Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

8 Tdo 758/2026

Téma · generováno AIPokus těžkého ublížení kopem do hlavy

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 9. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.758.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Hodnocení důkazů Pokus trestného činu Těžké ublížení na zdraví úmyslné Úmysl nepřímý

Shrnutí · generováno AI

Obviněný napadl poškozeného razantním kopem s rozběhem do obličeje a způsobil mu zlomeniny nosu a očnice. Nejvyšší soud potvrdil, že okolnosti útoku prokazují nepřímý úmysl způsobit i těžší zdravotní následek, a dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku postačí nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy vědomí možnosti způsobit těžkou újmu a srozumění s ní. Na úmysl lze usuzovat z objektivních okolností útoku. Cílený razantní kop s rozběhem do obličeje, bez konkrétní okolnosti bránící těžšímu následku, odůvodňuje závěr o srozumění s těžkou újmou ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.).
    Zobrazit v textu
  • I podle Nejvyššího soudu je za rozhodnou okolnost svědčící pro právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu podle § 21 odst. 1 k § 145 tr. zákoníku třeba označit rozběh dovolatele , který zvyšuje energii útoku kopem nohou a jeho razanci úzce spojenou s možným vznikem těžšího následku na zdraví poškozeného, který byl cíleně veden proti obličejové části hlavy, tedy s přímým ohrožením oblasti mozku jako životně důležitého orgánu, očí a čelisti, včetně zubů.
    Zobrazit v textu
  • Obviněný, jako každá zdravým rozumem vybavená osoba, musel být minimálně srozuměn s tím, že cíleným útokem na obličej poškozeného razantním kopem o velké intenzitě může způsobit vážnou poruchu zdraví spočívající nejméně v delší dobu trvající poruše zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku [uvažovat by bylo možné i o poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku]. Pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

8 Tdo 758/2026-371

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2026 o dovolání obviněného E. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 13 To 60/2026, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 65/2025, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. Ch. odmítá.

Odůvodnění: Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. 2 T 65/2025, byl obviněný E. Ch. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 50 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: [IČO], se sídlem [adresa] náhradu škody částku 11 782 Kč, a to se zákonným úrokem z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2012 Sb. ve výši repo sazby České národní banky platné pro 1. kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů ročně z částky 11 782 Kč od právní moci tohoto rozsudku do zaplacení. 2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 22. 6. 2024 v době od 5:00 do 5:20 hod na veřejném prostranství před barem XY, na adrese XY, v obci XY, okres XY, v rámci běžné otvírací doby provozovny a před dalšími čtyřmi přítomnými osobami úmyslně fyzicky napadl poškozeného P. F., tím způsobem, že ve chvíli, kdy skončila předchozí potyčka, které se nijak neúčastnil, a poškozený byl v pozici v kleče na zemi nad na zádech ležícím A. V., a tomuto sděloval "že mu ji klidně dá, ale nechce to dělat, ať se na to vyserou" (toto jednání vedeno v samostatném řízení Obvodního oddělení Policie Příbram pod č. j. KRPS-273419/PŘ-2024-011119), obviněný E. Ch. bez varování s rozběhem kopl poškozeného nezjištěnou nohou do obličejové části hlavy, a to za užití síly velké razance, v důsledku čehož poškozený utrpěl zranění spočívající v tříštivé zlomenině nosních kůstek s minimálním posunem úlomků, zlomeninu vnitřní a spodní stěny levé očnice s krevním výronem ve spojivce levého oka zevně, s otokem měkkých tkání a podkožním krevním výronem v oblasti levého oka a otokem měkkých tkání levé očnice, kdy toto poranění omezovalo poškozeného v běžném způsobu života po dobu delší jednoho a kratší šesti týdnů, přičemž vzhledem ke způsobu útoku, razanci vedeného kopu a místo zásahu na těle poškozeného mohlo dojít k závažnějším poraněním, která by si vyžádala léčení delší než 6 týdnů a která nevznikla jen shodou okolností nezávislých na vůli obviněného.

3. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině a trestu. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 13 To 60/2026, podle § 258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. l tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a výroku o náhradě škody obviněnému E. Ch. uložil podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku trest (pozn. Nejvyššího soudu: správně úhrnný trest) odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 13 To 60/2026, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že skutková zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že způsob hodnocení důkazů vedl k porušení jeho práva na spravedlivý proces, presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Zdůraznil, že si je vědom omezeného přezkumu skutkových zjištění v dovolacím řízení, avšak v projednávané věci nejde podle jeho názoru o pouhou polemiku s hodnocením důkazů, nýbrž o situaci, kdy soudy učinily rozhodující závěr o totožnosti pachatele na základě důkazů, které takový závěr bezpečně neumožňují. Podle obviněného neexistuje jediný přímý důkaz, který by jej jednoznačně identifikoval jako pachatele útoku. Soudy přesto dospěly k závěru o jeho vině, aniž by řetězec nepřímých důkazů tvořil uzavřený a logicky provázaný celek vylučující jinou rozumnou verzi skutkového děje. Namítl, že soudy postupovaly opačně, když nejprve přijaly závěr o jeho vině a teprve následně jednotlivé důkazy vykládaly způsobem, který měl tento závěr podpořit. Za zásadní označil výpověď poškozeného P. F., který uvedl, že si průběh incidentu nepamatuje, měl během útoku „zatmění“ a pachatele neviděl. Informaci o tom, kdo jej měl napadnout, získal až dodatečně od jiných osob. Jeho výpověď proto podle obviněného nepředstavuje přímý důkaz o osobě pachatele, nýbrž pouze zprostředkovanou informaci. 6. Obviněný dále upozornil, že poškozený odkazoval na barmanku I. J. jako na osobu, od níž měl totožnost pachatele zjistit. Sama svědkyně I. J. však uvedla, že incident neviděla. Nevěděla, kdo koho napadl, a neměla informace o totožnosti útočníka. Nepotvrdila ani to, že by poškozenému sdělila jméno obviněného. Na výslovný dotaz, zda se v souvislosti s incidentem dozvěděla, že útočníkem měl být obviněný, odpověděla záporně. Podle obviněného tedy nebyl prokázán původ informace, na jejímž základě poškozený začal označovat právě jeho za pachatele. Obdobné výhrady směřovaly i proti hodnocení výpovědi svědka P. M. (obviněný nepřesně udává „M.“). Obviněný poukázal na to, že svědek uvedl, že jméno pachatele nezískal vlastní identifikací, ale od jiné osoby, kterou označil jako „někoho na baru, asi barmanku“. Takové tvrzení je však podle obviněného v rozporu s výpovědí svědkyně I. J., která popřela, že by disponovala informací o totožnosti pachatele nebo ji komukoli sdělovala. Současně svědek P. M. uvedl, že před samotným útokem pachatele neviděl, neboť v místě incidentu byl „chumel lidí, …prostě někdo přiběhl a nakopl ho“, a sám si útočníka nevšiml. Přesto soudy obou stupňů z této výpovědi dovodily jednoznačný závěr o totožnosti pachatele. Navíc při rekognici provedené dne 24. 4. 2025 podle § 104b tr. ř. podle fotografií nikoho nepoznal a pachatele si nepamatoval. Přesto soudy podle obviněného dospěly k závěru, že právě tento svědek jeho vinu jednoznačně potvrdil. 7. Další námitka dovolatele se týkala i negativního výsledku rekognice. Obviněný argumentoval, že pokud svědek P. M. při procesním úkonu zaměřeném právě na identifikaci pachatele nikoho nepoznal, měla být tato skutečnost hodnocena v jeho prospěch. Podle odvolacího soudu právě svědkyně I. J. musela poškozenému sdělit jména osob účastných incidentu, neboť na základě jejích tvrzení si je měl poškozený ztotožnit na Facebooku. Takový závěr však z žádného provedeného důkazu nevyplývá. Svědkyně I. J. tuto skutečnost nepotvrdila ani v přípravném řízení, ani při hlavním líčení. Odvolací soud tedy nevycházel z obsahu provedeného dokazování, nýbrž z vlastní deduktivní úvahy, jíž nahrazoval chybějící důkazní podklad. Odvolací soud dále význam rekognice podle něj oslabil spekulacemi o tom, že svědek mohl být ovlivňován telefonickými kontakty ze strany neznámých osob. Ani tato tvrzení však podle obviněného nebyla prokázána. Ve spise se nachází pouze úřední záznam policie sepsaný vyšetřující komisařkou M. J. (č. l. 46) založený na neověřených informacích z blíže neurčeného zdroje o tom, že od osob spolupracujících s Policií České republiky bylo zjištěno, že měl obviněný prostřednictvím D. T. vyvíjet nátlak na P. M. Osoby, které měly tyto informace poskytnout (ani D. T.), nebyly vyslechnuty a tvrzené ovlivňování nebylo potvrzeno žádným dalším důkazem. Odvolací soud proto podle dovolatele nahradil chybějící důkazní podklad vlastní domněnkou. Byť soud prvního stupně tento úřední záznam provedl v hlavním líčení dne 11. 8. 2025, ve skutkových závěrech z něj nijak nevycházel. Dovolatel má za to, že z něj nelze bez dalšího dovodit, že by svědek P. M. byl vystaven skutečnému nátlaku, který by snad měl vést k tomu, že by nebyl schopen označit obviněného při rekognici podle fotografií, úmyslně by jej neoznačil anebo v důsledku těchto kontaktů změnil svou výpověď. Odvolací soud z výpovědi svědka P. M. převzal pouze části podporující závěr o vině obviněného, ale nevypořádal se s tou částí zpochybňující schopnost svědka pachatele identifikovat, čímž porušil zásadu volného hodnocení důkazů, neboť hodnocení důkazů nemůže být selektivní a spočívat v izolovaném převzetí pouze těch částí důkazu zapadající do předem přijaté skutkové verze. Obviněný dále vytkl soudům způsob hodnocení výpovědi svědka A. V., který vypovídal ve prospěch obviněného, avšak soud prvního stupně jeho výpověď odmítl jako nevěrohodnou a označil ji dokonce za křivou. Vycházel přitom především z osobních poměrů svědka, jeho minulosti a vztahu k obviněnému, nikoli z objektivního rozboru obsahu jeho výpovědi, její vnitřní logiky, konzistence a jejího vztahu k ostatním provedeným důkazům. 8. Obviněný samostatně namítl i procesní pochybení odvolacího soudu. Ten sice deklaroval, že skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za správná, současně však podle obviněného pracoval s dalšími důkazy a činil z nich vlastní skutkové konstrukce a hodnotící závěry. Pokud takto postupoval, měl podle obviněného umožnit obhajobě plnohodnotně se k těmto důkazům vyjádřit a navrhovat doplnění dokazování. Obviněný shrnul, že závěr o jeho vině nebyl vystavěn na uzavřené a ničím nenarušené soustavě důkazů, ale na řetězci předpokladů a spekulací. Poškozený pachatele neviděl, svědek P. M. jej nebyl schopen spolehlivě identifikovat, svědkyně I. J. nepotvrdila původ informací, z nichž poškozený i svědek P. M. vycházeli, a žádný jiný důkaz jeho totožnost jako pachatele bezpečně neprokázal. Podle dovolatele soudy jednotlivé důkazní mezery překlenovaly úvahami směřujícími výhradně k potvrzení jeho viny jako osoby s kriminální minulostí, čímž porušily zásadu presumpce neviny. 9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v nesprávné právní kvalifikaci skutku. Tvrdil, že ani za předpokladu, že byl pachatelem útoku, nelze ze zjištěného skutkového stavu vyvodit naplnění znaků pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud založil závěr o existenci nepřímého úmyslu prakticky pouze na skutečnosti, že útok směřoval do oblasti hlavy a mohl vést ke vzniku závažnějších následků. Takový závěr však podle obviněného zaměňuje objektivní možnost vzniku následku se subjektivním srozuměním pachatele s jeho vznikem. Připomněl, že nebyla použita žádná zbraň, nešlo o mimořádně brutální nebo opakovaný útok, nebylo zjištěno pokračování útoku po pádu poškozeného a poškozený neutrpěl poranění odpovídající těžké újmě na zdraví. Znalec se podle něj vyjadřoval pouze k objektivní nebezpečnosti útoku, nikoli k otázce zavinění. Samotná skutečnost, že určitý způsob útoku může vést k závažnějším následkům, ještě neznamená, že pachatel byl se způsobením takového následku srozuměn. Znalec se ostatně k otázce zavinění vyjadřovat ani nemůže, neboť posouzení existence úmyslu je otázkou právní, nikoliv znaleckou. Jestliže odvolací soud usuzuje na úmysl pouze z toho, že útok vedený do oblasti hlavy může za určitých okolností vyvolat závažnější následek, pak by bylo nutné obdobně kvalifikovat značnou část běžných fyzických konfliktů, při nichž rovněž existuje teoretická možnost vzniku těžšího následku. Takový výklad by však zcela stíral hranici mezi trestným činem podle § 145 tr. zákoníku a trestným činem podle § 146 tr. zákoníku. Tedy odvolací soud sice konstatoval naplnění právní kvalifikace podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku, avšak nevysvětlil, z jakých konkrétních důkazů dovozuje srozumění obviněného se způsobením těžké újmy na zdraví. Závěr o nepřímém úmyslu tak zůstává spíše soudem deklarován než řádně odůvodněn. 10. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 13 To 60/2026, případně i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. 2 T 65/2025, a věc vrátil Krajskému soudu v Praze, popřípadě Okresnímu soudu v Příbrami, k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., neboť měl za to, že dovolání je důvodné a výkon rozhodnutí by pro něj znamenal nepřiměřeně závažný zásah do jeho práv. 11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání po shrnutí dovolacích námitek obviněného a vymezení uplatněných dovolacích důvodů uvedla, že neshledala v postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a následném hodnocení důkazů žádná pochybení. Soud prvního stupně provedl kompletní dokazování ve vztahu ke všem ve věci potencionálně rozhodným skutečnostem, včetně důkazů svědčících ve prospěch obviněného. Tyto následně hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a své hodnotící úvahy explicitně a srozumitelně promítl do odůvodnění svého rozhodnutí. Výsledky provedeného dokazování umožňují nezpochybnitelný závěr o vině obviněného. Sám poškozený P. F. připustil, že v podnapilém stavu měl uvnitř baru spor se svědkem A. V., jehož totožnost následně zjistil na Facebooku. Barmanka I. J. k tomuto uvedla, že poté všechny tři, kteří se neustále dohadovali, tedy poškozeného P. F., svědka A. V. a obviněného E. Ch. z baru vykázala. Výslovně uvedla, že z baru odešli všichni tři, dříve spíše poškozený. Tím bylo vyvráceno tvrzení obviněného, že z baru údajně odešel dříve než ostatní dva. Nikdo z nich se již do baru poté nevrátil. A. V. a obviněný E. Ch. pronásledovali poškozeného až domů a dožadovali se, aby otevřel dveře svého příbytku. Ačkoliv barmanka I. J. nepotvrdila výpověď poškozeného, že to byla ona, kdo následující den poškozenému sdělil jméno osoby, se kterou se poškozený nejprve pral, a osoby, která jej následně kopla, z dalších okolností případu se nabízí, že musela jména těchto osob poškozenému sdělit, neboť právě na základě jejích tvrzení si je poškozený ztotožnil na Facebooku, přičemž o tom, že se jednalo právě o svědka A. V. a obviněného E. Ch. není pochyb. V nastalé důkazní situaci nelze přeceňovat, že v rámci rekognice podle fotografií svědek P. M. obviněného nepoznal. Bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný vstoupil do konfliktu se svědkem A. V., přičemž ale v rámci tohoto konfliktu žádné zranění neutrpěl, neboť se pouze váleli po zemi. K žádným kopancům mezi nimi nedošlo. Teprve poté, co jej někdo kopl, byl úplně „vypnutý“. To svědčí o tom, že se jednalo o razantní útok, který způsobil poškozenému tříštivou zlomeninu nosních kůstek s minimálním posunem úlomků, zlomeninu vnitřní a spodní stěny levé očnice s krevním výronem ve spojivce levého oka zevně, s otokem měkkých tkání a podkožním krevním výronem v oblasti levého oka a otokem měkkých tkání levé očnice, přičemž toto zranění jej omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho a kratší šesti týdnů. 12. Ve vztahu k dovolacím výtkám týkajícím se nesprávné právní kvalifikace skutku konstatovala, že při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví jiné osoby, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat například ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, zejména z toho, proti které části těla útok směřoval a z pohnutky činu. Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Samotná skutečnost, že obviněný úmyslné jednání popírá, neznamená, že zjištění úmyslu nepřichází do úvahy. Úmysl, ale i jiné formy zavinění je totiž možné zjistit i na podkladě jiných důkazů. Zavinění jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být hodnoceno na dobu jeho spáchání, která v obdobných případech často představuje jen několik minut nebo sekund. Případně jiný psychický vztah pachatele ke svému jednání a následku po spáchání činu nemůže mít pro hodnocení jeho zavinění význam. 13. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 14. Obviněný v replice k vyjádření státní zástupkyně zopakoval některé své dovolací námitky. Dále upozornil na skutečnost, že již v průběhu trestního řízení uváděl, že existuje kamerové zařízení umístěné na domě poškozeného P. F., a opakovaně požadoval, aby byl odpovídající kamerový záznam z tohoto zařízení zajištěn, neboť mohl objektivně přispět k objasnění toho, zda se obviněný a svědek A. V. skutečně nacházeli před domem poškozeného a zda se zde odehrál děj popisovaný poškozeným, z něhož následně vycházely orgány činné v trestním řízení. Obviněný tam podle svého tvrzení nikdy nebyl. Kamerový záznam však přes jeho požadavky zajištěn nebyl. V současné době proto již není možné posoudit, co konkrétně mohl zachycovat, ani zda je vůbec nadále k dispozici. K replice připojil fotografie tohoto zařízení. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání použil důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 18. Obviněný zmíněný dovolací důvod uplatnil v první variantě, tedy že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Popřel, že by poškozeného kopl do obličeje, tvrdil, že nebyl proveden žádný přímý důkaz vedoucí k identifikaci obviněného jako pachatele. Nepřímé důkazy v podobě výpovědi svědků jej jako pachatele taktéž neztotožnily. Svědek P. M. obviněného nepoznal ani při rekognici podle fotografií. Nesouhlasil s hodnocením výpovědí svědků P. M., I. J., A. V. s tím, že nezjistily-li soudy totožnost skutečného pachatele fyzické inzultace poškozeného, měly v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného. 19. Pochybení podřaditelná pod vady spočívající v rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedeným dokazováním relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Obviněný v dovolání fakticky projevil prostý nesouhlas s hodnocením výpovědí svědků a tvrdil, že se stíhaného jednání nedopustil. Tím zpochybnil zjištěný skutkový stav a polemizoval se závěry dokazování, což však nepředstavuje extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem konkrétních provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nejvyššímu soudu nepřísluší zasahovat do hodnocení výpovědí jednotlivých svědků, jimiž se soud prvního stupně podrobně zabýval zejména v bodech 7. až 15 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kde náležitě vysvětlil, proč za pachatele označil obviněného. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem a rovněž s hodnocením provedených důkazů ztotožnil, což zdůvodnil zejména na straně 3 až 5 napadeného rozsudku. 20. Odvolací soud se k námitkám obviněného znovu zabýval a vysvětlil, proč výpovědi obviněného a svědka A. V. byly vyvráceny ostatními důkazy. Připomněl, že obviněný i svědek A. V. poté, co svědek P. M. po útoku obviněného odvedl otřeseného poškozeného P. F. domů, je následovali k domu poškozeného a před tímto domem na ně řvali a dožadovali se, aby poškozený otevřel dveře. Ve shodě se soudem prvního stupně vysvětlil, že svědkyně I. J. objektivně jako jediná musela poškozenému následující den sdělit jméno osoby, s níž se pral, a té, která jej kopla do obličeje, neboť si je posléze ztotožnil na Facebooku, byť svědkyně tuto skutečnost nepotvrdila. Rovněž vysvětlil, že obviněného ztotožnil nyní již zemřelý svědek P. M., přičemž protokol o jeho výpovědi ze dne 9. 4. 2025 (č. l. 60-64) byl přečten podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. v hlavním líčení konaném dne 24. 11. 2025. Tento svědek incident viděl a posléze odvedl poškozeného domů. Znal otce obviněného a potvrdil, že to byl obviněný, kdo poškozeného kopl do obličeje, byť jej posléze při rekognici podle fotografií nepoznal. Současně vypověděl, že jej opakovaně kontaktovaly dvě různé osoby za účelem, aby si dal pozor při svých výpovědích na policii v souvislosti s nyní projednávaným případem, že má rodinu apod. Soud prvního stupně v bodě 9 odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že neztotožnění obviněného při rekognici svědkem P. M. obviněného nevyviňuje ze stíhaného jednání, neboť šetřená událost se odehrála v brzkých ranních hodinách za nikoli ideálních světelných podmínek a rozpoznat totožnost osoby, kterou svědek prokazatelně předtím nikdy neviděl, je velmi obtížné. Odvolací soud posléze na straně 4 napadeného rozsudku doplnil, že neztotožnění obviněného při rekognici podle fotografií nelze s ohledem na tvrzení svědka P. M. o opakovaných telefonických konfrontacích neznámými osobami, aby ve věci změnil výpověď, objektivně hodnotit, neboť by se jednalo o nepřípustnou spekulaci. 21. K tomu lze dodat, že z trestního spisu vyplývá, že ani policejnímu orgánu se nepodařilo ztotožnit konkrétní osoby, které by mohly tohoto svědka jakkoli ovlivňovat (viz protokol o vyhodnocení telekomunikačního provozu telefonního čísla svědka P. M., č. l. 141-143, vydaného na základě žádosti o zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 4 tr. ř. se souhlasem tohoto svědka). Nelze proto souhlasit s obviněným, který tvrdil, že ovlivňování svědka nebylo prokázáno jinak než provedením policejního úředního záznamu o informacích z blíže neurčeného zdroje od blíže neurčených spolupracujících osob s Policií České republiky, když o ovlivňování své osoby procesně použitelným způsobem vypovídal sám svědek P. M. a k tomuto tvrzení byl vyžádán záznam telekomunikačního provozu, z něhož se nepodařila identifikovat konkrétní osoba, která by se jej snažila ovlivnit v jeho výpovědi, jak bylo uvedeno shora. Nelze proto souhlasit s obviněným, že by soudy spekulovaly, že by svědek mohl být ovlivňován telefonickými kontakty ze strany neznámých osob a že k tomu byl zajištěn jen úřední záznam policejního orgánu, když o těchto skutečnostech vypověděl přímo sám svědek P. M. a v přípravném řízení k tomu bylo učiněno neúspěšné dokazování ke ztotožnění takových osob. Pokud obviněný v dovolání namítl, že odvolací soud „pracoval s dalšími důkazy a činil z nich vlastní skutkové konstrukce a hodnotící závěry“, a to konkrétně z výpovědí obviněného, svědků A. V. a I. J., zároveň neuvedl, které konkrétní hodnotící závěry měly být jiné než ty, které učinil soud prvního stupně, když odvolací soud se naopak se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil. K takové námitce se proto pro její obsahovou vyprázdněnost nelze blíže vyjádřit. Ke skutečnostem uváděným v replice obviněného k vyjádření státní zástupkyně lze toliko přičinit poznámku, že v něm uváděné skutečnosti ohledně kamerových záznamů na domě poškozeného obviněný nevtělil do dovolání, ani je v tomto kontextu v dovolací lhůtě nedoplnil, tedy neučinil je předmětem dovolacího přezkumu. Změnou důvodu dovolání ve smyslu § 265f odst. 2 tr. ř. nepřípustnou po uplynutí dovolací lhůty je nejen doplnění dalšího dovolacího důvodu, ale i doplnění dovolací argumentace ve smyslu vznesení jiných, dalších námitek, byť obsahově podřaditelných pod dovolací důvod uplatněný v zákonem stanovené lhůtě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 555/2024, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 1030/18, aj.). Lze však doplnit, že policejní orgán se snažil bezúspěšně zajistit kamerové záznamy z baru XY, avšak kamerové záznamy nebyly k dispozici, když počítač, na něhož se ukládají záznamy, byl v předmětné době vypnut, a kamery nenahrávaly (viz úřední záznamy policejního orgánu na č. l. 134 a 135). 22. V tomto ohledu dovolání obviněného v jeho podstatné části nemohlo obstát, neboť většina námitek, jež uplatnil s poukazem na citovaný dovolací důvod, byla výhradně procesního charakteru, neboť směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Takto koncipovanou dovolací argumentací, kterou napadal postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění. 23. Nelze dále nevidět, že skutkové námitky a výtky směřující k procesu dokazování a hodnocení konkrétních důkazů, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným (často doslovným) zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s níž se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly a v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. též vyložily, proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu či provinění nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněného usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). 24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž uplatněný obviněným je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 25. Obviněný v dovolání rozporoval právní posouzení skutku jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Měl za to, že i kdyby byl označen za útočníka, nebyl prokázán jeho úmysl způsobit takový těžší následek, který nelze dovodit jen ze skutečnosti, že útok kopem směřoval vůči hlavě poškozeného.

26. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. Pro pojem těžká újma na zdraví platí v podstatě tatáž kritéria jako pro výklad pojmu „ublížení na zdraví“ ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž rozdíl mezi těmito pojmy spočívá především v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít charakter některé újmy podle § 122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku nebo být delšího trvání podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (viz přiměřeně zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.). 27. Při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Závěr o existenci těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku není podmíněn tím, aby vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění odpovídající některé z alternativ uvedených pod písm. a) až h) navíc trvaly po dobu delší než šest týdnů, což představuje další alternativu uvedenou pod písm. i). Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, uveřejněný pod 13/1966-III. Sb. rozh. tr., č. II/1965 Sb. rozh. tr. aj.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1954). 28. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

29. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví.

30. Z hlediska zavinění, které vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, rozlišuje trestní zákoník úmysl přímý a nepřímý (eventuální). Trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, o nějž v posuzovaném případě jde, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. 31. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Jestliže pachatel popírá úmysl, lze na něj usuzovat z objektivních okolností činu. Jde o takové okolnosti, jakými jsou způsob provedení útoku proti tělesné integritě poškozeného, intenzita útoku představovaná zejména fyzickou silou, s jakou byl útok veden, použití nějaké zbraně či jiného předmětu k provedení útoku, lokalizace míst na těle poškozeného, proti kterým útok směřoval, a míst, která byla skutečně zasažena, včetně toho, zda tato místa byla zasažena cíleně či náhodně, důvod, pro který nevznikla těžká újma na zdraví, zda razance útoku byla zmírněna obranou poškozeného či jiným způsobem, co bylo motivem útoku apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr., dovolatelem zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1517/2019, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 484/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21). 32. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky pokusu označeného zločinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu prvního stupně ničeho vytknout. Jednání obviněného nese zákonem vyžadované znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví.

33. Soud prvního stupně v bodě 14 rozsudku shledal, že zranění poškozeného vykazuje znaky ublížení na zdraví. Zároveň však na základě výpovědi soudního znalce stvrzené u hlavního líčení s ohledem na intenzitu použitého násilí a místo, kam obviněný útočil prokazatelně kopem s rozběhem velké intenzity (na hlavu poškozeného, kde může vzniknout poranění, které by poškozeného bezprostředně mohlo ohrožovat na životě), je lze označit za poruchu zdraví, která mohla způsobit i závažnější následky v podobě vážného poškození zdraví poškozeného P. F., čímž mu mohl způsobit těžkou újmu na zdraví v podobě déletrvající poruchy zdraví přesahující šest týdnů. Zavinění obviněného ve vztahu k možnému způsobení těžšího následku shledal soud prvního stupně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 34. Odvolací soud na straně 5 napadeného rozsudku obdobně shrnul, že pro zvolenou právní kvalifikaci skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. l tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. l tr. zákoníku svědčí skutečnost, že přestože poškozený fakticky utrpěl zranění vykazující znaky ublížení na zdraví, s ohledem na způsob jeho vzniku (vědomý úder holení s rozběhem) a jeho zacílení do obličejové části hlavy, způsob útoku jednoznačně svědčí pro závěr, že obviněný takovým jednáním mohl způsobit na zdraví poškozeného následky daleko závažnější, a to v podobě těžké újmy na zdraví, která by eventuálně mohla poškozeného ohrožovat na životě. Spánková kost chrání mozek pouze omezeně a její poranění může vést k prasknutí lebky, krvácení do dutiny lební, či ke vzniku epidurálního hematomu, jak uvedl soudní znalec. To, že k takovým následkům nedošlo, rozhodně není zásluhou obviněného, ale spíše dílem náhody, neboť obviněný evidentně podle něj jednal bez rozmyslu. Z hlediska zavinění je tak třeba podle jeho úvah hovořit minimálně o úmyslu nepřímém podle § 15 odst. l písm. b) tr. zákoníku.

35. Nejvyšší soud již v minulosti řešil podobné případy. Například v usnesení ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 351/2014, spočívalo jednání pachatele v tom, že při konfliktu před restaurací kopl poškozeného střední intenzitou do jeho obličeje, čímž zapříčinil pád poškozeného na zem, následkem čehož mu způsobil krátkodobé bezvědomí a zlomeninu spodní stěny levé očnice s přechodným omezením hybnosti oka a necitlivosti tváře, tržné rány při horním a dolním okraji levé očnice, pohmoždění měkkých tkání pravé očnice a pravé tváře s trváním pracovní neschopnosti cca 2 týdny. Podle odborných závěrů však kop do oblasti očnice mohl způsobit nevratné poškození oka. Jednání bylo pravomocně posouzeno mimo jiné jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Jednalo se tedy o velmi podobný skutkový průběh fyzického napadení poškozeného, který utrpěl i srovnatelná zranění. Dále lze poukázat na další obdobný případ, kterým se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1317/2014, v němž pachatel vedl silný útok do obličeje a následný kop do nosu a očnice s následkem čtyřtýdenního omezení zdraví poškozeného. Konkrétně útok spočíval v tom, že se pachatel rozběhl a poškozeného nejméně jednou silně udeřil pěstí do obličeje a po jeho pádu jej nejméně jednou kopl do oblasti nosu a levé očnice. Poškozený utrpěl mimo jiné otřes mozku, zlomeninu stropu levé očnice, krvácení do čelní dutiny, posun okohybného svalu a zlomeninu nosních kůstek s výrazným posunem nosní přepážky. Podle soudního znalce prudký kop do obličeje ležícího poškozeného mohl snadno způsobit vážné poškození oka nebo ztrátu vidění a nitrolební krvácení s bezprostředním ohrožením života. Nejvyšší soud i v tomto případě vyvodil nejméně nepřímý úmysl a ztotožnil se s právní kvalifikací skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví a jako takovou ji ponechal v platnosti. V další věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 583/2010) Nejvyšší soud uzavřel, že útok obutou nohou či kolenem proti hlavě vede při jejím zasažení k bezprostřednímu riziku vzniku závažných zranění, například nitrolebního krvácení, pohmoždění mozku, krevním výronům pod či nad podlebicí nebo dvojité zlomenině dolní čelisti, která by bezprostředně ohrožovala život poškozeného a tato poranění by značila vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s těžkou újmou na zdraví pro poškození důležitého orgánu. Je-li útok úmyslný i ve vztahu k takovému následku, přičemž postačí úmysl eventuální, může naplnit znaky pokusu úmyslného způsobení těžké újmy na zdraví. Nejvyšší soud však rovněž akcentoval, že nestačí pouhá abstraktní možnost zásahu důležitého orgánu. Aby bylo možné posoudit skutek jako pokus trestného činu, je třeba v konkrétním případě objasnit, zda útok byl veden úmyslem způsobit poškozenému závažnější zranění, než jaké reálně utrpěl, a to zranění takového stupně závažnosti, který již odpovídá ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003). 36. I podle Nejvyššího soudu je za rozhodnou okolnost svědčící pro právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu podle § 21 odst. 1 k § 145 tr. zákoníku třeba označit rozběh dovolatele, který zvyšuje energii útoku kopem nohou a jeho razanci úzce spojenou s možným vznikem těžšího následku na zdraví poškozeného, který byl cíleně veden proti obličejové části hlavy, tedy s přímým ohrožením oblasti mozku jako životně důležitého orgánu, očí a čelisti, včetně zubů. Obviněný tímto způsobem reagoval zcela nepřiměřeně na potyčku poškozeného P. F. s A. V., s nímž předtím obviněný v baru XY v XY popíjel. Poškozený se během ní se svědkem A. V. váleli po zemi, tedy nešlo o razantní vzájemnou bitku, v níž by musel obviněný svědka A. V. jakkoli bránit, když poškozený těsně před kopnutím s rozběhem obviněného svědku A. V. říkal, „že mu ji klidně dá, ale nechce to dělat, ať se na to vyserou“, tedy manifestoval zájem ukončit jejich konflikt nenásilnou formou. Útok byl nečekaný a pro poškozeného překvapivý. Nevšiml si, kdo na něj útočí, kopnutí do jeho hlavy jej ihned tzv. vyplo. Měl proto omezenou, ne-li žádnou možnost na obviněného jakkoli reagovat a útoku se bránit. Za okolnosti svědčící o intenzitě zásahu je nutno označit vznik reálných zlomenin nosu a vnitřní a spodní stěny levé očnice spojených s otoky a krevními výrony okolních tkání poškozeného, když ze soudně znaleckého závěru MUDr. Tomáše Vojáčka z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, bylo potvrzeno, že hrozilo zranění podstatně vážnější s přímým ohrožením života, kdy vedením kopu do spánkové oblasti, mohlo dojít ke zlomenině klenby lební s tepenným krvácením nad tvrdou plenu lební (viz předmětný znalecký posudek ze dne 29. 11. 2024, č. 93590/2024, č. l. 123–128). Na základě tohoto znaleckého posudku, jakož i výslechu znalce v hlavním líčení bylo odborně doloženo reálné nebezpečí nitrolebního krvácení, zlomenin lebky nebo poškození mozku, případně vážné poruchy zdraví s omezením delším než šest týdnů. Současně absentovala jakákoli konkrétní okolnost, na niž by pachatel mohl spoléhat, že těžkému následku zabrání, tím spíše, že kopem velké razance s rozběhem kopl do obličeje, oblasti levého oka a nosu, čímž reagoval na malicherný konflikt mezi poškozeným a svědkem A. V. v jeho konci s absencí úderů či kopů, tedy nejednalo se o nahodilý zásah během nepřehledného vzájemného zápasu původních účastníků konfliktu. Obviněný se do něj naopak zapojil excesivně neúměrnou intenzitou, když reagoval na konflikt jiných osob, který končil. Bylo tedy bezpečně prokázáno, že obviněný směřoval kop nohou do obličeje poškozeného, intenzita kopu byla soudně znalecky podložena jako tupé násilí o velké intenzitě. 37. Nejvyšší soud sdílí názor odvolacího soudu, že obviněný jednal ve vztahu k možnému způsobení následku (účinku) v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného v eventuálním (nepřímém) úmyslu. Obviněný, jako každá zdravým rozumem vybavená osoba, musel být minimálně srozuměn s tím, že cíleným útokem na obličej poškozeného razantním kopem o velké intenzitě může způsobit vážnou poruchu zdraví spočívající nejméně v delší dobu trvající poruše zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku [uvažovat by bylo možné i o poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku]. Pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Tomu odpovídající právní kvalifikace skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v nepřímém úmyslu je plně slučitelná s najisto postavenými okolnostmi fyzického napadení poškozeného, jakož i s citovanou judikaturou. Oba soudy nižších stupňů zvážily a vzaly v potaz všechny relevantní okolnosti případu, konkrétně způsob útoku, intenzitu vedeného úderu, zdravotní stav poškozeného, průběh marginálního konfliktu mezi poškozeným a svědkem A. V., neadekvátní stupeň násilí užitého obviněným v takovém druhu konfliktu tak, že byl veden zákeřným způsobem, na nějž poškozený nemohl nijak reagovat a jemu se bránit apod., přesně v intencích rozhodnutí č. 35/1991 Sb. rozh. tr., na něž v dovolání odkázal obviněný. 38. Proti právnímu posouzení skutku též jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný žádnou výhradu neuplatnil. Dovolací soud se proto touto právní kvalifikací blíže nezabýval, poznamenává pouze, že zákonné znaky označeného přečinu jednání obviněného evidentně nese. 39. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. 40. Pro úplnost lze dodat, že nebylo rozhodováno o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí z podnětu obviněného. Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 9. 2026

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací