Plný text
7 Tdo 685/2026-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2026 o dovolání obviněného A. B. podanému proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 12 To 40/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 156/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. 4 T 156/2025, uznal obviněného A. B. vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy jej odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti měsíců. 2. Uvedených trestných činů se dopustil v podstatě tím, že dne 2. 7. 2025 v blíže nezjištěné době od 21:00 do 22:00 hodin v XY, v části XY, před nejméně třemi svědky začal při cestě z XY slovně napadat poškozenou A. K., načež mezi nimi došlo k hádce, kterou poškozená chtěla ukončit odchodem, v čemž jí bránil zastupováním ústupové cesty, a to i poté, co mu sdělila, že odchází, a žádala jej, aby ji nechal odejít; ve chvíli, kdy si poškozená chtěla z kabelky vzít mobilní telefon zn. iPhone 13 v hodnotě 15 000 Kč a věc oznámit na linku 158, ji uchopil za levou ruku a za použití násilí se jí snažil telefon z ruky vzít, přičemž poškozená si telefon přidržela pravou rukou a snažila se jej ubránit, avšak telefon jí vypadl z ruky, obviněný jej zvedl ze země a na výzvu poškozené odmítl vrátit; poté, co poškozená uvedla, že odchází, obviněný reagoval tím, že si jej může nahrávat pomocí hodinek Apple Watch v hodnotě 7 000 Kč, znovu ji uchopil za levou ruku, poškozená se snažila z jeho sevření vymanit a o hodinky se s ním přetahovala, přičemž ji obviněný povalil na zem, a ještě předtím, než přiběhl svědek a jeho útok ukončil, jí hodinky strhl ze zápěstí a tím se jich zmocnil. 3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výrokům o vině a trestu, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 12 To 40/2026, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný opřel dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestných činů loupeže a výtržnictví jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně byla založena na procesně nepoužitelných důkazech. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka těchto trestných činů a soudy se dostatečně nezabývaly ani zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. dovozoval z toho, že odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek, ačkoli již v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním obviněný namítl, že provedené důkazy nepotvrzují, že poškozenou slovně napadal, bránil jí v odchodu, použil proti ní násilí v úmyslu zmocnit se jejího mobilního telefonu a hodinek ani že ji napadl před nejméně třemi současně přítomnými osobami. Podle jeho verze mezi ním a poškozenou probíhala oboustranná partnerská hádka, během níž poškozená opakovaně odcházela směrem k XY a následně se k němu sama vracela. Připustil, že měl za to, že jej poškozená nahrává, avšak tvrdil, že jí telefon ani hodinky nechtěl odejmout a jeho záměrem bylo pouze zjistit, zda je nahrávání aktivní, a případně je vypnout. Uvedl, že poškozené telefon vypadl, při jejím pádu se jí rozsypal obsah kabelky a on jí následně pomáhal věci sbírat. Hodinky ani telefon si podle svého tvrzení neponechal a neměl v úmyslu převzít nad nimi dispozici ani je vyloučit z moci poškozené.
6. Obviněný poukázal na výpověď svědkyně N. B., podle níž mezi ním a poškozenou probíhala hlasitá hádka, při níž byla hlasitější poškozená. Zdůraznil, že tato svědkyně nepotvrdila jeho slovní ani fyzické napadení poškozené a uvedla, že poškozené fyzicky nebránil v odchodu, nýbrž ji „chlácholil“, cestu jí mohl jednou zastoupit, avšak nikoli agresivně, a poškozená se po odchodu směrem k XY opakovaně vracela. Pokud svědkyně uvedla, že obviněný poškozenou nějakým způsobem povalil, současně podle obviněného připustila, že vlastní průběh pádu neviděla, neboť se nacházela ve větší vzdálenosti, ve výhledu jí bránila lavička a strom a bylo šero. Obviněný proto vytkl soudům, že z její výpovědi převzaly pouze tvrzení o povalení poškozené, ačkoli svědkyně výslovně uvedla, že neviděla, jak se poškozená na zem dostala. Dále poukázal na její tvrzení, že nezaznamenala problém týkající se hodinek, neměla za to, že by se spor týkal odebrání věci nebo přetahování o ni, a spojovala ztrátu telefonu s rozsypáním kabelky poškozené.
7. K výpovědi svědka H. K. obviněný uvedl, že tento svědek viděl pouze vzájemnou hádku a výslovně vypověděl, že nezaznamenal fyzický kontakt ani to, že by se některý z jejích účastníků dostal na zem. Svědek podle něj nepotvrdil ani bránění poškozené v odchodu, držení její ruky, snahu odejmout jí telefon či hodinky nebo její povalení. Naopak uvedl, že obviněný pomáhal sbírat obsah kabelky poškozené a že nezaznamenal žádný problém s telefonem nebo hodinkami. Ve vztahu k výpovědi svědka P. H. obviněný namítl, že tento svědek jej při hlavním líčení nepoznal, popisoval vzájemnou hádku a fyzický kontakt a pouze vyslovil domněnku, že muž ženu chytil a povalil. Svědek podle něj nevypověděl nic o držení levé ruky poškozené, o násilném odnímání telefonu nebo hodinek ani o tom, že by obviněný tyto věci poškozené skutečně vzal. Obviněný rovněž připomněl, že tvrzení svědka o vzájemném „mydlení“ a možném klečení či ležení muže na poškozené nepotvrdila ani sama poškozená a soud I. stupně označil svědkovu výpověď v tomto směru za nejistou. Ze svědeckých výpovědí podle obviněného naopak vyplynulo, že poškozená měla rozsypanou kabelku, obviněný její věci sbíral a poté, co poškozená uvedla, že nemá telefon, navrhl, aby jej šla hledat společně s ním, což jí přítomní svědci nedovolili.
8. Obviněný dále zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozené i její soulad s popisem skutku. Namítl, že poškozená při svědecké výpovědi neuvedla, že ji uchopil za levou ruku a za použití násilí se jí snažil telefon odejmout, nýbrž vypověděla, že se jí vrhl po ruce a že se o telefon prali. Zatímco podle skutkové věty měl telefon poškozené vypadnout z ruky a obviněný jej měl zvednout ze země, poškozená při svědeckém výslechu uvedla, že povolila ruku a obviněný si telefon vzal. Také ohledně hodinek měla poškozená podle obviněného vypovědět odlišně od skutkové věty, neboť uvedla, že ji objal, zmáčkl jí žebra, sápal se jí po levé ruce a při následném strčení měla zakopnout o jeho nohu, zatímco ve skutkové větě bylo uvedeno, že ji uchopil za levou ruku a povalil na zem. Tyto rozdíly podle něj zpochybňují tvrzení odvolacího soudu, že výpověď poškozené byla vnitřně konzistentní a souladná s ostatními důkazy.
9. Za nepřiléhavý označil obviněný odkaz odvolacího soudu na záznam Městské policie XY. Namítl, že tento záznam nebyl podepsán jeho zpracovatelem a jeho zpracovatel nebyl ani blíže identifikován, poškozená jej nepodepsala a nebyla přítomna jeho sepsání. Údaje v něm obsažené, podle nichž měla být poškozená obviněným zastižena, měla jí být zatarasena cesta a následně měla být uchopena, jsou podle něj v rozporu s tím, že se oba na setkání dohodli a poškozená mohla odejít, avšak opakovaně se k němu vracela. Za rozporný označil i údaj o povalení poškozené, neboť ta při svědeckém výslechu uvedla, že zakopla. Záznam městské policie proto podle obviněného nemohl potvrzovat stálost a věrohodnost jejího popisu skutkového děje.
10. Obviněný nesouhlasil ani se způsobem, jakým soudy hodnotily nahrávku telefonického hovoru mezi ním a poškozenou po incidentu. Uvedl, že šlo o účelově vedený hovor, který poškozená vědomě nahrávala a jehož způsobu vedení přizpůsobila svůj klidný a defenzivní projev. Okolnost, že na její tvrzení o vytržení telefonu a hodinek okamžitě nereagoval výslovným popřením, podle něj neprokazuje pravdivost její verze, přičemž v dalším průběhu hovoru uvedl, že jí věci nechtěl vzít a chtěl pouze vypnout nahrávání. Soudy podle něj nezohlednily, že poškozená byla v době své výpovědi na obviněného rozhněvaná a mohla mít motivaci událost zveličovat, což připustil i soud I. stupně. Za situace, kdy výpověď poškozené představovala jediný přímý důkaz a její verzi nepotvrdili přítomní svědci, měly soudy její věrohodnost hodnotit se zvláštní obezřetností.
11. Za důkazy bez vypovídací hodnoty k posuzovanému skutku obviněný označil výpovědi N. S., K. M., V. Š., P. U. a M. N., kteří nebyli přítomni posuzovanému konfliktu a jejich poznatky se vztahovaly k dřívějšímu období a k předchozím vztahům obviněného. Namítl, že tito svědci navíc nebyli v době skutku s obviněným nebo poškozenou v aktuálním kontaktu, případně se jejich poznatky vztahovaly k době vzdálené několik let. Soudy proto podle něj nemohly z těchto výpovědí dovozovat průběh posuzovaného skutku ani věrohodnost jeho účastníků. Obviněný obdobně zpochybnil význam trestního oznámení poškozené podaného před posuzovaným skutkem, komunikace poškozené s dalšími osobami bez spolehlivého označení data a účastníků, úředních záznamů o vyhodnocení komunikace, komunikace z roku 2024, odborného vyjádření k ceně telefonu a hodinek a protokolu o ohledání místa činu, při němž nebyly zajištěny kriminalisticky využitelné stopy. U protokolu o ohledání těla poškozené poukázal na nesoulad popisu jejího oblečení s připojenou fotodokumentací. Naproti tomu protokol o prohlídce jeho těla a lékařské zprávy podle něj dokládaly, že měl na tváři poranění a bezprostředně po incidentu vyhledal lékařské ošetření. 12. Samostatný okruh dovolací argumentace obviněný založil na tvrzení, že skutková věta rozsudku soudu I. stupně byla vytvořena s využitím procesně nepoužitelných úředních záznamů. Porovnáním skutkové věty s protokolem o výslechu poškozené ze dne 4. 7. 2025 a s úředním záznamem o jejím podaném vysvětlení ze dne 3. 7. 2025 dovozoval, že formulace o tom, že poškozenou uchopil za levou ruku, že chtěla volat na linku 158, že jí telefon vypadl z ruky, on jej zvedl ze země a odmítl vrátit a následně ji znovu uchopil za levou ruku a povalil na zem, nepocházejí z její procesně použitelné svědecké výpovědi, nýbrž obsahově odpovídají úřednímu záznamu o podaném vysvětlení, záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a usnesení o zahájení trestního stíhání. Úřední záznam o podaném vysvětlení přitom nebyl v hlavním líčení přečten postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. a obviněný ani státní zástupce nedali souhlas s jeho použitím. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítl, že k obsahu takového záznamu nelze při dokazování ani rozhodování přihlížet, není-li splněn zákonný předpoklad jeho použití. Tím, že soud I. stupně z něj podle obviněného čerpal při formulaci skutkové věty a odvolací soud tento postup nenapravil, mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. 13. Porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny obviněný dovozoval z toho, že proti sobě stály jeho výpověď a výpověď poškozené, kterou ostatní svědecké výpovědi v rozhodných okolnostech nepotvrdily, přesto soudy přijaly pro něj nejméně příznivou skutkovou verzi. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, podle níž musí být neodstranitelné pochybnosti vyloženy ve prospěch obviněného a v situaci „tvrzení proti tvrzení“ musí být věrohodnost jediného přímého usvědčujícího svědka hodnocena zvlášť pečlivě, zejména nelze-li vyloučit jeho zájem na výsledku řízení. Za projev jednostranného hodnocení důkazů označil rovněž závěr soudu I. stupně, který bez znaleckého posudku z oboru psychologie nebo psychiatrie charakterizoval jeho osobnost jako narcistickou, zbabělou, agresivní vůči slabším a manipulativní. Podle obviněného tak soudy hodnotily důkazy pouze v jeho neprospěch, své závěry založily na domněnkách a nedosáhly stupně praktické jistoty nezbytného pro odsuzující rozhodnutí.
14. K právnímu posouzení skutku jako zločinu loupeže obviněný namítl, že nebylo prokázáno použití násilí ani úmysl zmocnit se cizí věci. Zdůraznil, že úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, tak ke zmocnění se cizí věci, avšak soudy podle něj konkrétní formu úmyslného zavinění neurčily a jeho existenci pouze předpokládaly. Tvrdil, že telefon ani hodinky nechtěl poškozené odejmout, nýbrž pouze ukončit případné nahrávání. Samotné stržení hodinek ze zápěstí podle něj nelze bez dalšího ztotožnit se zmocněním se věci, neboť může odpovídat jejich rozepnutí, nikoli jejich převzetí do vlastní dispozice. Poukázal také na to, že soud I. stupně sám připustil, že žádný ze svědků nepotvrdil, že by telefon nebo hodinky poškozené skutečně vzal, přesto možnost, že následné hledání telefonu pouze předstíral nebo že telefon ztratil při dalším konfliktu, založil jen na spekulaci. Podle obviněného proto nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
15. K právnímu posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný uvedl, že nebylo prokázáno napadení poškozené ani spáchání činu veřejně. Zdůraznil, že podle § 117 písm. b) tr. zákoníku je čin spáchán veřejně tehdy, je-li spáchán před nejméně třemi současně přítomnými osobami způsobilými vnímat jednání pachatele a chápat jeho význam. Svědci B., K. a H. však podle něj nebyli případnému fyzickému konfliktu přítomni současně, neboť obviněného a poškozenou postupně míjeli; svědkyně B. a svědek K. fyzické napadení vůbec neviděli a svědek H. o něm vyslovil pouze domněnku. Všichni tři měli být současně přítomni až pokračující slovní hádce v době, kdy již jeden z nich volal policii. Vzájemná hádka přitom podle obviněného sama o sobě není napadením jiného ani výtržností ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Dále namítl, že právní posouzení skutku jako jednočinného souběhu zločinu loupeže a přečinu výtržnictví je vyloučeno z důvodu faktické konzumpce.
16. Obviněný konečně namítl nedostatečné posouzení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že konflikt vznikl mezi partnery v rámci vyhrocené osobní hádky a nebyl motivován snahou získat majetkový prospěch. Svým charakterem se proto podle něj podstatně odlišoval od případů, pro něž je určena právní kvalifikace zločinu loupeže. S odkazem na jím citovanou judikaturu Ústavního soudu namítl, že soudy měly zkoumat širší kontext jednání, konkrétní míru jeho společenské škodlivosti a možnost dostatečné reakce prostředky jiného právního odvětví. Úvahu soudu I. stupně o subsidiaritě trestní represe označil za formální, nedostatečnou a nereflektující zvláštní okolnosti případu ani princip trestního práva jako prostředku ultima ratio.
17. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 12 To 40/2026, i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. 4 T 156/2025, ve všech jeho výrocích a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Semilech věc znovu projednat a rozhodnout.
18. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nebylo Nejvyššímu soudu dosud doručeno.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
20. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
22. Úvodem je potřeba akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou obsahově podřaditelné především námitky, podle nichž byla rozhodná skutková zjištění o uchopení poškozené, vypadnutí a následném odebrání telefonu, povalení poškozené a stržení hodinek převzata z procesně nepoužitelného úředního záznamu o podaném vysvětlení, záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo usnesení o zahájení trestního stíhání. Pod první alternativu téhož dovolacího důvodu lze formálně podřadit také ty části dovolání, v nichž obviněný označuje konkrétní rozhodné skutkové zjištění a konkrétní důkaz, jehož výslovný obsah má být pravým opakem takového zjištění, zejména ve vztahu k tomu, co svědci B., K. a H. skutečně pozorovali a jak poškozená popsala odebrání telefonu a hodinek. Pod tento dovolací důvod naopak nespadají obecné výhrady proti věrohodnosti poškozené, vlastní hodnocení svědeckých výpovědí, úvahy o účelovosti telefonické nahrávky, zpochybňování důkazní váhy záznamu městské policie, prosazování vlastní verze o rozsypání kabelky a hledání telefonu ani obecné tvrzení o porušení pravidla in dubio pro reo. Tyto argumenty představují převážně polemiku s hodnocením důkazů. Třetí alternativa § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nedůvodném neprovedení navrženého podstatného důkazu, podle dostupného obsahu dovolání konkrétně uplatněna nebyla. K první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Uvedený dovolací důvod neumožňuje Nejvyššímu soudu provést nové úplné hodnocení důkazů ani nahradit skutková zjištění soudů nižších stupňů vlastní verzí skutkového děje. Zjevný rozpor nelze založit pouze tím, že obviněný jednotlivým důkazům přisuzuje jiný význam, považuje některého svědka za nevěrohodného nebo pokládá vlastní skutkovou verzi za pravděpodobnější. Musí jít o kvalifikovaný nesoulad mezi obsahem konkrétního důkazu a rozhodným skutkovým zjištěním, zejména tehdy, pokud skutkové zjištění postrádá jakýkoli obsahový podklad, je pravým opakem provedeného důkazu nebo je výsledkem podstatné deformace jeho obsahu. 25. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v důkazní situaci označované jako „tvrzení proti tvrzení“ jsou na obecné soudy kladeny zvýšené požadavky při hodnocení věrohodnosti proti sobě stojících výpovědí. Zvláštní obezřetnost je namístě zejména tehdy, představuje-li výpověď osoby, u níž nelze vyloučit zájem na výsledku řízení, jediný přímý usvědčující důkaz. Soudy musí věrohodnost jednotlivých výpovědí hodnotit důkladně, v jejich vzájemných souvislostech a za přísného respektování presumpce neviny. Takto se Ústavní soud vyslovil zejména v nálezech ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07, a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. 26. Uvedené požadavky nicméně neznamenají, že odsuzující závěr nelze založit na výpovědi poškozeného, pokud soud její věrohodnost přezkoumatelně posoudí a její obsah je podporován dalšími, byť nepřímými důkazy. Pravidlo in dubio pro reo se uplatní tehdy, zůstanou-li po vyčerpání dostupných možností dokazování důvodné a neodstranitelné pochybnosti o rozhodných skutkových okolnostech. Nelze je zaměňovat za povinnost soudu přijmout obhajobu pokaždé, když obviněný nabídne alternativní skutkovou verzi. 27. V nynější věci výpověď poškozené nezůstala osamocena. Soudy ji hodnotily ve spojení s výpověďmi svědků o průběhu konfliktu a chování jeho účastníků, s bezprostředním sdělením poškozené, že nemá telefon, protože jí jej obviněný odebral, se zjištěnými poraněními a s obsahem následného telefonického hovoru. Posuzovaná důkazní situace se proto od případů, v nichž proti obhajobě stojí jediný nepodpořený usvědčující důkaz, podstatně odlišuje. 28. Převážná část dovolací argumentace obviněného neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný podrobně rozebírá jednotlivé svědecké výpovědi, zdůrazňuje jejich dílčí nejasnosti a žádá, aby byly hodnoceny odděleně od ostatních provedených důkazů. Tím však pouze pokračuje v polemice, kterou uplatnil již v odvolacím řízení. Soudy obou stupňů přitom výpovědi svědků N. B., H. K. a P. H. reprodukovaly a jejich rozdílnou vypovídací hodnotu hodnotily ve spojení s výpovědí poškozené, nahrávkou telefonického hovoru, záznamem městské policie a objektivně zjištěnými poraněními poškozené.
29. Soud prvního stupně nepominul, že svědek K. fyzický kontakt neviděl, že svědkyně B. nepozorovala přesný mechanismus pádu poškozené ani manipulaci s hodinkami a že svědek H. byl v některých částech výpovědi nejistý. Tyto okolnosti v rozsudku výslovně zachytil. Přesto dospěl k závěru, že výpověď poškozené ve svém podstatném jádru koresponduje s tím, co bezprostředně po činu oznámila, s pozorováním svědků ohledně hádky, zastupování cesty, pádu poškozené a následného chování účastníků, se zjištěnými poraněními i s obsahem telefonického hovoru po skutku. Odvolací soud tuto argumentaci přezkoumal a uvedl, že každý z nezúčastněných svědků věnoval konfliktu jinou pozornost a sledoval jej z jiné pozice. Skutečnost, že některý svědek neviděl celý průběh události, proto sama o sobě nevylučovala závěr založený na souhrnu provedených důkazů. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že svědek H. potvrdil zastupování cesty, fyzický konflikt a žádost poškozené o zapůjčení telefonu, protože svůj telefon neměla.
30. Lze přisvědčit obviněnému, že formulace soudů, podle níž svědkyně B. potvrdila, že obviněný poškozenou povalil, je poněkud kategorická. Z její výpovědi vyplývalo, že pád poškozené vnímala jen omezeně a jeho přesný mechanismus neviděla. Tato nepřesnost však nedosahuje kvality zjevného rozporu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěr o násilném jednání nebyl založen pouze na této části výpovědi svědkyně B., nýbrž na souhrnu výpovědi poškozené, pozorování svědka H., bezprostředních sdělení poškozené, poranění na jejím těle a nahrávky telefonického hovoru. 31. Totéž platí o námitce, že svědek H. obviněného při hlavním líčení nepoznal. Identifikace účastníků skutku nebyla založena na pozdějším poznání obviněného tímto svědkem, neboť nebylo sporné, že konflikt probíhal mezi obviněným a poškozenou a že svědek zasáhl právě do tohoto konfliktu. Soud prvního stupně navíc nepřevzal nejistou část výpovědi svědka o možném bití poškozené poté, co již ležela na zemi.
32. Ani námitky proti hodnocení nahrávky telefonického hovoru zjevný rozpor nezakládají. Okolnost, že poškozená věděla o pořizování nahrávky a mohla tomu přizpůsobit způsob vedení rozhovoru, je významná pro hodnocení důkazní síly záznamu, nikoli pro jeho procesní použitelnost. Soud prvního stupně nahrávku nehodnotil izolovaně, ale ve spojení s dalšími důkazy. Přihlédl nejen k tomu, jak obviněný reagoval na tvrzení poškozené, ale také k jeho vyjádření, že telefon a hodinky chtěl vypnout, protože měl za to, že jej poškozená nahrává. Toto vyjádření podporovalo zjištěný motiv jeho jednání. Důkazní význam nahrávky přitom nespočívá v tom, že by mlčení nebo neúplná reakce obviněného byly samy o sobě pokládány za přiznání, ale v tom, že obsah hovoru tvoří jeden z více vzájemně se podporujících důkazů. 33. Obviněný dále namítal, že soud prvního stupně bez odborného podkladu charakterizoval jeho osobnost jako narcistickou, manipulativní či agresivní. Nejvyšší soud přisvědčuje tomu, že takové hodnotící formulace nejsou samy o sobě vhodným prostředkem dokazování a nemohou nahrazovat skutková zjištění založená na provedených důkazech. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé, že závěr o vině nebyl na těchto hodnotících úvahách založen. Rozhodující skutková zjištění soudy odvodily z výpovědí poškozené a svědků, z listinných důkazů, ze záznamu telefonického hovoru i z dalších provedených důkazů. Uvedené formulace proto nebyly podstatným podkladem rozhodnutí a samy o sobě nezakládají porušení práva na spravedlivý proces. 34. Námitka porušení presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo rovněž není důvodná. Soudy nižších stupňů vysvětlily, proč pokládaly výpověď poškozené za věrohodnou a proč obhajobu obviněného nepřijaly. Jejich hodnocení není svévolné ani bez logické vazby na obsah důkazů.
K druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Za relevantní z hlediska § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naproti tomu třeba považovat námitku, že rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelném úředním záznamu o podaném vysvětlení. 36. Podle § 158 odst. 6 tr. ř. úřední záznam o podaném vysvětlení zásadně nelze v řízení před soudem použít jako důkaz, nestanoví-li trestní řád jinak. Pokud osoba, která vysvětlení podala, později vypovídá jako svědek, nelze jí úřední záznam přečíst ani jinak konstatovat jeho obsah. K použití úředního záznamu jako důkazu v řízení před soudem může dojít zejména za podmínek § 211 odst. 6 tr. ř., tedy se souhlasem státního zástupce a obviněného. Shodně se Nejvyšší soud vyslovil například v usneseních ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 579/2016, a ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1725/2016. V usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 461/2024, připomněl, že k obsahu záznamu o podaném vysvětlení nelze při dokazování ani rozhodování přihlížet, nejsou-li splněny zákonné podmínky jeho použití.
37. Z uvedené judikatury však nelze dovodit, že by pouhá jazyková podobnost skutkové věty s úředním záznamem bez dalšího prokazovala použití procesně nepoužitelného důkazu. Pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je rozhodné, zda soud skutečně založil určující skutkové zjištění na obsahu úředního záznamu, nebo zda tentýž závěr vyplývá z procesně použitelných důkazů. Skutková věta může jazykově navazovat na popis skutku obsažený v usnesení o zahájení trestního stíhání nebo v obžalobě. Rozhodující je její důkazní podklad, nikoli samotná formulační geneze. Porovnáním skutkové věty s dovoláním označenými protokoly lze zjistit určitou jazykovou podobnost mezi formulacemi skutkové věty a úředním záznamem o podaném vysvětlení poškozené. Samotná formulační shoda však ještě neprokazuje, že soud založil skutkové závěry na procesně nepoužitelném důkazu.
38. V posuzované věci podstatné jádro skutku z procesně použitelných důkazů vyplývalo. Poškozená ve svědecké výpovědi popsala, že obviněný se jí snažil odejmout telefon, že se o něj přetahovali, že jej získal do své moci a odmítl jí jej vrátit, následně se snažil získat hodinky, fyzicky na ni působil, při konfliktu se dostala na zem a hodinky jí strhl ze zápěstí. Její výpověď byla v hlavním líčení přečtena podle § 211 odst. 4 tr. ř. a byla v přípravném řízení opatřena za přítomnosti obhájkyně obviněného (č.l. 426). Další procesně použitelné důkazy potvrzovaly fyzický konflikt, pád poškozené, její žádost o přivolání policie, absenci jejího telefonu bezprostředně po skutku, tvrzení poškozené, že jí telefon obviněný odebral, a poranění vzniklá v časové souvislosti s incidentem. Nahrávka hovoru navíc zachytila výtku poškozené, že jí obviněný odebral telefon a hodinky, a jeho vysvětlení, že chtěl vypnout nahrávání. Rozhodující pro právní kvalifikaci přitom nebyly jednotlivé formulační detaily skutkové věty, nýbrž skutkový závěr, že obviněný fyzickou silou překonal odpor poškozené ve snaze získat telefon a následně hodinky do své dispozice. I kdyby některé dílčí okolnosti skutkové věty nebyly popsány totožnými slovy v procesně použitelné výpovědi poškozené, nemění to skutečnost, že procesně použitelné důkazy samy o sobě spolehlivě prokazují rozhodné znaky násilného jednání a úmyslu zmocnit se věci.
39. Dílčí rozdíl mezi skutkovou větou a svědeckou výpovědí poškozené v tom, zda jí telefon při přetahování vypadl, nebo zda povolila ruku a obviněný si jej vzal, není určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu. V obou případech zůstává podstatné zjištění, že obviněný použil fyzickou sílu k překonání odporu poškozené a získal telefon do své faktické dispozice. Obdobně rozdíl mezi formulací o povalení na zem a popisem strčení, při němž poškozená zakopla o nohu obviněného, nemění podstatné zjištění, že její pád nastal v přímé souvislosti s fyzickým jednáním obviněného při snaze získat hodinky.
40. Nejvyšší soud proto neshledal, že by rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelném důkazu. Nelze vyloučit, že soud prvního stupně zachoval ve skutkové větě formulační podobu skutku pocházející z přípravného řízení, avšak pro rozhodné okolnosti měl dostatečný podklad v důkazech provedených při hlavním líčení.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
41. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou podřaditelné námitky týkající se právního významu úmyslu dočasně odejmout telefon nebo hodinky za účelem zabránění nahrávání či přivolání policie, právního posouzení stržení hodinek jako zmocnění se cizí věci, naplnění zákonného znaku veřejného spáchání činu podle § 117 písm. b) tr. zákoníku, vztahu trestných činů loupeže a výtržnictví z hlediska tvrzené faktické konzumpce a subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky proti objektivní a subjektivní stránce loupeže a proti znaku napadení jiného u výtržnictví jsou pod tento dovolací důvod podřaditelné jen v rozsahu, v němž vycházejí ze skutku zjištěného soudy; nejsou podřaditelné tam, kde obviněný jejich nenaplnění dovozuje výlučně z vlastní verze, podle níž poškozenou nenapadl a její věci jí neodebral.
K právnímu posouzení zločinu loupeže
42. Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda a svoboda rozhodování napadeného, jednak majetek. 43. Ustálený výklad trestného činu loupeže vychází z toho, že násilím je použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného či očekávaného odporu. Nemusí jít o násilí vysoké intenzity ani o jednání, které poškozenému způsobí významnější újmu na zdraví. Loupež je dokonána již použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci; není nezbytné, aby se pachatel věci skutečně zmocnil nebo si ji následně ponechal. Podle ustálené judikatury může pachatel pojmout úmysl zmocnit se cizí věci i v průběhu násilí, které původně začal uskutečňovat z jiné pohnutky. O zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jde tehdy, jestliže pachatel během takového útoku pojme úmysl zmocnit se cizí věci a pokračující násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí použije jako prostředek k uskutečnění tohoto úmyslu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 510/2016, uveřejněné pod č. 3/2021 Sb. rozh. tr.).
44. Zjištěné jednání obviněného tyto znaky naplňuje. Obviněný se fyzickou silou snažil získat telefon, který poškozená držela a snažila se ubránit. Následně se obdobným způsobem snažil získat hodinky, přičemž poškozenou při překonávání jejího odporu povalil na zem a hodinky jí strhl ze zápěstí. Násilí tak bylo prostředkem k vyloučení dispozice poškozené s jejími věcmi. 45. Nedůvodná je námitka, že obviněný neměl zištný úmysl a telefon ani hodinky si nechtěl ponechat. Zákonným znakem loupeže není úmysl obohatit se ani úmysl trvale si věc přisvojit.
46. Zmocněním se cizí věci se rozumí získání faktické možnosti s ní nakládat při současném vyloučení osoby, která ji měla dosud ve své moci. Úmysl pachatele nemusí směřovat k trvalému přisvojení věci. Může se vztahovat i k jejímu přechodnému užívání, zničení, předání nebo jiné dočasné dispozici. Z hlediska § 173 odst. 1 tr. zákoníku proto není rozhodné, že obviněný chtěl telefon a hodinky získat jen proto, aby ukončil nahrávání nebo zabránil přivolání policie. Rozhodující je, že podle skutkových zjištění chtěl za použití násilí vyloučit dispozici poškozené s těmito věcmi a převzít je do vlastní faktické moci.
47. Z okolností skutku je současně zřejmý přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný podle skutkových zjištění vědomě použil fyzickou sílu proto, aby překonal odpor poškozené a získal telefon a hodinky do své moci. Ačkoli soudy výslovně nepoužily označení přímého úmyslu, konkrétní obsah zavinění ve svých rozhodnutích popsaly dostatečně.
48. Ani námitka vztahující se ke stržení hodinek není důvodná. Ze skutkové věty nevyplývá pouhé rozepnutí řemínku bez převzetí věci do dispozice, nýbrž násilné odnětí hodinek ze zápěstí poškozené a jejich vyjmutí z její faktické moci. Právě tím se obviněný hodinek zmocnil. Není rozhodné, jak dlouho je následně držel ani zda byly poškozené později vráceny.
49. Právní posouzení skutku jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je proto správné.
K právnímu posouzení přečinu výtržnictví
50. Přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného. 51. Trestný čin výtržnictví chrání především veřejný klid, veřejný pořádek a pokojné občanské soužití. Z ustáleného výkladu vyplývá, že ne každé napadení jiného na veřejně přístupném místě má automaticky povahu výtržnosti. Vedle místa činu je nutné zohlednit způsob a intenzitu útoku, jeho pohnutku, následky, průběh, reakci okolí a to, zda jednání zasáhlo veřejnou sféru a vyjadřovalo svévoli, bezohlednost nebo neúctu k pravidlům občanského soužití (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, uveřejněný pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, uveřejněné pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 4. 1970, sp. zn. 3 Tz 14/70, uveřejněného pod č. 29/1970 Sb. rozh. tr.).
52. Zvláštní obezřetnost je namístě, vznikne-li fyzický konflikt z konkrétního osobního, rodinného nebo partnerského sporu. Osobní motivace sama o sobě kvalifikaci podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nevylučuje, soud však musí vysvětlit, v čem jednání přesáhlo individuální konflikt a zasáhlo veřejný pořádek. Nestačí pouze konstatovat, že k napadení došlo na veřejně přístupném místě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, uveřejněný pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2015, uveřejněné pod č. 27/2016 Sb. rozh. tr.).
53. Událost se odehrála na veřejné cestě vedoucí podél městského parku, tedy na místě veřejnosti přístupném. Tento zákonný znak byl naplněn bez ohledu na to, zda byly splněny také podmínky spáchání činu veřejně podle § 117 písm. b) tr. zákoníku. Ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku stanoví obě okolnosti alternativně.
54. Uvedený přesah z individuálního konfliktu do veřejné sféry byl v nynější věci dán souhrnem okolností, nikoli samotným místem činu. Událost měla probíhat po delší dobu na veřejné cestě podél městského parku, byla hlasitá, obviněný opakovaně bránil poškozené v odchodu, přetahoval se s ní o dvě věci a povalil ji na zem. Poškozená volala o pomoc, konflikt sledovaly další osoby, které se zastavily z obavy z jeho dalšího průběhu, zasáhly do něj a přivolaly policii. Jednání proto podle zjištěného skutku přesáhlo rámec soukromé partnerské rozepře a reálně narušilo veřejný klid. Nejvyšší soud touto úvahou nenahrazuje skutková zjištění soudů nižších stupňů ani nedoplňuje skutkový stav. Pouze systematicky shrnuje okolnosti, které již byly soudy nižších stupňů zjištěny a z nichž právní závěr o výtržnické povaze jednání vyplývá.
55. Závěry soudů nižších stupňů jsou v tomto směru stručné, neboť se soustředily převážně na veřejně přístupné místo a přítomnost svědků. Ve spojení skutkové věty a odůvodnění obou rozhodnutí však obsahují dostatečné okolnosti umožňující závěr o samostatném zásahu do veřejného pořádku. Nejde tedy pouze o nahrazení chybějícího znaku výtržnosti odkazem na místo činu.
56. Podle § 117 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán veřejně, jestliže jej pachatel spáchá před nejméně třemi současně přítomnými osobami. Do uvedeného počtu lze zahrnout také osobu poškozenou. Není nezbytné, aby všechny přítomné osoby jednání skutečně vnímaly ve všech jeho podrobnostech nebo je sledovaly z totožného místa a úhlu; postačuje jejich současná přítomnost a objektivní možnost jednání pachatele postřehnout a porozumět jeho významu. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1149/2010, a ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1341/2016).
57. V posuzované věci nebylo nutné, aby byli relevantnímu jednání současně přítomni všichni tři nezúčastnění svědci. Do počtu osob podle § 117 písm. b) tr. zákoníku se započítává také poškozená, která byla jednání obviněného bezprostředně přítomna a vnímala je. Pro naplnění uvedeného znaku proto postačovalo, že byli současně přítomni poškozená a dva další svědci, zejména N. B. a H. K. Skutečnost, že tito svědci sledovali konflikt z odlišných míst a nezaznamenali všechny jeho dílčí fáze, se týká důkazní hodnoty jejich výpovědí, nikoli jejich postavení jako současně přítomných osob, pokud měli objektivní možnost jednání vidět nebo slyšet.
58. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že svědkyně B. a svědek K. byli přítomni konfliktu obviněného s poškozenou, vnímali jejich hádku a pohyb na cestě a nejméně svědkyně B. zaznamenala také pád poškozené. Spolu s poškozenou tak šlo nejméně o tři současně přítomné osoby schopné jednání vnímat. Pozdější či částečně se překrývající přítomnost svědka H. tento závěr dále podporuje, avšak pro dosažení zákonného počtu již není nezbytná.
59. Závěr soudů, že obviněný čin spáchal veřejně ve smyslu § 117 písm. b) tr. zákoníku, je proto v souladu s komentářovým výkladem a judikaturou. Soudům však lze vytknout, že dostatečně nerozvedly, zda všichni tři nezúčastnění svědci byli současně přítomni právě relevantnímu napadení poškozené a byli schopni jej vnímat. Soudy se omezily na závěr, že obviněný jednal před třemi osobami, ačkoli jednotliví svědci sledovali incident z různých míst a v rozdílném rozsahu. Bylo na místě se tímto zabývat podrobněji. Nicméně i tyto závěry jsou dostačující proto, aby Nejvyšší soud shledal naplnění i znaku „veřejně“. Vedle toho byl čin nepochybně spáchán také na místě veřejnosti přístupném, neboť se odehrál na veřejné cestě podél městského parku. Obě alternativy uvedené v § 358 odst. 1 tr. zákoníku tak byly podle skutkových zjištění naplněny.
60. Právní posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku proto obstojí, byť odůvodnění soudů nižších stupňů mohlo přesvědčivěji rozlišit mezi samotným napadením poškozené a jeho samostatným dopadem na veřejný pořádek.
K jednočinnému souběhu
61. Obviněný namítl, že jednočinný souběh zločinu loupeže a přečinu výtržnictví je vyloučen z důvodu faktické konzumpce. 62. Uvedené trestné činy chrání rozdílné objekty. Loupež chrání osobní svobodu a majetek, zatímco výtržnictví veřejný klid a veřejný pořádek. Jednočinný souběh proto není obecně vyloučen, jestliže jednání vedle násilného zmocňování se cizí věci dosáhne také intenzity výtržnosti zasahující veřejnou sféru.
63. Odvolací soud v této souvislosti správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 4 Tdo 257/2014. Smyslem tohoto odkazu je, že jednočinný souběh loupeže a výtržnictví není obecně vyloučen, neboť skutkové podstaty chrání rozdílné objekty. Samotný obecný závěr o možnosti souběhu však nenahrazuje posouzení, zda v konkrétní věci násilné jednání představovalo také samostatně významný zásah do veřejného pořádku.
64. Faktická konzumpce by mohla přicházet v úvahu tehdy, kdyby narušení veřejného pořádku bylo pouze obvyklým a málo významným vedlejším důsledkem násilí použitého při loupeži. V posuzované věci však veřejný dopad podle skutkových zjištění spočíval v delším a hlasitém konfliktu na veřejné cestě, volání poškozené o pomoc, obavách a aktivním zásahu dalších osob a přivolání policie. Za těchto okolností měl zásah do veřejného pořádku samostatný význam a nebyl trestným činem loupeže plně konzumován.
K subsidiaritě trestní represe
65. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. 66. Zásada subsidiarity trestní represe má vedle zákonné roviny také ústavní rozměr. Ústavní soud opakovaně vyložil, že trestní právo představuje krajní prostředek ochrany právních statků a nemá být použito tam, kde konkrétní čin sice formálně naplňuje znaky trestného činu, avšak vzhledem ke zvláštním okolnostem nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti a ochranu dotčených zájmů lze účinně zajistit jinými prostředky (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16).
67. Zvláštní význam má pro nyní projednávanou věc nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26. Ústavní soud v něm připomněl, že v hraničních případech musí trestní soudy pečlivě zkoumat širší kontext jednání, konkrétní míru společenské škodlivosti a možnost uplatnění jiné právní odpovědnosti. Posuzoval přitom konflikt vzniklý poté, co poškozená přes nesouhlas jiné osoby pořizovala mobilním telefonem nahrávku v prodejně; jednání stěžovatele spočívalo v hození malé poloprázdné lahve, použití baseballové pálky ke strčení a ve výzvách, aby poškozená přestala natáčet a odešla. Ústavní soud zrušil odsuzující rozhodnutí pro nedostatečné posouzení subsidiarity trestní represe.
68. Nález sp. zn. IV. ÚS 455/26 nelze na nynější věc aplikovat mechanicky. V tam posuzované věci šlo podle skutkového popisu o reakci provozovatele prodejny na pokračující pořizování záznamu uvnitř jeho provozovny, přičemž poškozená po prvním opuštění prodejny znovu vstoupila dovnitř. V nynější věci naproti tomu poškozená podle skutkových zjištění chtěla prostřednictvím telefonu přivolat policii, snažila se konflikt ukončit a odejít, obviněný jí v odchodu bránil, opakovaně použil fyzickou sílu k získání dvou zařízení, povalil ji na zem a způsobil jí poranění. Konflikt navíc probíhal na veřejné cestě a vedl k zásahu dalších osob a k přivolání policie.
69. Uvedené odlišnosti zvyšují společenskou škodlivost nyní posuzovaného jednání v několika směrech. Jednání obviněného zasáhlo osobní svobodu poškozené, její svobodu přivolat pomoc, její tělesnou integritu i majetkovou dispozici se dvěma věcmi. Nešlo o jednorázové málo intenzivní reagování na pokračující pořizování nahrávky uvnitř prostoru ovládaného pachatelem, nýbrž o opakované násilí na veřejném místě směřující mimo jiné k zabránění poškozené přivolat policii. Nyní posuzovaný skutek proto není hraničním případem srovnatelným s věcí řešenou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 455/26.
70. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., uvádí, že subsidiarita trestní represe není samostatným znakem trestného činu, nýbrž interpretačním a aplikačním principem. Pouhá existence jiné právní odpovědnosti trestní odpovědnost nevylučuje. K jejímu vyloučení může dojít tehdy, je-li jiný prostředek schopen dostatečně naplnit reparační a preventivní funkci a represivní funkce není v konkrétních okolnostech nezbytná.
71. Ve vztahu ke zločinu loupeže nynější případ svou intenzitou nevybočuje směrem dolů z běžných případů této skutkové podstaty natolik, aby postačila odpovědnost podle jiného právního předpisu. Byť obviněný nebyl veden zištnou pohnutkou a věci neměl v úmyslu trvale si ponechat, podle zjištěného skutku opakovaně použil násilí k překonání odporu poškozené, bránil jí v odchodu a v přivolání policie, povalil ji na zem a způsobil jí poranění. Trestněprávní ochrana osobní svobody poškozené zde nemůže být nahrazena pouze přestupkovým nebo soukromoprávním prostředkem.
72. Ve vztahu k přečinu výtržnictví je úvaha o subsidiaritě užší a navazuje na posouzení samotného znaku výtržnosti. Ani zde však nešlo o krátkou a málo intenzivní partnerskou rozepři bez dopadu na okolí. Konflikt byl podle zjištění soudů hlasitý, probíhal po určitou dobu, zahrnoval opakované násilí a pád poškozené, vyvolal volání o pomoc, obavy přítomných osob, jejich aktivní zásah a přivolání policie. Za těchto okolností nelze uzavřít, že by ochrana veřejného pořádku byla dostatečně zajištěna pouze odpovědností podle jiného právního předpisu.
73. Soudy nižších stupňů posoudily subsidiaritu trestní represe poměrně stručně a odvolací soud nemohl podrobně reagovat na nález sp. zn. IV. ÚS 455/26, který byl vydán téhož dne jako jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud však tento pozdější judikatorní vývoj při rozhodování o dovolání zohlednil. Po porovnání nynějšího skutku s kritérii uvedenými v citovaném nálezu dospěl k závěru, že odlišnosti v intenzitě, průběhu a chráněných zájmech jsou natolik podstatné, že závěr o potřebě trestněprávní reakce obstojí.
74. I tyto námitky obviněného byly tudíž shledány neopodstatněnými.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
75. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je uplatněn v akcesorické variantě a jeho případná důvodnost závisí na existenci vady podle § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. U všech obsahově relevantních námitek přitom jejich podřaditelnost pod zákonný dovolací důvod sama o sobě neznamená, že jsou po věcné stránce opodstatněné. 76. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho druhé, akcesorické variantě. Tvrdil, že jeho řádný opravný prostředek byl zamítnut, ačkoli v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
77. Tato varianta dovolacího důvodu nemá samostatný obsah nezávislý na vadách předcházejícího řízení. Její naplnění předpokládá, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu skutečně existovala některá z vad uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Samotné zamítnutí odvolání po věcném přezkoumání tento dovolací důvod nezakládá.
78. Protože Nejvyšší soud po věcném přezkoumání relevantních námitek neshledal vadu podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř., nemohl být naplněn ani odvozený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.Závěr
79. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného A. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 9. 2026
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu