8 Tdo 700/2026

Plný text

8 Tdo 700/2026-946

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání obviněného M. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno (v jiné trestní věci), proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 13 To 339/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 84/2024, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 13 To 339/2025, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 12 T 84/2024, v části A) týkající se odsouzení obviněného M. K.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v rozsahu zrušené části v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 12 T 84/2024, byl obviněný M. K., v části A) uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil (zkráceně) tím, že v době od 13. 6. 2020 do 13. 8. 2020 ve Věznici XY, na oddíle XY, kde vykonával trest odnětí svobody, opakovaně požadoval po spoluvězni P. S., aby zařídil převod finančních částek v různé výši na jím uvedené bankovní účty, přičemž mu vyhrožoval, že jinak „bude mít na oddíle XY velké problémy“, což v poškozeném vyvolalo obavu z možného použití násilí vůči jeho osobě, proto několikrát telefonicky kontaktoval svoji sestru N. S., se žádostí o převod požadovaných finančních částek, v důsledku čehož N. S. v uvedeném období převedla na jím určené bankovní účty celkem 15.200 Kč,

2. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečiny neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 12 T 75/2021, pravomocným dne 17. 5. 2022, byl podle § 205 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 12 T 75/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V části B) byli obvinění M. K. a P. Š. zproštěni podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby pro skutek, jenž byl posouzen jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 13 To 339/2025, odvolání obviněného M. K. podané proti odsuzující části A) uvedeného rozsudku soudu prvního stupně zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, které zaměřil pouze proti odsuzující části A) rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání směřující proti této části rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a pravidla in dubio pro reo, protože soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud nekriticky ztotožnil, vystavěl skutkové zjištění o údajném vydírání výhradně na osamocené a vnitřně rozporné výpovědi poškozeného P. S., která nemá oporu v jiných důkazech. Tvrzení poškozeného, že měl být fyzicky napaden v koupelně, což bylo důvodem jeho strachu, nebylo důkazně potvrzeno. Nebyl slyšen žádný svědek takového incidentu, v záznamech Vězeňské služby záznam o něm není obsažen a není známa ani lékařská zpráva o případném zranění poškozeného. Skutkový závěr soudu, že k takovému nátlaku či útoku došlo, je proto pouhou neprokázanou spekulací.

5. Důkazy v tomto směru byly pouze finanční převody z účtu sestry poškozeného N. S. na účty osob spojených s obviněným v celkové výši 15.200 Kč, což však neprokazuje kriminální motivaci k vydírání a nevyvrací obhajobu obviněného, že šlo o neformální dobrovolné směnné transakce za nákup tabáku, kávy apod., které jsou ve vězeňském prostředí běžné, což potvrdili i F. K. nebo M. T. Obviněný považoval situaci u tohoto činu, za nějž byl odsouzen, za shodnou s tou, pro níž byl zproštěn obžaloby v části B) rozsudku soudu prvního stupně ohledně J. V., kde nebylo prokázáno nátlakové jednání a šlo o běžné vězeňské obchody (viz body 21. a 22. jeho rozsudku). Struktura obou skutků, osobnostní nastavení aktérů, forma předávání finančních částek, byly v obou případech identické.

6. Soudy nepřípustně pro závěr o vině obviněného vycházely z toho, že poškozený S. byl „prvotrestaný“ a „vyhýbal se konfliktům“. Opřely se o výpověď jedné osoby, která nebyla podrobena řádnému verifikačnímu procesu, a proto nemůže bez dalšího vyvrátit jím uváděnou obhajobu. Závěry soudu neprokazuje ani výpověď svědka M. T., že mu poškozený sdělil, že obviněnému posílá peníze, protože takové sdělení nepostačuje pro závěr o vydírání, které jinak nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Podle svědeckých výpovědí bylo prokázáno jen to, že docházelo k směnnému obchodu, nikoliv další skutečnosti, jež jsou obviněnému kladeny za vinu.

7. Podle důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný brojil proti právnímu posouzení tvrzením, že i kdyby byl skutkový děj správně zjištěn, nenaplňuje obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebylo dostatečně objasněno, v čem měla spočívat výhrůžka násilí. Podle skutkové věty měl poškozenému vyhrožovat, že „jinak bude mít na oddíle D4 velké problémy“, což však soud prvního stupně v odůvodnění vyjádřil formulací, že „bude mít peklo na oddíle“. Odvolací soud v bodě 22. přezkoumávaného usnesení sice připustil, že „poškozený nepopisoval žádné konkrétní výhrůžky fyzickou likvidací, nepoužíval expresivní nebo dramatizující formulace a neuvedl ani konkrétní detaily násilí...“, přesto takto vágní slovní projev posoudil jako „pohrůžku násilím“. Tento právní závěr nekoresponduje s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, protože pohrůžka násilím musí vykazovat určitou míru konkrétnosti, intenzity a bezprostřednosti, která je způsobilá vyvolat důvodnou obavu z reálného fyzického útoku. Podle obviněného soudy nepřípustně zaměnily subjektivní pocit tísně poškozeného za objektivní naplnění zákonných znaků posuzovaného trestného činu. Obecně subjektivně zabarvené fráze typu „budeš mít problémy“ v konfliktním vězeňském prostředí nelze bez dalšího kvalifikovat jako pohrůžku násilím nebo těžkou újmou. Tyto výroky mohou vyjadřovat např. neochotu dále s poškozeným obchodovat, sociální izolaci na oddíle či jiné neformální vězeňské sankce nedosahující intenzity trestného činu.

8. Soudy, pokud vycházely pouze z uvedeného pocitu poškozeného, nepřípustně neposuzovaly objektivní okolnosti rozhodné pro naplnění zákonných znaků trestného činu, a proto, když absentuje objektivní pohrůžka násilím vyžadované intenzity, nemůže být popsané jednání posouzeno jako přečin vydírání, ale jako kázeňský přestupek.

9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 13 To 339/2025, v části A) ve výroku o vině i trestu rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 12 T 84/2024, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám obviněného zprostil obžaloby.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce poukázalo na to, že jde o opakování dřívější obhajoby, s níž se soudy řádně vypořádaly. Argumentace obviněného spočívá v kritice věrohodnosti výpovědi poškozeného S., alternativní interpretaci významu dalších zjištěných skutečností, zejména realizovaných finančních transakcí a v poukazu na absenci objektivní dokumentace tvrzeného fyzického napadení, což nepřekračuje rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem jeho hodnocení. Obviněný neidentifikoval flagrantní vady důkazního řízení, jež by mohly založit existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 11. Státní zástupce považoval za výjimku jen dílčí námitku vztahující se k hodnocení výpovědi svědka M. T., s níž se již v návaznosti na podané odvolání náležitě zabýval odvolací soud, který ji nepovažoval za usvědčující důkaz, což však nenarušilo celkový důkazní rámec svědčící o vině obviněného. Ta se opírá o výpověď poškozeného, neboť právě vůči němu mělo vydírání směřovat. Soud si byl významu tohoto důkazního prostředku vědom a při jeho hodnocení postupoval se zvýšenou obezřetností. Poškozený neměl důvod k účelové výpovědi a nedůvodná byla námitka, že jeho výpověď je zatížena rozpory, když z jím z postupně složených výpovědí plyne, že vypovídal ve všech fázích trestního řízení shodně. Podpůrným důkazem jsou výpisy z bankovního účtu sestry N. S., které korespondují s tvrzením poškozeného o nutnosti vyhovět požadavkům obviněného. Časová souslednost převodů navazuje na fyzické napadení poškozeného, byť tato skutečnost není pro posouzení věci rozhodující, neboť skutkový závěr o vydírání na uvedeném incidentu nestojí a obejde se bez něj. Ze skutkových zjištění soudů plyne, že to byl právě obviněný, kdo po poškozeném požadoval zasílání peněz pod hrozbou způsobení potíží ve věznici. Takto formulovaný požadavek u poškozeného vyvolal důvodnou obavu z možného použití násilí vůči jeho osobě.

12. Státní zástupce porovnal skutkové okolnosti činu v části A), kde byl obviněný odsouzen, se skutkovými okolnostmi v části B), kde byl zproštěn obžaloby, s poukazem na to, že šlo o jiné okolnosti. Namítal-li obviněný, že poškozený byl též zapojen do neformálních směnných aktivit, soudy tuto skutečnost nezpochybnily, nebylo však prokázáno, že by se tak dělo ve smyslu a rozsahu tvrzeném obviněným.

13. Z těchto důvodů státní zástupce shledal, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nenaplnil.

14. Státní zástupce námitky podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neshledal důvodnými, protože ve skutkových zjištěních uvedená výhrůžka obsahovala násilí, které mělo dopadnout na obviněného. I když ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku není nezbytné, aby výhrůžka vyvolala obavu z její realizace, zde takový následek zjevně nastal, o čemž svědčí jednání poškozeného, který kontaktoval svou sestru s žádostí o zajištění finančních prostředků. Obviněný tak fakticky dosáhl svého záměru a přiměl poškozeného k jednání, které by jinak neuskutečnil. Nešlo o výroky běžné či akceptovatelné ve vězeňském prostředí. Podle něj obhajoba pomíjí kontext, v němž byla výhrůžka učiněna, včetně zjevné disproporce mezi postavením obviněného a poškozeného, který měl omezenou zkušenost s podmínkami výkonu trestu a nacházel se tak ve zranitelném postavení, v němž byl vystaven nejen formálním pravidlům výkonu trestu, ale i neformálním normám mezi odsouzenými. Naopak u obviněného s rozsáhlou trestní minulostí a předchozí zkušeností s pobytem ve vězení posilovala schopnost prosazovat svou vůli vůči ostatním odsouzeným. Za těchto okolností by bylo formalistické a absurdní požadovat, aby pohrůžka násilím byla formulována více explicitním způsobem. 15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání [viz § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], přičemž udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné rozhodnutí [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

IV. K dovolání obecně

16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto je jeho použití přesně definováno zákonem. Je možné jej podat pouze z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. a Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je Nejvyšší soud vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). 17. Vzhledem k tomu, že dovolání podané obhájcem v této věci splňuje obecné, zákonem stanovené, formální náležitosti, tzn. že je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (viz § 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda odpovídá důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. 18. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Vzhledem k tomu, že v této trestní věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř., odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl a obviněný jako další důvody dovolání označil § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je zjevné, že jde o třetí alternativu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval splnění podmínek pro další dva uvedené dovolací důvody.

19. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

20. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotně právních norem. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu tohoto dovolacího důvodu je ale zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého, stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).

V. K důvodnosti dovolání

21. Podle obsahu dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že soudy rozhodnutí o jeho vině opřely o dokazování, které dostatečně neobjasnilo jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Tvrdil, že soudy vyšly pouze z výpovědi poškozeného, že tato výpověď trpí vnitřními rozpory a neobjasňuje skutečnosti rozhodné pro uvažovanou skutkovou podstatu, neprokázaly, o co konkrétně opřely obavy poškozeného z možného ublížení na zdraví, protože pro tento závěr nepostačovalo, pokud braly do úvahy jen to, že je poškozený „prvotrestaný“ a že „vyhýbal se konfliktům“. Tyto námitky korespondují se zákonným vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože poukazují na skutečnosti, které mají určující dopad pro naplnění znaků přečinu vydírání. Nebylo možné přisvědčit názoru Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný jen opakuje obhajobu, že se soudy přezkoumatelným a logickým způsobem vypořádaly s jeho výhradami a že uvedený důvod nenaplnil, protože tento názor se míjí s faktickým stavem dokazování a z něj plynoucích prokázaných skutečností. Nejvyšší soud rovněž shledal, že i výhrady proti použité právní kvalifikaci byly uplatněny podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jeho prostřednictvím obviněný vytýkal neobjasnění u trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku znaku „výhrůžky násilí“. Protože obviněný označené důvody použil v souladu s jejich zákonným vymezením a dovolání nevykazuje nedostatky, pro něž by jej mohl odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

22. Podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž tento trestný čin je dokonán již násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. V zásadě nezáleží na tom, zda je pachatel, který hrozí násilím nebo jinou těžkou újmou poškozenému, schopen či ochoten své výhrůžky uskutečnit v případě, že se mu poškozený nepodvolí, a proto se o tento čin jedná i v případě, kdy pachatel ví, že použité výhrůžky není vůbec schopen uskutečnit nebo tak ani nehodlá učinit (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 2211 a 2212 s.). Nutit jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, představuje nátlak (nebo omezení), který vyvíjí obviněný na vůli poškozeného a vychází ze snahy ovlivnit jeho chování a dosáhnout toho, aby konal (trpěl, opomenul) v souladu s představou a požadavky obviněného. Donucení násilím je fyzické (vis absoluta), pohrůžkou násilí pak psychické (vis compulsiva), působení na tělesnou integritu či rozhodování člověka a jeho účel spočívá ve snaze obviněného překonat nevoli u poškozeného tak, aby se podrobil jeho (cizí) vůli a dosáhnout toho, aby jednal způsobem, jaký si obviněný žádá. U poškozeného je účinkem donucení podrobení se proti své vůli vyjádřeným požadavkům. U donucení násilím je nutná bezprostřednost či časová návaznost na jednání obviněného, aby bylo zřejmé, že chování poškozeného bylo účinkem tohoto donucení. Donucení jako samostatný zákonný znak předmětné skutkové podstaty vedle znaku násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy musí být naplněn také odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu je poškozený jednáním pachatele nucen (srov. též rozhodnutí č. 4/2019 Sb. rozh. tr.). Tyto dva znaky objektivní stránky musejí být v časové souvislosti, protože se vzájemně podmiňují a navazují na sebe.

23. Pohrůžkou násilí se rozumí taková pohrůžka, z níž je zřejmé, že pokud se nepodrobí nucená osoba vůli pachatele, násilí bude vykonáno buď ihned, nebo v budoucnosti, přičemž tato budoucnost nemusí být z hlediska časového vyjádření blíže specifikována. Intenzita použité pohrůžky není významná pro naplnění tohoto znaku skutkové podstaty (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/2011 Sb. rozh. tr.), jelikož stačí, že pachatel vzbudí v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilím, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021). Je však třeba, aby v této pohrůžce bylo vyjádřeno násilí, jímž bude působeno na vůli poškozeného, tzn. použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného (viz § 119 tr. zákoníku) a rovněž musí směřovat proti vydíranému, lze je však spáchat i proti jiné osobě (např. dítěti, aby jeho rodiče byli donuceni něco konat, opominout nebo trpět) nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli vydíraného poškozeného (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 2213 s.).

24. Jako pohrůžka násilí může být posuzováno jednání, při kterém pachatel svoje vyhrožování do určité míry maskuje (např. vůči poškozenému pronáší výroky, které mohou být dvojznačné, popřípadě by za jiných okolností měly zcela nevinný charakter), pokud je však z kontextu zřejmé, že se pachatel tímto způsobem snaží v poškozeném vzbudit obavu z případných následků, které by nastaly, jestliže by se nepodvolil požadavkům pachatele. Jde např. o situaci, kdy pachatel naléhá na poškozeného, aby zaplatil svůj dluh a poté, co vidí neochotu poškozeného dluh splácet, mu začne připomínat, že má ženu a malou dceru, že se lidem a zejména malým dětem stávají různé nepříjemné nehody, a přitom současně dává najevo, že ví, do které školy dítě chodí (srov. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, 1450 s.). V takovém případě pachatel nehrozí přímo násilím, ale opisem jej vyjadřuje v možnosti újmy na zdraví, která se skrývá v uváděných souvislostech. 25. V posuzované věci však taková výhrůžka obsažena není, resp. vzbuzuje pochybnosti, zda pohrůžka v té podobě, jak ji soudy považovaly za prokázanou, odpovídá tomu, v čem ji lze shledávat, a o jaké skutkové okolnosti musí jít, aby byl tento pojem ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku naplněn. Dosavadní soudní praxe vymezila situace, v nichž o pohrůžku násilím v různých okrajových situacích šlo, tím, že ji lze shledávat v jednání pachatele, který ve snaze dosáhnout svého záměru, k jehož splnění poškozeného nutí, nakládá se zbraní tak, aby bylo zřejmé, že by ji mohl použít způsobem, k němuž je určena, aniž by takovou možnost vyjádřil slovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 521/2012). Pokud pachatel se zbraní takto nakládá, tak i pouhé ukázání zbraně na zdůraznění určité výhružky může naplnit tento znak posuzované skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1781/2016). Nepřímo může pachatel pohrůžku učinit rovněž bezeslovným (konkludentním) projevem v přítomnosti oběti (gestem), např. přiložením břitvy ke krku oběti nebo i naznačováním holou rukou na krku, že oběť podřízne (gesto tažení otevřené dlaně vodorovně přes krk), ukázáním fotografií s mrtvým tělem, i bezeslovným projevem v nepřítomnosti oběti, např. zasláním známého symbolu (leklá ryba zaslaná oběti v obálce) či zapálením věci (typicky automobilu nebo stodoly) oběti. Stejně tak může pohrůžku nepřímo učinit slovním náznakem, příměrem, poukazem na něco. Tento způsob nepřímé pohrůžky může spočívat i v tom, že pachatel dává příklady toho, co se stalo jiným lidem, když nekonali tak, jak pachatel chtěl, že připodobňuje oběť k někomu, kdo je po úrazu na invalidním vozíku, připomíná, že oběť je zranitelná i tím, že má osoby blízké, ke kterým má citový vztah, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1239/2014). 26. Z uvedeného plyne, že pro to, aby šlo o pohrůžku násilím, byť nepřímou či ne zcela výslovnou, musí být taková slovní či gestikulační výzva spojena s projevem násilí, nástrojem k němu užívaným nebo jinak vyjádřena ve spojení s důsledky násilných projevů tak, že je obsahuje nepřímo, anebo na ně odkazuje. Proto v každé konkrétní hrozbě násilím je nutné, aby požadovaná výhrůžka byla s násilnými projevy nebo s jejich důsledky určitým způsobem konstatována nebo ukázána či jinak vyjádřena. 27. Posoudí-li se pohrůžka násilím v posuzované věci, podle tzv. skutkové věty měla spočívat v tom, že obviněný poškozenému vyhrožoval, že když nezařídí převod finančních částek na obviněným sdělené bankovní účty, „bude mít na oddíle XY velké problémy“. Je zjevné, že zmiňuje „problémy“, neobsahuje hrozbu násilím faktickým ani skrytým a nespočívá v hrozbě jeho případnými následky, ale spočívá jen ve „velkých problémech“, což samo o osobě nestačí, protože jde jen o obecné vyjádření čehokoliv, co muže vést ke komplikacím různého druhu, avšak soudy je nespecifikovaly s tvrzením, že jde o dostačující vymezení proto, že jde o vězeňské prostředí. 28. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy, pokud se tímto znakem skutkové podstaty ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku zabývaly, nevyjádřily nic, co by ho vyložilo nebo vyjasnilo ve smyslu výše uvedeného výkladu. Soud prvního stupně, a v návaznosti na něj i odvolací soud, se co do skutkového objasnění tohoto znaku, spokojily pouze s výpovědí poškozeného, o níž závěry opřely (viz bod 10. rozsudku). Přitom z ní však nevyvodily taková zjištění či závěry, které by nevyvolávaly pochybnost o tom, za jakých okolností byl poškozený k tomu, aby peníze obviněnému nechal zasílat, nucen. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že bylo známo, že poškozený peníze zasílal (viz výpovědi obviněného i svědka M. T.), avšak pro závěr, za jakých okolností tak činil, soudy vyšly jen z částečné výpovědi poškozeného. Posoudí-li se její obsah z hlavního líčení dne 26. 5. 2025 (viz č. l. 834 spisu), popsal v ní „Naposílal jsem mu 16.000 Kč, když jsem nechtěl mít problémy na oddíle a radši jsem mu zaplatil. Byl jsem prvotrestaný, chtěl jsem se dostat domů – na polovinu. Poprvé mě o to požádal, když jsem byl asi pět dní na oddíle XY, měli jsme menší konflikt v koupelně, kdy za mnou přišel, chytil mě pod krkem a já jsem ho odstrčil. Z jakého důvodu tak činil, nevím, asi to zkoušel na víc lidí, chtěl peníze. Incident dopadl tak, že jsem dostal od něho ránu a on odešel. Následně za dva dny přišel s tím, abych měl klid na oddíle, že mu budu dávat peníze. Nevybavuji si přesnější okolnosti. Když s touto nabídkou poprvé za mnou přišel, jednalo se o 2000 Kč. Já jsem chtěl mít klid, částka mu byla zaslána na účet přes moji sestru. Obviněný přišel s papírkem, na kterém bylo uvedeno číslo účtu. Dal mi najevo, že pokud mu nezaplatím, budu mít velký peklo na oddíle. Padla jenom tato věta, a já jsem se rozhodl, že mu zaplatím…Bylo mi řečeno, že když nezaplatím, tak vím, jak dopadnu na oddíle. Bližší nebo konkrétní výhrůžky nepadly“. Přestože byl poškozený vyslechnut i v přípravném řízení jako svědek (viz č. l. 173 až 175 spisu), kde byly konkrétní okolnosti uvedeny souvisleji, soudy se s touto výpovědí nevypořádaly a své závěry zjevně opřely jen o výše citovanou výpověď z hlavního líčení, a to nikoli z jejího celého obsahu, ale jen z části, zejména odvolací soud, který oproti soudu prvního stupně její obsahovou stránku ještě zúžil. Posoudí-li se však její obsah a to, jaké skutečnosti jsou v ní uvedeny, a ty a které z ní soudy dovodily, je zjevné, že popis skutkových zjištění s jejím obsahem nekoresponduje. Ve skutkovém zjištění je uvedeno, že obviněný měl poškozenému vyhrožovat, že „jinak bude mít na oddíle D4 velké problémy“, což je však formulace, kterou poškozený podle popsané výpovědi nepoužil. Jeho popis spočívá v tom, že mu obviněný „dal najevo“, že pokud mu nezaplatí, „bude mít velký peklo na oddíle“. Kromě toho však uvedl i další situaci, kdy obviněný v koupelně v souvislosti s požadavkem zaplacení peněz „ho chytil pod krkem“, v čemž by bylo možné spatřovat, že ho fyzicky napadl. Tuto skutečnost však soud nebral do úvahy, resp. soud prvního stupně, který ji zmínil, se s ní nevypořádal, a odvolací soud ji zcela vyloučil, jak bude uvedeno dále. 29. Pokud jde o formulace, že poškozený měl mít „problémy“ anebo „peklo“, lze je, co do intenzity jejich vyznění, považovat za rozdílné, protože formulaci „peklo“, na rozdíl od „problémů“, v daném smyslu lze vykládat jako závažnější (hrozivější) pro dopad na toho, komu byla určena, byť v její zjevné neurčitosti a nejasnosti. Rozhodně však bez poukazu na nějakou skutečnost spojenou s násilím, je nelze považovat za dostatečnou. Proto bylo potřebné objasnit, co znamenají, co se za těmito formulacemi skrývá, s čím souvisejí, a jak si je osoba, jíž byly jako výhrůžky určeny, vykládala. Poškozený však nepopsal ani neuvedl, jak je vnímal, co si pod nimi představoval nebo o co se mělo jednat. Odlišnost je také ve formě, jakou byly sděleny. Ve skutkovém zjištění je uvedeno, že obviněný poškozenému těmito slovy „vyhrožoval“, kdežto z výpovědi poškozeného se podává, že obviněný mu je „dal najevo“. K tomu, jakým způsobem mu to „dal najevo“, se nevyjádřil a nic k tomu nesdělil. I tato skutečnost tedy zůstala neobjasněna. 30. Zcela nejasné a nesrozumitelné je, proč se soud prvního stupně nezabýval tím, co poškozený při hlavním líčení popisoval ve své výpovědi ohledně incidentu v koupelně, o němž hovořil tak, že „za mnou přišel, chytil mě pod krkem a já jsem ho odstrčil. Z jakého důvodu tak činil, nevím, asi to zkoušel na více lidí, chtěl peníze. Poškozený evidentně tento okamžik dává do souvislosti s požadavkem na zaslání peněz, ale podrobněji již k tomuto rovněž nebyl vyslechnut a případná souvislost tak zůstala bez potřebného vysvětlení. Je tak zjevné, že zmíněná stručná zjištění nebyla dalším dokazováním doložena, a tedy povaha a smysl výhrůžky nebyly řádně zjištěny, byť s ohledem na obsah výpovědi poškozeného by je bylo možné rozvést a podrobněji o to, jak je vnímal, z čeho usuzoval apod. vyjádřit, což se nestalo. Přestože bylo nezbytné se jimi řádně zabývat, soud prvního stupně tak neučinil, a odvolací soud, který zjištěné skutečnosti ještě více zamlžil, tento nedostatek nenapravil. 31. Z těchto důvodů lze přisvědčit námitkám obviněného, že učiněná skutková zjištění jsou v podstatném rozporu s provedenými důkazy. Přitom právě podrobné zvážení a rozvedení skutečností a okolností, za nichž k předmětné výhrůžce došlo, je podstatné pro posouzení naplnění znaku „pohrůžky násilí“, který je určující pro závěr o vině přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. 32. Nejasnosti se týkají i způsobu, jakým se s uvedenými zjištěními vypořádaly oba soudy, resp. jaký závěr z nich vzešel. Soud prvního stupně v bodě 10. rozsudku konstatoval, že u poškozeného šlo o „nedobrovolné hrazení finančních částek…pod pohrůžkou, když tak neučiní, že bude mít problémy“, což je formulace, která ve výpovědi poškozeného takto doslovně nezazněla. Odvolací soud v bodě 26. usnesení naopak vyšel z toho, že poškozený „bude mít na oddíle peklo“ (což odpovídá sdělení obviněného, nikoliv však závěru soudu prvního stupně), avšak nevysvětlil, proč učinil jiný závěr než soud prvního stupně, když výpověď poškozeného si sám jako důkaz neprovedl (viz § 259 odst. 3 tr. ř.). Rovněž, na rozdíl od soudu prvního stupně, jinak posuzoval i událost, k níž došlo, byť pouze podle výpovědi poškozeného, v koupelně. Soud prvního stupně se k ní vlastním hodnocením nijak nevyjádřil, bral ji však do úvahy (viz bod 8. rozsudku), protože na ni odkázal v bodě 10. s konstatováním, že obviněný měl poškozeného „rovněž fyzicky napadnout v koupelně...“. K tomuto tvrzení však žádnou vlastní úvahu, jež by směřovala k závěru, z něhož prokázal, že šlo o vyhrožování pohrůžkou násilí, nevyvodil, resp. nedal tuto událost do souvislostí se slovním projevem obviněného o tom, že bude mít „peklo“. Odvolací soud však k události v koupelně zcela v rozporu s tím, co rozvedl soud prvního stupně, vyjádřil, že „se uvedená skutečnost ve skutkovém zjištění neobjevila a nebyla popsána ani v obžalobě, neboť nebyla podložena dalšími důkazy, a ani nalézací soud na této okolnosti své rozhodnutí nezaložil, a proto ji ani odvolací soud nepovažuje za určující pro právní kvalifikaci“ (viz bod 22. jeho usnesení). 33. Je zjevné, že se soudy ve svých závěrech zcela neshodly, významné a důležité skutečnosti popsaly i konstatovaly odlišně, a to přesto, že jde v daných souvislostech o rozhodné a podstatné skutkové skutečnosti, které bezprostředně navazují na právní závěry, jež rovněž vykazují nejasnosti a vzbuzují pochybnosti, a nelze z nich proto přesvědčivě dovodit, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a to po objektivní stránce, zejména ve vztahu ke znaku „pohrůžky násilím“. Tyto nejasnosti vycházejí z jejího odlišného právního posouzení, neboť odvolací soud vyjádřil právní závěr, že „pohrůžka násilím nemusí být výslovná a není nutné užití konkrétní formulace o fyzickém napadení. Rozhodující je, zda byla objektivně způsobilá vyvolat důvodnou obavu. Ve vězeňském prostředí má sdělení o velkých problémech na oddíle jednoznačný význam. Jde o prostředí uzavřené, hierarchicky strukturované, s reálným rizikem fyzického násilí mezi odsouzenými, kde se oběť nemůže kontaktu s pachatelem vyhnout. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem nalézacího soudu, že jednáním obviněného byla naplněna minimálně pohrůžka násilím“ (viz bod 26. jeho usnesení). Z uvedeného je patrné, že odvolacímu soudu pro jeho závěr o tom, že šlo o naplnění uvedeného znaku, postačovalo, že se obviněný a poškozený nacházeli ve vězeňském prostředí, v čemž zřejmě spatřoval nezbytnou hrozbu násilím, aniž by ji však s konkrétní situací spojoval (byť se podle výpovědi poškozeného o konfliktu na WC nabízela). Ani „velké problémy“ a „peklo na oddíle“ bez návaznosti na další skutkové okolnosti, ve kterých by se odrážela jakákoliv forma násilí a které by s nimi bylo možné spojovat, samy o sobě nepostačují pro závěr o tom, že jde o naplnění uvedeného znaku ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Jen obecná spojení s tím, že se poškozený nacházel ve výkonu trestu a byl „prvotrestaný“, nedávají podklad pro to, aby se z nich dala hrozba násilím dovodit, protože jen obecné zmínění zvláštností vězeňského prostředí, o něž opřely soudy svou právní argumentaci pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku není dostatečná. Nevyjadřuje totiž žádné násilí, v jakékoli jím vymezené podobě, jak bylo výše popsáno (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/2011 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021). Násilí zde vyjádřeno nebylo, a tak není zjevné, o jaký prostředek nátlaku na vůli napadeného (viz § 119 tr. zákoníku) šlo, a to ani v žádné jeho, byť zamaskované, podobě (srov. blíže ŠČERBA, Filip a kol.: Trestní zákoník, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, 1450 s.). Odvolací soud totiž nerozvedl, kromě toho, že svůj závěr opřel o to, že obviněný byl „prvotrestaný“ a chtěl být podmíněně propuštěn, ani o žádné jiné okolnosti, které by případně z poměrů na oddíle XY ve vztahu k hrozbě násilím vůči poškozenému vyplývaly, protože nestačí uvedené argumenty jen s ohledem na zvláštnosti vězeňského prostředí, v němž je obvyklé nejen běžné seskupování vězňů a existence neformálních pravidel chování, ale může zde vznikat též rozlišení odsouzených, kteří se dělí do různých skupin, nebo mají hierarchicky výše postavenou skupinou vyhrazena jistá práva a povinnosti (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 5. 2023 ve věci S. P. a ostatní proti Rusku, stížnost č. 36463/11). Soud však nevyjádřil, že by obviněný patřil do některé z privilegovaných skupin vězňů, jejíž samotná existence by obsahovala posuzovanou výhrůžku. Z ničeho neplyne ani výraznější nadřazená role obviněného nebo jeho jinak významněji uznávaná a agresivitou podmíněná autorita. Takovéto možné postavení konkrétního vězně nelze dovozovat toliko z jeho bohaté trestní minulosti ani z opakovaného pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody. Nebylo možné vycházet ani ze závěru soudu prvního stupně (viz bod 10. jeho rozsudku) opírajícího o výpověď svědka M. T., že se v tomto prostředí vytipovávají slabší jedinci, za nějž byl označen i poškozený. Taková skutečnost neodpovídala tomu, že poškozený sám uvedl, že když jej obviněný na WC chytil za rameno, tak on ho odstrčil. Jestliže byl schopen takto reagovat, nesvědčilo to o jeho podřízené roli a toto chování se nedá ztotožnit s tvrzením, že by byl ve zranitelném postavení, jak uvažovaly soudy (viz bod 10. rozsudku soudu prvního stupně a body 22. a 27. usnesení odvolacího soudu). Soudy se u obviněného a poškozeného nezabývaly ani jejich fyzickým vzezřením, což ve vězeňském prostředí může mít pro případnou hrozbu násilím významný efekt, jako je např. existence některého z tetování na těle obviněného, která jsou pro toto prostředí typická, a zejména pak jeho významem, pokud by např. na takové tetování při vznesené výhrůžce poukazoval či ukazoval apod. Význam by mělo např. i připomenutí spáchané násilné trestné činnosti, pokud by ji pachatel v rámci výhrůžek zmínil. Na žádné takové okolnosti typické pro vězeňské prostředí však soudy nepoukázaly. 34. Z těchto důvodů podle Nejvyššího soudu nepostačuje jen odkaz na výjimečnost vězeňského prostředí, k jehož fungování v posuzovaném případě vypověděl svědek F. K. při hlavním líčení, kde zmínil „vstupní poplatek za klid“. Soud však tuto okolnost nedal do souvislosti s posuzovaným činem ani nezjistil, v čem měl tento „vstupní poplatek za klid“ spočívat, jak měl být „hrazen“ nebo co následovalo, pokud jej někdo „neuhradil“ (viz č. l. 801 spisu). Soud prvního stupně na existenci této praktiky, o níž svědek hovořil, v bodě 10. svého rozsudku poukázal s tím, že obviněný byl jedním z těch, kdo „takové požadavky uplatňoval“, avšak bez toho, aby zjistil, zda se tak stalo pod nátlakem nebo dobrovolně apod. 35. Pokud soudy nebraly do úvahy, a ani v tzv. skutkové větě neuvedly, žádný incident, s nímž by bylo možné spojit předmětnou výhrůžku uvedenou ve skutkové větě, nelze dostatečně přesvědčivě určit, že šlo o pohrůžku násilím, když odvolací soud vyloučil tvrzení poškozeného, že se na WC jím uváděný incident odehrál. Navíc ani z dalších dosud provedených důkazů nic z hlediska případné hrozby rovněž nesvědčí. Svědek F. K. (viz bod 10. rozsudku) uvedl, že se mu poškozený nezmínil o tom, že by po něm obviněný něco požadoval (viz č. l. 801 spisu). Svědek M. T. tvrdil, že si mu poškozený na žádné problémy nestěžoval, přitom však uvedl, že se poškozený účastnil směnného obchodu a půjčoval si, neboť byl silným kuřákem, od blíže neurčených osob (viz č. l. 819 spisu). Z těchto důvodů výsledkům provedeného dokazování neodpovídá závěr soudu prvního stupně v bodě 10. rozsudku, že obviněný je ze spáchání činu usvědčován nejen výpovědí poškozeného, ale i výpověďmi ostatních svědků. Ti o násilí ze strany obviněného ani o tom, proč by z něj měl mít poškozený strach, nehovoří. Zjištění plynoucí z provedených důkazů pouze potvrzují existenci předmětných finančních transakcí na obviněným určené bankovní účty.

36. Lístek s ručně psaným číslem bankovního účtu a slovem „MBANK“ založený na č. l. 180 spisu, na nějž odkázal v bodě 22. přezkoumávaného usnesení odvolací soud s tvrzením, že jím byla podpořena výpověď poškozeného, nemá pro závěr o prokázání znaku pohrůžky násilím, dosvědčuje jen to, že obviněný poškozenému předal podklad sdělující, kam má peníze zaslat, nemá však pro řešenou skutečnost vypovídací hodnotu. Není na něm formulována žádná konkrétní či obecná výhružka násilím nebo jinou újmou a nevybočuje z toho, že obviněný existenci předmětných finančních transakcí na jím určené bankovní účty nepopíral, označil je za pouze „běžné vězeňské obchody“, což je okolnost, která koresponduje i s výpovědí F. K. 37. Nejvyšší soud z uvedených důvodů přisvědčil obviněnému, že přezkoumávaná rozhodnutí, zejména co do odůvodnění nejen skutkových, ale i právních závěrů, nesplňují nezbytné parametry pro to, aby mohly být přesvědčivým podkladem pro závěr o správnosti všech znaků objektivní stránky skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že soudy řádně neobjasnily znak pohrůžky násilím, tzv. skutková věta pro takový závěr nedává dostatečný podklad a rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně jsou vnitřně rozporná o důležité právní otázce, jde o nepřezkoumatelná rozhodnutí, což zakládá porušení práva na spravedlivý proces, které vyžaduje řádný proces s vyloučením libovůle při rozhodování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). 38. Pokud takový výklad a odůvodnění v rozhodnutích soudů chybí, jde o vadu, která zakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 Úmluvy [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, v němž bylo vysloveno, že podle ustálené judikatury musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03)]. Této povinnosti nebyl zbaven ani odvolací soud posuzující odvolání obviněného, jenž však u soudu prvního stupně zjištěné nedostatky, zejména proto, že neobjasnil v potřebné míře naplnění znaku „pohrůžky násilím“, především vztah vyjádřené pohrůžky obviněným k tomu, že připustil, že na WC měl být poškozený v jiné souvislosti napaden, a tuto skutečnost, byť ji konstatoval, nevyložil ve všech důsledcích k závěru o hrozbě násilím. Odvolací soud se od závěrů soudu prvního stupně distancoval, protože sám, aniž by důkazy provedl, dospěl k závěru, že událost na WC nebyla dostatečně objasněna, a tedy její vztah ke slovní výhrůžce vyloučil. Když důkazy směřující k jiným skutkovým závěrům sám neprovedl, nemohl je hodnotit jinak než soud prvního stupně, pokud tak učinil, jsou jeho závěry projevem libovůle a právní posouzení při těchto nedostatcích vzbuzuje rovněž pochybnosti. Současně i právní úvahy, jež odvolací soud k pohrůžce násilím ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku rozvedl, nekorespondují s vymezením tohoto znaku ani s jeho dosavadním výkladem, jemuž neodpovídá ani skutkový podklad, protože skutková zjištění ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nejsou dostatečná pro závěr o znaku pohrůžky násilí, a proto nelze dospět k závěru, že byly naplněny všechny znaky objektivní stránky tohoto přečinu. 39. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné, protože napadená rozhodnutí trpí nedostatky, na něž obviněný v dovolání poukazoval v rámci důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

VI. Závěr

40. Základní vadou, kterou oba rozsudky trpí, je jejich nepřezkoumatelnost pro nedostatečné zjištění skutkových okolností pro závěr o naplnění výhrůžky násilím, a nesprávný právní výklad tohoto znaku objektivní stránky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 12 T 84/2024, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 13 To 339/2025, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. též rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 41. Tím se věc vrací soudu prvního stupně, jenž se bude muset znovu v rozsahu výše vytknutých pochybení věcí zabývat, a to při respektování požadavku objasnění okolností, za kterých se poškozený rozhodl peníze na účet obviněného posílat. Za tím účelem bude třeba dokazování doplnit a zabývat se i poměry ve věznici, kde obviněný a poškozený tresty vykonávali. Nejvyšší soud si je vědom doby, která uplynula od spáchání činu, přesto bude nutné vyžádat zprávu Vězeňské služby o poměrech na oddíle XY, jakou pozici zde měli v rozhodné době obviněný a poškozený. Zejména k obviněnému bude třeba zjistit jeho roli, postavení mezi vězni, chování, vizáž atd., tedy vše, co přispěje k tomu, zda byl určující osobou pro chod oddělení. Na soudu též bude, aby zjistil, zda ostatní důkazy (v přípravném řízení se vedlo poměrně rozsáhlé objasňování, jehož výsledky nevyústily do důkazů v této věci), které byly zajištěny a jsou v obsahu spisu založeny, např. některé z výpovědí spoluvězňů, které nebyly dosud provedeny, nemohou dokreslit chování obviněného, případně poškozeného a jejich vzájemný vztah. 42. Bude třeba znovu vyslechnout poškozeného a podrobně se jej dotázat na událost na WC, na to, jaký měl vztah k obviněnému, jak s ním vycházel, jaká byla jeho role na oddíle XY apod. Obdobně bude třeba vyslechnout další svědky a zabývat se dalšími okolnostmi, které by mohly objasnit posuzovanou a dosud řádně nezjištěnou pohrůžku násilím ve smyslu skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. 43. Po takto provedeném doplnění dokazování bude třeba, aby soud znovu všechny důkazy hodnotil, a poté plně v duchu zásad stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. znovu z hledisek výše rozvedených posoudil, zda zjištěné skutečnosti svědčí pro závěr o tom, že byl naplněn znak pohrůžky násilím skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve smyslu shora vyjádřeného výkladu posuzovaného znaku. Soud prvního stupně, a případně posléze i soud odvolací budou povinny svá rozhodnutí přesvědčivým, přezkoumatelným a zákonným způsobem odůvodnit (viz § 125 odst. 1 tr. ř.), skutková zjištění dát do souladu s obsahem provedených důkazů a vyvarovat se tzv. deformaci důkazů. 44. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že v dalším řízení je soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (viz § 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož rozhodnutí bylo v uvedené části zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (viz § 265s odst. 2 tr. ř.).

45. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že obviněný v současné době vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku vedený pod sp. zn. 1 T 37/2024, jenž nastoupil dne 28. 2. 2025, a konec je naplánován na 4. 5. 2028. Tudíž nevykonává trest odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem, který byl nyní zrušen, a proto nejsou naplněny podmínky podle § 265l odst. 4 tr. ř. pro rozhodnutí o vazbě.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu