Plný text
7 Tdo 842/2026-805
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 9. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných R. D. a D. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2026, sp. zn. 6 To 3/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 87/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. D. a D. T. odmítají.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2025, č. j. 5 T 87/2024-558, byli oba obvinění uznáni vinnými přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněná R. D. byla odsouzena za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro nějž byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 1 T 14/2025, podle § 175 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyřicet měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení trestu ve sbíhající se trestní věci. Obviněný D. T. byl za uvedené trestné činy odsouzen podle § 175 odst. 2, § 43 odst. 1tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného M. D.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními. Z jejich podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 4. 2026, č. j. 6 To 3/2026-669, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k oběma obviněným rozsudek soudu prvního stupně a znovu za současného upřesnění skutkové věty rozhodl tak, že je uznal vinnými přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněnou R. D. nově odsoudil za uvedené trestné činy a výše uvedený sbíhající se přečin podle § 175 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a čtyři měsíce, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení trestu ve sbíhající se trestní věci. Obviněného D. T. pak odvolací soud odsoudil podle § 175 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obvinění dopustili uvedených trestných činů ve stručnosti tím, že dne 26. 11. 2023 přivedla obviněná R. D. poškozeného J. K., se kterým se seznámila na seznamce, kde měla profil na jméno I. K., do bytu na ulici XY č. XY v Ostravě, kde po společné domluvě s obviněným D. T. a pravomocně odsouzeným M. D., za přítomnosti i dalších osob z jejich rodiny, využili jeho zjevně snížených rozumových schopností, a v situaci, kdy poškozený odešel z kuchyně na sociální zařízení, s použitím mobilního telefonu poškozeného obvinění, spolu s již pravomocně odsouzeným M. D., v zištném úmyslu elektronicky prostřednictvím webového portálu bez vědomí a souhlasu poškozeného, avšak jeho jménem ve 13:17 hod. podali žádost o spotřebitelský úvěr, a následně, než byl úvěr společností FlexiFin, s. r. o., schválen a ve 13:40 hod. byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve výši 35 000 Kč, hrozbou blíže nezjištěným násilím přinutili poškozeného, který se v důsledku mentálního handicapu nebyl schopen bránit jejich nátlaku, k tomu, aby z účtu vybral částku 35 000 Kč, kterou úvěrová společnost zaslala na bankovní účet poškozeného spolu s částkou ve výši 10 000 Kč z jeho úspor, za tímto účelem jej všichni jmenovaní doprovodili k bankomatu nacházejícího se v nákupním centru XY v Ostravě na ulici XY, takže peníze ve výši 45 000 Kč ihned předal již pravomocně odsouzenému M. D., čímž poškozenému způsobili škodu v celkové výši 45 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná R. D. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. K uvedeným dovolacím důvodům je nejprve namístě konstatovat, že obviněná zákonným označením odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak slovním vyjádřením k dovolacímu důvodu uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, což je znění uvedeného dovolacího důvodu před novelou trestního řádu účinného od 1. 1. 2022, který je v aktuálním znění trestního řádu uveden pod písmenem h). S ohledem na to Nejvyšší soud se značnou mírou tolerance posoudil dovolání obviněné jako podané podle obou uvedených dovolacích důvodů. S poukazem na zásadu in dubio pro reo obviněná namítla, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily okolnosti spáchání skutku, když se při rozhodování o vině a trestu zcela nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci. U poškozeného byly zjištěny takové psychické charakteristiky, které zásadně zpochybňují jeho schopnost poskytnout věcně přesnou, logickou a pravdivou výpověď. K tomu dále odkázala na argumentaci uvedenou ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznila, že ji vyviňují i další důkazy, před odvolacím soudem navíc i výpověď spoluobviněného M. D. Je proto přesvědčena, že ji měly soudy v důsledku existujících pochybností zprostit obžaloby. Stran výroku o trestu pak připomněla zásadu přiměřenosti trestních sankcí s tím, že odvolací soud nedostál požadavkům na proporcionalitu uloženého trestu, neboť neprovedl odpovídající test proporcionality. K tomu uvedla, že je aktuálně zaměstnaná, má rodinné zázemí a šest dětí, k nimž musí plnit vyživovací povinnost.
5. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265h odst. 3 tr. ř. o odkladu výkonu trestu.
6. Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný D. T. a opřel jej o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodující skutkové závěry soudu, které jsou založené na výpovědi poškozeného a znaleckém posudku na poškozeného, jsou ve zjevném rozporu s obsahem těchto důkazů. Soudy převzaly ty části znaleckého posudku, které podporovaly verzi obžaloby, ale nevypořádaly se se zjištěními, která věrohodnost poškozeného zpochybňují. Dále připomněl, že podle znalce nese výpověď poškozeného znaky popisu skutečně prožitých událostí především v emocionální rovině, nikoli však v rovině přesnosti a vnitřní konzistence jednotlivých skutkových detailů, přičemž znalec tento způsob výpovědi spojil s omezenou mentální kapacitou poškozeného. Proto jsou podle obviněného pochybnosti o správnosti a spolehlivosti výpovědi poškozeného, avšak soudy tyto rozpory dostatečně přesvědčivě nevysvětlily. Výpověď poškozeného navíc podle jeho názoru obsahuje řadu nesouladů stran časového průběhu událostí, obsahu a formy komunikace mezi jednotlivými osobami, iniciace jednání i měnících se verzí pohnutek obviněných. Dále uvedl, že lze v jeho prospěch hodnotit taktéž výpověď svědka M. D. učiněnou před odvolacím soudem, k čemuž zdůraznil, že prohlášení viny automaticky neznamená, že by soud měl považovat následnou výpověď svědka, lišící se od prohlášení viny, jako nedůvěryhodnou. Obsah provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného, svědka M. D. a znaleckého posudku tak považuje za zjevně rozporné se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav proto podle obviněného nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, tudíž jej měl soud zprostit obžaloby v souladu se zásadou in dubio pro reo.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním obviněných vyjádřil a k dovolání obviněné R. D. konstatoval, že uplatnila dovolací důvod podle písmene h), ačkoli jej nesprávně označila písmenem g). K tomu připomněl podmínky uplatnění tohoto dovolacího důvodu a zdůraznil, že mu žádná námitka obviněné neodpovídá, neboť její dovolání je založeno toliko na nesouhlasu s výsledky provedeného dokazování. Ani námitky obviněné stran hodnocení věrohodnosti poškozeného pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Má navíc za to, že z provedeného dokazování nevyplynuly žádné důvodné pochybnosti o věrohodnosti poškozeného, přičemž soudy přijatelným způsobem posoudily jeho věrohodnost a pravdivost výpovědi, a to jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy. K tomu poukázal na znalecký posudek z oboru psychologie, odvětví klinická psychologie a oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který se zabýval osobnostní strukturou poškozeného. Z tohoto posudku přitom vyplynulo, že jsou u něj zachovány aspekty obecné věrohodnosti, nemá sklony k patologické lhavosti, vědomé manipulaci či účelovému blokování informací. K námitkám obviněné proti výroku o trestu pak státní zástupce konstatoval, že je lze obecně uplatnit pod dovolacím důvodem podle písmene i), přičemž připomněl i potenciální vady výroku o trestu uplatnitelné pod dovolacím důvodem podle písmene h). Zdůraznil však, že v projednávané věci odvolací soud odůvodnil druh a výměru uloženého trestu a dostatečně zohlednil význam všech polehčujících a přitěžujících okolností. Trest uložený obviněné přitom nepovažuje za trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, který by byl uložen v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Ani poměry obviněné nepovažuje za vybočující z obvyklých poměrů. Soudy navíc nezjistily žádné zvláštní okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení obviněné k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na její rodinu v porovnání s jinými srovnatelnými případy obdobné závažné kriminality, ve kterých převážil veřejný zájem na ochraně společnosti. Námitky obviněné stran výroku o trestu tudíž taktéž nepovažuje za podřaditelné pod žádný dovolací důvod.
9. K dovolacím námitkám obviněného D. T. státní zástupce nejprve poukázal na podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle písmene g), přičemž námitky, kterými obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, nepovažuje za podřaditelné pod tento ani jiný dovolací důvod. Obviněný totiž konkrétně neuvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy, nebo proč je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Ani námitky obviněného týkající se věrohodnosti poškozeného pak nepovažuje za podřaditelné pod žádný dovolací důvod, když z provedeného dokazování ani nevyplynuly důvodné pochybnosti o jeho věrohodnosti.
10. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
11. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podala obviněná R. D. prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které stručně zareagovala na argumenty státního zástupce a především zdůraznila, že skutečnost, že nesprávně označila dovolací důvod podle písmene g) slovní dikcí blízkou dovolacímu důvodu podle písmene h), nemůže vést k pominutí jejích dovolacích námitek. Poukázala na to, že námitky stran věrohodnosti svědka mohou v určitých případech uplatněný dovolací důvod naplnit. Připomněla, že i podle soudu neexistoval jediný objektivní přímý důkaz o tom, kdo sjednal úvěrovou smlouvu. Zpochybnila ve skutkové větě uvedenou hrozbu blíže nezjištěným násilím, když nebylo prokázáno, kdo ji pronesl, příp. v jaké podobě. Rozvedla i svoji argumentaci stran námitek proti výroku o trestu s tím, že má šest dětí, přičemž odvolací soud se k jejich nejlepšímu zájmu v rámci svého rozsudku nevyjádřil. Závěrem obviněná setrvala na svém návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň opětovně navrhla, aby jí Nejvyšší soud přerušil výkon trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř. a požádala, aby se mohla účastnit veřejného zasedání před Nejvyšším soudem.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství na repliku obviněné reagoval a opětovně vyjádřil svůj názor, že obviněná uplatnila dovolací důvod podle písmene h), nikoli g). Stran výroku o trestu poté zopakoval, že tento nepovažuje za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, tudíž nesouhlas obviněné s výrokem o trestu nelze v této věci akceptovat. Zároveň připomněl, že soudy sice musí při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit. Setrval proto na svém návrhu, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obviněných přezkoumal v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a z nich vyplývajících dovolacích námitek a shledal, že byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
15. Obviněný D. T. v rámci svého dovolání namítl, že jsou skutková zjištění soudů ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. K tomu poukázal na výpovědi poškozeného a znalecký posudek, a taktéž na změnu ve výpovědi odsouzeného M. D. Tyto námitky však pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., podřadit nelze. Obviněný totiž svými námitkami toliko zpochybňuje hodnocení důkazů soudy obou stupňů, nastiňuje svoji vlastní verzi skutkového děje a snaží se jednotlivé důkazy izolovat a dát jim jiný význam. Tyto námitky tak materiálně nevytýkají existenci zjevného rozporu mezi komplexem provedených podstatných důkazů a skutkovými zjištěními soudů ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. K tomu Nejvyšší soud akcentuje, že dovolání je ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi komplexem provedených podstatných důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily. V nyní projednávaném případě však obviněný výše naznačenou vadu materiálně nenamítl. Pouze na okraj pak lze k argumentaci obviněného doplnit, že se soud druhého stupně dostatečně vypořádal se změnou výpovědi pravomocně odsouzeného M. D., když vysvětlil, proč jeho výpovědi při veřejném zasedání neuvěřil a nepovažoval ji za jakkoli významnou pro posouzení viny obviněných (viz odst. 20 rozsudku odvolacího soudu).
16. Oba obvinění pak v rámci své argumentace brojí proti věrohodnosti výpovědi poškozeného. Ani tyto námitky však pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud s ohledem na již uvedené akcentuje, že mu nepřísluší konat zpětné hodnocení věrohodnosti, celistvosti či významnosti svědeckých výpovědí, když tyto jsou s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti doménou soudu, před kterým výslech svědků proběhl. V reakci na konkrétní námitky může Nejvyšší soud toliko ověřit zákonnost postupu soudu nižšího stupně a reagovat na případnou existenci zjevného nesouladu obsahu provedených výpovědí a skutkových zjištění, která z nich soudy učinily. V nyní projednávané věci však obvinění žádné takové konkrétní nesoulady nenamítli, přičemž rozhodná skutková zjištění soudů nejsou zjevně rozporná s obsahem výpovědi poškozeného. Soudy obou stupňů přitom věrohodnost poškozeného posuzovaly s dostatečnou pečlivostí, když k této přistupovaly kriticky, s přihlédnutím k jeho mentálním limitům a závěrům v řízení provedených znaleckých posudků (srov. především odst. 19 a 23 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 19 a násl. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud přitom v postupu soudů neshledal žádných pochybení, která by opodstatnila jeho zásah.
17. K poukazu obou obviněných na procesní zásadu in dubio pro reo pak lze toliko konstatovat, že ani tato argumentace není s to naplnit žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitky založené na porušení této zásady by mohly odůvodnit zásah Nejvyššího soudu pouze v případě, že by došlo k jejímu flagrantnímu porušení v rámci řízení před soudy nižších stupňů, které by dosáhlo intenzity porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však takové porušení v nyní projednávané věci neshledal. Soudy obou stupňů provedly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Odvolací soud přitom po doplnění dokazování a nápravě dílčích pochybení soudu prvního stupně neměl o vině obviněných žádných pochybností, jak ostatně konstatoval i v rámci svého rozsudku (srov. odst. 26 rozsudku odvolacího soudu), přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožnil. S ohledem na vše uvedené je namístě uzavřít, že žádnou námitku obviněných nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
21. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
22. Tento dovolací důvod v rámci svého dovolání uplatnila obviněná R. D., avšak neuvedla jedinou námitku, která by měla hmotněprávní základ, když všechny její námitky směřují buď proti nepřiměřenosti výroku o trestu, nebo jsou založeny na skutkovém podkladě, ke kterému se Nejvyšší soud již vyjádřil výše. Tudíž dovolací argumentaci obviněné nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit.
23. Co se týče námitek proti výroku o trestu, obviněná především namítla, že jí uložený trest je extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. K tomu poukázala na to, že je aktuálně zaměstnaná, má rodinné zázemí a šest dětí. Proto je přesvědčena, že jí měl být uložen trest s podmíněným odkladem. Nejvyšší soud nejprve zdůrazňuje, že námitky proti výroku o trestu nelze pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřadit. Co se týče druhého obviněnou uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1135/2016). To však taktéž není případ námitek obviněné.
24. Dále je namístě připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Obviněná však tento dovolací důvod v rámci svého dovolání neuplatnila, přičemž i pokud by byl obviněnou uplatněn, její námitky by jej nenaplnily. Trest uložený obviněné totiž není trestem, který zákon nepřipouští a byl uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku od dvou do osmi let.
25. S ohledem na potenciální ústavněprávní přesah daných námitek pak nad rámec obviněnou uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud dále doplňuje, že by jeho zásah byl výjimečně možný v případě, pokud by napadeným rozhodnutím byl uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a zcela zjevně nepřiměřený projednávanému jednání a jeho právní kvalifikaci (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takový případ se však u obviněné nejedná. Soudy se v nyní projednávané věci zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry uloženého trestu. V rámci rozhodování o trestu soud prvního stupně a následně i soud odvolací řádně zkoumaly polehčující i přitěžující okolnosti na straně obviněné, posoudily okolnosti i závažnost projednávané trestné činnosti a přihlédly i ke sbíhající se trestné činnosti (srov. odst. 30 rozsudku soudu prvního stupně a především odst. 31 a násl. rozsudku odvolacího soudu). Soudy taktéž zdůvodnily, proč již na obviněnou nebylo možno opětovně působit formou výchovného trestu, který by ještě nebyl spojen s odnětím svobody. Soud prvního stupně se pak zabýval i rodinným a sociálním zázemím obviněné, přičemž odvolací soud, který obviněné ukládal totožný trest odnětí svobody jako soud nalézací, z jeho závěrů v tomto ohledu zjevně vycházel. Lze přitom připustit, že se soudy obou stupňů, především pak soud odvolací, mohly rodinným zázemím obviněné a zájmem jejích dětí zabývat lépe a pečlivěji, když na druhé straně nelze opomenout, že děti mají dva rodiče, kteří mají k nim stejnou vyživovací povinnost, přesto Nejvyšší soud neshledal v jejich postupu takové pochybení, aby byl nutný jeho zásah.
26. K uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je zároveň krom ostatních přitěžujících okolností nutno akcentovat, že obviněná úmyslnou trestnou činnost spáchala ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení, byla opakovaně trestaná, přičemž předchozí podmíněné odsouzení u ní zcela zjevně nevedlo k nápravě. Na přísnost trestu přitom měla vliv právě i skutečnost, že byl obviněné ukládán souhrnný trest za sbíhající se přečin podvodu. Navíc u obviněné nebyly shledány žádné polehčující okolnosti, když její přístup k trestné činnosti zcela postrádal jakoukoli sebereflexi. Trest odnětí svobody na tři roky a čtyři měsíce, tedy výrazně pod polovinou trestní sazby zločinu vydírání podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku od dvou do osmi let, lze s ohledem na uvedené považovat za trest zcela adekvátní a splňující veškeré podmínky ukládání trestů. Nejvyšší soud tak uložený trest odnětí svobody neshledal extrémně přísným či zjevně nepřiměřeným, tudíž ve věci nedošlo k porušení základních zásad ukládání trestu, které by Nejvyšší soud zavazovalo ke kasačnímu zásahu nad rámec uplatněných dovolacích důvodů.
27. Obviněná taktéž v rámci svých námitek odkázala na argumenty uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. K tomu nezbývá než zdůraznit, že se Nejvyšší soud může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů obviněná nemůže své námitky opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Zmíněným odkazem obviněné se proto Nejvyšší soud nezabýval.
V. Závěrečné zhodnocení
28. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že uplatnili argumentaci, která nevyhověla vzneseným dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
29. Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého obviněné v této věci, neboť jednak předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. návrh na přerušení výkonu trestu nepodal a jednak Nejvyšší soud k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu