivní důvěřivosti vůči J. M. a obviněnému podepsali, aniž by si ji přečetli, načež z kupní ceny ve výši 400 000 Kč zaslal obviněný dne 22. 2. 2021 v souladu s Kupní smlouvou částku ve výši 230 000 Kč na účet společnosti TAG broker s.r.o., a dále částku ve výši 170 000 Kč zaslal dne 19. 2. 2021 z účtu své manželky jako doplatek dluhu poškozených na účet Z. H., přičemž výši kupní ceny stanovil obviněný po dohodě s J. M., a takto obviněný a J. M. jednali za situace, kdy si byli oba vědomi tíživé finanční situace poškozených, vyplývající z blížícího se termínu splatnosti jejich shora uvedeného závazku u Z. H. a hrozícího výkonu zástavního práva ve prospěch tohoto věřitele váznoucího na nemovitostech poškozených, přičemž zneužili rovněž jejich očividné nezkušenosti v ekonomických otázkách, naivity a nepřiměřené důvěřivosti, když těchto vlastností poškozených si byli oba vědomi, kterýmžto jednáním se obviněný za součinnosti J. M. na úkor poškozených obohatil o částku v celkové výši 565 000 Kč,
ad 3b) v přesně nezjištěné době na počátku roku 2021, nejpozději dne 18. 3. 2021, v návaznosti na uzavření Kupní smlouvy na nemovitosti poškozených manželů M. a J. D., obviněný uzavřel s poškozenými toliko ústní dohodu o tom, že mu budou po dobu 36 měsíců splácet částky ve výši 15 000 Kč měsíčně a celkem mu tedy zaplatí 540 000 Kč, přičemž jim přislíbil, že po úhradě této částky jim bude vlastnické právo k jejich nemovitostem převedeno zpět, avšak od počátku neměl v úmyslu takto učinit, naopak měl záměr si finanční prostředky ponechat a použít pro vlastní potřebu, když v Kupní smlouvě nebyla žádná rozvazovací podmínka ani jiná zmínka o dohodě o zpětném převodu vlastnictví k nemovitostem, k převedení nemovitostí zpět na poškozené tedy obviněného prokazatelně nic nezavazovalo, přičemž tyto finanční prostředky si obviněný nechal od poškozených vyplácet na bankovní účet, jehož jediným majitelem a disponentem je P. B., kdy účelem tohoto způsobu placení bylo zatajit totožnost skutečného příjemce plateb, načež na základě výše uvedené ústní dohody uhradili poškození obviněnému ve 30 splátkách v období od 18. 3. 2021 do 18. 8. 2023 částku v celkové výši 450 000 Kč, tedy o tuto částku se na jejich úkor obviněný neoprávněně obohatil a způsobil poškozeným škodu v této výši, přičemž se v souladu s uzavřenou ústní dohodou zamýšlel obohatit o další částku ve výši 90 000 Kč a způsobit tak poškozeným škodu v této výši.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce odvoláními, z jejichž podnětu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 2 To 103/2025-1358, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině za skutek popsaný pod bodem 3b) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a v celém výroku o trestu uloženém obviněnému a nově rozhodl tak, že obviněného za skutek popsaný pod bodem 3a) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, ohledně něhož ponechal napadený rozsudek beze změny, odsoudil podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest v celkové výměře 50 000 Kč. Dále odvolací soud obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), § 259 odst. 3 písm. b), § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 5. 6. 2024, č. j. 3 ZT 15/2023-274, a to pro skutek, který soud prvního stupně označil pod bodem 3b). Podle § 229 odst. 1 tr. ř. dále rozhodl o náhradě škody. Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rovněž nově rozhodnuto o trestu obviněných O. H., A. S. a J. M.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že napadený rozsudek stojí na vnitřně rozporných závěrech, když prakticky týž komplex jednání, osob i nemovitostí byl odvolacím soudem považován za nedostatečný podklad pro závěr o naplnění znaků přečinu podvodu v bodě 3b), avšak zároveň za dostatečný podklad pro závěr o naplnění znaků přečinu lichvy v bodě 3a). Odvolací soud tak podle obviněného hodnotil rozhodné skutečnosti jednou v jeho prospěch a jednou v jeho neprospěch. Především zdůraznil, že odvolací soud rozdílně přistupoval k jeho vztahu k tíživé situaci poškozených a ekonomickým poměrům projednávané transakce. V tomto spatřuje vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí a porušení zásad volného hodnocení důkazů a in dubio pro reo a naplnění dovolacího důvodu podle písmene g).
5. K dovolacímu důvodu podle písmene h) obviněný nejprve připomněl, že k naplnění znaků trestného činu lichvy je nutno naplnit jednak znak hrubého nepoměru vzájemných plnění, jednak znak subjektivní stránky v podobě úmyslného zneužití relevantního stavu poškozeného, a to na základě celkového hodnocení všech plnění sjednaných mezi stranami, a nikoli izolovaně. V posuzované věci však podle obviněného tyto znaky naplněny nebyly. Chybí bezpečný podklad pro závěr o subjektivním znaku lichvy, a to za situace, kdy odvolací soud současně vychází z toho, že nebylo prokázáno, že by už při uzavírání ústní dohody neměl v úmyslu nemovitosti poškozeným vrátit. Z této ústní dohody navíc vyplývá společná představa stran o zajišťovacím a dočasném charakteru převodu nemovitostí, který měli poškození vnímat pouze jako půjčku, nikoli jako prodej nemovitosti. K tomu dále porovnal znaky subjektivní stránky trestných činů lichvy a podvodu s tím, že pokud odvolací soud neshledal naplnění znaků podvodu, pak neměl shledat naplněnými ani znaky trestného činu lichvy. Taktéž konstatoval, že ačkoli byla cena zpětného prodeje poškozeným vyšší než cena původní, stále měla být nižší než cena obvyklá. Pokud by se přitom jednalo toliko o půjčku uvedené částky, pak by její úroky odpovídaly obvyklé výši. Zdůraznil tedy, že je na celou transakci nutno pohlížet komplexně, kdy jeho motivem nebylo se na úkor poškozených obohatit tím, že by si dal slíbit či poskytnout plnění, jež by bylo vůči jeho plnění v hrubém nepoměru, ale naopak chtěl poškozeným toliko poskytnout půjčku za běžný úrok se zajištěním nemovitostí. Je proto přesvědčen, že nemůže být za jeden a tentýž skutkový děj, postihující tytéž poškozené ve vztahu ke stejným nemovitostem, v jedné části zproštěn pro neprokázání subjektivní stránky a v jiné části odsouzen, když je skutkový základ totožný. Takový výsledek pokládá za rozporný se zásadou ne bis in idem, odbornou literaturou i judikaturou.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok o jeho vině přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku za skutek pod bodem 3a) rozsudku soudu prvního stupně, jakož i navazující výroky. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil i odpovídající výrok rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně navrhl, aby jej Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby pro tento skutek.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a k námitkám pod dovolacím důvodem podle písmene g) konstatoval, že nejsou s to tento dovolací důvod reálně naplnit. Postup soudů obou stupňů pokládá za správný, když soudy hodnotily důkazy přiléhavě a v souladu s pravidly formální logiky a dospěly ke správně zjištěnému skutkovému stavu. Mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů shledává jasně zřetelnou obsahovou vazbu a skutková zjištění považuje za úplná, přičemž se s nimi plně ztotožňuje. V projednávané věci neshledal ani porušení zásad in dubio pro reo, presumpce neviny, ani jinou procesní vadu, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Co se týče námitek pod dovolacím důvodem podle písmene h), státní zástupce především zdůraznil, že obviněný ve své argumentaci vychází z jiného skutkového stavu, než jaký měly za prokázaný soudy obou stupňů, což je však argumentace, kterou pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Připomněl znaky skutkových podstat trestných činů lichvy a podvodu a konstatoval, že bylo jednání obviněného správně kvalifikováno jako přečin lichvy, když naplnil všechny znaky skutkové podstaty tohoto přečinu, přičemž soudy své závěry stran právní kvalifikace jednání obviněného řádně odůvodnily. Poukázal na to, že dovolání obviněného je z větší části vystavěno na opakování jeho obhajoby z předchozích fází trestního řízení, se kterou se však soudy vypořádaly.
8. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
9. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které na něj stručně zareagoval a zrekapituloval části své dovolací argumentace. Opětovně zdůraznil rozpory v hodnocení subjektivní stránky odvolacím soudem a taktéž nesprávné posouzení znaku hrubého nepoměru vzájemných plnění. Zopakoval svoje námitky týkající se vnitřního rozporu skutkových zjištění soudů ve vztahu k trestným činům podvodu a lichvy, přičemž má za to, že se státní zástupce s těmito otázkami ve svém vyjádření dostatečně nevypořádal. Závěrem své repliky pak konstatoval, že setrvává na podaném dovolání v plném rozsahu a navrhl, aby mu Nejvyšší soud vyhověl v dovolání navrženým způsobem.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
11. Nejvyšší soud dále zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
16. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 17. Obviněný v rámci svého dovolání především namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu lichvy, jsou ve zjevném a vnitřním rozporu jak s obsahem provedených důkazů, tak se skutkovými závěry odvolacího soudu k témuž okruhu jednání v rámci skutku pod bodem 3b). Konkrétně uvedl, že odvolací soud rozdílně přistupoval k jeho vnitřnímu vztahu k tíživé situaci poškozených a ekonomickým poměrům předmětné transakce. Podle obviněného odvolací soud stejné podmínky u skutků pod bodem 3a) a 3b) hodnotil rozdílně, a to především existenci ústní dohody o splátkách s následným vrácením nemovitostí poškozeným. K tomu zdůraznil, že odvolací soud u jednoho skutku vyhodnotil, že obviněný neměl v úmyslu nemovitosti poškozených získat podvodným jednáním a tyto jim nevrátit, zároveň však bez dalšího převzal a akceptoval opačné závěry soudu prvního stupně k přečinu lichvy. Odvolací soud pak s ohledem na tyto nesprávné závěry mj. i chybně vyhodnotil existenci hrubého nepoměru plnění ve smyslu skutkové podstaty přečinu lichvy.
18. Uvedené námitky lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s určitou mírou tolerance podřadit, přičemž Nejvyšší soud se s nimi částečně ztotožnil, když skutkové závěry odvolacího soudu shledal neúplnými, vnitřně rozpornými a nedostatečně odůvodněnými.
19. V projednávané věci uznal soud prvního stupně obviněného vinným výše uvedenými skutky pod body 3a) a 3b), v nichž shledal přečiny lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně přitom rozdělil původní skutek z obžaloby pod bodem 3) na dva skutky pod body 3a) a 3b), kdy tento krok odůvodnil tím, že rozdělení skutku přesněji vystihuje prokázaný skutkový děj a zároveň odděluje zapojení obviněné J. M. do předmětného jednání (viz odst. 20 rozsudku soudu prvního stupně). Tyto skutky však spolu i po rozdělení celého jednání velmi úzce souvisí, tudíž skutkové závěry soudu k jednomu se do značné míry vztahují i ke skutku druhému. Soud prvního stupně v rámci svých skutkových zjištění mj. uzavřel, že obviněný fakticky učinil vše pro to, aby nemovitosti poškozeným vracet nemusel a ztížil či znemožnil prokázání existence ústní dohody o budoucím zpětném převodu nemovitostí (viz odst. 24 rozsudku soudu prvního stupně). Tímto sice soud prvního stupně primárně odůvodnil svůj závěr o vině obviněného v rámci skutku pod bodem 3b), kdy však daný závěr zjevně vztáhl i na jednání pod bodem 3a), jelikož i u tohoto implikoval, že obviněný poškozeným nemovitosti vrátit nechtěl. Hrubý nepoměr vzájemného plnění ve smyslu přečinu lichvy totiž soud prvního stupně spatřoval v rozdílu zaplacené kupní ceny (400 000 Kč) a hodnoty nemovitostí (965 000 Kč).
20. Odvolací soud následně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně mj. ve výroku o vině za skutek pod bodem 3b), pro tento skutek obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v jeho jednání neshledal naplnění znaků přečinu podvodu. Tento postup odvolací soud odůvodnil tím, že bylo prokázáno, že obviněný s poškozenými uzavřel ústní dohodu o tom, že mu budou po dobu 36 měsíců splácet 15 000 Kč měsíčně a obviněný jim současně slíbil, že po úhradě těchto splátek jim vlastnické právo k jejich nemovitostem převede zpět (viz odst. 60 rozsudku odvolacího soudu). Zároveň podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by obviněný neměl od počátku v úmyslu tuto dohodu dodržet. Stran této ústní dohody, resp. úmyslu a snahy obviněného tuto dohodu dodržet, tedy soud druhého stupně učinil opačný skutkový závěr, než k jakému dospěl soud prvního stupně (dále srov. i odst. 55 rozsudku odvolacího soudu). Hrubý nepoměr vzájemných plnění v bodě 3a), shledal odvolací soud shodně jak soud prvního stupně v rozdílu kupní ceny (400 000 Kč) a hodnoty nemovitostí (965 000 Kč) (srov. odst. 54 rozsudku soudu druhého stupně).
21. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí nijak nereflektoval, že vzhledem k úzké provázanosti obou skutků a rovněž s ohledem na odůvodnění skutkových i právních závěrů rozsudku soudu prvního stupně, se tato změna skutkových zjištění může do podstatné míry vztahovat i na skutek pod bodem 3a). Odvolací soud totiž mj. argumentoval tím, že se nepodařilo prokázat, že by obviněný neměl od počátku v úmyslu poškozeným nemovitosti vrátit po splacení všech splátek, resp. nebylo prokázáno, že předmětnou ústní dohodu nechtěl dodržet. Touto argumentací však zásadně narušil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, a to včetně těch o úmyslu obviněného a o hrubém nepoměru vzájemných plnění ve smyslu skutkové podstaty přečinu lichvy v bodě 3a). Z takto změněných skutkových závěrů lze totiž dovodit i možnost, že se v dané věci mohlo jednat i o půjčku 400 000 Kč, kterou poškození budou splácet ve 36 měsíčních splátkách po 15 000 Kč, tedy celkově splatí 540 000 Kč. Za tohoto stavu by potom rozdíl 140 000 Kč mezi výší půjčky a částkou, která měla být vrácena nebyl v hrubém nepoměru mezi vzájemnými plněními. S touto verzí skutkového děje, která vyplývala z jím změněných skutkových závěrů a byla obsažena i v obhajobě obviněného, se však odvolací soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo nijak nevypořádal, ale naopak setrval na závěru o hrubém nepoměru mezi půjčenou částkou 400 000 Kč a hodnotou nemovitostí 965 000 Kč, čímž ale negoval pravdivost dohody o zpětném převodu nemovitosti a úmysl obviněného nemovitost po splacení půjčky vrátit. Skutkové závěry týkající se skutku pod bodem 3a) totiž byly zjevně založeny i na tom, že obviněný ústní dohodu dodržet nechtěl, když soudy obou stupňů jako hrubý nepoměr vzájemných plnění hodnotily rozdíl kupní ceny a celkové hodnoty nemovitostí, nikoli částky, kterou měli poškození obviněnému splatit. Pokud přitom odvolací soud zamýšlel závěr o hrubém nepoměru vzájemných plnění a úmyslu obviněného založit i na existenci dalších skutkových okolností, např. existenci a výši provizí, jak naznačil v odst. 49 a 54 svého rozsudku, pak měl povinnost tyto skutečnosti i řádně odůvodnit a rozvést, což však neučinil. Lze proto konstatovat, že se soud druhého stupně s tímto dostatečně nevypořádal a své závěry zcela nedostatečně odůvodnil, přičemž odůvodnění jeho rozsudku je proto v této otázce rozporuplné a neúplné a jako takové nemůže obstát. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud nemůže rezignovat na dostatečné odůvodnění svých závěrů, neboť jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je právě i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03; ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07 a ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07).
22. Takto prezentovaná skutková zjištění přitom nemohla s ohledem na uvedené vést k dostatečně podloženému závěru o naplnění znaků skutkové podstaty daného přečinu. Soud druhého stupně měl zevrubně hodnotit, zda poté, co zásadně změnil skutková zjištění soudu prvního stupně, v čem jednání obviněného naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu lichvy, a to včetně subjektivní stránky, a především pak znaku hrubého nepoměru vzájemných plnění, když je zde zjevný rozpor mezi závěrem o tvrzeném uzavření dohody o zpětném převodu nemovitostí a ve skutku uvedeném rozsahu obohacení obviněného, který naopak vylučuje jen zajišťovací charakter převodu nemovitostí a úmysl obviněného je po splacení půjčky vrátit poškozeným. K tomu Nejvyšší soud nad rámec uvedeného připomíná, že podle soudní praxe je hrubý nepoměr vzájemných plnění u trestného činu lichvy nutno dovodit na základě celkového hodnocení všech plnění sjednaných mezi pachatelem a poškozeným, a nelze ho tedy posuzovat izolovaně jen ve vztahu k jednotlivým dílčím plněním. Výsledná hodnota těchto dílčích plnění může být odrazem více samostatných smluvních vztahů mezi pachatelem a poškozeným, jejichž předmětem je úvěr nebo půjčka, a to včetně smluvních sankcí, zajišťovacích institutů apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1176/2021, publikované pod č. 29/2022 Sb. rozh. tr.). U smlouvy o půjčce přitom soudní praxe obecně dovozuje hrubý nepoměr při úroku, resp. roční procentní sazbě nákladů úvěru či půjčky (tzv. RPSN), pokud několikanásobně převyšuje obvyklou výši úroku (resp. výši RPSN), jakou požadují v daném místě a čase banky při poskytování úvěrů nebo půjček (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2797). Odvolací soud tak bude muset s ohledem na výše uvedená východiska své skutkové závěry odůvodnit tak, aby mohly sloužit jako dostatečný podklad pro řádnou právní kvalifikaci jednání obviněného.
23. S ohledem na uvedené shledal Nejvyšší soud rozhodná skutková zjištění a závěry odvolacího soudu stran skutku pod bodem 3a) rozpornými s obsahem provedených důkazů a jejich hodnocením ve vztahu k bodu 3b), neúplnými a nedostatečně odůvodněnými, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Co se týče dalších dovolacích námitek obviněného, Nejvyšší soud se k nim blíže nevyjadřoval, neboť s ohledem na nutnost opětovného důkladného hodnocení a odůvodnění předmětných závěrů, příp. i doplnění dokazování v rámci nového projednání a rozhodnutí věci, je řešení těchto otázek předčasné. Pro úplnost je přitom namístě akcentovat, že Nejvyšší soud neuzavřel, že by obviněný svým jednáním znaky skutkové podstaty předmětného přečinu nenaplnil, nýbrž toliko uvádí, že bez řádné revize, odstranění uvedených rozporů a odůvodnění skutkových zjištění odvolacím soudem se k nim Nejvyšší soud nemohl blíže vyjádřit.
V. Závěrečné zhodnocení
25. V nyní posuzovaném případě shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného důvodným, neboť v rozsudku soudu druhého stupně zjistil závažná pochybení, kterými došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k porušení základních procesních zásad. Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci v části I. týkající se celého výroku o trestu uloženého obviněnému Z. V. a v té části, v níž ponechal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nezměněn stran bodu 3a) ve vztahu k obviněnému Z. V., stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Zároveň přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Odvolací soud se v rámci nového projednání věci bude muset zevrubně vypořádat s výše uvedenými rozpory ve svých skutkových závěrech, případně i doplnit dokazování, a to tak, aby bylo bez důvodných pochybností prokázáno, zda obviněný svým jednáním naplnil znaky předmětného přečinu. Zároveň odvolací soud své závěry řádně odůvodní, aby odpovídaly standardům vyplývajícím ze základních procesních zásad, ustanovení § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. i související judikatury.
26. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 8. 2026
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu