Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnutoKategorie D - omezený významTrestní

Spisová značka

8 Tdo 82/2014

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 12. 2. 2014ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.82.2014.1
Další údaje
Předmět řízení: Řízení o dovolání

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

8 Tdo 82/2014-36

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2014 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 14 To 126/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 23/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. s e dovolání obviněného J. V. o d m í t á .

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, uznal obviněného J. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že

„jako osoba jednající na základě plné moci za společnost Ante, s. r. o., se sídlem [adresa] sídlem Ú.n.O., T. G. M., okr. Ú. n. O., která byla měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty nechal zavést do účetnictví společnosti a následně uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc září 2005, které podal na Finančním úřadě v Ústí nad Orlicí dne 25. 10. 2005, daňový doklad – fakturu, vystavenou 30. 9. 2005 na částku 1.980.000,-- Kč za prodej železa odběrateli společnosti Largo Slovakia s. r. o. Trenčín, Slovenská republika, tento obchodní případ vykázal jako dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě Evropské unie, tedy jako uskutečněné zdanitelné plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně, ačkoliv uvedené zboží nebylo odběrateli do Slovenské republiky dodáno a v důsledku toho nebyla odvedena daň z přidané hodnoty na výstupu v základní sazbě 19%, tj. ve výši 376.200,-- Kč, ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí“.

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a podle § 148 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Současně podle § 226 písm. a) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí ze dne 12. 2. 2010, č. j. 2 Zt 202/2008-62, pro jednání, jehož se měl dopustit tím, že

„jako osoba jednající na základě plné moci za společnost Ante, s. r. o., se sídlem [adresa] sídlem Ú. n. O., T. G. M., okr. Ú. n. O., která byla měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty, nechal zavést do účetnictví společnosti a následně uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 2005, které podal na Finančním úřadě v Ústí nad Orlicí dne 25. 7. 2005, daňový doklad – fakturu, vystavenou 30. 6. 2005 na částku 2.800.000,-- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 532.000,-- Kč za první etapu rekonstrukce zámečku Lipka v Horním Bradle společností Poreal a. s., Praha 1, přičemž tato rekonstrukce provedena nebyla a v důsledku uplatnění této faktury v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 2005 obdržel daňový subjekt nadměrný odpočet daně ve výši 453.529,-- Kč, ačkoliv pokud by nebyla uvedená faktura takto uplatněna, vznikla by daňovému subjektu daňová povinnost ve výši 78.471,-- Kč“,

v čemž byl spatřován dílčí skutek pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák.

Proti citovanému rozsudku podali obviněný a okresní státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 14 To 267/2010, tak, že výrokem pod bodem I. odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl a výrokem pod bodem II. z podnětu odvolání okresního státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil v rozsahu zrušení okresnímu soudu.

Okresní soud v Ústí nad Labem ve věci znovu jednal a rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 T 23/2010, rozhodl tak, že podle § 37a tr. zák. ze svého původního (shora citovaného) rozsudku ze dne 2. 8. 2010, ve spojení s rovněž již výše zmíněným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, zrušil výrok o vině spácháním shora popsaného dílčího útoku, který byl právně kvalifikován jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., a dále celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. Následně obviněného uznal vinným, že

„jako osoba jednající na základě plné moci za společnost Ante, s. r. o., se sídlem [adresa] sídlem Ú. n. O., T. G. M., okr. Ú. n. O., která byla měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty nechal zavést do účetnictví společnosti a následně uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 2005, které podal na Finančním úřadě v Ústí nad Orlicí dne 25. 7. 2005, daňový doklad – fakturu, vystavenou 30. 6. 2005 na částku 2.800.000,-- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 532.000,-- Kč za první etapu rekonstrukce zámečku Lipka v Horním Bradle společností Poreal a. s., Praha 1, přičemž skutečně byly provedeny práce v hodnotě nejvýše 1.691.025,-- Kč s DPH ve výši 321.295,-- Kč, v důsledku uplatnění faktury v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 2005 obdržel daňový subjekt nadměrný odpočet daně ve výši 453.529,-- Kč, přitom při vyúčtování skutečně odvedených prací by daňovému subjektu vznikl nárok na nadměrný odpočet v částce 242.824,-- Kč,

jako osoba jednající na základě plné moci za společnost Ante, s. r. o., se sídlem [adresa] sídlem Ú. n. O., T. G. M., okr. Ú. n. O., která byla měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty nechal zavést do účetnictví společnosti a následně uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc září 2005, které podal na Finančním úřadě v Ústí nad Orlicí dne 25. 10. 2005, daňový doklad – fakturu, vystavenou 30. 9. 2005 na částku 1.980.000,-- Kč za prodej železa odběrateli společnosti Largo Slovakia s. r. o. Trenčín, Slovenská republika, tento obchodní případ vykázal jako dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě Evropské unie, tedy jako uskutečněné zdanitelné plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně, ačkoliv uvedené zboží nebylo odběrateli do Slovenské republiky dodáno a v důsledku toho nebyla odvedena daň z přidané hodnoty na výstupu v základní sazbě 19%, tj. ve výši 376.200,-- Kč,

a České republice zastoupené Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí tak vznikla celková škoda v částce 586.905,-- Kč“.

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. a podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. mu uložil společný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.

Obviněný také proti druhému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 14 To 126/2013, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Chudoby dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 9. 2013 však chybně přiřadil původní sp. zn. 14 To 267/2010 na místo správné sp. zn. 14 To 126/2013).

Dovolatel ve svém podání namítl, že nebyla naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. u dílčího útoku, za který byl uznán vinným (původním) rozsudkem ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010. Tvrdil, že jeho obhajoba od počátku řízení spočívala v tom, že zboží do Slovenské republiky skutečně vyvezl, pro vady zboží však byla dodávka vrácena zpět do České republiky a zboží bylo prodáno jako šrot. Ačkoliv tuto jeho obhajobu potvrdili svědci M. J., Ing. P. V. a Ing. P. S., soudy nižších stupňů dospěly k závěrům zcela opačným. Skutková zjištění tak zůstala neúplná a nebyly hodnoceny důkazy podporující jinou verzi, a pokud ano, tak pouze v jeho neprospěch.

Obviněný sice dále konstatoval, že je mu známo, že v rámci dovolání nelze vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních soudů (odkázal přitom na příslušné nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 802/2002 a III. ÚS 51/96), i nadále se však věnoval námitkám zpochybňujícím způsob provedeného dokazování. Citoval rovněž příslušná ustanovení ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. 12. 2005, s tím, že předpokladem pro nástup zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň je dodání zboží za úplatu. Z toho dovozoval, že pokud soudy dospěly k závěru, že zboží z faktury nebylo na Slovensko nikdy vyvezeno, pak nenastalo dodání zboží za úplatu a nemůže nastoupit ani zákonná povinnost odvést daň z přidané hodnoty.

S ohledem na tuto argumentaci obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 14 To 267/2010 (i v petitu znovu nesprávně uvedl spisovou značku, kterou zaměnil s usnesením ze dne 24. 11. 2010), jakož i (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 T 23/2013, a aby „sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby ze spáchání předmětného skutku“, popř. aby „věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí“.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který hned v jeho úvodu uvedl, že podané dovolání je zmatečné, protože se v něm opakovaně nesprávně označuje rozhodnutí, proti němuž směřuje (zaměňují se dvě spisové značky odvolacího soudu, které ve věci figurují). Dále upozornil na to, že ačkoliv dovolatel rozsah dovolání výslovně neomezil, v jeho odůvodnění se zabývá výlučně dílčím útokem spočívajícím v údajném vývozu železa na Slovensko (a poukazuje přitom na výpovědi svědků, kteří by měli jeho obhajobu podporovat).

Zásadní vadu dovolání však státní zástupce spatřoval v tom, že dovolatel napadá výrok o vině, který fakticky dovoláním napadnout nelze, neboť brojí proti výroku, který nabyl právní moci již usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 14 To 267/2010, a mohl být napaden pouze dovoláním, jež by směřovalo právě proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně. Takové dovolání však podáno nebylo. Soud prvního stupně inkorporoval tento výrok o vině do svého rozhodnutí ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 T 23/2010, postupem podle § 37a tr. zák., podle něhož byl vázán skutkovými zjištěními učiněnými ohledně tohoto dílčího skutku v prvním rozsudku, po vrácení věci odvolacím soudem k tomuto skutku neprováděl v hlavním líčení žádné dokazování a přejal ho do svého nového rozhodnutí en bloc.

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.

Nad rámec uvedeného státní zástupce dále poznamenal, že rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 T 23/2010, trpí vadami. Ve výroku tohoto rozsudku je totiž uvedeno: „Podle § 37a trestního zákona se z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2010, č. j. 3 T 23/2010-735 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2010, č. j. 14 To 267/2010-761, zrušuje výrok o vině spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., kterého se obžalovaný J. V. dopustil tak, že…“ (načež následuje příslušná skutková věta). Po ní je uveden nový výrok o vině obsahující skutkové věty obou dílčích skutků a výrok o trestu, aniž by ovšem byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010. Tak de facto zůstal v platnosti výrok, jímž byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na jeden a půl roku nepodmíněně s výkonem ve věznici s dozorem vedle posléze uloženého společného trestu odnětí svobody na dva roky nepodmíněně s výkonem ve věznici s dozorem. Svou úvahu státní zástupce uzavřel konstatováním, že takovou vadu obviněný nenamítl, přestože by zcela nepochybně naplňovala důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k), l) tr. ř., a protože již zřejmě uplynula zákonná dvouměsíční lhůta, není možné o tyto důvody dovolání rozšířit.

Zcela na závěr svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé.

Jak již přiléhavě uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, podané dovolání je skutečně zmatečné, protože se v něm opakovaně nesprávně označuje rozhodnutí, proti němuž směřuje (srov. argumentaci shora – zaměňují se dvě spisové značky odvolacího soudu, které ve věci figurují). Dovolatel sice rozsah dovolání výslovně neomezil, v jeho odůvodnění se však zabýval výlučně dílčím útokem spočívajícím v údajném vývozu železa na Slovensko (a poukazuje přitom na výpovědi svědků, kteří by měli jeho obhajobu podporovat). Z obsahu jeho podání je tak zřejmé, že dovoláním napadl pouze dílčí útok pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., jímž ovšem byl uznán vinným již původním rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 14 To 267/2010. Odvolací soud citovaným usnesením sice rozsudek soudu prvního stupně zrušil, ale pouze ve výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby, takže zbývající (odsuzující) část rozsudku (jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu) nabyla dne 24. 11. 2010 právní moci.

Následně však ve věci znovu rozhodoval soud prvního stupně, a to o dalším dílčím útoku předmětného trestného činu, přičemž svým rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 T 23/2010, podle § 37a tr. zák. ze svého rozsudku ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 14 To 267/2010, zrušil výrok o vině spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad a znovu uznal obviněného vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. a podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. mu uložil společný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 2. 2013, sp. zn 3 T 23/2010, však přestal právně existovat výrok o vině, trestu a další výroky mající svůj podklad ve zrušeném výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, který dovoláním napadl obviněný. Za této situace rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, nelze považovat za rozsudek ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože již neexistuje.

Nejvyšší soud sice přezkoumává podle hledisek uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. napadené pravomocné rozhodnutí ve věci samé na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc), ovšem nezbytným předpokladem provedení této přezkumné činnosti je, aby v době rozhodování dovolacího soudu vůbec existovalo rozhodnutí napadené dovoláním (resp. výrok rozhodnutí napadený dovoláním). Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo později k jeho zrušení, popřípadě došlo ke zrušení výroku napadeného dovoláním (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu či trestu společného), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí (popřípadě proti neexistujícímu výroku) podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, publikované pod č. T 683 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 4/2004; obdobně vyznělo i další usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, publikované tamtéž pod č. T 988 v Sešitě 35/2007).

Jinými slovy vyjádřeno – měl-li obviněný výhrady k původnímu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 14 To 267/2010, a jemu předcházejícímu rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, měl možnost napadnout je dovoláním ve lhůtě dvou měsíců, která mu začala běžet 23. 12. 2010. Tehdy byl totiž doručen jemu i jeho obhájci opis usnesení odvolacího soudu, v jehož závěru byl i řádně poučen o právu dovolání.

V posuzované věci je tudíž zřejmé, že v době rozhodování Nejvyššího soudu již neexistoval ani výrok o vině, ale ani výrok o trestu z původního rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 14 To 267/2010, neboť výroky o vině i trestu byly v pořadí druhým rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 T 23/2010, zrušeny (k argumentaci státního zástupce v samém závěru jeho vyjádření je třeba uvést, že evidentně přehlédl, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí tímto dalším rozsudkem zrušil nejen výrok o vině obviněného, ale také celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad – srov. poslední řádku na str. 1 tohoto rozsudku). Nejvyšší soud proto za tohoto stavu věci musel postupovat podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout jako nepřípustné.

Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. února 2014

Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací