Plný text
8 Tdo 859/2026-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání obviněného A. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2026, č. j. 7 To 304/2025-450, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 105/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný A. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2025, č. j. 12 T 105/2025-412, uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s přihlédnutím k § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši 180 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 700 Kč, tedy celkem 126 000 Kč (sto dvacet šest tisíc korun českých). Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách, a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku, přitom výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátky včas. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena či funkce prokuristy právnické osoby, a to včetně zákazu zastupování na základě plné moci, příkazní smlouvy či jiného právního jednání umožňujícího jednat za právnickou osobu na dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný a státní zástupkyně (v neprospěch obviněného do výroku o náhradě škody) odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 3. 2026, č. j. 7 To 304/2025-450, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že pouhé nepodání daňového přiznání není samo o sobě totožné se zkrácením daně. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nevyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, s tím, že rozhodující podmínkou pro založení trestní odpovědnosti ve smyslu § 240 tr. zákoníku je zatajení konkrétní zdanitelné skutečnosti a kauzální vztah mezi zatajením a nevyměřením nebo nesprávným vyměřením daně. Obviněný má za to, že v nyní projednávané věci soudy neoznačily žádnou konkrétní skutečnost, kterou by správci daně aktivně zatajil a bez níž by nebylo možno daňovou povinnost zjistit. I skutková věta dle obviněného popisuje nepodání přiznání a neposkytnutí součinnosti, nikoliv však zatajení konkrétní skutečnosti zakládající daňovou povinnost ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dle obviněného napadená rozhodnutí také postrádají přesné vymezení, zda měla být daň zkrácena již uplynutím lhůty k podání daňového přiznání, nečinností po výzvách, nebo až neuhrazením vyměřené daně. Obviněný má tak za to, že nebylo přesvědčivě vysvětleno, k jakému okamžiku byl čin dokonán, jaká část daně nebyla v důsledku jeho jednání včas vyměřena a proč následné zákonné ustanovení daně nemá na právní posouzení vliv. Obviněný má také za to, že argumentace odvolacího soudu je vnitřně rozporná, když pokládá daňovou pohledávku za existující a vyměřenou, a zároveň tvrdí, že totožná částka představuje majetkovou škodu způsobenou dokonáním trestného činu. Poukázal také na to, že soud nemůže bez dalšího převzít závěry správce daně, ale musí je samostatně přezkoumat po stránce skutkové a právní, přičemž v nyní projednávané věci nepostačovalo pouhé zjištění, že vozidlo bylo zapsáno v registru nebo že bylo v určitém období evidováno na společnost či leasingového vlastníka, ale soud měl u každého vozidla přesně vyložit, která konkrétní skutečnost zakládala daňovou povinnost a po jakou část příslušného zdaňovacího období tato povinnost trvala. Soudům vytýká, že fakticky spojily trestní odpovědnost za tvrzené zkrácení daně s neschopností právnické osoby vyměřenou daň zaplatit. Obviněný poukázal také na řešení otázky příčinné souvislosti s tím, že nemůže být založena pouhou časovou posloupností, a odvolací soud příčinou souvislost pouze deklaroval, aniž by vysvětlil kauzální mechanismus. Dále poukázal na nesprávné právní posouzení subjektivní stránky trestného činu s tím, že nebylo prokázáno, že chtěl zkrátit daň. V této souvislosti má za to, že z pouhé pasivity, resp. nereagování na výzvy nemůže být bez dalšího dovozován úmysl, přičemž úmysl měl být soudy nižších stupňů posuzován ke každému zdaňovacímu období, a nikoliv vytvářet jeden souhrnný závěr o úmyslu na základě obecného postavení obviněného a jeho pozdější nečinnosti. Rovněž má za to, že na něj bylo přeneseno důkazní břemeno, a nebylo jeho povinností v řízení prokázat důvod svého opomenutí. Dále poukázal na svědecké výpovědi s tím, že z nich nelze dovodit závěr o jeho přímém úmyslu, když žádná z nich jeho vnitřní vztah ke zkrácení daně nepopisuje. Má také za to, že nebyl jedinou odpovědnou osobou za veškeré daňové a účetní povinnosti, a že skutková věta neobsahuje dostatečný popis všech zákonných znaků, když neuvádí konkrétní jednání, kterým by zatajil rozhodnou skutečnost, ani způsob, jímž mělo dojít ke zkrácení daně, jakož i úmysl vyhnout se úhradě není totožný s úmyslem zkrátit daň. Obviněný je toho názoru, že mu byl uložen trest zákazu činnosti v rozporu § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, když tento mu byl uložen široce, a postihuje činnost bez konkrétní souvislosti se spáchaným skutkem. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a závěrem navrhl odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému tak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného, kterými nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními neodpovídají žádnému jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani jinému důvodu dovolání a nelze se ztotožnit ani s námitkami obviněného, kterými vytkl porušení zásady presumpce neviny, resp. z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, jelikož v posuzované věci nevznikly žádné pochybnosti o vině obviněného. Státní zástupce má dále za to, že ani námitka obviněného o přenesení důkazního břemene není důvodná, když soud prvního stupně pouze reagoval na vysvětlení obviněného. Nesouhlasně se vyjádřil také k námitkám, kterými obviněný míří do právní kvalifikace jeho jednání, s tím, že tyto námitky částečně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, jelikož je obviněný založil na polemice s výsledky provedeného dokazování a částečně jsou neopodstatněné. V této souvislosti poukázal na teoretická východiska a judikaturu s tím, že nalézací soud popsal způsob a mechanismus, kterým došlo ke zkrácení silniční daně a uvedl, jak dospěl k rozsahu zkrácení daně. Obviněný zákonné znaky přečinu naplnil tím, že jako likvidátor společnosti, tedy jako osoba odpovědná také za finanční a účetní záležitosti, úmyslně nepodal daňová tvrzení k silniční dani. Má tak za to, že právní závěry soudů nižších stupňů nejsou ani v žádném rozporu s rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Soudy řádně přezkoumaly závěry správce daně po skutkové stránce, zabývaly se správností a odůvodněností právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, a postup soudu prvního stupně, který sečetl výši zkrácené silniční daně za dvě uvedená zdaňovací období, byl správný. Státní zástupce má dále za to, že závěr odvolacího soudu, že pokud byl příslušným finančním úřadem vydán platební výměr v daňovém řízení, tak podle ustálené praxe není zkrácená daň škodou ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř., je nesprávný a odvolací soud postupoval nedůvodně ve prospěch obviněného, přičemž v této souvislosti státní zástupce obsáhle poukázal na teoretická východiska, jakož i na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Nesouhlasně se vyjádřil také k výhradám obviněného stran dokonání trestného činu a subjektivní stránky, a uvedl, že v trestní věci nevznikly žádné pochybnosti o tom, že obviněný věděl o povinnosti daňového subjektu přiznat a zaplatit silniční daň, a že chtěl způsobit zásah do fiskálních zájmů státu, obviněný byl v rozhodné době likvidátorem obchodní společnosti MABATER, s. r. o., v likvidaci, byl seznámen s jejími vnitřními poměry a byl si vědom i jejích daňových povinností, na výzvy správce daně nereagoval a chtěně nedoložil skutečnosti zakládající daňovou povinnost. S ohledem na uvedené skutečnosti je přesvědčen, že závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je správný. Nesouhlasně se vyjádřil také k námitkám, kterými obviněný míří do uloženého trestu zákazu činnosti, ke kterým uvedl, že byly splněny podmínky § 73 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný se jednání dopustil v souvislosti s výkonem funkce likvidátora, tedy osobou jednající za právnickou osobu, takže bylo namístě obviněnému zakázat výkon funkce také ve vztahu k dalším obdobným funkcím. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III.Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou částečně obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval mj. na to, že nedošlo k faktickému snížení či nevyměření daně; nebyl prokázán jeho úmysl zkrátit daň; žádné skutečnosti zakládající daňovou povinnost nezatajil; nebyla dána příčinná souvislost atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud zabýval v bodech 6. – 8. svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. S ohledem na argumentaci obviněného, která částečně míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. V reakci na argumentaci obviněného, která také míří do porušení zásady in dubio pro reo, lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
15. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky částečně obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a výše uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes skutečnosti již uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obviněný své námitky většinově směřuje proti právní kvalifikaci svého jednaní jako přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na jeho tvrzení, že se nedopustil zkrácení daně, případně nezatajil konkrétní skutečnosti zakládající daňovou povinnost, lze uvést, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Zkrácením je pak jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3110). Podle ustálené rozhodovací praxe lze trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ke spotřební dani, resp. daně silniční (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 5 Tdo 6/2014) spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani a tím i zatajením zdanitelného plnění. V takovém případě správce daně není povinen stanovit výši nepřiznané daně podle pomůcek, ale je oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně. Ke zkrácení daně pak dojde v důsledku nepodání daňového přiznání a zatajení zdanitelného plnění, nikoli v příčinné souvislosti s případnou nečinností správce daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, uveřejněné pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 8 Tdo 740/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022; sp. zn. 8 Tdo 630/2022; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). V nyní posuzovaném případě z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný úmyslně nepodal přiznání k silniční dani, ač tak byl povinen, a tím zatajil před správcem daně existenci skutečností, na něž je vázána povinnost přiznat a zaplatit silniční daň, čímž došlo ke zkrácení daně ve výši 147 650 Kč. Nepodstatné přitom je, že daň byla správcem daně dodatečně pomocí pomůcek doměřena, neboť to byl právě obviněný, který svoji zákonnou povinnost nesplnil, daň nevypočetl ani ji nepřiznal a zatajil tak podstatnou skutečnost odůvodňující vznik daňové povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 755/2016). Na tomto místě je s ohledem na argumentaci obviněného také vhodné uvést, že k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dochází tím, že platba není zaplacena v zákonem předepsané výši do zákonem stanoveného termínu, nebo tím, že je inkasována vylákaná částka. Dokonání je vázáno buď na vznik povinnosti platbu v určité době přiznat a zaplatit a dochází k němu nesplněním této povinnosti, anebo na předstírání nároku na vrácení určité platby jejímu poplatníkovi nebo plátci, a dochází k němu majetkovou dispozicí, jíž je taková platba inkasována (NS 11 Tz 68/78, Rt 28/1979) (VICHEREK, Roman. § 240 [Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 37. Dostupné na beck-online.cz.). Doměření daně správcem daně, jak tomu bylo v daném případě, je tak z hlediska dokonání trestného činu bezvýznamné, když k dokonání došlo již nesplněním zákonné povinnosti obviněného, tak jak je to obsaženo i ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, byť lze připustit, že tato by mohla být formulována výstižněji, vyjadřuje však jednoznačně, že nesplnil svoji zákonnou povinnost a úmyslně daňové přiznání k dani silniční nepodal. Obviněný ve svém dovolání také uvedl, že nalézací soud nezjišťoval u každého vozidla daňovou povinnost, a poukazoval na to, že trestní soud nemůže bez dalšího převzít závěry správce daně. V této souvislosti tak Nejvyšší soud pouze podotýká, že nalézací soud se řádně zabýval daňovou povinností, přičemž daňovou povinnost stanovenou správcem daně modifikoval s ohledem na to, že jím nebylo zohledněno převedení vozidel do držení leasingových společností. V podrobnostech pak lze odkázat na tabulku uvedenou ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, ze které jednoznačně vyplývá, za jaká individuálně určená vozidla, za jaké období a v jaké výši vznikla daňová povinnost ve smyslu zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční.
16. Přisvědčit nelze ani námitkám obviněného stran subjektivní stránky trestného činu, přičemž lze uvést, že daň či jiná povinná platba může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§ 112 tr. zákoníku), např. úmyslným nepodání daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu a jeho zatajením. (ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 240 [Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3111, marg. č. 9.) Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020). S ohledem na výše uvedená teoretická východiska a argumentaci obviněného je vhodné uvést, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný, jakožto likvidátor společnosti MABATER, s. r. o., v likvidaci, tedy jako osoba odpovědná za finanční a daňové záležitosti této společnosti, si byl plně vědom povinnosti právnické osoby podat daňové přiznání k dani silniční, což neučinil, přitom z výpovědi svědka S. vyplynulo, že obviněný se po celou dobu existence společnosti MABATER, s. r. o., podílel na jejím řízení, zajišťoval vedení účetní evidence i finanční prostředky, měl zajišťovat i uzavírání leasingových smluv na motorová vozidla a měl tedy přístup k účetnictví i znalosti o vozovém parku společnosti. Z výpovědí svědků je přitom patrno, že obviněný byl jedinou osobou, která v předmětné době odpovídala za plnění daňových povinností. Nelze ani pominout, že obviněný nereagoval na výzvy finančního úřadu a nedoložil skutečnosti odpovídající konkrétní daňové povinnosti, tedy přes opakované výzvy nikterak se správcem daně nespolupracoval, nesdělil jaká vozidla společnost užívá, která byla vrácena leasingovým společnostem atd. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů nepochybily, když uzavřely, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když si jednoznačně počínal tak, aby došlo ke zkrácení daňové povinnosti, resp. silniční daně. Nelze ani přisvědčit námitkám, že nalézací soud přenesl důkazní břemeno na obviněného, když ve svém odůvodnění uvedl, že „v zásadě nevysvětlil, proč daňové přiznání k silniční dani nepodal“, v této souvislosti obviněný pomíjí, že nalézací soud ve svém odůvodnění pouze reagoval na nelogickou a nepravdivou obhajobu vystavěnou na tom, že daňové přiznání měl podávat někdo jiný, přestože z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný byl v předmětné době jedinou osobou odpovědnou za podaní daňového přiznání k silniční dani za rok 2019 a 2020 [soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 2) uvedl, že obviněný měl říct, že „ví, že přiznání k silniční dani je povinen podávat její statutární zástupce“].
17. Obviněný také uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., s tím, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští, jelikož trest zákazu činnosti, který mu byl uložen, nemá konkrétní souvislost se spáchaným skutkem a je nepřiměřeně rozsáhlý a neurčitý. Ve vztahu k námitkám obviněného směřujícím do trestu zákazu činnosti tak lze předně uvést, že § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, vyslovení trestu zákazu činnosti výslovně umožňuje, přičemž platí, že podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku lze trest zákazu činnosti uložit, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Souvislost s trestným činem má i taková činnost, která poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu jeho spáchání usnadnila. Nevyžaduje se, aby pachatel trestný čin spáchal přímo v rámci výkonu činnosti, která se zakazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1393/2016). Obviněný se přitom v nyní projednávané věci dopustil trestné činnosti jako likvidátor právnické osoby, tedy jako osoba jednající za právnickou osobu, přičemž ve smyslu § 193 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku nabývá likvidátor působnosti statutárního orgánu, čímž na likvidátora přechází oprávnění zastupovat právnickou osobu na venek, tedy vůči třetím osobám. Za této situace mu tak bylo možno uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena či funkce prokuristy právnické osoby, a to včetně zákazu zastupování na základě plné moci, příkazní smlouvy či jiného právního jednání umožňujícího jednat za právnickou osobu. Pokud obviněný poukazuje na formulaci zákazu jakožto „zastupování na základě plné moci, příkazní smlouvy či jiného právního jednání umožňujícího jednat za právnickou osobu“ s tím, že se jedná o nepřiměřeně široký výrok, jehož hranice nejsou dostatečně předvídatelné, tak lze uvést, že jelikož obviněnému byl uložen zákaz výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena či funkce prokuristy právnické osoby, tak by bylo popřením účelu tohoto trestu, pokud by mu byl zakázán výkon funkce statutárního orgánu, člena statuárního orgánu a funkce prokuristy právnické osoby, a současně by mu bylo umožněno jednat za právnickou osobu na podkladě plné moci, příkazní smlouvy či jiného právního jednání umožňujícího jednat za právnickou osobu. Pokud by v daném výroku nebylo zahrnuto také zastupování právnických osob na podkladě plné moci, příkazní smlouvy či jiného právního jednání umožňujícího jednat za právnickou osobu, jednalo by se o vytvoření podmínek obviněnému, které by velmi snadno umožňovaly obejít vyslovený zákaz výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena statutárního orgánu či funkce prokuristy, čímž by celý trest ztratil jakýkoli smysl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 4 Tdo 695/2023). S ohledem na výše uvedené tak lze uzavřít, že obviněným vznesené námitky stran uloženého trestu zákazu činnosti jsou zjevně neopodstatněné.
18. Vzhledem k tomu, že se státní zástupce ve svém vyjádření zabýval i problematikou obviněným výslovně nenamítanou, je potřebné uvést, že z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2028/26, sice vyplývá, že Nejvyšší soud stíhá povinnost zkoumat, zda v předchozích fázích řízení nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, avšak nezbytným předpokladem pro takový postup je řádné vznesení relevantní námitky (tudíž na úvahy státního zástupce, které nevycházejí z relevantních námitek obviněného a nejvyšším státním zástupcem dovolání podáno nebylo, není nutno v odůvodnění Nejvyššího soudu reagovat). Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soud stal se bezpředmětným návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu