Plný text
8 Tdo 603/2026-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2026, č. j. 3 To 59/2026-109, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 176/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný M. Š. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2026, č. j. 6 T 176/2025-80, uznán vinným přečinem nebezpečné vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 2. 2026, č. j. 3 To 59/2026-109, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně poukázal na svoji dosavadní obhajobu s tím, že dne 17. 10. 2025 sice telefonoval svědkyni D., ale nahrávky, na kterých je zachycen, byly jí pořízeny před datem 17. 10. 2025, a volání nebylo uskutečněno z tel. čísla XY. Obviněný má tak za to, že závěry soudů nižších stupňů nemají oporu v provedeném dokazování a jsou pouhou spekulací. V této souvislosti poukázal na jednotlivé závěry, resp. části odůvodnění soudu odvolacího a na rozpory ve svědeckých výpovědích s tím, že byl porušen princip presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Rovněž má za to, že jeho slova nemohla u svědka D. vzbudit důvodnou obavu o jeho život, vyšší stupeň úzkosti či tísnivého pocitu. V této souvislosti poukázal na reakci svědka D., jak je zachycena na audionahrávkách, s tím, že z ní vyplývá, že šlo o jejich běžnou komunikaci. Vzhledem k výše uvedenému tak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů a s níž se soudy řádně vypořádaly, přičemž se s argumentací soudů ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal. Dále státní zástupce stručně poukázal na jednotlivé námitky obviněného s tím, že ohledně doby telefonátu obviněný neoznačil žádný konkrétní důkaz, jímž by bylo vyvráceno, že k telefonátu došlo dne 17. 10. 2025, ale pouze namítá nevěrohodnost svědků D. a D. V této souvislosti státní zástupce také obecně poukázal na teoretická východiska stran uplatnění zásady in dubio pro reo a také obviněným uplatněných dovolacích důvodů. Ve vztahu k námitkám stran telefonního čísla pak uvedl, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, že není podstatné, z jakého telefonního čísla byly výhružky proneseny. Nesouhlasně se také stání zástupce vyjádřil k námitkám, které směřují do právního posouzení skutku, ke kterým poukázal na konstantní judikaturu k předmětnému trestnému činu a uvedl, že výhružka dovolatele jistě mohla v poškozeném vzbudit důvodnou obavu, že by mohl útok vykonat, a to i s ohledem na to, že dovolatel byl v minulosti opakovaně odsouzen za slovní či fyzické útoky namířené právě proti poškozenému a tyto útoky jasně vyjádřily ochotu obviněného protiprávně útočit na poškozené i za cenu spáchání trestného činu, a to dokonce za přítomnosti policistů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III.Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval mj. na to, že netelefonoval z uvedeného telefonního čísla; předmětná nahrávka vznikla dříve než dne 17. 10. 2025; pronesená slova nevzbudila v poškozeném důvodnou obavu o jeho život atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud řádně zabýval v bodech 8. – 15. svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. S ohledem na argumentaci obviněného, která téměř výlučně míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. V reakci na argumentaci obviněného, která také míří do porušení zásady in dubio pro reo, lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes skutečnosti výše uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obviněný v rámci svého dovolaní ani v rámci své obhajoby před soudy nižších stupňů nerozporoval, že by nebyl na nahrávkách zachycen, ale svoji obhajobu staví na tom, že nahrávky byly pořízeny před dnem 17. 10. 2025. Skutečnost, že předmětné audionahrávky byly pořízeny dne 17. 10. 2025 přitom vyplývá primárně z výpovědi poškozeného P. D. a svědkyně D. Obviněný tak ve své podstatě rozporuje věrohodnost těchto svědků. Soudy nižších stupňů se přitom řádně zabývaly nejen věrohodností obou svědků, ale také tím, zda předmětné nahrávky byly pořízeny dne 17. 10. 2025 (bod 7. rozsudku nalézacího soudu, body 9. – 10. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné pouze uvést, že výpověď poškozeného a svědkyně D. nestojí osamoceně, ale je podpořena i dalšími ve věci provedenými důkazy, v jejichž kontextu obě výpovědi vyznívají věrohodně. Lze vzpomenout, že obviněný v rámci nahrávky mj. uvedl, že zavolá policii, což po uskutečněných telefonátech dne 17. 10. 2025 skutečně udělal a sám dojel do XY, kam byla vyslána na základě jeho telefonátu i policejní hlídka (takové počínání je podobné i jeho předchozímu trestnímu jednání – viz níže). Svědkyně D., po kontaktování ze strany obviněného, že se nachází na XY, informovala z obavy z jeho protiprávního jednání telefonicky policii, kterou informovala o předchozím vyhrožování a o jeho přítomnosti na XY, což je pak v souladu s obsahem úředního záznamu Policie ČR. Svědkyně D. také ihned následujícího dne odeslala příslušnému policejnímu orgánu předmětné nahrávky. Ani Nejvyšší soud tak neshledal, že by výpovědí svědků byly nevěrohodné, či že by byly pochybnosti o tom, že předmětné nahrávky vznikly dne 17. 10. 2025. Do jisté míry lze obviněnému přisvědčit v tom, že nebylo v řízení prokázáno najisto, z jakého telefonního čísla obviněný předmětný den telefonoval. Tato vada ovšem nepřestavuje tak závažné pochybení, aby založila kasační zásah Nejvyššího soudu. Byť se tato vada mj. promítla také do skutkové věty odsuzující výroku, lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že není podstatné, z jakého telefonního čísla obviněný poškozenému volal, když bylo prokázáno, že hovor byl předmětný den uskutečněn a výhružky byly vůči poškozenému proneseny (viz výše). Byť si lze tedy skutkovou větu odsuzujícího výroku představit formulovanou přesněji a v návaznosti na to také odůvodnění rozhodnutí, tak je podstatné, že skutková věta obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. 8 Tdo 1149/2025). Přisvědčit nelze ani námitkám obviněného, kterými míří do právní kvalifikace jeho jednání, když má za to, že jím pronesená slova, nemohla vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život. Byť poškozený a s ním svědkyně D. původně nepřikládaly výhružkám větší význam a neřešily situaci okamžitým oznámením policii, tak poté, co se obviněný bezprostředně po výhružných telefonátech v nočních hodinách dostavil do místa jejich bydliště, pojali obavy, že by se mohl obviněný vůči nim dopustit protizákonného jednání a svědkyně D. kontaktovala telefonicky policii. O odůvodněnosti jejich obav svědčí také skutečnost, že obviněný byl v minulosti několikrát soudně trestán, a to pro přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku, přičemž okolnosti, za kterých páchal v minulosti trestnou činnost jsou podobné nyní projednávané trestní věci. Obviněný v rámci páchání předchozí trestné činnosti také ukázal, že je ochotný na poškozeného a svědkyni D. útočit i za přítomnosti policistů, které sám vyrozuměl. Je tedy zřejmé, že poškozený D. i svědkyně D. mají s jednáním obviněného dlouhodobé negativní zkušenosti, jsou si vědomi toho, že obviněný má sklony k užívání alkoholu a je ochoten páchat trestnou činnost i přesto, že je v přítomnosti policie, a že byl v minulosti pro obdobnou trestnou činnost již odsouzen. Je tedy zřejmé, že jeho výhružka mohla v poškozeném vyvolat důvodnou obavu o jeho život, přičemž není potřebné, aby důvodná obava vznikla, ovšem její vznik musí být reálný, a to při hodnocení nejen samotného obsahu prohlášení obviněného, ale je třeba pronesené výroky hodnotit ve spojení s jeho dalším konáním, tedy celou situaci posoudit komplexně (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 157/2019), tak jak tomu bylo v nyní projednávaném případě. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného a jeho jednání právně kvalifikovaly jako přečin nebezpečné vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.
15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 7. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu