Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie C - standardní význam

Spisová značka

7 Tdo 845/2026

Téma · generováno AISpolupachatelství při zatajení nezákonně uložené pokuty

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 20. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.845.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Zneužití pravomoci úřední osoby Spolupachatelství

Shrnutí · generováno AI

Strážník napadl odsouzení za to, že poskytl údaje pro dodatečné vyhotovení nepravdivého příkazového bloku, který měl zakrýt předchozí nezákonné převzetí pokuty druhým strážníkem. Nejvyšší soud uzavřel, že se tím s druhým strážníkem podílel jako spolupachatel, nikoli jen jako pomocník, a dovolání odmítl. Nešlo pouze o administrativní pochybení, takže postačující nebyla disciplinární odpovědnost.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Osoba, která přistoupí k již dokonanému, avšak nedokončenému trestnému činu, může být spolupachatelem podle § 23 tr. zákoníku, jestliže svým jednáním sama naplní všechny znaky téhož trestného činu; nejde pak jen o pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Aktivní vytvoření nepravdivého příkazového bloku naplňuje § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i při porušení § 6 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb. Subsidiarita dle § 12 odst. 2 tr. zákoníku nedopadá na běžně škodlivý případ tohoto přečinu.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Pokud však pachatel přistoupivši k již dokonanému, ale nedokončenému trestnému činu jiného pachatele, či spolupachatelů, svým vlastním jednáním naplní všechny znaky daného trestného činu, je na místě i jeho jednání posoudit jako spolupachatelství, jelikož hodnocení takového jednání jako pomoci by nemohlo dostatečně vystihnout skutečnost, že pachatel sám naplnil znaky dokonaného trestného činu (viz rozhodnutie Najvyššieho súdu SSR ze dne 13. 8. 1981, sp. zn. 4 Tz 34/81, uveřejněné pod č. 11/1983 Sb. rozh. tr.).
    Zobrazit v textu
  • Nezbývá tak než uzavřít, že obviněný se na vymezené trestné činnosti nepodílel pouze okrajově a podpůrně, nýbrž vytyčený trestný čin spáchal úmyslným společným jednáním s obviněným J. J., když míra jeho zapojení již přesáhla hranici pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
    Zobrazit v textu
  • N. tak možno z rozsahu zmíněného pojmu vylučovat ustanovení, jejichž ráz je obecnější a zakotvuje základní povinnosti určité úřední osoby, které musí při výkonu svěřené pravomoci dodržovat.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

7 Tdo 845/2026-538

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2026 o dovolání obviněného T. Š. podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2026, sp. zn. 9 To 139/2026, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 132/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Š. odmítá.

Odůvodnění:

I.Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 2026, č. j. 1 T 132/2024-434, byl obviněný T. Š. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 20 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činila 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 20 000 Kč. Zmíněným rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného J. J. 2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že společně s obviněným J. J. dne 14. 8. 2024 v době kolem 19:31 hod., v ulici XY, v Praze XY (u výjezdu autobusů MHD), v postavení strážníků Městské policie hl. m. Prahy, velených do společné dvoučlenné hlídky s volacím znakem XY XY, při silniční kontrole řidiče vozidla tovární značky BMW, černé barvy, označeného BOLT, svědka X. H., který vysazoval zákazníka – svědka M. F., kdy vozidlo zastavilo na přechodu pro chodce, uložil obviněný J. J. řidiči vozidla za spáchaný přestupek pokutu příkazem na místě ve výši 1 000 Kč, přičemž tuto částku zaplatil svědek M. F., který bankovku předal řidiči vozidla, jenž ji následně předal obviněnému J. J., který finanční hotovost přijal, avšak nevypsal a přestupci nepředal příslušný příkazový blok, kdy tento vypsal až dodatečně, poté, co se dozvěděl, že mají jet na základnu, a to na zcela jinou osobu a vozidlo odlišného typu i registrační značky, a to na osobu R. G., vozidlo tovární značky Volkswagen na příkazový pokutový blok č. XY, série XY, kdy mu tyto údaje poskytl obviněný ze svých příkazových pokutových bloků, a to z příkazového pokutového bloku č. XY, série XY ze dne 25. 5. 2024, čímž porušil § 6 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“), podle něhož je strážník obecní policie povinen při provádění zákroků a úkonů dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem nebo úkolem.

3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2026, č. j. 9 To 139/2026-481, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného T. Š., směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku. Lze přitom doplnit, že týmž usnesením bylo zamítnuto také odvolání obviněného J. J.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť vyslovil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále pak uvedl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Obviněný předně brojil proti právnímu posouzení jemu vytýkaného skutku, když odmítl, že by se na předmětném trestném činu podílel jako spolupachatel. Vyzdvihl, že jeho účast se omezovala toliko na následné poskytnutí údajů, tedy dodatečné a krycí jednání, navazující na již dokonaný čin obviněného J. J., a to s cílem tento zakrýt. Podotkl, že tímto způsobem popisovaly jeho jednání i soudy obou stupňů a kritizoval jejich závěr, že podíl obviněného na daném trestném činu přesahoval pouhé účastenství ve formě pomoci. Upozornil, že ke spolupachatelství lze přistoupit jen do okamžiku dokonání trestného činu, pokud od počátku neexistovala společná dohoda spolupachatelů o přistoupení jednoho z nich až v pozdější fázi, přičemž pro podporu těchto vývodů odkázal na závěry nauky i vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu. V nastíněném směru posléze zdůraznil, že existence vytyčené dohody spolupachatelů nebyla prokázána a k jednání obviněného J. J. přistoupil až po dokonání trestného činu. S ohledem na zásadu in dubio pro reo proto uzavřel, že měla být upřednostněna varianta pro něj nejpříznivější. V neposlední řadě odmítl možnost změny právní kvalifikace vytýkaného skutku a poukázal na nutnost zprostit jej podané obžaloby. 6. Dovolatel nesouhlasil ani s naplněním subjektivní stránky rozhodného přečinu, neboť nebylo prokázáno, že by měl obviněný získat jakýkoliv neoprávněný prospěch, a nadto absentovalo i konkrétní vymezení takového prospěchu. Úmysl opatřit si prospěch označil za neslučitelný s úmyslem krýt jednání jiné osoby. Taktéž vytkl soudům obou stupňů záměnu obecného povědomí o protiprávnosti za specifický úmysl vyžadovaný příslušnou skutkovou podstatou. Dále namítl, že soudy obou stupňů vůbec nespecifikovaly, jaký konkrétní výkon pravomoci měl obviněný realizovat způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Ustanovení § 6 odst. 1 zákona o obecní policii dovolatel označil za obecnou zásadu, nikoliv konkrétní pravidlo upravující blokové řízení a kritizoval absenci bližšího vysvětlení, jak měl zmíněné ustanovení porušit. Za vadný vyhodnotil rovněž postup soudů obou stupňů, když nijak nevyložily, zda lze na interní příkaz č. 43/2013 pohlížet jako na jiný právní předpis ve smyslu § 329 tr. zákoníku. Upozornil též na potřebu aplikace zásady subsidiarity trestní represe, když akcentoval, že ve zkoumané věci nevznikla žádná škoda ani nedošlo k neoprávněnému obohacení a nedostatek při vystavení příkazového bloku nedosahuje intenzity trestného činu, pročež měla být věc posouzena nejvýše jako disciplinární delikt. 7. Dovolatel taktéž tvrdil, že rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, podle něhož obviněný poskytl obviněnému J. J. údaje ze staršího příkazového bloku, zcela postrádá oporu v provedeném dokazování. V tomto směru zdůraznil neexistenci přímého důkazu a odmítl, že by předmětná skutečnost mohla vyplývat z uceleného řetězce důkazů nepřímých, jelikož dle jeho mínění nebyly dokazováním vyvráceny jiné realistické varianty skutkového děje, když vzpomínané údaje mohly být diktovány z dokladů předložených řidičem. Dále vyzdvihl, že informace zanesené v příkazovém bloku č. XY se plně neshodují ve všech jednotlivostech s údaji obsaženými ve starším příkazovém bloku vystaveném obviněným. V nastíněném smyslu rovněž akcentoval, že skutkové závěry soudu nalézacího nejsou jednotné ani v tom, zda obviněný údaje pouze poskytl, nebo i napsal do nového příkazového bloku. 8. Posléze dovolatel namítl, že odvolací soud nedůvodně neprovedl důkaz kamerovými záznamy zachycujícími pohyb hlídky po ukončení kontroly až do návratu na služebnu, jimiž bylo možno ověřit, zda vůbec existoval časový prostor pro tvrzené dodatečné vyplnění příkazového bloku. Závěr soudu druhého stupně, podle něhož nemohl zmíněný důkaz potvrdit obhajobu obviněného, označil za předjímání výsledku dokazování. V neposlední řadě dovolatel vyjádřil mínění, že nalézací soud porušil jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, když neumožnil obhajobě klást otázky svědku X. H. směřující k rozsahu a obsahu jeho rozhovoru se zástupci inspekce Městské policie hl. m. Prahy a současně zamítl i návrh na výslech příslušných pracovníků inspekce. Nalézacímu soudu přitom vytkl, že takto obhajobě znemožnil zpochybnit věrohodnost jmenovaného svědka, neboť nebylo zjištěno, jaké informace před hlavním líčením svědek obdržel.

9. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, ve vztahu k obviněnému, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li tím podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. b), popř. písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání konstatoval, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku dovolatele, dle níž jemu vytýkané jednání nenaplňuje znaky spolupachatelství, avšak neztotožnil se s ní. Připomněl, že k založení spolupachatelství postačí, pokud každý ze spolupachatelů uskutečnil dílčí článek společného jednání, které tvoří funkčně propojený celek směřující ke spáchání trestného činu. Konstatoval, že obviněný J. J. realizoval prvotní fázi jednání, na níž posléze navázal obviněný, když poskytl údaje ze svých příkazových bloků, čímž umožnil vytvoření nepravdivé administrativní stopy zakrývající skutečný průběh události. Shrnul proto, že obviněný se na předmětné trestné činnosti nepodílel toliko okrajově a podpůrně, leč stal se přímou součástí mechanismu směřujícího k jejímu dokonání a zatajení, poněvadž jeho jednání přispělo ke zkreslení úřední evidence a k vytvoření zdání řádného výkonu pravomoci. Akcentoval, že bez součinnosti obviněného by bylo podstatně obtížnější dodatečně zkonstruovat věrohodné krytí pro již realizovaný protiprávní postup. Fakt, že předestřený postup nemusel být výsledkem předchozí výslovné dohody obviněných, nepovažoval za směrodatný, jelikož ke vzniku společného úmyslu může dojít i v průběhu jednání. Z., že v posuzované věci obvinění navzájem se doplňujícími aktivitami sledovali společný cíl spočívající v zakrytí neoprávněného převzetí finančních prostředků od přestupce a ve vytvoření fiktivního podkladu pro jejich vykázání, v čemž detekoval znaky spolupachatelství. 11. Dále státní zástupce vyhodnotil za subsumovatelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výhrady obviněného vůči identifikaci právního předpisu, jehož porušením mělo dojít k naplnění skutkové podstaty rozhodného trestného činu. Upozornil, že obviněný se podílel na postupu souvisejícím s výběrem pokuty za přestupek v dopravě, přičemž právě při nakládání s takovými pokutami často dochází k danému typu trestné činnosti. Připustil, že § 6 odst. 1 zákona o obecní policii představuje normu obecnější povahy, leč zdůraznil, že zmíněné ustanovení vymezuje základní rámec řádného výkonu pravomoci strážníka. Nesdílel názor, že by soud nalézací pochybil, pokud výslovně nezanesl do popisu vytýkaného skutku zmínku o příkazu ředitele městské policie č. 43/2013, který nelze považovat za právní předpis, přičemž odmítl, že by absence bližšího rozvedení zmíněného interního normativního aktu činila právní posouzení věci nesrozumitelným. Protiprávnost rozhodného skutku vnímal jako očividnou již s ohledem na nakládání s vybranou pokutou a její dokumentací. Za nedůvodnou považoval též námitku obviněného ohledně neexistence úmyslu opatřit si neoprávněný prospěch a konstatoval, že obviněný participoval na postupu směřujícím k neoprávněnému nakládání s vybranou pokutou a k zastření skutečného vyústění služebního úkonu. Žádný význam naopak nepřikládal tomu, zda si nakonec mohl obviněný finanční obnos ponechat. 12. Rovněž námitku týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe považoval státní zástupce za podřaditelnou pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak odmítl jí přiznat opodstatnění. Vyjádřil mínění, že v posuzované věci nebyly zjištěny okolnosti snižující společenskou škodlivost jednání obviněného natolik, aby neodpovídalo typovým případům relevantního trestného činu. Shrnul, že obviněný disponoval v době vytýkaného skutku několikaletou služební zkušeností, jeho jednání mělo aktivní charakter a sloužilo cílenému zakrytí protiprávního jednání obviněného J. J., přičemž nešlo o pouhé opomenutí služebních povinností. Ani částku deklarovanou jako uloženou pokutu přitom státní zástupce nepovažoval za zcela marginální. V nastíněném směru posléze doplnil, že následné zaevidování pokuty nepředstavovalo projev dobrovolné snahy po nápravě, nýbrž reakci na nebezpečí odhalení protiprávního jednání. Připustil sice, že podíl obviněného na předmětné trestné činnosti byl ve srovnání s podílem obviněného J. J. méně významný, nicméně zdůraznil, že předestřenou skutečnost dostatečně zohlednil nalézací soud při sankcionování. 13. Na výhrady, v nichž obviněný poukazoval na neprovedení jím navrhovaných důkazů, sice státní zástupce nahlížel prizmatem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, leč zavrhl je pro jejich nedůvodnost. Připomněl, že zejména odvolací soud vznesené důkazní návrhy řádně zamítl a zvolený postup dostatečně odůvodnil. Tvrzení obviněného o porušení jeho práv na obhajobu i spravedlivý proces v souvislosti s výslechem svědka X. H. státní zástupce vnímal jako vybočení z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V nastíněném duchu akcentoval, že výslech výše jmenovaného svědka proběhl v hlavním líčení za přítomnosti tlumočníka a obhajobě byl poskytnut odpovídající prostor, včetně možnosti klást svědkovi otázky. Upozornil, že byly-li vybrané otázky obhajoby zamítnuty jako procesně nepřípustné, pak tento fakt představoval selhání samotné obhajoby, nikoliv soudu. Vyjádřil názor, že výhrada fakticky směřovala toliko vůči způsobu, jímž soud nalézací vykonával svou řídicí pravomoc při vedení výslechu jmenovaného svědka. Z vytyčených důvodů odmítl, že by popsaným způsobem mohlo dojít ke zkrácení dovolatele na jeho obhajovacích právech či právu na spravedlivý proces. 14. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. 15. Obviněný využil možnost uplatnit repliku a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnil. Zejména státnímu zástupci vytkl, že v zásadě potvrzuje námitku obhajoby, podle níž příspěvek obviněného k vytýkanému skutku následoval až po již realizovaném jednání obviněného J. J. Z., že k dokonání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku došlo již v momentě, kdy obviněný J. J. převzal hotovost jako pokutu uloženou příkazem na místě, nevydal příkazový blok a peníze si ponechal. Souběžně upozornil, že neexistuje znak předmětného trestného činu, který by obviněný svým jednáním naplnil. Ve vytyčeném směru připomněl, že obecně osoba přistoupivší k trestnému činu po jeho dokonání nemůže být vnímána jako spolupachatel daného trestného činu. Taktéž poukázal na skutečnost, že argument státního zástupce, podle něhož obviněný usnadnil spáchání vymezeného trestného činu, představuje typicky formu pomoci a doplnil, že pomoc poskytnutá až po činu je trestná jedině tehdy, pokud byla přislíbena před jeho spácháním. V návaznosti na způsob vymezení vlastního podílu na vytýkaném skutku ze strany státního zástupce následně akcentoval, že nepřímý podíl na činu jiného odlišuje účastenství od pachatelství. 16. Dovolatel také vyjádřil přesvědčení, že úmysl zakrýt cizí jednání nepředstavuje úmysl opatřit sobě neoprávněný prospěch, přičemž zdůraznil, že v době, kdy měl poskytnout rozhodné údaje ze svého příkazového bloku, byl již prospěch obviněného J. J. opatřen, pročež následné jednání nemohlo k jeho opatření směřovat. Odmítl přitom možnou záměnu alternativ v podobě opatření prospěchu sobě samému a jinému, popř. nahrazení daného znaku úvahou státního zástupce, neboť oboje by vyžadovalo nová skutková zjištění. Dále vytkl státnímu zástupci, že nevymezil, jakou pravomoc měl obviněný vykonávat, přičemž konstatoval, že poskytnutí údajů kolegovi výkonem pravomoci strážníka vůči třetí osobě není a doplnil, že neobstojí-li závěr o spolupachatelství, pak nelze obviněnému přičíst ani výkon pravomoci obviněného J. J. K., že státní zástupce neuvedl, jakým způsobem měl obviněný porušit § 6 odst. 1 zákona o obecní policii, když nikomu nevznikla újma ani nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práv. Nesouhlasil s tím, že by pro posouzení věci mohla mít význam obecná nesprávnost jednání obviněného, jelikož by tak byla porušena zásada nullum crimen sine lege a zavrhl možnost, že by obviněný svým jednáním porušil předpisy o ukládání pokut příkazem na místě, protože tyto upravují postup úřední osoby. 17. Ve vztahu k otázce aplikace zásady subsidiarity trestní represe dovolatel vyzdvihl, že obviněný před vytýkaným skutkem sloužil jen necelé dva roky a v případě obou obviněných se jednalo o výjimečný exces. V tomto duchu též zopakoval, že obviněný se nijak neobohatil, vystupoval v podřízené roli, jednalo se o částku 1 000 Kč a v konečném důsledku nedošlo k žádnému obohacení ani vzniku škody. Odkaz státního zástupce na mírnější trest uložený obviněnému přitom označil za nevýznamný z hlediska otázky vyvození trestní odpovědnosti. Obviněný dále stručně zopakoval své námitky týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a protestoval proti závěru, že nemožnost pokládat otázky svědku X. H. si způsobila obhajoba vlastním postupem, poněvadž zamítnuté otázky nepovažoval za kapciózní. Výslech pracovníků inspekce Městské policie hl. m. Prahy posléze označil za nedůvodně neprovedený podstatný navrhovaný důkaz s vazbou na rozhodná skutková zjištění. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel shrnul, že argumenty obsažené ve vyjádření státního zástupce dovolací námitky nevyvrací, pročež setrval na podaném dovolání.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. 21. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze subsumovat situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení zachycenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) daného ustanovení.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Obviněný své dovolání zčásti vystavěl na kritice skutkových zjištění nalézacího soudu v posuzované věci. Především tvrdil, že závěr, podle něhož obviněný poskytl obviněnému J. J. údaje z jiného svého příkazového bloku, se neopírá o žádný přímý důkaz, přičemž odmítl, že by důkazy nepřímé v tomto směru tvořily ucelený řetězec. Proti vytyčenému závěru soudu prvního stupně pak postavil vlastní variantu skutkového děje, podle níž mohly být rozhodné údaje diktovány z dokladů předložených řidičem. V nastíněném duchu přitom zdůrazňoval potřebu aplikace zásady in dubio pro reo, neboť nepovažoval jiné racionální varianty skutkového děje za přesvědčivě vyvrácené.

23. Z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zcela zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo.

24. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Nelze se přitom ztotožnit s míněním dovolatele, že by zjištění o poskytnutí rozhodných údajů obviněným z jeho příkazového bloku č. XY obviněnému J. J. nemělo žádný podklad v provedeném dokazování. Naopak musí Nejvyšší soud zdůraznit, že zmíněné skutkové zjištění bylo spolehlivě a nad veškerou důvodnou pochybnost prokázáno celou řadou důkazů, z nichž nalézací soud logickým postupem vytvořil komplexní a ucelený řetězec nepřipouštějící jinou verzi skutkového děje. Dovolatelem rozporované skutkové zjištění se opírá zejména o svědecké výpovědi svědků X. H., M. F. a R. G., avšak také o řadu listinných důkazů a kamerové záznamy z předmětného vozidla městské policie (viz odstavec 28. odůvodnění rozsudku soudu nalézacího). Jestliže se dovolatel opětovně odvolával na alternativu skutkového děje, podle níž nadiktoval obviněnému J. J. rozhodné údaje z dokladů předložených svědkem X. H., které mohly být padělané, pak takový závěr by nepokrytě odporoval provedeným důkazům, zejména svědecké výpovědi posledně jmenovaného svědka, leč též kamerovému záznamu z příslušného automobilu městské policie, z něhož je patrný nedostatek času pro podobný postup. Nadto by museli zcela nepochopitelně obviněný i obviněný J. J. komplexně přehlédnout zásadní a očividné rozdíly mezi údaji obsaženými v předloženém dokladu a skutečností, jak ostatně podrobně vysvětlil soud odvolací (viz odstavec 11. odůvodnění jeho usnesení). Dovolatelem prosazovaná verze skutkového děje tak byla nad veškerou důvodnou pochybnost vyvrácena a další popírání tohoto faktu již přesahuje meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně se nenabízí ani žádná jiná racionální varianta, představující alternativu ke skutkovému zjištění soudu prvního stupně, přičemž žádnou takovou verzi nedokázal předložit ani sám obviněný. 25. K.-li dovolatel, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů není zřejmé, zda měl obviněný inkriminované údaje ze svého staršího příkazového bloku obviněnému J. J. toliko poskytnout, nebo se podílet i na jejich vepsání do nového příkazového bloku, nezbývá než poznamenat, že podobný detail nepředstavuje rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. Z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně nadto vyplývá, že obviněný měl inkriminované údaje obviněnému J. J. poskytnout, nikoliv, že je sám vepsal do nového příkazového bloku. Takto zjištěný skutkový stav byl přitom právně hodnocen soudy nižších stupňů a v této podobě jej rovněž přezkoumal Nejvyšší soud, jak bude popsáno níže. Drobná nepřesnost v textu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na zmíněném stavu nemůže fakticky ničeho změnit. Nad rámec zbývá toliko doplnit, že ani případné vepsání některých nebo i všech údajů obviněným do nového příkazového bloku by nemohlo změnit právní kvalifikaci předmětného skutku. Taktéž postrádá na významu, že do nového příkazového bloku nebyly přeneseny veškeré informace z původního příkazového bloku vystaveného obviněným, plně postačuje, že se tak stalo ve vztahu k podstatným a jinak prakticky nepřístupným údajům, o jejichž původu nelze pochybovat.

26. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. N. pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité meritorní rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.

27. Dovolatel taktéž vytýkal soudům obou stupňů nedůvodné neprovedení podstatných navrhovaných důkazů, konkrétně kamerových záznamů zachycujících pohyb hlídky po ukončení kontroly až po návrat na služebnu, jimiž bylo možné ověřit, zda vůbec existoval časový prostor pro tvrzené dodatečné vyplnění příkazového bloku. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 28. Obviněný skutečně v rámci odvolacího řízení vznesl návrh na doplnění dokazování přehráním záznamů zachycujících následný pohyb hlídky městské policie po ukončení kontroly vozidla svědka X. H., avšak soud druhého stupně tento důkazní návrh řádně zamítl pro absenci vypovídacího potenciálu a svůj postup dostatečně odůvodnil (viz primárně odstavce 11. a 13. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud tomuto závěru nemůže ničeho vytknout a pouze pro přehlednost připomíná, že kamerové zařízení z inkriminovaného automobilu městské policie zabíralo toliko dění před předním sklem automobilu a za jeho sklem zadním, nikoliv to, co se odehrávalo v samotné kabině vozu. Nadto ze svědecké výpovědi svědka M. F., ale i z výpovědí obviněného a obviněného J. J. vyplývá, že před návratem na služebnu se obviněný a obviněný J. J. zastavili u bankomatu, kde se na ně obrátil svědek M. F., přičemž nejpozději při tomto setkání museli zjistit, že jejich předchozí počínání může být předmětem následného šetření. Obviněný a obviněný J. J. tak mohli do nového příkazového bloku vyplnit údaje z příkazového bloku staršího již během této zastávky, leč rovněž později v kabině automobilu, přičemž kamery zachycující pohyb před vozem a za ním by fakticky nemohly zmíněnou činnost zaznamenat. Vzpomínaný důkaz by proto nemohl vyvrátit skutkový stav zjištěný soudem, nanejvýše by jej mohl, v případě zachycení obviněného či obviněného J. J. při vyplňování příkazového bloku potvrdit, avšak v tomto směru by představoval důkaz nadbytečný. 29. Odvolací soud také řádně zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem pracovníků inspekce Městské policie hl. m. Prahy, když daný důkaz vyhodnotil za důkaz postrádající relevanci (viz odstavce 11. a 15. odůvodnění jeho usnesení). Ostatně tvrzení obviněného, že tento důkaz mohl zásadním způsobem zpochybnit věrohodnost svědecké výpovědi svědka X. H., neboť jmenovaný svědek se mohl dozvědět o podezření, že obviněný a obviněný J. J. postupovali v souvislosti s udělením pokuty příkazem na místě protizákonně, postrádá logickou oporu. Podobné zjištění by nijak nevysvětlovalo, proč by měl vzpomínaný svědek v hlavním líčení vypovídat nepravdu a vystavovat se tak nebezpečí trestního stíhání, když k tomuto neměl ani žádný motiv, jak podrobně popsal soud odvolací (viz odstavec 17. odůvodnění jeho usnesení). Nezbývá proto než uzavřít, že v posuzované věci nedošlo k nedůvodnému neprovedení podstatných navrhovaných důkazů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

30. Dovolatel rovněž rozporoval správnost právního posouzení předmětného skutku, když předně kritizoval právní hodnocení jemu vytýkaného jednání jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Dále zpochybňoval též naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, kritizoval identifikaci právního předpisu, v rozporu s nímž měl vykonávat svěřenou pravomoc a v neposlední řadě soudům nižších stupňů vytýkal nedostatečné zohlednění zásady subsidiarity trestní represe. Předestřené námitky lze bezesporu subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně postrádají na opodstatnění. 31. Jde-li o právní posouzení jednání obviněného jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby spáchaného ve formě spolupachatelství s obviněným J. J., pak nutno přiznat, že otázka právního hodnocení podílu obviněného na tomto trestném činu představuje poměrně komplikovanou záležitost. Je totiž pravdou, že vytýkaný skutek lze fakticky rozdělit do dvou fází, když nejprve obviněný J. J. převzal hotovost od svědka X. H. pod záminkou udělení pokuty, aniž by ovšem dodržel předepsaná pravidla tohoto postupu, pokutu řádně zaevidoval a vystavil příslušný příkazový blok, a to s nepochybným úmyslem vybranou finanční částku si ponechat. Nebylo přitom prokázáno, že by se na této první fázi vytýkaného skutku, jakkoliv podílel obviněný, který v rozhodné době setrvával v kabině služebního automobilu, se shora jmenovaným svědkem vůbec nekomunikoval a do celého procesu nijak nezasáhl. Nutno posléze souhlasit s dovolatelem, že již shora popsaným jednáním obviněného J. J. v první fázi skutku došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný J. J. už v této fázi skutku vykonával, v pozici úřední osoby, svěřenou pravomoc v rozporu s jiným právním předpisem, a to v úmyslu získat pro sebe neoprávněný prospěch. Ostatně nelze popřít, že i pokud by vytýkaný skutek následně nepokračoval společnou snahou obviněného J. J. a obviněného zakrýt předchozí protiprávní postup, přesto by postačoval k naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Již shora popsaným jednáním obviněného J. J. v první fázi vytýkaného skutku tak byl předmětný trestný čin dokonán. 32. Na druhou stranu ovšem není možno dospět k závěru, že by byl vytýkaný skutek ukončením první fáze, tedy převzetím finančních prostředků bez dodržení náležitého postupu, také dokončen. Na první fázi výše zachyceného skutku totiž navázala fáze druhá, jejímž účelem bylo zakrýt předchozí protiprávní jednání obviněného J. J., když obviněný poskytl ze svého staršího příkazového bloku údaje svědka R. G., které obviněný J. J. zanesl do nového příkazového bloku, jako by vymezený přestupek spáchal posledně jmenovaný svědek, třebaže takový stav neodpovídal realitě. I tímto společným jednáním obviněný a obviněný J. J., jako úřední osoby, vykonávali svěřenou pravomoc v rozporu s jiným právním předpisem, a to v úmyslu opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch. Namítal-li dovolatel, že osobně žádnou pravomoc nevykonával, nelze s tímto míněním souhlasit, neboť pokud se aktivně podílel na vystavení příkazového bloku personě, jež se daného přestupku vůbec nedopustila, a to poskytnutím údajů zmíněné persony, které nadto získal při výkonu své pravomoci, když tuto osobu v minulosti pokutoval pro odlišný skutek, pak jednoznačně vykonával svěřenou pravomoc ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Navíc jeho jednání nelze izolovat od jednání obviněného J. J., jelikož v druhé fázi skutku jednali oba obvinění společně, a s úmyslem společně spáchat vymezený trestný čin. Lze tudíž uzavřít, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný se k výše popsanému skutku připojil v jeho druhé fázi, kdy sice již obviněný J. J. dokonal trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, leč ještě předtím, než byl rozhodný trestný čin dokončen. Vyvstává proto otázka, zda se takto vymezeným jednáním mohl obviněný podílet na předmětném trestném činu ve formě spolupachatelství. 33. Obecně přitom platí, že o spolupachatelství nejde, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu, tzv. po naplnění jeho znaků, třebas skutek ještě pokračoval ve stadiu, které lze zahrnout pod pojem dokončení činu. Podobné jednání je namístě posoudit jako pomoc k trestnému činu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1968, sp. zn. 7 Tz 4/68, uveřejněný pod č. 34/1968 Sb. rozh. tr.). Tento závěr ovšem neplatí bezvýjimečně, protože stojí na logické potřebě zohlednit skutečnost, že později přistoupivší osoba fakticky nepřispěla k dokonání trestného činu, pročež její podíl na trestné činnosti vystihuje jen pozice pomocníka, nikoliv spolupachatele. Pokud však pachatel přistoupivši k již dokonanému, ale nedokončenému trestnému činu jiného pachatele, či spolupachatelů, svým vlastním jednáním naplní všechny znaky daného trestného činu, je na místě i jeho jednání posoudit jako spolupachatelství, jelikož hodnocení takového jednání jako pomoci by nemohlo dostatečně vystihnout skutečnost, že pachatel sám naplnil znaky dokonaného trestného činu (viz rozhodnutie Najvyššieho súdu SSR ze dne 13. 8. 1981, sp. zn. 4 Tz 34/81, uveřejněné pod č. 11/1983 Sb. rozh. tr.). 34. V posuzované věci byla ve druhé fázi skutku, tedy až po přistoupení obviněného k předmětné trestné činnosti, opětovně společným jednáním obviněného a obviněného J. J. naplněna skutková podstata přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný J. J. a obviněný, coby strážníci Městské policie hl. m. Prahy, tudíž úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, vykonávali svěřenou pravomoc spojenou s ukládáním pokut příkazem na místě v rozporu s § 6 odst. 1 zákona o obecní policii, a nadto také v rozporu s § 91 odst. 1, odst. 2 písm. e) a § 92 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, když obviněný poskytl ze svých příkazových bloků údaje svědka R. G., které získal v souvislosti s výkonem své pravomoci, aby obviněný J. J. tyto údaje zanesl do svého pokutového bloku, a tím v rozporu s realitou vytvořil dojem, že se svědek R. G. dopustil dne 14. 8. 2024 přestupku, což obviněný J. J. posléze učinil. Obviněný a obviněný J. J. přitom shora popsaným způsobem jednali v úmyslu získat pro sebe či pro jiného neoprávněný prospěch, neboť se tímto způsobem snažili zakrýt předchozí protiprávní jednání obviněného J. J. a pomoci mu se tímto způsobem vyhnout adekvátním následkům jeho předchozího protiprávního jednání, tedy vyvození patřičné odpovědnosti. 35. Nenastala proto situace, v níž by obviněný pouze navazoval na předchozí jednání obviněného J. J. a toliko v kombinaci s tímto předchozím jednáním obviněného J. J., na němž se obviněný nijak nepodílel, by došlo k naplnění skutkové podstaty příslušného trestného činu. Pokud by mělo být jednání obviněného za těchto podmínek posouzeno toliko jako pomoc k trestnému činu, a to pouze s ohledem na skutečnost, že již předchozím jednáním obviněný J. J. dokonal předmětný trestný čin, musel by obviněný zcela bezdůvodně a neoprávněně profitovat z existence první fáze skutku. Pokud by se ovšem první fáze skutku vůbec nestala a obviněný i obviněný J. J. by jednali v úmyslu zajistit prospěch jiné osobě, samotné jejich jednání ve druhé fázi skutku by plně postačovalo k naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nastal tudíž stav obdobný situaci, kdy pachatel formálně přistoupí k činu až po jeho dokonání, leč před dokončením, nicméně sám naplní skutkovou podstatu příslušného trestného činu. Posouzení jednání obviněného jako pouhé pomoci k danému trestnému činu by tak neodpovídalo faktu, že tento svým společným jednáním s obviněným J. J., po svém zapojení do vymezené trestné činnosti, opětovně naplnil skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 36. Ani shora popsaný charakter účasti obviněného na trestném činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku neodpovídá rozsahu pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný se totiž v pozici úřední osoby podílel na zanesení nepravdivých údajů, pocházejících z jeho staršího příkazového bloku, do příkazového bloku nového, v důsledku čehož společným jednáním s obviněným J. J. vytvořil dokument nepravdivě označující jako přestupce osobu odlišnou od skutečného přestupce, a to v úmyslu opatřit tímto postupem obviněnému J. J. neoprávněný prospěch. Obviněný se tak podílel na naplňování skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když sám naplnil většinu zákonných znaků, což vypovídá o míře jeho participace na vymezené trestné činnosti. Souběžně, využil-li informace získané při výkonu pravomoci a tyto poskytl obviněnému J. J. k neoprávněnému a svévolnému zanesení do nového příkazového bloku, musel mít v úmyslu dopustit se takovýmto společným jednáním s obviněným J. J. předmětného trestného činu, nikoliv pouze pomoci obviněnému J. J. v jeho trestné činnosti. Nezbývá tak než uzavřít, že obviněný se na vymezené trestné činnosti nepodílel pouze okrajově a podpůrně, nýbrž vytyčený trestný čin spáchal úmyslným společným jednáním s obviněným J. J., když míra jeho zapojení již přesáhla hranici pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Zbývá toliko poznamenat, že faktické přistoupení obviněného k vymezenému trestnému činu až v jeho druhé fázi soudy nižších stupňů náležitě zohlednily a promítly do svých úvah o sankcionování, pročež byl obviněnému uložen trest o třetinu nižší než obviněnému J. J. N. proto možno tvrdit, že by dovolateli nepřípustně přičítaly k tíži část skutku, na níž se fakticky z pozice spolupachatele nepodílel. 37. Obviněný rovněž odmítal, že by jednal v úmyslu opatřit sobě samému neoprávněný prospěch, přičemž akcentoval, že jeho jednání mělo, podle zjištění soudu, motivovat snaha zakrýt protiprávní čin obviněného J. J., což vylučuje úmysl dosáhnout vlastního prospěchu. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve obecně připomenout, že přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, přičemž může jít o jakékoli zvýhodnění, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník III: komentář: § 272-421. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4128). 38. Lze přitom připustit, že z provedeného dokazování nebylo zjištěno, jakým způsobem mělo být naloženo s finanční částkou získanou vytýkaným skutkem a je skutečně možné, že z ní měl benefitovat toliko obviněný J. J. Z provedeného dokazování ovšem vyplynulo, že obviněný následně poskytl obviněnému J. J. svůj starší příkazový blok, aby jej využil k vyplnění příkazového bloku nového, čímž mělo dojít k zastření původního protiprávního jednání obviněného J. J. Obviněný tak jednal nejméně v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch obviněnému J. J., a to v podobě zakrytí jeho trestné činnosti dodatečným vypsáním příkazového bloku na jinou osobu a vozidlo. Formální změna alternativního znaku předmětné skutkové podstaty, tedy skutečnost, zda se obviněný dopustil skutku v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch sobě samému, či jinému, však fakticky nemá vliv na otázku právního posouzení. Je totiž zcela zřejmé, že obviněný ve spolupachatelství naplnil všechny znaky příslušné skutkové podstaty daného trestného činu a v zásadě ztrácí na významu, skrze který alternativní znak uvedený v zákoně se tak stalo (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 206/2014). Zmíněný závěr zřetelně a nepochybně vyplývá ze skutkových zjištění dosažených nalézacím soudem na základě provedeného dokazování a odpovídá popisu skutku, jak byl zachycen v odsuzujícím rozsudku. Nelze proto přisvědčit neodůvodněnému tvrzení dovolatele, že by tento úsudek nezbytně vyžadoval doplnění dokazování. Také fakt, že každý ze spolupachatelů naplnil skutkovou podstatu téhož trestného činu skrze jiný alternativní znak konkrétní skutkové podstaty, nepředstavuje překážku pro vyhodnocení jejich jednání jako spolupachatelství daného trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009, uveřejněné pod č. 36/2010 Sb. rozh. tr.). 39. Dovolatel rovněž brojil proti závěru, že by porušením ustanovení § 6 odst. 1 zákona o obecní policii mohlo dojít k naplnění znaků přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, neboť vyjádřil mínění, že vzpomínané ustanovení představuje toliko obecnou zásadu výkonu pravomoci. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné ponejprve připomenout, že dikcí vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, se rozumí porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází. Jedná se tak v podstatě o případy protiprávního výkonu pravomoci, jehož protiprávnost může spočívat jak v porušení pravidel stanovených jiným právním předpisem ohledně materiálního obsahu předmětného jednání, tak i v nedodržení některých procesních pravidel (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník III: komentář: § 272-421. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4121 a 4122). Jiným právním předpisem se přitom rozumí libovolný právní předpis, který výkon pravomoci úřední osoby přímo či i jen zprostředkovaně upravuje. Je lhostejné, zda půjde o předpis hmotněprávní či procesní, jakou má právní sílu, zda je v dané oblasti obecným či zvláštním atd., podstatné je jen to, zda je jím úřední osoba při výkonu své pravomoci vázána (viz ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2580). N. tak možno z rozsahu zmíněného pojmu vylučovat ustanovení, jejichž ráz je obecnější a zakotvuje základní povinnosti určité úřední osoby, které musí při výkonu svěřené pravomoci dodržovat. 40. Výše vyložený závěr je patrný například ze skutečnosti, že příslušníci bezpečnostních sborů se mohou dopustit trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, pokud za splnění dalších zákonných znaků vykonávají svěřenou pravomoc způsobem rozporným s § 45 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služ. pom. příslušníků bezpečnostních sborů“), třebaže charakter zmíněného ustanovení je rovněž poměrně obecný (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2026, sp. zn. 7 Tdo 1003/2025, nebo ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 98/2018). Podle § 6 odst. 1 zákona o obecní policii je strážník při provádění zákroků a úkonů k plnění úkolů obecní policie povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem nebo úkonem. Je tak zřejmé, že ve vztahu ke strážníkům obecní, resp. městské policie plní § 6 odst. 1 zákona o obecní policii obdobnou funkci, jako § 45 zákona o služ. pom. příslušníků bezpečnostních sborů ve vztahu k příslušníkům těchto sborů. Typicky vadným postupem souvisejícím s uložením pokuty příkazem na místě za spáchaný přestupek je posléze možno citované ustanovení porušit a za splnění dalších zákonných znaků založit trestní odpovědnost pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1031/2012). 41. Obviněný přitom činem, který je mu kladen za vinu, zejména ohrozil vážnost svou i celé Městské policie hl. m. Prahy a ohrozil důvěru společnosti v tuto instituci, když se podílel na úmyslném zanesení nepravdivých údajů do příslušného příkazového bloku, v důsledku čehož byl nadto svědek R. G. zcela bezdůvodně evidován jako pachatel zmíněného přestupku. Jak správně podotkl státní zástupce, není chybou, že v popisu vytýkaného skutku nebylo rovněž zachyceno, že obviněný jednal též v rozporu s vybraným interním předpisem, neboť ten, sám o sobě, nepředstavuje jiný právní předpis ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zbývá toliko poznamenat, že postup obviněného a obviněného J. J. hrubě odporoval také § 91 odst. 1, odst. 2 písm. e) a § 92 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, která stanoví základní zákonné podmínky pro uložení pokuty příkazem na místě, jelikož tyto nebyly dodrženy. Nicméně porušení posledně zmíněných ustanovení pouze doplňuje rozpor s § 6 odst. 1 zákona o obecní policii, jehož porušení je v tomto směru klíčové, jak bylo ostatně blíže rozvedeno výše.

42. Dovolatel se dále domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku na posuzovanou věc, přičemž argumentoval nedostatkem společenské škodlivosti spáchaného činu. K této problematice považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve předestřít, že zásadně je nutno každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, považovat za trestný čin, přičemž za spáchání takového činu musí být vyvozena trestní odpovědnost. Nastíněné formální pojetí posléze koriguje již zmíněná zásada subsidiarity trestní represe, dle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost představuje aspekt, který je potřeba zvažovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu hodnocenému případu, přičemž lze vycházet z kritérií obsažených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na předmětnou zásadu nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo výhradně tam, kde nepostačuje uplatnění jiných, mírnějších prostředků (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 43. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud, ve shodě s názorem státního zástupce, k závěru, že míra společenské škodlivosti jednání obviněného nebyla natolik nízká, aby odůvodňovala aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Předně je nutno odmítnout tvrzení dovolatele, že by se v projednávané věci jednalo pouze o nedostatek při vystavení příkazového bloku. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný poskytl údaje z vlastního, staršího příkazového bloku, a to za účelem zakrytí předchozího protiprávního postupu obviněného J. J., který si zamýšlel ponechat částku deklarovanou jako uloženou pokutu. Porušení zákonných podmínek a povinností v souvislosti s ukládáním pokut příkazem na místě představuje poměrně běžný případ vymezeného typu trestné činnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1031/2012, nebo ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 3 Tdo 158/2023). 44. Obviněný v dané době působil u Městské policie hl. m. Prahy již téměř dva roky a z toho více než rok v přímém výkonu služby (viz Sdělení Městské policie hl. m. Prahy na č. l. 130 a 131). Nepřesnost obsažená ve vyjádření státního zástupce v tomto směru postrádá na významu. Obviněný přitom jednal v úmyslu přímém, a to s cílem zasáhnout významný společenský zájem na řádném výkonu pravomoci úřední osoby (viz odstavec 33. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ani další okolnosti případu nesvědčí o marginálním stupni společenské škodlivosti vytýkaného skutku, když částka vybraná pod záminkou uložení pokuty nepředstavovala sumu zanedbatelnou, pohybující se například ve výši desítek Kč (srov. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2591). Souběžně nelze za nevýznamný považovat ani prospěch v podobě zakrytí trestného činu obviněného J. J. S., že poté, co se obviněný a obviněný J. J. dozvěděli, že jejich předchozí jednání bude předmětem kontroly, nahráli dodatečně vybranou částku do příslušného systému, pochopitelně nemůže vést ke změně náhledu na míru společenské škodlivosti vytýkaného skutku, poněvadž se jednalo pouze o jednu z komponent jejich snahy zakrýt protiprávní charakter dosavadního postupu. Je sice pravdou, že dovolatel se na vytýkaném skutku podílel v podstatně menší míře než obviněný J. J., nicméně tento fakt zohlednil již soud prvního stupně v rámci sankcionování, jak bylo ostatně zmíněno výše. 45. Zbývá toliko doplnit, že daný skutek vykazoval zřetelnou míru společenské škodlivosti a k jeho vyřízení nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, což ovšem ničeho nemění na skutečnosti, že se jednalo o exces z jinak řádného života obviněného, pročež se zdálo vhodným uplatnění tzv. odklonu či uložení pouze alternativního trestu. Názor dovolatele, podle něhož vhodnost činu pro užití tzv. odklonu musí automaticky vést k přímé aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, nelze principiálně přijmout, jelikož pak by tzv. odklony nutně zcela ztratily jakýkoliv prostor pro svou aplikaci. Veškeré případy vhodné pro tzv. odklon by totiž, v důsledku nutné přímé aplikace zásady subsidiarity trestní represe, nepředstavovaly trestný čin, což by vždy znemožnilo užití tzv. odklonu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

46. Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť vyjádřil mínění, že došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, třebaže byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uplatnil tedy předmětný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, podle níž je možno dovolání podat, jestliže v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Pokud ovšem bylo dovolání obviněného ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. shledáno zjevně neopodstatněným, nemůže podanému dovolání Nejvyšší soud přiznat opodstatněnost ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

K tvrzenému porušení práv na obhajobu a spravedlivý proces

47. Nad rámec uplatněných dovolacích důvodů dovolatel namítal rovněž porušení vlastních práv na obhajobu a spravedlivý proces, jelikož obhájci obviněného bylo ze strany soudu znemožněno pokládat svědku X. H. v rámci jeho výslechu v hlavním líčení vybrané dotazy, a to ohledně dřívější komunikace zmíněného svědka s pracovníky Inspekce Městské policie hl. m. Prahy. V tomto směru nezbývá než připomenout, že svědek X. H. byl řádně vyslechnut v hlavním líčení za přítomnosti tlumočníka a obhájce obviněného měl možnost klást jmenovanému svědkovi otázky, čehož také využil (viz protokol o hlavním líčení ze dne 10. 9. 2025 na č. l. 389 až 390). Pokud byly vybrané dotazy ze strany obhajoby formulovány procesně nepřípustným způsobem, pročež je samosoudce zamítl, pak z této skutečnosti nelze dovozovat porušení práva obviněného na obhajobu či snad práva na spravedlivý proces. Je naopak možno souhlasit s míněním státního zástupce, že nebyl-li dále výslech jmenovaného svědka rozvinut způsobem zamýšleným obhajobou, jednalo se o důsledek postupu samotné obhajoby, která formulovala vybrané dotazy procesně nepřípustným způsobem. Navíc zcela nelogicky působí i tvrzení dovolatele, že podrobnějším výslechem svědka X. H. ohledně okolností jeho původní komunikace s pracovníky Inspekce Městské policie hl. m. Prahy mohla být zásadním způsobem zpochybněna věrohodnost jeho svědecké výpovědi, neboť jmenovaný svědek se mohl dozvědět o podezření, že obviněný a obviněný J. J. postupovali v souvislosti s udělením pokuty příkazem na místě protizákonně. Podobné zjištění by ovšem nijak nevysvětlovalo, proč by vzpomínaný svědek v hlavním líčení vypovídal nepravdu a vystavoval se tak nebezpečí trestního stíhání, když k tomuto neměl ani žádný motiv, jak podrobně popsal soud odvolací (viz odstavec 17. odůvodnění jeho usnesení). Ze stejného důvodu posléze zamítl městský soud důkazní návrh na provedení výslechu příslušných pracovníků inspekce pro irelevanci (viz odstavce 11. a 15. odůvodnění jeho usnesení). Nezbývá proto než uzavřít, že vymezeným postupem nemohlo být zasaženo do dovolatelova práva na spravedlivý proces.

V. Závěr

48. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného T. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 10. 2026

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací