Plný text
8 Tdo 516/2026-511
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, soudu pro mládež ze dne 31. 10. 2025, č. j. 2 Tmo 24/2025-421, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, soudu pro mládež pod sp. zn. 4 Tm 8/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný R. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, soudu pro mládež ze dne 7. 7. 2025, č. j. 4 Tm 8/2025-323, uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody bylo ve vztahu k obviněnému a spoluobviněnému P. P. rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř., ve vztahu k spoluobviněnému mladistvému AAAAA (pseudonym) bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. [Týmž rozsudkem byli uznáni vinnými i spoluobviněný P. P. a spoluobviněný mladistvý AAAAA, ti však dovolání nepodali].
2. Rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, soudu pro mládež ze dne 7. 7. 2025, č. j. 4 Tm 8/2025-323, napadla odvoláním podaným v neprospěch obviněných státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně. Z podnětu jejího odvolání Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, soud pro mládež rozsudkem ze dne 31. 10. 2025, č. j. 2 Tmo 24/2025-421, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, soudu pro mládež ze dne 7. 7. 2025, č. j. 4 Tm 8/2025-323, zrušil v celém rozsahu a za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl obviněný podle 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody bylo ve vztahu ke spoluobviněnému mladistvému AAAAA rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k obviněnému R. P. a spoluobviněnému P. P. (týmž rozsudkem byli uznáni vinnými týmž trestným činem i obviněný P. P. a obviněný mladistvý AAAAA – proviněním loupeže, ti však, jak již bylo výše uvedeno, dovolání nepodali).
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že závěr o jeho vině učinil odvolací soud zejména na základě výpovědi poškozeného A. M., která však byla v průběhu celého řízení nekonzistentní s tím, že poškozený opakovaně svoji výpověď měnil. K hodnověrnosti tohoto svědka obviněný uvedl, že sám svědek – poškozený také uvedl, že má problémy s pamětí a celkově působil podle obviněného nedůvěryhodným dojmem. Výpověď poškozeného a obviněného se tak rozchází a jde tak podle něj o klasickou situaci „tvrzení proti tvrzení“. Poukazuje dále na to, že z předmětných kamerových záznamů není zřejmé, že by se spolu s bratry chtěl zmocnit nějakých věcí poškozeného. V tomto kontextu výslovně uvedl, že „nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyhodnotil kamerové záznamy, které celou událost zachycují“. V rámci podaného dovolání pak popsal svoji verzi proběhlého incidentu. V tomto kontextu zdůraznil, že odvolací soud svým postupem nerespektoval zásadu in dubio pro reo a rovněž se vůbec nezabýval subjektivní stránkou daného trestného činu, přičemž v rámci trestního řízení nebyl prokázán úmysl spáchat zvlášť závažný zločin loupeže. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, soudu pro mládež ze dne 31. 10. 2025, č. j. 2 Tmo 24/2025-421, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný v dovolání primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak byly soudy hodnoceny důkazy, a to především výpověď poškozeného, jež je ke konstatování viny klíčová. Podle státního zástupce odvolací soud postupoval v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a jeho rozhodnutí splňuje podmínky § 125 tr. ř. V této souvislosti zdůraznil, že není chybou, pokud odvolací soud považoval za spolehlivý usvědčující důkaz - výpověď poškozeného, jakožto přímého svědka, neboť tento důkaz není osamocený a odpovídá dalším ve věci provedeným důkazům, zejména kamerovým záznamům a lékařským zprávám, proto není existence závažného, extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními dána. Pokud jde o otázku právní kvalifikace předmětného skutku, obviněný podle státního zástupce prakticky nenamítá žádné vady právní kvalifikace, pouze na základě své vlastní interpretace důkazů a vlastních skutkových zjištění, činěných v rozporu se skutkovými zjištěními soudů, tedy až sekundárně označuje právní kvalifikaci za vadnou. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
11. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
12. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že obviněný v dovolání nespecifikoval, na jakých procesně nepoužitelných důkazech jsou skutková zjištění v posuzované věci založena nebo jaké navrhované podstatné důkazy nebyly v rámci soudního řízení nedůvodně provedeny. Primární námitkou obviněného je, že zejména odvolací soud nesprávně, v rozporu se zásadou in dubio pro reo hodnotil důkazy. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Z konstrukce námitek týkajících se zjevného rozporu učiněných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů je pak zřejmé, že dovolatel předkládá vlastní verzi skutkových závěrů, které se od skutkových zjištění soudu prvního stupně zcela zásadně odlišují. Toto však nepředstavuje námitky naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními není založen automaticky na tom, že obviněný vyslovuje nesouhlas se závěry soudu, tak jak tento učinil v podaném dovolání. Podle konstantní judikatury totiž platí, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry než soudy nižších stupňů (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026). Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Navíc vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry.
13. Z podaného dovolání je patrno, že dovolatel napadá dokazování v rámci řízení před odvolacím soudem. V tomto kontextu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze spisového materiálu je zřejmé, že odvolací soud učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry odvolacího soudu jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Je tak možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Na závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud pro úplnost plně odkazuje a ztotožňuje se s nimi.
14. Ve vztahu k námitce, že vina obviněného je založena téměř výhradně na výpovědi poškozeného A. M., považuje Nejvyšší soud za potřebné dovolatele upozornit, že porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že soudy se přiklonily k verzi poškozeného a nikoli k verzi obviněného, a to ani, když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu totiž neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019).
15. V posuzované věci přitom odvolací soud v bodě 46 svého rozsudku jednoznačně vysvětlil, proč považoval výpověď poškozeného za věrohodnou, pokud tento uvedl, že důvodem napadení bylo, že obviněný spolu s jeho bratry chtěli drogy. V tomto ohledu odvolací soud zcela správně akcentoval skutečnost, že obvinění věděli, že poškozený je občasným uživatelem drog. To ostatně potvrzuje i výpověď obviněných, kterou reprodukoval již soud prvního stupně v bodě 4 svého rozsudku, kdy obvinění mimo jiné uvedli, že „M. je bezdomovec a feťák, nic nemá, co by po něm mohli chtít?“. Již tato skutečnost podle Nejvyššího soudu svědčí pro závěr, že obviněným byla situace poškozeného ve vztahu k drogám známa, navíc jak vyplynulo ze závěrů odvolacího soudu, poškozený se kamarádil s jejich sestrou, která věděla, že občas užije drogu, u čehož ho ostatně viděli i obvinění (bod 46 rozsudku odvolacího soudu).
16. V tomto kontextu navíc platí, že výpověď poškozeného není jediným důkazem v posuzované věci. Odvolací soud věnoval velkou pozornost i hodnocení kamerového záznamu, který proběhlý incident zachytil. Jak již bylo uvedeno, obviněný s hodnocením kamerového záznamu odvolacím soudem nesouhlasí, přičemž předložil vlastní závěry, které mají ze záznamu vyplývat. Tímto svým postupem se však obviněný ocitl mimo uplatněný dovolací důvod, jak bylo uvedeno výše (bod 12). Nejvyšší soud nadto musí konstatovat, že odvolací soud své závěry odůvodnil velmi pečlivě, přičemž v jeho formulacích nelze shledat jakoukoliv nelogičnost či tendenčnost, a proto bylo třeba považovat uvedené námitky za neopodstatněné. Nad rámec shora uvedených skutečností považuje Nejvyšší soud za nanejvýš potřebné označit postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů za plně odpovídající ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tudíž i následně zjištěný skutkový stav (viz § 2 odst. 5 tr. ř.) za plně odpovídající. V tomto směru je nutno se ztotožnit již s první větou bodu 45 rozhodnutí odvolacího soudu, kde se tento pozastavil nad způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Bezpochyby nelze upřít soudu prvního stupně snahu o zjištění odpovídajícího skutkového stavu, avšak v rámci jeho postupu je nutno uvést, že stěží tento hodnotil důkazy „…jednotlivě i v jejich souhrnu…“, neboť stěží by pak mohl dospět k závěru, že jednání obviněných vykazuje pouze znaky výtržnictví, nikoli loupeže. Za situace, kdy např. obviněný mladistvý AAAAA uvedl jaké množství alkoholu vypili, přitom kamerový záznam ohledně jejich pohybu by tomu odpovídal (12 velkých panáků vodky a 2-3 piva), začnou pokřikovat po procházejícím poškozeném, který, jak sám uvedl, spěchal a nechtěl se s nimi vybavovat, čemuž opět odpovídá na záznamu způsob jeho chůze, případně evidentní snaha s nimi příliš nekomunikovat. Stěží si pak lze představit, že sám poškozený by měl zájem nadávkami iniciovat konflikt se třemi obviněnými, přičemž je nutno podotknout, že ani obviněný mladistvý AAAAA v přípravném řízení neuvedl, že by poškozený jim, resp. členům rodiny měl vulgárně nadávat, a na tuto skutečnost si paradoxně vzpomněl až u hlavního líčení. Stejně tak uvedl, že poškozený napadl spoluobviněného R. P., přitom z kamerového záznamu je nezpochybnitelné, že to byl právě dovolatel, kdo strhl poškozenému batoh. Nejvyšší soud pouze na těchto několika skutečnostech poukázal na to, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, kdy nahodile akceptoval obhajobu obviněných, aniž by logicky hodnotil důkazy nejen jednotlivě, ale také ve všech souvislostech. Pouze pro stručnost lze odkázat na logické a přesvědčivé odůvodnění hodnotících úvah odvolacího soudu, které tento vyjádřil zejména v bodech 45-46 odůvodnění svého rozsudku.
17. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno dále podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné obviněného upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě tak Nejvyšší soud dodává, že porušení práva na spravedlivý proces neshledal.
19. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tudíž bylo možné s jistou mírou tolerance podřadit námitku týkající se absence subjektivní stránky daného trestného činu. Tuto námitku Nejvyšší soud rovněž považoval za zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.
20. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu konstatoval obecně, a to zejména v rovině, že „V předcházejícím řízení nebyl prokázán úmysl pachatelů spáchat zvlášť závažný zločin loupeže“. V tomto ohledu je třeba obviněného upozornit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22). Navíc, skutková zjištění odvolacího soudu jednoznačně potvrzují, že obviněný spolu s dalšími osobami napadl poškozeného fyzicky s cílem získat drogy. Je třeba zdůraznit, že uskutečněný útok nabýval postupně na intenzitě, přičemž byl ukončen bodnutím poškozeného nožem do oblasti pravé lopatky ze strany obviněného mladistvého S. P.. Je tak zcela zřejmé, že obviněný(í) použili proti poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (drog). Subjektivní stránka daného trestného činu tak byla nepochybně naplněna a zvolená právní kvalifikace je správná.
21. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu