Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

7 Tdo 778/2026

Téma · generováno AIObsazení soudu po zrušení pravomocného rozsudku

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 24. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.778.2026.1

Shrnutí · generováno AI

Obviněný namítal, že po zrušení dřívějších rozsudků měla jeho věc znovu projednat senát, nikoli samosoudce. Nejvyšší soud uzavřel, že věc byla před změnou zákona již pravomocně skončena a po jejím pozdějším obnovení se použila nová pravidla obsazení soudu. Dovolání proto odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Čl. IV zákona č. 319/2024 Sb. zachovává dosavadní pravidla obsazení soudu jen do prvního pravomocného skončení věci. Je-li takto skončená věc po 1. 1. 2025 zrušena a vrácena k novému projednání, použije se právní úprava obsazení soudu účinná v době nového rozhodnutí. Příkaz podle § 265l odst. 3 tr. ř. rozhodnout v jiném složení senátu nezakládá povinnost senátního rozhodování v rozporu s aktuální úpravou.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 7 Tdo 1141/2025, posléze plyne, že následné obživnutí dříve pravomocně skončené kauzy, typicky v důsledku uplatnění mimořádných opravných prostředků, již nemůže vést k opětovnému užití předchozí právní úpravy ohledně obsazení soudu, pročež se na takovou věc budou aplikovat ustanovení o obsazení soudu účinná v době nového rozhodnutí soudu prvního stupně.
    Zobrazit v textu
  • Při novém projednání a rozhodnutí věci tak soudy nižších stupňů správně postupovaly již dle nové, aktuálně účinné právní úpravy.
    Zobrazit v textu
  • Požadavek jiného osobního obsazení soudu proto bylo třeba realizovat v rámci procesní formy rozhodování vyplývající z tehdy účinných předpisů, tedy rozhodováním jiného soudce jako samosoudce.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

7 Tdo 778/2026-576

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2026 o dovolání obviněného Z. C. podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. 7 To 137/2026, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 109/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. C. odmítá.

Odůvodnění:

I.Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2026, č. j. 2 T 109/2022-525, byl obviněný Z. C. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. 2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 15. 2. 2021 kolem 14:15 hod. v Praze XY, v ulici XY XY, ve 3. patře na chodbě domu, po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl poškozeného R. Š., kterého nejdříve opakovaně udeřil rukou do zadní části krku a zátylku, poté jej chytil za oděv a několikrát udeřil jeho hlavou o zeď chodby, následně ho povalil na zem a začal do něho kopat, a to do oblasti celého těla, hlavy, a zkopával ho ze schodiště dolů, a poškozenému tak způsobil zlomeninu trnových výběžků 4. a 5. obratle krční páteře, původně bez posunu kostních úlomků, následně v důsledku hojení s posunem periferních kostních úlomků obou obratlů, dále drobné kožní oděrky na hlavě v temenní krajině vpravo a kožní oděrky na zádech v oblasti bederní páteře vlevo, vícečetné hematomy pravé dolní končetiny, přičemž tato zranění si vyžádala léčení v době delší 1 týdne, ale kratší 6 týdnů, kdy se u poškozeného rozvinula posttraumatická stresová porucha, a tyto zdravotní problémy byly v příčinné souvislosti s traumatem, které prožil dne 15. 2. 2021, přičemž v důsledku této poruchy byl poškozený omezen v běžném způsobu života po dobu delší 6 týdnů. 3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2026, č. j. 7 To 137/2026-546, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného Z. C., podané proti všem výrokům napadeného rozsudku.

4. Lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 1 již dříve ve věci obviněného Z. C. rozhodl rozsudkem ze dne 18. 7. 2023, č. j. 2 T 109/2022-253, kterým byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn podané obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. 1 ZT 45/2022, pro výše popsaný skutek, v němž byl spatřován zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Na základě odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaného v neprospěch obviněného proti zprošťujícímu výroku Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zrušil usnesením ze dne 25. 8. 2023, č. j. 7 To 282/2023-271, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Posléze Obvodní soud pro Prahu 1 v předmětné věci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 2 T 109/2022-347, kterým byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn podané obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. 1 ZT 45/2022, pro výše popsaný skutek, v němž byl spatřován zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Na základě odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaného v neprospěch obviněného proti zprošťujícímu výroku Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zrušil usnesením ze dne 27. 5. 2024, č. j. 7 To 163/2024-373, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 9. 2024, č. j. 2 T 109/2022-391, uznal obviněného vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za tento zločin jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. obvodní soud rozhodl též o nárocích poškozených na náhradu škody. Na základě odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu napadeného rozsudku, Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zrušil rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 7 To 363/2024-415, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Z. C. odsoudil, při nezměněném výroku o vině, k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 81 odst. 3 tr. zákoníku městský soud obviněnému uložil také přiměřenou povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Totožným rozsudkem městský soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného. Proti posledně zmíněnému rozsudku podal obviněný dovolání, na jehož podkladě Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 4. 2025, č. j. 7 Tdo 230/2025-439, zrušil rozsudky Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 1, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Posléze rozhodl soud prvního stupně výše uvedeným způsobem.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Z. C. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., přičemž vyjádřil názor, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. 6. Dovolatel především kritizoval postup soudu prvního stupně, když tento jeho věc projednal a rozhodl prostřednictvím samosoudkyně, třebaže měl dle zákonných pravidel rozhodovat senát. Vyjádřil přitom přesvědčení, že vzhledem k datu nápadu věci soudu prvního stupně dne 3. 8. 2022 a skutečnosti, že věc nebyla doposud pravomocně skončena, je zapotřebí v souladu s přechodným ustanovením v podobě čl. IV zákona č. 319/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 319/2024 Sb.“) věc projednat v senátním složení. Akcentoval, že předmětná trestní věc byla pravomocně skončena dne 20. 11. 2024, tedy ještě před účinností zákona č. 319/2024 Sb., stejně jako fakt, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2025 rozhodl, aby nalézací soud projednal a rozhodl posuzovanou věc v jiném složení senátu. 7. Obviněný kategoricky odmítl způsob výkladu výše zmíněného přechodného ustanovení soudem odvolacím, který se opíral o obsah příslušné důvodové zprávy, přičemž zdůraznil, že důvodová zpráva není závaznou součástí právního předpisu a v tomto směru poukázal na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu. Nadto akcentoval, že v daném případě situace předvídaná důvodovou zprávou na posuzovanou věc vůbec nedopadá, jelikož k pravomocnému skončení věci došlo před 1. 1. 2025 a dopad příslušného přechodného ustanovení se omezuje pouze na případy, kdy k pravomocnému vyřízení věci došlo až po 1. 1. 2025. Z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

8. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 v celém rozsahu zrušil, a aby podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal a zároveň nařídil Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že obviněný své dovolání oficiálně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nicméně nijak konkrétně nebrojil proti výroku o trestu. Naopak jedinou námitku dovolatele, týkající se náležitého obsazení nalézacího soudu, vyhodnotil za odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak odmítl jí přiznat opodstatnění. Zdůraznil, že s výhradou dovolatele se již dostatečně vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, přičemž vyjádřil souhlas zejména se způsobem výkladu čl. IV zákona č. 319/2024 Sb., užitým městským soudem, který vyhodnotil za souladný s textem zákona i důvodovou zprávou a zachovávající rozumný smysl, na rozdíl od výkladu předkládaného dovolatelem. 10. Dále státní zástupce upozornil, že přijetí výkladu zastávaného obviněným by vedlo k absurdním situacím, neboť by musely okresní soudy sestavovat senáty i v době úplného vyhasnutí této praxe, přičemž problémy se sestavením senátu u okresního soudu mohou nastávat již v současné době. Akcentoval, že podobně absurdní řešení jistě neměl zákonodárce na mysli a v předmětném textu přechodného ustanovení je ani neuvedl. Zpochybnil hodnotu jazykového výkladu předkládaného obviněným, když podotkl, že výkladu zastávanému obviněným by odpovídalo odlišné znění rozebíraného přechodného ustanovení, zejména by muselo být specifikováno, že se jedná o poslední pravomocné skončení, přičemž na předchozí pravomocná skončení nelze brát ohled. Taktéž vyzdvihl fakt, že zachování stejných podmínek řízení je v případě dovolatele vyloučeno příkazem Nejvyššího soudu, aby o věci obviněného původní senát již nerozhodoval a v nastíněném kontextu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 35/25. 11. Státní zástupce rovněž zavrhl myšlenku, že by na výše uvedených závěrech mohlo něco změnit přesné znění příkazu Nejvyššího soudu v jeho usnesení ze dne 16. 4. 2025, jelikož podle § 265l odst. 3 tr. ř. nelze zformulovat rozumně znějící příkaz, podle něhož by měl ve věci nově rozhodovat samosoudce odlišný od původního senátu. Naopak za logický označil postup Nejvyššího soudu, když tento ponechal prostor pro užití analogie, podle níž se jiným senátem rozumí ten, kdo je oprávněn věc rozhodnout podle platných právních předpisů. Současně vyjádřil přesvědčení, že opačný přístup by představoval pouze neúčelný právní formalismus. 12. V neposlední řadě pak státní zástupce připomněl, že obviněný podal vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025 ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 10. 2025, v němž trestní řízení předcházející výše zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu označil za relativně samostatnou část. Na okraj posléze státní zástupce poznamenal, že námitku chybného obsazení soudu nalézacího vznesl dovolatel až v rámci svého odvolání, tedy poté, co samosoudkyně rozhodla v jeho neprospěch. Komplexně shrnul, že dovolání obviněného se zakládalo jen na opakování námitek uplatněných již v odvolacím řízení, s nimiž se soud druhého stupně dostatečně a správně vypořádal, což svědčí o jeho neopodstatněnosti. 13. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. 14. V následném stanovisku k vyjádření státního zástupce obviněný upřesnil, že označení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. představovalo pouze zjevnou citační chybu, neboť uplatněná námitka od počátku obsahově odpovídala důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále zdůraznil, že v době vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025 již § 265l odst. 3 tr. ř. výslovně rozlišoval projednání věci v jiném složení senátu a jiným samosoudcem, a proto podle něj nebylo možné příkaz k projednání věci v jiném složení senátu vyložit jako příkaz k rozhodování samosoudcem. Na podporu svého výkladu přechodného ustanovení odkázal zejména na usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/25. Současně namítl, že usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2818/25 otázku časové působnosti pravidel o obsazení soudu neřešilo a že neuplatnění námitky již v hlavním líčení nemohlo případnou vadu zákonného obsazení soudu zhojit.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), leč je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. 17. Dovolatel ve svém dovolání výslovně uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., byť jej chybně označil jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Uvedeným způsobem brojil proti obsazení soudu prvního stupně při projednání a rozhodnutí posuzované věci, když vyjádřil přesvědčení, že namísto samosoudce měl, v souladu se zákonnými pravidly, rozhodovat v dané věci senát. Nesouhlasil přitom se způsobem, jakým odvolací soud interpretoval ustanovení čl. IV zákona č. 319/2024 Sb. a předkládal vlastní návrh výkladu rozhodného ustanovení, dle něhož v posuzované věci ještě stále nedošlo k jejímu pravomocnému skončení. Nastíněnou argumentaci bezesporu lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak nelze jí přiznat žádné opodstatnění. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolatel nevznesl žádné konkrétní námitky, které by byly podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 18. Ve vytyčeném směru se jeví vhodným nejprve obecně konstatovat, že od 1. 1. 2025 došlo k významné změně zákonných pravidel určujících způsob obsazení soudů v trestním řízení. Na řešení případů, kdy bylo řízení před soudem zahájeno ještě za účinnosti staré právní úpravy, zatímco jeho další pokračování se má odehrát již za účinnosti úpravy nové, dopadá čl. IV zákona č. 319/2024 Sb. Podle zmíněného ustanovení se na řízení před soudem zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona do jejich pravomocného skončení použijí ustanovení dosavadních právních předpisů o obsazení soudu. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 7 Tdo 1141/2025, posléze plyne, že následné obživnutí dříve pravomocně skončené kauzy, typicky v důsledku uplatnění mimořádných opravných prostředků, již nemůže vést k opětovnému užití předchozí právní úpravy ohledně obsazení soudu, pročež se na takovou věc budou aplikovat ustanovení o obsazení soudu účinná v době nového rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento závěr koresponduje též s příslušným ustanovením důvodové zprávy k výše vzpomínanému zákonu, v němž se s ohledem na běh času ve vztahu k funkci přísedících uvádí, že pokud po pravomocném skončení věci dojde k obživnutí kauzy na základě zrušení rozhodnutí a vrácení věci Nejvyšším či Ústavním soudem, následné řízení už, za splnění podmínek účinné úpravy, povede pouze samosoudce. 19. S dovolatelem tak lze souhlasit výhradně v tom smyslu, že výklad obsažený v příslušné důvodové zprávě nemá závazný charakter a jedná se pouze o zdroj podpůrných argumentů využitelných v rámci tzv. subjektivně-historického výkladu, který není stěžejním. Na druhé straně ovšem není namístě interpretační náhled obsažený v důvodové zprávě automaticky odvrhnout, a to pouze proto, že nepředstavuje závaznou formu výkladu. Zásadním totiž zůstává fakt, zda ve vytyčené oblasti existují další relevantní argumenty pro některou z interpretací sporného ustanovení, přičemž kruciální význam mají argumenty tzv. teleologického výkladu, které sledují smysl a účel zkoumané úpravy. Způsob interpretace obsažený v důvodové zprávě pak pochopitelně musí ustoupit, nekoresponduje-li se smyslem a účelem rozhodného ustanovení. Ve vztahu k čl. IV zákona č. 319/2024 Sb. však nezbývá než konstatovat, že výklad obsažený v příslušné důvodové zprávě v nejmenším neodporuje smyslu či účelu daného ustanovení, nýbrž naopak přispívá k zachování vytyčených cílů, když stanoví racionální a uměřenou mez pro aplikaci původní právní úpravy. 20. Ani obviněný v podaném dovolání nevznesl žádné bližší argumenty pro obhajobu vlastní interpretace. Lze přitom souhlasit s míněním státního zástupce, že ani jazykové argumenty nesvědčí ve prospěch výkladu zastávaného obviněným. Čistě z jazykového hlediska by interpretaci předkládané dovolatelem spíše odpovídalo znění rozšířené, tedy, že původní právní úprava se užije ve vybraných případech až do definitivního či konečného pravomocného skončení věci, popř. že na předchozí pravomocná skončení není možno brát zřetel, nebo naopak znění úspornější, tedy, že na vybrané kauzy se jednoduše užije původní právní úprava. Přesto se však Nejvyšší soud domnívá, že i způsob interpretace zastávaný obviněným je z čistě jazykového hlediska přípustný, byť nikterak dominantní. Dovolatel tak svůj způsob interpretace rozebíraného ustanovení založil toliko na volném a nijak neodůvodněném výběru z dvou jazykově přípustných možností, bez jakékoliv hlubší úvahy nad smyslem a účelem zmíněné úpravy. 21. Na tomto místě musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že jazykový výklad představuje pouhé prvotní přiblížení se k interpretovanému ustanovení, zatímco primární význam při výkladu náleží argumentům zaměřeným na smysl a účel zkoumané právní úpravy (viz např. MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 78, 96, 201 a 202). V posuzované věci je tak nutno konstatovat, že ustanovení čl. IV zákona č. 319/2024 Sb. má bezesporu vytvořit řešení pro překlenutí přechodného stavu, vzniklého v návaznosti na zásadní změny zákonných pravidel pro obsazení soudů v trestním řízení. S ohledem na skutečnost, že v důsledku vzpomínané změny došlo k významné redukci případů senátního rozhodování a účasti laického prvku na výkonu soudnictví, reprezentovaného tzv. přísedícími, je zcela logická snaha stanovit racionální a uměřenou hranici pro aplikaci původní právní úpravy na dobu, kdy budou mít jednotlivé soudy k dispozici dostatečné množství přísedících, kteří by se na rozhodování starších kauz mohli podílet. Limit pravomocného skončení trestních věcí, u nichž již došlo k zahájení řízení před soudem, předestřené potřebě odpovídá, poněvadž jednotlivé soudy takto mohou mít pod kontrolou množství neskončených kauz a efektivně fungovat i v režimu původní právní úpravy. Naopak interpretace prosazovaná dovolatelem by vytyčenému účelu zákona hrubě odporovala, jelikož v případě obživnutí věci, zejména v důsledku využití mimořádných opravných prostředků, popř. jiných institutů, by neposkytovala žádnou racionální mez aplikace staré právní úpravy. Nutno přitom akcentovat, že uplatnění některých mimořádných opravných prostředků ve prospěch osoby obviněné nemá fakticky žádné časové omezení a kauza tak teoreticky může obživnout i velmi dlouho po svém pravomocném skončení. Soudy by tak musely postupovat podle staré právní úpravy i desítky let poté, co budou pravomocně skončeny všechny kauzy aktuálně u nich projednávané podle staré právní úpravy. Za takových okolností by pak logicky představovalo zajištění účasti přísedících zásadní a významnou komplikaci. Nezbývá proto než uzavřít, že výklad obsažený v příslušné důvodové zprávě k čl. IV zákona č. 319/2024 Sb., k němuž se ostatně již dříve Nejvyšší soud přiklonil, je zcela správný.

22. Ve vztahu k aktuálně posuzované věci tedy lze shrnout, že dne 3. 8. 2022 byla k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 podána obžaloba státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, pročež se jednalo o kauzu, v níž došlo k zahájení řízení před soudem přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 319/2024. Pravomocně byla zkoumaná věc skončena dne 20. 11. 2024, kdy odvolací soud vyhlásil rozsudek č. j. 7 To 363/2024-415. Dne 16. 4. 2025 sice Nejvyšší soud posledně zmíněný rozsudek odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího, zrušil, v důsledku čehož věc obživla, nicméně tak se stalo až po 1. 1. 2025, když nabyl účinnosti zákon č. 319/2024 Sb., jehož čl. IV je pro řešení vytyčené otázky klíčový. S ohledem na výše podrobně rozvedený výklad předmětného článku nezbývá než uzavřít, že obživnutí věci, v důsledku kasačního zásahu Nejvyššího soudu na základě dovolání obviněného, nemohlo založit nutnost aplikace původní právní úpravy v rovině obsazení soudu nalézacího při novém projednání a rozhodnutí věci. 23. Namítal-li posléze dovolatel, že čl. IV zákona č. 319/2024 Sb. není možno na zkoumanou věc aplikovat z toho důvodu, že k jejímu pravomocnému skončení došlo před datem 1. 1. 2025, pak ani s tímto názorem se dovolací soud neztotožnil. Obviněným prosazovaný způsob interpretace vzpomínaného ustanovení by opět hrubě odporoval jeho výše rozvedenému smyslu a účelu, neboť by se, po obživnutí starších kauz s mnohaletým časovým odstupem, dostal příslušný soud do zásadních potíží s aplikací původní právní úpravy, jak bylo ostatně popsáno výše. Pro aplikaci čl. IV zákona č. 319/2024 Sb. je přitom zásadní okamžik zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 11. 2024 a jemu předcházejícího rozsudku soudu nalézacího, k čemuž došlo dne 16. 4. 2025. Teprve po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu musel soud nalézací vyřešit, v jakém obsazení má předmětnou věc projednat a rozhodnout, přičemž v označený moment již nabyl účinnosti zákon č. 319/2024 Sb., včetně čl. IV. Jednalo se tudíž sice o kauzu, u níž bylo zahájeno řízení před soudem přede dnem nabytí účinnosti zmíněného zákona, avšak která již byla ke dni 1. 1. 2025 pravomocně skončena, jelikož obživla až dne 16. 4. 2025. Při novém projednání a rozhodnutí věci tak soudy nižších stupňů správně postupovaly již dle nové, aktuálně účinné právní úpravy. 24. Na uvedeném závěru nemohla nic změnit ani argumentace obviněného obsažená v jeho následném stanovisku k vyjádření státního zástupce. Obviněný v něm správně poukázal na to, že v době vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, č. j. 7 Tdo 230/2025-439, již § 265l odst. 3 tr. ř. výslovně umožňoval nařídit projednání a rozhodnutí věci nejen v jiném složení senátu, ale též jiným samosoudcem. Z toho však nelze dovodit, že použitím slov „v jiném složení senátu“ bylo závazně rozhodnuto také o tom, že soud prvního stupně musí při novém projednání věci rozhodovat v senátním obsazení bez ohledu na právní úpravu určující jeho aktuální zákonné obsazení. Výrok podle § 265l odst. 3 tr. ř. sledoval v posuzované věci především vyloučení dalšího rozhodování soudci, respektive soudnímu oddělení, které se na předchozím rozhodování podílelo, nikoli založení zvláštního pravidla časové působnosti předpisů o obsazení soudu. Ostatně závaznost právního názoru dovolacího soudu podle § 265s odst. 1 tr. ř. nemůže být vykládána tak, že by soudu prvního stupně ukládala postupovat v rozporu s právní úpravou účinnou v době jeho nového rozhodování. Požadavek jiného osobního obsazení soudu proto bylo třeba realizovat v rámci procesní formy rozhodování vyplývající z tehdy účinných předpisů, tedy rozhodováním jiného soudce jako samosoudce. 25. Odlišný závěr neplyne ani z usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 35/25. Ústavní soud v něm vyložil čl. IV zákona č. 319/2024 Sb. jako pravidlo zachovávající senátní rozhodování ve věcech zahájených před 1. 1. 2025, avšak posuzoval řízení, které k tomuto datu nebylo pravomocně skončeno. Neřešil tedy nyní posuzovanou situaci, kdy věc byla pravomocně skončena již dne 20. 11. 2024 a k jejímu opětovnému projednání došlo až v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025. Závěry uvedeného usnesení proto nevyvracejí výklad, podle něhož se na takto obživlou věc již uplatní právní úprava obsazení soudu účinná v době jejího nového projednání. Obdobně není pro posouzení věci určující formulace o uzavření „relativně samostatné části řízení“ použitá v usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. III. ÚS 2818/25. Tato úvaha byla vyslovena při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti výroku podle § 265l odst. 3 tr. ř., nikoli při výkladu časové působnosti čl. IV zákona č. 319/2024 Sb. Konečně skutečnost, že obviněný námitku nesprávného obsazení soudu neuplatnil již v hlavním líčení, dovolací soud nepovažoval za okolnost, která by případnou vadu obsazení soudu mohla zhojit; námitkou se proto zabýval věcně a shledal ji z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněnou. 26. Argumentoval-li pak dovolatel porušením vlastního práva na spravedlivý proces, zdá se vhodným připomenout, že v trestním právu procesním obecně platí pravidlo, dle něhož se trestní řízení vede podle právní úpravy, v jejíž časové působnosti je učiněn konkrétní procesní úkon, což platí i v případech, kdy změna procesní úpravy představuje citelnou změnu k horšímu pro osobu, proti níž se řízení vede (viz ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 33). Přechodné ustanovení čl. IV zákona č. 319/2024 Sb. tento stav zmírňuje, leč jen v únosných mezích uměřeného časového rámce, což plně odpovídá jeho smyslu a účelu. Nejvyšší soud tak konečně uzavírá, že obsazení soudu prvního stupně, v němž projednal i rozhodl aktuálně posuzovanou věc, bylo plně v souladu se zákonem a nemohlo tak ani dojít k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V. Závěr

27. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného Z. C. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 9. 2026

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací