Plný text
8 Tdo 1111/2025-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný B. C. T., bez řádného pobytu a známé adresy na území České republiky, nyní v Zařízení pro zajištění cizinců v obci Balková, č. p. 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 9 To 185/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 T 24/2025, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 4. 2025, sp. zn. 8 T 24/2025, byl obviněný B. C. T. uznán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že poté, co si opatřil v přesněji nezjištěné době, v úmyslu prokazovat se pomocí tohoto dokladu a vystupovat jako státní příslušník Bulharské republiky a zastřít tak svou pravou tureckou státní příslušnost, celkový padělek průkazu totožnosti občana Bulharské republiky č. 664363852, vystavený na jméno R. E. N., a opatřený jeho vlastní fotografií, za který uhradil asi 600 EUR, a dne 8. 4. 2025 v 16:00 hodin, v Praze XY, v ulici XY, v provozovně Lider Kebab, se jím při kontrole totožnosti ze strany hlídky Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, prokazoval. 2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. 3. Městský soud v Praze jako odvolací soud z podnětu odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 9 To 185/2025, podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zmíněný rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 348 odst. 2 tr. zákoníku a § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu třiceti měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí padělku průkazu totožnosti, jímž se v této věci prokazoval.
II. Z dovolání obviněného a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. dovolání, které zaměřil jen proti výroku o trestu vyhoštění, protože ho považoval za nespravedlivý. 5. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. zdůrazňoval, že odvolací soud při ukládání trestu vyhoštění vadně vyhodnotil existenci překážek podle § 80 odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku, neboť v jeho věci existují, avšak odvolací soud řádně rozhodné skutečnosti, na nichž jsou založeny, nezjistil. Neobjasnil zejména to, zda mu byl udělen azyl podle jiného právního předpisu a zda mu v Turecku hrozí nebezpečí, že bude pronásledován. 6. K tomu zdůraznil, že k vylučující okolnosti podle § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku bylo třeba vycházet z toho, že byl nucen svou zemi opustit z důvodů politického pronásledování, protože je označován za člena hnutí Fethullaha Gülena (dále „Hizmet“), jež turecká vláda po pokusu o státní převrat v červenci 2016 označila za teroristickou organizaci (dále „FETÖ“). Jeho otec se stal hledaným členem tohoto hnutí, ve Švýcarsku mu byl poskytnut politický azyl, když byl v Turecku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků z politických důvodů. Obviněný zmínil, že on byl ve věku 14 až 16 let jako student vyloučen z vojenské akademie, Turecko opustil na základě studijního víza, protože potřeboval uniknout před politickým pronásledováním. V České republice podával opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, dne 30. 4. 2025 vydalo Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, usnesení sp. zn. MV-65438-3/OAM-2025, jímž bylo toto řízení zastaveno podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále zákon č. 325/1999 Sb.“), které bylo z podnětu správní žaloby obviněného zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 33 Az 12/2025, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Pokud tedy odvolací soud v posuzované trestní věci rozhodoval napadeným rozsudkem dne 17. 7. 2025, uvedené azylové řízení stále probíhalo a dosud nebylo rozhodnuto. Obviněný tudíž dovodil, že původní zastavení azylového řízení bylo nezákonné a jeho žádost má věcné opodstatnění. Může tudíž dojít k udělení azylu, a v tom případě by trest vyhoštění ztratil faktický význam. 7. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznil, že v řízení před trestními soudy předložil důkazy prokazující, že mu hrozí nebezpečí pronásledování z politických důvodů, což odvolací soud nebral do úvahy. Zmínil obsah rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 28. 5. 2025, podle něhož „osoby s údajnou příslušností k PKK … a ke Gülenovu hnutí Hizmet byly častěji vystaveny špatnému zacházení, zneužití nebo možnému mučení“, a vytkl, že soudy neprovedly jím navrženou zprávu ministerstva vnitra „Bezpečnostní a politická situace v zemi“ ze dne 6. 8. 2024 hovořící o možnosti postihu členů uvedeného hnutí. Za hmotněprávní vadu ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. označil, že soud důsledně neposoudil překážky vyplývající z § 80 odst. 3 tr. zákoníku a nesprávně aplikoval proporcionalitu trestu, nepřihlédl k jeho osobním poměrům ani k mimořádnosti okolností tohoto případu. 8. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 9 To 185/2025, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. 9. Nejvyšší státní zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ve vyjádření k dovolání prostřednictvím u něj působícího státního zástupce uvedlo, že nesdílí názor obviněného, že existují překážky zákonem vymezené v § 80 odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku pro uložení trestu vyhoštění. Zmínil, že obviněný je cizinec a jeho vyhoštění si žádá obecný zájem, přičemž jde o osobu, která nemá patřičné oprávnění k pobytu na území České republiky, kde navíc spáchal trestnou činnost, když pod falešným dokladem totožnosti skrýval svou skutečnou identitu. Výměra trestu v daném případě nepřekročila zákonem stanovené limity. Zdůraznil, že obviněnému nebyl udělen azyl a probíhající řízení o azylu, které nebylo skončeno, takovou zákonnou překážkou není. V souladu s přezkoumávaným rozhodnutím a též v souladu s odvolacím soudem zmínil, že veškeré žádosti obviněného o udělení mezinárodní ochrany byly zamítnuty. Možné pronásledování v případě vyhoštění odvolací soud rovněž vysvětlil na základě dostupných podkladů, z nichž nevyplývá, že by obviněnému v Turecku hrozilo pronásledování. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. proto naplněným neshledal. 10. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce považoval za nepřiléhavě uplatněný, protože výhrady směřují proti výroku o trestu, což nekoresponduje s podmínkou, že uvedený důvod se má týkat skutkových zjištění „která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“. Za naplněný nepovažoval ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť problematika azylového řízení a hodnocení rizika spadá pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Otázku spojenou s proporcionalitou trestu ani výtky vůči odůvodnění nelze k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přiřadit. Obecně k výhradám obviněného uvedl, že podle objektivních zjištění, která soudy učinily, je zjevné, že uložený trest odpovídá posuzovaným okolnostem, s nimiž se soudy řádně vypořádaly a reagovaly na všechny podstatné skutečnosti významné pro uložení trestu vyhoštění. 11. Vzhledem k tomu, že se s námitkami obviněného neztotožnil, nebo je považoval za nedůvodné, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
IV. K důvodům dovolání
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). 14. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. a brojil jimi pouze proti výroku o trestu vyhoštění, k čemuž je nutné uvést, že pro nápravu zákonem vymezených vad výroku o trestu slouží zásadně důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 15. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, anebo jde o druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu vyhoštění se tímto hlediskem míní překročení a nedodržení podmínek uvedených v § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 319/2012). 16. Ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., byť jím lze brojit proti výroku o trestu, není určen k nápravě nepřiměřeného nebo přísného trestu, protože slouží k tomu, aby byly vyloučeny či napraveny nedostatky jiné, a to, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl pachatel uznán vinným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 330/2024). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 17. S ohledem na námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, je zjevné, že jimi důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v obecné rovně naplnil, protože vytýkal, že mu byl tento trest uložen bez respektu k důvodům uvedeným v § 80 odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku. Těmito námitkami však současně vytýkal i nedostatky právního posouzení, ve smyslu též uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze použít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy základní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 18. Tvrzení obviněného, že u trestu vyhoštění nebyla respektována zákonem stanovená hlediska v § 80 odst. 3 písm. b), c) tr. ř., lze považovat za námitky dopadající na důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nikoliv však na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž se s těmito výhradami míjí, protože podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 19. Pokud obviněný vytýkal, že odvolací soud odmítl provést jím navržený důkaz zprávou Ministerstva vnitra České republiky „Bezpečnostní a politická situace v zemi“ ze dne 6. 8. 2024, v posuzované věci nejde o rozhodující důkaz, a tedy tato výtka neodpovídá zákonným podmínkám § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože výhrady se musejí týkat rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že obviněným požadovaná obecná zpráva ministerstva nemá žádný určující význam pro závěr pro rozhodnutí o trestu vyhoštění, protože nedokresluje okolnosti týkající se osoby obviněného a jeho poměrů, a ani nevypovídá o tom, za jakých podmínek by se odvíjel jeho pobyt v Turecku. Podstatné totiž je, že tyto skutečnosti byly soudy objasňovány jinými důkazy a dokazování na ně bylo v potřebné míře zaměřeno (viz body 14. až 19. přezkoumávaného rozsudku). Kromě uvedeného Nejvyšší soud z obsahu protokolu o veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného (viz č. l. 279 až 283) shledal, že v něm není jím uváděný návrh zmíněn, naopak po proběhlém řízení v závěru veřejného zasedání obhájce na dotaz předsedy senátu uvedl, že požadavky na doplnění dokazování nemají a „nechť soud zváží, jestli nechce důkaz ohledně zpráv od lékaře…“. Z uvedeného neplyne, že obviněný v dovolání uváděný návrh učinil, protože z dostupných podkladů jím tvrzená výhrada nevyplývá. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
V. K námitkám obviněného
20. Nejvyšší soud při těchto závěrech posuzoval důvodnost dovolání ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který na jím uváděné námitky dopadá, a zkoumal, zda je opodstatněné, že pro uložení trestu vyhoštění dovolateli nebrání překážky podle § 80 odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku. 21. Trest vyhoštění obviněnému uložil odvolací soud, jenž v posuzovaném rozhodnutí v části výroku o trestu rozsudek soudu prvního stupně zrušil, protože považoval za neúčelný trest odnětí svobody podmíněně odložený, který soud prvního stupně obviněnému uložil. Pro závěr o tom, že jsou tresty vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku na dobu třiceti měsíců a propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vhodnější k nápravě obviněného, vycházel mimo jiné i z důkazů, jež si sám na základě vlastního doplnění dokazování provedl. 22. Podle odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je zjevné, že se odvolací soud podmínkám, za kterých může trest vyhoštění uložit, věnoval a posuzoval všechna rozhodná kritéria, za kterých tento druh trestu uložit lze, a to i se zaměřením na vyloučení překážek podle § 80 odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku. 23. Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem i s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tvrzení obviněného o tom, že je v současném případě dána překážka podle § 80 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, považuje za nedůvodné, protože odvolací soud se řádně se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádal. Uvedená překážka spočívá v tom (trest vyhoštění by nebylo možné uložit), že pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu. Jak odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování zjistil (viz body 14. až 21. jeho rozsudku), obviněnému v době do 17. 7. 2025, kdy rozhodoval, azyl udělen nebyl. Odvolací soud podrobně stav řízení o azylu posuzoval a důvodně dospěl k závěru, že v pořadí již čtvrtá žádost obviněného byla opět zamítnuta (jako ostatní předchozí). V bodě 20. zdůraznil, že pokud obviněnému za stávajících okolností (opakované neudělení azylu) ukládal trest vyhoštění, ve smyslu § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku mu v tom nic nebránilo. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, protože i z dalších podkladů, které jsou obsaženy ve spisovém materiálu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 8 T 24/2025, shledal tento závěr zcela správným. Přestože totiž bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. MV-65438-OAM-2025, jímž bylo správní řízení zastaveno podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, z podnětu žaloby obviněného zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 33 Az 12/2025, stalo se tak pouze z formálních důvodů, protože obviněný předložil další podklady, jimiž bylo třeba se dále zabývat. Podstatné tedy je, že ani tyto orgány neshledaly materiální důvody pro to, aby bylo žádosti obviněného o udělení azylu, byť v pozdější době, vyhověno. Pro úplnost je vhodné poukázat i na další rozhodnutí v této věci, zejména usnesení Obvodního soudu pro prahu 9 ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 8 T 24/2025 (viz č. l. 420), jímž byla podle § 650b odst. 3 tr. ř. prodloužena lhůta k vycestování do 10. 12. 2025, nebo rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 8 To 214/2025 (viz č. l. 422), jímž byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 8. 2025, sp. zn. 8 T 24/2025, kde soudy rovněž podrobně rozvedly okolnosti, které doplňují a dokladují, že námitky obviněného uvedené v dovolání nejsou důvodné. 24. Se zřetelem na tato zjištění je nutné zdůraznit, že nedůvodnost požadavku obviněného plyne ze samotné dikce zákona, který překážku v § 80 odst. 3 písm. b) pro uložení trestu vyhoštění spatřuje v tom, že „byl udělen azyl“, což se podle všech dostupných zjištění v posuzovaném případě dosud v probíhajícím azylovém řízení nestalo. Soudní praxe přitom již výslovně vyjádřila, že probíhající azylové řízení podle zákona č. 325/1999 Sb. nebrání výkonu trestu vyhoštění. Soud nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu v tomto řízení, ale sám posoudí existenci právních překážek bránících výkonu vyhoštění též z hlediska závazků České republiky vyplývajících zejména z příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání (publikované pod č. 143/1988 Sb.). Mezi právní překážky realizace trestu vyhoštění patří i další okolnosti, pro které trest vyhoštění uložit nelze, pokud nastaly po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen. Vznik a existence uvedených skutečností jsou pak důvody, pro které soud upustí od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h tr. ř. (viz stanovisko č. 39/2003 Sb. rozh. tr.).
25. Podle obsahu spisového materiálu je zjevné, že obviněnému po návratu do vlasti nehrozí ve smyslu překážky podle § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, že by byl vystaven nebezpečí spočívajícímu v tom, že by byl pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politickému nebo náboženskému smýšlení, anebo že by byl vystaven mučení či nelidskému ponižujícímu zacházení anebo trestu. Toto ustanovení je výrazem ochrany některých základních lidských práv a svobod poskytované obecnými normami (Listinou základních práv a svobod, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod včetně protokolů k ní). Nebezpečí obviněnému v domovském státě hrozící totiž musí být reálné, nestačí jen pouhé neodůvodněné a ničím nepodložené obavy pachatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck, 2023, s. 1313).
26. Podle obsahu spisu bylo respektováno to, že při zjišťování těchto překážek se soudy opíraly o informace poskytnuté Ministerstvem zahraničních věcí a vyplývající z dalších důkazů atd. V odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že se těmito podmínkami odvolací soud zabýval (srov. body 33. a 34. rozsudku odvolacího soudu) a k obdobným výhradám jako jsou v dovolání, poukázal na to, že obviněný neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že z důvodu jeho příslušnosti k hnutí Hizmet, které není v Turecku stávající politickou garniturou tolerováno, a jehož někteří představitelé byli pronásledováni, byl i on sám stávající politickou mocí perzekuován, nebo že by vůči němu byly činěny kroky, které by mohly svědčit o tom, že by mohl být pronásledován. Odvolací soud poukázal na listinné podklady, jimiž se obviněný své výhrady snažil doložit, k čemuž zdůraznil, že jde o řadu komentářů z tisku, rozhlasu a internetu, které však nedokládají nic konkrétního, co by se jeho osobně týkalo, protože jde o obecné novinové nebo internetové informace, z nichž žádné poznatky mající vztah k důsledkům týkajícím se případného dopadu pro obviněného zjištěny nebyly. Současně zmínil i obsahy rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí opakovaných žádostí obviněného o azyl, z nichž bylo velmi obsáhle rozvedeno, z jakých důvodů nebylo zjištěno, a to ani náznakem, nic, co by nasvědčovalo tomu, že by obviněný byl v hledáčku tureckých orgánů a že by mu hrozilo zatčení nebo jiný postih z důvodů politických názorů. Z ničeho rovněž neplyne, že by jeho situace byla stejná či podobná té, která byla zjištěna u jeho otce, jenž musel požádat o politický azyl ve Švýcarsku a ten mu byl také udělen. 27. Překážka pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku by byla naplněna pouze tehdy, pokud byla u obviněného prokázána hrozba nebezpečím pronásledování ve státě, do kterého má být vyhoštěn, a byl buď pronásledován pro některou z uvedených alternativ, v jeho případě však pro politické smýšlení, anebo by byl vystaven mučení nebo jinému nelidskému zacházení. Z uvedené zákonem vymezené dikce je zjevné, že se uvedená hrozba musí týkat přímo obviněného, tedy jemu musí hrozit, že „bude ve státě, do kterého má být vyhoštěn, pronásledován“. 28. Pronásledováním podle § 2 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Pronásledování je tedy koncept, jenž se skládá ze dvou samostatných, ale nepostradatelných prvků, konkrétně hrozby závažné újmy a selhání vnitrostátní ochrany. Pro závěr o tom, zda hrozí pronásledování, je třeba prověřovat, zda uváděné skutečnosti lze pokládat za závažné porušení lidských práv podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o lidských právech nebo souběh různých opatření, ... který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce obdobným způsobem [srov. KOSAŘ, D., MOLEK, P., HANUSKOVÁ, V., JURMAN, M., LUPAČOVÁ, H. Zákon o azylu. Komentář k § 2 odst. 8, Wolters Kluwer. Dostupný v právním informačním systému ASPI k 14. 1. 2026]. O pronásledování jde tehdy, pokud vůči osobě, jenž o azyl žádá, nevyvolala státní administrativa odezvu, která by znaky pronásledování naplňovala (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 9 Azs 29/2008). 29. Pro závěr o existenci této překážky podle § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku pro uložení trestu vyhoštění z těchto důvodů nestačí zjištění, že ve státě, do něhož má být obviněný vyhoštěn, existují případy, že jiné subjekty mající stejné politické smýšlení jsou pronásledovány či jinak perzekuovány, anebo že hnutí, jež představuje takové politické názory, stávající politická moc v uvedeném státě potlačuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 5 Azs 66/2008).
30. Podle obsahu spisového materiálu ve věci obviněného B. C. T. se v uvedených souvislostech orgány v této věci rozhodující a zkoumající poměry obviněného a jeho působení v rámci hnutí Hizmet v době před opuštěním Turecka, jakož i širšími souvislostmi vztahujícími se k možné hrozbě pronásledování, zabývaly, a své závěry ve svých rozhodnutích k jednotlivým žádostem obviněného o poskytnutí azylu, jež opakovaně zamítaly, dostatečně jasně vyjádřily. Pro úplnost lze poukázat na závěry shrnuté v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 33 Az 12/2025, jenž rozhodoval o žalobě obviněného proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. MV-65438-3/OAM-2025, kde se tento soud zabýval obsahem jednotlivých obviněným uváděných žádostí a jeho tvrzeními o tom, že mu v Turecku hrozí pronásledování, které vyloučil. K tomu lze zmínit bod 28. tohoto rozhodnutí, kde je poukázáno na Závazné stanovisko Ministerstva vnitra České republiky k možnosti vycestování obviněného do Turecka, z něhož vyplývá, že správní orgán „nenalezl a obviněný ani neuvedl žádné skutečnosti, podle kterých by mu mohlo v případě návratu do vlasti hrozit skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců“. Rovněž je významné zjištění, uvedené tamtéž, že obviněný „svoji vlast opustil dobrovolně, bez jakýchkoliv problémů, odcestoval v prvé řadě za účelem studia“, nikoliv z důvodů, jež ve svých výpovědích prezentoval. Rovněž tento soud poznamenal, že jak matka, tak i bratr jmenovaného, se zdržují v Turecku bez jakýchkoliv problémů. V bodě 38. soud po shrnutí všech dříve učiněných zjištění správních orgánů konstatoval, že tvrzení obviněného jsou účelová a vykonstruovaná (srov. body 38. a 45. uvedeného rozhodnutí). 31. Nejvyšší soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že odvolací soud při zkoumání podmínek pro uložení trestu vyhoštění vycházel z podkladů opatřených orgány činnými v trestním řízení i všemi dalšími zjištěnými skutečnostmi a vzal na vědomí, že obviněnému v zemi, kam bude vyhoštěn, pronásledování nehrozí (viz body 32., 33. posuzovaného rozsudku). Důvodně konstatoval, že tato skutečnost nepředstavuje překážku, která by bránila uložení trestu vyhoštění. 32. Z uvedeného velmi pečlivého a podrobného zhodnocení postavení obviněného i situace v zemi jeho původu je třeba dospět k závěru, že žádost o udělení azylu či jiné ochrany obviněného nebyla ze všech rozvedených důvodů důvodná. Nejvyšší soud proto neshledal naplnění vylučujících podmínek podle § 80 odst. 3 písm. b) a d) tr. zákoníku a při splnění hledisek vyjádřených v ustanovení § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku považoval trest vyhoštění na dobu třiceti měsíců obviněnému uložený v souladu se všemi zákonnými podmínkami (pro úplnost viz body 24. až 36. přezkoumávaného rozsudku). 33. Jelikož Nejvyšší soud po uvážení všech rozvedených skutečností shledal, že jsou závěry soudů nižších stupňů správné, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu