Plný text
7 Tdo 720/2026-1213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2026 o dovolání obviněného M. M. podanému proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2026, sp. zn. 9 To 123/2026, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 3/2026, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 6 T 3/2026, uznal obviněného M. M. vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Za tento zločin mu uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 84 tr. zákoníku podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu, podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání pěti let a podle § 85 odst. 4 tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřené omezení spočívající zejména v povinnosti podle svých sil uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil, a dále v povinnosti dostavit se na výzvu k probačnímu úředníkovi a předkládat mu doklady prokazující řádný způsob života. Dále jej zavázal podle § 228 odst. 1 tr. ř. k náhradě škody. 2. Uvedeného trestného činu se dopustil v podstatě tím, že v době od 3. 5. 2021 do 9. 10. 2023 v Praze XY, XY XY, jako zaměstnanec Úřadu městské části Praha XY na pozici veřejného opatrovníka, mezi jehož základní povinnosti patřila řádná správa majetku opatrovanců, prostřednictvím pokladny Úřadu městské části Praha XY a v jednom případě z bankovního účtu opatrovance, předstíraje, že peníze vybírá pro opatrovance, si postupně nechal vyplatit z peněz jim svěřených částku v celkové výši 3 943 850 Kč, kterou si ponechal pro svou potřebu, přičemž v případech neoprávněných výplat z pokladny nejprve padělal podpis opatrovance na výdajovém pokladním dokladu, jímž deklaroval předání příslušné částky konkrétnímu opatrovanci, následně po předložení takto padělaného dokladu požádal o proplacení dané částky z pokladny a převzetí peněz pro konkrétního opatrovance vždy stvrdil svým podpisem na výdajovém pokladním dokladu vystaveném pokladníkem úřadu. Tímto způsobem vůči A. Š. v době od 3. 5. 2021 do 16. 3. 2022 padělal celkem 22 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 205 150 Kč, vůči M. K. v době od 22. 3. 2022 do 21. 8. 2023 padělal celkem 54 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 453 000 Kč, vůči P. B. v době od 22. 4. 2022 do 23. 8. 2022 padělal celkem 15 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 106 000 Kč, vůči S. B. v době od 22. 4. 2022 do 3. 7. 2023 padělal celkem 37 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 219 000 Kč, vůči K. B. v době od 25. 4. 2022 do 27. 9. 2022 padělal celkem 10 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 76 000 Kč, vůči B. K. v době od 18. 5. 2022 do 15. 7. 2022 padělal celkem 2 výdajové pokladní doklady a nechal si vyplatit částku 15 000 Kč, vůči H. H. v době od 20. 5. 2022 do 15. 5. 2023 padělal celkem 33 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 265 500 Kč, vůči P. D. v době od 31. 5. 2022 do 9. 10. 2023 neoprávněně získal částku 1 575 700 Kč, z toho v době od 31. 5. 2022 do 21. 8. 2023 padělal celkem 43 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 325 000 Kč z pokladny úřadu a v době od 27. 7. 2023 do 9. 10. 2023 vybral v hotovosti částku 1 250 700 Kč z běžného účtu poškozeného, k němuž měl jako opatrovník dispoziční právo, vůči P. R. v době od 2. 9. 2022 do 1. 11. 2022 padělal celkem 7 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 21 500 Kč, vůči J. D. dne 7. 9. 2022 padělal výdajový pokladní doklad a nechal si vyplatit částku 2 000 Kč, vůči J. B. v době od 3. 11. 2022 do 28. 6. 2023 padělal celkem 19 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 168 629 Kč, vůči O. S. v době od 21. 11. 2022 do 18. 7. 2023 padělal celkem 18 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 105 500 Kč, vůči L. M. dne 6. 12. 2022 padělal výdajový pokladní doklad a nechal si vyplatit částku 4 000 Kč, vůči V. B. v době od 25. 1. 2023 do 8. 2. 2023, tedy po její smrti, padělal celkem 4 výdajové pokladní doklady a nechal si vyplatit částku 89 974 Kč, vůči Z. K. v době od 30. 1. 2023 do 17. 2. 2023, tedy po jeho smrti, padělal celkem 6 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 115 897 Kč, vůči M. Š. v době od 20. 2. 2023 do 21. 8. 2023 padělal celkem 33 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 402 500 Kč, vůči V. K. dne 3. 3. 2023 padělal výdajový pokladní doklad a nechal si vyplatit částku 10 000 Kč, vůči D. Š. dne 10. 3. 2023 padělal výdajový pokladní doklad a nechal si vyplatit částku 2 500 Kč a vůči M. L. v době od 5. 4. 2023 do 3. 7. 2023 padělal celkem 9 výdajových pokladních dokladů a nechal si vyplatit částku 106 000 Kč. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a opatrovník poškozených. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2026, sp. zn. 9 To 123/2026, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2025 a při nezměněných výrocích o náhradě škody podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; odvolání opatrovníka poškozených podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím obhájce dovolání proti rozsudku soudu I. stupně i rozsudku soudu II. stupně, a to podle obsahu podání proti všem jejich výrokům. Uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, dále namítl zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, případně jejich založení na procesně nepoužitelných důkazech, přičemž v této souvislosti odkázal též na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samostatně uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, že obhájci nebyla doručena odvolání státní zástupkyně ani opatrovníka poškozených, a nemohl na ně proto reagovat. 5. Ve vztahu k výroku o vině obviněný zpochybnil především výši způsobené škody, kterou považuje za nadsazenou. Tvrdí, že její výpočet byl ve skutečnosti založen pouze na odhadu policejní vyšetřovatelky, které podpisy na výdajových pokladních dokladech byly zfalšovány, a na porovnání s vklady na jeho bankovní účet, ačkoli na tento účet podle svého tvrzení vkládal i jiné, nikoli odcizené prostředky. Připustil, že některé podpisy byly zfalšovány, zejména u osob již zemřelých, nesouhlasí však s tím, že by tak tomu bylo ve většině případů. Znalecký posudek z oboru písmoznalectví pokládá pro stanovení celkové škody za nedostatečný, neboť se týkal jen části podpisů. Namítl rovněž, že jeho návrh na znalecké posouzení všech údajně zfalšovaných podpisů nebyl proveden z důvodu nákladnosti a časové náročnosti, a dovozuje, že za tohoto stavu nemohla být bez porušení zásady in dubio pro reo prokázána škoda významná pro právní kvalifikaci podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ani pro přiznání náhrady škody. 6. Obviněný dále uvedl, že výhrady k výši škody uplatnil již před soudem I. stupně a že k prohlášení viny přistoupil proto, že si byl vědom své obecné viny, nechtěl zatěžovat řízení rozsáhlým dokazováním a vycházel z předběžného vyjádření soudu I. stupně, podle něhož mělo být prioritou odškodnění poškozených a při prohlášení viny přicházelo v úvahu uložení podmíněného trestu. Soudce soudu I. stupně měl podle obviněného v průběhu řízení naznačit, že za prioritu považuje odškodnění poškozených a že v případě prohlášení viny bude pravděpodobně uložen podmíněný trest. Obviněný tvrdí, že právě s ohledem na toto předběžné stanovisko prohlásil vinu, ačkoli současně uvedl, že nemá za to, že by způsobil škodu v rozsahu tvrzeném v obžalobě, a že svou procesní obranou nechce zbytečně zatěžovat stát ani poškozené; tuto okolnost má podle něj dokládat zvukový záznam z hlavního líčení. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k nepřípustnosti nucení obviněného ke konsenzuálním způsobům vyřízení věci příslibem výhodnějšího rozhodnutí a k nutnosti respektovat zásadu materiální pravdy i při prohlášení viny. 7. Další námitky směřoval proti závěrům soudu II. stupně o jeho postoji k náhradě škody. Tvrdí, že před hlavním líčením vyvinul snahu získat platební údaje poškozených prostřednictvím jejich právního zástupce, kterého obhájce kontaktoval osobně i e-mailem, avšak bez odezvy, přičemž tato komunikace má být založena ve spise. Přímý kontakt s poškozenými pokládal za nepřípustný z hlediska pravidel advokacie a složení peněz do soudní úschovy za nevhodné a prakticky neúčelné. Soud II. stupně podle něj tyto skutečnosti opomenul, jestliže uzavřel, že ze spisu nevyplývá žádná snaha obviněného opatřit si platební údaje a hradit škodu. Tím měl porušit jeho právo na spravedlivý proces a vycházet z nesprávných skutkových závěrů významných pro rozhodnutí o trestu. 8. K trestu obviněný namítl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřený a v rozporu se zájmem poškozených na náhradě škody. Poukázal na to, že výkon trestu povede ke ztrátě zaměstnání a ztíží či znemožní další odškodňování poškozených, zatímco podmíněné odsouzení spojené s povinností hradit škodu považuje za účelnější. Odkázal na účel výkonu trestu odnětí svobody a na judikaturu Nejvyššího soudu připouštějící výjimečný zásah dovolacího soudu do výroku o trestu tehdy, je-li uložený trest v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky. Podle obviněného je napadený trest v extrémním rozporu zejména s požadavkem na zadostiučinění a odškodnění poškozených a je neslučitelný s principem proporcionality trestní represe. 9. Procesní námitku obviněný založil na tom, že mu, resp. jeho obhájci, nebyla podle § 251 odst. 3 tr. ř. doručena písemná odvolání státní zástupkyně ani opatrovníka poškozených, čímž mu byla odňata možnost se k nim vyjádřit. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podle něj dopadá nejen na případy absence obhájce při nutné obhajobě, ale i na situace, kdy obviněný obhájce má, avšak orgány činné v trestním řízení mu neumožní výkon jeho zákonných oprávnění. 10. Obviněný současně požádal o odklad výkonu napadených rozhodnutí s tím, že nástupem do výkonu trestu by mohlo dojít k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť by ztratil zaměstnání a nemohl by poškozeným dále splácet škodu. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu I. stupně i rozsudek soudu II. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí. 11. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nebylo Nejvyššímu soudu dosud doručeno.
III.Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je pak dán, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. 16. Úvodem je potřeba akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
17. Nejvyšší soud z podaného mimořádného opravného prostředku seznal, že dovolací argumentace obviněného především míří proti výroku o vině a výši náhrady škody, které jsou však kryté přijatým prohlášením viny podle § 206c tr. ř., jak bude rozebráno dále. Kromě těchto námitek pak obviněný vznáší námitky, které buď míří mimo skutkový základ viny, nebo zpochybňují procesní postup a výrok o trestu.
K prohlášení viny podle § 206c tr. ř.
18. Podle § 206c odst. 1 tr. ř. může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Podle § 206c odst. 5 tr. ř. soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Přijme-li soud prohlášení viny, podle § 206c odst. 6 tr. ř. zároveň v usnesení uvede, že se dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. 19. Z obsahu spisu a zvukového záznamu bylo zjištěno, že hlavní líčení dne 24. 2. 2026 proběhlo za osobní účasti obviněného i jeho obhájce Mgr. Tomáše Kubíčka. Obhájce sice nejprve uvedl, že obviněný nemůže učinit prohlášení viny ve vztahu k celkové způsobené škodě, neboť má za to, že tato škoda je přibližně o jednu třetinu vyšší, než odpovídá skutečnosti, avšak následně obviněný po poučení soudem své stanovisko přehodnotil. Předseda senátu jej poučil, že má-li být učiněno prohlášení viny podle § 206c tr. ř., musí se vztahovat ke skutku tak, jak je popsán v obžalobě, včetně jeho právní kvalifikace, a že vyčíslení škody je u trestného činu podvodu znakem skutkové podstaty. Současně byl obviněný upozorněn, že nebude-li prohlášení viny učiněno v tomto rozsahu, bude třeba dokazovat jednotlivé položky skutku zvlášť. Po poradě se svým obhájcem obviněný uvedl, že je připraven učinit prohlášení viny v plném rozsahu. 20. Ze spisu a zvukového záznamu dále vyplývá, že obviněný byl výslovně poučen o postupu podle § 206c tr. ř. i o následcích prohlášení viny, včetně jeho významu pro rozhodování o trestu, tedy že k němu soud přihlíží jako k polehčující okolnosti a že může přicházet v úvahu i postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Byl poučen rovněž o významu prohlášení viny pro možnost následného uplatnění opravných prostředků. Po učinění prohlášení viny obviněný uvedl, že poučení o jeho následcích porozuměl a že prohlášení činí dobrovolně a bez nátlaku. Z protokolu o hlavním líčení ani ze zvukového záznamu přitom nevyplývá, že by obviněnému byl přislíben podmíněný trest výměnou za prohlášení viny. Naopak státní zástupkyně navrhovala uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a toto své stanovisko v průběhu hlavního líčení opakovala. 21. Nejvyšší soud se přitom nezabýval jen tím, zda byl obviněnému výslovně přislíben konkrétní druh trestu, nýbrž i tím, zda z průběhu hlavního líčení nevyplývá jiné nepřípustné procesní působení soudu prvního stupně, které by mohlo zpochybnit svobodnou vůli obviněného prohlásit vinu. Ani taková okolnost však z protokolu o hlavním líčení ani ze zvukového záznamu nevyplývá. Poučení obviněného o tom, že k prohlášení viny lze přihlédnout jako k polehčující okolnosti a že může přicházet v úvahu postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, představovalo poučení o možných zákonných důsledcích tohoto procesního postupu, nikoli garanci podmíněného trestu. Obviněný učinil prohlášení viny po poradě s obhájcem a za procesní situace, kdy státní zástupkyně navrhovala uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nemohl proto důvodně vycházet z toho, že přijetí prohlášení viny mu zaručuje uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu.
22. Takto zjištěný průběh hlavního líčení nenasvědčuje tomu, že by přijaté prohlášení viny bylo zatíženo vadou, která by zpochybňovala jeho procesní použitelnost. Obviněný učinil prohlášení viny za přítomnosti obhájce, po poradě s ním, po výslovném poučení soudem a poté, co byl upozorněn právě na význam výše škody jako zákonného znaku posuzovaného trestného činu. Nelze proto přisvědčit dovolací argumentaci, podle níž mělo jít pouze o obecné doznání viny bez zahrnutí celkové výše škody. Z obsahu protokolu a zvukového záznamu naopak vyplývá, že obviněný byl soudem poučen o nutnosti vyjádřit se ke skutku v rozsahu uvedeném v obžalobě včetně právní kvalifikace, a právě po tomto poučení a poradě s obhájcem prohlásil vinu v plném rozsahu. 23. Nejvyšší soud se zabýval také tím, zda již v době přijetí prohlášení viny byly splněny podmínky podle § 206c odst. 5 tr. ř., tedy zda prohlášení viny nebylo v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a zda v předchozím řízení nedošlo k závažnému porušení práv obviněného. Tuto otázku bylo třeba posoudit zvláště s ohledem na to, že obhajoba před učiněním prohlášení viny zpochybňovala celkovou výši škody a poukazovala na to, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví se týkal jen části podpisů na výdajových pokladních dokladech. 24. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by soud prvního stupně přijímal prohlášení viny ve skutkové situaci, v níž by absentoval racionální důkazní podklad pro závěr o rozsahu jednání uvedeného v obžalobě. Skutkový popis vycházel nejen z tvrzení obviněného nebo z izolovaného odhadu policejního orgánu, nýbrž z listinných podkladů vztahujících se k jednotlivým výběrům z pokladny úřadu a z účtu opatrovance, z evidence výdajových pokladních dokladů, z údajů o jednotlivých poškozených a z dalších podkladů opatřených v přípravném řízení. Dovolací námitka nesměřuje k takové konkrétní okolnosti, která by již před přijetím prohlášení viny činila skutkový závěr o výši škody zjevně neudržitelným nebo vnitřně rozporným. 25. Samotná okolnost, že znalecké zkoumání nebylo provedeno ke všem podpisům na všech výdajových pokladních dokladech, proto bez dalšího neznamená, že soud prvního stupně nemohl prohlášení viny přijmout. V řízení podle § 206c tr. ř. není úkolem soudu provádět dokazování v celém rozsahu, jako by prohlášení viny učiněno nebylo, nýbrž posoudit, zda dosud zjištěný skutkový stav poskytuje dostatečný podklad pro přijetí prohlášení a zda zde nejsou konkrétní důvodné pochybnosti, jež by přijetí prohlášení viny bránily. Takové pochybnosti z obsahu dovolání ani z popsaného průběhu hlavního líčení nevyplývají. 26. Podstatné je rovněž to, že soud prvního stupně obviněného výslovně upozornil, že výše škody je u trestného činu podvodu znakem skutkové podstaty a že prohlášení viny se musí vztahovat ke skutku tak, jak je popsán v obžalobě, tedy i k vyčíslení škody. Obviněný po tomto poučení a po poradě s obhájcem prohlásil vinu v plném rozsahu a následně potvrdil, že prohlášení činí dobrovolně, bez nátlaku a s vědomím jeho procesních následků. Nelze proto dovodit, že by soud prvního stupně přijal prohlášení viny mechanicky nebo v rozporu s požadavkem obsaženým v § 206c odst. 5 tr. ř. Námitky obviněného týkající se rozsahu znaleckého zkoumání podpisů, způsobu výpočtu škody a původu některých peněžních prostředků tak nezakládají závěr, že prohlášení viny nemělo být přijato. Představují až následnou polemiku se skutkovými okolnostmi, které byly součástí skutku uvedeného v obžalobě a k nimž se obviněný po řádném poučení přihlásil svým prohlášením viny. 27. K povaze prohlášení viny se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 722/2022, uveřejněném pod č. 13/2023 Sb. rozh. tr., podle něhož je prohlášení viny podle § 206c tr. ř. dobrovolným vyjádřením obviněného, které činí po řádném poučení soudem na základě své vůle o skutku kladeném mu za vinu, jímž souhlasí s tím, že jej spáchal, i s tím, jak je v obžalobě právně posouzen. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zdůraznil, že jde o svobodný projev vůle, který není vázán na další konkrétní postup nebo rozhodnutí soudu. Právní důsledky spojené s prohlášením viny nastávají až rozhodnutím soudu o jeho přijetí a soudem přijaté prohlášení viny nelze podle § 206c odst. 7 tr. ř. odvolat ani v dalším řízení v téže věci. 28. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, vymezil ústavní limity aplikace institutu prohlášení viny. Zdůraznil, že soud není oprávněn prohlášení viny přijmout, má-li o jakémkoli relevantním aspektu skutkového stavu důvodné pochybnosti, neboť institut prohlášení viny nesmí sloužit k obcházení zásady in dubio pro reo a zásady materiální pravdy. Současně však konstatoval, že omezenou možnost podání opravných prostředků v řízeních, v nichž obžalovaný prohlásil vinu, je třeba interpretovat v souladu se zásadou materiální pravdy tak, že přezkum odsuzujících rozhodnutí nelze vyloučit tehdy, založí-li nově zjištěné skutečnosti důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. Ústavní soud rovněž zdůraznil význam úplného a srozumitelného poučení obviněného o hrozících sankcích, zejména o rozsahu zákonné trestní sazby, o tom, že právní řád negarantuje uložení mírného trestu, a o tom, že odvolací soud může uložený trest zpřísnit. 29. Uvedené judikaturní závěry dopadají na projednávanou věc tak, že dovolací přezkum výroku o vině po přijetí prohlášení viny přichází v úvahu pouze výjimečně. Tak by tomu mohlo být zejména tehdy, pokud by dovolání relevantně zpochybnilo samotné zákonné podmínky přijetí prohlášení viny, jeho dobrovolnost, určitost, srozumitelnost, poučenost obviněného o jeho následcích, soulad prohlášení se zjištěným skutkovým stavem, případně pokud by po jeho přijetí vyšly najevo nové skutečnosti zakládající důvodné pochybnosti o vině obviněného. O takový případ však nejde. 30. Obviněný v dovolání nepředkládá nové skutečnosti, které by zakládaly důvodné pochybnosti o jeho vině, ani neuvádí konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že prohlášení viny nebylo učiněno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Jeho dovolací argumentace v této části směřuje ve své podstatě proti rozsahu skutkových zjištění zahrnutých do přijatého prohlášení viny, zejména proti výši škody a proti tomu, které podpisy na výdajových pokladních dokladech byly padělány. Taková argumentace je však po přijetí prohlášení viny podle § 206c tr. ř. nepřípustnou polemikou se skutečnostmi, které byly v prohlášení viny zahrnuty. Nejvyšší soud se proto nemohl věcně zabývat námitkou obviněného, že celková škoda byla nadsazena a že ve skutečnosti měla být nižší. Tato námitka nesměřuje proti právnímu posouzení skutku při respektování skutkového stavu, k němuž se obviněný doznal, nýbrž proti samotnému skutkovému základu výroku o vině. Výše škody přitom byla obsažena ve skutku uvedeném v obžalobě a převzatém do výroku o vině, k němuž obviněný po poučení a poradě s obhájcem prohlásil vinu v plném rozsahu. Proto ji nelze v dovolacím řízení znovu otevírat jako otázku dokazování. Ze stejného důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani námitkou, že výpočet škody byl založen jen na odhadu policejní vyšetřovatelky, které podpisy byly zfalšované, že na bankovní účet obviněného byly vkládány i jiné než odcizené prostředky, že písmoznalecký posudek se týkal pouze části podpisů a že měly být znalecky přezkoumány všechny údajně zfalšované podpisy. Všechny tyto výhrady směřují ke skutkovému zjištění o rozsahu trestné činnosti a výši způsobené škody, tedy ke skutečnostem, které byly součástí skutku, k němuž se vztahovalo přijaté prohlášení viny. Jejich prostřednictvím se obviněný domáhá dodatečného dokazování skutečností, od jejichž dokazování soud I. stupně po přijetí prohlášení viny podle § 206c odst. 6 tr. ř. důvodně upustil. 31. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce, že obviněný se ve sporném rozsahu ke škodě nikdy nedoznal. Jak vyplývá z obsahu hlavního líčení, obviněný byl výslovně poučen, že prohlášení viny musí být učiněno ke skutku uvedenému v obžalobě jako celku, včetně jeho právní kvalifikace, a že výše škody je znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu. Teprve po tomto poučení a po poradě s obhájcem uvedl, že je připraven prohlásit vinu v plném rozsahu. Následně potvrdil, že poučení rozuměl a že prohlášení učinil dobrovolně a bez nátlaku. Za této situace nelze v dovolacím řízení připustit, aby obviněný dodatečně vyjímal z účinků svého prohlášení právě tu část skutkových okolností, která se týká výše škody. Na uvedeném nic nemění ani dovolací odkaz obviněného na zásadu in dubio pro reo a na tvrzení, že soudy měly provést další dokazování ke stanovení přesné výše škody. Soud I. stupně byl před přijetím prohlášení viny povinen posoudit, zda je prohlášení v souladu se zjištěným skutkovým stavem a zda v předchozím řízení nedošlo k závažnému porušení práv obviněného. Jestliže soud po ověření podmínek podle § 206c odst. 5 tr. ř. prohlášení viny přijal, obviněný byl o jeho povaze a následcích poučen a neučinil je pod nátlakem ani v důsledku příslibu konkrétního trestu, nelze v dovolacím řízení znovu otevírat dokazování ke skutečnostem, které byly prohlášením viny pokryty, ledaže by dovolání obsahovalo konkrétní okolnosti způsobilé zpochybnit samotnou zákonnost nebo ústavní přijatelnost přijetí prohlášení viny. 32. Námitky obviněného proti výroku o náhradě škody jsou v této části odvozeny od tvrzení, že celková škoda byla nesprávně stanovena a měla být nižší. Ani těmito námitkami se Nejvyšší soud nemohl věcně zabývat v rozsahu, v němž pouze opakují polemiku se skutkovým základem výroku o vině. Obviněný v tomto směru nenamítá samostatnou hmotněprávní vadu adhezního výroku, nýbrž dovozuje jeho nesprávnost z tvrzení, že nebyla prokázána škoda v rozsahu zahrnutém do skutku, k němuž prohlásil vinu. Taková námitka je po řádně přijatém prohlášení viny nepřípustná. 33. Lze tedy uzavřít, že dovolací námitky obviněného směřující proti výši škody, rozsahu padělaných podpisů, správnosti výpočtu škody, úplnosti znaleckého dokazování, porušení zásady in dubio pro reo ve vztahu ke škodě a proti odvozenému rozsahu povinnosti k náhradě škody napadají skutečnosti zahrnuté do soudem přijatého prohlášení viny podle § 206c tr. ř. Jelikož prohlášení viny bylo učiněno za přítomnosti obhájce, po řádném poučení, po poradě s obhájcem, dobrovolně, bez nátlaku a v plném rozsahu skutku uvedeného v obžalobě, a jelikož nebyly zjištěny okolnosti, které by zpochybňovaly jeho zákonnost nebo procesní použitelnost, Nejvyšší soud se těmito námitkami nemohl věcně zabývat. 34. Po vyloučení námitek proti skutkovému základu výroku o vině z důvodu řádně přijatého prohlášení viny zůstává jako skutečně přezkoumatelná především námitka nedoručení odvolání obhájci, podřaditelná pod § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Ostatní námitky směřují převážně proti přiměřenosti trestu, hodnocení okolností významných pro jeho ukládání nebo proti výši škody již zahrnuté do prohlášení viny, a proto nejsou standardně podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
35. Pokud obviněný namítal nedoručení odvolání státní zástupkyně a opatrovníka poškozených obhájci, pak formálně je tato námitka podřaditelná pod § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., avšak pouze za předpokladu, že tvrzené pochybení dosáhlo intenzity relevantního zásahu do práva obviněného na obhajobu. Uvedený dovolací důvod však není naplněn jakýmkoli porušením práva na obhajobu, nýbrž jen takovým zásahem, který svou intenzitou odpovídá situaci, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, případně kdy mu byl výkon obhajoby reálně a podstatně znemožněn či omezen (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Obdobně z judikatury Nejvyššího soudu k vadám doručování procesních písemností obhájci vyplývá, že samotné procesní pochybení nepostačuje, pokud z konkrétních okolností věci nevyplývá jeho dopad na řádný výkon práva obhajoby a tím i na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1524/2017, uveřejněné pod č. 49/2018 Sb. rozh. tr.). 36. Ze spisu Nejvyšší soud zjistil, že proti rozsudku soudu I. stupně byla podána dvě odvolání, a to odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a odvolání podané zmocněncem poškozených. Odvolání státní zástupkyně nebylo doručeno ani obviněnému, ani jeho obhájci, přičemž ze spisu nevyplývá ani pokyn předsedy senátu soudu I. stupně k jeho doručení. Pokud jde o odvolání zmocněnce poškozených, ze spisu se podává, že byl dán pokyn k jeho doručení obviněnému i jeho obhájci, ve spise je však založena pouze doručenka o doručení tohoto odvolání obviněnému, nikoli též jeho obhájci. Lze proto přisvědčit obviněnému v tom, že jeho obhájci nebylo před veřejným zasedáním doručeno ani jedno z uvedených odvolání. 37. Takový postup soudu I. stupně nebyl v souladu s § 251 odst. 3 tr. ř., podle něhož předseda senátu po uplynutí lhůt k podání odvolání a lhůt k odstranění vad odvolání doručí stejnopis odvolání a jeho odůvodnění ostatním stranám a nevyčkávaje jejich vyjádření předloží spisy odvolacímu soudu. Nebyl respektován ani § 62 odst. 2 tr. ř., podle něhož se má doručovat také obhájci, má-li obviněný obhájce. Nejvyšší soud tedy nezpochybňuje, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu II. stupně došlo k procesnímu pochybení. Nejvyšší soud přitom nepřehlédl, že uvedené pochybení se netýkalo pouze odvolání zmocněnce poškozených do výroku o náhradě škody, nýbrž i odvolání státní zástupkyně, které směřovalo v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Právě u takového odvolání je požadavek předchozího doručení obviněnému a jeho obhájci významný, neboť jim umožňuje připravit argumentaci k otázce, zda jsou splněny podmínky pro zpřísnění trestu, zejména pro změnu trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na trest nepodmíněný. Porušení § 251 odst. 3 tr. ř. proto nelze chápat jako pouhou formální nepravidelnost. Pro rozhodnutí o dovolání však bylo podstatné, zda mělo v konkrétních okolnostech věci takový dopad na výkon obhajoby, že by bylo možno je považovat za stav srovnatelný s tím, jako by obviněný obhájce v řízení neměl, popřípadě za zásah do práva na spravedlivý proces dosahující ústavněprávní intenzity. Takový závěr z obsahu spisu a z protokolu o veřejném zasedání nevyplývá. Z protokolu o veřejném zasedání je patrno, že obě odvolání byla při veřejném zasedání přednesena, jejich obsah byl obviněnému i jeho obhájci zprostředkován a obhájce na ně reagoval. Nevyplývá z něj, že by odvolání státní zástupkyně obsahovalo nové skutkové okolnosti, odborně složitou argumentaci nebo takový rozsah námitek, na který by nebylo možno reagovat bez odročení veřejného zasedání. Obhájce současně nedoručení odvolání nenamítl, nežádal o odročení veřejného zasedání ani o poskytnutí lhůty k přípravě vyjádření. Tato okolnost sama o sobě sice nemůže zhojit porušení zákonné povinnosti soudu prvního stupně, je však významná při posouzení, zda se procesní pochybení reálně promítlo do možnosti účinně vykonávat obhajobu. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ačkoli postup soudu prvního stupně nebyl v souladu s § 251 odst. 3 tr. ř., v konkrétních okolnostech věci nešlo o vadu, která by obviněnému znemožnila nebo podstatně ztížila obhajobu v odvolacím řízení. Vada doručování tak nedosáhla intenzity dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. ani ústavněprávně relevantního zásahu do práva na spravedlivý proces. 38. Tato vada však sama o sobě nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Zejména nejde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť obviněný v řízení obhájce měl a tento obhájce se řízení účastnil. Citovaný dovolací důvod dopadá na případy, kdy obviněný neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, případně na situace, které jsou svou intenzitou s takovou absencí obhájce srovnatelné. O takový případ zde nejde. Obhájce obviněného nebyl z řízení vyloučen, nebyla mu znemožněna účast u veřejného zasedání a nebyl zbaven možnosti za obviněného procesně vystupovat. Uvedené pochybení nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod. Nejde o porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť obviněný i jeho obhájce byli veřejnému zasedání osobně přítomni. Nejde ani o vadu právního posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nejde ani o vadu výroku o trestu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 39. Nejvyšší soud se proto zabýval pouze tím, zda zjištěné procesní pochybení nedosáhlo takové intenzity, že by zakládalo zásah do základních práv obviněného, zejména do jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. Takový závěr však učinit nelze. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2026 vyplývá, že obviněný i jeho obhájce byli veřejnému zasedání přítomni. Obě odvolání byla při veřejném zasedání přednesena, a to jak odvolání státní zástupkyně, tak odvolání zmocněnce poškozených. Obviněný i jeho obhájce proto měli možnost se s jejich obsahem seznámit přímo u odvolacího soudu a reagovat na ně. Obhájce obviněného této možnosti také využil a k odvoláním se vyjádřil. Významné je i to, že obhájce obviněného u veřejného zasedání nedoručení odvolání nenamítl a nepožádal z tohoto důvodu o odročení veřejného zasedání ani o poskytnutí lhůty k přípravě vyjádření. Jestliže by nedoručení odvolání před veřejným zasedáním reálně bránilo výkonu obhajoby, bylo namístě, aby obhájce takovou námitku u odvolacího soudu uplatnil a požádal o procesní opatření umožňující odstranění tvrzeného deficitu. To se však nestalo. Nelze přehlédnout ani povahu obou odvolání. Nešlo o mimořádně rozsáhlá, skutkově složitá či právně nepřehledná podání, k nimž by bylo zjevně nezbytné delší studium mimo rámec veřejného zasedání. Odvolání státní zástupkyně směřovalo do výroku o trestu a odvolání zmocněnce poškozených do výroku o náhradě škody, resp. příslušenství nároku. Jejich obsah byl při veřejném zasedání reprodukován a obhajoba měla možnost se k nim vyjádřit. 40. Za těchto okolností sice došlo k porušení procesních pravidel upravujících doručování odvolání ostatním stranám, avšak nikoli k takovému zásahu do práva obviněného na obhajobu, který by mohl založit důvod pro kasační zásah Nejvyššího soudu. Vada spočívající v nedoručení odvolání obhájci (potažmo obviněnému odvolání státní zástupkyně) nebyla postupem soudu prvního stupně napravena. Vzhledem k průběhu veřejného zasedání však neměla v konkrétních okolnostech věci takový dopad na výkon obhajoby, aby odůvodňovala kasační zásah Nejvyššího soudu. Obviněný i jeho obhájce byli veřejnému zasedání přítomni, obsah odvolání jim byl při veřejném zasedání zprostředkován, obhájce se k nim vyjádřil a současně nenamítl potřebu odročení veřejného zasedání k přípravě obhajoby. 41. Stejný závěr platí i ve vztahu k obviněnému osobně, jemuž rovněž nebylo odvolání státní zástupkyně doručeno před veřejným zasedáním. I on byl veřejnému zasedání přítomen, obsah odvolání mu byl při něm zprostředkován a měl možnost se k němu vyjádřit prostřednictvím obhájce i osobně. 42. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitka obviněného je důvodná potud, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení pravidel o doručování odvolání podle § 251 odst. 3 tr. ř., a to ve vztahu k obviněnému i jeho obhájci. Toto pochybení však v konkrétních okolnostech věci nevedlo k tomu, že by obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, ani k tomu, že by výkon obhajoby byl reálně a podstatně znemožněn. Proto nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a nedosahuje ani intenzity ústavněprávně relevantního zásahu do práva obviněného na obhajobu.
Dovolací námitky nepodřaditelné pod dovolací důvody 43. Obviněný dále brojil proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Namítl, že trest uložený soudem II. stupně je nepřiměřený, neúčelný a v konečném důsledku nevýhodný i pro poškozené, neboť jeho výkon povede ke ztrátě zaměstnání obviněného a tím ztíží, popřípadě znemožní další náhradu škody. Podle obviněného bylo vhodnější ponechat v platnosti trest uložený rozsudkem soudu I. stupně, tedy trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu za současného uložení povinnosti podle svých sil hradit způsobenou škodu. Takto formulovaná námitka však neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání zásadně uplatnit jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení při ukládání trestu, zejména námitky směřující proti hodnocení kritérií rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu, proti přísnosti trestu nebo proti tomu, že soud měl zvolit jiný způsob trestního postihu, uvedený dovolací důvod nenaplňují. 44. V projednávané věci byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Soud II. stupně mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let. Jde o druh trestu, který trestní zákoník připouští, a jeho výměra se pohybuje v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněný ani netvrdí, že by mu byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest mimo zákonnou trestní sazbu. Jeho výhrady směřují pouze proti tomu, jak soud II. stupně vyhodnotil okolnosti významné pro volbu nepodmíněného trestu odnětí svobody. 45. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že obviněný svou argumentaci neomezil pouze na obecnou námitku nepřiměřenosti trestu, nýbrž výslovně tvrdil, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je v extrémním rozporu s požadavkem na zadostiučinění a odškodnění poškozených a že je neslučitelný s principem proporcionality trestní represe. Takto formulovaná námitka sice sama o sobě nerozšiřuje zákonné dovolací důvody podle § 265b tr. ř., avšak ukládá dovolacímu soudu posoudit, zda uložený trest nevykazuje znaky zjevného a ústavně neakceptovatelného excesu. Nejvyšší soud se proto touto námitkou zabýval v rozsahu tvrzeného zásahu do zásady proporcionality trestní represe, nikoli jako běžnou námitkou proti přísnosti trestu. 46. V běžné rovině nelze takové námitky podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nejde o nesprávné právní posouzení skutku ani o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Obviněný nevytýká nesprávnou aplikaci hmotněprávního ustanovení upravujícího ukládání trestu, nýbrž nesouhlasí s tím, jak soud druhého stupně vyhodnotil okolnosti významné pro závěr, že již nepostačuje trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. V posuzované věci o takový případ nejde. Trest odnětí svobody je druhem trestu, který trestní zákoník za zločin podvodu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku připouští.
47. Obviněný nevytýká, že by soud nesprávně aplikoval některé hmotněprávní ustanovení týkající se například souhrnného, úhrnného nebo společného trestu, nýbrž pouze polemizuje s úvahami odvolacího soudu o přiměřenosti trestu. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitka nepřiměřenosti a neúčelnosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. 48. Obviněný dále namítl, že soud II. stupně nesprávně hodnotil jeho postoj k náhradě škody. Tvrdil, že se prostřednictvím obhájce snažil získat od právního zástupce poškozených platební údaje, na které by mohl škodu hradit, avšak bez odpovídající reakce. Soud II. stupně měl podle obviněného tuto skutečnost opomenout a nesprávně uzavřít, že obviněný nevyvinul dostatečnou snahu škodu poškozeným nahrazovat. 49. Ani tato námitka není způsobilá založit dovolací přezkum. Obviněný jejím prostřednictvím nenamítá vadu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výhrada se netýká toho, zda byly naplněny znaky zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, nýbrž okolností významných pro úvahu o druhu a výměře trestu. Skutkové okolnosti týkající se snahy obviněného opatřit si platební údaje poškozených a hradit škodu nejsou rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími znaky trestného činu, a proto je nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedenou námitku nelze podřadit ani pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný v tomto směru neuplatňuje žádnou hmotněprávní vadu výroku o trestu, nýbrž nesouhlasí s tím, jak soud II. stupně vyhodnotil okolnosti významné pro rozhodnutí, zda je namístě trest podmíněný, nebo nepodmíněný. Taková polemika s hodnotícími úvahami soudu o trestu není způsobilá naplnit dovolací důvod nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. 50. Nejvyšší soud současně neshledal, že by tvrzené pochybení dosahovalo ústavněprávní intenzity. Odvolací soud se otázkou postoje obviněného k náhradě škody zabýval, přičemž hodnotil zejména konkrétní platby, které obviněný poškozeným uhradil, jejich výši, časové souvislosti a okolnosti, za nichž k nim došlo. Skutečnost, že obviněný nesouhlasí se závěry, které z těchto okolností soud II. stupně dovodil pro účely ukládání trestu, sama o sobě nezakládá dovolací důvod. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitka opomenutí nebo nesprávného hodnocení okolností týkajících se snahy obviněného hradit škodu není podřaditelná pod žádný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. 51. Obviněný dále tvrdil, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je v extrémním rozporu s požadavkem na zadostiučinění a odškodnění poškozených a že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Podle něj nepodmíněný trest nevede k efektivní ochraně zájmů poškozených, neboť mu znemožní pokračovat ve výdělečné činnosti a hradit způsobenou škodu. 52. Nejvyšší soud připomíná, že samotná námitka nepřiměřenosti trestu dovolací důvod zásadně nenaplňuje. Dovolací soud není další instancí určenou k běžnému přezkumu úvah soudů nižších stupňů o druhu a výměře trestu. Zásah do výroku o trestu přichází v dovolacím řízení v úvahu především tehdy, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo zákonnou trestní sazbu, popřípadě výjimečně tehdy, vykazuje-li uložený trest znaky zjevného a ústavně neakceptovatelného excesu. 53. V posuzované věci o takový případ nejde. Trest odnětí svobody je druhem trestu, který trestní zákoník za zločin podvodu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku připouští. Trest v trvání dvou let byl uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Sama okolnost, že jde o trest uložený na dolní hranici zákonné sazby, sice ještě bez dalšího neřeší otázku, zda měl být jeho výkon podmíněně odložen. V projednávané věci však odvolací soud nepostavil závěr o nutnosti nepodmíněného trestu pouze na formálním odkazu na výši škody, nýbrž hodnotil souhrn okolností významných pro povahu a závažnost činu i osobu obviněného. Zohlednil zejména dlouhodobost jednání, jeho opakovanost, počet poškozených, skutečnost, že šlo o osoby v postavení opatrovanců, zneužití postavení veřejného opatrovníka, zištný motiv a rozsah reálné náhrady škody. Právě tyto okolnosti odůvodňují závěr, že trest přímo nespojený s výkonem odnětí svobody by nevyjadřoval dostatečně závažnost posuzované trestné činnosti.
54. Uložení trestu na spodní hranici zákonné trestní sazby vylučuje závěr, že by šlo o trest zjevně excesivní ve smyslu ústavněprávního korektivu proporcionality. Námitka obviněného je založena především na tvrzení, že výkon nepodmíněného trestu ztíží náhradu škody poškozeným. Tato okolnost může být jedním z hledisek při ukládání trestu, avšak nemůže sama o sobě vést k závěru, že nepodmíněný trest uložený na dolní hranici zákonné sazby je ústavně nepřiměřený. Účel trestu nelze redukovat pouze na zajištění náhrady škody. Soud při ukládání trestu hodnotí povahu a závažnost trestného činu, osobu pachatele, jeho poměry, možnosti nápravy, okolnosti polehčující i přitěžující a rovněž potřebu ochrany společnosti. Soud II. stupně v tomto směru zdůraznil zejména rozsah a dlouhodobost trestné činnosti, počet poškozených osob, jejich zranitelné postavení, zištný motiv obviněného a jeho dosavadní reálný přístup k náhradě škody. 55. Nejvyšší soud proto neshledal, že by uložený trest byl v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu nebo s dalšími relevantními hledisky, ani že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Dovolací argumentace obviněného v této části představuje pouze nesouhlas s úvahou soudu II. stupně, že v dané věci již nepostačuje podmíněný trest odnětí svobody. Taková námitka není způsobilá založit kasační zásah Nejvyššího soudu. 56. Obviněný napadl dovoláním rovněž výroky o náhradě škody. Z obsahu dovolání však vyplývá, že v této části neuplatnil samostatnou hmotněprávní námitku proti adheznímu výroku, nýbrž jeho nesprávnost dovozoval z tvrzení, že soudy nesprávně stanovily rozsah způsobené škody. Tvrdil, že škoda byla nadsazena, že nebylo prokázáno padělání všech podpisů a že poškozeným proto neměla být přiznána náhrada škody v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku soudu I. stupně. Takto formulovaná námitka je odvozena výlučně od výhrad proti skutkovému základu výroku o vině. Jak již bylo uvedeno, obviněný v hlavním líčení po poučení soudem a po poradě s obhájcem prohlásil vinu v plném rozsahu skutku uvedeného v obžalobě, a to včetně právní kvalifikace. Součástí skutku byla i výše škody způsobené jednotlivým poškozeným. Výše škody byla zároveň znakem kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného trestného činu a podkladem pro rozhodnutí o náhradě škody. Jestliže soud I. stupně prohlášení viny přijal, nelze skutečnosti v něm uvedené podle § 206c odst. 7 tr. ř. napadat opravným prostředkem. Nejvyšší soud proto nemohl v dovolacím řízení znovu přezkoumávat, zda škoda měla být stanovena v nižší výši, zda všechny podpisy byly padělány, zda měly být provedeny další znalecké důkazy nebo zda část prostředků na bankovním účtu obviněného pocházela z jiných zdrojů. Tyto výhrady směřují proti skutkovým okolnostem zahrnutým do přijatého prohlášení viny a nemohou být v dovolacím řízení znovu otevírány. 57. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky proti výrokům o náhradě škody nejsou v této podobě způsobilé založit dovolací přezkum. Nejde o samostatnou hmotněprávní námitku podřaditelnou pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nýbrž o nepřípustnou polemiku se skutkovým základem výroku o vině a s výší škody zahrnutou do soudem přijatého prohlášení viny. 58. Obviněný v dovolání současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadených rozhodnutí, resp. výkon uloženého trestu odnětí svobody. Tento návrh odůvodnil tím, že v případě nástupu do výkonu trestu ztratí zaměstnání a nebude moci poškozeným dále splácet škodu. 59. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Jde o fakultativní oprávnění, jehož užití přichází v úvahu zejména tehdy, nasvědčují-li okolnosti věci tomu, že bez dočasného zásahu do vykonatelnosti napadeného rozhodnutí by mohlo dojít k následku, který by byl z hlediska dalšího dovolacího řízení obtížně napravitelný, a současně je tu reálný předpoklad, že dovolání může být shledáno důvodným. 60. V projednávané věci takové podmínky dány nejsou. Obviněný svůj návrh opírá výlučně o tvrzení, že nástup do výkonu trestu odnětí svobody povede ke ztrátě zaměstnání a ztíží jeho schopnost hradit poškozeným způsobenou škodu. Taková okolnost je sice z hlediska osobních poměrů obviněného i zájmů poškozených pochopitelná, sama o sobě však nemůže postačovat k odložení výkonu pravomocně uloženého trestu odnětí svobody. Ztráta zaměstnání nebo zhoršení možností odsouzeného plnit majetkové závazky vůči poškozeným je obvyklým důsledkem výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a nepředstavuje sama o sobě mimořádnou okolnost odůvodňující postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. nevyhověl.
V.Závěr
61. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 9. 2026
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu