Plný text
7 Tdo 528/2025-845
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného Erika Tábora, bytem Bohutín 38, okres Příbram, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 9 To 272/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 T 110/2024 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Erika Tábora odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 10. 2024, č. j. 15 T 110/2024-748, byl obviněný Erik Tábor uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 20 měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců a obviněnému bylo podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit České republice zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj škodu ve výši 822 939 Kč.
2. Jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Příbrami skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný v postavení jediného jednatele společnosti Premium CARS Leasing, s. r. o., se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 3, - zkrátil daň z příjmů právnických osob o částku nejméně 262 580 Kč tím, že nepodal přiznání k dani z příjmů plynoucích z činnosti společnosti za zdaňovací období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018, ačkoli společnost vykonávala ekonomickou činnost a měla zdanitelné příjmy, a nereagoval ani na výzvu finančního úřadu k podání daňového přiznání (bod I výroku o vině), - zkrátil daň z přidané hodnoty tím, že nezanesl do účetnictví a výnosů společnosti a do příslušných evidencí zdanitelná plnění specifikovaná ve výroku o vině a neoprávněně uplatňoval vyšší nárok na odpočet daně, přičemž za zdaňovací období duben až červen 2017, červenec 2017 až březen 2018 a květen – červen 2018 podal v 16 případech přiznání k dani, ve kterých deklaroval nižší daňovou povinnost, než ve skutečnosti byla, a takto zkrátil daň o částku 560 359 Kč (body II/a-m výroku o vině).
3. Ke zkrácení daně z přidané hodnoty (bod II výroku o vině) je třeba poznamenat, že v bodě II/ch je nepřesně uvedeno zkrácení o částku 38 923 Kč, ačkoli správně jde o částku 38 926 Kč. Souhrn zkrácení obou daní o částku 822 939 Kč je ve výroku o vině uveden správně bez ohledu na zmíněnou nepřesnost v bodě II/ch. Souhrn zkrácení obou daní uvedený ve výroku o vině totiž odpovídá tomu, že v bodě II/ch činilo zkrácení daně z přidané hodnoty částku 38 926 Kč.
4. Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 9 To 272/2024-788, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
5. Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Proti skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku o vině namítl, že shromážděné důkazy nepostačují k prokázání jeho viny, že soudy hodnotily tyto důkazy ryze v jeho neprospěch, zejména pokud považovaly za věrohodné svědecké výpovědi účetních, které zpracovávaly a odesílaly daňová přiznání, a že účetním předával podklady pro účetnictví s důvěrou v řádné zpracování daňových přiznání. Další námitky zaměřil proti tomu, že výše škody byla zjištěna znaleckým posudkem na podkladě údajů finančního úřadu, který výši daní stanovil podle pomůcek či jiných alternativních způsobů. Vytkl, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění důkazů o tři šanony dokladů, které znalci předala jedna z účetních a ke kterým znalec nepřihlížel. V návaznosti na to uvedl, že tyto doklady nejsou součástí spisu, takže nelze ověřit úplnost a správnost znaleckého posudku, který označil za „neúčinný“ důkaz. Dodal, že vzhledem k chybějícím dokladům nelze ověřit ani věrohodnost svědecké výpovědi účetní, která je předala. Zmínil i to, že orgány činné v trestním řízení neobstaraly „některé důkazy“, a jako příklad uvedl informace o spolupráci jeho obchodní společnosti s „dalšími dodavateli“, konkrétně se společností HILDIAS Consulting, s. r. o. Ve vztahu k právnímu posouzení obviněný namítl nedostatek úmyslného zavinění. Ten vyvozoval z toho, že jednal v důvěře v odbornou způsobilost účetních, a z toho, že účetní obsluhovaly datovou schránku společnosti, do které byly doručovány písemnosti od finančního úřadu, o kterých nevěděl. Nesprávnost právního posouzení věci jako trestného činu spatřoval také v tom, že soudy vyvodily jeho trestní odpovědnost z pouhého faktu, že byl jednatelem. Zdůraznil, že zjištěná výsledná částka 822 939 Kč nevyjadřuje zkrácení daní vzhledem ke způsobu jejího stanovení podle pomůcek. Uvedl, že trestní odpovědnost za zkrácení daně z přidané hodnoty byla promlčena. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině logicky vyplývají z provedených důkazů, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není žádný zjevný rozpor, že důkaz znaleckým posudkem není zatížen žádnou vadou, která by vylučovala jeho použití, a že důkazy, jejichž neprovedení obviněný vytýkal, nejsou podstatné. Státní zástupce souhlasil s právním posouzením skutku. Poukázal na to, že soudy nevyvodily trestní odpovědnost obviněného jen z jeho postavení jednatele a že při stanovení výše škody vycházely z reálných důkazů a z pomůcek. K namítanému promlčení trestní odpovědnosti uvedl, že odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který ale obviněný neuplatnil. Dodal, že zkrácení obou daní mělo povahu jednoho pokračujícího trestného činu a že z hlediska konce doby jeho páchání trestní odpovědnost obviněného nebyla promlčena. Státní zástupce označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
7. Obviněný se v replice na vyjádření státního zástupce znovu vyjádřil k hodnocení důkazů, zejména výpovědí svědkyň J. E. a P. P., z nichž vyzdvihl některé skutečnosti, a opětovně polemizoval se závěry soudů. Znovu poukázal i na údajně nedostatečná zjištění k výši škody a na údajnou „nepřípustnost trestní odpovědnosti“. Setrval na podaném dovolání i na návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
10. Obviněný nenamítal, které skutkové zjištění soudů by mělo být ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a v čem konkrétně by měl takový rozpor spočívat. Uplatněnými námitkami v podstatě jen vyjádřil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a proti tomu postavil své vlastní hodnocení, z něhož pak vyvozoval své vlastní skutkové závěry. Takto koncipované námitky se však míjejí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jím je „zjevný rozpor“ rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Rozhodná skutková zjištění žádný rozpor s obsahem provedených důkazů nevykazují, naopak mají v obsahu provedených důkazů spolehlivou oporu. Objektivně bylo zjištěno, že společnost Premium CARS Leasing, s. r. o., jejímž jediným jednatelem byl obviněný, za zdaňovací období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 neučinila přiznání k dani z příjmů právnických osob a že ve vymezených zdaňovacích obdobích od dubna 2017 do září 2018 učinila přiznání k dani z přidané hodnoty v nižších částkách, než odpovídalo zákonu. Jednání obviněného bylo v tomto ohledu prokázáno výpověďmi svědkyň J. E. a P. P., které pro společnost Premium CARS Leasing, s. r. o., zpracovávaly účetnictví, každá v jiné době. Tyto svědkyně v podstatě shodně a nezávisle na sobě popsaly součinnost s obviněným tak, že jim neposkytoval žádné podklady pro daňová přiznání, resp. že jim tyto podklady poskytoval v nedostatečné míře. Soudy hodnotily výpovědi obou svědkyň jako věrohodné s ohledem na jejich obsahovou konzistenci a na vzájemnou shodu i přesto, že každá z nich se vyjadřovala k jinému období, a také s ohledem na nedostatek jakéhokoli motivu poškodit obviněného nepravdivou výpovědí. Za tohoto stavu pouhý nesouhlas obviněného s tím, jak soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
11. Pokud by námitky obviněného proti znaleckému posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, který zpracoval Mgr. Ing. Pavel Švarc, podle nichž šlo o neúčinný důkaz, měly být interpretovány tak, že obviněný namítl procesní nepoužitelnost tohoto důkazu, pak tyto námitky postrádají opodstatnění. O procesní nepoužitelnost znaleckého posudku by se jednalo za předpokladu, že by v souvislosti s přibráním znalce a podáním posudku došlo k nějaké závažné procesní vadě, např. že by byl přibrán vyloučený znalec, že by posudek neměl náležitosti stanovené zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, že by znalec nebyl poučen podle § 106 tr. ř., že by soud při provádění důkazu znaleckým posudkem a výslechem znalce postupoval v rozporu s trestním řádem apod. O nic takového se v posuzované věci nejedná a obviněný to ani nenamítal. Vytýkanou neúčinnost znaleckého posudku obviněný vyvozoval z jeho obsahu, s nímž se neztotožňoval, a z toho, jaké podklady měl znalec k dispozici při zpracování posudku. Takto koncipovaný nesouhlas se znaleckým posudkem nezakládá procesní nepoužitelnost tohoto důkazu.
12. Neprovedení navrhovaných důkazů obviněný namítal rovněž bez jakéhokoli opodstatnění. Soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům s přijatelným odůvodněním jejich evidentní nadbytečnosti. Lze jen dodat, že obviněný neuvedl, jaké skutečnosti by měly být navrhovanými důkazy prokázány, takže není jasné, zda navrhované a neprovedené důkazy vůbec mají nějaký vztah k rozhodným skutkovým zjištěním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Zmíněné tři šanony listin, které účetní P. P. předala znalci, neměly pro podání znaleckého posudku význam, což znalec v posudku výslovně uvedl. Ze znaleckého posudku a z výpovědi znalce v hlavním líčení je patrno, že při formulaci svých závěrů ve vztahu ke každému dílčímu aktu celkového zkrácení daní znalec měl k dispozici takové podklady, které s ním souvisely. O úplnosti dostupných podkladů, které byly relevantní pro podání znaleckého posudku, tudíž nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti. Znalecký posudek svým obsahem a závěry vyznívá přesvědčivě, vykazuje logickou návaznost na podklady, s nimiž znalec pracoval, a z ničeho ani náznakem nevyplývá, že by znalec s podklady nějak účelově manipuloval, tak aby z okruhu relevantních listin některé svévolně vyloučil a poškodil tak obviněného.
14. Důkazy, jimiž měly být podle obviněného opatřeny informace o spolupráci společnosti Premium CARS Leasing, s. r. o., s dalšími dodavateli, byly nadbytečné. Výdaje společnosti, které byly způsobilé k tomu, aby byly zahrnuty do jednotlivých daňových přiznání, byly při stanovení rozsahu zkrácení daní vzaty v úvahu, pokud měly podklad v listinách splňujících předepsané náležitosti. Zjišťovat v tomto směru další „informace“, jak se toho dožadoval obviněný, je bez významu.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
16. Obviněný rozhodně nebyl uznán vinným jako pachatel jen proto, že byl jednatelem společnosti, která byla plátcem zkrácených daní. Obviněný byl uznán vinným jednáním, jehož se v postavení jednatele dopustil a které bylo příčinou toho, že daň z příjmů právnických osob nebyla vyměřena vůbec a že daň z přidané hodnoty byla vyměřena v nižších částkách, než odpovídalo zákonu. Jednání obviněného záleželo v tom, že za společnost sám neučinil přiznání k dani z příjmů právnických osob a že osobě, která vedla účetnictví společnosti v době, kdy společnost měla povinnost podat přiznání k dani, neposkytl potřebné doklady. Ve vztahu k dani z přidané hodnoty záleželo jednání obviněného v tom, že do podkladů pro správné stanovení výše daně nezahrnul, resp. nenechal zahrnout doklady o části zdanitelných plnění a že naopak vykazoval, resp. nechal vykazovat vyšší odpočet daně. Výrok o vině obviněného je očividně konstruován jako výrok založený na odpovědnosti obviněného za jednání, které bylo příčinou následku, a nikoli jako výrok založený na odpovědnosti obviněného za následek jen z titulu jeho postavení jednatele.
17. Úmyslné zavinění obviněného jasně vyplývá ze způsobu provedení činu. Obviněný jako jednatel společnosti s ručením omezeným věděl o daňových povinnostech společnosti, znal mechanismus jejich vyměření, věděl o povinnosti učinit včas přiznání ke každé z daní a bylo mu známo, jaké doklady slouží k tomuto účelu. Jestliže tyto doklady nepředal účetním, které je na něm dokonce požadovaly a upozorňovaly ho na daňovou povinnost, pak je plně přijatelný závěr soudů, že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit zkrácení daně a že s tím byl přinejmenším srozuměn.
18. Námitky obviněného založené na tom, že jednal v důvěře v odbornou způsobilost účetních, takže u něho není dáno úmyslné zavinění, nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku, rozumí se tím skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho v jiné verzi prezentuje obviněný. Dovolacímu důvodu tedy odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, byl nesprávně právně posouzen. Ze zjištění soudů jasně vyplývá, že podklady k daňovým přiznáním obviněný nepředával účetním buď vůbec, anebo ve zkreslené podobě, zatímco obviněný se snažil prosadit verzi, podle které veškeré rozhodné podklady řádně předával účetním. Obviněný tedy zmíněné námitky spojoval s jinou verzí skutkového stavu, než jak ho zjistily soudy.
19. Při stanovení rozsahu zkrácení obou daní soudy vycházely z toho, že daň z příjmů byla zkrácena o částku 262 580 Kč a že daň z přidané hodnoty byla zkrácena o částku 560 359 Kč, tj. že zkrácení obou daní představovalo částku 822 939 Kč. Proti tomu obviněný namítal v podstatě to, že uvedené částky nevyjadřují skutečné zkrácení daní a že je nelze považovat za způsobenou škodu, protože stanovení jejich výše je výsledkem použití pomůcek (§ 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů), které není v trestním řízení podle ustálené judikatury přípustné. Tyto námitky se mohou vztahovat nanejvýš k dani z příjmů právnických osob, protože jen ohledně této daně společnost Premium CARS Leasing, s. r. o., nepodala přiznání k dani. Podkladem zjištění, že daň z příjmů právnických osob za období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 činila 262 580 Kč a že v této výši byla zkrácena, byl znalecký posudek z oboru ekonomiky, který vycházel z dokladů opatřených finančním úřadem jako správcem daně. S použitím těchto dokladů byly zjištěny výnosy, jichž společnost v rozhodném období dosáhla, a náklady, které vynaložila. Rozdíl mezi nimi byl stanoven jako základ daně, z něhož pak byla daň vypočtena. Nejednalo se tedy o pouhý odhad, který by se opíral např. o porovnání srovnatelných daňových subjektů a jejich daňových povinností nebo o jiný způsob postrádající míru přesnosti potřebnou v trestním řízení. V posuzované věci tu byly doklady umožňující spolehlivý závěr o výnosech a nákladech. Částku 262 580 Kč proto soudy důvodně považovaly za minimální prokázanou výši, v níž byla daň z příjmů právnických osob zkrácena, což je ve skutkové části výroku o vině vyjádřeno dikcí „nejméně 262 580 Kč“.
20. Zkrácení daně z přidané hodnoty bylo co do jeho výše stanoveno na podkladě zjištění, že do přiznání k dani nebyla zahrnuta konkrétně specifikovaná zdanitelná plnění, resp. že v konkrétních daňových přiznáních byl uplatněn vyšší nárok na odpočet daně. Přitom tato zjištění měla podklad v listinných důkazech, takže výsledná částka 560 359 Kč vyjadřuje rozsah, v němž byla daň z přidané hodnoty skutečně zkrácena.
21. Námitku, že trestní odpovědnost obviněného zanikla promlčením, Nejvyšší soud pokládal za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť se jedná o aplikaci hmotného práva (§ 34 – § 35 tr. zákoníku) na zjištěný skutek. Primárně tedy jde o právní posouzení skutku z toho hlediska, zda jeho trestnost zanikla, nebo nezanikla. Nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., která jinak zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je jen procesní reflexí hmotně právního posouzení. Nicméně i námitku promlčení trestní odpovědnosti obviněný uplatnil evidentně bez opodstatnění.
22. Pro posouzení otázky namítaného promlčení trestní odpovědnosti je významným východiskem okolnost, že zkrácení obou daní bylo jediným pokračujícím trestným činem (§ 116 tr. zákoníku). Jednání obviněného se týkalo daňových povinností téhož daňového subjektu, časově spadalo zčásti do téže doby a zčásti do období, která na sebe úzce navazovala, obviněný se tohoto jednání dopustil v témže postavení jednatele společnosti, která byla daňovým subjektem, a očividně bylo projevem jeho záměru, aby se společnost vyhnula řádnému placení daní. Za tohoto stavu je právní posouzení věci jako jednoho pokračujícího trestného činu namístě. Počátek promlčecí doby se pak odvíjí od posledního dílčího útoku, jímž byl pokračující trestný čin spáchán. Tím bylo jednání, kterým bylo opomenuto podat přiznání k dani z příjmů právnických osob za období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 (bod I výroku o vině). Toto daňové přiznání mělo být podle § 136 odst. 1 daňového řádu podáno nejpozději do 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období, tedy do 31. 3. 2019. Trestní stíhání obviněného bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 16. 2. 2024 (které bylo doručeno obviněnému dne 28. 2. 2024). Pětiletá promlčecí doba, která se na posuzovaný případ vztahuje podle § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tedy neuplynula a byla přerušena podle § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku s tím, že podle § 34 odst. 5 tr. zákoníku počala promlčecí doba nová. Právní posouzení skutku z toho hlediska, že trestní odpovědnost obviněného nezanikla, je ve shodě se zákonem.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). V této variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na některý jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzovaném případě na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Zmíněná vázanost také znamená, že pokud část uplatněných námitek obsahově nezakládá dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., pak nezakládá ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Závěrem
24. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu