Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie D - omezený význam

Spisová značka

7 Tdo 921/2026

Téma · generováno AIMeze dovolání proti hodnocení důkazů a trestu

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 20. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.921.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Dovolání Ohrožení pod vlivem návykové látky

Shrnutí · generováno AI

Obviněná napadla odsouzení za řízení vozidla pod vlivem návykové látky a namítala, že vozidlo neřídila a trest je příliš přísný. Nejvyšší soud její dovolání odmítl, protože výhrady směřovaly hlavně proti hodnocení důkazů a přiměřenosti trestu, což uplatněné dovolací důvody nepokrývaly.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Námitky proti hodnocení důkazů a vlastní skutkové verzi nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud netvrdí zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s důkazy, procesní nepoužitelnost důkazů či nedůvodné neprovedení podstatných důkazů. Nepřiměřenost trestu ani nesprávné hodnocení kritérií podle § 39 až § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat; výjimkou je nepřípustný druh trestu nebo výměra mimo sazbu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

7 Tdo 921/2026-257

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2026 o dovolání obviněné S. C. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2026, sp. zn. 6 To 83/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 89/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné S. C. odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné shrnutí dosavadního řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 5 T 89/2024, byla obviněná S. C. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se trestnou činnost byla odsouzena podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2026) za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 13 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále byl obviněné uložen podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu dopustila jednáním spočívajícím v tom, že v Plzni dne 23. 3. 2024 kolem 20:25 hodin po předchozím vědomém požití pervitinu (metamfetaminu), maje v krvi ještě téhož dne ve 21:34 hodin toxickou koncentraci 640 ng/ml, v důsledku čehož nebyla schopna bezpečně ovládat motorové vozidlo, řídila bez řidičského oprávnění osobní automobil zn. VW Passat Variant osazený registračními značkami náležejícími k jinému vozidlu nejméně ze XY ulice do XY ulice, kde byla před domem č. XY zastavena a kontrolována policejní hlídkou, přičemž metamfetamin (pervitin) je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.

3. Uvedený rozsudek napadli odvoláními jednak obviněná a jednak v neprospěch obviněné proti výroku o trestu i státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 5. 2026, sp. zn. 6 To 83/2026, k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, se zařazením podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí opět uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a to na dobu 30 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku rovněž zrušil i výrok o trestu sbíhající se trestné činnosti. Odvolání obviněné pak krajský soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněné a vyjádření státního zástupce

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále, že byl zamítnut její řádný opravný prostředek, přestože řízení předcházející jeho rozhodnutí bylo zatíženo vadami zakládajícími dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněné byly právní závěry soudů vystavěny na skutkových zjištěních, která nevyplývají z provedeného dokazování, dokazování neodpovídalo požadavkům podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a hodnocení důkazů bylo jednostranné, neúplné a nevypořádalo se s námitkami obhajoby. Byla rovněž porušena zásada in dubio pro reo, neboť přetrvávaly pochybnosti o tom, kdo v rozhodné době skutečně řídil motorové vozidlo. 5. Soudy činné ve věci svůj závěr, že v době silniční kontroly byla řidičkou motorového vozidla, založily na selektivním hodnocení důkazů, především na výpovědích zasahujících policistů a spolujezdce, tedy nikoli na objektivním důkazu (např. kamerovém záznamu), aniž by dostatečně vyhodnotily její verzi skutkového děje, podle níž došlo za jízdy k násilnému přesazení její osoby mezi sedadly vozidla. Tato verze nebyla vyvrácena způsobem, který by vylučoval důvodné pochybnosti, nýbrž byla odmítnuta převážně na základě úvah o její nepravděpodobnosti, a aniž by se soudy vypořádaly s otázkou objektivní možnosti policistů pozorovat interiér vozidla za nočních podmínek, při použití výstražných světel a při pohybu vozidla. 6. Obviněná s ohledem na uvedené namítala i porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, neboť soudy nepřípustně přenesly důkazní tíži na ni, přičemž okresní soud uvedl, že na podporu její verze nebyl předložen žádný důkaz, což i odvolací soud považoval za nevhodnou formulaci; podle obviněné to nicméně poukazuje na způsob hodnocení důkazů. 7. Pokud jde o výpovědi svědků, soudy nekriticky hodnotily výpovědi policistů F. B. a M. T. a spolujezdce J. B. Dostatečně nereflektovaly výrazně sníženou věrohodnost svědka – spolujezdce, a to vzhledem k jeho trestní minulosti, výpovědi policistů pak obviněná považovala za problematické, pokud jde o jejich schopnost pozorovat dění uvnitř auta. Soudy navíc nesprávně dovodily, že je nadbytečným výslech manželky spolujezdce J. B., která se na místo posléze dostavila a mohla potvrdit okolnosti bezprostředně následující po zastavení vozidla.

8. Nakonec obviněná brojila proti výroku o trestu s tím, že jí byl uložen trest v rozporu se zásadami individualizace trestu a proporcionality. Odvolací soud, který trest zpřísnil, nedostatečně odůvodnil úvahy ve smyslu ustanovení § 37, § 38 a § 39 tr. zákoníku a přesvědčivě nesdělil, proč bylo nutné uložit přísnější trest. 9. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl nebo aby jí Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněná uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolací argumenty jsou podle něj opakováním předešlé obhajoby obviněné, jejíž podstatou bylo tvrzení, že v závěrečné fázi jízdy vozidla ji skutečný řidič svědek J. B. násilně přesadil na místo řidiče a sám usedl na místo spolujezdce. Tato obhajoba obviněné však byla podle státního zástupce provedeným dokazováním vyvrácena, soudy se dostatečně zabývaly obdobnými námitkami obviněné a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí, na která odkázal. Uvedl, že námitky obviněné nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, a to včetně námitky porušení zásady in dubio pro reo. Pokud jde o námitku proti výroku o trestu, obviněná jí podle státního zástupce namítala nepřiměřenost trestu uloženého odvolacím soudem, což není podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 12. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněné k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo využito.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

14. Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a to zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021. Pokud jde o první z nich, podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je od 1. 1. 2022 obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Zároveň je s účinností od 1. 1. 2022 v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uveden nový důvod dovolání, který se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. V době svého rozhodování tudíž Nejvyšší soud ve prospěch obviněné přihlížel i k tomuto novému dovolacímu důvodu. 15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vztahuje se tedy ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení, nicméně je naplněn jen v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to v první alternativě tehdy, pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, ve kterých soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo ve kterých sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. 16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v aktuálně účinném znění je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 17. K tomu je namístě upřesnit, že pokud obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je tento s účinností již od 1. 1. 2022 zařazen pod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Zmíněný dovolací důvod obviněná uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. [konkrétně v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022].

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

18. K předložené dovolací argumentaci Nejvyšší soud především uvádí, že ji obviněná postavila na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek – odvolání, všemi námitkami (které obviněná namítala také v dovolání) se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci. Její podstatou bylo, že vozidlo neřídila, ale činil tak J. B., jenž ji na nakonec, byť ještě za jízdy, násilně přesadil na sedadlo řidiče. 19. Nejvyšší soud shledal, že takto pojatá argumentace obviněné není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, byl by naplněn pouze za předpokladu, jestliže, jak již bylo řečeno, by bylo tvrzeno, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Takové námitky obviněná ovšem neuplatnila a pouze nesouhlasila se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a s tímto polemizovala. V tomto směru je však třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, jak správně uvedl státní zástupce. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí.

20. Nejvyšší soud tak v zásadě jen uvádí, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, ale právě zejména na zmíněné důkazy (zejména na výpovědi obou policistů a svědka J. B. – spolujezdce obviněné a na listinné důkazy) obsahově navazují. Jedná se o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto duchu se s uvedenou argumentací vypořádal i soud druhého stupně. 21. Pouze nad rámec lze doplnit, že otázka reálnosti verze průběhu skutkového děje, jak ho prezentovala obviněná, byla v průběhu trestního řízení zvažována a ověřována. Soudy si přitom byly vědomy okolností případu (policejní kontrola jedoucího vozidla ve večerních hodinách), věnovaly se dostatečně posuzování věrohodnosti výpovědi svědka J. B., spolujezdce obviněné, byly si vědomy jeho trestní minulosti, což ovšem v tomto konkrétním případě nemělo vliv na hodnocení jeho věrohodnosti; pozornost soudy věnovaly rovněž výpovědím zasahujících policistů a jejich možnosti sledovat vnitřní prostor vozu. Po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů pak soudy dospěly k přesvědčivému závěru, že předmětný vůz řídila obviněná. Není pak zásadně žádnou vadou, že bylo vycházeno ze svědeckých výpovědí, a nikoli z jiných obecně myslitelných důkazů (např. z kamerového záznamu, který totiž v dané věci neexistoval). 22. Nejvyšší soud nakonec neshledává ani závadným tvrzení uvedené v dané souvislosti v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož na podporu skutkové verze uváděné obviněnou nebyl předložen žádný důkaz – tomuto tvrzení je zjevně namístě rozumět tak, že nebyl ani vyhledán (ať už kýmkoli) a proveden důkaz, který by potvrzoval výpověď obviněné. To je obecné konstatování důkazního stavu, které nedovozuje, že by to snad byl nutně úkol jen obviněné, ani z něj nevyplývají žádné vady stran hodnocení důkazů.

23. Existenci procesně nepoužitelných důkazů pak obviněná nenamítala a pokud jde o třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy o důkazy, jež nebyly nedůvodně provedeny, ačkoli bylo jejich provedení navrhováno, obviněná sice v dovolání zmínila, že měla být vyslechnuta jako svědek manželka J. B., nicméně z obsahu trestního spisu i odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že se strany provedení žádných dalších důkazů nedomáhaly a obviněná ani takto svou připomínku, s ohledem na odkaz na neaktuální znění trestního řádu, v dovolání neformulovala.

24. Jestliže obviněná vznesla také námitku týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, jde o námitku, která rovněž není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelná. Má totiž procesní charakter a její podstatou je, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Takto lze však postupovat jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že skutkový děj není nepochybný ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších. O tuto situaci nicméně v dané věci nešlo, neboť soudy po řádně provedeném dokazování žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání, neměly. 25. Z výše uvedeného je zřejmé, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenastalo a námitky obviněné se s tímto dovolacím důvodem míjely. 26. Obviněná dále opřela své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak jsou pod něj zásadně podřaditelné pouze námitky (jak již bylo řečeno výše), v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Takové tvrzení však obviněná nevznesla, neboť své výhrady proti výroku o vině postavila pouze na své verzi průběhu skutkového děje spočívající v tom, že předmětné vozidlo neřídila; skutkový stav, který zjistily soudy, však zjevně nese znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou, a to ani v dovolání zpochybněno nebylo. 27. Pokud jde o argumentaci obviněné týkající se výroku o trestu, obviněná považovala trest, který jí byl uložen odvolacím soudem, za nepřiměřeně přísný. K tomu je nutno uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který ovšem obviněná neuplatnila), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněné uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Takové pochybení však obviněná netvrdila ani zmíněný stav reálně nenastal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Rovněž takové argumenty obviněná v dovolání nepředložila. 28. Zásah dovolacího soudu by pak ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Ani takový závěr však nebylo možné učinit. Odvolací soud navíc dostatečně zohlednil okolnosti přitěžující, neshledal žádné okolnosti polehčující a vysvětlil, jak v rámci procesu individualizace trestu vycházel z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v § 38 a § 39 tr. zákoníku. Uložený trest odnětí svobody s ohledem na všechny skutečnosti zjevně není v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, aby byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. 29. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak nemohl být námitkami obviněné naplněn. 30. Pokud nebyly námitky obviněné podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemohl být naplněn ani procesně související dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné shrnutí

31. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněné se míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněné S. C. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 10. 2026

JUDr. Radek Doležel předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací