Plný text
8 Tdo 581/2026-821
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2025, č. j. 8 To 106/2025-723, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 8/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný L. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2025, č. j. 9 T 8/2025-672, uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (bod I. rozsudku) a zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku (bod II. rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná v bodech I. a II. citovaného rozsudku) byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O nárocích na náhradu nemajetkové újmy bylo dále rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2025, č. j. 9 T 8/2025-672, napadli obviněný a poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna odvoláními. Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2025, č. j. 8 To 106/2025-723, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2025, č. j. 9 T 8/2025-672, částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku obviněného odsoudil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti (16) roků a šesti (6) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO [IČO], se sídlem [adresa] -Vítkovice, na náhradě škody částku 37 628 Kč.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně zrekapituloval proběhlé trestní řízení včetně závěrů dokazování. V této souvislosti zdůraznil, že v rámci řízení před soudy nižších stupňů nebyl dodržen princip spravedlivého procesu a rovnosti stran, přičemž skutkové a právní závěry obou soudů jsou v hrubém nepoměru s provedenými důkazy a došlo k neoprávněnému zamítnutí jeho důkazních návrhů. Dovolatel zmínil, že nesouhlasil se závěry nalézacího soudu týkající se viny u obou skutků, přičemž u skutku pod bodem I. poškozený nevykazoval žádná poranění ani závažnější komplikace. Poškozený byl hospitalizován v nemocnici s diagnózou zánětu středního ucha, přičemž zvracení, ospalost a nechutenství jsou častými projevy tohoto zánětu. Přisuzovat změny na lebce poškozenému v důsledku jednání dovolatele na základě pitvy proběhlé s odstupem 20 dnů až měsíce, je pohybováním se na hraně pravděpodobnosti s větší či menší mírou pochybností, a proto je použitá právní kvalifikace podle § 145 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nesprávná a mělo být postupováno maximálně podle § 146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Stejně tak obviněný vyjádřil nesouhlas se závěry soudů týkající se právní kvalifikace jeho jednání podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, především pak ve vztahu k otázce nepřímého úmyslu. V této souvislosti zdůraznil, že nechtěl způsobit tragický následek ani s ním nebyl smířen. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne10. 12. 2025, č. j. 8 To 106/2025-723, zrušil a tomuto soudu věc vrátil se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je z dovolání obviněného zřejmé, že dovolací argumentace nejvýrazněji směřuje k problematice vymezení hranice mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí. V této souvislosti zdůraznil, že k závažnému poranění mozku poškozeného došlo výlučně v důsledku aktivního a agresivního jednání obviněného, který s poškozeným opakovaně a intenzivně třásl. Podle státního zástupce se přitom nejednalo o jednorázový exces, nýbrž o jednání trvající řádově vteřiny až desítky vteřin, což z hlediska působení sil na organismus kojence významně zvyšuje riziko závažného poškození zdraví. Způsobilost jednání obviněného přivodit těžkou újmu na zdraví je nutno posuzovat i s přihlédnutím k extrémně nízkému věku poškozeného, který v době činu nedosáhl 6 měsíců, přičemž této skutečnosti si musel být obviněný vědom, neboť poškozený byl jeho synem. V tomto věku nemá dítě podle státního zástupce dostatečně vyvinuté krční svalstvo, a není tedy schopno bez vnější opory stabilně udržet hlavu v ose páteře. Právě tato anatomická a fyziologická nezralost činí s dítětem prováděné prudké akceleračně-decelerační pohyby mimořádně nebezpečnými. Potřeba zacházet s kojencem se zvýšenou opatrností, zejména pokud jde o prudké pohyby hlavy, je přitom obecně známou skutečností, dlouhodobě spojovanou s fenoménem shaken baby syndrome, o němž existuje nejen odborná, ale i široce medializovaná osvěta dostupná české veřejnosti. Navíc zásada, že s malým dítětem se prudce netřese, je obecně sdílenou životní zkušeností předávanou napříč generacemi a odvíjí se i od běžného poznání získaného osobní zkušeností v průběhu vlastního vývoje. V tomto kontextu zmínil i výpověď dovolatele, který při rekonstrukci uvedl, že již při prvním třesení si byl vědom, že tím může synovi ublížit, že mu takové jednání nepřipadalo správné, a že věděl, že „s dětmi se netřese“, neboť by jim tím mohl způsobit vážná zranění, včetně zlomení vazu. Obviněný tak nemohl rozumně spoléhat na to, že jeho jednání povede nanejvýše k lehčím následkům. Ve vztahu k námitkám zpochybňujícím zpětné zjištění zranění poškozeného týkajícího se prvního skutku státní zástupce zdůraznil, že tato poranění byla podle skutkových a znaleckých závěrů způsobena přibližně tři až čtyři týdny před finálním incidentem a tehdy naplňovala kritéria poškození důležitého orgánu. Znalci dále vysvětlili, že opakované zvracení, jež bylo u poškozeného pozorováno, představuje typický klinický příznak rozvíjejícího se otoku mozku. Současně poukázali na skutečnost, že u kojenců existuje relativně vysoká regenerační schopnost organismu, a proto v daném případě (za souhry dílčích příznivých okolností) nedosáhly úrazové změny v této fázi intenzity, jež by již tehdy vedla k masivnímu a život ohrožujícímu otoku mozku. Jestliže obviněný v této souvislosti poukazuje na hospitalizaci poškozeného na oddělení ORL v době, kdy jeho jednání ještě nevyšlo jednoznačně najevo, bylo již tehdy zřejmé, že zdravotní stav poškozeného není příznivý. Ve vztahu k námitkám týkajícím se skutkových zjištění podle státního zástupce obviněný neformuloval konkrétní a individualizované výhrady vůči právnímu posouzení skutku, nýbrž se omezil na obecné teze týkající se tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a závěry soudů a na odkazy na vybraná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Takto pojaté výhrady však postrádají potřebnou argumentační konkretizaci. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v zejména v podaném odvolání (namítl, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy a dospěl tak k nesprávným právním závěrům; namítl, že závěry soudních znalců vycházející z pitvy s odstupem 20 dnů se pohybují na hraně pravděpodobnosti; uvedl, že skutek pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně měl být právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku; zpochybnil naplnění znaků nepřímého úmyslu, takže skutek pod bodem II. neměl být právně kvalifikován jako trestný čin vraždy aj.). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
13. Stejně tak považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
14. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat následující. Obviněný v dovolání nespecifikoval, na jakých procesně nepoužitelných důkazech jsou skutková zjištění v posuzované trestní věci založena nebo jaké navrhované podstatné důkazy nebyly v rámci soudního řízení nedůvodně provedeny. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Z konstrukce námitek týkajících se zjevného rozporu učiněných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů je pak zřejmé, že dovolatel předkládá vlastní verzi skutkových závěrů, které se od skutkových zjištění soudu prvního stupně zcela zásadně odlišují. Toto však nepředstavuje námitky naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními není založen automaticky, pokud obviněný vyslovuje nesouhlas se závěry soudu, tak jak učinil v podaném dovolání. Podle konstantní judikatury totiž platí, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry než soudy nižších stupňů (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026). Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Navíc vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. Dále pak je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22).
15. V tomto kontextu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Za zmínku v tomto ohledu stojí, že obviněný se v přípravném řízení ke skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně doznal a ve vztahu ke skutku pod bodem II. stejného rozsudku odkázal na protokol o rekonstrukci (bod 2 rozsudku soudu prvního stupně). Za významný důkaz lze nepochybně považovat rovněž znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, který mimo jiné potvrdil, že vzniklá poranění u poškozeného odpovídají mechanismu, který dovolatel ukazoval při rekonstrukci. Při svém výslechu v rámci hlavního líčení pak znalci potvrdili, že zranění způsobená v rámci skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně byla způsobena 3 až 4 týdny před finálním incidentem (bod 7 rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu ke skutku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně pak znalci potvrdili, že úrazové změny, které proběhly 9. 3. 2025 byly natolik závažné a intenzivní, že by s největší pravděpodobností vedly k úmrtí poškozeného i bez předchozího poranění (bod 7 rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na uvedené tak lze konstatovat, že závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Je tak možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Na závěry soudu prvního stupně Nejvyšší soud pro úplnost plně odkazuje a ztotožňuje se s nimi (pro úplnost je třeba dodat, že pochybení soudu prvního stupně neshledal ani odvolací soud – bod 19 rozsudku).
16. Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné obviněného ve vztahu k námitce o porušení práva na spravedlivý proces upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě tak Nejvyšší soud dodává, že porušení práva na spravedlivý proces neshledal.
17. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tudíž bylo možné s jistou mírou tolerance podřadit námitky týkající se nesprávné právní kvalifikace předmětných skutků. Tyto námitky však Nejvyšší soud po seznámení se s podmětnou věcí považoval rovněž za zjevně neopodstatněné, a to z následujících důvodů.
18. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že skutek pod bodem I. byl právně kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdravý a takový čin spáchá na dítěti mladším 15 let. Obviněný však tuto právní kvalifikaci zpochybnil s odkazem na to, že změny na lebce poškozeného byly dovozovány z pitvy provedené s odstupem 20 dnů až měsíce, což lze označit za námitku skutkovou, obecně uvedený dovolací důvod nenaplňující. I přes tuto skutečnost považoval Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující.
19. Těžká újma na zdraví je definována v § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami: a) je to jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění; b) jde zároveň o některý z v citovaném ustanovení taxativně uvedených případů. Delší dobu trvající porucha zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku podle soudní praxe činí šest týdnů (Zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 10. 1985, sp. zn. Tpjf 24/85), přičemž podle novější judikatury k naplnění znaku delší dobu trvající poruchy zdraví může postačovat i doba kratší (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 3 Tdo 16/2023).
20. Z popisu skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný, ačkoliv znal nízký věk poškozeného syna a měl povědomí o jeho nedostatečně vyvinutém krčním svalstvu, neunesl jeho déletrvající pláč a v prostoru obývacího pokoje s ním při pevném úchopu ve svislé poloze v řádech vteřin až desítek vteřin třásl natolik agresivně, že se mu hlavička zakláněla, resp. nekontrolovatelně klinkala zepředu dozadu a činil tak, i když věděl, že může poškozenému způsobit vážná zranění, přičemž sám se domníval, že může dojít například ke zlomení vazu (toto prohlásil při rekonstrukci i v průběhu hlavního líčení – bod 25 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž v důsledku tohoto jednání došlo u poškozeného k závažnému poranění mozku, spočívajícím v krevních výronech v měkkých lebních pokrývkách levé týlní a spánkové krajiny, subdurálních krevních výronech v pravé střední a zadní lební jámě a nad tentoriem vpravo a podpavučnicových krevních výronech na spodině pravého spánkového laloku mozku. Je tak zřejmé, že popsané zranění naplnilo znaky těžké újmy podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku, která navíc vznikla v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele, což potvrdily již zmíněné závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství (body 6 a 24 rozsudku soudu prvního stupně). Jednání obviněného tak bylo správně kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
21. K pochybení ze strany soudů obou stupňů nedošlo ani v případě, pokud ve vztahu ke skutku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně dovodily nepřímý úmysl obviněného. Závěr o nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je namístě dovodit, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se pak v souladu s § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015). Pro eventuální úmysl pak postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014, uveřejněné pod č. 55/2015 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 7 Tdo 94/2025).
22. Z popisu skutku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolatel nemohl (především) počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný. Skutková zjištění potvrzují, že obviněný poškozeného, jehož věk znal, stejně jako měl povědomí o tom, že má nedostatečně vyvinuté krční svalstvo, nejdříve udeřil dvěma údery otevřenou dlaní pravé ruky do oblasti levého spánku, přičemž poté, co pláč neustával, uchopil poškozeného oběma rukama za trup v oblasti paží a rychlým pohybem – škubnutím jej zvedl z podložky do vzduchu, a poté s ním při pevném úchopu třásl několik vteřin až desítek vteřin natolik agresivně, až se mu hlavička zakláněla (nekontrolovatelně klinkala), ačkoliv - jak sám uvedl – věděl, že tímto může poškozenému způsobit vážná zranění či zlomení vazu, a poté, co po tomto třesení poškozený přestal plakat, hlava mu zůstala v záklonu, ruce a nohy mu bezvládně visely dolů a oči nereagovaly, obviněný jej z výšky cca 50 cm odhodil do korby kočárku, kde poškozeného zanechal bez dozoru a pomoci, nepřivolal lékařskou pomoc, o jeho stav se dále nezajímal a odešel s tím, že o stavu poškozeného neinformoval ani jeho matku, s níž přes SMS čile komunikoval. V důsledku uvedeného jednání pak byl poškozený, kterému se dostalo lékařské pomoci s prodlevou několika hodin, hospitalizován s tím, že jeho smrti se pro těžký poúrazový otok mozku nepodařilo zabránit. Je tak nepochybné, že ze strany dovolatele šlo o poměrně razantní útok, který navíc nebyl první. Jak v tomto kontextu výstižně uvedl odvolací soud, dovolatel si musel být jako průměrně inteligentní jedinec se zcela průměrnými zkušenostmi s péčí o děti vědom, že intenzivní jednání, jakým je třesení, může u malého dítěte s nevyvinutými krčními svaly vést i k fatálním následkům (bod 27 usnesení). Ostatně obviněný tuto vědomost v rámci soudního řízení potvrdil. Podmínky nepřímého úmyslu tak byly v případě jednání obviněného naplněny a kvalifikace předmětného jednání jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku je správná.
23. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 7. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu