Plný text
8 Tdo 595/2026-1003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání, které podala obviněná V. S. (dřívější příjmení L. a G.), proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 67 To 373/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 117/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 8. 2025, sp. zn. 2 T 117/2024, byla obviněná V. S. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) shledána vinnou zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 2 léta. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na 5 let.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně obviněná podala odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 67 To 373/2025, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen toliko ve výroku o uloženém trestu vyhoštění. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná pokračování ve zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dopustila tím, že (zkráceně): poté, co v Praze 1, Dlouhá 743/9, v pobočce České spořitelny, a. s., IČ: [IČO], dne 24. 10. 2017 založila bankovní účet č. XY, dne 31. 10. 2017 založila bankovní účet č. XY a bankovní účet č. XY, a dále dne 21. 11. 2017 v Praze 9, Jandova 135/2, v pobočce banky Raiffeisenbank, a. s., IČ: [IČO], založila bankovní účet č. XY, a to na majitele společnost Lozoshop, s. r. o., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] jednatelkou, kdy jejich exkluzivním disponentem byla V. S., a poté, co byly na tyto bankovní účty krátce po jejich založení připisovány finanční prostředky ze zahraničních bankovních účtů, od odesílatelů, k nimž ona sama a ani společnost Lozoshop, s. r. o., neměly žádný vztah, přičemž tyto prostředky pocházely z trestné činnosti spáchané v zahraničí, po jejich připsání tyto finanční prostředky přeposílala, resp. umožnila odeslat, na další české a zahraniční bankovní účty vedené na svoji osobu a na další osoby, byť si musela být vědoma skutečnosti, že s těmito finančními prostředky není oprávněna disponovat a společnost Lozoshop, s. r. o., je obdržela bez právního důvodu, přičemž tyto finanční prostředky pocházely z trestné činnosti spáchané v zahraničí, kde byly podvodně vylákány pod falešnou záminkou úhrady zařízení na těžbu kryptoměny na ve výroku rozsudku uvedených osobách,
a takto jednala, přestože věděla, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu na ochraně legálního toku a původu finančních prostředků a neoprávněný majetkový prospěch jiným osobám, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna, neboť šlo o platby odeslané neznámými příkazci, připisované na jí ovládané bankovní účty krátce po jejich založení, i časově postupně krátce za sebou, tyto platby byly v relativně vysokých výších, přestože k jejich dispozici neměly V. S. ani společnost Lozoshop, s. r. o., právní titul, a byly to platby od odesílatelů, jež nebyli s nimi ve spojení ani v žádném vztahu, a místo toho, aby platby vrátila či je oznámila orgánům činným v trestním řízení, popř. bankám, jako podezřelé, je přeposílala na bankovní účty své osoby či na zahraniční účty jiných osob, čímž původ připsaných částek v celkové výši 811 747 Kč v podvodné trestné činnosti a jejich pohyb zakrývala.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 67 To 373/2025, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla, že skutková zjištění, z nichž vycházel soudu prvního stupně i odvolací soud neumožňují právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 216 tr. zákoníku.
5. Konkrétně uvedla, že soudy založily právní závěr o její vině v podstatě na tom, že postupovala nedostatečně obezřetně, že umožnila jiným osobám nakládat s účty a že jí muselo být zřejmé, že jde o nestandardní jednání. Taková úvaha ale nemůže odůvodňovat bezpečný závěr o úmyslném zavinění ve vztahu k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Obviněná zopakovala svoji obhajobu, že jednala na žádost svého příbuzného V. R., jemuž důvěřovala a který ji přesvědčil, že společnost bude sloužit k legálnímu podnikání v oblasti internetového prodeje počítačů a příslušenství. Tvrdila, že česky nemluvila, české prostřední neznala, veškerá jednání zařizoval muž jménem S., zatímco ona pouze podepisovala listiny, které předávala V. R. Poukazovala i na to, že sama neprováděla žádné bankovní operace, s výjimkou jednoho výběru hotovosti na pokyn V. R., neměla české telefonní číslo, neměla přístup k účtům a ani nevěděla, že jeden z nich byl veden přímo na její osobu. Domnívala se, že společnost byla následně prodána a že s ní nemá nic společného.
6. Dovolatelka měla za to, že odkázal-li odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu hovořící o tom, že statutární orgán právnické osoby je povinen jednat s náležitou obezřetností a zajistit si, že rozumí povaze a důsledkům svých úkonů, nemohou tyto úvahy nahradit konkrétní zjištění o tom, že obviněná věděla o podvodném původu prostředků nebo byla srozuměna s jejich legalizací. Neexistuje-li důkaz o vědomosti či srozumění obviněné s trestným účelem, nelze uzavřít, že byly naplněny znaky trestného činu podle § 216 tr. zákoníku.
7. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“) po stručné rekapitulace obsahu dovolání obviněné uvedl, že důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněné proti správnosti skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, pokud namítla, že soudy nesprávně hodnotily některé okolnosti týkající se úmyslného zavinění. Těmito námitkami obviněná ve skutečnosti nevyjádřila zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Obviněná totiž pouze zpochybňovala výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedla, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Obviněná založila své námitky pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními. Takové námitky obviněné proto nezakládají existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani žádného jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b tr. ř.
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná založila na námitkách, kterými soudům nižších stupňů vytkla, že nesprávně posoudily existenci úmyslného zavinění. Státní zástupce uvedl, že tyto námitky sice s určitou mírou tolerance odpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nejsou opodstatněné. Přitom obdobné námitky obviněná uplatnila již v podaném odvolání.
10. Po připomenutí teoretických východisek úmyslné formy zavinění podle § 15 tr. zákoníku, jakož i podstaty jednání obviněné, jak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění vtělených do výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce vyslovil názor, že obviněná zcela vědomě zastřela původ peněžních prostředků pocházejících ze zdrojové trestné činnosti. Jednání obviněné vyjadřuje přinejmenším její srozumění s tím, že příslušné transakce zásadním způsobem vybočují z jejího legálního zdroje příjmů (resp. ze zdroje legálních příjmů obchodní společnosti Lozoshop, s. r. o.) a že budou později použity ve prospěch neznámých osob.
11. Státní zástupce měl za to, že závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou, vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněné popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu na ochraně majetku.
12. Podle státního zástupce je existence úmyslného zavinění za citovaný zločin dána i v případě, že pachatel účelově založil a následně poskytl svůj bankovní účet k přijetí peněžních prostředků za okolností, kdy nemohl objektivně pochybovat o nelegálním původu těchto peněžních prostředků (obviněná přinejmenším věděla, že nebude podnikat v obchodní společnosti Lozoshop, s. r. o., nezajímala se o to, zda a jaké obchody bude tato obchodní společnost uskutečňovat a nezajímala se ani o důvody zaslání peněžních prostředků na bankovní účty dotyčné právnické osoby a jejich objem a četnost), a poté umožnil jiné (byť neztotožněné osobě) další dispozici s těmito peněžními prostředky, aniž by sám musel vyvinout další aktivitu v tomto směru. Jestliže obviněná byla jediným disponentem zájmových bankovních účtů, avšak nebylo prokázáno, že sama také prováděla transakce s výnosy z trestné činnosti, pak ovšem nutně musela jiné osobě vědomě a chtěně poskytnout přístupová hesla k bankovním účtům obchodní společnosti Lozoshop, s. r. o., aby s peněžními prostředky na těchto účtech, které pocházely z trestné činnosti, dále nakládala. Za tohoto stavu ovšem musela být srozuměna s tím, že bankovní účty obchodní společnosti Lozoshop, s. r. o., mohou být použity k nelegální činnosti. Jak již bylo výše uvedeno, na straně obviněné lze tak uvažovat o existenci nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, ke kterému dopěly také soudy nižších stupňů. Jednání obviněné lze totiž považovat za lhostejné v tom smyslu, že byla smířena s následkem, který mohl vzniknout a také nakonec vznikl (případ tzv. nepravé lhostejnosti). Nemohlo se jednat o nedbalostní formu zavinění (resp. o přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku), neboť v jednání obviněné byla zahrnuta složka vůle způsobit následek předvídaný u skutkové podstaty podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. Námitky obviněné, jimiž zpochybnila existenci subjektivní stránky citovaného zločinu, označil proto za neopodstatněné.
13. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále též „dovolací soud“) zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná uplatnila důvody dovolání obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
17. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněná ve skutečnosti nenamítla. Nevytkla jedinou vadu, již by bylo možno kvalifikovat jako pochybení značící, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Její kruciální výhrada spočívala v tvrzení, že skutková zjištění soudu prvního stupně neumožňují právní závěr o úmyslném zavinění, byť ve formě nepřímého úmyslu. Takovou námitku lze subsumovat pod dovolatelkou rovněž uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
18. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Obviněná namítla, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou. V obecné rovině není od věci připomenout, že tohoto zločinu se dopustí, kdo zastírá původ věci, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině, zejména tím, že zakrývá nebo utajuje její skutečnou povahu, umístění, pohyb, nakládání s ní, vlastnické nebo jiné právo k ní, nebo kdo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění jejího původu, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného větší prospěch. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněná označeného zločinu dopustila tím, že zastírala původ věci, která je výnosem z trestné činnosti spáchané v cizině tím, že zakrývala pohyb a nakládání s ní, a takovým činem pro sebe a pro jiného získala větší prospěch. Větším prospěchem se podle § 138 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku pro účely tohoto zákona rozumí prospěch dosahující částky nejméně 100 000 Kč (nedosahující však 1 000 000 Kč). Ke spáchání základní skutkové podstaty tohoto zločinu se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku, přičemž postačí i úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 216 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost podle § 16 tr. zákoníku.
20. Těžištěm dovolacích námitek je otázka naplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání, resp. formy zavinění obviněné. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout zákonnou úpravu vztahující se k úmyslnému zavinění, resp. úmyslu eventuálnímu, i obecně uznávaný postoj právní teorie. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
21. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
22. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem tu musí být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.
23. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
24. Specifickou otázkou, nastolenou i státním zástupcem ve vyjádření k dovolání obviněné, je lhostejný vztah k následku, tedy zda jej lze považovat již za srozumění s následkem. V právní literatuře se pohledy na tuto otázku různí, avšak převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá či úplná lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění u úmyslu nepřímého či eventuálního není obecně (v celém svém rozsahu) v trestním zákoníku definováno, pouze jeho obecné teoretické vymezení je doplněno tím, že „srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“ (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Tuto „částečnou“ definici srozumění u eventuálního úmyslu, která se snaží vyřešit spodní hranici srozumění, pokud jde o jeho odlišení od vědomé nedbalosti, si vynutily potřeby praxe. Pojem srozumění v dosavadním pojetí do značné míry selhával při posuzování lhostejnosti. Proto zákonodárce upravil výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty. Tímto přístupem je srozumění nejen odlišeno od přímého úmyslu, kdy pachatel učinil poruchu či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání směřujícího k jinému cíli, ale na druhé straně i od vědomé nedbalosti. Při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí [srov. § 16 odst. 1 písm. a)]. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. V tomto pojetí je při odlišení od vědomé nedbalosti, u které volní složka zcela chybí, srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale kladný volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 221 a násl.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015).
25. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně podstata jednání obviněné spočívala v tom, že obviněná zakládala bankovní účty obchodní společnosti Lozoshop, s. r. o., jejíž byla jednatelkou, přičemž na tyto účty byly posílány peněžní prostředky od třetích osob, které byly poškozeny zdrojovou trestnou činností, která je popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jak správně připomněl i státní zástupce, obviněná si byla a musela být vědoma neexistence vztahu k těmto peněžním prostředkům a toho, že je obchodní společnost Lozoshop, s. r. o., obdržela bez právního důvodu. Následně předmětné peněžní prostředky mající svůj původ v trestné činnosti spáchané v zahraničí, kde byly na poškozených podvodně vylákány pod falešnou záminkou úhrady zařízení na těžbu kryptoměny, nechala bez právního důvodu přeposílat na další české i zahraniční bankovní účty. Tímto způsobem zakrývala původ peněžních prostředků a opatřila neoprávněný majetkový prospěch jiným osobám v celkové výši 811 747 Kč. Třebaže skutková zjištění mohla a měla lépe vystihovat vztah obviněné k původu peněžních prostředků pocházejících ze zdrojové trestné činnosti a docházejících na jí založené účty, není žádných rozumných pochybností o tom, že její vztah k jejich původu dokládá právě vztah nepravé lhostejnosti a tedy úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
26. Jednání obviněné přes veškeré výhrady k jeho popisu ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení této výrokové části rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním rozhodnutí soudů vyjadřuje přinejmenším srozumění obviněné s tím, že příslušné transakce zásadním způsobem vybočují z jejího legálního zdroje příjmů (resp. ze zdroje legálních příjmů obchodní společnosti Lozoshop, s. r. o.) a že budou později použity ve prospěch neznámých osob. Jak přiléhavě v podrobnostech uvedl státní zástupce, volní složka je u obviněné dána tím, že jednala aktivně (stala se jednatelkou označené obchodní společnosti a sama založila zájmové bankovní účty, jejichž byla i jediným disponentem), aniž by se současně chtěla věnovat podnikání obchodní společnosti Lozoshop, s. r. o. Pokud jde o vědomostní složku úmyslného zavinění, bylo v této věci prokázáno, že obviněná znala všechny rozhodné okolnosti, za kterých jednala. Jestliže totiž obviněná ve skutečnosti žádné podnikání neprovozovala a svým aktivním jednáním vytvořila podmínky pro přijímání výnosů z trestné činnosti, a současně nechávala možnost dispozice s těmito výnosy za účelem jejich odeslání na další bankovní účty osobám, s kterými nebyla v žádném závazkovém vztahu, pak ovšem věděla, že může porušit zájem chráněný trestním zákonem. Rovněž vzhledem ke svým intelektovým schopnostem (studentka právnické fakulty) se nemohla domnívat, že za popsaných okolností peněžní prostředky pocházejí z legálních zdrojů. Soudy na základě všech provedených důkazů zcela oprávněně neakceptovaly, že by byla obviněná natolik důvěřivá a věkem nezkušená, že by uvěřila legalitě svého počínání. Odvolací soud přiléhavě připomněl, že obviněné s ohledem na její osobní a intelektové dispozice muselo být zřejmé, že činnost po ní požadovaná nejen příbuzným, ale i osobami, které neznala a osobně s nimi nekomunikovala (S., F. B.), se vymyká běžným obchodním praktikám a zakládá pochybnosti o její legálnosti. Správně upozornil, že i u osob jednajících jako tzv. bílí koně lze při splnění dalších podmínek vyvodit úmysl nepřímý. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, 5 Tdo 839/2015-II., 5 Tdo 644/2022) připomněl zvláště případy, přijme-li pachatel formálně funkci statutárního orgánu, setrvává v ní, fakticky ji nevykonává a o činnost společnosti se nezajímá. Obviněná zcela rezignovala na ověřování legálního původu přijatých peněžních prostředků. Odvolací soud logicky také odmítl obhajobu obviněné, že nerozuměla nejen českému jazyku, ale ani procesu zakládání obchodní korporace či bankovních účtů (bod 13. usnesení odvolacího soudu). V posuzované věci je proto možné dovodit její zavinění přinejmenším ve formě úmyslu eventuálního, neboť vzhledem k věcným a časovým okolnostem provádění peněžních transakcí, četnosti a objemu peněžních prostředků a ostatních souvisejících okolností musela být přinejmenším srozuměna s tím, že příchozí platby mohou mít nelegální původ.
27. Nejvyšší soud souhlasí s názorem státního zástupce, že existence úmyslného zavinění za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku je dána i v případě, že pachatel účelově založil nejen obchodní korporaci, ale následně poskytl bankovní účet svůj i jím založené společnosti k přijetí peněžních prostředků za okolností, kdy nemohl objektivně pochybovat o nelegálním původu těchto peněžních prostředků (obviněná přinejmenším věděla, že nebude podnikat v obchodní společnosti Lozoshop, s. r. o., nezajímala se o to, zda a jaké obchody bude tato obchodní společnost uskutečňovat a nezajímala se ani o důvody zaslání peněžních prostředků na bankovní účty dotyčné právnické osoby a jejich objem a četnost), a poté umožnil jiné (byť neztotožněné osobě) další dispozici s těmito peněžními prostředky, aniž by sám musel vyvinout další aktivitu v tomto směru. Obhajobě obviněné o bezmezné důvěře ke strýci V. R. soudy opodstatněně neuvěřily a nekoresponduje s ní ani vývoj jejich obviněnou tvrzeného blízkého vzájemného vztahu po roce 2017. Jestliže obviněná byla jediným disponentem zájmových bankovních účtů, avšak nebylo prokázáno, že sama také prováděla transakce s výnosy z trestné činnosti, pak ovšem nutně musela jiné osobě vědomě a chtěně poskytnout přístupová hesla k bankovním účtům obchodní společnosti Lozoshop, s. r. o., aby s peněžními prostředky na těchto účtech, které pocházely z trestné činnosti, dále nakládala. Za tohoto stavu ale musela být srozuměna s tím, že bankovní účty obchodní společnosti Lozoshop, s. r. o., mohou být použity k nelegální činnosti. Jednání obviněné tak lze považovat nejméně za lhostejné v tom smyslu, že byla smířena s následkem, který mohl vzniknout a také nakonec vznikl. Za takto popsaného stavu soudy zcela důvodně dospěly k závěru o zavinění ve formě úmyslu nepřímého (a nikoliv např. pouhé nedbalosti vědomé).
28. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 7. 2026
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu