Plný text
8 Tdo 763/2026-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný K. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2026, č. j. 4 To 140/2026-256, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 151/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný K. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2026, č. j. 8 T 151/2025-228, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 70 (sedmdesát) denních sazeb ve výši denní sazby 400 Kč, celkem tedy ve výměře 28 000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to plastové roury černé barvy a o nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 5. 2026, č. j. 4 To 140/2026-256, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku přečinu ublížení na zdraví. V návaznosti na to uvedl, že tento trestný čin lze spáchat pouze úmyslně, přičemž se úmysl musí vztahovat nejen k samotnému jednání, ale i k následku v podobě ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že bylo povinností soudů zabývat se nejen vědomostní složkou zavinění, ale též složkou volní, což podle mínění obviněného soudy neučinily. V návaznosti na shora uvedené výhrady poukázal rovněž na judikaturu či stanoviska Nejvyššího soudu s tím, že nepřímý úmysl nelze dovozovat pouze z objektivní nebezpečnosti jednání nebo z toho, že ke zranění nakonec došlo. Dále uvedl, že jestliže trestněprávní relevantní následek nevznikl přímým působením plastové trubky, nýbrž až sekundární reakcí poškozeného, měly soudy povinnost přesvědčivě vysvětlit z jakých konkrétních okolností dovozují, že byl srozuměn právě s takovým následkem. Obviněný v této souvislosti také poukázal na odůvodnění, resp. závěry soudů nižších stupňů stran skutkových zjištění. Má za to, že skutková zjištění vztahující se k intenzitě útoku, vzdálenosti mezi osobami a směru hodu, nebyla učiněna způsobem, který by umožňoval bezpečný závěr o naplnění subjektivní stránky. V této souvislosti pak obviněný poukázal na provedené důkazy, zejména na výpověď svědka Ž. a dovozuje, že důkazy byly hodnoceny v jeho neprospěch. Rovněž je přesvědčen, že odvolací soud nedostatečně posoudil samotný znak ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku, když neodlišil medicínské konstatování určitého poranění od právního závěru. Také poukázal na to, že pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno úmyslné zavinění ve vztahu k následku ublížení na zdraví, tak nelze bez dalšího uvažovat o nedbalostním ublížení. Taktéž uvedl, že pokud by jednal úmyslně, bylo namístě zabývat se tím, zda skutkové okolnosti nevykazují znaky speciální skutkové podstaty ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Podle mínění obviněného se měl odvolací soud zabývat uplatněním zásady subsidiarity trestní represe, zvláště když se jednalo o jednorázový incident, vzniklý v rámci dlouhodobě vyhrocených sousedských vztahů. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu nalézacího.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který se nesouhlasně vyjádřil k jednotlivým námitkám obviněného. Státní zástupce má za to, že minimálně nepřímý úmysl lze dovodit, přičemž v této souvislosti poukázal na užitý nástroj útoku, místo útoku, do kterých míst byl útok cílen, razanci útoku a také na vzdálenost mezi obviněným a poškozeným. Nesouhlasně se také vyjádřil k námitkám obviněného směřujícím do skutkových zjištění, ke kterým uvedl, že existence závažného, extrémního rozporu, která by naplnila dovolací důvod, není v daném případě dána. Podle státního zástupce není chybou, pokud soudy pracují s výpověďmi svědků K. a Ž. jako se spolehlivými usvědčujícími důkazy, když tyto nestojí osamoceně, vzájemně se doplňují, v podstatném korespondují, a jsou v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Rovněž vyjádřil své přesvědčení, že byť skutková věta, ve vztahu k naplnění znaku ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku, není dokonalá, když explicitně pojednává pouze o obvyklé době léčení, tak nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně konkrétně popsal poruchu zdraví poškozeného. Za nedůvodnou pak považuje i argumentaci obviněného stran uplatnění privilegované skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku a uplatnění principu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti uvedl, že nebyly zjištěny žádné specifické okolnosti, které by odůvodnily uplatnění mírnější právní kvalifikace, obviněným označené privilegované skutkové podstaty, když jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říct, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou většinově obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání, kde mj. poukazoval na to, že se úmysl musí vztahovat i k následku v podobě ublížení na zdraví; rozporoval utrpěnou poruchu zdraví poškozeného; poukazoval na výpověď svědka Ž.; na intenzitu a způsob útoku; na možnost jiné právní kvalifikace jeho jednání; na to, že se mělo jednat o ojedinělý exces v rámci dlouhodobě vyhrocených sousedských vztahů atd. K uvedenému okruhu námitek je třeba uvést, že obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud řádně zabýval v bodech 11. – 17. svého usnesení. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. S ohledem na argumentaci obviněného, která částečně míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. V reakci na argumentaci obviněného, která také částečně míří do porušení zásady in dubio pro reo, lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti se zásadou in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a již zmíněnou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti je však potřebné uvést, že pokud ve vztahu ke skutkovým zjištěním, resp. ve vztahu ke vzdálenosti, intenzitě a způsobu hodu, obviněný rozporuje věrohodnost svědka Ž., nelze takové argumentaci přisvědčit. Výpověď svědka Ž. je v podstatných bodech shodná s výpovědí poškozeného, která je pak podporována i dalšími ve věci provedenými důkazy, jako jsou lékařské zprávy, znalecký posudek a další listinné důkazy. Naproti tomu stojí výpověď obviněného, která není podporována žádným z provedených důkazů, a to ve své podstatě ani výpovědí partnerky obviněného. Lze také uvést, že svědek Ž. pak události popisuje v podstatných bodech shodně jako poškozený, tedy, že stáli za branou na silnici, byl to obviněný, který celou situaci eskaloval, vzal ze země plastovou trubku, napřahoval se s ní, a nakonec ji po poškozeném švihnul, přičemž i přes snahu poškozeného vyhnout se zásahu, tento byl zasažen trubkou do obličeje, kde byl zraněn v oblasti nosu a lehce krvácel. Za takto popsané situace, kdy i sama partnerka obviněného neuvádí, že by snad vnikl poškozený se svědkem Ž. na pozemek obviněného a tam jej napadali, nepůsobí příliš věrohodně obhajoba obviněného, že se snad cítil za brankou ohrožen o dvacet let starším a méně fyzicky disponovaným poškozeným – tuto skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud záměrně s ohledem na neobjektivní argumentaci obhajoby, dožadující se posouzení jednání obviněného podle § 146a, případně jednání v nutné obraně, a to za situace, kdy byla vyvrácena obhajoba obviněného, že snad k němu měl poškozený přistupovat s jednou rukou v kapse, což u něj vyvolalo obavu, že by v ní mohl ukrývat pepřový sprej či podobnou zbraň. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů.
14. Obviněný taktéž rozporuje naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i na teoretická východiska k této problematice. V této souvislosti a ve shodě s dovolatelem tak považuje Nejvyšší soud za vhodné zopakovat, že podle ustálené judikatury k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr. a 19/1963 Sb. rozh. tr.). Při právním posouzení jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Z těchto skutečností s přihlédnutím ke všem ostatním okolnostem případu je pak třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 763/2015). Platí přitom, že protiprávní následek v podobě ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku musí mít svůj původ v takovém protiprávním jednáním, které dosahuje určitého minimálního stupně intenzity a pouhá vědomost pachatele o tom, že by mohl za použití násilí jakékoli intenzity způsobit zranění jiné osoby, nepostačuje bez dalšího k závěru o existenci úmyslného zavinění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014). Byť sám obviněný pregnantně na zmíněná teoretická východiska poukazuje, tak již pomíjí tu skutečnost, že na poškozeného útočil plastovou trubkou, do oblasti hlavy, z poměrně krátké vzdálenosti a vysokou razancí. Nejednalo se přitom o žádné náhodné odhození trubky či o nějaké pasivní jednání, jak se snažila obhajoba po celou dobu trestního stíhání přesvědčit soudy nižších stupňů. Obviněný zcela vědomě vzal do ruky nástroj, kterým vyhrožoval poškozenému a následně jej po něm švihem hodil směrem na hlavu poškozeného. Je tak zcela zřejmé, že si musel být vědom toho, že takovým jednáním může poškozenému způsobit zranění v oblasti hlavy (zasáhnout oči, sluchové orgány atd.). S ohledem na směr útoku a intenzitu, při vědomí, že útočí na podstatně staršího poškozeného, muselo být obviněnému rovněž jasné, že se poškozený bude snažit přímému útoku plastovou trubkou vyhnout, ať již sehnutím, úhybným manévrem či jinak, jak by jednal každý, a při této obranné reakci může dojít k pádu a vzniku zranění, stejně jako v předmětném případě prudkým úhybným pohybem k podvrtnutí a natažení krční páteře. Lze tak uzavřít, že nalézací soud nepochybil, když jednání obviněného kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž uzavřel, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, odvolací soud pak zcela správně závěrům soudu nalézacího přisvědčil. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani argumentaci obviněného stran posouzení znaku ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Je sice pravdou, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů by v této souvislosti mohla být výstižnější, nicméně je z nich patrno, že poranění poškozeného si vyžádalo lékařské ošetření, a on sám byl po nikoliv krátkou dobu omezen v obvyklém způsobu života. Tyto skutečnosti pak vyplývají nejen ze znaleckého posudku a lékařských zpráv, ale také z výpovědi poškozeného. Obviněný (obhajoba) již taktně ve svém dovolání nezmiňuje skutečnost, kterou popsal dle mínění soudů nižších stupňů svědek Ž., přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje, že to byl obviněný, který ještě před tím než mohlo dojít k hovoru o hlučnosti čerpadla začal na poškozeného křičet, přičemž „obžalovaný řval, že ho to nezajímá“, přičemž podstatnou a opětovně obviněným nezmíněnou skutečností, která mu neprospívá, je i to, že poškozenému (resp. i jeho manželce) vyhrožoval podříznutím a v okamžiku, který předcházel hození trubky švihem po poškozeném, tomuto vyhrožoval ať vypadne (z veřejného pozemku), jinak mu rozbije hubu. Toto agresivní jednání je třeba vidět v souvislosti i s následnou reakcí svědkyně K. H., která se snažila mj. svědkovi Ž. omluvit, přičemž je nutno podotknout, že nepřesvědčivě pak působí také její tvrzení, že obviněný měl být rozrušený mj. z toho, že si ho poškozený nahrával na mobil, zatímco již pomíjí skutečnost, že oni (ona) situaci měli nahrávat na kameru. Tyto skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud záměrně k otázce nedůvodnosti aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené nemohl Nejvyšší soud přisvědčit ani námitkám obviněného stran možné právní kvalifikace jeho jednání podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, či jeho argumentaci stran právní kvalifikace jeho jednání podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal pochybení v právní kvalifikaci jednání obviněného, jakožto přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (viz výše) staly se tyto námitky – argumentace obviněného bezpředmětnými.
15. Pokud pak obviněný také poukazuje na skutečnost, že měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, tak lze připomenout, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
16. Z výše uvedeného stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané trestní věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Nelze přisvědčit obviněnému, že se jednalo o jednorázový incident v rámci dlouhodobých sousedských sporů, ve kterých je i sám poškozený aktivní. Je sice pravdou, že mezi obviněným a poškozeným jsou sousedské vztahy dlouhodobě narušeny, ale právě i z předchozích přestupkových řízení, jež byly důsledkem narušených sousedských vztahů, jakož i z nyní projednávané trestní věci je zřejmé, že obviněný je osobou agresivní, které chybí jakákoliv sebereflexe či náhled na svoje vlastní jednání. Byť se obviněný snaží své jednání bagatelizovat s poukazem na osobu či jednání poškozeného, tak nelze pominout, že to byl právě obviněný, který celý konflikt inicioval, vygradoval a napadl poškozeného, který se ničeho špatného nedopustil, poškozený se snažil přivoláním technika (svědka Ž.) minimalizovat záminku obviněného. Je také zřejmé, že nalézací soud se na str. 12 svého rozsudku zabýval možnou aplikací zásady subsidiarity trestní represe a odvolací soud v bodě 17. svého usnesení závěry nalézacího soudu řádně přezkoumal a přisvědčil jim. Ani Nejvyšší soud tak v postupu soudů nižších stupňů neshledal pochybení.
17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 9. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu