Plný text
7 Tdo 704/2026-1120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 9. 2026 o dovolání obviněného Mgr. R. D. podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 11 To 32/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 149/2025 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. R. D. odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 11. 2025, č. j. 1 T 149/2025-1024, byl obviněný Mgr. R. D. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců s tím, že výkon trestu byl podle podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků a obviněnému byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
2. Jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Příbrami skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jediný jednatel obchodní společnosti BAMBERGANA Trade Consulting, s. r. o., se sídlem v Příbrami v době od září 2019 do prosince 2019 a v době od dubna 2020 do září 2020 v rozporu s ustanoveními § 72 odst. 1, § 11 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v daňových přiznáních podaných u Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územního pracoviště v Příbrami, neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z 26 zdanitelných plnění specifikovaných ve výroku o vině (body 1-9, 10a výroku o vině) a nezahrnul do daňového přiznání a neodvedl daň z přidané hodnoty z pořízeného zboží za 2 zdanitelná plnění specifikovaná ve výroku o vině (bod 10b výroku o vině), čímž zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši 5 135 973 Kč.
3. Odvolání, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2026, č. j. 11 To 32/2026-1076, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
4. Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně posoudily otázku vzniku daňové povinnosti. Poukázal na to, že materiálně šlo o třístranný obchod, i když nebyly splněny všechny jeho formální náležitosti. Dodal, že se jednalo o přeshraniční transakce, při kterých bylo zboží přepravováno z Maďarska na Slovensko, aniž překročilo hranice České republiky. Zdůraznil, že zboží nakoupil i prodal bez daně z přidané hodnoty, že daň nebyla součástí fakturované ceny a že Česká republika jeho obchodní společnosti žádný odpočet daně nevyplatila. Vytkl, že soudy nevyřešily spolehlivě otázku, zda, proč a v jakém rozsahu vznikla v České republice povinnost přiznat daň a zda daň byla v České republice skutečně zkrácena. S argumentací odkazující na ustanovení § 11, § 16, § 17 zákona o dani z přidané hodnoty prezentoval názor, že nešlo o skutečné zkrácení daně, že daň v České republice zkrátit vůbec ani nemohl, protože existence daňové povinnosti v České republice nebyla postavena najisto. Část námitek zaměřil na rozlišení znaků trestného činu, jimiž jsou „zkrácení daně“ a „vylákání daňové výhody“, přičemž uvedl, že soudy se nevypořádaly s rozdílností těchto znaků. Další námitky obviněného byly založeny na tom, že neměl úmysl zkrátit daň z přidané hodnoty a že závěr soudů o jeho úmyslném zavinění je ve zjevném rozporu s důkazy. V této spojitosti označil nesprávnost daňových přiznání za pouhou formální chybu spočívající v tom, že předmětná plnění nebyla vykázána jako třístranné obchody, ačkoli materiálně šlo o transakce tomu odpovídající. Uvedl, že o uplatnění nároku na odpočet daně rozhodovala účetní E. K. Zmínil také, že odvolací soud nedůvodně odmítl provést jím navrhované důkazy. Těmi měly být znalecký posudek nebo odborné vyjádření k otázce, zda předmětné transakce materiálně naplňovaly znaky třístranného obchodu, jaký byl správný režim daně z přidané hodnoty, zda a kdy mohla vzniknout česká daňová povinnost a zda a v jaké výši mohl vzniknout neoprávněný odpočet, dále doplňující výslech svědkyně E. K. k postupu při vykazování daně z přidané hodnoty a konečně důkazy k otázce, zda zboží bylo předmětem daně ve státě ukončení přepravy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Příbrami věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání podrobně rozebral ustanovení § 11 odst. 2, 4, § 17, § 102 zákona o dani z přidané hodnoty a konstatoval, že nebyly splněny podmínky nároku na odpočet daně. Připustil, že obchodování obviněného vykazovalo určité znaky třístranného obchodu, avšak zdůraznil, že předměty plnění nebyly dodány do České republiky, jak bylo deklarováno správci daně tím, že bylo vykazováno jejich pořízení z jiného členského státu Evropské unie, naskladnění do tuzemska a následné dodání do jiného členského státu. K subjektivní stránce činu uvedl, že u obviněného šlo přinejmenším o nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť měl dlouholeté podnikatelské zkušenosti s přeshraničním obchodováním, byl jednatelem více obchodních společností v České republice i ve Slovenské republice a byl členem dozorčí rady společnosti zabývající se činností podnikatelských, organizačních a ekonomických poradců. Státní zástupce se ztotožnil s tím, že byly zamítnuty důkazní návrhy obviněného jako nadbytečné. Dovolání obviněného označil za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
6. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou, v níž setrval na podaném dovolání s tím, že vyjádření státního zástupce nijak nevyvrací jeho dovolací námitky. Uvedl, že faktický pohyb zboží z Maďarska na Slovensko byl v daňových tvrzeních zachycen způsobem, který neodpovídal skutečnému průběhu obchodů, avšak nejednalo se o fiktivní obchody, ale o „možné nesprávné daňové zachycení … uskutečněných přeshraničních obchodů“. K tomu dodal, že posuzované transakce považoval za přeshraniční třístranné obchody bez české daně z přidané hodnoty a že jejich odlišné zachycení v daňových přiznáních, která vyhotovila účetní, nebylo výsledkem jeho pokynu. Z toho pak vyvozoval nedostatek svého úmyslného zavinění. Poukázal na to, že vyjádřením k otázce úmyslu státní zástupce nahrazoval nedostatečné odůvodnění závěru soudů. K neprovedeným navrhovaným důkazům uvedl, že směřovaly k rozhodným skutečnostem, takže měly být provedeny. Obviněný v replice znovu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.
8. Z obsahu dovolacích námitek je patrno, že směřují proti té části výroku o vině, v níž se jednalo o neoprávněné uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v souvislosti s obchody popsanými v bodech 1-9, 10a, a že se netýkají zkrácení daně v souvislosti s obchody popsanými v bodě 10b.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
10. S tímto dovolacím důvodem obviněný spojil námitky proti tomu, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení důkazů. Krajský soud v Praze tento postup odůvodnil nadbytečností navrhovaných důkazů, což lze akceptovat.
11. Podstatou toho, co podle důkazních návrhů obviněného mělo být objasněno znaleckým posudkem nebo odborným vyjádřením, je řešení právních otázek, což přísluší soudu, nikoli znaleckému posudku nebo odbornému vyjádření. Skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení daňové povinnosti dostatečně jasně vyplývají ze samotných daňových přiznání a z listin dokládajících průběh příslušných obchodů.
12. Svědkyně E. K. byla jako svědkyně v původním řízení vyslechnuta, potvrdila, že jako účetní zpracovávala daňová přiznání a odevzdávala je finančnímu úřadu, avšak zároveň z její výpovědi vyplývá, že při tom postupovala podle pokynů obviněného. V tomto ohledu její výpověď nevyžaduje žádné další doplnění. Obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti BAMBERGANA Trade Consulting, s. r. o., při obchodním vedení měl přehled o hospodaření společnosti, měl zájem na minimalizaci daně z přidané hodnoty a v tomto kontextu nutně věděl, že společnost daň z přidané hodnoty v souvislosti s předmětnými obchody neplatí, přičemž tento stav trval delší dobu v řadě zdaňovacích období. Za tohoto stavu je výpověď svědkyně v části, v níž uvedla, že postupovala podle pokynů obviněného, logická, přesvědčivá a představuje dostatečný podklad pro závěr, že to, v jaké podobě byla daňová přiznání podána, bylo výsledkem pokynů obviněného.
13. Pokud jde o důkazy směřující k objasnění otázky, zda zboží bylo předmětem daně ve státě ukončení přepravy, tj. ve Slovenské republice, obviněný takové důkazy nijak nespecifikoval a neuvedl, o jaké konkrétní důkazy by mělo jít. I tak jejich nadbytečnost vyplývá z toho, že neoprávněnost odpočtu daně z přidané hodnoty nesouvisela se samotnou objektivní skutečností případného zdanění ve Slovenské republice, ale byla podmíněna tím, že obviněný jednající za obchodní společnost BAMBERGANA Trade Consulting, s. r. o., neprokázal, že „pořízení zboží z jiného členského státu bylo předmětem daně v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží“ (viz § 11 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty). Tato podmínka odpočtu daně evidentně nebyla splněna, a to ani dodatečně na výzvu finančního úřadu. Navíc lze dodat, že z obsahu spisu vyplývá, že příslušný finanční úřad se bezúspěšně snažil zjistit a dohledat, kam a komu bylo zboží dodáno. Na základě mezinárodního dožádání identifikoval maďarské dodavatele a od nich získal zprávy, daňové doklady a přepravní listy. Nepodařilo se však získat doklady o tom, že by zboží bylo dále prodáno a kam.
14. Pokud obviněný namítl zjevný rozpor závěru soudů o jeho úmyslu s důkazy, nejde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tím nevymezil zjevný rozpor žádného skutkového zjištění s obsahem provedených důkazů a svůj nesouhlas se závěrem soudů koncipoval obsahově tak, že jeho úmysl ze skutkových zjištění nevyplývá. To spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
17. Právní posouzení skutku bylo spojeno s aplikací zákona o dani z přidané hodnoty, tj. zákona č. 235/2004 Sb. V dalším textu tohoto usnesení Nejvyšší soud při citacích tohoto zákona vycházel ze znění účinného v době spáchání posuzovaného skutku.
18. Podle obviněného se jednalo o zboží, které jeho obchodní společnost jako pořizovatel v třístranném obchodě nakoupila v Maďarsku a prodala konečnému odběrateli ve Slovenské republice s tím, že zboží bylo dopraveno z Maďarska přímo do Slovenské republiky, aniž se dostalo na území České republiky. Obviněný vysvětlil tento obchod tak, že zboží koupil bez daně z přidané hodnoty a prodal bez daně z přidané hodnoty. Namítaný průběh obchodu ovšem nebyl způsobilý odůvodnit odpočet daně.
19. V přiznáních k dani z přidané hodnoty bylo deklarováno „pořízení zboží z jiného členského státu“, což bylo v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty. Podle tohoto ustanovení, na které tiskopis přiznání k dani z přidané hodnoty v příslušném řádku výslovně odkazoval, se pořízením zboží z jiného členského státu pro účely tohoto zákona rozumělo nabytí práva nakládat jako vlastník se zbožím od osoby registrované k dani v jiném členském státě, která nebyla osvobozenou osobou, pokud bylo zboží odesláno nebo přepraveno z jiného členského státu do členského státu od něj odlišného pořizovatelem, kterým se pro účely tohoto zákona rozuměla osoba, která pořizuje zboží z jiného členského státu. V návaznosti na to byla v přiznáních k dani z přidané hodnoty uvedena příslušná daň na výstupu. Potud byla přiznání k dani z přidané hodnoty ve shodě se zákonem.
20. Tiskopis přiznání k dani z přidané hodnoty na řádku označeném jako „pořízení zboží z jiného členského státu“ odkazoval také na ustanovení § 17 odst. 6 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty. Podle tohoto ustanovení pořízení zboží z jiného členského státu, které bylo uskutečněno prostřední osobou v tuzemsku, při užití zjednodušeného postupu v třístranném obchodu bylo osvobozeno od daně za podmínky, že kupující byl povinen přiznat daň u dodání zboží uskutečňovaného prostřední osobou jako při pořízení zboží z jiného členského státu. Citované ustanovení však nebylo v dané věci použitelné, protože postup podle § 17 jako celku byl vyloučen již tím, že se nejednalo o třístranný obchod, při kterém by pořízení zboží z jiného členského státu bylo uskutečněno prostřední osobou za účelem následného dodání zboží v tuzemsku. Ustanovení § 17 zákona o dani z přidané hodnoty bylo aplikovatelné výhradně na třístranný obchod, u kterého byly odeslání nebo přeprava zboží ukončeny na území České republiky. Přiznání k dani podle § 17 odst. 6 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty podával ten, kdo byl v případě třístranného obchodu kupujícím, tj. konečným kupujícím, v České republice. Argumentace obviněného ustanovením § 17 zákona o dani z přidané hodnoty je z uvedených důvodů nepřiléhavá. Obviněný ostatně nikde nedeklaroval, že by mělo jít o třístranný obchod, ani to nijak nepředstíral (ostatně i v přepravních listech bylo uváděno místo dodání v České republice). S tím koresponduje také okolnost, že nepodal souhrnné hlášení, v němž by jeho obchodní společnost jako prostřední osoba uvedla podle § 102 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty dodání zboží kupujícímu při zjednodušeném postupu při dodání zboží uvnitř území Evropské unie formou třístranného obchodu.
21. Další postup ve vyměření daně již byl v rozporu se zákonem, neboť obviněný uplatnil, resp. nechal uplatnit, odpočet daně v plné výši a v tomto rozsahu snížil daň, přičemž pro odpočet nebyly splněny podmínky stanovené v § 11 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty. Podle druhé věty tohoto ustanovení bylo-li místo plnění stanoveno podle věty první v tuzemsku, pořizovatel neměl nárok na odpočet daně uplatněné při tomto pořízení zboží z jiného členského státu. V dané věci místem plnění bylo tuzemsko. Podle první věty ustanovení § 11 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty za místo plnění při pořízení zboží z jiného členského státu se považoval členský stát, který vydal daňové identifikační číslo, pod nímž pořizovatel zboží pořídil, pokud ukončení odeslání nebo přepravy zboží bylo v členském státě odlišném od členského státu, který vydal toto identifikační číslo, a jestliže pořizovatel neprokázal, že pořízení zboží z jiného členského státu bylo předmětem daně v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží. Se zřetelem k tomuto ustanovení se za místo plnění považovala Česká republika, i když fyzicky bylo zboží dodáno z Maďarska přímo do Slovenské republiky, a obchodní společnost, za kterou jednal obviněný, neměla nárok na odpočet daně. Pro úplnost je třeba zmínit ustanovení § 11 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, podle něhož pokud bylo pořízení zboží z jiného členského státu předmětem daně podle odstavce 1 v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží následně potom, co bylo předmětem daně v tuzemsku podle odstavce 2, byl pořizovatel oprávněn snížit základ daně o základ daně, z kterého byla odvedena daň v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy, přičemž pro snížení základu daně platil obdobně § 42. Z odkazu na § 42 je zřejmé, že se nejednalo o odpočet daně, ale o opravu základu daně a opravu výše daně. To znamená, že případná objektivní okolnost, že zboží bylo předmětem daně ve Slovenské republice, sama o sobě nemohla být v České republice důvodem odpočtu daně, ale nanejvýš důvodem opravy základu daně a opravy výše daně postupem podle § 42 zákona o dani z přidané hodnoty, ovšem též za předpokladu, že by obviněný disponoval doklady prokazujícími, že daň byla ve Slovenské republice odvedena (takovými doklady obviněný nedisponoval).
22. Obviněný v přiznáních k dani z přidané hodnoty předstíral, že zboží bylo dopraveno do České republiky, zde naskladněno a posléze vyvezeno do jiného členského státu Evropské unie. V přiznáních k dani z přidané hodnoty na řádku označeném jako „dodání zboží do jiného členského státu (§ 64)“ obviněný vykázal, resp. nechal vykázat hodnotu plnění s místem plnění mimo tuzemsko s nárokem na odpočet daně. Z výslovného odkazu na § 64 zákona o dani z přidané hodnoty je ovšem jasné, že pro odpočet daně musely být splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Podle § 64 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty dodání zboží do jiného členského státu plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě, které bylo odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou, bylo osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě nebylo předmětem daně. Odpočet daně podle § 64 zákona o dani přidané hodnoty v posuzované věci nepřicházel v úvahu proto, že zboží nebylo odesláno nebo přepraveno z tuzemska, tj. z České republiky, kde se v žádném stadiu předmětných obchodů fyzicky vůbec nenacházelo.
23. O daňové povinnosti obchodní společnosti, za kterou jednal obviněný, nemůže být žádných pochyb. Povinnost této obchodní společnosti k dani z přidané hodnoty jasně vyplývá z uvedených okolností. Tím pádem odpadá jakákoli opodstatněnost námitek v tom smyslu, že daň nemohla být zkrácena.
24. Ke zkrácení daně z přidané hodnoty došlo tím, že obviněný uplatnil, resp. nechal uplatnit odpočet daně, který byl neoprávněný, protože pro něj nebyl žádný zákonný důvod. Podle § 135 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, je daňový subjekt povinen v řádném daňovém tvrzení sám vyčíslit daň. Podle § 139 odst. 1 daňového řádu daň lze vyměřit mimo jiné na základě daňového přiznání. Při tomto způsobu vyměření daně má daňové přiznání zásadní význam a v podstatě nahrazuje formální rozhodnutí správce daně (finančního úřadu), protože ten podle § 140 odst. 1 daňového řádu nemusí činit rozhodnutí platebním výměrem. Rozsah zkrácení daně byl v posuzované věci zjištěn jako součet neoprávněně uplatněných odpočtů daně u jednotlivých obchodů.
25. Námitky obviněného, jimiž se snažil zpochybnit naplnění subjektivní stránky trestného činu, jsou evidentně bez opodstatnění. Již ze samotné výpovědi obviněného, podle které obchodoval stylem „bez daně koupil – bez daně prodal“, je zřejmé, že se chtěl vyhnout dani z přidané hodnoty. Obviněný jinak měl dlouholeté podnikatelské zkušenosti zahrnující také oblast přeshraničního obchodování, byl jednatelem řady obchodních společností v České republice a ve Slovenské republice, působil v dozorčí radě společnosti zabývající se činností podnikatelských, organizačních a ekonomických poradců a v této spojitosti získal znalosti potřebné k tomu, aby se náležitě orientoval v problematice daně z přidané hodnoty při obchodování se zahraničím. Posuzované případy obviněný v přiznáních k dani z přidané hodnoty ani nevydával za třístranný obchod, protože mu bylo jasné, že jeho obchodní společnost nemá nárok na odpočet daně, a proto se toho snažil dosáhnout tím, že předstíral vývoz zboží z České republiky, čímž do daňových přiznání vnesl výrazně podvodný prvek. K předmětným obchodům obviněný použil obchodní společnost, která jinak žádnou další činnost nevyvíjela a v které svůj podíl posléze převedl na jinou osobu s rysy tzv. bílého koně. Celkové okolnosti případu, zvolený mechanismus zkrácení daně a dostatečně rozsáhlé zkušenosti obviněného s daňovou problematikou v souhrnu plně odůvodňují závěr o jeho úmyslném zavinění. Soudy sice výslovně neuvedly, kterou z forem úmyslu podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného shledaly, ale z toho, na základě jakých skutkových zjištění závěr o úmyslu učinily, je zřejmé, že šlo o tzv. přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, při kterém obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Rozhodně nešlo o žádné mylné zvolení neodpovídajícího daňového režimu, jak celou záležitost prezentoval obviněný.
26. Námitky, jimiž obviněný poukazoval na pojmy „zkrácení daně“ a „vylákání daňové výhody“, se míjejí s podstatou posuzované věci. Ze znění tzv. právní věty výroku o vině vyplývá, že obviněný byl uznán vinným jednáním, jímž ve značném rozsahu „zkrátil daň“. Žádná část jednání obviněného nebyla posouzena tak, že by „vylákal výhodu na dani“ ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněný v souvislosti s pojmem „vylákání daňové výhody“ namítl, že mu nebyl vyplacen žádný nadměrný odpočet, nemá to žádný význam. V dané věci byl neoprávněný odpočet prostředkem ke snížení daně oproti její správné výši, tj. ke zkrácení daně. O nadměrný odpočet, který vzniká, je-li daň na vstupu vyšší než daň na výstupu, a který je při splnění dalších podmínek vrácen daňovému subjektu, se vůbec nejednalo.
27. Právní posouzení skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nevykazuje vady vytýkané v podaném dovolání. Rozsudek Okresního soudu v Příbrami, jímž byl obviněný uznán vinným tímto trestným činem, tudíž není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. Takovým rozhodnutím není ani usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného.
28. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
30. V uvedené variantně je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v dané věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Závěrem
31. Z důvodů vyložených v předcházejících částech tohoto usnesení Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
32. Nad rámec rozhodnutí o podaném dovolání Nejvyšší soud podotýká, že se nezabýval jinými výroky než výrokem o vině. Zrušení výroku o trestu a výroku o náhradě škody se obviněný domáhal jen v důsledku navrhovaného zrušení výroku o vině. Proti samotným výrokům o trestu a náhradě škody obviněný jinak žádné námitky neuplatnil, takže Nejvyšší soud neměl v dovolání podklad k tomu, aby je přezkoumával.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Josef Mazák předseda senátu