Plný text
8 Tdo 501/2026-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného J. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 8 To 516/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 51/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá.
Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 5 T 51/2025, byl obviněný J. G. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v listopadu 2023 jako jediný jednatel a společník společnosti STROKOM, s. r. o. (dále „společnost STROKOM“), uzavřel s P. N. smlouvu na dodávku hydraulických noh k obytnému vozu Carthago, na jejímž základě vystavil zálohovou fakturu č. Z920230213 a následně dne 28. 11. 2023 přijal na účet společnosti č. XY od poškozeného zálohu ve výši 166.980 Kč, a takto jednal, ačkoliv neměl v úmyslu předmětné zboží poškozenému dodat, nikdy ho u dodavatele neobjednal a poškozenému skutečně nedodal, a peníze z přijaté zálohy použil nezjištěným způsobem, přičemž současně věděl, že vzhledem ke špatné ekonomické situaci společnosti nebude schopen přijatou zálohu za nedodané zboží vrátit, čímž způsobil poškozenému P. N. škodu ve výši 166.980 Kč.
2. Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti dvou měsíců za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o povinnosti obviněného k náhradě škody. 3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 8 To 516/2025, odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nesprávnost právního posouzení v závěru o naplnění subjektivní stránky a v nerespektování zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a shledával extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. Vytýkal i porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny, protože i přes opakovanou omluvu a žádost o odročení veřejného zasedání nebylo jeho požadavkům vyhověno, přesto, že se on ani obhájce nemohli veřejného zasedání zúčastnit, a bylo třeba zajistit účast substituta, který však nebyl s obsahem spisu dostatečně seznámen. 5. Obviněný tvrdil, že jeho podvodný úmysl nebyl prokázán, neboť nebylo výsledky dokazování podloženo, že měl uvedený úmysl již v okamžiku, kdy s poškozeným dohodu sjednal. Tento úmysl nelze dovozovat z jeho pozdějšího jednání nebo následné platební neschopnosti, neboť ty nemohou samy o sobě úmysl ke dni přijetí plnění nijak suplovat ani jej nahradit, a to ani, když obviněný peněžní prostředky nevrátí. Soudy existenci podvodného úmyslu opřely v podstatě pouze o výpověď poškozeného a o to, že záloha nebyla dovolatelem v pozdějším období vrácena, neprovedly však důkazy prokazující kroky obviněného směřující ke splnění závazku dodat zboží. Popsaný skutek nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu ani jiného trestného činu, a věc měla být řešena pouze v civilním soudnictví. 6. Nedostatek objasnění subjektivní stránky obviněný doložil tvrzením, že vyplývá i z toho, že dne 28. 11. 2023, kdy přijal zálohu, oslovil e-mailem společnost AUTO-COLOR, spol. s r. o., s poptávkou dvou kusů sprejů Dekaphon PRO-WAX, s výslovným uvedením, že tento prostředek je předepsán výrobcem hydraulických noh ze záručních důvodů, a jiný proto nechce. Současně sdělil, že jej objedná u jiného výrobce, kde je tento sprej skladem. Do spisu nechal založit listiny prokazující, že tato objednávka byla učiněna u společnosti BURIMEX, s. r. o., na základě faktury č. 702361508 ze dne 4. 12. 2023. Soudy však k tomuto důkazu pouze konstatovaly, že jde o objednávku sprejů, nikoli hydraulických noh, přestože uvedený sprej je potřeba kvůli záruce na hydraulické nohy. Obdobně argumentoval u faktury č. 702361508 ze dne 4. 12. 2023 u objednávky sprejů Dekaphon PRO-WAX u téže společnosti. Zmínil též, že dne 5. 12. 2023 učinil u společnosti Karavanista, s. r. o., objednávku hydraulických noh Linnepe, avšak k ní soud v neprospěch obviněného konstatoval, že cenu do tří týdnů nezaplatil, přitom však pominul výpověď J. B., že objednaný typ noh Linnepe nelze na vozidlo poškozeného namontovat z důvodu absence dostatečného vnitřního prostoru pro umístění hydraulické pumpy. Důvodem nedodání hydraulických noh tedy nebyla libovůle obviněného, nýbrž technická nemožnost jejich montáže. Snažil se činit kroky ke splnění svého závazku, když dne 16. 2. 2024 poptal u společnosti BURIMEX, s. r. o., hydraulické nohy Al-ko HY4 pro Fiat Ducato. Téhož dne adresoval shodnou poptávku společnosti Resl group, s. r. o., k níž soudy učinily chybný závěr, že neexistovala, což je v přímém rozporu s obsahem listiny na č. l. 30 i s výpovědí jednatele této společnosti ze dne 8. 10. 2025. Obviněný doplnil, že i dne 5. 3. 2024 u téže společnosti učinil objednávku hydraulických noh MA-VE, jež byly s vozidlem poškozeného technicky kompatibilní, která však nebyla realizována, neboť poškozený si sám souběžně zajistil dodávku od jiného dodavatele a od smlouvy s obviněným odstoupil. Uvedené svědčí o tom, že obviněný po více jak tři měsíce předmětné zboží soustavně a opakovaně poptával u různých dodavatelů ve snaze je obstarat. Kdyby bylo jeho úmyslem již ke dni 28. 11. 2023 hydraulické nohy poškozenému nedodat a zálohu si ponechat, postrádaly by veškeré shora popsané kroky jím činěné jakýkoli smysl. 7. Za procesně nepoužitelný a nesprávně provedený důkaz označil svou výpověď učiněnou v přípravném řízení, protože nebyly splněny zákonné podmínky podle § 207 odst. 2 tr. ř., neboť u hlavního líčení neodepřel vypovídat, byl řádně vyslechnut a stranám byla dána možnost mu klást otázky. Proto nebyl důvod pro čtení dřívější výpovědi, a tudíž byla i vyloučena možnost na jejím obsahu založit skutkové závěry soudu. Tímto postupem došlo k popření zásady bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř. Skutková zjištění opřená, byť jen zčásti, o procesně nepoužitelný důkaz, jenž se navíc týká vnitřního postoje pachatele k jednání, a má přímý vztah k posouzení subjektivní stránky činu, jsou nesprávná. Rovněž vytýkal, že obhajobou navrhovaný dotaz na společnost Top Trade ohledně data, kdy si poškozený objednal hydraulické nohy, nebyl nedůvodně proveden, ač měl prokázat, že nebýt tohoto jednání poškozeného, byl obviněný schopen závazek splnit, o čemž svědčí objednávka ze dne 5. 3. 2024 u společnosti Resl group, s. r. o. Navrhoval i konkrétní dotaz na dostupnost hydraulických noh MA-VE, jež byly jako jediné s vozem poškozeného technicky kompatibilní, neboť takový dotaz nebyl učiněn. Všechny tyto návrhy směřovaly k tomu, zda měl objektivní možnost plnění pro poškozeného obstarat, což bylo pro posouzení subjektivní stránky činu zásadní. Soudy však tyto důkazy bez odůvodnění zamítly. 8. Námitka obviněného směřovala i vůči tomu, že soudy nevěnovaly pozornost subsidiaritě trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26), i když v posuzované věci jde o nevrácení zálohy ve výši 166.980 Kč, resp. nesplnění dodání plnění mezi dvěma podnikateli v důsledku komplikací při shánění technicky vhodného plnění, se souběžným samostatným postupem poškozeného a obstarání si hydraulických noh, což je svou povahou typickým civilněprávním sporem.
9. Protože z těchto důvodů nebyla vina obviněného prokázána, navrhl zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 8 To 516/2025, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 5 T 51/2025, jakož i veškerá další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Brně věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ve vyjádření poukázal na to, že obviněný z velké části opakuje dosavadní obhajobu z předchozích stadií trestního řízení, s níž se již oba soudy beze zbytku vypořádaly, což samo o sobě zakládá důvod pro odmítnutí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). I přes tento závěr rozvedl, že dovolání neobstojí ani s ohledem na obsah uváděných námitek, protože soud prvního stupně provedl úplné a bezvadné dokazování a skutková zjištění byla zformována výlučně na podkladě procesně použitelných důkazů. K neúplnosti dokazování zmínil, že provádění důkazů není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Povinností soudu je objasnit skutkový stav v takové míře, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti a umožňoval řádné a odůvodněné rozhodnutí. 11. V posuzované věci shledal, že soudy svým povinnostem dostály, neboť návrhy na doplnění dokazování nepominuly, ale vyhodnotily je z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jejich neprovedení rovněž řádně vysvětily (viz bod 16. odůvodnění rozsudku) způsobem, s nímž se ztotožnil. Opodstatněnou nepovažoval ani výtku týkající se nezákonného přečtení obviněného výpovědi z přípravného řízení, na niž reagoval odvolací soud v bodě 4. odůvodnění usnesení s tím, že závěr o vině obviněného byl učiněn především na podkladě důkazů odlišných od jeho výpovědi. 12. Nedostatky neshledal ani v závěru soudů o přímém úmyslu obviněného podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který má podklad ve výsledcích provedeného dokazování, zejména ve zjištění ekonomické situace společnosti STROKOM i obviněného, neboť pokud by dohodnutý závazek obviněný splnit chtěl, nic mu v tom nebránilo. Poukázal na věrohodnou výpověď poškozeného, svědectví L. Ch., podle níž obviněný na vystavenou fakturu na hydraulický systém nikdo nereagoval, faktura zaplacena nebyla a došlo k jejímu stornu, nebo na e-mailovou komunikaci se společností Karavanista, která na požadavek obviněného reagovala, avšak k faktickému objednání požadovaného zboží obviněným nedošlo. Je tak zjevné, že ve skutečnosti neměl úmysl poškozenému předmětné zboží dodat. Podvodné jednání dovolatele vyplývá i z komunikace s poškozeným, jemuž uváděl lživé informace, jimiž ospravedlňoval nedodání objednaného zařízení. 13. Opodstatnění nemá podle státního zástupce ani výhrada o nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, jejíž důvodnost či nedůvodnost by bylo možno zvažovat pouze za situace, pokud by obviněný ve vztahu ke zjištěnému jednání připustil naplnění formálních znaků posuzovaného trestného činu, což neučinil, protože brojil proti subjektivní stránce. Konstatoval, že čin je dostatečně společensky škodlivý pro to, aby byla dovozena trestní odpovědnost obviněného. 14. Při závěru o nedůvodnosti uplatněných námitek navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. 15. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo doručeno obhájci obviněného, jenž práva repliky do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nevyužil.
IV. Obecně k dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Mohl proto posuzovat, zda obviněným uvedené důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dopadají na jím vznesené argumenty, protože každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. 17. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení Nejvyšší soud při vázanosti uplatněnými důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
18. Pokud obviněný v dovolání vytýkal nezákonně provedený důkaz čtením jeho výpovědi z přípravného řízení, nebo že soud nevyhověl jím navrženým důkazům, formálně splnil vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž je možné dovolání opřít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 19. Uvedený důvod se týká dokazování, k němuž je vhodné zmínit, že jeho těžiště je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není hodnotit či přehodnocovat důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale je jeho povinností zabývat se správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Proto posuzuje, zda proces a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle. 20. Výhradami o nedostatcích v právním posouzení subjektivní stránky, zejména že soud na jeho úmysl poškozeného podvést neusuzoval k okamžiku, kdy byla dohoda sjednána, a že nebyla řádně posouzena možnost využít zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, dostál podmínkám pro uplatnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž slouží k odstranění vad rozhodnutí spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na jeho základě soud posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestného zákoníku jde o trestný čin. Nutné je dodat, že správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje podle skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). 21. Tyto obecné podmínky obviněný uvedenými námitkami splnil a přiměřeně z hlediska jím uváděných skutečností užil i důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jejž lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Podle zjištěných skutečností je zjevné, že tento důvod obviněný užil v jeho druhé alternativě, protože odvolací soud jeho odvolání po věcném přezkoumání (§ 254 tr. ř.) podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, a obviněný dovolání současně opřel i o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 22. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K namítaným vadám
23. Posledně uvedená zásada dopadá na námitku obviněného, že v řízení před soudy došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny, když odvolací soud nevyhověl opakované žádosti obhajoby o odročení veřejného zasedání, protože nekoresponduje s žádným důvodem dovolání a obviněný ji ani k žádnému nepřiřadil. Nejvyšší soud, když shledal, že souvisí s právem na spravedlivý proces, neboť její podstata vyplývá z práva obviněného na účast u veřejného zasedání o jeho odvolání, případně s právem na obhajobu (srov. čl. 38 odst. 2, nebo čl. 40 odst. 2 Listiny), považuje za vhodné uvést, že žádné takové porušení těchto práv v posuzované věci z obsahu spisového materiálu nevyplývá. Obhájkyně obviněného Mgr. H. U. dne 13. 1. 2026 (č. l. 250) převzala vyrozumění o veřejném zasedání nařízeném na den 12. 2. 2026, obratem zaslala odvolacímu soudu písemnou žádost o odročení z důvodu dovolené její i obviněného s tvrzením, že si za sebe nemůže zvolit substituta, neboť si to obviněný nepřeje. Na tuto žádost předseda senátu odvolacího soudu reagoval dne 14. 1. 2026 sdělením negativního stanoviska obviněnému s dodatkem, že je na něm, aby si své osobní záležitosti uspořádal tak, aby se mohl veřejného zasedání účastnit, pokud na tom trvá (viz č. l. 251). V reakci na to obhájkyně dne 16. 1. 2026 zaslala opětovně žádost o odročení veřejného zasedání (č. l. 252 až 253), na kterou předseda senátu odpověděl podruhé dne 19. 1. 2026 identickým písemným sdělením (č. l. 257). Na to obhájkyně udělila substituční plnou moc Mgr. R. P. (č. l. 259), jenž se účastnil veřejného zasedání dne 12. 2. 2026, v jehož úvodu také prohlásil, že omlouvá nepřítomnost obviněného, který souhlasí s tím, aby veřejné zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti (č. l. 258). Veřejné zasedání proto dne 12. 2. 2026 proběhlo v nepřítomnosti obviněného za přítomnosti substituta zvolené obhájkyně (č. l. 258). 24. Nejvyšší soud k takto zjištěným skutečnostem považuje za vhodné pouze poznamenat, že z ničeho neplyne, že by práva obviněného nebyla respektována, čemuž přisvědčuje i souhlasné stanovisko obviněného s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti v situaci, kdy se jej účastnil substitut. O nedostatek nejde ani v tom, když soud jednal za přítomnosti substituta přesto, že obviněný trval na přítomnosti zvoleného obhájce, neboť z plné moci mu udělené (č. l. 209) nevyplývá, že by obhájce v rámci pověření nebyl oprávněn dát se zastoupit jiným advokátem. Soud v takovém případě nebyl povinen jednání odročit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1454/2011). Lze jen dodat, že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval vzorem č. 14 Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení, jehož obsahem je vedle stanovení konkrétního data, času, místa konání a specifikace předmětu veřejného zasedání rovněž a mimo jiné i poučení obviněného o tom, že veřejné zasedání může být konáno též v jeho nepřítomnosti, a o tom, že může požadovat provedení důkazů ve veřejném zasedání, které je však pro ten případ povinen soudu ještě před veřejným zasedáním označit, u svědků oznámit jejich přesnou adresu, jakož i to, o čem mají být slyšeni (č. l. 242). Z uvedeného způsobu informování obviněného o konání veřejného zasedání je zřejmé, že odvolací soud dal zřetelně najevo, že jeho osobní přítomnost při jednání dne 12. 2. 2026 nepovažuje za nutnou. Protože soud respektoval pravidla stanovená v čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny), k porušení práva obviněného na spravedlivé projednání jeho trestní věci nedošlo. 25. Výhrada podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že soud vycházel z procesně nepoužitelného důkazu, jímž měla být výpověď obviněného z přípravného řízení čtená u hlavního líčení, není rovněž důvodná. 26. Podle § 207 odst. 2 tr. ř., jehož použití obviněný napadal, se protokol o dřívější výpovědi obžalovaného přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, jestliže obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona. Na tyto rozpory je třeba obžalovaného upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu. 27. Nejvyšší soud z protokolu o hlavním líčení shledal, že v posuzované věci soud prvního stupně obviněného vyslechl a postupu podle § 207 odst. 2 tr. ř. nevyužil (viz č. l. 219 až 221, 223 až 226). Lze jen zmínit, bez toho, aby bylo možné obviněnému přisvědčit, že citoval-li soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku v bodě 2. obsah výpovědi obviněného z přípravného řízení, nemá tato okolnost na výsledek dokazování podstatný dopad, protože po obsahové stránce se jím uváděné skutečnosti před soudem i v přípravném řízení, kde obdobně svou vinu popíral, shodují. Bylo proto zcela nadbytečné, aby soud jeho výpověď z přípravného řízení v odůvodnění rozsudku zmiňoval. Pro úplnost je možné zdůraznit, že soud při provedení výslechu obviněného nepřekročil pravidla, podle nichž je třeba při výslechu postupovat (§ 207 odst. 1, 2 tr. ř.), protože obviněného u hlavního líčení osobně vyslechl, čímž zachoval zásadu ústnosti, a obhajobu obviněného i v dalších směrech plně respektoval. Proto ani v tomto směru nedošlo k porušení jeho práv. 28. Tvrzení obviněného, že nebyla prokázána subjektivní stránka a že soud nedůvodně neprovedl jím navržený důkaz, není rovněž důvodné, protože jak z obsahu spisu, tak i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že dokazování vytýkanými nedostatky netrpí. Soud prvního stupně se zaměřil právě na objasňování skutečností, které byly rozhodné pro závěr o vině obviněného, a podstatnou část věnoval i subjektivní stránce, a to i s ohledem na námitky obviněného, na něž reagoval. Je z toho zřejmý přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů i způsobem jejich hodnocení. Ze všech učiněných zjištění plyne, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování (viz body 2. až 15. rozsudku), a vysvětlil, z jakých důvodů verzi obviněného neuvěřil a proč jeho jednání hodnotil odlišným, než obviněným předkládaným způsobem (srov. bod 16. rozsudku). Učiněné závěry mají podklad jak ve výsledcích provedeného dokazování, tak i v argumentaci zejména soudu prvního stupně rozvedenou v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. S odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil. 29. Z odůvodnění rozsudků přesvědčivě vyplývá, že oba soudy reagovaly na obviněným vznášené výhrady obdobné těm, které uvedl v dovolání, a to především, že měl v úmyslu dodávku hydraulických noh k obytnému vozu Carthago poškozenému zajistit a činil k tomu veškeré potřebné kroky, což dokládal výpisy z komunikací s poptávanými obchodními společnostmi, stejně jako že měl v úmyslu poškozenému zaplacenou zálohu vrátit. Soudy v této souvislosti zkoumaly všechny rozhodné skutečnosti týkající se způsobu, jakým obviněný jednal s potenciálními dodavateli předmětného hydraulického zařízení, zejména z hlediska toho, o jaké poptávky šlo a jak k nim přistupoval, protože je zjevné, že jakési kroky činil, a proto bylo třeba se jimi zabývat a důsledně je vyhodnotit, což soud nezanedbal. Právě touto skutečností se pečlivě zabývaly ve všech rozhodných souvislostech a neomezily se jen na jednoduché konstatování zjištěných faktů, nýbrž posuzoval poměry obviněného a jeho majetkovou situaci a rozkrývaly v podrobnostech jím činěné kroky v posuzované věci, z nichž následně usuzovaly na naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu (viz např. bod 16. rozsudku). 30. V této souvislosti se soud prvního stupně důvodně opíral o sdělení a doloženou e-mailovou komunikaci se společnostmi s touto komoditou obchodujícími, jakož i o výpovědi jejich statutárních zástupců či zaměstnanců, kteří byli schopni poskytnout relevantní informace (srov. body 4. až 15. rozsudku). Obsah jejich výpovědí či sdělení posuzoval a zdůvodnil, proč jimi byla vyvrácena obhajoba obviněného (viz bod 16. rozsudku). Po zhodnocení úvah, které soud k posuzované obhajobě obviněného v přezkoumávaném rozhodnutí vyjádřil, nelze shledat disproporce nebo nesoulad s provedenými důkazy, ale je z nich zřejmá logická návaznost posuzování všech rozhodných skutečností i zjištěných souvislostí, byť si lze představit v některých ohledech pregnantnější vyjádření rozhodných skutečností. Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí soudu prvního stupně i přesto plynou zřejmé závěry, proč obhajobu obviněného považoval za nepodloženou. 31. Nejvyšší soud v těchto úvahách a závěrech neshledal žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Lze jen připomenout, že se soud prvního stupně řádně se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádal. Správnost jeho postupů a skutkových závěrů v bodech 4. až 6. přezkoumávaného usnesení potvrdil i odvolací soud. 32. Jestliže obviněný brojil proti tomu, že nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, konkrétně listiny a výslechy zmiňovaných osob, je z obsahu napadených rozhodnutí zjevné, že je soudy nepovažovaly za podstatné pro objasnění jeho viny. Soud prvního stupně nevyhovění návrhům obviněného na doplnění dokazování vysvětlil (viz bod 16. jeho rozsudku) a tento postup potvrdil jako správný i soud odvolací (viz bod 6. usnesení). 33. Uvedený postup nesvědčí o nedůvodně neprovedených důkazech ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejde ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť ty spočívají v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. V posuzované věci byla důvodem odmítnutí nadbytečnost důkazu (viz bod 16. rozsudku soudu prvního stupně), tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). 34. Nejvyšší soud v objasnění zejména subjektivní stránky, kterou obviněný považoval za vadně prokázanou, neshledal nedostatky, které by nerespektovaly zásady stanovené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20, nebo rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). Z uvedených důvodů nejde o libovůli nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto Nejvyšší soud uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). 35. Výhrady obviněného s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. směřovaly proti závěru o dostatečném posouzení všech skutečností rozhodných z hlediska skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, u něhož musí být úmysl již v počátku trestného jednání, zde v době sjednání dohody. Proto je třeba nejprve uvést, že tohoto přečinu se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně obviněný posuzovaný čin spáchal v alternativě, že „sebe obohatil tím, že někoho uvedl v omyl, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu“. 36. Pro posouzení správnosti právních závěrů Nejvyšším soudem je rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, případně druhého stupně, jejž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.), a není proto pro právní závěr podstatné, jaké skutečnosti tvrdí obviněný ve své důkazy nepodložené obhajobě. 37. V posuzované věci podle popisu skutku a v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižšího stupně Nejvyšší soud i přes stručné zdůvodnění neshledal pochybení v závěru o naplnění subjektivní stránky v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Se zřetelem na celý obsah rozhodnutí je zřejmé, že výsledky provedeného dokazování prokázaly, že obviněný „takto nepochybně jednat chtěl“, jak uvedl soud prvního stupně (viz bod 17. jeho rozsudku). Soudy věnovaly objasnění právě subjektivního přístupu obviněného k závazku, který převzal za podmínek, z nichž věděl, že jej splnit nemůže. Pochybnosti proto nevzbuzuje ani úvaha odvolacího soudu že „přímý úmysl zcela jednoznačně vyplývá ze způsobu spáchání trestné činnosti obžalovaným“ (viz bod 7. napadeného usnesení), který je nutné posuzovat též ze všech výsledků provedeného dokazování a úvah, jež k němu soudy obou stupňů rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. 38. Při posuzování závěrů o tom, zda jde o přímý úmysl, je třeba brát do úvahy výsledky dokazování, protože subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění soudy založily na výsledcích provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly toliko nepřímo ze skutečností povahy a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k porušení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). 39. O přímý úmysl (dolus directus) podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jde, jestliže pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. U této formy zavinění pachatel chce způsobem uvedeným v trestním zákoníku ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele. U trestného činu podvodu musí mít pachatel podvodný úmysl již v době, kdy uvádí jinou osobu v omyl, případně využívá jejího omylu nebo jí zamlčuje podstatné skutečnosti, a kdy dochází k jeho obohacení či k obohacení jiné osoby [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2658, 2659]. 40. Uvedením v omyl se rozumí předstírání okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 45/1996, č. 13/1981 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.), což jsou okolnosti objektivní stránky, k níž musí směřovat zavinění pachatele. Následkem podvodného jednání pachatele musí být jednak vznik škody na cizím majetku, jednak obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl obecně je rozpor mezi představou a skutečností, přičemž o omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2643). Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím nebo konkludentním jednáním (srov. rozhodnutí č. 57/1978 nebo č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. Nevyžaduje se zde zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. S ohledem na okolnosti posuzovaného činu je namístě uvést, že o podvodné jednání se jedná i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 1, pod č. T 648). O omyl (neznalost podstatných skutečností – dále jen „omyl“) půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité skutečnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Omyl se může týkat nejen skutečností, které v době podvodného jednání již existují, tak i skutečností, které mají teprve nastat. V takovém případě však musí pachatel o omylu podváděné osoby vědět v době, kdy dochází k jeho obohacení nebo obohacení jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2645, 2653, 2654).
41. Soudy správně dospěly k závěru, že obviněný při sjednání dohody poškozeného tvrzením, že mu za peníze, které od něj obdržel dne 28. 11. 2023, zajistí a předá hydraulické nohy do konce roku 2023, uvedl v omyl, protože v souladu s touto dohodou vůbec jednat nechtěl. Pokud poukazoval na poptávky, jež údajně za účelem splnění tohoto závazku činil, nešlo o vážně činěné kroky, a navíc to bylo v době, kdy již peníze, které obdržel, před tím spotřeboval, a jiné finanční prostředky neměl k dispozici. S poškozeným sjednaný závazek o zajištění zboží do konce roku 2023, nezajišťoval takovým jednáním, které by k takovému splnění směřovalo, a nestalo se tak ani poté, co splnění závazku prodloužil do 3. 1. 2024. Soudy se důvodně zabývaly zjištěným chováním obviněného a posuzovaly ho z výše uvedených hledisek se závěrem, že šlo jen o planá vyjádření bez jakéhokoliv faktického obsahu. Pokud jednatel společnosti Karavanista, s. r. o., uvedl, že firma STROKOM si u nich objednala jeden hydraulický systém, zůstala tato objednávka neuhrazena, a proto byla stornována. Dodavatel BURIMEX, s. r. o., potvrdil, že hydraulické nohy dodávají, avšak o poptávce ze strany obviněného nic nevěděl (viz bod 7. rozsudku). U společnosti Resl group, s. r. o., obviněný učinil objednávku až dne 5. 3. 2024, zálohu ovšem opět neuhradil, a proto ani tento krok nemohl vést k dodání zboží, které bylo na skladě. O ničem nevypovídá ani dotaz obviněného u společnosti reslshop.cz týkající se toho, s čím obchodují. Jiný projev zájmu, podložený jakoukoli snahou o úhradu zálohové faktury, neučinil. Ke splnění předmětného závazku reálně nesměřovaly ani poptávky činěné v roce 2024 na jiné druhy zboží.
42. I tato zjištění, byť je obviněný zdůrazňuje, nesvědčí o jeho skutečném úmyslu zakoupit předmět závazku, protože tak činil v době, kdy již od poškozeného převzaté peníze neměl a jeho zadluženost mu neumožňovala závazek realizovat. Vše nasvědčuje, že šlo jen o předstírání snahy, která, s ohledem na to, že neměl žádné peníze, nemohla objektivně vést ke koupi věci. Ze všech těchto zjištění soudy správně dovodily, že obviněný měl v úmyslu peníze, které za tím účelem od poškozeného obdržel, nepoužít k nákupu určené věci. Naopak důvodně dovodily záměr oklamat poškozeného a pod nepravdivým příslibem obstarání hydraulických noh k obytnému vozu Carthago od něj vylákat částku téměř 166.980 Kč, což je záměr, jenž měl již od samého počátku, tj. při sjednání dohody, neboť znal svoji velmi špatnou finanční situaci, jíž poškozenému zatajil. Svědčí o ní Výpis z centrální evidence exekucí na č. l. 58, 59, zprávy a sdělení jednotlivých exekutorských úřadů na č. l. 54, 60, 61 až 63, z nichž plyne, že bankovní účet společnosti obviněného vykazoval stržené platby na exekuce, a to v září 2023 dvěma částkami ve výši celkem 434.611 Kč, v lednu 2024 dvěma platbami celkem 104.030 Kč, v březnu 2024 částky 250.229 Kč a v dubnu 2024 částky 97.558 Kč. Zůstatek na bankovním účtu k 1. 12. 2023, tj. 3 dny po obdržení zálohy od poškozeného, činil 87.955 Kč, ke dni 2. 1. 2024, tj. 2 dny po slíbeném termínu dodání zboží, činil 0 Kč. V předmětném období byly proti obviněnému coby fyzické osobě vedeny 3 exekuce. U první z nich, která je vedená pod sp. zn. 220 EX 4097/18, a kde je oprávněnou Raiffeisenbank, a. s., je vymáhaná částka 2.003.991 Kč, kdy poslední platba byla provedena v srpnu 2021. Z druhé exekuce vedené pod sp. zn. 231EX 726/21, kde je oprávněnou VZP ČR, je vymáhaná částka 106.587,80 Kč, v tomto řízení nebylo uhrazeno ničeho. Třetí exekuce zahájená v 7/2024 je vedená pro částku 1.382.292 Kč. Společnost STROKOM má podle ČSSZ 3 zaměstnance a je nemajetná. Její tři bankovní účty slouží pouze pro běžné obchodní transakce, k příjmu a následnému vrácení kaucí za pronájem vozidel a účet vedený v eurech odráží minimum plateb obchodního charakteru, nadto většinou debetních transakcí pro finanční úřad. Všechny bankovní účty mají nulové zůstatky. S ohledem na data zahájení exekučního řízení (viz spisové značky exekucí) je zjevné, že obviněný již v době uzavření smlouvy s poškozeným a přijetí zálohy na dodávku hydraulických noh věděl, že jeho již splatné, avšak neuhrazené závazky výrazně přesahují výši jeho aktiv, tyto závazky nehradí, ani nemá z čeho. 43. Ze všech těchto skutečností soudy učinily správný závěr o úmyslném jednání obviněného, který chtěl od poškozeného pouze vylákat uvedené peníze, ale zboží mu nedodat. Zneužíval důvěry poškozeného pramenící z jejich několikaleté známosti a příslibu společného podnikání k tomu, aby se na jeho úkor, při jeho uvedení v omyl o rozhodných okolnostech týkajících se jeho skutečného záměru a finanční situace, obohatil. 44. Nebylo možné přisvědčit výhradě obviněného, že v jeho případě není dostatek podkladů pro závěr o zavinění. Je třeba připomenout, že uvedení v omyl nemusí spočívat jen v jednorázovém konání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ale může se skládat z dílčích, na sebe navazujících úkonů, jimiž pachatel vytváří situace, aby jimi záměrně navodil u poškozeného pocit důvěry, čehož posléze využije tím, že např. poškozeného v potřebné míře neinformuje, a vlivem navozené důvěřivosti a v důsledku nedostatku potřebných informací o záměru pachatele poškozený umožní jinému nebo sám provede transakce na úkor svého majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 289/2016), o což právě v posuzované věci šlo. Veškeré jím činěné kroky ve směru k dodavatelům požadovaného zboží byly pouhou kulisou, v níž realizoval svůj plán obohatit se na úkor poškozeného. Všechny výše uvedené skutečnosti dostatečně dosvědčily závěr, že došlo k naplnění znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. 45. Relevantní nebyla ani námitka spočívající v tom, že jde o čin, na nějž nelze použít prostředky trestního práva z hledisek § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože podle něj trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z principu subsidiarity trestní represe, jenž je doplněn principem ultima ratio, vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Pokud se obviněný domáhal toho, že v jeho věci není nutné aplikovat prostředky trestního práva, ale postačovalo by uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soudy mu zcela správně nevyhověly, a důvodně shledaly, že v daném případě šlo o závažnou trestnou činnost, při které bylo nutné použít trestní represi, protože právní úprava odpovědnosti v oblasti práva občanského by byla zcela neúčinná. Porušení chráněných vztahů v tomto případě naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty kvalifikovaného trestného činu, a je tak namístě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 46. Uvedená pravidla neumožňují v posuzované věci shledat splněné podmínky pro beztrestnost obviněného (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/2013). Zjištěné skutečnosti společně s tím, že obviněný od poškozeného vylákal jednorázově částku téměř 170.000 Kč, vylučují, aby mohl být učiněn závěr o malé škodlivosti činu či možnosti řešit věc toliko občanskoprávní cestou (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005 atd.). Ostatně to poškozený učinil, od smlouvy odstoupil, a nakonec si předmětnou věc zakoupil sám, avšak podvodné jednání a vzniklá škoda tím odstraněny nebyly. Pominout nelze, že obviněný ani přes užité trestněprávní prostředky způsobenou škodu dosud neuhradil. Sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017). 47. Obviněný soukromoprávní vztah (občanskoprávní smlouvy) zneužil ke svému obohacení, nešlo o běžný vztah mezi smluvními partnery, věřitelem a dlužníkem apod., ale o kriminální čin, u nějž nutnost v činu shledat trestné jednání a uplatnit trestněprávní represi nemůže odvrátit ani fakt, že například poškozený podá civilněprávní žalobu, neboť tato žaloba slouží obecně pouze jako prostředek, jak se domoci náhrady škody poté, co byl trestný čin dokonán. Posuzovaným činem byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, což obvykle použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z § 12 odst. 2 tr. zákoníku vylučuje, neboť jí je možné dovodit zásadně u základních skutkových podstat. V případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, zcela výjimečně, a to jen tehdy, když celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií je natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). O takovou nízkou škodlivost v této věci nejde, a to ze všech výše uvedených důvodů.
VI. Závěr
48. Nejvyšší soud z důvodů výše rozvedených úvah a závěrů shledal, že dovolání obviněného není důvodné, jednak vznesl totožné námitky jako v podaném odvolání, a odvolací soud se jimi zabýval [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408)], a jednak soudy se se všemi rozhodnými skutečnostmi řádně vypořádaly. Proto dovolání obviněného nebylo možné vyhovět. 49. Soudy bylo objasněno, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti svědčící o tom, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2026
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu