Usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 976/2025

Plný text

7 Tdo 976/2025-1356

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovoláních obviněných 1. P. Z., 2. F. B. a 3. M. R. podaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 9 To 117/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 159/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. Z., F. B. a M. R. odmítají.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 2. 2025, č. j. 2 T 159/2020-1185, byli obvinění P. Z., F. B. a M. R. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný P. Z. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti sedmi měsíců, obviněný F. B. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců a obviněný M. R. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti sedmi měsíců. Dále bylo podle § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obvinění dopustili v podstatě tím, že na přesně nezjištěném místě a v přesně nezjištěné době, nejpozději však dne 11. 9. 2017, vyhotovili s datem 15. 12. 2016 závěť podle § 1494 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v níž J. D., zemř. 24. 6. 2017, jakožto zůstavitel v přítomnosti dvou svědků obviněného P. Z. a obviněného F. B., ustanovil dědicem veškerého svého majetku movitého i nemovitého obviněného M. R., kterou opatřili nebo nechali opatřit falešným podpisem zůstavitele J. D., který ji ve skutečnosti nepodepsal, neboť podpis na závěti je padělkem a obviněný P. Z. a obviněný F. B. závěť dále opatřili svými podpisy, čímž oba stvrdili, že J. D. před nimi osobně dne 15. 12. 2016 závěť obsahující jeho poslední vůli učinil a vlastnoručně podepsal, což se nezakládalo na pravdě, čehož si byli vědomi a takto vyhotovenou závěť dne 11. 9. 2017 obviněný P. Z. předložil jako pravou listinu v rámci prováděného dědického řízení vedeného pod sp. zn. 0 D 586/2017 notářce Mgr. Ivě Pánkové pověřené Okresním soudem v Chebu k provedení řízení o pozůstalosti zemřelého J. D., z důvodu pochybností o pravosti závěti pak bylo z podnětu rodinných příslušníků J. D. zabráněno ve výkonu závěti, když obviněný M. R. dědictví neodmítl a tím ani převod movitého i nemovitého majetku v hodnotě nejméně 2 163 727,56 Kč do svého vlastnictví, přičemž jednání se dopustili v úmyslu neoprávněně obohatit obviněného M. R., který s tím byl srozuměn, a to na úkor poškozených zákonných dědiců J. B. (roz. D.), J. B. (roz. D.) a D. S. (roz. D.).

3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 9 To 117/2025-1252, zrušil k odvolání obviněného F. B. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu ohledně tohoto obviněného a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného F. B. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání obviněných P. Z. a M. R. byla podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

4. Lze doplnit, že soudy obou stupňů ve věci rozhodovaly opakovaně. Nejprve byli všichni obvinění rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 1. 9. 2022, č. j. 2 T 159/2020-705, uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tento rozsudek byl k odvolání všech obviněných i poškozených zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2022, č. j. 9 To 368/2022-762, a věc byla vrácena okresnímu soudu. Návazně Okresní soud v Chebu uznal opětovně obviněné vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem ze dne 5. 9. 2023, č. j. 2 T 159/2020-875, avšak i tento rozsudek byl k odvolání všech obviněných i poškozených zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2024, č. j. 9 To 429/2023-948. Okresní soud v Chebu poté zprostil obviněné F. B. a M. R. podané obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. a trestní věc obviněného P. Z. podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil k projednání a rozhodnutí České advokátní komoře. Krajský soud v Plzni následně jednak svým usnesením ze dne 15. 8. 2024, č. j. 9 To 185/2024-1074, k odvolání státního zástupce a obviněných F. B. a M. R. zrušil zprošťující rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 2 T 159/2020-1013, v celém rozsahu a věc vrátil okresnímu soudu, a jednak usnesením z téhož dne, č. j. 9 To 186/2024-1084, ke stížnosti státní zástupkyně a obviněného P. Z. zrušil i usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 2 T 159/2020-1020, o postoupení věci obviněného P. Z. a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Následně Okresní soud v Chebu rozhodl shora uvedeným způsobem.

II. Dovolání a vyjádření k nim

Dovolání obviněného P. Z.

5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. Z. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a odůvodnění je neúplné a nepřezkoumatelné a ani při akceptaci skutkových zjištění nevyplývá naplnění všech znaků skutkové podstaty podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a podmínek § 23 tr. zákoníku.

6. Obviněný vyslovil předně své přesvědčení, že se napadený rozsudek při nezměněném skutkovém základu odchýlil od právních závěrů odvolacího soudu dříve vyslovených v jeho zrušujících usneseních, aniž uvedl přesvědčivé důvody tohoto odklonu. Údajnou paralelní ukázku obratu bez změny skutku rozčlenil do čtyř klíčových okruhů. V prvním okruhu poukázal na znalecký posudek z oboru písmoznalectví, jenž byl ústředním bodem kritiky odvolacího soudu ve všech předchozích fázích řízení. Odvolací soud měl výslovně konstatovat, že předmětný posudek sám o sobě nemůže sloužit jako usvědčující důkaz, nicméně následně posudek označil za primární důkaz usvědčující obviněné. Současně uložil metodické požadavky, přičemž i bez jejich provedení a jakékoli změny skutkového podkladu následně akceptoval závěry soudu prvního stupně, že znalkyně logicky vysvětlila otázku vyřazených podpisů. Dále krajský soud akceptoval svévolné vyřazení důkazního materiálu znalkyní, které sám dříve označil za nepřípustné. Nevypořádal se ani s částečně neúspěšným pokusem o získání originálů z ČSOB a částečným získáním jiných originálů listin a znalecký posudek přesto akceptoval na základě kopií, bez vysvětlení odklonu od svého dřívějšího názoru, že absence originálů brání revizi. V napadeném rozsudku je rovněž marginalizována zásadní vada spočívající ve vrácení originálů listin a takový postup ignoruje právo obhajoby na efektivní přezkoumatelnost důkazů jakožto součást práva na spravedlivý proces, jakož i znemožňuje vypracování revizního znaleckého posudku. S odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) deklaroval porušení rovnosti zbraní. V druhém okruhu své námitky koncentroval vůči hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Ačkoli krajský soud ve svých kasačních rozhodnutích stanovil požadavek na pečlivé a přezkoumatelné hodnocení důkazů, v napadeném rozsudku při nezměněné důkazní situaci bez bližšího vysvětlení prohlásil, že hodnocení důkazů nelze nic zásadního vytknout. Dále konstatoval, že zatímco dříve krajský soud trval na tom, aby okresní soud výpovědi svědkyň I. R. a B. V. o nechuti zůstavitele k dědění sestrami výslovně zohlednil, v napadeném rozsudku přijal, že soud prvního stupně tyto okolnosti fakticky odmítl jako právně irelevantní. Poukazoval též na dříve krajským soudem vytýkané nedostatky týkající se skutkových zjištění stran mobility J. D. v roce 2016, které nebyly materiálně odstraněny. V třetím okruhu těchto výhrad se dovolatel zaměřil na skutečnost, že krajský soud bez dalšího akceptoval názor okresního soudu, že znalecký posudek společně s dalšími důkazy utvářejí uzavřený řetězec navzájem se doplňujících důkazů, aniž by došlo k provedení nějakých nových (zásadních) důkazů, které by odůvodňoval takto zásadní změnu v jeho původním názoru, že zde nebyl uzavřený okruh důkazů, na jejichž základě by šlo uznat vinu obviněného. Konečně v posledním okruhu výtek konstatoval, že odvolací soud v příkrém rozporu se svými dřívějšími závěry přijal argumentaci okresního soudu stran subjektivní stránky.

7. Uvedený postoj odvolacího soudu hodnotil jako zásadní a komplexní odvrat od jeho vlastních dřívějších závěrů. Poukázal na princip právní jistoty a legitimní očekávání účastníků a odkázal na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu ohledně vázanosti odvolacího soudu jeho dříve vysloveným právním názorem v téže věci, přičemž odklon je přípustný jen při podstatné změně skutkového základu. Pakliže se odvolací soud při nezměněném skutkovém základu odchýlil od svých dříve vyslovených právních názorů, aniž identifikoval relevantní důvod odklonu či přezkoumatelně vyložil, jak byly odstraněny dříve vytýkané vady, porušil vázanost vlastním názorem, nedostál standardu odůvodnění a založil nepředvídatelnost i libovůli rozhodnutí. Rozhodnutí proto nesplňuje požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a skutkové závěry se dostávají do extrémního rozporu s provedenými důkazy.

8. Dovolatel také namítal selektivní a neúplné hodnocení svědeckých výpovědí bez vypořádání podstatných protiargumentů. Poukázal na to, že krajský soud připustil verzi, že čtyři podpisy ohledně zřízení účtu ERA podepsala buď svědkyně L. F. nebo H. M., aniž určil která, kdy, jak a z čeho to plyne. Tento závěr nemá oporu v provedených důkazech a stojí proti výpovědím obou svědkyň, které uvedly, že nikdo jiný za zůstavitele nepodepisoval. Soud tudíž nahradil chybějící článek řetězce domněnkou, ačkoli se měla prosadit zásada in dubio pro reo.

9. Dovolatel dále vznášel obsáhlé výhrady vůči akceptaci písmoznaleckého posudku. Poukázal na závěry judikatury, podle nichž znalecký posudek nemá a priori vyšší důkazní sílu než jiné důkazy a soud jej musí hodnotit kriticky jako každý jiný důkaz. Soudy se nadto vůbec nevypořádaly s ustanovením § 28 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, podle něhož musí být podaný znalecký posudek úplný, pravdivý a přezkoumatelný. V projednávané věci druhý posudek kpt. Mgr. Ivy Pauerové ze dne 25. 11. 2019 vznikl bez originálu sporné závěti a bez originálu části srovnávacích podpisů; znalkyně pracovala pouze s kopiemi. Za závažný deficit dále označil validaci srovnávacího materiálu, neboť ze souboru byly bez náležitého písemného odůvodnění vyloučeny prvotně dva a posléze další dva podpisy ze dne 3. 10. 2016 s poukazem, že „nezapadají do variability“. Takový postup neumožňuje ověřit správnost úvah znalce, na což upozornil i svědek PhDr. Jiří Závora, přičemž dokazování nasvědčuje tomu, že u části vyřazených podpisů nelze autenticitu a priori vyloučit. Dále za nepřípustné označil vyřazení klíčových podpisů z ERA listin po konzultaci s policejním komisařem, který věc šetřil, neboť takový postup vyvolává pochybnosti o tom, zda znalkyně nepostupovala s tzv. konfirmačním zkreslením. Soudy pak ignorovaly nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 49/06, který jim ukládá povinnost hodnotit celý proces utváření znaleckého důkazu. Nad rámec poukázal na postup soudu prvního stupně, který svědkyni L. F. při výslechu kladl opakovaně tytéž otázky, zda trvá na tom, že J. D. listiny ERA podepisoval, což označil za postup způsobilý ovlivnit obsah výpovědi.

10. Poukázal na svědecké výpovědi svědkyň H. M. a L. F., které nepotvrzují tezi o padělání podpisů svědkyněmi na bankovních dokumentech. Pakliže soud připustil verzi, že čtyři podpisy ohledně zřízení účtu ERA podepsala některá z těchto svědkyň (aniž určil která, jak a z čeho tento závěr plyne), jde o spekulativní závěr stojící mimo důkazní podklad a odporující výslovným výpovědím svědkyň. Dále soud přijal verzi, že téhož dne došlo k výplatě důchodu a jeho předání v bytě zůstavitele, přičemž tuto konstrukci vyvracejí výslovná vyjádření obou svědkyň.

11. Posudek současně nereflektuje dlouhodobou a výraznou konzumaci alkoholu zůstavitelem v rozhodné době. Tato skutečnost vyplývá z výpovědí svědků L. F. a L. T. a svědčí o proměnlivém psychomotorickém stavu, jenž je způsobilý výrazně ovlivnit podobu podpisu. Znalkyně možnost vlivu alkoholu na podobu podpisového projevu odmítla s odkazem, že k tomu neexistují relevantní studie, zatímco znalec PhDr. Jiří Závora naopak uvedl, že takových prací je nejméně několik desítek. Opomenutí tohoto faktoru v konečném důsledku oslabuje přesvědčivost i stabilitu posudku.

12. Z hlediska procesního navíc poukázal na omezení práva na revizi a rovnosti zbraní. Vrácením originálních listin do dědického spisu byla obhajobě objektivně znemožněna realizace nezávislého revizního zkoumání. Sama znalkyně kpt. Mgr. Iva Pauerová v prvním posudku odložila závěr pro nedostatek srovnávacího materiálu, avšak následně si originál závěti již vůbec nevyžádala a spokojila se s kopiemi. Vzniklý metodický deficit se stal z procesních důvodů neodstranitelným což podlamuje přezkoumatelnost i možnost kontroly závěrů. Upozornil též na fakt, že ESLP vyžaduje, aby případná omezení obhajoby při přístupu k důkazům byla striktně nezbytná a dostatečně vyvážena postupem soudu. Jestliže byla v projednávané věci znemožněna účinná kontrola nosného důkazu, měl být uplatněn korektiv ve prospěch obhajoby, případně přiměřeně redukován důkazní význam posudku. Odůvodnění důvěry ve znalecký posudek odkazem na reputaci znaleckého pracoviště nemůže nahradit kritické a věcné posouzení obsahu a metodiky konkrétního posudku.

13. S ohledem na naznačené vady a jelikož se jedná o stěžejní usvědčující důkaz, soud měl trvat na doplnění dokazování. Pokud takový postup již nebyl objektivně možný, měl být stávající posudek hodnocen se značnou rezervou a v pochybnostech postupovat podle zásady in dubio pro reo.

14. Dovolatel dále akcentoval neexistenci uceleného řetězce nepřímých důkazů. Vina obviněných měla být opřena o okruhy, které jednotlivě ani v souhrnu nevytvářejí logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu indicií. K znaleckého posudku kpt. Mgr. Ivy Pauerové uvedl, že se jedná o důkaz zásadně zpochybněný s metodickými a materiálovými vadami. Dále zdravotní stav zůstavitele na vinu obviněných nijak neukazuje, kdy z výpovědí svědkyň I. R. a L. F. plyne, že si zůstavitel na konci roku 2016 sám chodil nakupovat do okolních supermarketů a nemá povahu indicie, která by směřovala k závěru o padělání závěti. Ani z titulu Mgr. u jména obviněného F. B. nelze dovodit pozdější vyhotovení závěti s odkazem na výpověď svědkyně M. S., podle níž textové znění závěti s vysokou pravděpodobností vyhotovovala ona a měla za to, že tento obviněný již působil jako koncipient. Jde o racionálně vysvětlitelnou písařskou chybu při přípravě textu. Rovněž sama chronologie událostí uzavřený řetězec nevytváří, neboť popsání souslednosti je pouze časovým rámcem bez vlastního důkazního obsahu ve vztahu k zákonným znakům skutku. Postup soudů byl proto podle přesvědčení dovolatele v přímém rozporu se standardy, které na řetězec nepřímých důkazů klade judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu. Aby byl překlenut rozpor mezi závěry znalkyně a svědeckými výpověďmi, byla převzata spekulativní varianta, že listiny z účtu ERA mohly „v dobré víře“ podepsat svědkyně L. F. nebo H. M., což představuje svévolné hodnocení důkazů. Ani při akceptaci skutkových zjištění nejsou naplněny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a podmínky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť není určeno, kdo a jakým konkrétním nepravdivým tvrzením byl uveden v omyl, chybí příčinná souvislost mezi tvrzeným omylem a majetkovou dispozicí vedoucí ke škodě a obohacení, a nejsou vymezeny role a společný úmysl obviněných ve vztahu k tomuto podvodnému jednání.

15. Tento obviněný také uplatnil své výhrady vůči spolehlivému prokázání subjektivní stránky na základě konkrétních zjištění. Nebyla prokázána existence kontaktu či komunikace svědčící o předchozí dohodě. Z pouhé skutečnosti, že se obvinění znali, nelze dovozovat úmysl. Spekulativní konstatování o jediné logické motivaci pak není řádným prokázáním subjektivní stránky. Nebyla prokázána žádná (digitální) komunikace, pročež toto mlčení je samo o sobě významnou indicií svědčící ve prospěch obhajoby. Je-li konstrukce obžaloby postavena na existenci promýšleného společného plánu, je absence jakékoli prokazatelné interakce mezi údajnými spolupachateli v příkrém rozporu s elementární logikou a svědčí o tom, že žádná taková dohoda nikdy neexistovala. Úvahy soudů jsou pak vystavěny převážně na konstrukci motivace, která však nenahrazuje zjištění o konkrétní dohodě, o vědomosti o nepravosti listiny ani o rozdělení rolí. Judikatura přitom výslovně konstatuje, že motiv sám o sobě neprokazuje vnitřní psychický vztah pachatele k následku. Mechanický odkaz na objektivní průběh událostí bez vysvětlení, jak z něj plyne vnitřní psychický vztah obviněných k následku, je v přímém rozporu s požadavkem na existenci uzavřeného řetězce nepřímých důkazů.

16. V této souvislosti rovněž namítal, že skutková věta neobsahuje konkrétní a nezaměnitelný popis klíčových znaků skutku. Jednání skutku je vymezeno neurčitými formulacemi, že se stalo „na přesně nezjištěném místě a v přesně nezjištěné době“ a že listina byla „opatřena nebo nechána opatřit“ falešným podpisem „sami nebo dosud nezjištěnou osobou“. Akcentoval pak zejména absenci popisu individuálního příspěvku každého obviněného, z něhož by bylo možné dovodit i subjektivní stránku. Dále chybí nezaměnitelný popis rozhodných okolností pro závěr o uvedení v omyl i o bezprostředním směřování k následku. Skutková věta pak neindividualizuje role spolupachatelů ani neartikuluje skutkový podklad pro závěr o společném úmyslu. Zvolené obecné formulace brání plnohodnotné obhajobě ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. I v tomto směru zdůraznil nutnost uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť provedené dokazování umožňuje i jiné, pro obviněné příznivější závěry. Závěry soudů o úmyslu jsou proto podle něj v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Sekundárně pak z naznačených vad dovozoval i nesprávné hmotněprávní posouzení skutku.

17. Dále dovolatel namítal, že v řízení došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť se soudy řádně, přesvědčivě a v souladu s konstantní judikaturou nevypořádaly s klíčovými argumenty a důkazními návrhy uplatněnými obviněnými. Zdůraznil povinnost věcně reagovat na nosné obhajobní body jakožto součást práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu sumarizoval judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu a ESLP. I přes vznesené námitky se krajský soud fakticky omezil na paušální ztotožnění se se soudem prvního stupně, aniž by se přesvědčivě vypořádal s nosnými námitkami obhajoby. Odvolací soud současně opomenul provést, vyhodnotit nebo logicky zohlednit důkazy navržené obhajobou, které byly způsobilé ovlivnit závěr o vině, především revizní písmoznalecké posouzení založené na originálech a detailní vypořádání sporných pasáží svědeckých výpovědí. V důsledku opomenutých důkazů a nevypořádaných námitek vznikl extrémní rozpor mezi obsahem dokazování a skutkovými závěry. Označil i konkrétní okruhy nevypořádaných námitek, k nimž již vznesl výhrady shora, přičemž je považoval za podstatné, nikoli bagatelní či marginální polemiku. Odvolací soud měl proto svým postupem porušit § 254 odst. 1 a § 125 odst. 1 tr. ř.

18. Konečně obviněný namítal, že odsuzující rozsudky jsou v příkrém rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Důkazem o nepřiměřenosti trestního postihu je samotné dřívější rozhodnutí Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 4. 2024, jímž dospěl k závěru, že projednávaný skutek u obviněného P. Z. není trestným činem, a věc postoupil k projednání České advokátní komoře s tím, že by jeho jednání mohlo být posouzeno jako kárné provinění. Tím sám explicitně uznal, že daná věc spadá spíše do roviny profesní či etické odpovědnosti a k ochraně společenských zájmů postačují jiné právní prostředky. Následný odklon k odsouzení za závažný úmyslný zločin podvodu, aniž by se v mezidobí objevily jakékoli nové, vinu prokazující skutečnosti, podle něj představoval neakceptovatelnou eskalaci a popření smyslu trestního práva jako prostředku nejkrajnějšího. Pokud sám soud shledal, že existuje mírnější a přiléhavější způsob řešení, je následné uplatnění trestní represe v její nejpřísnější podobě projevem svévole.

19. Závěrem proto obviněný P. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o vině a trestu a v rozsahu na ně navazujících rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. znovu soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 265l odst. 3 tr. ř. navrhl, aby tak učinil jiný senát téhož druhu.

Dovolání obviněného F. B.

20. Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný F. B. a opřel jej o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (posléze se zaměřuje toliko na první alternativu předmětného důvodu dovolání) a dále pak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Kategorie tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů má pak za následek porušení základního práva dovolatele na spravedlivý proces. V daném případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku ohledně závěru o úmyslné účasti obviněného na skutku, neboť skutková zjištění neumožňují učinit právní závěr, že by si byl obviněný vědom možnosti způsobit následek a s tímto byl srozuměn.

21. Nejprve obviněný podrobně zrekapituloval předchozí průběh trestního řízení, přičemž dospěl k závěru, že v jeho trestní věci došlo k porušení základních zásad trestního řízení (zásady předvídatelnosti soudního rozhodování, zákazu svévole a zásady presumpce neviny) a k excesu při hodnocení důkazů. Krajský soud teprve při čtvrtém projednání odvolání odsuzující rozsudek okresního soudu potvrdil (s kosmetickou úpravou uloženého trestu), ačkoli dříve opakovaně konstatoval, že k uznání viny obviněného neexistuje dostatečný důkazní základ. Důkazní situace však zůstala naprosto shodná jako v předchozích třech rozhodnutích, v nichž odvolací soud kategoricky vylučoval možnost uznat obviněné vinnými. Za projev svévole proto označil, že odůvodnění napadeného rozsudku neobsahovalo žádné racionální vysvětlení, proč mají být dříve identifikované nedostatky najednou považovány za odstraněné. Tři zrušovací rozhodnutí krajského soudu sama o sobě dokazovala, že ve věci přetrvávaly zásadní pochybnosti, které nebylo možné odstranit pouhým tvrzením, že okresní soud nyní hodnotil důkazy pečlivěji. Pakliže nedošlo k rozšíření či změně důkazního základu, pochybnosti přetrvávaly a musely vést k aplikaci zásady in dubio pro reo. Rozhodnutí odvolacího soudu proto označil za nepřezkoumatelné, neboť nevysvětlovalo, jak se vypořádal se svými vlastními, opakovaně formulovanými závaznými pokyny, neidentifikovalo žádný nový důkaz, který by mohl odůvodnit změnu jeho stanoviska, postrádalo přesvědčivou argumentaci, proč najednou lze uzavřít, že důkazní situace postačuje k uznání viny a neodpovídalo požadavkům § 125 tr. ř.

22. Dále obviněný namítal, že rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou věcně správná, neboť důkazy nebyly hodnoceny v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Žádný z provedených důkazů neprokazuje, že by obviněný jednal zaviněně, naopak z nich plyne, že jednal v dobré víře ve svého školitele. Soudy podle něj dovodily existenci zavinění toliko na základě domněnek a nepřímých úvah, čímž současně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zdůraznil, že neexistuje jediný přímý důkaz a současně neexistuje ucelený řetězec důkazů, který by jej usvědčil. Není zřejmé, z jakého důvodu obecné soudy při hodnocení všech skutkových verzí zvolily za věrohodnou a procesně použitelnou skutkovou verzi usvědčující a pro dovolatele nejméně příhodnou. Soudy přitom neprokázaly skutečnost, že by obviněný znal zůstavitele či byl obeznámen s jeho majetkovou situací, ani že by znal obviněného M. R. Neprokázaly také společné jednání či domluvu obviněných, jakož ani vědomí obviněného, že osvědčuje závěť jiné osoby, než je zůstavitel. Neprokázaly, že omylem uvedený titul Mgr. u podpisu bez dalšího znamenal, že by se závěť měla podepisovat v jiném časovém období, tedy v tom, kdy dovolatel již titulem disponoval, a nevypořádaly se s výpovědí svědkyně M. S., která zřejmě danou závěť připravovala, přičemž mohlo dojít k záměně anebo nerozlišovala mezi pozicí praktikanta a koncipienta. Soudy pak věrohodně neprokázaly motiv obviněného, natož jeho zavinění. V důsledku důkazní nouze nelze z provedeného dokazování dovodit, byť jen nepřímý, úmysl dovolatele. Okresní soud se opakovaně zabýval toliko motivem obviněného, přičemž prokázání vědomí dovolatele, že podepisuje něco, co pravdou není, u obou rozhodnutí soudů chybí. Nebyl pak zjištěn důvodné pochybnosti nevzbuzující skutkový stav a nebyla vyvrácena obhajoba obviněného plynoucí i z jeho výpovědi. Pochybnosti o vině obviněného za situace, kdy důkazy netvoří celistvý řetězec logicky na sebe navazujících důkazů, pak měly být v souladu se zásadou in dubio pro reo vyloženy ve prospěch obviněného. U dovolatele proto zcela absentuje subjektivní stránka ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Pro podporu svého závěru o chybějícím zavinění, byť i jen v úmyslu eventuálním, odcitoval dílčí pasáže některých rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jež se právě problematikou zavinění zabývají.

23. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, případně věc vrátil soudu k novému projednání s tím, že bez nových důkazů k zavinění nelze dospět k odsuzujícímu výroku.

Dovolání obviněného M. R.

24. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal prostřednictvím obhájce dovolání i obviněný M. R. z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Konkrétně namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, pročež skutková zjištění soudů činných ve věci jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování, což v konečném důsledku vyústilo v absenci popisu subjektivní stránky. Dále v obecné rovině předeslal, důkazy byly hodnoceny jednostranně a nesprávně, přičemž posuzovaná trestní věc nabízela více variant skutkového děje a soudy měly postupovat v souladu s principem in dubio pro reo (kteréžto tvrzení podepřel odkazy na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu). Pakliže by se soudy přiklonily ke skutkové verzi pro obviněného příznivější, logickým důsledkem by bylo zproštění obžaloby obviněného. Nesprávné hodnocení důkazů se odrazilo i v nesprávně a neúplně zjištěném skutkovém stavu a hodnocení všech pro rozhodnutí relevantních skutečností. Důsledkem pak byla deformace provedených důkazů, přičemž soudy porušily zásady uvedené v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a nedostály požadavku na odůvodnění jejich rozhodnutí.

25. Konkrétně pak vznesl výhrady vůči postupu soudů obou stupňů, neboť se nezabývaly zaviněním. Soud prvního stupně se zaměřil jen na motiv. Odvolací soud bez jakéhokoli konkrétního tvrzení, vyjma toho, že iniciativa musela vzejít od obviněného M. R., odkázal na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu. Pokud jde o motiv, soud prvního stupně odkázal na závěry logiky ve spojení s řetězcem nepřímých důkazů, avšak dovolatel rozporoval, že by jedinou logickou motivací obviněných P. Z. a F. B. byla snaha pomoci mu k majetku. Motivací mohl být i finanční prospěch obou spoluobviněných za situace, že bude dovolatel dědit, přičemž jej až následně seznámí se skutečným stavem věci. Tomu odpovídá i jednání obviněného M. R., který zpočátku dědictví neodmítl. Uvedené platí zvlášť za situace, kdy obviněný P. Z. znal dovolatele (i jeho matku) a byl to právě obviněný P. Z., který notářce předložil závěť zůstavitele. Dovolatel pak mohl mít s ohledem na vztah jeho rodiny k zůstaviteli za dobu jeho života za to, že mu zůstavitel něco odkázal. V tomto směru se soudy obou stupňů nevypořádaly ani s obsahem výpovědi svědka I. O., jenž potvrdil, že urna zůstavitele byla vydána dovolateli, jakož i tvrzení zaměstnankyně, že zůstavitel byl v kanceláři před jeho smrtí a chtěl, aby jeho ostatky byly vydané paní R. Urna J. D. je pak uložena ve stejném hrobě i schránce jako urna otce dovolatele. Je pak nelogické, aby zůstavitel při tomto vysloveném přání neměl velmi blízký vztah k rodině obviněného, potažmo k jeho matce (viz též listinný důkaz Pohřební služby Vydání urny pana D. ve spojení s výslechem svědka I. O.). I sám obviněný uvedl, že jeho matka byla v úzkém vztahu se zůstavitelem od roku 1972.

26. Dále tento dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že závěr o tom, že s vyhotovením falešné závěti přišel on, není logický a jedná se toliko o čirou ničím nepodloženou spekulaci. K argumentu možnosti odvodit tržní hodnotu bytu a garáže zemřelého coby realitní makléř uvedl, že zjistit cenu bytu či garáže může v podstatě každá svéprávná osoba s rozumem průměrného člověka prostřednictvím internetu.

27. Akcentoval též absenci uzavřeného řetězce nepřímých důkazů. Jediné, co soudy v této souvislosti uvedly, byl vztah dovolatele (jeho matky) k zůstaviteli, kdy závěry z toho vyvozené jsou nejenom deformované a dezinterpretované v neprospěch obviněného, ale částečně i v rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný v rámci své obhajoby nabídl i jinou variantu skutkového děje, která je logická a odpovídá provedenému dokazování. Vše mohlo proběhnout také tak, jak vypověděl obviněný F. B. s tím, že podpis zůstavitele na závěti byl výrazně deformován jeho bolestmi v kombinaci s alkoholem, případně i například únavou z cesty do advokátní kanceláře ve spojení s tím, že musel dlouho stát, než došlo k samotnému podpisu. Soudům se nepodařilo ani odstranit diskrepanci mezi dvěma znaleckým ústavem vyřazenými podpisy v relaci s obsahem svědeckých výpovědí svědkyň L. F. a H. M., které po řádném poučení uvedly, že se v tomto případě jedná o pravé podpisy zůstavitele. Za nepřípustné označil, že se soudy chovaly jako obhájci jmenovaných svědkyň, neboť dospěly k závěru, že se nejedná o podpisy J. D. a listiny podepsala jedna ze svědkyň ve snaze mu pomoci z lidsky pochopitelných důvodů. Naopak za logický označil závěr, že podpis zůstavitele mohl v průběhu času dostát změn. Celkově v otázkách znaleckého zkoumání podpisu zůstavitele na závěti byla obhajoba toho názoru, že mělo být ve prospěch všech odsouzených postupováno podle zásady in dubio pro reo.

28. Konečně poukázal na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 2 T 159/2020-1013, jímž byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. V tomto rozsudku neměl okresní soud pochybnost o tom, že dovolatel v posuzované trestní věci nikterak nefiguroval, vyjma toho, že měl být dědicem. Následně po kasačním zásahu odvolacího soudu okresní soud částečně doplnil dokazování výslechem svědka I. O. a zprávami Městského úřadu Mariánské Lázně a ČSSZ. Výslech svědka I. O. v celkovém kontextu provedeného dokazování dovolatel hodnotil ve svůj prospěch, neboť bylo potvrzeno, že zůstavitel měl velmi úzký vztah k rodině obviněného, zejména k jeho matce. Za této situace, kdy žádný další důkaz proveden nebyl, byl pro změnu bez dalšího uznán vinným. Jednalo se tudíž podle něj o libovůli v rozhodování soudů obou stupňů.

29. Závěrem proto navrhl, aby byly napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podle § 265k tr. ř. zrušeny a podle § 265l tr. ř. bylo Okresnímu soudu v Chebu přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

30. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných P. Z., F. B. a M. R. souhrnně uvedl, že podaná dovolání jsou v celém svém rozsahu doslovným opakováním obhajoby obviněných uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Ve vztahu ke všemi obviněnými uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že podaná dovolání jsou vystavěna primárně na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž dospěly. Avšak oporou námitkám obviněným jsou také důkazy v podobě jejich výpovědí a částí vyjádření některých svědkyň (zejména I. R., H. M. a L. F.), kdy dovozují, že právě s nimi mají být skutkové závěry soudů v rozporu. Státní zástupce proto jejich námitku, v jejímž rámci vylučují, že by se podíleli na padělání podpisu a setrvávají na tom, že se jedná o pravý, vlastnoruční podpis zůstavitele, s velkou mírou tolerance podřadil pod první alternativu předmětného dovolacího důvodu, avšak vyhodnotil ji jako zjevně neopodstatněnou.

31. V reakci na výhrady dovolatelů směřované k údajně bezdůvodné změně postoje Krajského soudu v Plzni zdůraznil, že tento v žádném ze svých předchozích rozhodnutí nevyloučil, že jednání obviněných znaky pokusu trestného činu podvodu skutečně naplnilo. Okresnímu soudu v Chebu pouze vytýkal, že jeho předchozí odsuzující rozsudky byly předčasné a založené na neúplném dokazování, a že k tehdejším odsouzením obviněných došlo ve vazbě na nedostatečné hodnocení důkazů důsledně nerespektující § 2 odst. 6 tr. ř. Současně bylo akcentováno, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi námitkami obviněných (především těmi směřujícími vůči znaleckému posudku z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma). Krajský soud důvodně poukázal na dílčí nedostatky tohoto posudku, avšak nikdy netvrdil, že by se jednalo o důkaz nepoužitelný či důkaz, jehož závěry byly vyvráceny. Toliko upozorňoval, že právě tyto dílčí vady posudku a nedostatky v hodnocení důkazů prozatím vylučují učinit spolehlivý závěr, že zajištěné (nepřímé) důkazy tvoří ucelený komplexní řetězec, na kterém lze vystavět odsuzující rozhodnutí. Je evidentní, že soud prvního stupně na takto vytýkané vady ve svém posledním odsuzujícím rozsudku reagoval, odstranil je, zaujal stanovisko k veškerým námitkám obviněných a státního zástupce, přičemž provedené důkazy hodnotil nejen jednotlivě, ale především v jejich souhrnu.

32. Ačkoli tedy byl závěr zmíněného posudku hodnotícího pravost podpisů J. D. na závěti naprosto jednoznačný – podpis není pravý, s ohledem na určité dílčí nedostatky bylo nutné přistupovat k němu obezřetně a ověřit ho dalšími důkazy. Okresní soud rozvedl přesvědčivé argumenty, na kterých závěr o vině vystavěl, stejně jako důvody, pro něž označil zjištění zmíněného posudku za jednoznačná, správná a nedevalvovaná jinými důkazy. Akcentoval odbornost znalkyně, která závěry posudku v rámci svého výslechu obhájila, rozvedla a reagovala na argumenty odborného vyjádření druhého znalce PhDr. Jiřího Závory, s nímž však nebyl v rozporu. Dále se kladně vyjádřil nejen k obecné věrohodnosti svědkyň L. F. a H. M., ale současně i k té specifické části jejich výpovědí, již neuvěřil. Výstižnými úvahami též dospěl k závěru o zjevné nevěrohodnosti svědkyně I. R., která vypovídala ve prospěch svého syna. Současně shrnul podrobné důvody, pro které neuvěřil tomu, že by se J. D. s ohledem na své zdravotní neduhy a sociální uzavřenost vydal právě do vzdálené advokátní kanceláře obviněného P. Z. a tam vlastnoručně podepsal závěť. Za trefné pak označil jednak zpochybnění pravdivosti tvrzení obviněných P. Z. a F. B. o údajně dobré kondici J. D. v prosinci roku 2016, jednak akcentované časové souvislosti, jimiž je podporován závěr obou soudů o lživých výpovědích dovolatelů. Učiněná skutková zjištění tudíž z provedených, byť nepřímých, důkazů po jejich zejména souhrnném vyhodnocení bezpečně vyplývají. Jelikož hodnocení důkazů soudem odpovídalo zásadám formální logiky, nelze mu vytýkat, že nerespektoval základní zásady trestního řízení a práva obviněných, včetně práva na spravedlivý proces. Současně nemohlo dojít ani k obviněnými tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatelů neměl.

33. Pod dále uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s velkou dávkou benevolence podřadil námitku obviněných, v jejímž rámci obecně uvedli, že nebyla spolehlivě prokázána subjektivní stránka. Avšak i tato zjevně postrádala opodstatnění. Především za bezpředmětné označil výhrady obviněného P. Z. k popisu skutku. Lze připustit, že některé skutečnosti jsou ve skutkové větě vyjádřeny méně konkrétně jakožto důsledek absence přímých důkazů jakož i postoje obviněných, z nichž část nevypovídala a část trestnou činnost popírala. Pro podstatu věci a správnost a bezvadnost odsuzujícího rozsudku je však rozhodující, že skutek je ve skutkové větě popsán naprosto dostatečně tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, je zařazen do přibližného časového rámce, je v něm obecně vyjádřena role jednotlivých obviněných a popsán podvodný úmysl obviněných.

34. Skutková zjištění tak podle přesvědčení státního zástupce odrážejí přesně to, co bylo zjištěno. Vyplývá z nich, že k vyhotovení padělané závěti a jejímu opatření falešným podpisem J. D. došlo sice nezjištěného dne, avšak nejpozději dne 11. 9. 2017, rovněž co bylo obsahem závěti a jaký byl důsledek jejího vyhotovení a následného odhalení podvodu pro probíhající dědické řízení. Není sice jasné, kdo z obviněných konkrétně závěť vyhotovil a opatřil ji falešným podpisem, to však na podstatě věci nic nemění, obzvláště jednalo-li se z jejich strany o spolupachatelství. Svou roli na jednání přitom zjevně sehráli všichni tři, neboť veškeré kroky byly realizovány v úmyslu přinejmenším obviněného M. R. neoprávněně obohatit o majetek v hodnotě vyšší než 2 mil. Kč, přičemž obvinění P. Z. a F. B. svými podpisy lživě stvrdili, že zůstavitel byl v advokátní kanceláři přítomen, závěť vlastnoručně podepsal a údaje v ní byly projevem jeho vůle. Samotný podvodný úmysl neoprávněně přinejmenším obviněného M. R. obohatit je pak ve skutkové větě řádně uveden. Provedli-li dovolatelé uvedené kroky při vědomí toho, že závěť je falešná a J. D. ji nepodepsal, je zjevné, že jednali úmyslně, motivováni snahou dosáhnout nejméně pro obviněného M. R. majetkový prospěch. Přinejmenším obvinění P. Z. a M. R. se na těchto krocích museli předem dohodnout. Oba jednali v úmyslu přímém, přičemž role obviněného F. B. nebyla tak výrazná a nelze vyloučit, že na jednání se s nimi předem nedohodl, což však nevylučuje jeho jednání v nepřímém úmyslu. Rovněž obviněný F. B. totiž věděl, že J. D. se v advokátní kanceláři nenachází, závěť podpisem neopatřil a neoznačil ji jako projev své vůle, a přesto svým podpisem nepravdivě stvrdil opak, tj. vědomě verifikoval něco, co neodpovídalo skutečnosti. O naplnění subjektivní stránky všech obviněných proto není sporu.

35. Nad rámec shora uvedených podstatných skutečností státní zástupce dodal, že na překážku závěru o správnosti postupu krajského soudu nemůže být ani to, že samotná vysvětlující část jeho rozsudku není nijak obsáhlá a v podstatě reprodukuje některé závěry soudu prvního stupně. S odkazy na judikaturu ESLP konstatoval, že závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně za podmínky, že skutečně napadené rozhodnutí na základě argumentů uvedených v opravném prostředku přezkoumal. Krajský soud uvedené povinnosti beze zbytku dostál.

36. Závěrem proto navrhl, by Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Replika obviněného P. Z.

37. Obviněný P. Z. využil možné uplatnění repliky a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s jehož závěry se neztotožnil. Byl přesvědčen, že státní zástupce se nevypořádal s konkrétními, v dovolání formulovanými námitkami, neboť jen paušálně obhajoval rozhodnutí soudů nižších stupňů. Takový postup jen podtrhl nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. a odporoval požadavkům judikatury ESLP, která vyžaduje adresné vypořádání esenciálních námitek. Dále vyjádřil své přesvědčení, že dovolání přináší odlišnou strukturu a nové akcenty oproti odvolání. Nově a systematicky vymezilo metodické vady písmoznaleckého posudku a vyžadovalo jejich adresné vypořádání. Stále zůstává nezdůvodněné vyřazení podpisů ze dne 3. 10. 2016 ze srovnávacího souboru, ačkoli právě tyto podpisy jsou časově i kontextově klíčové, chybí validace srovnávacího souboru a kontrola jeho reprezentativnosti, práce bez originálů zásadně omezuje možnost nezávislé revize, dále posudek operuje s pravděpodobnostními obraty bez kvantifikace a soudy (i přes tyto deficity) daný posudek povýšily nad ostatní důkazy. Rovněž zopakoval své výhrady k tvrzenému uzavřenému řetězci nepřímých důkazů. Dále podle jeho přesvědčení dovolání ukazuje, že z provedených důkazů nevyplývají objektivní okolnosti koordinace rolí, z nichž by bylo možné dovodit společný úmysl. Neurčitost skutkové věty pak brání bezpečné subsumpci a neumožňuje závěr o spolupachatelství. Zdůraznil, že po obhajobě nelze spravedlivě žádat, aby vyvracela závěry, které nelze revizně ověřit. Naopak je na veřejné žalobě, aby unesla důkazní břemeno prostředky, jež umožňují kontradiktorní kontrolu. Není-li možná revize, nemůže být posudek bez dalšího přijat jako určující a musí být hodnocen jako podpůrný s přiměřenou srážkou váhy. Argumentace státního zástupce navíc trpí selektivním výběrem judikatury, přičemž opomíjí nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2746/19, který klade důraz na povinnost adresně vypořádat podstatné námitky.

38. Tvrzení státního zástupce, že neproběhla zásadní odchylka, ale pouze odstranění vad dokazování, označil za v rozporu s fakty. Krajský soud ve svých kasačních rozhodnutích výslovně označil znalecký posudek za oslabený a nařídil jeho revizi. V konečném rozsudku jej však aproboval bez nových důkazů. Státní zástupce sice připustil dílčí nedostatky posudku, avšak tento hájil jako použitelný, přičemž však ponechal nevypořádány zásadní vady. Soudy proto rezignovaly na zásadu volného hodnocení důkazů. Ačkoli pak státní zástupce za logické označil rovněž hodnocení výpovědí, dovolatel takový závěr konkrétními příklady zpochybnil. Tvrzení, že souhrnné hodnocení důkazů postačuje k závěru o vině, neobstojí vzhledem k mezerám a nevyvráceným alternativám. Úmysl je dokazován toliko ze vzájemné znalosti obviněných a žádný důkaz o domluvě neexistuje. Ani co do popisu skutku nepřisvědčil tvrzení o jeho dostatečnosti, neboť schází určení místa a času a individualizace rolí. Státní zástupce dále pomíjí, že vztah mezi obviněnými P. Z. a M. R. byl čistě profesní, bez prospěchu na straně obhajoby, přičemž neexistuje důkaz o snaze obohatit obviněného M. R. Připomněl též, že jestliže byla věc postoupena České advokátní komoře jako kárné provinění, při respektu k zásadě ultima ratio to svědčí o tom, že trestní represe nebyla nezbytná. Argumentace, že krajský soud v žádném z předchozích rozhodnutí nevyloučil, že jednání dovolatelů naplnilo znaky podvodu, je mylná, neboť odvolací soud v přezkumném řízení nemůže předjímat vinu. Předchozí usnesení odvolacího soudu neřešila vinu, ale ukládala metodické a důkazní kroky. Mezery v řetězci důkazů přetrvávají, byla porušena zásada in dubio pro reo i presumpce neviny a nepřezkoumatelnost je zjevná.

39. Vyjádření státního zástupce tudíž považoval za nedůvodné, jelikož neřeší podstatu dovolání. Setrval proto na svém návrhu rozhodnutí, jak jej uvedl ve svém dovolání.

III. Přípustnost dovolání

40. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

41. Pokud jde o všemi obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž uplatněný všemi dovolateli je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

43. Souhrnně řečeno všichni obvinění brojili proti skutkovému závěru, že se jednalo o padělanou závěť, hodnocení provedených důkazů označovali za vadné a současně zpochybňovali naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Shodně také poukazovali na absenci řetězce nepřímých důkazů pro učinění závěru o jejich vině, jakož i na postup odvolacího soudu, jenž se měl (bez změn důkazního podkladu) údajně odchýlit od jeho předchozích závěrů, přičemž svůj postoj nedostatečně odůvodnil a s odvolacími námitkami se dostatečně nevypořádal. Obviněný P. Z. rovněž vznesl výhrady vůči znění tzv. skutkové věty rozsudku, neprovedení revizního písmoznaleckého posudku a nedodržení zásady subsidiarity trestní represe.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Zjevný rozpor předpokládaný § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

44. Dovolací soud se nejprve vyjádří ke všemi obviněnými uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci shodně namítali existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kteréžto tvrzení odpovídá první alternativě zvoleného dovolacího důvodu.

45. Úvodem je vhodné poznamenat, že z obsahu dovolání je patrné, že všichni tři dovolatelé svou dovolací argumentaci založili v podstatě na opakování své obhajoby již v původním řízení včetně řádných opravných prostředků, přičemž soudy obou stupňů se s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je dostatečně zřejmé, jak byly hodnoceny provedené důkazy a k jakým závěrům přitom soudy dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je rovněž namístě připomenout, že zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

46. Stran námitek zpochybňujících skutková zjištění soudů a jejich hodnocení důkazů je potřeba uvést, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Nejprve je třeba upozornit, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a že sám zásadně neprovádí dokazování (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami, které se ho týkají, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může spolehlivě vyhodnotit konkrétní důkazní prostředek a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, protože soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a umožní vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, uveřejněné pod č. 44/2024 Sb. rozh. tr.).

47. V nyní projednávané věci byla vina obviněných prokázána znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, včetně jeho doplnění, podle jehož závěrů podpis na závěti ze dne 15. 12. 2016 není pravým podpisem J. D., ale jedná se o padělek. Špatný zdravotní stav a střídmý sociální život zemřelého J. D. byl popsán svědeckými výpověďmi svědkyň B. V., L. F., L. T. a K. Z. Svědci z osob nejbližších zemřelému rovněž vypovídali, že se jim ani náznakem nezmínil, že má v úmyslu vyhotovit závěť, případně nepotvrdili blízký vztah I. R. se zemřelým, což je verifikováno i listinnými důkazy, podle nichž dal zemřelý dispoziční právo ke svému účtu svědkyni L. F. a tuto rovněž určil jako kontaktní osobu při své hospitalizaci (viz zpráva Nemocnice Mariánské Lázně, záznam o souhlasu s poskytováním informací). Bylo osvětleno, že právě svědkyně L. F. měla k zemřelému nejblíže, a tudíž bylo možné vycházet z její výpovědi ohledně zdravotního stavu a chování zemřelého. Na významu nabyly i listinné důkazy; zejména samotná závěť obsahuje podpisy svědků P. Z. a F. B., jimiž stvrdili, že zůstavil před nimi uvedenou závěť vlastní rukou podepsal, jakož i označení obviněného F. B. titulem „Mgr.“, ačkoli podle sdělení České advokátní komory v předmětné době ještě titulem nedisponoval. Tyto skutečnosti jednak vyvracejí obhajobu, že by měli být uvedení obvinění přítomni toliko prohlášení o tom, že se jedná o poslední vůli zemřelého J. D., jednak dokreslují závěr, že závěť vznikla až později, kdy již obviněný F. B. daným titulem disponoval. Z listinných důkazů lze též vytknout svědeckou výpověď učiněnou P. Z. a F. B. u soudní komisařky, v jejímž rámci oba uvedli, že zemřelý se jim zdál vzhledem k jeho věku v pořádku a bez viditelných obtíží. Rovněž zevrubné vyhodnocení časových souvislostí je podpořeno zejména listinnými důkazy týkajícími se dědického řízení a dokresleno výpověďmi jednotlivých svědků. Lze připomenout, že po smrti J. D. při setkání dědiců a realitního makléře dne 2. 8. 2017 nepadlo nic o existující závěti, ač byla svědkyně I. R. této přítomna a záměr zemřelého jí musel být znám, následně 3. 8. 2017 učinil obviněný P. Z. dotaz na soud ohledně osoby notáře ustanoveného k vyřízení pozůstalosti po zemřelém a až dne 11. 9. 2017 předložil obviněný P. Z. soudní komisařce Mgr. Ivě Pánkové závěť ze dne 15. 12. 2016. Je též zřejmé, že obviněný M. R. dědictví neodmítnul a na své účasti trval, avšak následně se ho nedomáhal žalobou, kdy tak došlo k ukončení jeho účasti v dědickém řízení.

48. Obhajoba všech obviněných je vystavěna zejména na nesouhlasu se závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, který vypracovala kpt. Mgr. Iva Pauerová, jakož i na vlastní interpretaci dalších důkazů v podobě svědeckých výpovědí především svědkyň L. F. a H. M. (ale i dalších). Nejvyšší soud s ohledem na podrobnou dovolací argumentaci, ačkoli není povinen nad rámec absence zjevného rozporu věc přezkoumávat blíže, považuje za vhodné se k jednotlivým oblastem skutkových námitek vyjádřit zevrubněji.

a) Výhrady vůči znaleckému posudku 49. Zásadní výhrady vznesené všemi obviněnými směřují vůči znaleckému posudku z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma. Znalecký ústav OKTE Ústí nad Labem učinil svůj závěr o padělaném podpisu J. D. na předmětné závěti, a to po doplnění srovnávacího materiálu, který označil za vyhovující ke zkoumání. Je nutno konstatovat, že zejména soud prvního stupně tento posudek řádně hodnotil a své úvahy odůvodnil (viz odstavec 22. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Akcentoval přitom, že znalecký posudek nepovýšil nad ostatní důkazy, přičemž přihlížel i ke způsobu, kterým došlo k jeho vyhotovení, použitým metodám a jejich spolehlivosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06), tedy hodnotil celý proces utváření znaleckého důkazu. Nutno podotknout, že posudek byl vypracován písemně, doplněn a následně byla vyslechnuta zpracovatelka kpt. Mgr. Iva Pauerová. I přes vady, které byly soudu prvního stupně vytýkány odvolacím soudem v rámci jeho předchozího kasačního postupu, pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že závěry předmětného znaleckého posudku lze do rozhodnutí promítnout.

50. Znalkyně osvětlila, proč se podle jejího odborného závěru jedná o padělek podpisu, neboť sporný podpis byl vyhotoven nespontánním způsobem (neměl dynamiku, jistotu, plynulost a byl bez přirozeného stařeckého třesu). Měla přitom k dispozici dostatečné množství (celkového) srovnávacího materiálu, které mapovalo vývoj rukopisu pisatele (tj. celý vývoj od roku 1999 do roku 2016 a poslední podpis před smrtí zůstavitele), přičemž i v roce 2017 byly patrny zbytky znaků plynulého dynamického stereotypu. Zejména lze uvést, že na podpisech ze začátku roku 2016 je patrný tremor, který je vidět i na podpisech, které měly být podepsány 3. 10. 2016, kdy se konkrétně jednalo o podpisy o výplatě důchodu.

51. Pakliže dovolatelé předložili výhrady vůči vyřazení specifikovaných listin s odkazem na závěry PhDr. Jiřího Závory přibraného obhajobou v jím vyhotoveném odborném vyjádření, znalkyně kpt. Mgr. Iva Pauerová byla jeho výslechu přítomna a následně byla s jím vyřčenými výhradami konfrontována. Znalkyně popsala, jakým způsobem validaci vzorků prováděli, přičemž po podrobné analýze srovnávacího materiálu vyřadila vzorky, které nezapadají do variantnosti srovnávacího materiálu, aby nemohlo dojít ke zkreslení výsledků. Vyjádřila se rovněž k následně opatřeným listinám vztahujícím se k založení účtu ERA tak, že tyto podpisy zkoumala a porovnávala s již dříve vyřazenými podpisy a dospěla k závěru, že jsou ve vzájemné variantnosti jedné osoby, kdy se však nejedná o osobu zemřelého. Všechny vyřazené podpisy podle vyslovených znaleckých závěrů mají zcela jinou úroveň techniky a systém tvoření, kterého nebyl zemřelý schopen. Naopak podpisy na výplatách důchodu odpovídaly variantnosti podpisu zemřelého s ostatním opatřeným srovnávacím materiálem z období před i po (přičemž soud vysvětlil, že důchod byl zemřelému předán v jeho bytě). Soud prvního stupně tedy důsledně reagoval na námitky obhajoby a postup znalkyně při vyhotovení znaleckého posudku spočívající ve vyřazení podpisů označil za správný i s ohledem na vyjádření svědka PhDr. Jiřího Závory, neboť znalec v rámci třídění a analýzy srovnávacího materiálu může, a dokonce musí vyřadit ze zkoumání takový materiál, o němž je přesvědčen, že není podpisem dotčené osoby. Vyřazené podpisy byly také konfrontovány se svědeckými výpověďmi svědkyň L. F. a H. M., jak o tom bude pojednáno dále.

52. Rovněž bylo znalkyní přesvědčivě vysvětleno, že disponovala dostatkem srovnávacího materiálu na podložení svých závěrů. K dispozici měla podpis na závěti a tři podpisy zemřelého J. D. ze dne 3. 10. 2016 na výplatnicích důchodu, které byly považovány za srovnatelné. Co se týče vývojového posunu rukopisu s ohledem na vliv alkoholu či nemoci, znalkyně dospěla k závěru, že tyto nemohly mít takový vliv, aby se jednalo o skutečný podpis zemřelého, přičemž tento závěr byl také porovnán s výpověďmi svědků ohledně konzumace alkoholu zemřelým.

53. Jako nesprávný postup pak bylo vyhodnoceno vrácení srovnávacího materiálu po vyhotovení znaleckého posudku, neboť naboural možnost jeho opakovatelnosti a s tím spojenou přezkoumatelností. Co se však týče postupu znalkyně, která měla dle obhajoby pracovat pouze s kopiemi srovnávacího materiálu, tato jasně osvětlila, že veškeré listiny měla k dispozici v originále. Srovnávací materiál, který dostane ke zkoumání, vždy zadokumentuje a má jej následně v elektronické podobě, a to i v případech, kdy není možné, aby měla srovnávací materiál fyzicky k dispozici, přičemž se jedná o běžný postup.

54. Je pak potřeba připomenout, že podle § 2 odst. 11 tr. ř. je jednání před soudy ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají (na toto ustanovení následně navazuje § 108 tr. ř.). Znalkyně v rámci svého výslechu setrvala na závěru písemného znaleckého posudku, že v případě sporného podpisu na závěti se jedná o padělek, neboť byl vyhotoven nespontánním způsobem. Dále potvrdila, že vyřazené podpisy nemohou pocházet od zemřelého, neboť se jedná o podpisy s vysokou písařskou úrovní, dynamikou, plynulostí a variantností, které nebyl zemřelý schopen. Zpracovatelka znaleckého posudku kpt. Mgr. Iva Pauerová byla obšírně vyslýchána opakovaně a její výpovědi byly konzistentní a přesvědčivé. Stran předkládaných metodologických vad a nehodnocení celkového znaleckého zkoumání lze připomenout, že znalkyně odborně fundovaného znaleckého ústavu věcně vysvětlila, jak probíhala příprava znaleckého zkoumání, jakou formou se odehrávala validace srovnávacího materiálu, proč některé vzorky vyřadila a na základě jakých zjištění následně dospěla k závěru o nepravosti podpisu na závěti. Takovýto její posudek je pak zcela přezkoumatelný. Nejsou žádné indicie, že by snad mohl být tendenční, nýbrž na něj navazují další důkazy. Soud proto zcela přesvědčivě uzavřel, že závěr posudku lze převzít do trestního řízení při vědomí toho, že trpí vadami, které jeho důkazní hodnotu oslabují. b) Výhrady vůči hodnocení svědeckých výpovědí 55. V tomto ohledu a v souvislosti s vyřazením srovnávacího materiálu rovněž nutno podotknout, že soud prvního stupně se věnoval i hodnocení výpovědí svědkyň L. F. a H. M., které shodně tvrdily, že zemřelý dne 3. 10. 2016 podepsal vyřazené listiny (viz odstavec 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k závěrům písemného znaleckého posudku včetně výpovědi znalkyně stran vyřazených listin s podpisy, které nezapadají do variantnosti podpisů zemřelého, soud prvního stupně neuvěřil výpovědím těchto svědkyň ohledně skutečnosti, že vyřazené listiny podepsal zemřelý. Současně vyslovil hypotézu, že listiny související se založením účtu ERA za zemřelého podepsala jedna ze svědkyň ve snaze mu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu pomoci, avšak nebylo prokázáno která. I dle krajského soudu byla reálná verze ta, že čtyři podpisy ohledně zřízení účtu ERA skutečně nepodepsal J. D. a podepsala tyto doklady buď svědkyně L. F. nebo H. M., které měly připravit podklady pro zřízení tohoto účtu, na který měly být převáděny peníze z výplat důchodu J. D.a (viz odstavec 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Aniž by byl učiněn jednoznačný závěr, která ze svědkyň takto učinila, stěžejní zůstává, že v tomto ohledu soud svědkyním s ohledem na znalecké závěry a zásady ústnosti a bezprostřednosti neuvěřil. Rozhodně se však nejedná o svévolné hodnocení důkazů.

56. Soud vyslechl i PhDr. Jiřího Závoru, který pro obhajobu zpracoval odborné vyjádření ke znaleckému posudku. Ani jeho výpověď však není ve zjevném rozporu s rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků přisuzovaného trestného činu. Tento (byť akcentoval nedostatek srovnávacího materiálu) připustil, že zkoumaný podpis skutečně odpovídá nekvalitnímu padělku. Svědek se přitom vyjadřoval pouze k samotnému posudku, nikoli k předmětu jeho zkoumání. Nenamítal pak správnost postupu znalkyně z kriminalistického ústavu, pouze měl za to, že vyřazení podpisů mělo být více odůvodněno, což znalkyně, která byla přítomna jeho výslechu, následně přesvědčivým způsobem osvětlila.

57. Pakliže obvinění P. Z. a F. B. shodně poukazují na výpověď svědkyně M. S., podle níž textové znění závěti vyhotovovala pravděpodobně ona a měla za to, že obviněný F. B. již v advokátní kanceláři působil jako koncipient, tato její výpověď do nyní projednávané věci nevnáší jakoukoli pochybnost o vině obviněných. Ostatně již soudem prvního stupně byla vyhodnocena tak, že z ní nebylo zjištěno žádných pro věc podstatných skutečností (viz odstavec 33. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

58. Rovněž výpověď svědkyně I. R. byla podrobena zevrubnému vyhodnocení (odstavec 34. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Svědkyně coby matka obviněného M. R. se prezentovala jako velmi blízká osoba zemřelého, avšak nevěděla o tom, že má v plánu sepsat závěť ve prospěch jejího syna nebo učinit konkrétní kroky k uspořádání svého majetku. S ohledem na svědecké výpovědi (svědků B. V., L. F., L. T. a K. Z.) bylo dále vyhodnoceno jako nepravděpodobné až nemožné, že osobám, které byly zemřelému nejblíže a v podstatě jediné, s nimiž udržoval kontakt, by se ani náznakem nezmínil o jeho blízkém vztahu k obviněnému M. R. nebo jeho matce či by se jim nesvěřil, že má v úmyslu vyhotovit závěť. Tato úvaha byla podpořena i faktem, že to byla svědkyně L. F., komu dal zemřelý dispoziční právo k účtu a byla to ona, koho určil při své hospitalizaci jako kontaktní osobu, jak bylo prokázáno z listinných důkazů. Svědkyně I. R. rovněž připustila, že se zemřelým nebyla od prosince moc v kontaktu, viděla jej naposledy v prosinci 2016, následně si volali o tři měsíce později s tím, že se uvidí za další tři měsíce. Tyto skutečnosti nezapadají do kontextu toho, že se ve stejném období zemřelý J. D. rozhodl převést na jejího syna veškerý svůj majetek, protože měl tak blízký vztah k obviněnému a svědkyni. Svědkyně současně deklarovala, že měl být její syn vyhotovení a podpisu závěti osobně přítomen. O tom se však obviněný F. B. ve svém výslechu před soudní komisařkou nezmínil, nadto obviněný P. Z. při jednání se soudní komisařkou uvedl, že se k němu do kanceláře zemřelý dostavil sám. Soud proto důvodně neuvěřil výpovědi svědkyně I. R. ohledně úmyslu zemřelého ustanovit dědicem jejího syna.

59. Pozornost byla rovněž věnována obhajobou prezentovanému kladnému vztahu mezi zemřelým a obviněným M. R., resp. jeho matkou, neboť měl pohřební službě zaplatit za úschovu urny se zemřelým a následně jej měli pohřbít do rodinného hrobu, jakož i prohlášení majitele pohřební služby I. O., že zemřelý už za svého života vyjádřil přání, aby v případě jeho smrti, byla jeho urna vydána pouze jeho družce svědkyni I. R. Lze proto zopakovat, že svědek I. O. popřel, že by toto řekl zemřelý jemu (měl to říci bývalé zaměstnankyni, od které se to měla dozvědět jiná zaměstnankyně). Jedná se tak o nikým nepotvrzené tvrzení, které soud výslovně hodnotil jako značně nevěrohodné, neboť se nelze reálně domnívat, že by si zaměstnankyně dokázala zcela jasně vybavit zemřelého i jeho konkrétní přání, a to i do podrobných detailů za situace, kdy o tom neexistuje žádný zápis či smlouva. Současně měl soud prvního stupně na zřeteli, že obviněný, resp. jeho matka čekali pět let, než si urnu zemřelého vyzvedli, ačkoli měl být jejich vztah hluboký a silný. Jejich jednání proto vyhodnotil jako účelové.

60. Svědci též popsali vážné zdravotní problémy zemřelého J. D. související s pohybem, pročež bylo nelogické, aby se (ačkoli skoro nevycházel z bytu a bez toho, aby svůj úmysl někomu sdělil) zničehonic rozhodl vydat do advokátní kanceláře, se kterou dle sdělení obviněného P. Z. (viz protokol z jednání soudní komisařky) nikdy dříve nepřišel do kontaktu a která je vzdálená 1,5 km od jeho bydliště v prosinci 2016, kdy teploty byly průměrně okolo 0°C (viz zpráva o počasí a teplotách) za situace, kdy se v bližší vzdálenosti od jeho bydliště nacházely 3 další advokátní kanceláře. Zemřelý by si tak musel obstarat nejen adresu, ale i osobní údaje obviněného M. R., a to za situace, kdy mu je neposkytla svědkyně I. R. Poté musel překonat řadu schodů, ačkoli podle vyjádření svědků L. T. a K. Z. už do schodů chodit nemohl. Do advokátní kanceláře se měl podle vyjádření obviněného P. Z. z jednání u soudní komisařky dostavit sám, přičemž vzhledem k jeho zdravotnímu stavu chodil vždy na pochůzky v doprovodu další osoby. Žádné skutečnosti nenasvědčují tomu, že by jej mohl někdo svést, kdy osoby zemřelému nejbližší, které s ním byly v pravidelném kontaktu, zemřelého do advokátní kanceláře nevezly. K tomu lze ve stručnosti (a opakovaně) doplnit, že pokud by si byl schopen koncem roku 2016 podle výpovědí některých svědkyň sám nakoupit, jednalo se o nákup v obchodě, který byl od bydliště zemřelého vzdálen několik stovek metrů.

Souhrnný závěr k existenci zjevného rozporu

61. Nutno připustit, že soudy opřely svá rozhodnutí o vině obviněných o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či pravidlem in dubio pro reo. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněné (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/1970 Sb. rozh. tr.).

62. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chebu, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Krajský soud v Plzni, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního stupně řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

63. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. Jen pro úplnost lze k souvisejícím výhradám obviněných a s ohledem na charakter dovolacího řízení doplnit, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, nebo ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014), a to s výhradou, že porušení dané zásady nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Takováto situace však v této trestní věci nenastala.

Nedůvodně neprovedené důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

64. Dovolatel P. Z. dále v rámci svého mimořádného opravného prostředku identifikoval vadu tzv. opomenutých důkazů, coby vadu, která odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný sice obecně hovořil o neprovedených a nevypořádaných návrzích, explicitně však označil toliko revizní písmoznalecké posouzení a detailní vypořádání sporných pasáží svědeckých výpovědí. Stran hodnocení (nespecifikovaných) svědeckých výpovědí dovolací soud odkazuje na svůj výklad učiněný shora. Na tomto místě je však namístě položit si otázku, zda neprovedení předmětného revizního znaleckého zkoumání je s to naplnit uvedenou hypotézu zvoleného důvodu dovolání.

65. Především je potřebné připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

66. V daném případě je situace poměrně komplikovaná. Z protokolů o hlavním líčení a veřejném zasedání o konaném odvolání bezprostředně předcházejícím napadeným rozhodnutím je zřejmé, že ze strany obhajoby nebyly učiněny žádné návrhy na doplnění dokazování. Ostatně ani dovolatel neidentifikuje moment, kdy by tak měl učinit. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud seznal, že v rámci hlavního líčení konaného dne 31. 5. 2021 obhájce obviněného P. Z. uvedl, že „požádají aby je [originály] znovu získali a nechají udělat nový revizní znalecký posudek“, na což tehdejší předsedkyně senátu reagovala, že se o tom poradí senát, zda to bude nutné. Následně sám obviněný prostřednictvím obhájce učinil dne 28. 11. 2023 dotaz na Českou poštu, s. p., a soudu následně sdělil, že obhajoba již od roku 2019 nemá (ani teoretickou) možnost si nechat vypracovat vlastní znalecký posudek, neboť trestní stíhání obviněného bylo zahájeno v červnu 2020, tedy v době, kdy veškerý (znalecky zkoumaný) srovnávací materiál poskytnutý Českou poštou, s. p., byl již skartován. Z těchto důvodů nemůže být případně vypracován ani revizní znalecký posudek.

67. Ačkoli by tedy dovolací soud přistoupil na variantu, že takový důkazní návrh (částečně) vznesen byl, bylo by jej nutno považovat za dané důkazní situace za nadbytečný. Nejvyšší soud je s ohledem na výše uvedené skutečnosti přesvědčen, že v tomto konkrétním případě eventuální absence provedení označeného důkazu a s tím se pojící případný nedostatek přesvědčivého vysvětlení, proč procesnímu návrhu obviněného nebylo vyhověno (byť v tomto případě se jednalo nesporně o důkaz fakticky neproveditelný), ještě neznamená deficit z hlediska respektu k právu obviněného na spravedlivý proces (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 900/2023). K důkazu byl proveden znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, tento byl rovněž řádně vyhodnocen, přičemž skutečnost, že došlo k vrácení materiálů sloužících k vypracování znaleckého posudku byla zohledněna při hodnocení věrohodnosti tohoto důkazu. Předpokladem pro zadání přezkumu znaleckého posudku je to, že k odstranění nejasností a neúplností nevedlo vysvětlení znalce při jeho výslechu; k tomu však v projednávané věci nedošlo. S ohledem na shora předestřené odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů stran hodnocení znaleckého posudku lze logicky učinit závěr o faktické nadbytečnosti provedení revizního znaleckého zkoumání, což představuje důvod pro možné neakceptování důkazního návrhu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nebo ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

68. Nelze pak opomíjet skutečnost, že obhajobě byl dán prostor ke zpochybnění tohoto usvědčujícího důkazu, zejména při výslechu znalkyně v podobě opakovaně kladených dotazů. Soud prvního stupně rovněž provedl jako listinný důkaz odborné vyjádření předložené obhajobou, jakož i vyslechl jako svědka zpracovatele odborného vyjádření PhDr. Jiřího Závoru, který se k vypracovanému znaleckému posudku vyjadřoval, a obhajobě bylo umožněno klást mu dotazy. Nejvyšší soud proto shledal i související výtku stran narušení principu rovnosti zbraní (coby komponentu práva na spravedlivý proces) jako nedůvodnou.

69. Lze tedy dospět k závěru, že nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v jeho třetí alternativě.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

K subjektivní stránce trestného činu

70. Dále všichni obvinění vznesli výhrady vůči naplnění subjektivní stránky. Předložené námitky pak byly činěny jednak na odlišném skutkovém podkladě, než byl zjištěn soudy obou stupňů (dostatečné neprokázání jejich úmyslu), jednak jakožto hmotněprávní námitky, kdy by i při stabilizovaných skutkových zjištěních nebylo možno dovodit úmysl dopustit se vytýkané trestné činnosti.

71. Souhrnně lze nejprve uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Zde je třeba připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).

72. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotněprávní, týkající se subjektivní stránky, kdy ve vztahu k aplikovanému ustanovení § 209 tr. zákoníku soud prvního stupně shledal v jednání všech tří obviněných zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což následně korigoval soud druhého stupně tak, že u obviněných P. Z. a M. R. šlo o úmysl přímý a u obviněného F. B. o úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť vzhledem k situaci, která nastala při podpisu závěti v kanceláři P. Z., musel být srozuměn minimálně s tím, že podepisuje něco, co není pravdou. Lze přisvědčit souběžné výtce obviněných, že soud prvního stupně v odstavcích 43. až 45. odůvodnění svého rozsudku rozváděl současně i motiv jednotlivých obviněných, který však jejich vnitřní psychický vztah k následku trestného činu poměrně dobře dokresluje. Pro správné posouzení otázek úmyslného zavinění se zpravidla nelze obejít bez spolehlivého zjištění, jakou pohnutkou (motivem) byl pachatel ke svému jednání (činu) veden. V právní nauce se zdůrazňuje, že význam motivu trestného činu je v trestním právu značný, třebaže jen výjimečně charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu, neboť dokresluje konkrétní povahu trestného činu a pomáhá objasnit jeho příčinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 798/2024). Jestliže se dovolací soud zaměří na rozporovaný znak zavinění je nutné uvést následující.

73. Obviněný P. Z. participoval na projednávané podvodné trestné činnosti, jak už ostatně bylo shora nastíněno, z pozice osoby, která podepsala jako svědek vyhotovenou závěť, o níž věděl, že nebyla projevem poslední vůle J. D. Následně (v bezprostřední časové souvislosti po setkání dědiců a realitního makléře za přítomnosti svědkyně I. R.) učinil dotaz na soud stran osoby notáře ustanoveného k vyřízení po zemřelém a za více než měsíc soudní komisařce Mgr. Ivě Pánkové tuto závěť s prokazatelně padělaným podpisem předložil, přičemž u soudní komisařky vypověděl, že se zemřelý dostavil a závěť podepsal, ačkoli se toto jeho tvrzení nezakládá na pravdě. Na základě těchto zjištění lze nesporně uzavřít, že obviněný věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit zájem na ochraně cizího majetku, a chtěl tak učinit.

74. Není rovněž pravdou, že by nebyl obviněnému F. B. prokázán alespoň úmysl nepřímý. Ačkoli nemusel být primárním hybatelem běhu událostí, stejně jako v té době jeho školitel, obviněný P. Z., i tento dovolatel se podílel na trestné činnosti. Svým podpisem stvrdil, že zůstavitel před nimi uvedenou závěť dne 15. 12. 2016 vlastní rukou podepsal a výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, přestože se J. D. nikdy do dané advokátní kanceláře nedostavil a nepodepsal vyhotovenou závěť, kterou veškerý svůj movitý i nemovitý majetek odkázal obviněnému M. R. Toto jeho počínání nelze omlouvat dobrou vírou v jeho školitele, neboť obviněný musel vědět, a to i vzhledem ke svému vzdělání, že takový postup je nezákonný. Je přitom irelevantní, zda znal zůstavitele či byl obeznámen s jeho majetkovou situací, nebo zda znal obviněného M. R. Klíčové pro závěr o jeho zavinění je totiž to, že svým podpisem stvrdil skutečnosti nezakládající se na pravdě, přičemž byl minimálně srozuměn s tím, že závěť může být použita v dědickém řízení, aby byl získán prospěch dědice ze závěti ke škodě oprávněných dědiců. Jeho úmysl je dokreslován i výpovědí před soudní komisařkou (tj. již v době uplatnění závěti), v níž potvrdil, že svým podpisem stvrdil skutečnosti zakládající se na pravdě. Námitky tohoto dovolatele týkající se zavinění tak jsou (kromě toho, že jsou primárně skutkové povahy) zcela bezpředmětné.

75. Ve vztahu k obviněnému M. R. lze podotknout, že to byl primárně on, kdo by měl prospěch z toho, kdyby pravost závěti nebyla napadena, neboť by se stal dědicem veškerého majetku zemřelého. Rovněž se jednalo o jedinou osobu z obviněných, která se mohla o smrti dozvědět, a to od své matky svědkyně I. R. Dále měl povědomí o majetku zůstavitele J. D.; skutečnost, že se jednalo o realitního makléře pouze podtrhuje, že musel znát tržní hodnotu bytu a garáže zemřelého. Byla mu též známa rodinná situace zemřelého a fakt, že se s rodinou dlouhodobě nestýká. Zejména lze pak akcentovat výpověď svědkyně K. Z. o tom, že se o majetek zemřelého a co s ním bude v případě jeho smrti, explicitně zajímal. Na závěr, že i tento obviněný věděl, že může porušit zájem na ochraně cizího majetku ke svému obohacení a škodě oprávněných dědiců, a současně tak učinit chtěl, lze usuzovat i z toho, že obviněným nebyly učiněny žádné kroky k získání dědictví, které mu údajně přináleželo. Jestliže se snažil navodit pocit blízkosti k zůstaviteli a jeho upřímnou víru v to, že mu J. D. svůj veškerý majetek odkázal, takový stav je v rozporu s výpověďmi svědků, jakož i skutečností, že si urnu zemřelého vyzvedl až po pěti letech. Konečně i opakovaně předkládaná obhajoba tohoto dovolatele, že spoluobvinění činili všechny kroky bez jeho vědomí, byla důvodně vyhodnocena jako nelogická, neboť pro to neměli důvod a současně by riskovali, že by obviněný M. R. věc nahlásil na policii. V souhrnu uvedených okolností lze proto taktéž učinit závěr o úmyslném jednání dovolatele.

76. Nejvyšší soud tudíž námitky vztahující se k subjektivní stránce trestného činu shledal jako zjevně neopodstatněné.

K jednání ve spolupachatelství

77. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou, jíž bylo rozporováno naplnění podmínek spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zejména s ohledem na skutečnost, že nebyly vymezeny role jednotlivých obviněných a jejich společný úmysl ve vztahu ke zkoumanému podvodnému jednání.

78. Pokud jde o tvrzenou absenci společného úmyslu a jednání, kteréžto znaky jsou esenciální pro naplnění spolupachatelství, Nejvyšší soud má za to, že i tato námitka je zjevně neopodstatněná. Spolupachatelem je v souladu § 23 tr. zákoníku pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s nejméně jedním dalším pachatelem. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonávání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532 až 533). K naplnění pojmu spolupachatelství přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou.

79. Ze skutkových zjištění je přitom evidentní, že obvinění P. Z. a M. R. byli domluveni, přičemž iniciativa musela vzejít od obviněného M. R. Byť nebyla prokázána přímá komunikace dosvědčující jejich předchozí dohodu, tato interakce byla dovozena na základě jiných ve věci provedených důkazů, neboť implicitně vyplývá ze způsobu spáchání předmětné trestné činnosti. Propojení obviněného M. R. na obviněného P. Z. lze vysledovat, neboť skutečnost, že obviněný je klientem jejich advokátní kanceláře potvrdil i obviněný F. B. při výslechu u soudní komisařky. Obviněný P. Z. uvedl, že zná i matku obviněného M. R. Konečně dovolatelé P. Z. a F. B. mohli informace ohledně zemřelého (datum narození, rodné číslo, bydliště) získat toliko od obviněného M. R. (nebylo zjištěno, že by zemřelý byl jejich klientem či s ním jinak přišli do kontaktu). Ačkoli se pak obviněný F. B. přímo neúčastnil předkládání závěti s padělaným podpisem, úmyslně s obviněným P. Z. spolupracoval, neboť byl nepostradatelným článkem předmětného trestního jednání, a i jeho jednání bylo v souladu se skutkovými zjištěními vedeno společným úmyslem.

80. Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o jednotlivých rolích obviněných a lze učinit jednoznačný závěr o jejich účasti jako spolupachatelů podle § 23 tr. zákoníku.

K zásadě subsidiarity trestní represe

81. Obviněný P. Z. dále ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio. Ačkoli tuto jeho námitku, pod daný dovolací důvod rovněž s notnou dávkou tolerance podřadit lze, postrádá jakékoli opodstatnění. Obviněný totiž požadoval její uplatnění pro nepřiměřenost trestního postihu s odkazem na dřívější (již zrušené) usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 2 T 159/2020-1020, v němž soud dospěl k závěru, že projednávaný skutek u obviněného není trestným činem a věc postoupil k projednání České advokátní komoře, neboť by jeho jednání mohlo být posouzeno jako kárné provinění. Tímto mělo být explicitně uznáno, že daná věc spadá spíše do roviny profesní či etické odpovědnosti a k ochraně společenských zájmů postačují jiné právní prostředky. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že vznesené argumentaci (s ohledem na již stabilizovaná skutková zjištění v této trestní věci) nebylo možno přisvědčit.

82. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

83. Dovolatel v tomto ohledu akcentoval toliko odklon v rozhodování soudu prvního stupně, neboť existuje již využitý mírnější a přiléhavější způsob řešení (tj. postoupení věci České advokátní komoře), přičemž následně došlo k neakceptovatelné eskalaci a popření smyslu trestního práva jako prostředku nejkrajnějšího. Netvrdil tedy ani, že by se nemělo jednat o případ společensky škodlivý, nýbrž jen to, že postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

84. Je proto nutné připomenout, že Okresní soud v Chebu ve svém usnesení ze dne 30. 4. 2024, č. j. 2 T 159/2020-1020, měl za prokázané, že podpis J. D. na závěti není jeho pravým podpisem, ale jedná se o padělek. Nicméně znaky pokusu trestného činu podvodu podle jeho slov nemohly být naplněny, neboť nebyl prokázán záměr uvést někoho v omyl a jiného tím obohatit, jakož ani znaky jiných potenciálně v úvahu připadajících trestných činů. Avšak současně byl přesvědčen, že jednání, které má za prokázané, by mohlo být ohledně obviněného P. Z. posouzeno jako kárné provinění. Bylo prokázáno, že svědci podepsaní na závěti nestvrdili svými podpisy pravdivou skutečnost a to tu, že před nimi současně přítomnými J. D. dne 15. 12. 2016 vlastnoručně podepsal předmětnou závěť a výslovně projevil, že listina obsahuje jeho vůli. Obviněný proto mohl svým jednáním porušit některou z povinností advokáta, jak stanoví zákon o advokacii a etický kodex České advokátní komory, v důsledku čehož by v jeho jednání mohlo být spatřováno naplnění kárného provinění (viz odstavce 27. a 28. předmětného usnesení). Avšak po zrušení tohoto usnesení již týž soud dospěl k nespornému závěru o naplnění všech znaků pokusu trestného činu podvodu.

85. Nadto nelze opomenout, že soud prvního stupně ve svém konečném rozsudku následně výslovně uvedl, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by závažnost jednání jakkoli snižovaly oproti jiným případům stejného typu, proto nepřicházelo v úvahu uplatňování jiné než trestněprávní odpovědnosti za jeho spáchání. Soud tak nezjistil žádné skutečnosti, které by bránily uplatnění plné trestněprávní odpovědnosti obviněných za spáchané jednání (viz odstavec 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

86. Nejvyšší soud pak doplňuje, že subsidiarita trestní represe neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 205/2015, ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, či ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1114/2022). Není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12, nebo ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2801/16).

87. Jen pro úplnost je vhodné také dodat, že se v konkrétní věci obviněného nejedná o případ, v němž by bylo možné dospět k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Nezbývá než uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu (resp. jeho pokusu), jímž byl uznán vinným. Soudy zjištěné skutkové okolnosti rovněž svědčí o takové míře společenské škodlivosti, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nepřipadalo v úvahu.

K ostatním námitkám

Odklon odvolacího soudu od dříve vyslovených právních závěrů

88. Obvinění P. Z., F. B. a částečně též M. R. deklarovali své přesvědčení o nepřípustném postupu odvolacího soudu, jenž se měl při nezměněném skutkovém základu odchýlit od svých dříve vyslovených právních závěrů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takto formulovaná námitka akcentující údajnou překvapivost konečného rozhodnutí není s to naplnit žádný z dovolacích důvodů, zasáhnout do práva obviněných na spravedlivý proces, a nadto je lichá, neboť právní jistota či legitimní očekávání obviněných narušeny nebyly.

89. Sám krajský soud shrnul průběh předchozího rozhodování, přičemž deklaroval, že podstata jeho dřívějších výtek spočívala v nedostatečném a neúplném hodnocení důkazů okresním soudem. V napadeném rozsudku poté dospěl k závěru, že okresní soud již dostál povinnosti vyplývající z § 2 odst. 6 tr. ř. a hodnocení důkazů odpovídá § 125 tr. ř., přičemž soud prvního stupně se vypořádal se všemi důkazy, které hodnotil nejen samostatně, ale i ve vzájemných souvislostech.

90. Nejvyšší soud se seznámil se všemi ve věci učiněnými rozhodnutími a tomuto shrnutí přisvědčil. V rámci prvního kasačního zásahu odvolací soud označil odsuzující rozhodnutí soudu prvního stupně za předčasné, dokazování za neúplné a hodnocení důkazů rozporné s § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž současně se okresní soud nevypořádal s návrhy na doplnění dokazování a jejich obhajobou. Ve druhém zrušujícím usnesení bylo za základní důvod pro tento postup označeno hodnocení důkazů v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř., neboť bylo neúplné a vnitřně rozporné a okresní soud důkazy nehodnotil samostatně a ve vzájemných souvislostech. Konečně při (třetí) kasaci zprošťujícího rozsudku a usnesení o postoupení věci krajský soud akcentoval, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a předčasná, okresní soud se dosud nevyrovnal se všemi důkazy, nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a hodnocení důkazů neodpovídá § 2 odst. 6 tr. ř. Nelze tedy přitakat přesvědčení dovolatelů, že by odvolací soud kategoricky vyloučil možnost uznat obviněné vinnými nebo vyjádřil nutnost rozšíření důkazního základu. Zároveň se odvolací soud nemohl odchýlit od svých dříve vyslovených právních závěrů, neboť jeho zásahy spočívaly v kritice v postupu hodnocení důkazů v rozporu se zákonnými požadavky.

91. Pakliže dříve krajský soud uvedl, že znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma nemůže sám o sobě sloužit jako jediný usvědčující důkaz, a považoval za nutné, aby se soud vypořádal i s dalšími důkazy a hodnotil je ve vzájemných souvislostech, soud prvního stupně jednal souladně s daným požadavkem, jak bylo podrobně rozebráno shora. Předmětný znalecký posudek při vědomí jeho nedostatků byl hodnocen samostatně a zejména byl dán do vzájemné souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy. Není pak v rozporu s jeho předchozími výhradami, jestliže nyní učinil i krajský soud závěr, že z něj lze vycházet v návaznosti na další provedené důkazy, s akcentem na skutečnost, že zpracovatelka posudku při opakovaných výsleších posudek a postup při jeho vypracování logicky vysvětlila.

92. Stran vyřazených podpisů je možné připustit, že odvolací soud ve svém prvním zrušujícím usnesení uvedl, že není možné vyřadit dva podpisy při zpracování znaleckého posudku, neboť znalkyně nemůže sama rozhodnout, že je nebude srovnávat. Avšak po proběhnuvším výslechu svědka PhDr. Jiřího Závory a kpt. Mgr. Ivy Pauerové již ve svém druhém zrušujícím rozhodnutí akceptoval, že znalec může některé podpisy vyřadit, přičemž výše bylo vysvětleno, proč se ze strany znalkyně nejednalo o svévolné vyřazení důkazního materiálu. Jestliže byl též učiněn metodický požadavek na validaci srovnávacího souboru a vypořádání se s kopiemi podpisů ze dne 3. 10. 2016, včetně případného srovnání s podpisy svědkyň L. F. a H. M., bylo dostatečně ozřejměno, proč byly konkrétní podpisy ze srovnávacího souboru vyřazeny, neboť nebyly jednoznačně podpisem J. D. (nebyly variantní se srovnávacím materiálem). Současně již v souladu s požadavkem soudu vyšší instance neabsentovalo hodnocení, zda soud prvního stupně uvedeným svědkyním věří či nikoli jejich tvrzení, že J. D. před nimi podepsal konkretizované listiny. Je rovněž nutno reagovat na výhradu, že krajský soud akceptoval znalecký posudek na základě kopií, neboť znalkyně přiléhavě osvětlila, jak v rámci zpracování znaleckého posudku postupovala, přičemž tato problematika se stala součástí úvah o hodnocení daného posudku, resp. jeho oslabené důkazní síly, a to rovněž v souvislosti s nemožností revize pro absenci originálů listin. Konečně lze připomenout, že krajský soud ve svém posledním kasačním zásahu netvrdil, že znalecký posudek je zcela vadný, ale důkazní situace byla taková, že jeho síla není jednoznačná a dostatečná k uznání viny obviněných, pročež nemůže sám o sobě sloužit jako usvědčující důkaz. Soud prvního stupně proto nespustil ze zřetele opakovaně připomínanou skutečnost, že závěry posudku jsou do určité míry oslabeny.

93. Ve vztahu k hodnocení svědeckých výpovědí nelze než připomenout, že jestliže krajský soud ve svých zrušujících rozhodnutích stanovil požadavek na pečlivé a přezkoumatelné hodnocení důkazů, po vyhovění tomuto požadavku již hodnocení důkazů okresním soudem přisvědčil. Dále je potřeba podotknout, že výpovědi svědkyň I. R. a B. V. o nechuti zůstavitele k dědění jeho sestrami, byly zohledněny v tom smyslu, že byly shledány právně irelevantními, což odpovídá celkovému obrazci při hodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti. Obdobný závěr lze vztáhnout na akceptaci existence subjektivní stránky, která byla řádně prokázána, jakož i na skutková zjištění stran mobility J. D. Po nyní již řádném vyhodnocení provedených důkazů pak odvolací soud souhlasil s existencí uzavřeného řetězce navzájem se doplňujících důkazů.

94. Konkrétně potom ve vztahu k výtkám obviněného M. R. Nejvyšší soud dodává, že se nejednalo o libovůli v rozhodování soudů, pakliže byl zproštěn obžaloby a po toliko částečném doplnění dokazování uznán vinným. Obviněný totiž nově provedenému výslechu svědka I. O. přisuzuje vlastní význam, přičemž o participaci obviněného po řádném vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti soud prvního stupně ani odvolací soud pochybnosti neměly.

Nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu

95. Byly-li činěny současně námitky vůči postupu odvolacího soudu, který se měl paušálním odkazem na hodnocení důkazů soudem nalézacím nedůsledným způsobem vypořádat s odvolacími námitkami obviněných, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi stěžejními otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrný, byť lze připustit, že by si bylo možné představit propracovanější reakci na jednotlivé odvolací námitky. Avšak nosné výhrady uplatňované obviněnými v rámci celého trestního řízení bezpochyby vypořádány byly. Není pak porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost tedy Nejvyšší soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

Výhrady vůči popisu skutku v tzv. skutkové větě

96. Konečně k výhradám obviněného P. Z. vůči formulaci skutku v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, který označil za nedokonalý, plný neurčitých údajů, nevyjadřující dostatečně roli jednotlivých obviněných na údajném protiprávním jednání a nepopisující zavinění ani jejich společný úmysl, lze doplnit následující. V souladu s názorem státního zástupce i Nejvyšší soud připouští, že některé skutečnosti (moment a místo, kdy a kde došlo k vyhotovení závěti a k opatření falešného podpisu na ní, či přesný popis okolností, za nichž se dovolatelé na protiprávním jednání dohodli) jsou vyjádřeny méně konkrétně, což je dáno v tomto směru absencí přímých důkazů. Skutek je však ve skutkové větě popsán do přibližného časového rámce, je v něm obecně vyjádřena role jednotlivých obviněných a stejně tak je v něm popsán podvodný úmysl obviněných. Lze doplnit, že subjektivní stránka nemusí být ve skutkové větě vyjádřena vždy výslovně popisem vnitřního vztahu obviněného k následku, nýbrž postačí, pokud vyplývá z popsaného způsobu jednání, který nepřipouští jiné právní posouzení než závěr o určité formě zavinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020, uveřejněné pod č. 15/2021 Sb. rozh. tr.).

97. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je přitom zřetelné, že k vyhotovení závěti a jejímu opatření falešným podpisem J. D. došlo přesně nezjištěného dne, nejpozději však 11. 9. 2017, přičemž není jasné, kdo z obviněných konkrétně závěť vyhotovil či falešným podpisem zůstavitele opatřil, avšak na trestní odpovědnosti obviněných coby spolupachatelů absence této informace nemá vliv, neboť je zjevné, že na podvodném jednání participovali všichni tři. Jejich koordinované kroky (vedené společným úmyslem) pak byly realizovány v úmyslu přinejmenším obviněného M. R. neoprávněně obohatit o movitý a nemovitý majetek v hodnotě vyšší než 2 mil. Kč ke škodě specifikovaných zákonných dědiců. Ve vztahu k údajné absenci rozhodných skutečností pro závěr o uvedení v omyl, resp. jednání bezprostředně směřujícímu k uvedení v omyl (přičemž bezprostřednost jednání je při předložení zfalšované závěti notářce nepochybná) lze pak doplnit, že uvedenými v omyl měly být sestry zemřelého J. D. coby oprávněné dědičky. S ohledem na recentní judikaturu (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, uveřejněné pod č. 44/2024 Sb. rozh. tr.) lze na okraj doplnit, že jednání obviněných bezprostředně směřovalo rovněž k uvedení v omyl notářky jako soudní komisařky.

V.Závěr

98. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných P. Z., F. B. a M. R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 12. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.

předseda senátu