Plný text
8 Tdo 852/2026-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2026 o dovolání obviněného I. O., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. 5 To 104/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 138/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. O. odmítá.
O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný I. O. byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 2. 2026, sp. zn. 13 T 138/2025, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil (zkráceně) tím, že dne 11. 12. 2024 kolem 20:50 h na silnici I. třídy č. XY jako řidič nákladní soupravy složené z vozidla zn. VOLVO FH, r. z. XY, s návěsem zn. KOGEL SN 24, r. z. XY, (SK), při jízdě ve směru od XY na XY v těsné blízkosti za před ním jedoucí nákladní soupravou v místě začátku mírné pravotočivé zatáčky úmyslně přejel s nákladním vozidlem cca 0,8 m přes středovou podélnou čáru souvislou částečně do protisměrné části pozemní komunikace, aby se přesvědčil, zda je možné soupravu jedoucí před ním předjet, přičemž došlo k čelnímu střetu jeho motorového vozidla s částečným překrytím levých předních částí s protijedoucím osobním motorovým vozidlem zn. Peugeot 301, r. z. XY, řízeným M. S., čímž porušil § 4 písm. a), c) a § 11 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) [dále „zákon č. 361/2000 Sb.“], v důsledku čehož utrpěl spolujezdec ve vozidle obviněného I. O., zhmoždění hrudníku, a řidič osobního motorového vozidla zn. Peugeot 301 M. S. mnohočetná poranění, na jejichž následky po převozu do nemocnice ve Zlíně dne 12. 12. 2024 zemřel.
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu pěti let.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. 5 To 104/2026, z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání obviněného
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dovolání, jímž brojil pouze proti výroku o trestu odnětí svobody, protože jeho zpřísnění odvolacím soudem neodpovídá okolnostem případu. Odvolacímu soudu vytýkal, že si neopatřil dostatečné poznatky o jeho osobních a rodinných poměrech, nepřihlédl k hlediskům podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku a neprovedl nezbytný test proporcionality. 5. Obviněný pochybení odvolacího soudu v jím nově uloženém trestu odnětí svobody spatřoval při srovnání s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 45/2020, vydaném ve skutkově blízké věci spočívající ve vybočení do protisměru, kde byl výrok o trestu zrušen proto, že si odvolací soud neopatřil relevantní informace o osobní situaci obviněného, o kvalitě jeho péče o osobu blízkou a o povaze jejich vzájemného vztahu. Obviněný tvrdil, že obdobně mělo být postupováno i v nyní projednávané věci, kde si odvolací soud nezjistil, že jeho otec v uplynulém období čelil vážným zdravotním obtížím, byl v pracovní neschopnosti a přišel o podstatnou část příjmu, a proto mu obviněný poskytoval finanční podporu i osobní péči. Odvolací soud taktéž nezjistil, že obviněný udržuje trvalý partnerský vztah a plánuje založení rodiny. Žádné zjištění k těmto poměrům obviněného si odvolací soud neopatřil, obviněného označil za „nezodpovědného a laxního řidiče“, ačkoli výsledky dokazování svědčí o opaku, protože jako profesionální řidič strávil na silnici podstatnou část svého života, v silničním provozu se choval ukázněně, v posledních téměř deseti letech nespáchal žádný dopravní přestupek. Jednání, jímž způsobil smrt poškozeného, které si nikdy nepřestane vyčítat, tak bylo ojedinělým vybočením z jeho, jinak dlouhodobě spořádané, účasti na silničním provozu.
6. Odvolací soud podle obviněného nezhodnotil ani účinky, které lze očekávat od nepodmíněného trestu pro budoucí život obviněného, jenž sám trpí psychickými problémy ve světle tragického následku dopravní nehody, od níž neusedl za volant a návrat k řízení ani neplánuje, neboť dne 8. 1. 2025 z vlastního rozhodnutí ukončil pracovní poměr řidiče a od 13. 1. 2025 pracuje jako kuchař. Svého činu hluboce a upřímně lituje a svou lítost vyjádřil též v omluvném dopise zaslaném manželce poškozeného a nad rámec pojistného plnění uhradil pozůstalým částku 2.000 EUR. Tuto snahu odčinit následky činu ostatně zohlednil i odvolací soud, který ji však do druhu trestu náležitě nepromítl přesto, že by byl, kdyby to jeho majetkové poměry a pozůstalí dovolovali, ochoten i nadále přispívat rodině poškozeného formou splátek. Přehlédl-li odvolací soud tyto změny v jeho životě, rozhodl o trestu při neúplně zjištěném skutkovém základě stejně, jako tomu bylo ve věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 45/2020.
7. Nepodmíněný trest odnětí svobody za těchto okolností účel ochrany ostatních účastníků silničního provozu, na který odkazuje odvolací soud, neplní. Tento účel je již naplněn trestem zákazu činnosti, který obviněný dovoláním nenapadá. Opřel-li přesto odvolací soud nezbytnost přímého výkonu trestu o fatální následek, přičetl mu k tíži okolnost, která je již vyjádřena v kvalifikované skutkové podstatě podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, a která proto sama o sobě potřebu přímého výkonu trestu odůvodnit nemůže. V tomto smyslu rovněž odkázal na zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 45/2020, v němž bylo vyjádřeno, že smrt poškozeného, jakožto zákonný znak přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku, nelze bez dalšího hodnotit jako okolnost odůvodňující přísnější trest. 8. Obviněný poukázal na to, že by výkon trestu prohloubil jeho trauma a narušil začlenění do společnosti, že by přišel o nájemní bydlení, jeho rodiče by pozbyli finanční podpory i pomoci při návštěvách lékařů a obviněný by nebyl s to ani přispívat rodině poškozeného. Zdůraznil, že u něj nebyla shledána žádná přitěžující okolnost, na rozdíl od několika okolností polehčujících. 9. Ze všech uvedených důvodů předestřel, že došlo k porušení zásady proporcionality a práva na spravedlivý proces včetně spravedlnosti jeho výsledku ve smyslu čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. A to i s přihlédnutím k tomu, že je pachatelům bez předchozího odsouzení za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku v 90 % ukládán podmíněný trest odnětí svobody (viz webová adrese jaktrestame.cz). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve výroku o trestu odnětí svobody a o způsobu jeho výkonu zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. 5 To 104/2026, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně dal podnět k tomu, aby předseda senátu soudu prvního stupně, resp. předseda senátu Nejvyššího soudu, zvážil postup podle § 265h odst. 3 tr. ř., resp. podle § 265o odst. 1 tr. ř., a odložil, případně přerušil, výkon napadeného rozhodnutí do rozhodnutí o dovolání.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. K tomuto dovolání se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce, jenž s námitkami obviněného nesouhlasil. Obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak v dovolání nenamítal skutečnosti, které by na něj po formální stránce dopadaly, a naopak brojil proti nepřiměřenosti trestu, což nelze namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. 11. V posuzované věci nešlo o zásadní porušení principu proporcionality (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, či ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016), protože odvolací soud přistoupil k uložení nepodmíněného trestu a vysvětlil, že tak učinil přesto, že jsou v této věci dány polehčující okolnosti a obviněný prohlásil vinu (viz body 7. až 11. jeho rozsudku). Pokud odvolací soud v bodě 8. rozsudku zmínil i „fatální následek“, neměl na mysli výslovně jen smrt poškozeného, která je znakem skutkové podstaty daného trestného činu, nýbrž poukazoval tím na jednání dovolatele, jímž k tomuto následku došlo, konkrétně vybočení kamionu přes šikmé rovnoběžné čáry a posléze přes souvislou podélnou čáru, jež obviněný přejel, aby se dostal do protisměru, a to navíc v táhlé pravotočivé zatáčce v noční době bez jakéhokoliv rozhledu (dovolatel vybočil v krátké vzdálenosti za před ním jedoucím kamionem). Tento způsob jízdy nedával žádnému protijedoucímu řidiči šanci, jakkoliv zareagovat, aby se následku vyhnul. Je zřejmé, že důvodem uložení nepodmíněného trestu nebyl vlastní fatální následek, nýbrž popsané „nedání šance“, jímž se tato nehoda vymyká jiným dopravním nehodám.
12. Státní zástupce nepovažoval za vhodné srovnání posuzované věci s postojem Nejvyššího soudu ve věci se sp. zn. 8 Tdo 45/2020, protože rodinné poměry obviněného se sice týkají jeho nemocného otce, nemá však žádné vlastní děti, u nichž by přicházelo v úvahu zkoumání jejich emočních vazeb na něj, o což se Nejvyšší soud zejména ve srovnávané věci opíral. Zde nic nenasvědčuje tomu, že by byl uložený trest natolik přísný, že by jeho uložením došlo k porušení principu proporcionality trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. 6 Tdo 874/2025), a tedy jde sice o trest přísný, nikoliv však exemplární, protože odvolací soud zdůraznil především hazardérství, které podmínilo jízdní manévr obviněného. I když připustil, že jde o hraniční věc, uložení trestu nepodmíněného bylo rozumně vyloženo na základě důvodů založených na konkrétním popisu povinností, které dovolatel porušil svým neobvykle riskantním manévrem. Fatální následek či generální prevence nebyly hlavními důvody, pro něž došlo ke zpřísnění trestu odvolacím soudem, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 13. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo ze strany Nejvyššího soudu doručeno obhájci obviněného k případné replice dne 10. 9. 2026, avšak v dovolacím soudem stanovené lhůtě žádnou repliku Nejvyššímu soudu nezaslal.
IV. Obecně k dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (viz § 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Bylo též přípustné ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože obviněný napadal výrok o trestu, jenž mu byl vyměřen nově odvolacím soudem k odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch, což koresponduje s § 265a odst. 1 tr. ř., podle něhož lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V případě, kdy obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (viz § 206c odst. 4 tr. ř.), nastává situace stanovená v § 206c odst. 7 tr. ř. ve větě druhé, podle níž skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, což je promítnuto do § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož rozsudek může odvoláním napadnout obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. To bylo v této věci splněno, protože jak řádný, tak i mimořádný, opravný prostředek směřovaly pouze proti výroku o trestu.
15. Obviněný v dovolání brojil prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody spočívající v jeho nepodmíněnosti s poukazem na neopatření dostatečného množství podkladů pro jeho uložení odvolacím soudem, a tedy dostatečně nezhodnotil, že pečoval o svého nemocného otce. 16. Již z obsahu takto uvedených výhrad je zjevné, že nedopadají na obviněným označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., protože ten je určen pro nápravu vad, když byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem (viz § 110 tr. zákoníku), se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (srov. přiměřeně ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní řád II, § 157 až 314s, Komentář, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3168 až 3171 s.). Posouzením trestu odnětí svobody, který byl obviněnému odvolacím soudem uložen v trvání dvaceti čtyř měsíců, je zjevné, že mu byl ukládán v rámci trestní sazby stanovené v § 143 odst. 2 tr. zákoníku od jednoho roku do šesti let odnětí svobody. To svědčí o tom, že jde o trest, který zákon připouští a odpovídá výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Uložený trest tudíž nevykazuje vady, na něž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dopadá. O tento dovolací důvod nejde, pokud je namítána pouze nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh tr.), čehož se však obviněný dovoláním domáhá. 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. není zásadně určen k nápravě trestu pro jeho namítanou nepřiměřenou tvrdost, ale slouží k tomu, aby byly vyloučeny či napraveny situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 330/2024). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 8 Tdo 386/2026, a přiměřeně též rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nepřiměřenost trestu není důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, ani kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). 18. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že když obviněný v dovolání prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. vytýkal, že mu soudy uložily nespravedlivý trest, jestliže byl vyměřen jako nepodmíněný, nenaplnil formální podmínky stanovené zákonem pro uvedený důvod dovolání, protože takové námitky není možné uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh tr.), a proto dovolání uplatnil mimo důvody dovolání stanovené v § 265b odst. 1, odst. 2 tr. ř.
19. I přes tento závěr, předtím, než z uvedeného formálního důvodu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., vědom si, že podle ústavněprávních principů je povinen též posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Listiny a čl. 36 a 38 Úmluvy), na které obviněný rovněž v dovolání poukazoval, zkoumal, zda nejde o neodůvodněnou či extrémní tvrdost v důsledku porušení zásady proporcionality, pokud byl trest odnětí svobody obviněnému uložen jako nepodmíněný.
V. K posouzení výměry uloženého trestu
20. Obviněný v dovolání konkrétně namítal, že si odvolací soud neopatřil dostatečné poznatky o jeho osobních a rodinných poměrech, nepřihlédl vyváženě ke všem hlediskům uvedeným v § 39 tr. zákoníku, přičetl mu k tíži zákonný znak trestného činu a nezbytnost nejpřísnějšího druhu trestu opřel i o skutečnosti, na které dopadá trest zákazu činnosti, vůči němuž obviněný žádné výhrady nemá. Tvrdil, že odvolací soud neprovedl test proporcionality trestní represe. 21. Nejvyšší soud, vědom si v této věci, že jde o přísný trest, se zabýval tím, zda nedošlo k porušení, jež obviněný v rozhodnutí odvolacího soudu spatřoval. Přiměřenost trestních sankcí upravuje ustanovení § 38 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu je však vhodné zmínit, že uložení konkrétního druhu trestu a jeho výše v rámci zákonem stanovených možností je věcí volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou tohoto mimořádného opravného prostředku, pokud nejde o výjimku z tohoto pravidla, kdyby šlo o zjevný zásah do základních práv a svobod obviněného (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 22. V posuzované věci byl obviněný uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, spočívajícím v tom, že jako řidič nákladní soupravy v nočních hodinách v místě začátku mírné pravotočivé zatáčky přejel přes středovou podélnou čáru souvislou částečně do protisměrné části pozemní komunikace, kde se čelně srazil s protijedoucím motorovým vozidlem, čímž porušil § 4 písm. a), c) a § 11 zákona č. 361/2000 Sb. a osobu ve vozidle, s nímž se srazil, usmrtil. Ohledně tohoto činu obviněný učinil prohlášení viny, jež soud přijal (viz § 206c odst. 1, odst. 4 tr. ř.). Odvolací soud se neztotožnil s tím, že obviněnému byl za uvedený čin uložen podmíněný trest odnětí svobody, protože soud prvního stupně nedostatečně zhodnotil okolnosti významné zejména z hlediska § 38 a § 39 tr. zákoníku a podmíněný trest odnětí svobody neodpovídal především samotným okolnostem případu, a proto jej z podnětu odvolání státního zástupce změnil na trest nepodmíněný (viz bod 5. rozsudku odvolacího soudu). Důvody, pro které považoval za nezbytné, aby byl trest spojen s přímým výkonem odnětí svobody, založil na tom, že při dané dopravní nehodě došlo kromě úmrtí poškozeného i k lehké újmě na zdraví u spolucestujícího obviněného, jízdu obviněného shledal zvlášť riskantní a rozhodný manévr bezohledným, z hlediska průběhu dopravní nehody, v níž zemřelý poškozený neměl šanci nehodě zabránit. Kromě toho posuzoval i důsledky smrti poškozeného, jenž měl manželku a tři nezletilé děti, jichž se tento neodčinitelný následek plně dotýkal (viz body 7. a 8. jeho rozsudku). Za podstatnou považoval i povahu obviněným porušených povinností, která vycházela z jeho neohleduplnosti obecně ohrožující ostatní účastníky silničního provozu (viz bod 9. jeho rozsudku). Proto považoval za nutné obviněnému uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť pouze výchovné či alternativní tresty v daném případě nebyly dostačující, i přes to, že se v jeho případě jedná o doposud bezúhonnou osobu, která na území České republiky nemá dosud žádný záznam v Evidenční kartě řidiče, svou vinu přiznal a projevil náležitou sebereflexi (viz bod 10. rozsudku odvolacího soudu). 23. Nejvyšší soud takto vyjádřené závěry nepovažuje za neodpovídající podmínkám, podle kterých lze usuzovat na nepodmíněnost trestu u nedbalostního trestného činu v dopravě, jehož následkem byla smrt. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku je zjevné, že odvolací soud vycházel z hledisek uvedených v § 38 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, protože i ve vztahu k nepodmíněnosti ukládaného trestu přihlížel k vymezeným podmínkám a k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Bral do úvahy uložení trestní sankce pachatele méně postihující (v daném případě podmíněně odloženého trestu odnětí svobody), avšak shledal, že, zejména s ohledem na okolnosti projednávané věci, mírnější sankce není adekvátní, a proto vysvětlil nutnost uložení sankce pro pachatele citelnější (viz § 38 odst. 2 tr. zákoníku). Odvolací soud přihlédl i k právem chráněným zájmům osob, kterých se smrt poškozeného nastalá v důsledku spáchaného trestného činu dotkla (viz § 38 odst. 3 tr. zákoníku). Z uvedeného důvodu je zjevné, že odvolací soud, jenž své úvahy a závěry ve shora uvedených částech přezkoumávaného rozhodnutí popsal, zvažoval všechny rozhodné okolnosti a měl na paměti kritéria, jimiž je povinen se řídit a jež respektoval. 24. Nelze pominout ani to, že odvolací soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry respektoval i podmínky pro ukládání trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku, protože přihlížel k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, přihlédl též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení v tom, že obviněný prohlásil svou vinu. Bral ohled i na následky, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. Odvolací soud vycházel i z rozsudku soudu prvního stupně, jenž v bodě 2. svého rozsudku uvedl, že se jedná o dosud netrestaného muže v produktivním věku bez vyživovací povinnosti bez evidovaných přestupků na území České republiky, a s těmito zjištěními se i odvolací soud pro své rozhodnutí ztotožnil, jak rozvedl v bodech 7. a 10. přezkoumávaného rozsudku. 25. Z uvedeného je zjevné, že odvolací soud postupoval v souladu s hledisky vyplývajícími z § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Výtka obviněného, že si měl odvolací soud opatřit podrobnější poznatky o jeho osobních a rodinných poměrech zřejmě proto, aby zjistil, že se stará o otce a chce založit rodinu, jak v dovolání zmiňoval, není opodstatněná, protože podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu spisu, je zjevné, že odvolací soud i přesto, že podrobněji poměry obviněného podle jeho požadavků nezkoumal, dostatečně objasnil všechny rozhodné skutečnosti, k nimž byl povinen přihlížet. Poměry, jejichž posouzení se obviněný domáhal, nemají v daném případě z hledisek ukládání trestu, a to ani s ohledem na princip proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), význam pro závěr, že by obviněnému nebyl nepodmíněný trest ukládán. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud v některých mimořádných situacích přihlédl k rodinným poměrům obviněného, jako tomu bylo např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, případně ve věci sp. zn. 8 Tdo 45/2020, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením dne 31. 3. 2020 a jíž zmiňoval obviněný, ale je třeba zdůraznit, že tato rozhodnutí nejsou s posuzovaným případem srovnatelná. Ve věci sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 šlo o obviněnou matku, která týrala své tři nezletilé děti, jež by po jejím odsouzení zůstaly traumatizovány, neboť k ní měly nadále pozitivní citový vztah. Ve věci sp. zn. 8 Tdo 45/2020 šlo o pachatele dopravní nehody, jenž sám utrpěl vážná zranění, ze kterých se léčil a měl ve své péči nezletilého syna, který je na něj odkázán. Zvažované zmírnění trestu svědčí o jiných skutečnostech, které byly rozhodné proto, že nepodmíněná odsouzení neobstála. Oba soudy totiž argumentovaly v obecné rovině sice též zásadou proporcionality a subsidiarity přísnější trestní sankce ve smyslu § 38 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, avšak převažujícím (ne-li jediným) důvodem pro přijetí zmiňovaných rozhodnutí byly zájmy nezletilých dětí, a nikoliv samotných obviněných či jiných blízkých příbuzných, a tedy klíčovou byly požadavky předpisů na ochranu dětí včetně Úmluvy o právech dítěte se zřetelem na nejlepší zájem dítěte. O takovou situaci se v projednávané věci nejedná. 26. Nelze nesouhlasit ani s tím, aby obdobná jednání byla postihována obdobně a rozdílná rozdílně. Je ovšem potřeba si uvědomit, že každý jednotlivý případ je jiný a také, že i v rozhodování orgánů činných v trestním řízení je základním činitelem lidský faktor. Proto i případ, kdy u podobné (či dokonce méně závažné) trestné činnosti soudy uložily přísnější trest než v jiné trestní věci, nelze automaticky chápat jako porušení zásady rovnosti lidí před zákonem, je-li uložený (vyšší) trest jinak v souladu s ústavně zaručenými právy a svobodami. V posuzovaném případě byl navíc stanoven trest, jenž sice náležel k těm citelnějším, které soudy v praxi za podobná konání ukládají, nic však nesvědčí o tom, že by se z jejich rámce výrazným způsobem vyjímal. Je vcelku logické, že dovolatel ve svém podání poukazoval právě na ta rozhodnutí, v nichž soudy přistoupily pouze k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a trestu zákazu činnosti, kdežto ta, kde byl rovněž ukládán nepodmíněný trest, nezmínil. Výrok o trestu v této věci však nelze označit za zcela neočekávaný a výjimečný, který by byl projevem zvůle orgánů státní moci. 27. Obviněný byl uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti spáchaným v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, u níž zákon v odstavci 2 stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí ve výši šesti let, nedopadá na něj znění § 55 odst. 2 tr. zákoníku, podle nějž lze za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Nepodmíněnost trestu u odsouzení podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je plně v souladu se záměry zákonodárce. 28. Odvolací soud závěr o nutnosti uložit obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody odůvodnil zejména poukazem na skutkové okolnosti případu. Důsledky spojené s tím, že došlo ke smrti člověka, promítl do uloženého trestu (nikoli tedy samotný vzniklý následek) stejně jako hazardní způsob jízdy obviněného (viz body 8., 9. a 10. jeho rozsudku). Nejvyšší soud k těmto skutečnostem, které byly zcela důvodně zvažovány, připomíná z hlediska závažnosti jednání obviněného, že pokud vyjel ze svého jízdního pruhu, tzn. že přejel s nákladním vozidlem přes středovou čáru, učinil tak v místě, kde takový manévr nesměl provést. Podélná „plná“ čára totiž odděluje jednotlivé jízdní pruhy a nesmí být přejížděna nebo nákladem přesahována, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Obviněný pro to neměl žádný takovýto legitimní důvod, a tedy je zjevné, že chtěl nákladní soupravu jedoucí před ním předjet, jak sám připustil ve své výpovědi. Právě v tom odvolací soud spatřoval jeho neohleduplné a velice riskantní chování, které bylo důvodem, proč dospěl k závěru, že je nutné uložit nepodmíněný trest, a to i přesto, že bral do úvahy všechny výše zmíněné polehčující okolnosti. Význam pro jeho rozhodnutí měly i závěry znalce Ing. F. K., Ph.D., podle něhož obviněný začal vybočovat do protisměru za situace, kdy měl zcela minimální rozhled do protisměrného jízdního pruhu, tzn. že neměl přehled o tom, zda v protisměru vozidlo nejede (viz bod 8. rozsudku odvolacího soudu), což je situace, při níž hrozí, obzvláště u nákladní soupravy, vážné ohrožení účastníků silniční dopravy, jimž není dána obvykle šance na dostatečnou reakci. 29. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že odvolací soud nezákonně přihlížel dvakrát k následku smrti, jenž byl jeho činem způsoben, protože shledal, že argumentace odvolacího soudu tomuto závěru nenasvědčuje. 30. Podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující (zákaz tzv. dvojího přičítání téhož). Uvedené ustanovení nebrání tomu, aby se při ukládání trestu zohlednila intenzita, s jakou byl příslušný znak skutkové podstaty v konkrétním případě naplněn (srov. rozhodnutí č. 45/1972 Sb. rozh. tr.), ale není přípustné zaměňovat existenci zákonného znaku s jeho intenzitou (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 816 s.). 31. V posuzované věci byl obviněný uznán vinným přečinem podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, jestliže při tom porušil důležitou povinnost mimo jiné uloženou mu zákonem. Znakem základní skutkové podstaty je způsobení smrti. Z hlediska § 39 odst. 5 tr. zákoníku to znamená, že tatáž skutečnost, tzn. smrt člověka, již nesmí být přičítána jako obecná přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. k) tr. zákoníku, tedy způsobení jiného většího škodlivého následku, protože smrt člověka je takovým škodlivým následkem. Hodnocení podle této přitěžující okolnosti by tak bylo jejím dvojím přičítáním. Takto však odvolací soud své závěry neodůvodnil, protože v bodě 9. svého rozsudku zmínil, že jednání obviněného vedlo ke smrtelnému následku, což bylo důvodné posouzení povahy činu pro závěr o použité právní kvalifikaci, nikoliv však o tvrzení, o něž by opíral závěr pro přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. k) tr. zákoníku. Pro uvedené svědčí i to, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně u obviněného žádnou přitěžující okolnost podle § 42 tr. zákoníku neuvedl (viz bod 7. rozsudku odvolacího soudu). 32. Nejvyšší soud z uvedených důvodů neshledal, že by odvolací soud porušil pravidla pro uložení nepodmíněného trestu, a to ani s ohledem na zásadu proporcionality. Nic nesvědčí pro to, že jde o trest uložený v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky. Nejde ani o ojediněle přísný trest, protože i v podobných případech, kdy byl v rámci dopravní nehody spáchán přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byl ukládán nepodmíněný trest (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2026, sp. zn. 4 Tdo 471/2026, a ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 8 Tdo 341/2024, ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 Tdo 493/2024, či ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1103/2022). V posuzované věci byl trest odnětí svobody obviněnému vyměřen ve spodní polovině trestní sazby stanovené v § 143 odst. 2 tr. zákoníku, kde horní hranice činí šest let, a odvolací soud přihlížel ke všem rozhodným skutečnostem ve smyslu § 38 až § 42 tr. zákoníku (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). 33. Nejde o trest, který by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016), na nějž obviněný poukazoval. Zásada přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu je obecně uznávaný právní princip (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/2004), který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označován též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod, je předpokladem zachování obecných hledisek spravedlnosti a humánnosti sankcí. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, bylo v této věci dostatečně zkoumáno, zda je ještě proporcionálním zásahem, či nikoliv, když odvolací soud připouštěl, že obviněný uznal svou vinu a snažil se pomoci pozůstalým, přesto však podle něj převážil důraz na okolnosti, za kterých k činu došlo, především hrubé porušení pravidel silničního provozu a bezohledná a riskantní jízda. Jestliže obviněný zdůrazňoval své doznání a uznání viny (viz bod 9. jeho rozsudku), tento postoj, byť je chvályhodný, nelze podstatně přeceňovat, protože způsob spáchání činu byl z jeho průběhu i vzniklého následku zcela zřejmý. 34. Nutné je připomenout, že význam v této věci má právě i generální prevence, protože závažnost porušení silničních pravidel u kamionů či jiných těžkých nákladních vozidel často vede k fatálním následkům, a ukládání nepodmíněných trestů může být potencionální možností, jak takové následky ve snaze působit na odpovědnosti řidičů zmírnit. Právě v té souvislosti byl zdůrazněn vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základního práva na osobní svobodu (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). 35. Pro úplnost lze shrnout, že soudy nevybočily ze zásad stanovených zákonem a dbaly i principu proporcionality. Výměra trestu i jeho nepodmíněnost jsou v posuzované věci nutné jak k nápravě obviněného, tak i k ochraně společnosti před pachatelem trestné činnosti v dopravě. Nejde o exemplární trest anebo jiné nepřiměřené zostření represe a nelze ho ani považovat za narušení principu rovnosti lidí před zákonem či práva na spravedlivý proces. Nejde ani o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, a tudíž vyhověly předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M.: Evropská úmluva o lidských právech, Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 757 až 758 s.). 36. Nejvyšší soud v závěrech odvolacího soudu neshledal extrémní nedostatky ani porušení pravidel spravedlivého procesu.
VI. Závěr
37. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal podaným z jiného nežli zákonem vymezeného dovolacího důvodu, a proto ho odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
38. S ohledem na tento závěr Nejvyšší soud nemohl vyhovět požadavku obviněného na odklad nebo přerušení výkonu přezkoumávaného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., když ani předseda senátu soudu prvního stupně (viz § 265h odst. 3 tr. ř.) takový návrh neučinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 10. 2026
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu