Plný text
7 Tdo 774/2026-890
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2026 o dovolání obviněného L. T. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. 7 To 47/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 115/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného L. T. odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 6. 1. 2026, sp. zn. 1 T 115/2024, ve spojení s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. 7 To 47/2026, byl obviněný L. T. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 2 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Společně s tím mu byla uložena podle § 82 odst. 4 tr. zákoníku konkretizovaná přiměřená povinnost a postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
2. Obviněný následně podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. To však, jak zjistil Nejvyšší soud, obviněný podal opožděně, tedy až po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř. 3. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněnému byl rozsudek Krajského soudu v Plzni řádně doručen dne 27. 5. 2026, jeho obhájci již 18. 5. 2026. Podle ustanovení § 265e odst. 1, 2 tr. ř. přitom platí, že „dovolání se podává […] do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje“, přičemž „jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci […], běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději“. Z toho plyne, že – počítaje od pozdějšího data doručení – posledním dnem lhůty pro podání dovolání bylo 27. 7. 2026. 4. V této věci pak obviněný učinil vůči soudu prvního stupně podání dne 20. 7. 2026, tedy ještě před uplynutím zmíněné lhůty, nadepsané jako „dovolání obviněného“, nicméně toto podání neučinil prostřednictvím obhájce. Podle § 265d odst. 2 tr. ř. v takovém případě platí, že „podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno“, o čemž byl také obviněný řádně poučen v závěru odvolacího rozhodnutí. To potom zejména znamená, že Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, stejně jako že takové podání nemůže zachovat lhůtu pro podání dovolání, neboť o dovolání de iure vůbec nejde. 5. Obviněný následně poté, co byl na tuto skutečnost upozorněn soudem prvního stupně, sice podal dovolání prostřednictvím obhájce, ale až dne 11. 8. 2026, tedy po uplynutí lhůty pro podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř., tudíž opožděně. Nejvyšší soud dodává, že na tomto závěru nemůže nic změnit, že soud prvního stupně nikoli zcela přesně obviněnému poskytl dvoutýdenní lhůtu k „odstranění vad dovolání“, neboť takový postup byl v rozporu se zákonem, který v případě, že dovolání není podáno prostřednictvím obhájce, neumožňuje soudu stanovit zvláštní lhůtu k nápravě této situace. Nepodání dovolání prostřednictvím obhájce (samozřejmě v případě obviněného, nikoli nejvyššího státního zástupce) totiž nepředstavuje vadu dovolání, neboť v takovém případě o dovolání de iure vůbec nejde, jak už bylo zmíněno shora. Ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř., které upravuje postup soudu prvního stupně při vyzývání dovolatele k nápravě vad dovolání, se tak neuplatní za situace, jež byla dána v této věci a v níž obviněný nepodá dovolání prostřednictvím obhájce, jak nakonec přímo plyne ze znění tohoto ustanovení („nesplňuje-li […] dovolání obviněného podané jeho obhájcem“). Skutečnost, že soud prvního stupně, který ve výzvě jinak správně poukázal na nedodržení pravidla podle § 265d odst. 2 tr. ř., obviněného nesprávně vyzval k odstranění „vad dovolání“ a obviněný tomu ve stanovené lhůtě vyhověl, proto nemůže nic změnit na tom, že dovolání bylo podáno opožděně. Soud totiž bez výslovného zákonného zmocnění nemůže svým postupem prodloužit ani rozšířit zákonem stanovenou lhůtu k podání dovolání. 6. Obiter dictum Nejvyšší soud nakonec dodává, že i kdyby snad pozdější podání obviněného učiněné prostřednictvím obhájce bylo včasné, nesplňovalo by obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., neboť v tomto podání není uvedeno, „čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) nebo § 265b odst. 2 [tr. ř.], o které se dovolání opírá“. Obhájce se totiž v této části odkázal na dřívější podání obviněného, které však – jak opakovaně zmíněno shora – není de iure dovoláním, a obsah tohoto dřívějšího podání tak nelze v žádném smyslu považovat za obsah dovolání, a to ani pokud na něj obhájce odkáže (srov. navíc i rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud by proto musel takové dovolání v případě jeho včasnosti stejně bez věcného přezkumu odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
7. Dovolání obviněného L. T. tedy Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané, aniž by na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2026
JUDr. Radek Doležel předseda senátu