Plný text
8 Tdo 564/2026-848
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, č. j. 67 To 27/2026-778, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 53/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný D. G. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2025, sp. zn. 5 T 53/2025, uznán vinným jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 (čtyřiceti dvou) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2026, č. j. 67 To 27/2026-778, podle § 258 odst. 1 písm. d) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2026, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) jej podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 (čtyřiceti dvou) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku se předně vyjádřil ke skutku I., kdy uvedl, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch. Poukázal na absenci kamerových záznamů z doby nástupu poškozené do jeho vozidla, na rozpory ve výpovědi poškozené, poukázal na způsob, jakým poškozená popsala jízdu a poukazuje na délku jízdy, se kterou se soudy nižších stupňů nevypořádaly. Obviněný má tak za to, že závěry soudů jsou vystavěny jen na výpovědi poškozené, která si celou událost pořádně nepamatovala a s ohledem na vnitřní rozpory v její výpovědi měly soudy nižších stupňů postupovat v souladu s principem in dubio pro reo. Ke skutku II. uvedl, že je jeho odsouzení vystavěno výlučně na nepřímých důkazech, přičemž řetězec nepřímých důkazů nevylučuje prostor pro jiný alternativní skutkový děj. Dále uvedl, že jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V této souvislosti zdůraznil, že z důkazů vyplynulo, že pouze řídil vozidlo, což není jednání, které by přímo směřovalo k provedení jakéhokoliv trestného činu, kterým byl uznán vinným. S ohledem na tuto skutečnost má za to, že i při nepřísnějším výkladu vůči jeho osobě, lze jeho jednání hodnotit maximálně jako jednání usnadňující činnost hlavního pachatele, a jako takové mohlo být posouzeno pouze jako pomoc, nikoliv jako spolupachatelství. V této souvislosti také uvedl, že soudy nižších stupňů měly respektovat zásadu akcesority účastenství a zkoumat v rámci předběžné otázky trestní odpovědnost hlavního pachatele. Rovněž je přesvědčen, že odvolací soud se jeho námitkami věcně vůbec nezabýval, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému tak navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakováním námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Státní zástupce dále po shrnutí teoretických východisek stran dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů uvedl, že obviněný primárně realizuje vlastní výklad důkazů a formuluje vlastní skutková zjištění. Rozhodnutí soudů nižších soudů netrpí vytýkanou vadou zjevného rozporu skutkových zjištěních s obsahem provedených důkazů, přičemž státní zástupce v této souvislosti odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dále se vyjádřil nesouhlasně k námitkám obviněného, které mířily do oblasti právní kvalifikace jeho jednání, resp. účastenství, ke kterým uvedl, že obviněný ve své argumentaci pomíjí, že správnost právního posouzení skutku je hodnocena výlučně optikou těch korektních skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy, přičemž účast obviněného na protiprávním jednání byla nepoměrně rozsáhlejší, než sám tvrdí, a v porovnání s druhým dosud nezjištěným pachatelem, byla přímo klíčová. V této souvislosti dále poukázal na teoretická východiska stran spolupachatelství a uvedl, že role dovolatele byla stěžejní, a pro dokonání trestných činů, jimiž byl uznán vinným, přinejmenším klíčová, když neztotožněná osoba mohla realizovat výběry peněz až poté, co od obviněného, po dohodě s ním, získala tokenizovanou platební kartu. Dále státní zástupce uvedl, že odvolací soud nikterak nepochybil, rozhodnutí soudu nalézacího řádně přezkoumal, neopomenul reagovat na novelu trestního zákoníku, a rovněž reagoval na odvolací námitky obviněného. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III.Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval mj. na to, že nebyly zajištěny kamerové záznamy z doby, kdy poškozená nasedla do vozidla; na výpověď poškozené a rozpory v ní obsažené; poukazoval na akcesoritu účastenství; na předběžnou otázku stran pachatelství atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud řádně zabýval v bodech 15. – 21. svého rozhodnutí. Nutno také uvést, že i z odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího je patrné, že na argumentaci obviněného bylo reagováno (bod 39. a násl. rozhodnutí soudu prvního stupně). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V této souvislosti lze také uvést, že nelze přisvědčit námitkám obviněného, že se odvolací soud s jeho námitkami věcně vůbec nevypořádal, ale odmítl je s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího. Předně je vhodné vzpomenout, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz též níže bod 18.), dále je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že ten se námitkami obviněného zabýval, řádně přezkoumal rozhodnutí nalézacího soudu a nezapomněl přitom ani reagovat na novelu trestního zákoníku. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud svým zákonným povinnostem náležitě dostál.
11. S ohledem na argumentaci obviněného, která téměř výlučně míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. V reakci na argumentaci obviněného, která také míří do porušení zásady in dubio pro reo, lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ‚pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
14. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
15. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. K námitkám obviněného, které míří do skutku pod bodem I. lze uvést, že výpověď poškozené H. nestojí osamocena, ale je podporována výpovědí svědka M., informacemi poskytnutými bankou a společností Bolt. Byť si poškozená na vše nevzpomínala, a to s ohledem na její opilost, tak po celou dobu trestního řízení vypovídala konzistentně. Obviněný je pak usvědčován nejen výpovědí poškozené, ale také kamerovými záznamy o pohybu jeho vozidla, kamerami z bankomatů, a i záznamy z telekomunikačního provozu. Pokud pak obviněný poukazuje na absenci kamerových záznamů z doby nástupu poškozené do jeho vozidla, tak lze uvést, že dané pochybení policejního orgánu, který nezajistil kamerové záznamy nebylo již možné zhojit, na což ostatně poukázal již nalézací soud v bodě 44. svého rozhodnutí. Nelze ani přisvědčit obviněnému v tom, že vyjádření poškozené - „S řidičem jsme se za jízdy nebavili“, odpovídá tomu, že se ve vozidle nacházela další osoba, jelikož poškozená tím pouze souhrnně popisovala, že ona a řidič vozidla se nebavili. Z jazykového pohledu takovému vyjádření nelze ničeho vytknout, přičemž nelze ani pominout, že z její výpovědi a z výpovědi svědka M. je jasné, že do vozidla nastupovala sama. Nelze ani přisvědčit argumentaci obviněného ke skutku pod bodem II. Obviněný ve své podstatě pouze obecně konstatuje, že je usvědčován výlučně nepřímými důkazy, které netvoří ucelený řetězec. V této souvislosti tak lze konstatovat, že obviněný je usvědčován kamerovým záznamem, na kterém je zachycen, jak nastupuje na místo řidiče a poškozená je pomocí kamaráda usazená do vozidla. Výpověď poškozené, která si toho, s ohledem na stav její opilosti, příliš nepamatovala je pak podporována výpovědí svědka H.. Z časového rozpisu událostí je pak zřejmé, že se jednání mohl dopustit pouze obviněný, jelikož poškozená byla v čase v 2:49 vyzvednuta taxislužbou – svědkem H. na XY, přičemž v době 3:01 a 3:21 docházelo k výběru z jejího bankovního účtu tokenem v bankomatu na ulici XY. Nelze také pominout, že u obou skutků postupoval obviněný obdobným způsobem, kdy se vydával za řidiče taxislužby a zneužil opilosti poškozených, aby získal přístup k jejich telefonům, a tedy bankovním účtům. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
16. Obviněný také uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že jeho jednání mělo být posouzeno jako pomoc, a nikoliv jako spolupachatelství, nebyla respektována zásada akcesority účastenství a v rámci předběžné otázky se měla zkoumat trestní odpovědnost hlavního pachatele. Obviněný ovšem tuto svoji obhajobu – argumentaci staví na vlastních skutkových závěrech s tím, že jeho jednání mohlo být toliko pomocí. Je však nutno připomenout, že rozdíl mezi spolupachatelstvím podle § 23 tr. zákoníku a účastenstvím ve smyslu § 24 tr. zákoníku spočívá v tom, že spolupachatelství se vyznačuje tím, že poskytnutá součinnost u spolupachatelství spadá do rámce objektivní stránky daného trestného činu, a není-li tomu tak, pak jde o účastenství, kdy se daná osoba sama nedopouští trestného činu, nenaplňuje jeho znaky, avšak k trestné činnosti bezprostředně přispívá, v rámci účastenství – pomocí trestnou činnost umožňuje či jinému usnadňuje. Jinak vyjádřeno, spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. Naproti tomu pomoc není součástí společného jednání, které tvoří objektivní stránku téže skutkové podstaty a které přímo směřuje k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1466/2005). Účastenství v užším smyslu (§ 24 tr. zákoníku) se tedy přimyká k jednání hlavního pachatele, jímž je pachatel (§ 22 tr. zákoníku) či spolupachatel (§ 23 tr. zákoníku) trestného činu, tj. k jednání osoby, která dokoná hlavní trestný čin nebo se o něj pokusí (akcesorita účastenství) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1368/2019, případně usnesení ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 4 Tdo 946/2022). Jak již bylo zmíněno, obviněný staví své námitky na vlastním hodnocení důkazů a vlastních skutkových závěrech, když svůj podíl na trestné činnosti bagatelizuje a staví se toliko do pozice řidiče. Z provedeného dokazování přitom bylo zjištěno, že jednání obviněného bylo pro dokonání trestné činnosti zcela klíčové, když to byl právě obviněný, který neoprávněně, bez vědomí poškozených, tokenizoval jejich platební karty, tedy bez vědomí poškozených vytvořil další platební prostředek, neoprávněně překonal zabezpečení telefonů poškozených a neoprávněně překonal zabezpečení bankovních aplikací. Lze tedy uzavřít, že podíl obviněného na trestné činnosti byl zcela stěžejní, přičemž i svým vlastním jednáním naplnil objektivní stránky trestných činů jimiž byl uznán vinným a soudy nižších stupňů tak nepochybily, když uzavřely, že trestné činy spáchal větším dílem sám a menším dílem ve spolupachatelství podle § 23. tr. zákoníku.
17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu