8 Tdo 650/2026

Plný text

8 Tdo 650/2026-706

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o dovolání obviněného J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 5 To 35/2026, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 154/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 1 T 154/2024, byl obviněný J. L. (dále jen „dovolatel“ nebo též „obviněný“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což mu byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 60 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách vzniklých pozůstalým v souvislosti se smrtí poškozeného mladistvého AAAAA (pseudonym), poškozeným: J. S., částku 150 000 Kč, M. F., částku 150 000 Kč, L. H., částku 150 000 Kč, H. H., částku 150 000 Kč, M. K., částku 175 000 Kč a J. Č., částku 175 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozenému nezletilému BBBBB (pseudonym), částku ve výši 130 544,55 Kč jako kompenzaci vytrpěné bolesti a částku ve výši 50 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy spočívající v prožitých duševních útrapách spojených s dopravní nehodou, a to vše s úrokem 15 % ročně od 26. 3. 2024 do zaplacení. 2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. L. trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 1. května 2022 v 14:40 hodin řídil po místní pozemní komunikaci v katastru obce Bílovice nad Svitavou, ve směru jízdy XY – Brno (městská část XY), okres Brno-venkov, osobní motorové vozidlo tov. zn. L. R. D., registrační značky XY, jehož majitelem je B. L., kterému ke dni 11. 1. 2021 skončila platnost technické prohlídky a technický stav vozidla nesplňoval podmínky pro splnění STK (zjištěna hluboká koroze podvozku, koroze a netěsnost spalinových cest a koroze zadní trubky tlumiče výfuku), kdy nedostatečně přizpůsobil jízdu uvedeným vozidlem zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, situaci v provozu na pozemních komunikacích a svým schopnostem a při vyhýbání se blíže nezjištěnému vozidlu jedoucímu vůči obžalovanému protisměrně vyjel pravými koly vozidla na pravou krajnici (ve směru jeho jízdy) a dále pod úroveň živičného povrchu vozovky, kdy při vyjíždění zpět na vozovku přejel s vozidlem do protisměrné části komunikace, kde uvedl vozidlo do přetáčivého smyku a následně s vozidlem vyjel vpravo mimo pozemní komunikaci do meze s lesním porostem, kde došlo k nárazu levé přední části vozidla do stromu, přičemž v okamžiku smyku vozidla L. R. v protisměrné části pozemní komunikace došlo ke střetu levé strany vozidla L. R. (zejména na plochu zadních dveří za řidičem a C sloupek) s projíždějícím motocyklem tov. zn. Yamaha, registrační značky XY, který ve směru jízdy Brno (městská část XY) – XY řídil jeho majitel mladistvý AAAAA, který v důsledku nehody utrpěl závažná zranění – polytrauma spočívající v úrazovém otoku mozku, zhmoždění plic, trhlině levé plíce, roztříštění sleziny, částečné amputaci levé horní končetiny v oblasti ramene s porušením nervově-cévního svazku a krvácením, zlomeninách žeber, levé klíční kosti, levé lopatky a čtvrtého hrudního obratle a přerušení levé vena jugularis interna, kdy přes poskytnutí vysoce specializované zdravotní péče téhož dne v 19:25 zemřel ve Fakultní nemocnici Brno.

Dále došlo v přímém důsledku s popsaným jednáním obviněného a srážky s motocyklem Yamaha ke zranění nezletilého syna obžalovaného, BBBBB, který cestoval ve vozidle L. R. jako spolujezdec na levém zadním sedadle, kterému byla způsobena zranění středního stupně závažnosti s dobou citelného omezení v obvyklém způsobu života do 6 týdnů, tedy zejména zlomenina lícně čelistního komplexu vlevo bez výraznější dislokace (zlomenina přední a zadní stěny čelistní dutiny přecházející na spodinu očnice, zlomenina v oblasti lícně čelního švu vlevo), krvácení do čelistní dutiny vlevo, průnik vzduchu do měkkých tkání obličeje, do podkoží vlevo, tržně zhmožděné rány v dutině ústní a v oblasti levé tváře zevně, odtržení sliznice dásně od tvářové sliznice, krvácení z nosu, mnohočetná cizí tělesa v měkkých tkání obličeje vlevo (pravděpodobně sklo), erozi rohovek na obou očích, krvácení pod spojivku obou očí, krevní výron a otok obou víček levého oka s cizími tělesy (sklo).

Popsaným jednáním obviněný porušil zejména následující ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů: § 5 odst. 1 písm. a), který ukládá povinnost řidiče při účasti na provozu na pozemních komunikacích užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem,

§ 4 písm. a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu,

§ 11 odst. 2 upravující, že na krajnici smí řidič motorového vozidla vjet jen při zastavení a stání, nebo, jestliže je to nutné, při objíždění, vyhýbání, odbočování nebo otáčení; přitom musí dbát zvýšené opatrnosti. 3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný do všech jeho výroků a nezletilý poškozený BBBBB proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 5 To 35/2026, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného a poškozeného nezletilého BBBBB zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 5 To 35/2026, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Výklad tohoto dovolacího důvodu ve smyslu, že neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištěních, které jej nemohou naplnit, by byl podle dovolatele příliš restriktivní obzvláště v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04 a II. ÚS 598/06). Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledal v tom, že: „bylo rozhodnuto o zamítnutí či potvrzení vadného rozhodnutí, ačkoli v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod“. 6. Dovolatel dále namítl, že skutkové závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Oba soudy selektivně hodnotily provedené důkazy, nevypořádaly se s fotodokumentací místa nehody ani s tvrzenou existencí skryté nerovnosti krajnice a bez dostatečného skutkového podkladu uzavřely, že se vozidla mohla bezpečně vyhnout. Rovněž neobjasnily mechanismus ztráty kontroly nad vozidlem ani nezkoumaly, jaký vliv mohla mít rychlost druhého účastníka na vznik a průběh nehody, respektive jak by se situace vyvinula, kdyby motocyklista jel pomaleji, zejména rychlostí nižší než 60 km/hod, kterou soud hodnotil u obviněného jako nepřiměřenou. Nezkoumaly skutečný průběh pohybu protijedoucího vozidla, jeho šířku či přesnou jízdní stopu a skutečný stav krajnice, který byl klíčový pro destabilizaci vozidla. Současně zdůraznil, že rychlost jím řízeného vozidla byla znalecky stanovena přibližně na 54 km/h, zatímco rychlost poškozeného jako druhého účastníka nehody měla dosahovat přibližně 82 km/h, přičemž tato okolnost nebyla podle něj soudy náležitě zohledněna. Rychlost obviněného odpovídala běžné jízdě na komunikaci bez snížení rychlosti (tj. 90 km/h). Obviněný reagoval na náhlou a objektivně nepředvídatelnou situaci spočívající v lokální, z jízdní pozice neviditelné nerovnosti krajnice (propadlina/snížení), která nebyla nijak označena ani signalizována. Značka „jiné nebezpečí“ byla umístěna přibližně 3 km před místem střetu a vztahovala se na obecné varování. Značná část komunikace v úseku přibližně 2 km za touto značkou byla v době nehody v opraveném a bezvadném stavu, bez výmolů či jiných zjevných nerovností, což mohlo naopak u řidiče legitimně navodit očekávání standardního povrchu vozovky. Skutečná vada komunikace se navíc nacházela až v závěrečném úseku, kde byla skrytá a z běžné jízdní pozice nerozpoznatelná. 7. V předchozím řízení byly opomenuty důkazy, neboť se soudy nevypořádaly zejména s fotodokumentací místa nehody, byť byla jako důkaz způsobilá zpochybnit klíčový skutkový závěr o možnosti bezpečného vyhnutí vozidel. Pokud ji soud nehodnotil, nemůže obstát následný právní závěr o porušení povinnosti obviněného. Po nehodě došlo k opravě komunikace, takže znalecké závěry vycházely z odlišného stavu vozovky, než jaký existoval v době skutku. Měl za to, že opomenutí těchto důkazů činí napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými a představuje porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel dále namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu, zejména neprovedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu. Vzhledem k povaze posuzovaného děje bylo nezbytné experimentálně ověřit fyzikální možnosti reakce řidiče a průběh nehody. Jelikož byl následně změněn stav komunikace, došlo podle něj k nevratné ztrátě možnosti objektivně ověřit rozhodné skutkové okolnosti. V návaznosti na to zpochybnil i znalecký posudek, z něhož soudy vycházely. Zdůraznil, že byl vypracován až po opravě komunikace a bez možnosti ověřit její původní stav či provést experimentální simulaci průběhu nehody. Znalecké závěry proto podle něj vycházejí z hypotetických předpokladů a nemohou představovat spolehlivý podklad pro závěr o jeho vině. 8. Další jeho námitky směřovaly proti skutkovému závěru, podle něhož se mohla dvě vozidla v daném místě bezpečně vyhnout. Podle dovolatele nebyly zjištěny parametry ani přesná jízdní stopa protijedoucího vozidla. Nebyla zohledněna nadstandardní šířka jeho vozidla a soudy se nevypořádaly s prostorovými poměry komunikace. Závěr o možnosti bezpečného vyhnutí proto pokládal za spekulativní a postrádající odpovídající důkazní základ. V této souvislosti rovněž vytkl, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je nepřezkoumatelné a vykazuje znaky libovůle. Není podle něj zřejmé, z jakých konkrétních důkazů soudy dovodily možnost bezpečného vyhnutí vozidel ani závěr o nepřiměřené rychlosti jeho jízdy. Současně nebyl podle jeho názoru řádně objasněn stav komunikace v době nehody ani parametry protijedoucího vozidla. Vozidlo obviněného L. R. D. mělo nestandardní šířku 2,3 m, rozměry ani poloha na vozovce motocyklu nebyly zjištěny. Obviněný do spisu založil fotodokumentaci místa nehody, z níž je zřejmé, že prostorové poměry komunikace neumožňují bezpečné vyhnutí dvou vozidel nebo jej činí vysoce rizikovým. Odvolací soud tento důkaz v odůvodnění zcela opominul. Pokud odvolací soud ignoroval tento provedený důkaz a současně přijal opačný skutkový závěr bez důkazního podkladu, zatížil rozhodnutí extrémním nesouladem. Dovolatel dále poukázal zejména na výpověď svědka V. K., který jel za jeho vozidlem a podle něj potvrdil, že jízda byla pomalá, plynulá a bez rizikových manévrů a že vzniklá situace byla náhlá a fakticky neřešitelná běžnou reakcí řidiče. Současně akcentoval, že vozidlo po celou dobu drželo jízdní stopu a nevykazovalo známky technické nezpůsobilosti, což podle něj vylučuje souvislost mezi absencí platné technické kontroly a vznikem dopravní nehody, což potvrdil i svědek S. (pozn. Nejvyššího soudu: obviněný měl zřejmě na mysli soudního znalce Ing. J. S., Ph.D.). 9. Dovolatel dále brojil proti právnímu posouzení příčinné souvislosti. Tvrdil, že rozhodující příčinou nehody nebylo jeho jednání, nýbrž náhlá a nepředvídatelná závada komunikace spočívající ve skryté nerovnosti či propadlině krajnice. Tato okolnost podle něj představovala samostatnou a nezávislou příčinu vzniku nehody, která přerušila kauzální nexus mezi jeho jednáním a následkem. Otázkou přerušení příčinné souvislosti se soudy náležitě nezabývaly. Nebyly prokázány zákonné předpoklady nedbalostního zavinění ani příčinné souvislosti, tudíž stíhané jednání nenaplňuje znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nebyla prokázána ani jeho povinnost, ani reálná možnost předvídat vznik následku, stejně jako příčinná souvislost mezi jeho jednáním a dopravní nehodou, tedy porušením konkrétní povinnosti obviněného jsoucí v příčinné souvislosti se vznikem následku. Obviněný reagoval na náhlou a objektivně nepředvídatelnou situaci vyvolanou skrytou a neoznačenou nerovností, resp. propadlinou krajnice, která nebyla z jízdní pozice rozpoznatelná. Soudy dovodily jeho nedbalost pouze zpětnou úvahou vycházející z nastalého následku a založily své závěry na hypotetickém modelu ideálního řidičského chování, jenž neodpovídá reálné krizové situaci. Zavinění ve formě nedbalosti nelze dovozovat pouze z následku. V dané souvislosti dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15 (pozn. Nejvyššího soudu: správně mělo být uvedeno ze dne 31. 5.2016), podle něhož zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je nutno vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce, podle které došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, tedy povinnost i možnost obviněného předvídat vznik trestněprávně relevantního následku. 10. Napadeným rozhodnutím taktéž vytkl, že jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, trest zákazu činnosti i další výroky jsou nepřiměřené, neboť vycházejí z nesprávně zjištěné viny a nezohledňují krizový charakter posuzované situace. Jsou v rozporu se zásadou individualizace a proporcionality trestu. 11. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 5 To 35/2026, jakož i obsahově navazující rozhodnutí, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., přičemž poukázal zejména na závažné dopady výkonu trestu na svou rodinnou a sociální situaci a na skutečnost, že je živitelem rodiny pečující o tři nezaopatřené děti. Příjem jeho manželky nepostačuje pro zajištění samostatného chodu domácnosti a potřeb nezletilých dětí.

12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že z obsahu dovolání je předně patrno, že zpracovateli dovolání zjevně není známa aktuální právní úprava dovolacích důvodů a mylně vychází ze znění § 265b tr. ř. účinného do 31. 12. 2021. Dále shrnul, že dovolatelem tvrzený skutkový rozpor neexistuje. Soudy totiž shledaly, že celá krajnice byla oproti vozovce skutečně značně snížená (až o 17,5 cm), že dovolatel do této prohlubně skutečně sjel a že příčinou jeho vyjetí do protisměru byla jeho snaha dostat se z takto snížené krajnice zpět na vozovku. Přičemž při rychlosti 60 km/h vozidla obviněného byla taková snaha nebezpečná. Soudy neuvádějí, že by snad v krajnici nebyly díry. Uvádějí to stejné, co dovolatel – že v krajnici se nacházely velmi hluboké sníženiny. S těmito námitkami se nejúplněji vypořádal odvolací soud v bodě 8 odůvodnění napadeného usnesení. Tvrzení dovolatele o nečekané prohlubni vedlo odvolací soud k ověření, zda se snad taková nerovnost nenacházela v samotné vozovce. Odvolací soud s poukazem na policejní videozáznam celé trasy konstatoval, že „žádná díra či překážka v silnici není“ a že krajnice byla snížená „několik set metrů před nehodou“. Dále pak zejména popsal opatrnost, kterou bylo možno od dovolatele požadovat, jestliže se se svým širokým terénním vozidlem na poměrně úzké komunikaci míjel s vozidlem protijedoucím – svou výchozí rychlost 60 km/h měl dovolatel již před oním míjením snížit a jestliže tak neučinil, měl po vjetí pravých kol do prohloubené krajnice výrazně snížit rychlost třeba až do zastavení a pomalou jízdou se následně snažit dostat zpět na vozovku. Soud prvního stupně v bodě 22 odůvodnění napadeného rozsudku shrnul, že obviněný měl buď pokračovat v jízdě s koly na krajnici, nebo zcela zastavit a pokusit se vrátit na vozovku pomalým a kontrolovaným manévrem. Odvolací soud doplnil, že obviněný pochybil již tím, že při těsném vyhýbání se s protijedoucím automobilem na úzké komunikaci bez spolehlivých krajnic nesnížil svou výchozí rychlost (viz bod 8 odůvodnění napadeného usnesení). Tedy měl jet krokem, pokud bylo vyhnutí možné, a zastavit, pokud bylo nemožné. Pokud i v této konečné fázi zachoval rychlost kolem 60 km/h, byla tato zcela nepřiměřená a nebezpečná. Státní zástupce se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu učiněným v bodě 9 odůvodnění napadeného usnesení o porušení povinnosti obviněného podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikací a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozuˮ) tím, že nepřizpůsobil rychlost stavu pozemní komunikace. Jednalo se o lesní cestu nacházející se ve správě Mendlovy univerzity v Brně, jejíž technický stav byl ještě horší než obecně špatný stav českých komunikací nižších tříd. 13. Státní zástupce upozornil na skutečnost, že pokud obviněný v dovolání zpochybňuje, zda bylo vůbec vyhnutí možné – své zavinění tím ještě více posiluje. Pokud by se totiž vozidla nemohla bezpečně vyhnout ani při popojíždění, pak se měli řidiči dohodnout, který podle § 20 zákona o silničním provozu bude couvat na příhodnější širší místo. Pokud by dovolatel i za takto nově tvrzené nemožnosti se bezpečně vyhnout pokračoval v jízdě nesníženou rychlostí 60 km/h, nasvědčovalo by takové jeho jednání spíše nepřímému úmyslu než vědomé nedbalosti, protože dovolatel by v takovém případě nesnížil rychlost ani při vědomí hrozícího střetu s protijedoucím vozidlem. Jedná se ve svém důsledku o námitku v neprospěch obviněného, kterou v dovolání může učinit pouze nejvyšší státní zástupce (v této části je proto podle státního zástupce dovolání podáno osobou neoprávněnou). 14. Namítl-li obviněný, že v předchozím řízení nebylo vzato v potaz, že poškozený motocyklista jel rychlostí až 82 km/h, nijak nenaznačuje, proč by měl jet poškozený v místě nehody pomaleji, když mu šířka jeho motocyklu umožňovala bezpečně se vyhnout všem protijedoucím vozidlům, když v místě platil obecný rychlostní limit 90 km/h. Dovolatelův požadavek v tomto směru označil státní zástupce za absurdní. Na intenzitu střetu protijedoucích vozidel má jistě vliv i to, jakou rychlostí jel řidič nevinný. Dovolatel však ani nenaznačuje, jak by mohlo takové chování protijedoucího řidiče ovlivnit příčinou souvislost nebo míru dovolatelova zavinění. Pokud jede protijedoucí poškozený povolenou a přiměřenou rychlostí, jsou bezpředmětné spekulace, jak jinak by střet proběhl, pokud by jel poškozený pomaleji, stačil zastavit nebo dokonce (v případě automobilu) začal rychle couvat. V protisměru jedoucí obviněný se nemůže vyvinit tím, že ke střetu by nedošlo, pokud by poškozený bezdůvodně zpomalil, zastavil, rychle couval nebo sám raději opustil vozovku. Ani při nedání přednosti v jízdě se pachatel nemůže hájit tím, že v případě velmi pomalé jízdy (nebo zastavení či odbočení) poškozeného by ke střetu nedošlo. Ani pro takové varianty skutkového děje nejsou doplňovány znalecké posudky. 15. Ve svůj prospěch činí dovolatel jedinou námitku proti učiněnému skutkovému zjištění soudů, když tvrdí, že příčinou nehody byla nečekaná nerovnost či propadlina krajnice a odkazuje k tomu na fotodokumentaci. Evokuje tím nepravdivý pocit, jako by soudy zjistily něco jiného, ačkoli také soudy učinily skutkové zjištění, že příčinou nehody byla dovolatelova snaha vyjet ze značně propadlé krajnice. Obviněný v dovolání nerozporuje nesprávnost rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu, a současně ani neuvedl, v čem má vlastně tvrzený rozpor spočívat, když uvedl, že soudy ignorovaly fotodokumentaci místa nehody a nevypořádaly se s existencí skryté nerovnosti krajnice. Jeho tvrzení, že krajnice byla propadlá, je zcela totožné se skutkovým zjištěním soudů, že krajnice byla propadlá až o 17,5 cm. Tím méně mohl uvést, z jakého důkazu plyne opak takového skutkového zjištění a v čem spočívá zjevný rozpor ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 16. Opomenutým důkazem (jako další výtkou obviněného) může být pouze důkaz některou stranou navržený, tedy je rozhodné, na kterých důkazech strany trvaly v samotném závěru hlavního líčení před skončením dokazování (viz bod 26 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 6 Tdo 982/2025). Dovolatel neuvádí žádný důkaz, na němž by setrval i před skončením dokazování. Pokud namítl, že se soudy nevypořádaly s podstatnou fotodokumentací, neuvádí k tomu, že by v tomto směru obhajoba navrhovala provedení nějakých důkazů a že by tomuto důkaznímu návrhu nebylo vyhověno. Obsahově není možno s určitostí zjistit ani co dovolatel oním „nevypořádáním“ míní – co a kde je z fotodokumentace patrno a jak se to liší od skutkového zjištění soudů o nevyhovující snížené krajnici. Dovolatel dále vztahuje „opomenutí fotodokumentace“ zejména ke shora uvedené námitce ve svůj neprospěch, že bezpečné vyhnutí vozidel ani možné nebylo. Namítl-li absenci vyšetřovacího pokusu, nezmínil svůj konkrétní související důkazní návrh a ani neuvádí, jaká konkrétní skutečnost by mohla být vyšetřovacím pokusem zjištěna. Naopak skutečně rozhodnou okolnost, tj. že v rychlosti kolem 60 km/h se namísto zpomalení pokusil vyjet pravými koly ze snížené krajnice, doznal. Ani v této části proto dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. 17. K námitkám vztahujícím se k nepřiměřenosti uložených sankcí státní zástupce uvedl, že otázkou přiměřenosti trestu by se mohl dovolací soud zabývat pouze, pokud by se jednalo o trest uložený v rozporu s principem proporcionality trestní represe a z něj plynoucí zásadou přiměřenosti trestních sankcí, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo. Odvolací soud v bodě 12 odůvodnění napadeného usnesení podle něj přiléhavě dovodil, že obviněný se podle evidenční karty řidiče soustavně dopouštěl dopravních přestupků. Svou vinu si nepřipouští, lítost pozůstalým neprojevil, což znemožňuje podmíněný odklad trestu odnětí svobody. Dovolatel popsal svou rodinou situaci (nadto pouze v části týkající se jeho návrhu na odklad výkonu jemu uloženého trestu) zcela obecným způsobem, z něhož není zřejmé, že by byly odkázány výlučně na jeho péči děti velmi nízkého věku. Zmiňuje ve vztahu k nim jen vztah ekonomický. Státní zástupce obsáhle poukázal na související judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k uznání podmínek porušení proporcionality trestních sankcí i ve vztahu k nízkému věku dětí zcela závislých na pachateli, nelze ji však podle něj vztáhnout na nyní posuzovaný případ. Oba soudy uložené tresty v napadených rozhodnutích pečlivě odůvodnily. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by snad byl uložený trest natolik přísný, že by jeho uložením došlo k porušení principu proporcionality trestní represe, resp. zásady proporcionality trestních sankcí. Jiný než nepodmíněný trest by se musel nutně jevit jako nespravedlivý a nepřiměřeně mírný. Neodpovídal by totiž okolnostem, za kterých byl čin spáchán, vysoké míře zavinění dovolatele ani mimořádně traumatickému dopadu činu na životy přeživších poškozených. Námitka dovolatele ohledně nepřiměřenosti uložených trestů žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. 18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v mimořádném opravném prostředku explicitně použil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

21. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jej vymezil tak, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Takto obviněným vymezený dovolací důvod odpovídá jeho zákonnému znění do 31. 12. 2021. Zákonem č. 220/2021 Sb., kterým byl mimo jiné změněn trestní řád, došlo k 1. 1. 2022 ke změně dovolacích důvodů tak, že za písmeno f) byl vložen nový dovolací důvod pod písmenem g), který lze uplatnit, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) až l) tr. ř. byly nadále označeny jako dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) až m) tr. ř. Namítl-li obviněný v dovolání pochybení i v právní kvalifikaci skutku, měl v dovolání odkázat na zákonné ustanovení upravující dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však neučinil. Třebaže obviněným deklarované důvody dovolání v kontextu jím uplatněných dovolacích námitek nekorespondují v úplnosti s důvodem dovolání uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v platném znění, není vážných pochyb o tom, že je lze podřadit pod důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř. Stejně tak před shora uvedenou novelizací dovolací důvod podle písm. l) tr. ř. spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l), je od 1. 1. 2022 dovolacím důvodem podle písmena m) § 265b odst. 1 tr. ř. 22. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa). S ohledem na průběh řízení před odvolacím soudem a jeho rozhodnutí je zjevné, že obviněný jej uplatnil v tzv. druhé alternativě s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění) nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jenž je na nich založen.

24. Obviněný jej uplatnil nejprve v jeho první variantě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť oba soudy selektivně hodnotily provedené důkazy, nevypořádaly se s fotodokumentací místa nehody ani s tvrzenou existencí skryté nerovnosti krajnice a bez dostatečného skutkového podkladu uzavřely, že se vozidla mohla bezpečně vyhnout. Neobjasnily mechanismus ztráty kontroly nad vozidlem ani nezkoumaly, jaký vliv mohla mít rychlost druhého účastníka na vznik a průběh nehody, skutečný průběh pohybu protijedoucího vozidla, jeho šířku či přesnou jízdní stopu a skutečný stav krajnice, který byl klíčový pro destabilizaci vozidla. Na předmětné silnici nebyla umístěna patřičná dopravní značka upozorňující na z jízdní pozice neviditelné nerovnosti krajnice (propadlina či snížení). 25. Z napadených rozhodnutí se podává, že všemi těmito okolnostmi se oba soudy nižších stupňů pečlivě zabývaly a posoudily je v jejich vzájemných souvislostech. Obviněný i v dovolání setrvává na své neměnné obhajobě, že tomu tak nebylo, byť byla jeho obhajoba již v předešlém řízení vyčerpávajícím způsobem vyvrácena. 26. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce lze konstatovat, že oba soudy nižších stupňů vyvodily, že v rozhodném úseku vozovky, po níž obviněný jel svým vozidlem L. R. D., byl mezi krajnicí vozovky a jeho okolím variující rozdíl až 17,5 cm a hrana vozovky byla zubatá (jak plyne z provedených fotografií, tak i měření policie), tedy tuto významnou okolnost děje dopravní nehody vzaly v potaz a měly ji za prokázanou. Nejedná se proto o rozhodné skutkové zjištění, které by mělo být ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním v intencích § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž je s ním naopak v souladu a přímo z něj vyplývá. Současně je zcela shodné s tvrzením obviněného, že svým řídícím manévrem, který vyústil ve sražení nezletilého poškozeného řidiče motocyklu, reagoval na sjetí svého vozidla z vozovky z důvodu nerovnosti krajnice a jejího podstatného výškového rozdílu. Tedy závěry obou soudů nižších stupňů o podstatném výškovém rozdílu krajnice jako důvodu vyjetí obviněného z předmětné vozovky, jsou za jedno s totožným tvrzením obviněného v dovolání o její podstatném snížení. Oba soudy však dále současně dovodily, že žádná další nenadálá či nepředvídatelná díra nebo překážka před místem, kde došlo k vyjetí obviněného z komunikace, nebyla. Zjistily, že samotná silnice nemá žádné výrazné nerovnosti či dokonce díry, do kterých by se dalo zajet kolem auta, což by mělo vyústit ve vyjetí vozidla obviněného z vozovky (bod 8. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu). Nelze proto souhlasit s tvrzením obviněného v dovolání, že by soudy nevzaly v potaz fotodokumentaci místa nehody svědčící o stavu vozovky, když naopak fotodokumentaci soud prvního stupně v hlavním líčení náležitě provedl, jak bude pojednáno níže a vzal z ní za prokázané podstatné okolnosti ohledně jejího vzhledu, šířky apod. Nelze proto souhlasit ani s tím, že by neobjasnily mechanismus ztráty kontroly nad vozidlem obviněného, neboť se jednalo v nyní posuzovaném případě o otázku stěžejní a oba soudy se jí zabývaly a věnovaly jí maximální pozornost v celém odůvodnění napadených rozhodnutí. 27. Vytkl-li obviněný, že soudy nezkoumaly rychlost jízdy zemřelého motocyklisty a jaký mohla mít vliv na vznik a průběh nehody, zejména pokud by jel rychlostí nižší než 60 km/hod (obviněný měl podle jeho tvrzení v dovolání znalecky stanovenou rychlost přibližně 54 km/h a poškozený přibližně 82 km/h), když rychlost obviněného odpovídala běžné jízdě na komunikaci bez snížení rychlosti (tj. 90 km/h), opak je pravdou. Rychlosti motorových vozidel řízených obou účastníků nehody, jakož i stavu a velikosti vozidla obviněného oba soudy věnovaly zásadní pozornost. Zjistily, že obviněný jel vozidlem L. R. D. bez osvědčení o technické způsobilosti vozidla (poslední bylo vydáno s platností do 11. 1. 2021 a nehoda se stala dne 1. 5. 2022), které předtím rok stálo odstavené v XY a obviněný na něm svépomocí (někdy i s kamarády laiky) prováděl různorodé opravy. Ač měl obviněný údajně v plánu jej podle jeho tvrzení kosmeticky upravit přelakováním spodku vozidla, aby vozidlo prošlo STK, nemohl předpokládat, že přes masivní korozi a špatný technický stav, když na podvozku byl patrný letitý nános způsobený značným prosáknutím různých kapalin, mu bude osvědčení uděleno (v pochybnostech pak soud prvního stupně ani nepřičetl obviněnému výraznou vůli v řízení a další únik kapalin z jeho vozidla, když nešlo najisto postavit, v jaké míře tak tomu bylo již před nehodou nebo zda vznikla až jako důsledek dopravní nehody). Tedy soud prvního stupně správně usoudil, že by obviněný s ohledem na reálný stav vozidla osvědčení o technické způsobilosti vozidla ani nemohl reálně získat a s takovým vozidlem se neměl vůbec nacházet v provozu. Sám obviněný uvedl, že vozidlo L. R. D. bylo rozšířené, speciálně upravené do těžkého terénu, velmi těžké s hmotností téměř 3 tuny, s velkými koly a zvýšeným podvozkem. Soud prvního stupně zjistil, že podle technického průkazu vozidla bylo vozidlo L. R. řízené obviněným široké 1,81 metrů (datum první registrace vozidla dne 27. 2. 1996 v Itálii, první registrace v ČR dne 13. 4. 2010, provozní hmotnost: 2085 kg, viz technický průkaz vozidla, č. l. 324-325), obviněný v dovolání též uvedl, že jím řízený L. R. D. měl nestandardní šířku až 2,3 m, tedy na vozovce šíře 5 m zabíralo skoro celou jeho polovinu. O to větší pozor musel obviněný jako jeho řidič dávat při jízdě na úzké lesní silnici se špatnou kvalitou povrchu s viditelnou dostatečně nezpevněnou krajnicí. Oba soudy nižších stupňů se shodly, že obviněný byl obeznámen s charakterem i reálným stavem vozovky, neboť jí před střetem s motocyklem projížděl z XY delší dobu asi 3 km a snížená krajnice byla vidět (již několik set metrů před nehodou byla snížená). Tomu měl obviněný přizpůsobit svoji jízdu a zejména zvolit nižší rychlost než rychlost 60 km/hod, kterou jel, právě tak, aby se mohl bezpečně minout s protijedoucími vozidly, přitom se nepřiblížil na nezpevněnou a výškově nerovnoměrnou krajnici, tak, aby z ní nebezpečně nevyjel. Obviněný učinil přesný opak, když jel rychlostí nepřiměřenou stavu vozovky a velikosti jím řízeného vozidla, jež by mu umožnila bezpečně se minout s protijedoucím vozidlem, při míjení protijedoucího vozidla najel na tuto krajnici, přestože vyjetí z této části již dříve viditelné mohl dopředu předejít zpomalením, když ostatní zde jedoucí vozidla se bezpečně minula. Posléze vyjel oběma pravými koly z vozovky a namísto, aby jel nadále rovně a dobrzdil vozidlo anebo posléze zastavil, zvolil další nesprávný řidičský manévr a snažil se ihned vozidlo dostat zpět natočením kol doleva ke středu vozovky, což jím řízené vozidlo rozkývalo, v dané rychlosti jej učinilo nezvladatelným, obviněný vjel do protisměru a zde srazil nezletilého poškozeného motorkáře, jehož usmrtil. 28. Oba soudy se náležitě vypořádaly i s rychlostí motocyklu řízeného poškozeným a značením daného úseku vozovky. Předně soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku č. 2215/2023 ze dne 4. 3. 2023 vypracovaného soudním znalcem Ing. J. S., Ph.D., z oboru doprava, odvětví doprava městská, silniční se specializací technické posudky o příčinách dopravních nehod, v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací motorová vozidla, oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecné, se specializací autoopravárenství a technický stav motorových vozidel. Podle výpočtu tohoto soudního znalce byla počáteční rychlost vozidla L. R. 54,2–59,3 km/h a motocyklu Yamaha 60,6–81,6 km/hod a střetová rychlost byla u L. R. 48,1–53,1 km/hod a motocyklu Yamaha 50,7 až 56,1 km/hod. Pro nedostatek informací znalec dovodil u poškozeného odhadovanou počáteční rychlost, která mohla být 60,6 km/hod, tak dost dobře i 81,6 km/hodinu (obviněný v dovolání celé odhadované rozpětí neuvádí a poněkud manipulativně zmiňuje jen tu nejvyšší možnou, byť mohla být fakticky i o 20 km/hod nižší). Rychlost zvolená poškozeným s ohledem na velikost motocyklu (1,95 m na délku, 0,745 m šířku, 1,025 m výšku a hmotnost 140 kg) byla přiměřená a dovolená, svou jízdou nikoho neohrozil. Střetu nemohl nijak zabránit (podle soudního znalce tak nemohl učinit ani vyhnutím se vlevo, ani vpravo do prostoru přilehlého lesa pro hrozící náraz motocyklu do stromu, ani sesednutím za jízdy, tedy položením motocyklu na vozovku a odpoutáním se od motocyklu, kde by mu hrozilo smýkání jeho těla na vozovce, které by nemohl nijak sám ovlivnit, s možným stejným následkem jeho smrti). Nemohl ani zbrzdit svůj motocykl, neboť by to nestihl, když sám ani nemohl předvídat nepředvídatelné řidičské manévry obviněného, rozhoupání jím řízeného vozidla nekontrolované vjetí do protisměru, tj. do jízdního pruhu motocyklu. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že jediným pochybením poškozeného motocyklisty bylo, že se ocitl „v nesprávný čas na nesprávném místě“ a dopravní nehodě nemohl nijak zabránit a nenesl sebemenší zavinění na jejím vzniku a ani jejím průběhu (viz bod 11 odůvodnění napadeného usnesení). Z uvedeného je patrné, že oba soudy ve shodě vzaly v potaz právě rychlost motorových vozidel obou účastníků předmětné dopravní nehody, velikost vozidel, vzhled, charakter vozovky, skutečný stav krajnice stejně jako faktický děj dopravní nehody a rovněž se zabývaly spoluzaviněním poškozeného (které zcela vyloučily). 29. Obdobně řádně se odvolací soud vypořádal k odvolací námitce obviněného i s nedostatečným dopravním značením rozhodné komunikace. Odvolací soud přisvědčil obviněnému, že na ní nebyla umístěna dopravní značka nebezpečná krajnice A28 ve smyslu tehdy účinné vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nicméně na začátku této komunikace byla umístěna značka „Jiné nebezpečí“ A22 stejné vyhlášky obsahující cedulku „lesní cesta XY“. Z informace o značení komunikace jako lesní cesty mělo a mohlo být obviněnému podle odvolacího soudu zřejmé, že vyžaduje zvlášť opatrné chování a přizpůsobení jízdy povaze této komunikace, a to především její šířce. O tom se přesvědčil tím, že viděl, v jakém je vozovka stavu, když po ní před nehodou jel již ve směru z XY minimálně 3 km, tedy byl delší dobu seznámen s tím, že vozovka je sice úzká (celá šíře vozovky byla 5 m), avšak dostatečná na míjení se osobních aut v přiměřené rychlosti. Taktéž viděl, že krajnice není úplně bezpečná a není vhodné na ni najíždět. Přesto svou rychlost stavu vozovky nepřizpůsobil, což mělo za důsledek, že vjel na rozbitou a výškově variující krajnici, vyjel pravými koly vozidla z vozovky a následným manévrem, kdy se ihned v nezměněné rychlosti snažil na vozovku vrátit, učinil své vozidlo neovladatelným a způsobil danou dopravní nehodu. Obhajobu obviněného spočívající v tom, že pokud pozemní komunikace není kvalitní, resp. je špatná, navíc i úzká, tak obviněný jako řidič není odpovědný za dopravní nehodu, která se mu na takovéto komunikaci stane, označil za nelogickou a jsoucí v rozporu se zákonem. Současně upozornil, že obviněný ve veřejném zasedání vypověděl, že si nevšiml značky „Jiné nebezpečí“, tedy se plně nevěnoval řízení automobilu (viz bod 9 napadeného usnesení). Nelze proto souhlasit s dovolatelem, že by o povaze vozovky jako lesní cesty nebyl obeznámen, když označení lesní cesty by mělo nabádat každého řidiče k větší obezřetnosti a o to pečlivějšímu věnování se pozornosti v jízdě a případným nastalým nerovnostem nebo překážkám. Přestože se vada komunikace nacházela až v závěrečném úseku vozovky, jak připomněl dovolatel, stav krajnice však byl, jak dovodil správně odvolací soud, vidět, nebyla tedy skrytá a ani z běžné jízdní pozice nerozpoznatelná, jak tvrdil obviněný opakovaně i v dovolání. 30. Nelze přehlédnout, že obviněný v dovolání nespecifikoval, o jakou konkrétní fotodokumentaci místa nehody, kterou neměly soudy vzít v potaz, se mělo jednat. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 13. 11. 2025 (viz č. l. 534–541) je patrno, že fotografie z článku ze dne 22. 4. 2022 uveřejněného v B. D. (č. l. 543–545), včetně článku samotného, byly k návrhu obhajoby v hlavním líčení předloženy a článek přečten. Stejně tak byl podle § 213 odst. 2 tr. ř. proveden důkaz CD s fotografiemi, zejména č. 33–42 podle návrhu obviněného, které konkrétní fotografie chtěl provést s tím, že se vyjadřoval zejména k fotografii č. 41 (viz č. l. 538 a verte). Další návrhy na doplnění dokazování ve vztahu k fotodokumentaci obviněný nevznesl. Soud prvního stupně všem návrhům obviněného ohledně fotodokumentace vyhověl a tuto v hlavním líčení provedl podle konkrétních požadavků obviněného, na které se tento soud dotazoval k upřesnění. Sám obviněný se k ní vyjadřoval. Vyšetřovací pokus v řízení před soudem prvního stupně nijak nezmínil ani nenavrhl. Obviněný pak možnost provedení vyšetřovacího pokusu zmínil až v doplnění odvolání (č. l. 589 a verte) s tím, že v něm neučinil odpovídající konkrétní návrh na doplnění dokazování, když uvedl, že: „…znalec kladl zcela spekulativní a neověřené nároky na „řidičské mistrovství“…, které by bylo možné ověřit jedině prostřednictvím vyšetřovacího pokusu na místě, k němuž však z hrubého procesního pochybení policie nedošlo“. Návrh na provedení vyšetřovacího pokusu (včetně návrhu na vypracování dalšího znaleckého posudku) učinil až ve veřejném zasedání konaném o odvoláních obviněného a poškozeného nezletilého BBBBB dne 18. 3. 2026 (viz protokol o něm z téhož dne, č. l. 615). Odvolací soud pak jeho zamítnutí v bodě 10 napadeného usnesení zdůvodnil tím, že obviněný neuvedl, v čem konkrétně by měl tento vyšetřovací pokus spočívat a co by jím mělo být prokázáno. Odmítl jej pro nadbytečnost, když dosavadní dokazování bylo provedeno v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., a skutkový stav byl podle něj zjištěn bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. 31. K uvedenému lze doplnit, že obhájci obviněného anebo obviněnému samotnému nic nebránilo, aby navrhli provést vyšetřovací pokus (či rekonstrukci) již hned na počátku trestního řízení, popřípadě kdykoli v jeho průběhu, anebo před soudem prvního stupně, což však neučinili (ani k dotazům soudu prvního stupně, zda mají návrhy na doplnění dokazování). Měli tak učinit dostatečně konkrétně tak, aby bylo patrno, že se jedná o návrh na doplnění dokazování a jaké skutečnosti má takový navrhovaný důkaz prokázat, nikoli prostřednictvím pouhého povzdechu v odvolání v podobě konstatování, že se tak nestalo z důvodu hrubého procesního pochybení policie (aniž by obhajoba učinila konkrétní návrh na doplnění dokazování). Nelze vyhovět návrhu na doplnění dokazování a provést konkrétní důkaz, když žádný takový návrh učiněn nebyl. Nejedná se proto o tzv. opomenutý důkaz, neboť odvolací soud dostatečně konkrétně zdůvodnil, proč návrhům obviněného na doplnění dokazování nevyhověl. Učinit tak objektivně ani nemohl, když byla předmětná pozemní komunikace v mezidobí opravena, čehož si byla obhajoba vědoma, když opakovaně tuto okolnost zmiňovala mimo jiné v souvislosti s výhradami k rozsahu posouzení dopravní situace soudním znalcem Ing. J. S., Ph.D. 32. V souvislosti s tím lze konstatovat, že soudně znalecký posudek č. 2215/2023 Ing. J. S., Ph.D., obsahuje fotografie vozovky ze dne dopravní nehody, kde jsou na nich vidět zasahující hasiči (str. 18, 19, 23, 24), tedy jeho součástí jsou fotografie ze dne nehody. Na str. 34 (č. l. 259) je fotografie celkového pohledu na vozovku, jejíž okolí je pokryté sněhem, tedy byla vyfocena v jiný den, znalec však vycházel ohledně výšky krajnice vozovky z údajů policie, kdy na straně 33 znaleckého posudku (č. l. 258) je zahrnuta fotografie (obr. 15), na níž je detailní záběr z měření hrany asfaltové plochy na pravou krajnici, kde je měřidlem zachycen výškový rozdíl 17,5 cm. Taktéž oba soudy posoudily výšku krajnice ke dni vzniku dopravní nehody. Nelze proto souhlasit s obviněným, že tomu odpovídající znalecké závěry vycházejí z hypotetických předpokladů a nemohou představovat spolehlivý podklad pro závěr o jeho vině, neboť je tomu přesně naopak a znalecký posudek vytýkanými vadami netrpí. 33. K tomu lze připomenout, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) vyložil požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, a konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit a ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Z uvedených zdůvodněných argumentů je více než patrné, že soud prvního stupně fotodokumentaci, včetně fotek z článku B. D. provedl a odvolací soud považoval vypracování dalšího znaleckého posudku a provedení vyšetřovacího pokusu za nadbytečné, což dostatečně zdůvodnil. Námitky obviněného, jež by bylo možno subsumovat pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tomto směru proto nemohou obstát. Nejedná se tedy o tzv. opomenuté důkazy, neboť nejde o situaci, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud proto v tomto kontextu neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. 34. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se pečlivě vypořádaly s námitkami proti skutkovým zjištěním zopakovanými i v dovoláních. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). 35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 36. Dovolatel nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v chybném posouzení příčinné souvislosti, neboť náhlá a nepředvídatelná závada komunikace spočívající ve skryté nerovnosti či propadlině krajnice měla představovat samostatnou a nezávislou příčinu vzniku nehody, která přerušila kauzální nexus mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. 37. Jak bylo již pojednáno výše, oba soudy dostatečně vysvětlily, že ve vozovce nebyla přítomna náhlá skrytá nerovnost ve formě nějaké díry, do níž by obviněný najel kolem jím řízeného vozidla, popřípadě že by výšková nerovnost krajnice byla rovněž skrytá či neočekávatelná. Naopak byla pro obviněného viditelná v části závěrečného rovného přehledného úseku těsně předtím, než způsobil dopravní nehodu se smrtelným následkem. Obviněný v této zdánlivě právní námitce vychází z jiné verze skutkového děje, než který plyne z provedeného dokazování a z něj dovozených pečlivě zdůvodněných skutkových závěrů obou soudů nižších stupňů. Nejedná se proto o námitku právní, nýbrž fakticky námitku skutkového charakteru, jímž zpochybňuje ustálené skutkové závěry, tudíž nesměřuje proti nesprávnému právnímu posouzení stíhaného skutku.

38. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. smrt u přečinu podle § 143 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě není pochyb o tom, že právě jednání obviněného je v příčinné souvislosti se vzniklým následkem.

39. Obviněný dále vytkl nepostačující zdůvodnění jeho zavinění ve formě nedbalosti, kterou soudy podle něj dovodily pouze zpětnou úvahou vycházející z nastalého následku a založily své závěry na hypotetickém modelu ideálního řidičského chování, jenž neodpovídá reálné krizové situaci. Zavinění ve formě nedbalosti nelze dovozovat pouze z následku, když zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je nutno vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15).

40. Trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin (nullum crimen sine culpa). Podmínkou trestní odpovědnosti pachatele je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 2 citovaného ustanovení pachatel naplní, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. Z nedbalosti je trestný čin podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost). 41. Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237]. 42. Pro oblast dopravy je třeba akcentovat, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit.

43. Podle dovolatele nebylo dostatečně přesvědčivě podloženo, že smrt poškozeného vznikla v příčinné souvislosti právě s jeho zaviněným (nedbalostním) jednáním. Z hlediska posuzování nedbalostního zavinění a jeho imanentní součásti potřebné míry opatrnosti odkazoval mimo jiné i na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15. Tento obviněným zmiňovaný nález ale dopadá na jinou dopravní situaci zahrnující zcela odlišná skutková zjištění oproti nyní posuzovanému případu. V dříve posuzované věci pachatel jako řidič na parkovišti před obchodním domem v prostoru "obytné zóny" couval z parkovacího místa v době, kdy matka nezletilého dítěte mu nevěnovala patřičnou pozornost, a tento při couvání zadním kolem svého vozidla nezletilého přejel a ten na místě zemřel. Ústavní soud v bodě 35. až 37. odůvodnění tohoto nálezu shrnul, že pokud spolu hovoří dvě dospělé osoby (matka a babička zemřelého dítěte) hlídající roční dítě, nelze akceptovat, že třetí osoba (stíhaný řidič) musí automaticky předjímat, že hlídanému dítěti nevěnují dostatečnou pozornost a že tyto osoby v budoucnu ztratí kontrolu nad pohybem tohoto dítěte. Nadto nezletilé dítě se vzdálilo z dohledu obou žen nikoli v době trvání rozhovoru, nýbrž až poté, v krátkém okamžiku, po který bylo mimo jejich dohled. Tento obviněný se tedy mohl důvodně spoléhat na to, že osoby dohlížející na roční dítě v prostoru parkoviště před obchodním domem budou mít dítě i nadále pod kontrolou a nedovolí mu vstoupit do dráhy couvání vozidla. Pouhá skutečnost, že tento obviněný zpozoroval, že spolu tyto osoby hovoří, na tomto závěru nic nemění. Odlišné právní posouzení by pak připadalo v úvahu za situace, měl-li by stěžovatel na základě konkrétních skutečností vědomost o tom, že dospělé osoby náležitý dohled nad dítětem skutečně v daném čase zanedbávají, respektive že se dítě pohybuje mimo jejich kontrolu, což se však v tomto případě nestalo, aby tak konkrétním způsobem naplnil tento pachatel potřebnou míru opatrnosti jako kritérium nedbalostního zavinění. 44. Oba soudy nižších stupňů dostály svým povinnostem naznačeným v citovaném nálezu Ústavního soudu, když pečlivě zjistily a zvážily konkrétní skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu. Pakliže obviněný i v dovolání (jakož i v celém předchozím řízení odmítal vinu za mnohonásobné porušení svých povinností řidiče motorového vozidla) konstruoval situaci, podle níž zachoval potřebnou míru opatrnosti a nejednal zaviněně, znovu tím demonstroval nulovou míru sebereflexe jako řidiče, který plně odpovídá za smrt poškozeného motocyklisty.

45. Obviněný neporušil ojedinělou povinnost řidiče jako účastníka silničního provozu, avšak několik na sebe bezprostředně navazujících povinností. Oba soudy nižších stupňů se shodly, že obviněný jako řidič neužil vozidlo splňující technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem [ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu], když řídil vozidlo L. R. D. staré 26 let bez osvědčení o technické způsobilosti vozidla, které předtím stálo odstavené rok na místě, kdy podle tvrzení obviněného jej vezl ke kamarádovi na „kosmetické nalakování“ podvozku, byť auto mělo hrubě zkorodovaný podvozek, na němž byly známky dlouhodobého unikání kapalin. Obviněný na něm opakovaně laicky prováděl jednotlivé opakované opravy, byl si tedy vědom, že potřebuje permanentní opravy, tudíž nemohl v těchto souvislostech se znalostí technických závad daného vozidla předpokládat, že s ohledem ne neutěšený technický stav daného vozidla obdrží prodloužení osvědčení o technické způsobilosti vozidla. Zejména však nevěděl, v jakém aktuálním technickém stavu se nachází, když jej rok nikdo neužíval a vozidlo stálo na místě. Přesto jím vezl i svého nezletilého syna, který při následné dopravní nehodě utrpěl mimo jiné i zlomeniny v obličeji. V této souvislosti Nejvyšší soud jen pro úplnost poznamenává, že v úvahu přicházelo právní posouzení skutku nejen jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale v jednočinném souběhu i jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle 148 odst. 1 tr. zákoníku, který je v tomto případě možný. Pokud tak soudy neučinily, rozhodly ve prospěch obviněného a další relevantní změna není s akcentem na zákaz reformationis in peius možná. Obviněný tedy věděl, že vozidlo se nemělo vyskytovat v provozu (bez ohledu na jeho technický stav a způsobilost k bezpečné jízdě), neznal jeho aktuální technický stav, když předtím rok stálo odstavené, na základě čehož ostatně obviněný vědomě zvolil delší trasu, na níž bylo pravděpodobnější, že nepotká hlídku policie, což sám i potvrdil. Současně vystavil riziku i svého nezletilého syna, který na to doplatil zdravotními následky. Jak ale opodstatněně s oporou ve znaleckém posudku Ing. J. S., Ph.D., jakož i zásadě in dubio pro reo soudy uzavřely, technický stav vozidla nebyl pro právní posouzení věci rozhodující, rozhodujícím faktorem byl vskutku způsob jízdy obviněného, jeho schopnost a možnost přizpůsobit jízdu stavu vozovky a situaci v silničním provozu a v neposlední řadě praktické provedení rozhodného jízdního manévru (body 19 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, bod 11 usnesení odvolacího soudu). Zásadně je významné, že obviněný nevěnoval dostatečně pozornost jízdě, neboť si nevšiml značky „Jiné nebezpečí“ A22 stejné vyhlášky obsahující cedulku „lesní cesta XY“ umístěnou na začátku této komunikace. Tedy byl před vjezdem na tuto vozovku informován o jejím charakteru, kdy z informace pro řidiče, že se jedná o lesní cestu, bezprostředně plyne, že se bude jednat o méně kvalitní vozovku, což by jej mělo vést jako řidiče k větší obezřetnosti, a to tím spíše, že řídil velké a těžké upravené vozidlo zabírající téměř celou jednu polovinu vozovky široké cca 5 m se střídáním zatáček a delších rovných úseků. Ačkoli viděl, na posledním rovném úseku těsně před dopravní nehodou, že je zde značný výškový rozdíl krajnice a jejího okolí, která je nezpevněná, v nepřiměřené rychlosti na ni najel ve snaze vyhnout se protijedoucímu vozidlu a nedbal přitom zvýšené opatrnosti. Z krajnice vyjel oběma pravými koly a v plné rychlosti se snažil na vozovku vrátit zpět, ačkoli měl pokračovat v jízdě s koly mimo vozovku až do úplného zastavení, popřípadě následnou pomalou jízdou anebo z místa, kde to bude vhodné, se opatrně vrátit na vozovku, což neučinil. Tedy v plné rychlosti se snažil stočením kol ke středu vozovky ihned vrátit přes 17,5 cm výškový rozdíl krajnice vozidlo na vozovku, čímž se vozidlo rozhoupalo a stalo se neovladatelným, obviněný vjel do protisměru a srazil zde jedoucího poškozeného motocyklistu. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud v takovém jednání obviněného z důvodů vyložených v odůvodnění jejich rozhodnutí spatřovaly porušení povinnosti chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, své chování přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, jakož i porušení povinnosti řidiče motorového vozidla podle § 11 odst. 2 zmiňovaného zákona, že na krajnici smí vjet jen při zastavení a stání, nebo, jestliže je to nutné, při objíždění, vyhýbání, odbočování nebo otáčení; přitom musí dbát zvýšené opatrnosti. Odvolací soud sice pro úplnost upozornil i na porušení povinnosti ukládané řidiči v ustanovení § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě a jiným okolnostem, které je možno předvídat a dále, že řidič smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled (viz bod 9 odůvodnění napadeného usnesení), ale z důvodu již zmiňovaného zákazu reformationis in peius porušení této povinnosti nebylo možno zakomponovat do výroku o vině rozsudku. Soudy také neopominuly vyložit, proč právě na porušení povinností uvedených v § 4 písm. a) a § 11 odst. 2 zákona o silničním provozu nutno v konkrétním případě pohlížet jako na porušení důležité povinnosti. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí Nejvyšší soudu ze 28. 6. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Uvedená podmínka byla v posuzované trestní věci taktéž splněna, soudy správně připomněly, že porušení zmíněných povinností má za dané konkrétní situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví (bod 23 rozsudku soudu prvního stupně, bod 11 usnesení odvolacího soudu). Tento úsudek ostatně obviněný ani nezpochybňoval. 46. Soud prvního stupně správně v tomto konkrétním případě shledal vědomou nedbalost obviněného podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť ten věděl, že jím řízené vozidlo je ve špatném technickém stavu bez platného osvědčení o technické způsobilosti, věděl i o špatném stavu vozovky, přesto svou jízdu těmto podmínkám nepřizpůsobil, neboť bez přiměřených důvodů spoléhal, že k porušení žádného chráněného zájmu nedojde, avšak v tomto případě došlo jednáním obviněného k porušení toho nejdůležitějšího chráněného zájmu v rámci trestního práva, tedy lidského života (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jak bylo uvedeno výše v bodech 27 a 28 tohoto usnesení Nejvyššího soudu, poškozený AAAAA neměl sebemenší šanci na nesprávné řidičské manévry obviněného zareagovat a odvrátit či snížit tak následky nehody a zachránit si svůj život s tím, že sám neporušil žádnou povinnost. Obviněný nese 100% zavinění na dopravní nehodě i vzniklém následku v podobě usmrcení poškozeného a o jeho vině nepanují vůbec žádné pochybnosti. 47. Namítl-li obviněný, že jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, trest zákazu činnosti i další výroky jsou nepřiměřené, neboť vycházejí z nesprávně zjištěné viny a nezohledňují krizový charakter posuzované situace a jsou v rozporu se zásadou individualizace a proporcionality trestu (§ 39 tr. zákoníku), neodpovídá jeho argumentace žádnému dovolacímu důvodu. 48. Taková argumentace nemůže být ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož s odkazem na něj lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 odst. 1, 2, 3, § 41, § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

49. Za této situace zásah dovolacího soudu přichází v úvahu pouze výjimečně, a to shledá-li, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci ale v posuzovaném případě nejde. 50. Oba soudy uložené tresty pečlivě zdůvodnily v souladu s hledisky uvedenými v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (body 26 rozsudku soudu prvního stupně a 12 napadeného usnesení), přičemž neshledaly žádné polehčující okolnosti. Obviněnému zásadně přitěžuje jeho přestupková minulost se 17 záznamy v evidenční kartě řidiče za přestupky v dopravě (používání mobilního telefonu za jízdy, přičemž jeden přestupek byl spáchán až po nyní projednávané dopravní nehodě, opakované překročení maximálně povolené rychlosti a řízení vozidla nesplňujícího technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem), což z něj činí nezodpovědného a hazardujícího řidiče, což potvrdil i v nyní projednávané věci. Soudy přiléhavě vyzdvihly nulovou sebereflexi obviněného, který souvisle poukazoval na odlišné domnělé objektivní příčiny dopravní nehody, ačkoli ji způsobil svou nedbalou jízdou a neschopností adekvátně reagovat na jím vyvolanou dopravní situaci. Po nehodě se podle zprávy Probační a mediační služby nezajímal o totožnost usmrceného poškozeného, pozůstalým po poškozeném se neomluvil, nepovažoval za nutné absolvovat terapeutický program pro řidiče. Obviněný nejenže usmrtil poškozeného, ale během dopravní nehody v důsledku jím zvoleného způsobu jízdy zranil i svého nezletilého syna. Neshledaly proto prostor pro uložení jiného trestu odnětí svobody než spojeného s jeho přímým výkonem. Soud prvního stupně výslovně zohlednil i délku trestního řízení s tím, že byla-li by kratší, byl by uložen přísnější trest (bod 26 rozsudku). Oba soudy upozornily, že obviněný neprojevil jakoukoli skutečnou lítost vůči poškozeným, kterým usmrtil syna a vnuka a v konečném důsledku logicky uzavřely, že nebylo možné uložit jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody. K tomu lze snad jen dodat, že obviněný, aby dosáhl na možnost uložení jiného druhu trestu než právě trestu odnětí svobody spojeného s jeho bezprostředním výkonem (vedle trestu zákazu činnosti), musel by především změnit postoj a náhled na své jednání, projevit skutečnou lítost a případně alespoň částečně odškodnit pozůstalou rodinu nezletilého poškozeného, jejíž členové uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy, což však neučinil. Uložený trest tak nelze vnímat jako extrémně, nepodloženě přísný a zjevně nespravedlivý. 51. Obviněný ostatně ani neuvedl, v čem konkrétně jsou uložené tresty v rozporu se zásadou individualizace a proporcionality trestu, což činí jeho námitku vágní a nepřezkoumatelnou. Nejvyšší soud není povinen si domýšlet, popřípadě dotvářet dovolací argumentaci za obviněného, který je nejen povinen označit konkrétní dovolací důvody (které uplatnil nesprávně), ale i tvrdit dostatečně přesně konkrétní námitky, které lze pod ně podřadit, což v tomto případě obviněný taktéž neučinil. Nelze se tak k neupřesněné výtce obviněného blíže vyjádřit. Obdobná situace vyvstává i u jím tvrzeného ohrožení jeho rodinného a sociálního života. Obviněný až v části dovolání týkající se žádosti o odklad výkonu trestu uvedl, že pečuje o tři nezaopatřené děti, které se přímým výkonem jeho trestu odnětí svobody ocitly v existenčně ohrožené situaci, když jejich výživa a zajištění základních životních potřeb mají být na jeho příjmu zásadně závislé. Odhlédne-li Nejvyšší soud od skutečnosti, že obviněný dne 18. 5. 2026 již nastoupil výkon trestu odnětí svobody, a bylo by proto namístě žádat nikoli o odklad jeho výkonu, nýbrž o jeho přerušení podle § 265o odst. 1 tr. ř., obviněný taková svá tvrzení nijak nedoložil ani neuvedl, kolik let mají jeho děti, jaký příjem má jeho manželka, zda jeho rodina disponuje jiným majetkem apod., tedy nelze přezkoumat, zda výkon trestu odnětí svobody má skutečně závažné a nepřiměřené důsledky pro jeho rodinu a děti. 52. Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Je-li dovolání obviněného podané s odkazem na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jako celek zjevně neopodstatněné, platí totéž i ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

53. Nejvyšší soud, veden těmito závěry, proto dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

54. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad, případně přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatel není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem podle § 265h odst. 3 tr. ř. nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 8. 2026

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu