Plný text
8 Tdo 855/2026-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2026, č. j. 9 To 142/2026-236, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 15 T 10/2026, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný P. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 3. 2026, č. j. 15 T 10/2026-216, uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Prostějově podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 5. 2026 pod č. j. 9 To 142/2026-236, zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentoval tím, že „v rozhodné sféře byla porušena zásada práva na spravedlivý proces a právní závěry obecných soudů vykazují zjevný rozpor s provedenými důkazy (extrémní nesoulad)“. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že soudy nesprávně vyložily znak nebezpečného vyhrožování, když nebyl prokázán vztah mezi obsahem dopisů a obavou poškozených, přičemž poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že vulgarity ani ostrý tón či subjektivní pocity nestačí k naplnění znaku „důvodné obavy“, přičemž jejich strach (poškozených) nepramenil z obsahu doručených dopisů od obviněného, ale z jeho trestní minulosti, tudíž nebyl dán příčinný vztah mezi textem výhružky a důvodnou obavou poškozených. Další skutečností, pro kterou nemohou zmíněná rozhodnutí obstát, je podle jeho mínění absence výhružky usmrcením nebo těžké újmy, a proto nesprávnou shledává rovněž právní kvalifikaci podle § 353 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kdy výhružka musí směřovat přímo vůči dítěti a musí být způsobilá u něj vzbudit důvodnou obavu. Extrémní nesoulad pak spatřuje v tom, že soudy ignorovaly přímé výpovědi poškozených, nahradily dokazování vlastními úvahami a dovodily výhružky tam, kde objektivně nejsou. Soudům rovněž vytýká nesprávnou interpretaci důkazů – což se stalo v případě zaslané roztržené fotografie nezletilé dceři. Pokud jde o závěry znaleckého posudku z oboru psychologie, ty podle něj nebyly konfrontovány s reálným obsahem spisového matriálu. Posudek vypracovaný znalkyní MUDr. S., byl neupotřebitelný, neboť byl vypracován v jiné trestní věci v roce 2024, tudíž nereagoval na současný stav, čímž došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Pokud pak jde o uložený trest, ten považuje obviněný za nepřiměřeně přísný s ohledem na jeho věk, zdravotní stav, skutečnosti, že texty dopisů nevybočily z mezí srozumitelných projevů, byť vulgárních. Podle dovolatele došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe a soudy rezignovaly na povinnost individualizace trestu. Odvolací soud, který převzal závěry soudu prvního stupně a neprovedl žádné dokazování se nevypořádal s námitkami obhajoby a mj. i tím porušil podle obviněného jeho právo na spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedené výtky navrhl zrušit rozhodnutí napadené dovoláním stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázat okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám Nejvyšší soud obviněného zprostil obžaloby.
4. Ke dni konání neveřejného zasedání se k podanému dovolání státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyjádřil.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III.Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho námitek zmíněných v odvolání, kdy mj. rovněž uvedl, že „poškozené měly strach z propuštění obviněného na svobodu v kontextu s jeho předchozí trestnou činností, nikoli z dopisů, které jim zaslal; nebylo prokázáno, že by dopisy obsahovaly výhružky způsobilé u poškozených vyvolat důvodnou obavu, že by je mohl usmrtit nebo jim způsobit újmu; v dopisech obviněný poškozené pouze informoval o tom, že bude brzy na svobodě; slovní obraty v dopisech nelze podřadit pod výhružky; nelze akceptovat znalecký posudek zpracovaný v jiné jeho trestní věci; roztržená fotografie poslaná dceři neznamená jakoukoliv výhružku; uložený trest je nepřiměřeně přísný“. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. S ohledem na argumentaci obviněného, která téměř výlučně míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že zmíněné soudy provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. V reakci na argumentaci obviněného, která také míří do porušení zásady in dubio pro reo, lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
14. K námitce obviněného k existenci zjevného rozporu právních závěrů soudů nižších stupňů s provedenými důkazy (dříve tzv. extrémního nesouladu-rozporu) považuje Nejvyšší soud za potřebné k chronologickému výkladu uvedeného pojmu uvést následující. Dříve používaný termín extrémní nesoulad (viz shora výklad k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) byl Ústavním soudem v řadě rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) akceptován za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uváděly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).
15. K argumentaci obviněného ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo, viz body 13, 14) za potřebné vzhledem k tomu, že dovolatel svoji argumentaci zaměřil na neztotožnění se s hodnotícími úvahami soudů a předkládá vlastní náhled na hodnocení důkazů, zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatele zmíněné rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.
16. V souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl obviněný odsouzen je třeba konstatovat, že trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, „kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu“ u osoby, vůči které taková výhružka směřuje. Kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle § 353 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí pachatel, „páchá-li čin uvedený v odstavci 1 vůči dítěti“.
17. Hmotně právní argumentace (provázaná s procesním zpochybněním hodnotících úvah soudů nižších stupňů) dovolatele je soustředěna v tvrzení, že nebyly naplněny znaky uvedeného trestného činu, tj. slova jím použitá v dopisech mohla být sice vulgární, ale nemohla vzbudit u poškozených důvodnou obavu, že by mohlo dojít k jejich usmrcení či způsobení těžké újmy na zdraví či jiné těžké újmy. Ve vztahu k této argumentaci lze zmínit, že sám obviněný nezpochybňuje napsání dopisů a jejich zaslání poškozeným, avšak argumentuje tím, že žádné z poškozených neadresoval žádnou výhružku, která by mohla být způsobilá vyvolat u nich „důvodnou obavu“ usmrcení, způsobení těžké újmy na zdraví či jiné těžké újmy, a pokud snad takovou obavu soudy na základě výpovědí poškozených dovodily, pak šlo o nepochopení příčinné souvislosti, neboť poškozené nemohly mít a neměly důvodnou obavu z obsahu dopisů jím adresovaných, ale ze skutečnosti, že obviněný bude propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a jeho trestní minulosti.
18. V návaznosti na shora uvedené je třeba odkázat na skutečnost, že po provedeném hlavním líčení a dokazování vzal soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil také soud odvolací, za pravdivé výpovědi poškozených. Z výpovědi bývalé partnerky obviněného (M. M.) přitom mj. vyplynulo a důkazně bylo podloženo (připojenými trestními spisy) nejen slovní, ale i fyzické napadání poškozené obviněným. Rovněž tak nemohlo zůstat bez povšimnutí zjištění, že napadání poškozené se odehrává-navazuje na předchozí jednání obviněného ve výkonu trestu i jeho následném propuštění z výkonu trestu (mj. také měl přát kamarádce I. G., aby umřela na rakovinu jako její matka – viz bod 6 rozsudku). K předmětným dopisům pak uvedla (M. M.), že ji vždycky taková situace rozhodí a psychicky ničí, odbornou pomoc sice nevyhledala, ale bere léky na zklidnění. Z výpovědi svědkyně K. V. dále vyplynulo, že obviněný měl podpálit garáž v domě, kde žila poškozená M. M. s dcerou AAAAA (pseudonym). Z dopisu, který od obviněného dostala uvedla, že z něj měla směs pocitů spojených se strachem, přímo fyzického útoku se neobávala, bála se však i možného způsobení škody na majetku obviněným.
19. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že ten po rekapitulaci výpovědí obviněného a svědků a provedení dalších ve věci shromážděných důkazů tyto hodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění rozsudku je rovněž zřejmé, že např. výpověď o podpálení dřevěného přístavku (garáže) obviněným nemůže být pochyb, stejně jako o chování obviněného vůči poškozené M. M., za které byl odsouzen. Soud prvního stupně rovněž reagoval na námitku obviněného (obhájkyně), opětovně uplatněnou v odvolání i dovolání, ohledně nepoužitelnosti znaleckého posudku, kdy mj. také uvedl, což však již obhajoba záměrně nezmiňuje, že „znalecký posudek vypracovaný v jiné trestní věci [téhož soudu pod sp. zn. 1 T 75/2024 (vypracovaný 31. 5. 2024; nyní projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil v průběhu května a června 2025)] nelze použít automaticky na nyní projednávanou trestnou činnost jako celek, ovšem ve znaleckém posudku jsou mimo jiné popsány i osobnostní rysy obviněného, které se postupem času zásadně nemění (náhlou mozkovou příhodu však již prodělal předtím, rovněž M. M. ve své výpovědi hovořila o „mrtvici“ obviněného v době společného soužití). Z tohoto posudku mj. vyplynulo, že obviněný je osobou premorbidní akcentovanou s rysy disociálními, pithiatickými, narcistními, sklony k manipulaci a extrapunitivitě. Za takto popsané situace nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že znalecký posudek jako jeden z důkazů (v soudem uvedeném rozsahu) nemohl být použit. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v rámci hodnotících úvah velmi podrobně tyto rozvedl k znakům trestného činu nebezpečného vyhrožování, které obviněný v dovolání zpochybňuje, ke všem poškozeným. Stěží lze také akceptovat tvrzení obviněného, že mezi jeho jednáním a následkem není příčinný vztah, což odůvodňuje tím, že z dopisů zaslaných poškozeným, tyto ve své podstatě strach – důvodnou obavu, že by výhružky směřoval k jejich smrti, způsobení těžké újmy na zdraví nebo jiné těžké újmy, neměly, ale měly pouze strach z jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zde lze pouze pro stručnost uvést, že právě předchozí jednání obviněného vůči poškozené M. M. a její dceři, kdy zapálil dřevěný přístavek-garáž po polití benzínem, kdy vstoupil do prostor zahrady domu, kde poškozená s dcerou žila, navíc v době, kdy měl soudní zákaz zdržet se kontaktů s M. M. a vstupu do blízkosti 100 metrů od jejího obydlí, stejně jako úmyslné najetí osobním vozidlem do příkopu u domu XY, v úmyslu vážně jej poškodit, jsou skutečnosti, které ve spojení s urážlivými, vulgárními a výhružnými pasážemi v dopisech, jak je rozvádí soud prvního stupně např. v bodech 22 až 28 svého rozsudku, byly způsobilé vyvolat u poškozených důvodnou obavu o zájem chráněný ustanovením § 353 tr. zákoníku. V souvislosti s argumentací dovolatele, že nešlo v výhružky smrtí či těžkou újmou na zdraví je třeba uvést, že zájmem chráněným ustanovením § 353 tr. zákoníku není jen obava o život nebo způsobení těžké újmy na zdraví, ale také způsobení těžké újmy (škody, nemajetkové újmy atd.).
20. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně kvalifikované skutkové podstaty § 353 odst. 2 písm. b) tr. ř. je třeba uvést, že jeho výhrady spočívají v tvrzení, že „soudy dovodily, že dítě vnímá chování dospělých citlivěji, že stačila výhružka nižší intenzity, což je však v rozporu se zákonem, neboť zmíněná kvalifikace vyžaduje, aby výhružka směřovala přímo vůči dítěti a vzbudit u dítěte důvodnou obavu“, přičemž podle dovolatele ze spisu vyplývá pouze tolik, „že AAAAA přemýšlí pouze nad tím, čím ji obviněný urazí, nebyla prokázána obava z usmrcení nebo těžké újmy, přičemž nebylo prokázáno, že výhružka byla adresována přímo jí, a byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu“. V reakci na shora uvedené lze uvést, že důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, mj. charakterovým vlastnostem pachatele, stejně jako tomu, komu je adresována (starší osoba, dítě). Jak již bylo uvedeno shora, obviněný se snaží docílit svým dovoláním toho, aby jeho dopisy byly v rámci důkazů hodnoceny izolovaně od ostatních důkazů, zejména pak izolovaně od jeho celkového chování vůči matce a dceři AAAAA. Je přitom nesporné, že s útoky na M. M. byla seznámena i AAAAA. V souvislosti s otázkou důvodné obavy nelze kromě již výše uvedeného nezmínit i to, že nezletilá AAAAA ve své výpovědi mj. k dřívější době zmínila útok nožem obviněným, za což byl odsouzen, kdy dále uvedla, že cítí z obviněného zlobu a má strach až ho pustí z vězení, tak si přijde na nich svoji zlobu vybít, což mj. dovozuje i z jí zaslané roztrhané její fotky s textem dopisu. Přehlédnuta nemohla být ani skutečnost spočívající v dřívější době, spočívající v násilném počínání obviněného směřujícího k zapálení garáže, útoku autem (jak uvedeno shora), což vše ve svém kontextu bezpochyby byly podněty, které reálně vedly k vzbuzení důvodné obavy, že obviněný prezentující se tím, že „má dost šípů pro všechny“ a podobně, jak rozvádí soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz body 25 až 27), bylo jednáním naplňující znaky kvalifikované skutkové podstaty § 353 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
21. K požadavku obviněného na aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že i na tuto námitku již bylo reagováno soudem prvního stupně (viz bod 28.). Nad rámec již zmíněným soudem vysloveného závěru Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
22. Z výše uvedeného stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané trestní věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Nelze přisvědčit obviněnému, že se jednalo o pouhý incident v rámci sporů s poškozenou M. M. B. se obviněný snaží své jednání bagatelizovat s poukazem na osobu či jednání poškozené M. M., tak nelze pominout, že to byl právě obviněný, který opětovně napadl poškozené(ou). Ani Nejvyšší soud tak v postupu soudů nižších stupňů v případě nepoužití § 12 odst. 2 tr. zákoníku neshledal pochybení.
23. Pokud jde o uložený trest odnětí svobody, který považuje dovolatel za nepřiměřeně přísný, pak je třeba uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nutno podotknout, že uvedený dovolací důvod, resp. odkaz na něj nebyl obviněným v dovolání učiněn. I přes zmíněný nedostatek považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou ukládaného trestu velmi pečlivě zabýval (viz bod 32) ve vazbě na hodnotící kritéria (viz bod 30, 31a 33 rozsudku). I přes shora uvedené skutečnosti je třeba uvést, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
24. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu podřadit pod jim uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů. I přes výše uvedené skutečnosti - úvahy, které by postačovaly k odůvodnění odmítnutí dovolání obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné dále zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
25. Takové pochybení (viz shora bod 24.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. Obviněnému byl uložen podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž podle uvedeného ustanovení mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání až tří let. S ohledem na skutečnosti zmíněné soudem prvního stupně nepřicházelo v úvahu uložení jiného druhu trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody v první třetině zákonné trestní sazby.
26. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (viz bod 2 dovolání) nebyla vznesena žádná relevantní námitka, přičemž argumentaci, že odvolací soud neprovedl žádné vlastní hodnocení důkazů, pouze převzal závěry soudu prvního stupně, nevypořádal se s námitkami obhajoby …, nezakládají důvodnost zmíněného dovolacího důvodu, který spočívá v tom, že „v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný“, když na tvrzení dovolatele, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces Nejvyšší soud reagoval již shora (viz bod 15.).
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu