Plný text
8 Tdo 705/2026-939
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný T. J. R., dříve T. E., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 55 To 307/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 103/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 8 T 103/2023, byl obviněný T. J. R., dříve T. E. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným: skutky pod body 1.–6. zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, skutky pod body 1.–2. přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a skutky pod body 3.–6. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený zločin a přečiny v souběhu s přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 2 T 203/2021, a s přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 4 T 28/2023, který nabyl právní moci dne 25. 4. 2025, mu byl podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 2 T 203/2021, a z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 4 T 28/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody společnosti FlexiFin, s. r. o., IČ [IČO], se sídlem [adresa] a, částku 8 198,80 Kč, společnosti COOL CREDIT, s. r. o., IČ [IČO], Praha 1, Václavské náměstí 841/3, částku 21 000 Kč, M. Ř., částku 11 000 Kč. 2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu a přečinů dopustil tím, že
I. v Liberci, v přesně nezjištěné době po 4. 8. 2020, přesně nezjištěným způsobem získal přihlašovací údaje do internetového bankovnictví k bankovnímu účtu poškozeného F. K., č. XY, vedeného u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., a později i platební kartu k účtu, bez vědomí a souhlasu poškozeného pořídil kopii jeho občanského průkazu a výplatní pásky, a následně 1. dne 25. 3. 2021, z přesně nezjištěného místa, bez vědomí a souhlasu poškozeného F. K., uzavřel prostřednictvím internetu jménem poškozeného se společností Via SMS, s. r. o., IČ [IČO], smlouvu o revolvingovém úvěru ve výši 8 000 Kč, na základě této smlouvy zaslala společnost Via SMS, s. r. o., dne 26. 3. 2021 peněžní částku ve výši 8 000 Kč na bankovní účet poškozeného č. XY a téhož dne obviněný zadal bez vědomí a souhlasu poškozeného jeho jménem v jeho internetovém bankovnictví k účtu č. XY platební příkaz k převodu částky ve výši 8 000 Kč na svůj bankovní účet č. XY, která byla převedena a takto získané finanční prostředky použil pro svou potřebu, 2. dne 30. 3. 2021, z přesně nezjištěného místa, bez vědomí a souhlasu poškozeného F. K., uzavřel prostřednictvím internetu jménem poškozeného se společností FlexiFin, s. r. o., IČ [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 4 000 Kč, kdy jako součástí žádosti o poskytnutí úvěru zadal dne 29. 3. 2021 bez vědomí a souhlasu poškozeného v internetovém bankovnictví poškozeného platební příkaz k převodu tzv. ověřovací platby ve výši 1 Kč na účet společnosti FlexiFin, s. r. o., na základě uzavřené smlouvy zaslala společnost FlexiFin dne 30. 3. 2021 peněžní částku ve výši 4 000 Kč na bankovní účet poškozeného č. XY a téhož dne obviněný vybral tuto částku v hotovosti prostřednictvím platební karty poškozeného bez jeho vědomí a souhlasu z bankomatu v Liberci, XY, a tyto peněžní prostředky použil pro svoji potřebu, 3. dne 2. 7. 2021, z přesně nezjištěného místa, bez vědomí a souhlasu poškozeného F. K., uzavřel prostřednictvím internetu jménem poškozeného se společností COOL CREDIT, s. r. o., IČ [IČO], smlouvu o zápůjčce č. 0140405598 ve výši 10 000 Kč, kdy jako součástí žádosti o poskytnutí úvěru zadal dne 24. 6. 2021 bez vědomí a souhlasu poškozeného v internetovém bankovnictví poškozeného platební příkaz k převodu tzv. ověřovací platby ve výši 1 Kč na účet společnosti COOL CREDIT, s. r. o., na základě této smlouvy zaslala společnost COOL CREDIT, s. r. o., téhož dne peněžní částku ve výši 10 000 Kč na bankovní účet č. XY, vedený na poškozeného, a téhož dne obviněný vybral částku ve výši 10 000 Kč v hotovosti prostřednictvím platební karty poškozeného bez jeho vědomí a souhlasu z bankomatu v Liberci, XY, a tyto peněžní prostředky použil pro svoji potřebu, a dne 9. 7. 2021, z přesně nezjištěného místa, bez vědomí a souhlasu poškozeného, uzavřel shodným způsobem dodatek ke smlouvě o zápůjčce, na jejímž základě zaslala společnost COOL CREDIT, s. r. o., dne 12. 7. 2021 peněžní částku ve výši 2 000 Kč, na bankovní účet č. XY, vedený na poškozeného, a téhož dne obviněný zadal bez vědomí a souhlasu poškozeného jeho jménem v jeho internetovém bankovnictví k účtu č. XY platební příkaz k převodu částky ve výši 1 550 Kč na svůj bankovní účet č. XY a všechny finanční prostředky získané zápůjčkou použil pro svou potřebu, II. v Liberci, v přesně nezjištěné době po 2. 6. 2021, přesně nezjištěným způsobem získal přihlašovací údaje do internetového bankovnictví k bankovnímu účtu poškozeného M. Ř., č. XY, vedeného u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., bez vědomí a souhlasu poškozeného pořídil kopii jeho občanského průkazu, a následně 4. dne 14. 6. 2021, z přesně nezjištěného místa, bez vědomí a souhlasu poškozeného M. Ř., zadal jeho jménem v jeho internetovém bankovnictví k účtu č. XY platební příkaz k převodu částky ve výši 1 000 Kč na bankovní účet č. XY, vedený na F. K., ze kterého téhož dne předmětnou částku ve výši 1 000 Kč vybral v hotovosti z bankomatu v Liberci, XY, prostřednictvím platební karty F. K., kterou v této době držel a užíval bez jeho vědomí a souhlasu, a peníze si ponechal pro svoji potřebu, 5. dne 18. 6. 2021, z přesně nezjištěného místa, bez vědomí a souhlasu poškozeného M. Ř., zadal jeho jménem v jeho internetovém bankovnictví k účtu č. XY platební příkaz k převodu částky ve výši 10 000 Kč na bankovní účet č. XY, vedený na F. K., a téhož dne, z přesně nezjištěného místa, bez vědomí a souhlasu poškozeného F. K., zadal jeho jménem v jeho internetovém bankovnictví k účtu č. XY platební příkaz k převodu částky ve výši 10 000 Kč na svůj bankovní účet č. XY, která byla převedena a takto získané finanční prostředky použil pro svou potřebu, 6. dne 6. 8. 2021, z přesně nezjištěného místa, bez vědomí a souhlasu poškozeného M. Ř., uzavřel prostřednictvím internetu jménem poškozeného se společností COOL CREDIT, s. r. o., IČ [IČO], smlouvu o zápůjčce č. 0140416435 ve výši 9 000 Kč, na základě této smlouvy zaslala společnost COOL CREDIT, s. r. o., téhož dne peněžní částku ve výši 9 000 Kč na bankovní účet č. XY, vedený na poškozeného M. Ř., a téhož dne obviněný zadal bez vědomí a souhlasu poškozeného jeho jménem v jeho internetovém bankovnictví k účtu č. XY platební příkaz k převodu částky ve výši 8 500 Kč na svůj bankovní účet č. XY, která byla převedena a takto získané finanční prostředky použil pro svou potřebu.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 55 To 307/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 55 To 307/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 5. Obviněný v dovolání nesouhlasil s právní kvalifikací svého jednání podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku ani s uloženým souhrnným trestem odnětí svobody v trvání pěti let. Namítl, že závěr soudů o naplnění znaků této skutkové podstaty byl v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, neboť nebylo prokázáno, že by padělal nebo pozměnil platební prostředek, případně takový prostředek použil jako pravý či platný. 6. Předně zpochybnil závěr, že měl v přesně nezjištěné době a přesně nezjištěným způsobem neoprávněně získat přihlašovací údaje do internetového bankovnictví poškozených F. K. a M. Ř.. Zdůrazňoval, že poškození sami propojili své bankovní účty s telefonními čísly, která v rozhodné době užíval, čímž mu vědomě umožnili přístup k účtům i nakládání s nimi. S touto obhajobou se podle něj soudy nevypořádaly, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
7. Obviněný měl za to, že pokud majitel účtu dobrovolně umožnil třetí osobě autorizaci transakcí prostřednictvím telefonu či „Smart klíče“, nebylo možné takové jednání považovat za padělání platebního prostředku ve smyslu § 234 odst. 3 tr. zákoníku. Podle jeho názoru bylo třeba rozlišovat mezi případným zneužitím důvěry poškozených a paděláním či pozměněním platebního prostředku. Tvrdil, že poškození věděli, že dlouhodobě spravoval jejich finance, což mělo vyplynout i z jejich výpovědí, a přístup k účtům mu umožnili právě za tímto účelem. 8. Dále poukazoval na to, že přístup k účtům poškozených měl již delší dobu před uzavřením úvěrových smluv, jejichž čerpání v řízení nerozporoval. Jestliže skutková věta sama uváděla, že přihlašovací údaje měl získat v přesně nezjištěné době a přesně nezjištěným způsobem, měly soudy podle něj postupovat podle zásady in dubio pro reo. Nebylo totiž bez důvodných pochybností prokázáno, že přístup k účtům získal bez vědomí a souhlasu poškozených. 9. Z uvedených důvodů obviněný dovozoval, že jeho jednání mohlo být právně posouzeno nanejvýš jako neoprávněné užití či zneužití platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli podle přísnější kvalifikace podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku. Odvolacímu soudu proto vytýkal, že jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl, ačkoli měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání podaného odvolání. 10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stručně shrnul dosavadní průběh řízení před soudy a podstatu dovolání obviněného. Následně se zabýval námitkami dovolatele z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je jako celek zjevně neopodstatněné.
11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že obviněný nekonkretizoval, v čem měl spočívat zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, ani neuvedl skutečnosti způsobilé naplnit jinou alternativu tohoto dovolacího důvodu. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. V napadených rozhodnutích neshledal snahu soudů nižších stupňů nedůvodně podpořit verzi obžaloby. Naopak dovodil, že jejich závěry o průběhu skutkového děje byly založeny na logické argumentaci a měly oporu ve výsledcích dokazování provedeného před soudy obou stupňů.
12. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že mu částečně odpovídaly námitky, jimiž obviněný brojil proti právnímu posouzení skutku jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. I tyto námitky však obviněný z převážné části založil na polemice se skutkovými zjištěními a ve zbývající části je státní zástupce považoval za neopodstatněné. K právní kvalifikaci skutku státní zástupce s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zdůraznil, že paděláním platebního prostředku je také jeho vyhotovení či vyplnění bez oprávnění, přičemž v prostředí internetového bankovnictví je podpis příkazce nahrazen zabezpečovacími metodami, zejména přístupovými údaji a autorizačními kódy. Jejich neoprávněné překonání a následné zadání platebního příkazu proto odpovídalo zfalšování podpisu příkazce a vyhotovení platebního prostředku bez oprávnění. Podle rozhodných skutkových zjištění soudů obviněný v jednotlivých případech bez souhlasu a vědomí poškozených F. K. a M. Ř. zadal prostřednictvím internetového bankovnictví platební příkazy k převodu peněžních prostředků z jejich účtů a takto převedené prostředky použil pro svou potřebu. Tato skutková zjištění podle státního zástupce svědčila o naplnění zákonných znaků posuzovaného zločinu, neboť obviněný bez oprávnění získal přístup k internetovému bankovnictví, užil v něm uložená data a zadal příkazy k převodu peněz z dotčených účtů. Státní zástupce dále poukázal na to, že obviněný sice nepopíral, že měl v rozhodné době přístup k bankovním účtům poškozených, avšak tvrdil, že jednal s jejich svolením. Výsledky provedeného dokazování však podle státního zástupce bez důvodných pochybností prokazovaly, že obviněný jednal bez souhlasu poškozených. Jestliže se za tohoto stavu přihlásil do internetového bankovnictví za účelem provedení peněžních transakcí z jejich účtů, padělal platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý a také jej jako pravý použil ve smyslu § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku.
13. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., státní zástupce uvedl, že jeho první alternativa nebyla naplněna, neboť odvolací soud odvolání obviněného řádně věcně přezkoumal podle § 254 tr. ř. a za splnění zákonných předpokladů je zamítl podle § 256 tr. ř. Obviněnému tak nebyl odepřen přístup k odvolacímu soudu. Druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu podle státního zástupce rovněž nepřicházela v úvahu, neboť v předcházejícím řízení nebyla zjištěna vada odpovídající některému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Námitky obviněného podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepovažoval za opodstatněné a námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle něj tento dovolací důvod vůbec nenaplňovaly.
14. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
15. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce ze dne 19. 8. 2026 obecně uvedl, že s jeho vyjádřením nesouhlasí, a na podaném dovolání v plném rozsahu setrval. Nadále měl za to, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. byly uplatněny důvodně.
16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznil, že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů existoval zjevný rozpor. Soudy podle jeho názoru pominuly skutečnost, že přístupy k účtům poškozených měl dlouhodobě k dispozici na základě jejich vědomí a dobrovolného poskytnutí oprávnění. Závěr o překonání zabezpečení či neoprávněném získání přístupu proto považoval za rozporný s dokazováním, presumpcí neviny i zásadou in dubio pro reo.
17. Dále namítl nesprávné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Trval na tom, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. Obviněný se zvláště vymezil proti závěru státního zástupce, podle něhož zadáním příkazů k úhradě v internetovém bankovnictví naplnil znak padělání platebního prostředku. Poukázal na to, že judikatura citovaná státním zástupcem se týkala skutkově odlišných případů, v nichž pachatel neoprávněně překonal bezpečnostní prvky internetového bankovnictví cizí osoby. V projednávané věci však podle obviněného poškození sami a dobrovolně umožnili jeho přístup ke svým účtům, nechali s nimi provázat telefonní čísla, která užíval, a dlouhodobě věděli, že spravuje jejich finance. Za takových okolností podle něj nešlo o překonání bezpečnostních mechanismů ani o padělání platebního prostředku. Podle obviněného státní zástupce nepřípustně stíral rozdíl mezi paděláním platebního prostředku a případným zneužitím důvěry či překročením svěřeného dispozičního oprávnění. Přijetí opačného výkladu by podle něj vedlo k nepřípustnému rozšiřování trestní represe a odporovalo by zásadě nullum crimen sine lege.
18. V návaznosti na uvedené dovozoval i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť odvolací soud podle něj zamítl odvolání, ačkoli řízení předcházející jeho rozhodnutí bylo zatíženo vadami odpovídajícími dovolacím důvodům podle písm. g) a h).
19. Dovolatel uzavřel, že státní zástupce se ve svém vyjádření nevypořádal s podstatou jeho námitek a návrh na odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. považoval za nedůvodný.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené zákonem a splňuje i obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud i přes shledané dílčí pochybení v právním posouzení skutku shledal, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a řešená otázka není po právní stránce zásadního významu. Dovolání proto jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m). 22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Obviněný použil tzv. druhou alternativu, jež dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že obviněnému sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – byť věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vady vytýkané v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil svůj postup či rozhodnutí pochybením zakládajícím některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nejvyšší soud tedy svoji další pozornost zaměřil na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na něž obviněný rovněž explicitně odkázal. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
24. Obviněný námitku existence zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů vystavil na tom, že soudy nižších stupňů nesprávně vyvodily, že měl v přesně nezjištěné době a přesně nezjištěným způsobem neoprávněně získat přihlašovací údaje do internetového bankovnictví k bankovnímu účtu poškozeného F. K. a dále přihlašovací údaje do internetového bankovnictví k bankovnímu účtu poškozeného M. Ř. Usuzuje tak z okolnosti, že jak poškozený F. K., tak i poškozený M. Ř. zadali bankám telefonní čísla, která obviněný v rozhodné době využíval, čímž poškození vědomě dovolateli umožnili přístup k jejich bankovním účtům. Toto tvrzení podle obviněného podporuje i skutečnost, že již dlouhou dobu disponoval přístupy k bankovním účtům poškozených, a to i předtím, než byly uzavřeny smlouvy o úvěrech. Přitom poukázal na výslechy poškozených, kde měli potvrdit, že platby dovolatele byly platbami za společnou domácnost a společné hospodaření. Závěr soudů o tom, že obviněný získal přístupy do internetového bankovnictví neoprávněně, tudíž nebyl prokázán bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a soudy nižších stupňů měly rozhodnout podle zásady in dubio pro reo. 25. Po seznámení s obsahem napadených rozhodnutí a trestního spisu Nejvyšší soud konstatuje, že všechny skutkové námitky obviněného jsou v podstatě doslovným opakováním argumentace, kterou uplatnil v rámci řádného opravného prostředku a se kterou se odvolací soud přesvědčivě a úplně vypořádal, aniž by se přitom dopustil svévole, která je mu dovolatelem podsouvána. Skutkové námitky a výtky směřující k procesu dokazování a hodnocení konkrétních důkazů, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným (často doslovným) zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). 26. S velkou mírou benevolence lze námitky obviněného podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy námitku tzv. extrémního, resp. zjevného nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu, která z nich soudy dovodily. Takový nesoulad může být dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů vykazuje znaky svévole, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, popřípadě dochází k tzv. deformaci důkazu. O takový stav by však mohlo jít jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v provedených důkazech žádný obsahový podklad, byla by dokonce opakem toho, co z důkazů vyplývá, anebo by z nich neplynula při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad naproti tomu není založen již tím, že se soudy nižších stupňů z více skutkových verzí přiklonily k verzi obsažené v obžalobě, jestliže tento postup přesvědčivě odůvodnily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
27. Soud prvního stupně skutkový závěr o vině obviněného opřel především o výpovědi svědků F. K. (č. l. 486–491) a M. Ř. (č. l. 637-641, jak je učinili v hlavním líčení. Svědek F. K. vypověděl, že obviněného nežádal o pomoc s financemi, nechtěl po něm, aby řešil jeho náklady na živobytí, obviněný mu nic v XY neobstarával a nebyl si vědom toho, že by obviněnému dával údaje k bankovnímu účtu. Svědek M. Ř. uvedl, že po obviněném nechtěl, aby mu obstarával peníze, na ubytovně s nikým společně nehospodařil, nebyl si vědom toho, že by obviněný vstupoval do jeho bankovního účtu, obviněnému nedal svolení, aby se mohl přihlašovat do jeho účtu a obviněný mu nikdy neřekl, že může nakládat s jeho finančními prostředky. Zmiňované výpovědi svědků F. K. a M. Ř. nestojí osamoceně, ale jsou podpořeny celou řadou listinných důkazů, a to mj. rámcovou smlouvou o poskytování platebních služeb uzavřenou mezi svědkem F. K. a UniCredit Bank (č. l. 92–95), výpisy z účtu svědka F. K. a související dokumentací (č. l. 96–114), výpisy z účtu svědka M. Ř. a související dokumentací (č. l. 209–221), výpisy z účtu obviněného (č. l. 260–311), záznamy IP adresy používané k přístupu k mobilnímu bankovnictví svědků F. K. a M. Ř. (č. l. 256), výpisem IP adresy používané obviněným (č. l. 313–328), nahrávkou hovoru obviněného s UniCredit Bank (č. l. 865). Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně učinil zcela správný skutkový závěr, že obviněný bez vědomí a souhlasu poškozených fingoval jejich jménem platební příkazy zadané v internetovém bankovnictví, na jejichž základě banka provedla převody finančních prostředků z účtů poškozených. S uvedenými závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil rovněž odvolací soud, který se současně vypořádal s námitkami obviněného. 28. Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzované trestní věci neshledal žádný, natož extrémní, nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která na jejich podkladě soudy dovodily. Soud prvního stupně provedl bezvadné dokazování v rozsahu, který mu umožnil učinit ve věci skutkové závěry, o kterých nejsou důvodné pochybnosti, tedy plně v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném souhrnu, jak to vyžaduje § 2 odst. 6 tr. ř. Své úvahy o hodnocení důkazů poté řádně rozvedl, přičemž přesvědčivě objasnil, k jakým skutkovým závěrům dospěl a o jaké důkazy je opřel. Tím plně dostál zákonným požadavkům plynoucím z § 125 odst. 1 tr. ř. (body 43–51 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na podkladě odvolání obviněného odvolací soud řádně a v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně. Své rozhodnutí o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. odůvodnil zcela v intencích § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. body 8–11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Námitka obviněného, že poškození věděli, že dlouhodobě spravuje jejich finanční prostředky, a za tímto účelem mu umožnili přístup k bankovním účtům i dispozici s nimi, představuje toliko opakované prosazování jeho vlastní verze skutkového děje, založené na odlišném hodnocení provedených důkazů. Obviněný ve svém dovolání poukázal na zásadu in dubio pro reo. Z této zásady plyne, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li dány důvodné pochybnosti vztahující se ke skutku či k osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě nemůže vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení proto vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla prokázání viny mimo jakoukoli rozumnou pochybnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti ve skutečnosti spočívají toliko v prosazování vlastní verze skutkového stavu, odlišné od skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování. Tyto soudy přitom ve vztahu k otázce jeho viny žádné důvodné pochybnosti neměly. Jestliže soud prvního stupně i soud odvolací na základě provedeného dokazování nabyly vnitřního přesvědčení dosahujícího kvality praktické jistoty o tom, že se obviněný dopustil výše popsaného jednání, nebyl v této trestní věci dán důvod k uplatnění zásady in dubio pro reo. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou jako celek zjevně neopodstatněné. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 29. Dále uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Touto formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli v porušení procesních předpisů. 30. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal rovněž na tento dovolací důvod, je třeba připomenout, že v jeho rámci lze skutkový stav hodnotit v zásadě pouze z hlediska toho, zda skutek nebo jiná skutková okolnost byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Není-li současně naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek nutné důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že uplatněné námitky obviněného lze pod něj podřadit pouze částečně, a to jen v rozsahu námitky, podle níž použití telefonu, resp. „Smart klíče“, k autorizaci transakce nelze považovat za „padělání podpisu“. Ostatní námitky obviněného vycházejí z jeho přesvědčení o nesprávně zjištěném skutkovém stavu a z tvrzených pochybení soudů při hodnocení důkazů. Jejich prostřednictvím obviněný toliko prosazuje vlastní, pro sebe příznivější verzi skutkového děje. Takovou argumentaci však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. 31. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést následující. Ustanovení § 234 tr. zákoníku o trestném činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku obsahuje celkem čtyři základní skutkové podstaty. První skutková podstata je uvedena v odst. 1, druhá v odstavci 2 a odstavec 3 obsahuje dvě samostatné skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obviněný byl uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku. Podle alinea první spočívá čin v tom, že pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, bez ohledu na to, zda jej též jako pravý nebo platný pak použije. Čin je v tomto případě dokonán již vyhotovením padělaného nebo pozměněného platebního prostředku v naznačeném úmyslu, bez ohledu na to, jak s ním poté naloží (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3037, marg. č. 22.). Podle alinea druhé pachatel jedná tak, že padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný, tj. vykoná jakékoli jednání, jehož důsledkem je zneužití takového platebního prostředku ve smyslu jeho určení podle povahy konkrétního padělaného nebo pozměněného platebního prostředku, a to aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel tento platební prostředek padělal nebo pozměnil. Jde tedy o veškerá jednání, která jsou relevantní z právního hlediska, jímž se padělky platebních prostředků používají podle povahy svého konkrétního určení (např. u platebních karet k výběru hotovosti z bankomatu nebo k platbám za zboží a služby, u příkazů k zúčtování k úhradě nebo k inkasní formě placení). Trestný čin je v tomto případě dokonán až použitím padělaného nebo pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3037, marg. č. 22.). Jestliže pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, dopouští se pouze trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, i když jej pak použije, neboť jde jen o realizaci úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, který zde byl již v době jeho padělání nebo pozměnění (viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 49. k § 234, dostupné na beck-online.cz; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 4 Tdo 982/2024).
32. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a komentářové literatury tak jednoznačně vyplývá, že „paděláním platebního prostředku“ je i vyplnění a odeslání elektronického platebního příkazu po překonání autentizačních prvků disponenta účtu. V prostředí internetového bankovnictví je podpis disponenta účtu při ověřování jeho totožnosti nahrazen různými zabezpečovacími metodami, mezi které patří mimo jiné i kombinace přístupového hesla a potvrzovacích (autorizačních) kódů zasílaných peněžním ústavem disponentovi na mobilní telefon, který je provázán s konkrétním účtem. Podpis příkazce je tak nahrazen použitím těchto ověřovacích metod a jejich neoprávněné překonání odpovídá zfalšování podpisu příkazce. Jestliže pachatel po překonání bezpečnostních prvků pronikl do systému internetového bankovnictví a bez oprávnění vyplnil bankovní formulář platebního příkazu a příkaz následně odeslal, vytvořil tak padělaný platební prostředek a jeho jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3037, marg. č. 23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 456/2018, uveřejněné pod č. 8/2019 Sb. rozh. tr.).
33. Při vymezení pojmu „platební prostředek“ lze vycházet z § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, podle něhož se jím rozumí zařízení nebo soubor postupů dohodnutých mezi poskytovatelem a uživatelem, které jsou vztaženy k osobě uživatele a jejichž prostřednictvím uživatel uděluje platební příkaz (viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 7 k § 234; dostupné na beck-online.cz). Nejvyšší soud přitom dovodil, že pod tento pojem spadají i elektronické autentizační nástroje sloužící k zadávání a autorizaci platebních transakcí prostřednictvím mobilních či internetových aplikací, například aplikace „Smart klíč“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 4 Tdo 842/2025).
34. Ze skutkových zjištění není pochyb o tom, že obviněný bez vědomí a souhlasu poškozených získal jejich přihlašovací údaje do internetového bankovnictví vedeného k jejich bankovním účtům a následně jejich jménem neoprávněně zadával a autorizoval platební příkazy, na jejichž základě banka provedla převody peněžních prostředků z účtů poškozených. Skutečnost, že se nepodařilo přesně objasnit, jak obviněný získal přihlašovací údaje do internetového bankovnictví k účtům poškozených, není pro naplnění skutkové podstaty podle § 234 odst. 3 alinea první podstatná a nevylučuje trestní odpovědnost obviněného. Rozhodující je, že obviněný získal přístup do internetového bankovnictví neoprávněně, a že současně neměl souhlas s uskutečňováním finančních transakcí z účtů poškozených. I přesto však obviněný příkazy k finančním transakcím vyplnil a následně autorizoval jako osoba oprávněná s účtem nakládat, ačkoliv takovou osobou fakticky nebyl. S ohledem na výše uvedená východiska lze proto vyplnění a odeslání elektronického platebního příkazu po překonání autentizačních prvků považovat za jednání naplňující znak „padělání platebního prostředku“ zločinu podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku.
35. I přes právě uvedené však shledal Nejvyšší soud podané dovolání ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. částečně opodstatněné. Ač to obviněný ani explicitně nevytkl, nebylo možno přehlédnout, že soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, aniž by rozlišily, kterou ze dvou v něm uvedených skutkových podstat obviněný vykonal. Jestliže soud uzná obviněného vinným, musí ve výroku o vině podle § 120 odst. 3 tr. ř. mj., přesně označit trestný čin, jehož se výrok týká, a to jeho zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení. Tímto je třeba rozumět nejen jeho číselné označení a název některé ze skutkových podstat trestných činů zařazených ve zvláštní části trestního zákona, nýbrž i citace odstavců, písmen nebo alinea ustanovení (právní věty) u trestných činů s kumulativními nebo alternativními znaky (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1670). Ustanovení § 234 odst. 3 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné alternativy jednání, které se liší tím, zda pachatel platební prostředek sám padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, anebo pouze použije již padělaný či pozměněný platební prostředek. Z výše nastíněných východisek přitom vyplývá, že použije-li pachatel jím padělaný nebo pozměněný platební prostředek jako pravý nebo platný, představuje toto použití pouze realizaci úmyslu, který je již zákonným znakem skutkové podstaty podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. Jeho jednání se proto neposoudí rovněž podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku. Jestliže soudy jednání obviněného podřadily bez další konkretizace pouze pod § 234 odst. 3 tr. zákoníku, nevyjádřily přesně, kterou alternativu zákonných znaků považovaly za naplněnou. Tato nepřesnost se proto promítla přímo do hmotněprávního posouzení skutku, a nikoli pouze do formální podoby výroku. Z tohoto důvodu považuje Nejvyšší soud podané dovolání za částečně opodstatněné.
36. Pokud obviněný nesouhlasil rovněž s výměrou souhrnného trestu, neuvedl žádnou konkrétní okolnost, která by zakládala některý ze zákonných dovolacích důvodů. Nenamítal, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, ani že trest překračuje zákonnou trestní sazbu. Samotná námitka nepřiměřené přísnosti trestu pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. nespadá. Nadto je nesouhlas obviněného s výměrou souhrnného trestu ukládaného podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku podmíněn jen jeho nesouhlasem s použitou právní kvalifikací, z čehož plyne, že taková výtka nemohla založit dovolací přezkum výroku o trestu. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že uložený souhrnný trest rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný, excesivní, což jediné by odůvodňovalo jeho zásah. V tomto ohledu se plně ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, k jejichž závěrům nemá potřebu cokoli podstatného dodávat, a proto na ně ve stručnosti odkazuje. Soudy správně a výstižně v souladu s § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku reagovaly na povahu a závažnost posuzovaných trestných činů, poměry obviněného, jeho dosavadní způsob života, polehčující i přitěžující okolnosti a možnosti jeho nápravy (srov. body 58, 59 rozsudku soudu prvního stupně, body 13, 14 usnesení odvolacího soudu).
37. K námitce obviněného, jíž toliko obecně vytkl porušení svých ústavně zaručených práv, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nijak nekonkretizoval, které konkrétní ústavně zaručené právo mělo být v posuzované trestní věci porušeno, jakým postupem soudu mělo k tvrzenému zásahu dojít ani jak se toto pochybení promítlo do napadeného rozhodnutí. Pouhý výčet rozhodnutí Ústavního soudu bez jakékoli obsahové vazby na projednávanou trestní věc nepředstavuje řádně konkretizovanou dovolací námitku. Nejvyšší soud není vzhledem ke svému postavení povinen, ale ani oprávněn nahrazovat či dotvářet argumentaci dovolatele, a proto se takto obecně formulovanou a neúplnou argumentací obviněného nemohl blíže zabývat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 1332/24, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 8 Tdo 381/2026, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 8 Tdo 616/2025).
38. Následně se Nejvyšší soud musel zabývat tím, zda naznačené pochybení týkající se nesprávné, resp. nepřesné právní kvalifikace vyžaduje kasaci předmětného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zrušení předmětného rozhodnutí by nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněného. Jeho náprava by spočívala pouze v přesném označení té alternativy § 234 odst. 3 tr. zákoníku, kterou již popsaný skutek naplňuje. Nevedla by ke změně skutkových zjištění, rozsahu trestní odpovědnosti, zákonné trestní sazby, druhu ani výměry uloženého trestu ani dalších navazujících výroků. Nešlo by ani o nahrazení přísnější právní kvalifikace kvalifikací mírnější. Současně nejde o otázku po právní stránce zásadního významu. Rozlišení obou alternativ § 234 odst. 3 tr. zákoníku i právní posouzení neoprávněně vytvořeného elektronického platebního příkazu podle alinea první jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustáleny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 456/2018, uveřejněné pod č. 8/2019 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 4 Tdo 842/2025, přiměřeně i usnesení téhož soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 4 Tdo 982/2024, uveřejněné pod č. 53/2025 Sb. rozh. tr.).
39. Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo sice zjištěno uvedené dílčí pochybení, jsou však splněny obě podmínky § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. pro odmítnutí dovolání; je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a řešená otázka není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2026
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu