Plný text
7 Tdo 750/2026-1570
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2026 o dovolání obviněného X. M. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2026, sp. zn. 9 To 75/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 89/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného X. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 1. 2026, sp. zn. 1 T 89/2020, byl obviněný shledán vinným ze spáchání pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Vedle obviněného byla za spáchání tohoto trestného činu odsouzena i spoluobviněná N. M., která nevyužila svého práva na podání dovolání.
2. Tohoto trestného činu se obviněný dopustil v podstatě a zjednodušeně tím, že dne 8. 3. 2019 v přesně nezjištěné době do 1:40 hodin na silnici mezi obcemi XY a XY. v okrese XY, v prostoru pod železničním mostem, po předchozí vzájemné domluvě a v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch společně se spoluobviněnou předstíral vznik dopravní nehody, a to následujícím způsobem. Téhož dne v 1:34 hodin oznámila spoluobviněná na linku 158 nehodovou událost, ke které mělo dojít tak, že jako řidička osobního vozidla značky Mercedes-Benz jedoucího ve směru od obce XY na obec XY nerespektovala svislou dopravní značku P7 (Přednost protijedoucích vozidel), v prostoru pod železničním mostem měla vjet mírně do protisměru a levou stranou svého vozidla narazit do levé strany protijedoucího vozidla značky Bentley Continental řízeného obviněným. Toto vozidlo mělo být následně odraženo vpravo za pravou krajnici, kde mělo narazit do zdi železničního mostu a do dopravního značení. V důsledku toho mělo dojít ke škodě na obou vozidlech i na dopravním značení, což oba uvedli při oznámení dopravní nehody i při následném šetření prováděném příslušníky Policie České republiky a Dopravního inspektorátu Územního odboru XY. Spoluobviněná přitom na místě uznávala svou odpovědnost za vznik nehody z důvodu nedání přednosti v jízdě protijedoucímu vozidlu. Obě vozidla byla navíc na komunikaci umístěna do vzájemné polohy tak, aby dopravní nehoda působila věrohodně, přičemž vozidlo Bentley Continental bylo pravou stranou najeto a opřeno o zeď mostu. Ve skutečnosti však k takto nahlášenému nehodovému ději vůbec nedošlo a uvedeným způsobem nevzniklo ani nahlášené a při ohledání zjištěné poškození obou vozidel. Jejich poškození totiž neodpovídalo vzájemnému bočnímu kontaktu v prostoru pod viaduktem, který měl být podle tvrzení obviněných příčinou dopravní nehody a následného odhození vozidla Bentley Continental na stěnu viaduktu. Uplatněné poškození pravé přední části a pravého boku tohoto vozidla jako celek při deklarovaném nehodovém ději nevzniklo. Dne 12. 3. 2019 byla spoluobviněnou nehoda v uvedené podobě nahlášena České podnikatelské pojišťovně, a. s., u níž byla uzavřena pojistná smlouva o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla značky Mercedes-Benz. Z této pojistné smlouvy byl uplatněn nárok na pojistné plnění z důvodu údajně způsobené a zaviněné škody na vozidle značky Bentley Continental, kterou pojišťovna vyčíslila jako totální škodu. V souvislosti s plněním uplatňovaným v rámci pojistné události č. XY tak mohla být společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, způsobena škoda ve výši nejméně 813 009 Kč. K vyplacení pojistného plnění však do současné doby nedošlo z důvodu pochybností o deklarované dopravní nehodě a způsobu vzniku škody.
3. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestnou činnost soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný podmíněný trest odnětí svobody ve výši 20 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 3 let. Zároveň s tím mu podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb o jednotlivé výši 1 500 Kč, tedy celkem 150 000 Kč. Postupem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak zrušil výrok o trestu odsuzujícího rozsudku v jiné věci, kterým byl uznán vinným ze spáchání zmíněné sbíhající se trestné činnosti. 4. Obviněný, spoluobviněná i státní zástupkyně činná u Okresního státního zastupitelství v Domažlicích se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2026, sp. zn. 9 To 75/2026, odvolací soud všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Obsah dovolání a vyjádření k nim
5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 6. V rovině procesněprávní a skutkové obviněný ve svém dovolání namítl, že soudy v předchozím řízení nesprávně hodnotily poznatky plynoucí ze znaleckého dokazování, zejména z revizního znaleckého posudku. Upozorňoval na vady ve znaleckých posudcích a metodologii jejich vypracování, přičemž zejména zdůraznil, že závěry soudů o průběhu dopravní nehody, rychlosti vozidel, charakteru jejich vzájemného kontaktu i o následném nárazu vozidla do zdi neodpovídají objektivním technickým poznatkům a jsou v rozporu s fyzikálními zákonitostmi. Rychlost vozidel pak měly soudy posoudit zcela v rozporu se všemi znaleckými posudky, stejně jako měly chybně zohlednit reakční dobu řidiče. Dále namítl, že soudy vycházely z technicky neudržitelného simulačního modelu, nesprávně interpretovaly závěry znalců k mechanismu střetu vozidel, zaměňovaly jednotlivé veličiny související s rychlostí vozidla a nevypořádaly se s jeho argumentací týkající se reakční doby řidiče, výškové diference poškození vozidel ani dalších technických aspektů nehodového děje. Současně vytýkal odvolacímu soudu, že pominul některé jeho námitky směřující proti metodologickým východiskům revizního znaleckého posudku a že nesprávně vyhodnotil absenci určitých stop na místě nehody v jeho neprospěch. S odkazem na odborné vyjádření Ing. S. K. (ze dne 4. 6. 2026, přiložené k dovolání) dovozoval, že skutková zjištění soudů postrádají oporu v provedeném dokazování a nacházejí se v extrémním nesouladu s jeho obsahem, neboť soudy svévolně a účelově deformovaly a dezinterpretovaly klíčové objektivní důkazy. 7. V návaznosti na to obviněný v rovině hmotněprávní namítl, že nesprávné skutkové zjištění vedlo k nesprávné hmotněprávní kvalifikaci skutku, zejména pokud jde o jeho zavinění. Tvrdil, že skutkový stav neumožňuje učinit závěr o existenci přímého úmyslu uvést pojišťovnu v omyl, a tedy ani o naplnění subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu. Další vadou hmotněprávního posouzení mělo být, že soudy při hodnocení otázky zavinění a nahodilosti pojistné události vycházely z právních úvah obsažených ve znaleckém posudku, ačkoli posouzení těchto otázek přísluší výlučně orgánům činným v trestním řízení. Podle obviněného tak došlo k nepřípustnému přenesení hodnocení otázek viny na znalce. Současně namítal, že soudy nesprávně interpretovaly význam některých nepřímých důkazů, zejména kamerových záznamů a telefonických kontaktů mezi účastníky nehody, z nichž dovodily předem připravený pojistný podvod, ačkoli podle něj připouštějí i alternativní vysvětlení v podobě běžné dopravní nehody způsobené nesprávnou jízdou druhé řidičky. Z uvedených důvodů měl za to, že právní závěr o jeho vině trestným činem pojistného podvodu nemůže obstát.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a aby sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, eventuálně aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil, a to už proto, že dovolací argumentaci obviněného nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Obviněný totiž ve svém dovolání toliko polemizoval s hodnocením důkazů, konkrétně především znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem. Obviněný netvrdil, že by skutkové závěry neměly podklad v provedeném dokazování, pouze, že s těmito závěry nesouhlasí. I jeho argumentace ohledně údajného chybného hmotněprávního hodnocení byla založena pouze na nesouhlasu a polemice se skutkovým zjištěním, což neodpovídá žádnému zákonnému dovolacímu důvodu. Nakonec státní zástupce stvrdil řádnost postupu soudů při hodnocení revizního znaleckého posudku, k čemuž uvedl, že ve věci nevyvstaly důvodné pochybnosti o věcné správnosti tohoto posudku, stejně jako se znalecký ústav nedopustil žádného právního hodnocení skutkových zjištění. 10. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu než umožňuje zákon. 11. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice. Ten této možnosti využil a uvedl, že argumentace obsažená v dovolání není pouhou polemikou se skutkovým zjištěním, neboť ve věci je dán skutečný nesoulad mezi obsahem znaleckých posudků a skutkovým zjištěním soudů v předchozím řízení. Následně v zásadě opakoval hlavní body své dovolací argumentace, přičemž zdůrazňoval zejména chybnou metodologii použitou znaleckým ústavem. Závěrem setrval na svém dosavadním návrhu dovolacího rozhodnutí.
III. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. K tomu je namístě upřesnit, že, byť to nemá zásadní dopad na níže dovozené závěry, zmíněné důvody bylo s ohledem na procesní okolnosti dané věci třeba posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojil pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání (a proti němuž nutně směřuje dovolání), nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.
i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou také odkázal obviněný v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. 15. Podstatou dovolacích námitek nicméně byl především nesouhlas obviněného s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, tedy zejména znalecké posudky, případně i některé důkazy další (záznamy o uskutečněných hovorech a záznamy z kamer) a navrhoval své vlastní myšlenkové postupy a návazně závěry ohledně vzájemného vztahu obviněného se spoluobviněnou, ohledně údajné nehody, resp. ohledně pohybu vozidel při jejich vzájemném kontaktu. Taková argumentace není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná. Nejvyšší soud však, byť s velkou mírou tolerance, akceptoval, že se obviněný svými tvrzeními i pokoušel dovodit onen rozpor popsaný v předchozím odstavci, avšak neopodstatněně.
16. K tomu Nejvyšší soud především blíže vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o důvěryhodnosti svědka nebo věrohodnosti jeho výpovědi) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně, a to tím spíše, že sám důkazy zpravidla neprovádí (§ 265r odst. 7 tr. ř.) a zákonnost napadeného rozhodnutí přezkoumává ke stavu danému v okamžiku jeho vydání; proto se také v této věci Nejvyšší soud nijak nezaobíral odborným vyjádřením, vypracovaným po vydání napadeného usnesení a přiloženým k dovolání. 17. Pokud jde o hodnocení poznatků plynoucích ze znaleckého dokazování, což v podstatě vyčerpávalo rámec dovolací argumentace, soudy v předchozím řízení v tomto směru provedly zcela řádné a úplné dokazování, v jehož rámci reagovaly i na uplatněné námitky obviněného. Důvodem toho také je, že šlo v řadě o druhé odsuzující rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, a to s ohledem na dřívější kasační zásah odvolacího soudu odůvodněný právě nedostatky v hodnocení znaleckého dokazování. Tyto nedostatky tak byly v dalším řízení s pečlivostí odstraněny, a to i tím, že byl nejdříve přibrán další znalec Ing. Stanislav Kopáček, a pro vzniklé vyřešení rozporů mezi znaleckými závěry byl přibrán znalecký ústav Centrum dopravního výzkumu k vypracování revizního znaleckého posudku (viz bod 39 prvostupňového rozhodnutí). Zpracovatel tohoto posudku Ing. J. M. stvrdil, že skutkový děj nebyl nahodilý, ale naopak byl náraz vozidel výsledkem cíleného jednání řidičů, kteří totiž o sobě museli vědět už na vzdálenost 200 metrů, přičemž v době střetu muselo jet vozidlo Bentley rychlostí zhruba jen cca 30 km/hod (viz bod 42 odvolacího rozhodnutí), zatímco vozidlo Mercedes jen cca 10, nejvýše 20 km/hod, k čemuž lze blíže odkázat na výpověď znalce (viz protokol o hlavním líčení ze dne 2. 10. 2025). Skutkové zjištění o fingování nehody bylo podpořeno i řadou nepřímých důkazů, zejména poznatkem o známosti obviněných a jejich personálním propojení (viz bod 43 prvostupňového rozhodnutí), vyvrácením tvrzení obviněného o změně směru jízdy po hádce s manželkou (viz bod 42 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 40 odvolacího rozhodnutí), zmíněným poznatkem o nízké rychlosti vozidel v době střetu (viz bod 42 odvolacího rozhodnutí) a navazujícím aktivním řidičským úkonem obviněného směřujícím auto právě do mostní konstrukce nebo i nepřesvědčivým charakterem výpovědí obviněných, ve kterých tito nedokázali uvěřitelně vysvětlit, jak se na místo nehody dostali, kudy se tam dostali, proč tam byli, odkud a kam jeli, jaký byl cíl jejich cesty apod., stejně jako dalšími podezřelými okolnostmi, například podezřelým výskytem vozidel na místě srážky ještě před samotnou událostí (viz body 40 a 41 odvolacího rozhodnutí). Lze zhodnotit, že důkazní situace nezanechala prostor pro důvodné pochybnosti o jejich vině, přičemž v detailech lze odkázat na bližší odůvodnění rozhodnutí soudů v předchozím řízení (viz body 38 a násl. prvostupňového rozhodnutí, resp. 35 a násl. odvolacího rozhodnutí). 18. Obviněný tak ve svém dovolání spíše jen poukazoval na určité detaily formulací užitých soudy, které dezinterpretoval, označoval za fundamentální a fatální vady a dovozoval výše zmíněný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů (např. odvolací soud uvedl, že znalci s limity a výhradami připouštěli tečný kontakt vozidel, obviněný namítl, že soudy chybně konstatovaly, že znalci potvrzovali tečný střet; soud prvního stupně – skutečně – uvedl, že akceptoval i názory znalce Ing. S. K. stran toho, že došlo na místě k poškození obou vozidel, přesto – zjevně – stran konečného skutkového stavu vycházel z revizního znaleckého posudku, k čemuž obviněný namítl, že ač soud tvrdil, že vychází ze závěrů znalce Ing. S. K., tak to plně neučinil; soud návazně na znalecké závěry uvedl, že vozidlo Mercedes teoreticky mohlo i stát, nicméně bylo vycházeno z toho, že se pohybovalo pomalou rychlostí, obviněný namítl, že soudy dovozovaly, že vozidlo Mercedes stálo; odvolací soud uvedl, že absenci brzdných stop je nutné brát k tíži obviněného, obviněný tvrdil, že absence stop nutně znamená stav podkládající postup in dubio pro reo, neboť absence stop je nutně důkazní nouzí). Obviněnému lze proto pouze přisvědčit, že v rámci řady číselných údajů zmínil soud prvního stupně nárazovou rychlost vozidla Bentley 15 km/hod, která přitom měla činit 23 km/hod, což ovšem ničeho nemění na podstatě celého skutkového závěru, důvodně dovozeného soudy, jenž spočíval v tom, že, jak již bylo řečeno, nehoda obou personálně propojených obviněných byla zjevně simulovaná. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění, obvinění se bez logického důvodu přesouvali se svými vozidly (a to i v těsném závěsu za sebou) k místu nehody, při které, ač se viděli na vzdálenost desítek metrů, vytvořili v rychlosti cca 10 km/hod, resp. 30 km/hod určitý kontakt, a to za aktivní snahy obviněného. 19. S konkrétními námitkami obviněného se pak vypořádal už soud prvního stupně v bodech 47 a 48 svého rozhodnutí, kde nejdříve zcela správně vysvětlil postavení znaleckých závěrů v důkazním řízení, což následně stejně správně doplnil o odůvodnění, proč neshledal v procesu zpracování revizního znaleckého posudku žádnou vadu. Zejména vysvětlil, že z dokazování vyplynuly poznatky o tom, z jakých objektivních důkazů zpracovatel revizního znaleckého posudku vycházel (stopy poškození na vozidle Bentley, rozměry místa střetu, tvar vozovky) a jakým způsobem je hodnotil, resp. jak přistupoval ke zpětné analýze děje. Závěry byly v rozporu s tvrzením obviněných, což ale nevede k závěru o chybě ve znaleckém posudku, ale naopak k závěru o nepravdivosti této části výpovědi obviněných, stejně jako ve spojení s dalšími okolnostmi k závěru o tom, že nešlo o nahodilou, ale o cílenou akci obviněných. Je třeba také uvést, že soud prvního stupně se v bodě 52 svého rozhodnutí vypořádal s údajnými rozpory uvnitř znaleckého posudku, kde vysvětlil, že žádné rozpory v tomto směru dány nejsou. 20. Nejvyšší soud nakonec k této problematice zdůrazňuje, že ve věci byly vypracovány nejdříve tři znalecké posudky (od znalců Ing. Antonína Váchala, Ing. J. P. a Ing. S. K.), které byly do značné míry rozporné, což odůvodnilo přibrání znaleckého ústavu (viz bod 19 prvostupňového rozhodnutí). Je tak logické, že soud ani nemůže dojít k závěru, který by byl konformní se všemi znaleckými posudky, když ty samy navzájem konformní nejsou, a tvrdit tak naplnění dovolacího důvodu jen pro to, že finální skutkové zjištění nerespektuje jeden z dřívějších znaleckých posudků, postrádá samo o sobě smysl. 21. Jinak řečeno, nelze stran věci konstatovat, že by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně že by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo že by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení, jak by tomu muselo být, aby Nejvyšší soud mohl dovodit naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., obviněným neuplatněný], neboť skutkové závěry mají svojí podstatou v provedeném dokazování oporu.
22. K tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo, pak závěrem v tomto bodu Nejvyšší soud připomíná, že existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Zásada in dubio pro reo není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se tato zásada projevuje v tom, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Hodnotí-li tedy soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další). K tomu je pak třeba připojit, že situace, ve které by po provedení dokazování setrvaly pochybnosti o vině obviněného, v této věci nenastala, neboť pochybnosti vyvstalé původně při rozporu mezi znaleckými posudky byly rozptýleny dalším dokazováním (viz shora). I v této části tak byla argumentace obviněného jen součástí jeho polemiky se skutkovým zjištěním. Pokud pak obviněný konkrétně odkazoval na to, že soudy měly zohlednit absenci stop v jeho neprospěch, pak to je sice pravda, nicméně proto, že obviněný popisoval skutkový děj způsobem, který by musel určité stopy zanechat (zejména v důsledku brždění vozidla), a tedy skutečnost, že tyto stopy na místě nehody nebyly, vyvracela jeho tvrzení (viz bod 42 odvolacího rozhodnutí). 23. I pokud tak bylo možné argumentaci obviněného dílem a jen s určitou tolerancí podřadit pod uplatněný dovolací důvod, nebylo možné jí přiznat jakékoli opodstatnění.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. 26. Pod uplatněný dovolací důvod nebylo možné podřadit žádnou z dovolacích námitek. I v té části dovolání, ve které obviněný zpochybňoval přijatou hmotněprávní kvalifikaci, totiž bez vlastní hmotněprávní argumentace pouze navazoval na polemiku s hodnocením důkazů, které se Nejvyšší soud věnoval shora v tomto rozhodnutí v části věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tak v zásadě tvrdil, že by nešlo o zaviněný trestný čin, pokud by byl skutkový stav zjištěn způsobem, který uvádí ve svém dovolání. Takové argumentaci by bylo nadbytečné věnovat pozornost, neboť vychází ze skutkové verze, která je v rozporu s ustálenými skutkovými zjištěními, jež byla v řízení neúspěšně zpochybňována a byla shora Nejvyšším soudem stvrzena jako správná. 27. Pokud pak jde o tvrzení obviněného, rovněž nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, že se znalci činní ve věci měli dopouštět hmotněprávního hodnocení, pak lze plně odkázat na bod 51 prvostupňového rozhodnutí, ve kterém soud prvního stupně vysvětlil, že tomu tak nebylo a proč, stejně jako že by to nemělo vliv na případnou procesní použitelnost znaleckého posudku a znalecké výpovědi jako důkazu v trestním řízení (rozhodnutí č. 1/1998-II. Sb. rozh. tr.).
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl, a ani nemohl být předloženými námitkami naplněn.
IV. Závěr
29. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného X. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 30. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.