Plný text
8 Tdo 864/2026-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání obviněné A. N., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2026, sp. zn. 7 To 32/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 43/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. N. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2026, sp. zn. 20 T 43/2025, byla obviněná A. N. uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že dne 27. 2. 2025, v době okolo 23:59 hodin, v místě společného bydliště, v Českých Budějovicích na adrese XY, po předchozí vzájemné hádce, srozuměná s tím, že svým jednáním může usmrtit svého druha B. S., ho úmyslně jednou bodla minimálně střední silou (z obecné škály možné malé, střední a velké síly) zepředu do hrudníku vlevo, mezi 3. a 4. žebro, kuchyňským nožem o délce čepele 140 mm, který si vzala v kuchyni v zásuvce kuchyňské linky, čímž mu způsobila bodnořeznou ránu na hrudníku vlevo vpředu navnitř od prsní bradavky, bodný kanál procházel do dutiny hrudní mezi 3. a 4. žebrem, směřoval k srdci a končil v osrdečníkovém tuku (perikardiální tuk), poranění je ze soudně lékařského hlediska považováno za těžké, pro poškození důležitého orgánu (porušení celistvosti hrudní stěny s otevřením dutiny hrudní), s obvyklou délkou léčení kolem čtyř týdnů, po tomto napadení poškozený z bytu odešel na vlakové nádraží v Českých Budějovicích, odkud byl převezen zdravotnickou záchrannou službou do nemocnice.
2. Za tento pokus zločinu byla odsouzena podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. 3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 5. 2026, sp. zn. 7 To 32/2026, odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Z podnětu odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky podle § 259 odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně doplnil o výrok náhradě škody.
II. Dovolání obviněné
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněná podala prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž vyjádřila nesouhlas s právním posouzením jí za vinu kladeného činu jako zločinu vraždy pro nenaplnění subjektivní stránky s tím, že mohlo jít s ohledem na okolnosti, za nichž k činu došlo, o trestný čin zabití nebo těžké ublížení na zdraví, protože podle znalce MUDr. Š. při obdobném typu útoku polovina z nich zasáhne žebro, což intenzitu útoku podstatně sníží, a proto neskončí se smrtelným následkem. Odvolací soud však nedůvodně tyto závěry označil za spekulativní stejně jako vliv moderní medicíny na záchranu života oběti bodného poranění, a obhajobě obviněné nepřisvědčil (viz body 22., 23., 25., 27. jeho rozsudku). Oba soudy posuzovaný čin vadně právně posoudily, protože se nezabývaly povahou způsobené újmy. Došlo-li k poškození důležitého orgánu [§ 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku], ten je kvalifikačním znakem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, který předpokládá smrt. V přezkoumávané věci bylo třeba vycházet z odborných závěrů znalce MUDr. Z. Š., podle něhož způsob útoku obviněné nevede obvykle ke smrti poškozeného, a nikoliv ze spekulativních úvah soudu, jimiž byly závěry o vině zdůvodněny. Bylo třeba vycházet i z toho, že k usmrcení poškozeného nedošlo a byl po několika dnech propuštěn ze zdravotnického zařízení. Právě možnost smrti je zde hypotetickým závěrem. Podle znalce by útokem, jenž by směřoval ke smrti poškozeného, smrtící účinek nastal v řádu jednotek minut, během nichž by se ani nestihla poškozenému přivolat záchrana, natož život zachránit. Tak tomu v její věci nebylo, protože poškozený nebyl bezprostředně ohrožen na životě a jeho „přežití“ nebylo zázrakem moderní medicíny. 5. Obviněná shledala i vadně posouzenou motivaci k činu, k níž poukázala na to, že v řízení byl zajištěn zvukový záznam, na němž je zachyceno, co jejímu jednání předcházelo. Bylo to chování poškozeného pod vlivem alkoholu, jemuž byla obviněná vystavena několikrát týdně, někdy i celou noc. Proto měly soudy brát do úvahy i tyto skutečnosti a posuzovat individuálně, jaký byl její úmysl. Nutné bylo zjišťovat, zda byla v okamžiku útoku alespoň srozuměna s následkem v podobě smrti poškozeného, což v jejím případě dovodit nelze. Jestliže nebyla srozuměna se smrtí poškozeného, pak spoléhala, že se tak nestane. 6. Kromě uvedeného obviněná poukázala i na chování poškozeného, v němž spatřovala důvod pro svůj útok, u něhož měly soudy zvažovat i její osobnost, jak byla znalci zjištěna, a zkoumat, zda k posuzovanému útoku na poškozeného nevedlo jeho zavrženíhodné jednání vůči ní. Protože přezkoumávaná rozhodnutí jsou podle ní nesprávná v právním závěru o pokusu zločinu vraždy, navrhla, aby Nejvyšší soud jejímu dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2026, sp. zn. 7 To 32/2026.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání konstatoval, že podstatná část uplatněných námitek směřuje proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodily, zejména pokud jde o intenzitu a povahu útoku, význam znaleckého vyjádření, motivaci obviněné, její psychický stav a okolnosti předcházející činu. Obviněná předkládá vlastní hodnocení těchto skutečností a na jeho základě dovozuje odlišný závěr o formě zavinění, což neprokazuje existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 8. Důvodnou státní zástupce neshledal ani námitku o nesprávném právním posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože výhrady k závěrům o subjektivní stránce obviněná založila na vlastních tvrzeních i hodnocení důkazů, z čehož vycházela pro požadované posouzení povahy útoku, jeho pravděpodobných následků a své motivace. K těmto výhradám státní zástupce uvedl, že pro právní závěr o úmyslném zavinění není rozhodující pouze to, zda určitý následek skutečně nastal nebo jak často podle obecných zkušeností nastává, ale souhrn konkrétních okolností skutku a závěr, který z nich lze učinit k vědomostní a volní složce zavinění. V posuzované věci tento souhrn subjektivní stránku zakládá. Skutečnost, že nedošlo ke smrti poškozeného nebo že obviněná útok neopakovala, nevylučuje závěr o pokusu zločinu vraždy, protože vždy je nutné posuzovat souvislosti vycházející z dalších zjištění. 9. Obdobně státní zástupce nepřisvědčil požadavku obviněné na právní posouzení skutku jako zločinu zabití, neboť ani samotná existence předchozích konfliktů nebo psychického rozrušení bez dalšího nepostačuje k naplnění zákonných předpokladů privilegované skutkové podstaty podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodující by byla konkrétní soudy zjištěná povaha, intenzita a bezprostřední působení okolností předcházejících činu, které však v této věci zjištěny nebyly. 10. Vzhledem k tomu, že podle obsahu samotného dovolání nelze dospět k závěru, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy nebo že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, navrhl dovolání obviněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), jakož i písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. 11. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné k případné replice, tohoto oprávnění nebylo do neveřejného zasedání využito.
IV. Obecně k dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a je možné ho podat pouze z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Při své přezkumné činnosti je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V daném případě obviněná poukazovala na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné uplatnit, jsou-li rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 15. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, když napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 16. Při posuzování obsahu dovolání je Nejvyšší soud povinen vycházet i z ústavněprávních principů, ze kterých vyplývá, že i v rámci mimořádných opravných prostředků jako dovolací soud posuzuje, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
17. Posoudí-li se obsah dovolání, v němž obviněná uváděné argumenty k označeným důvodům uvedla, je zjevné, že zásadně brojila proti nesprávnosti použité právní kvalifikace a domáhala se jiného, pro ni mírnějšího, právního posouzení, což koresponduje s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Označila-li též důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není z obsahu dovolání zcela zjevné, jaké vadně zjištěné skutkové okolnosti a případné rozpory mezi nimi a provedenými důkazy shledávala tak, aby tento důvod naplnila, protože její výhrady nejsou proti učiněným skutkovým zjištěním namířeny.
V. K námitkám obviněné
18. Nejvyšší soud, když shledal, že obviněná v dovolání proti procesu dokazování nevznesla žádné výhrady, pro úplnost a ucelenost následných právních závěrů a též vzhledem k tomu, že je povinen vyloučit porušení pravidel spravedlivého procesu, posuzoval, zda nedošlo k zanedbání vážných procesních povinností či libovůli při prováděném dokazování. Toto posouzení považoval za potřebné proto, že zkoumání správnosti právních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Proto zkoumal, zda neexistují extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovými zjištěními. Takové vážné či mimořádně nesprávné postupy podle obsahu napadených rozhodnutí neshledal. Z ničeho neplyne, že by orgány činné v trestním řízení v posuzované věci pochybily, naopak dospěl k závěru, že soudy řádně skutkové okolnosti objasnily a postupovaly v souladu se zaručenými právy obviněné. Nezjistil ani známky libovůle. Soudy provedly potřebné dokazování a z nich vyvodily skutková zjištění, která nevzbuzují pochybnosti. Závěry týkající se obsahu provedených důkazů i jejich hodnocení řádně popsaly v přezkoumávaných rozhodnutích. Nelze proto ani přisvědčit neurčitému tvrzení obviněné, že jednání, které je jí kladeno za vinu, nebylo prokázáno. Soud prvního stupně průběh dokazování popsal v bodech 2. až 59., kde se zabýval obsahem jednotlivých ve věci provedených důkazů, jež následně hodnotil postupem vyjádřeným v bodě 60. až 70. svého rozsudku. Rovněž odvolací soud se věnoval obhajobě obviněné a zkoumal, zda může při porovnání se závěry vyplývajícími z dalších ve věci učiněných důkazů obstát. Své úvahy k tomu, že obhajoba obviněné nemá oporu v dalších ve věci provedených důkazech, vysvětlil a podrobně rozvedl k jednotlivým jí uváděným skutečnostem. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy skutkovou stránkou věci zabývaly a objasnily i průběh činu tak, jenž je dostačujícím pro právní závěry, a to nejen pro naplnění znaků pokusu zločinu vraždy, ale i pro vyvrácení obhajobou zvažovaných privilegovaných skutkových podstat (viz body 73. až 82. téhož rozsudku). Z těchto důvodů lze shrnout, že se soudy při prováděném dokazování nedopustily excesů a řádně postupovaly v intencích stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že reagovaly na obviněnou uplatňovanou obhajobu způsobem, který v jednotlivých pasážích přezkoumávaných rozhodnutí dostatečně vyjádřily se zřetelem na obsah všech provedených důkazů (viz body 10. až 58. rozsudku soudu prvního stupně). 19. Z těchto důvodů Nejvyšší soud v posuzované věci nezjistil pochybení při zjišťování skutkových okolností, a proto na jejich podkladě mohl posuzovat důvodnost právních námitek obviněné uplatněných podle důvodu dovolání v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Výhrady obviněná zaměřila proti závěru soudů o naplnění znaků pokusu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku tvrzením, že neměla vražedný úmysl, že u ní chybí srozumění s usmrcením poškozeného a že soudy vadně posoudily povahu vzniklé újmy, a to i z hlediska možností medicíny při záchraně života. Namísto soudy zvoleného právního posouzení se domáhala právní kvalifikace jako zločinu zabití podle § 141 tr. zákoníku nebo těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného úmyslně usmrtí, avšak k jeho dokonání nedošlo. Zločin vraždy podle § 140 tr. zákoníku vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je pak charakterizován především nedostatkem následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková podstata vyžaduje. Pokusu tohoto trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo tedy možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán jeho úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak o úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). 21. Jestliže soudy u obviněné shledaly, že jednala v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku poškozeného usmrtit, je vhodné zmínit, že z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví či smrt stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu. Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63). 22. Při právním posuzování jednání pachatele, jenž útočil proti zdraví či životu poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma poškozenému byla nebo mohla být takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve na základě těchto skutečností, s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu, je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku z hlediska nepřímého (eventuálního úmyslu) úmyslu způsobit smrt stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, intenzity útoku, způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem je nezbytný proto, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání. Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska trestního práva (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 327). Úmysl u pokusu trestného činu musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že čin dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
23. V posuzované věci se soudy srozuměním obviněné podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku zabývaly a skutečnosti pro tento závěr rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 70. rozsudku soudu prvního stupně a 27. rozsudku soudu odvolacího). K uvedenému závěru shromáždily dostatečné důkazy, na základě všech ve věci učiněných zjištění formovaly svůj úsudek o subjektivní stránce obviněné. Vycházely mimo jiné ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Z. Š., jenž popsal povahu poranění i intenzitu násilí, která k jeho vzniku byla nutná, i charakter dalších možných následků, k nimž s ohledem na razanci útoku a charakter použité zbraně mohlo dojít. Uvedl i výčet hrozících poranění, která mohla poškozenému v řádu několika minut či desítek minut po útoku přivodit smrt (srov. body 26. až 28., 64. až 69., 71. rozsudku soudu prvního stupně). Rozhodné bylo, že obviněná poškozenému zasadila sice jedinou ránu, avšak cílenou do oblasti levé poloviny hrudníku, a to silou střední intenzity. Svůj útok lokalizovala do oblasti, kde jsou uloženy pro zachování života důležité orgány (srdce, plíce, tepny). Nalézací soud v návaznosti na výsledky provedeného dokazování, zejména pak se zřetelem na závěry znalce z oboru zdravotnictví, přiléhavě k povaze zbraně i intenzitě útoku vyložil, že ze strany obviněné šlo o aktivní vedení nože proti hrudníku poškozeného, a to minimálně střední silou, při vzájemném čelním postavení, nejspíše vrchním obloukem. Obviněná ránu zasadila tak, že nůž pronikl do dutiny hrudní a konec bodného kanálu končil v osrdečníkovém tuku. Při takto vedeném útoku nožem mohlo dojít k přímému zasažení srdce s bezprostředním ohrožením poškozeného na životě. K tomu, aby nůž pronikl až do myokardu, tedy srdečního svalu, přitom nebylo třeba působení významně vyšší síly, než kterou v inkriminovaném okamžiku vyvinula obviněná. Za takové situace, pokud by nůž pronikl o zhruba 1 až 2 cm hlouběji do těla, poškozený by se nacházel v bezprostředním ohrožení života. K usmrcení poškozeného nedošlo jen díky pouhé příznivé shodě okolností, na vůli obviněné zcela nezávislých (viz body 65., 66. rozsudku soudu prvního stupně). 24. Soudem prvního stupně vyjádřené závěry objasňují zavinění obviněné, zejména to, že vedla útok zbraní, kterou si pro ten účel vzala, intenzitou dostatečnou na to, aby pronikla do těla poškozeného a zasáhla životně důležitý orgán. Povaha zbraně, jakož i směr a intenzita vedeného útoku byla způsobilá smrt poškozenému přivodit, protože bodný mechanismus směřoval na levou přední stranu hrudníku poškozeného. Obviněná přitom nemohla počítat s žádnou okolností, která by mohla případnému smrtelnému následku zabránit, neboť při poranění srdečního svalu obvykle nastává smrt člověka v krátkém časovém okamžiku, kdy ani případně přivolaná odborná lékařská pomoc (kterou se ovšem obviněná nesnažila pro poškozeného zajistit) by takovému následku nemusela zabránit. S ohledem na charakter použitého předmětu, místo na těle, na které útočila, a razanci vedeného útoku, obviněná věděla, že tímto jednáním může způsobit smrt poškozeného, a pro takový případ s tímto následkem byla srozuměna, jak předpokládá § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku u nepřímého úmyslu. 25. Na srozumění obviněné se způsobením smrtelného zranění soud usuzoval i z povahy celého jejího chování v průběhu incidentu. Výsledky provedeného dokazování vyloučily tvrzení obviněné, že šlo jen o jeden útok, protože na poškozeného zaútočila ještě před tím, než mu posuzovanou ránu zasadila. V rámci hádky, jíž byl přítomen nezletilý syn AAAAA (pseudonym), již o několik minut dříve s nožem v ruce na poškozeného útočila. Ten se však i se synem před tímto útokem schoval za dveřmi, aby se ukryl v jiné místnosti. Přitom syn AAAAA matku prosil, ať jednání zanechá, avšak ona, když poškozený dveře otevřel, syna odstrčila a na poškozeného uvedeným způsobem zaútočila a způsobila popsaný škodlivý následek. Po skutkové stránce byla tato situace prokázána nejen výpovědí syna AAAAA, ale i záznamem z videokamery umístěné na chodbě předmětného bytu. Uvedené svědčí o tom, že obviněná jednala se znalostí a při vědomí všech rozhodných okolností, srozuměna s tím, že bodnutí nožem s nikoli krátkou čepelí (14 cm) může vést dokonce až k fatálnímu zranění poškozeného, avšak ani to ji od činu neodradilo (srov. body 69., 70. rozsudku soudu prvního stupně). 26. Nejvyšší soud tím považuje za vyloučenu obhajobu obviněné, že se soudy nezabývaly jejím srozuměním, neboť podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že právě zavinění soudy zvažovaly a usuzovaly na ně ze všech rozhodných okolností, a to jak bezprostředně předcházejících samotnému útoku, tak i v jeho vlastním průběhu. Braly do úvahy charakter předmětu, kterým obviněná proti poškozenému útočila, intenzitu útoku, i to, proč nedošlo ke smrti poškozeného, která mu bezprostředně hrozila, a to, že tento následek nenastal, doložil shodou šťastných okolností a včasným přivoláním lékařské pomoci cizími osobami. Obviněná zraněného poškozeného nechala z bytu odejít a o jeho další osud se vůbec nestarala, nepřivolala mu pomoc, vůbec se o něj nezajímala (viz bod 70. rozsudku soudu prvního stupně a body 26., 27. rozsudku soudu odvolacího). Důvodně proto odvolací soud za těchto okolností zjištěnou a použitou právní kvalifikaci posoudil i s ohledem na námitky obviněné jako správnou (viz body 21. až 35. přezkoumávaného rozsudku) a své závěry dostatečně vysvětlil. 27. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud soudy ve zjištěném činu, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině, shledaly naplněnými znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, dostatečně uvážily všechny rozhodné skutečnosti významné pro závěry o tom, že znaky této skutkové podstaty ve formě pokusu byly plně a po všech stánkách naplněny. Závěry učiněné oběma soudy mají podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech, což platí i pro závěr o zavinění, jenž je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Soudy pro své úvahy a závěry vycházely ze zásad správného myšlení a ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku. Měly přitom na paměti, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). 28. Při správnosti závěru, že obviněná naplnila po všech stránkách znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, nebylo nutné zabývat se tím, zda mohlo jít o jiný trestný čin, na nějž obviněná poukazovala. Bylo-li prokázáno, že jednala v nepřímém úmyslu způsobit poškozenému smrt, nemohlo jít o dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, protože při srovnání jeho znaků a pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 tr. zákoníku je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zavinění pachatele je tedy v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace (srov. rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Z hlediska zavinění nemohlo jít ani o jiný delikt, u něhož je smrt poškozeného jakýmsi vedlejším, nechtěným, nezamýšleným, do jisté míry neočekávaným a nepředpokládaným následkem, neboť v takovém případě by byl následek v podobě smrti pokryt nedbalostní formou zavinění, což v posuzované věci, jak bylo vysvětleno výše, prokázáno nebylo, resp. bylo výsledky provedeného dokazování vyvráceno. Obviněná jednala úmyslně a byla srozuměna s tím, že poškozenému způsobí smrt, protože ta při bodnutí do části těla, kde je umístěno srdce, přímo hrozí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2191). Jestliže jednala úmyslně a smrt vlivem na ni nezávislých skutečností nenastala, je možné takový skutek posoudit jen jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, 140 odst. 1 tr. zákoníku. Takto zjištěné skutečnosti nekorespondují s tím, že podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí těžkého ublížení na zdraví ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Jak již bylo uvedeno výše, právě zjištěný úmysl směřující k usmrcení vylučuje možnost použití této mírnější právní kvalifikace, pro niž ve skutkových zjištěních v této věci nejsou žádné podklady, jak soudy zcela správně k obdobným námitkám obviněné již ve svých rozhodnutích vysvětlily. 29. Zjištěné a popsané jednání obviněné nemohlo být posouzeno ani jako pokus zvlášť závažného zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obviněná rovněž domáhala. O tento zločin jde v případě, když pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Ve vztahu k vraždě se tedy jedná o privilegovanou skutkovou podstatu, prostřednictvím které se mírněji postihují případy, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí za některé z privilegujících okolností (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1900). Spáchání trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podměty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce či afektivní jednání (tzv. afektivní rozladu neboli akutní reakci na stres), ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby mohlo jít o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech (srov. rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh tr.). Za silné rozrušení, které je omluvitelným hnutím mysli ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zabití, nelze považovat rozrušení pachatele vyvolané jeho hněvem a vztekem ve spojení s vlivem alkoholických nápojů, které požil (viz rozhodnutí č. 9/2012 nebo č. 53/2014 Sb. rozh. tr.). 30. V posuzované věci soudy důvodně tuto možnost právního posouzení vyloučily, protože vzájemné konflikty v manželském životě samy o sobě nemohou být považovány za jiná omluvitelná hnutí mysli ve smyslu zmiňované právní kvalifikace, záleží na jejich povaze, situaci pachatele a okolnostech, jaké v konkrétním případě nastaly. Podmínkou pro takový závěr by mohly být případy neřešitelné a bezvýchodné dlouhodobě stresující vztahy, např. manželské nebo partnerské, a z nich plynoucí vztahové krize apod. I v takovém případě musí jít o obdobné stavy, jako jsou u úleku, strachu nebo zmatku. Nejde o vztek hněv, žárlivost, atd, proto silné rozrušení např. ve vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, sem nepatří (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1900). Nemohlo jít ani o předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, protože by se muselo jednat o chování poškozeného, které by bylo obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčilo by o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti (srov. rozhodnutí č. 14/2001 Sb. rozh. tr. nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/10). Žádné z těchto hledisek ve zkoumané věci naplněno nebylo, a to přesto, že vzájemné partnerské i rodinné vztahy byly neutěšené a velmi konfliktní. Poškozený byl osobou značně požívající alkohol a této skutečnosti si byl vědom. Byl však současně živitelem rodiny, která na jeho příjmu byla závislá. Proto, aby mohl rodinu finančně zajistit, předpokládal i jisté odpovídající chování od obviněné, jehož se mu nedostávalo. Navíc zjistil, že mu byla jako jeho životní partnerka nevěrná, navíc s jeho bratrem, což ani neskrývala. Kromě toho se o rodinu nestarala, zajímala se jen o své vlastní pohodlí. Proto poškozený na ni býval hrubý a požíval alkoholické nápoje. Obviněná tedy, pokud nevítala opilost obviněného a jeho nevhodné chování, byla sama jeho příčinou, kterou navíc ještě provokovala, a vygradovala až do svého nenávistného chování završeného pokusem o vraždu. Nelze přehlédnout, že tak činila i za přítomnosti vlastního syna, na nějž nebrala žádné ohledy. Jednala tak za stavu, kdy ji poškozený v daném okamžiku nijak fyzicky neohrožoval, naopak se před ní skrýval i se synem, na což obviněná rovněž ohled nebrala. Jednala ve zlobném afektu. Afekt totiž představuje porušení duševní rovnováhy, jež může být normálně probíhající, nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly (srov. RABOCH, J., ZVOLSKÝ, P. Psychiatrie. 1. vydání. Praha: Galén, 2001, s. 130). Afektem (z lat. afficere – působit) rozumíme silný, bouřlivě a krátce probíhající citový stav (např. hněv, zděšení, radost, nadšení), zpravidla provázený vegetativními reakcemi (zrudnutí, zblednutí, změna rytmu dechu, pocení, bušení srdce atd.), mimickými projevy či zvláštnostmi hlasového projevu a gestikulací (viz např. HARTL, P., HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník. 1. vydání. Praha: Portál, 2000, s. 19). Afekt není volní psychickou aktivitou subjektu, ale druhem prožívání, k němuž v psychice dochází na základě určitého vnějšího nebo vnitřního podnětu. Takovým podnětem bývá neočekávaná situace, spojená se ztrátou nebo ziskem něčeho významného, nebo situace pro člověka důležitá (např. ohrožení určitých cílů, hodnot, zájmů). Afekt může mít ladění pozitivní (nadšení, radost), ale z hlediska trestního práva mají význam především negativní afekty zlobné a afekty strachu (GILLNEROVÁ, I. a kol. Slovník základních psychologických pojmů. Praha: Fortuna, 2000, s. 7). 31. V daném případě spouštěčem jejího afektu byla skutečnost, že jí poškozený rozbil mobilní telefon poté, co jí podle svědeckých výpovědí dlouhodobě vyčítal, že se nestará o domácnost a většinu času tráví na mobilním telefonu, jehož prostřednictvím si měla (mimo jiné) domlouvat i milostné schůzky (necelý rok před inkriminovanou událostí byla poškozenému nevěrná). Vzhledem k tomu, že na tomto jeho chování (pití alkoholu ve zvýšené míře, slovní agrese, výčitky, apod.) se obviněná významnou měrou sama podílela, když nepečovala o děti ani domácnost, nepracovala a neměla ani jiný stálý příjem, zaměstnání aktivně nehledala, naopak byla zatížena exekucemi, celé dny trávila s mobilním telefonem v ruce, zanedbávala veškeré své povinnosti, poškozenému byla v době relativně nedávné před činem nevěrná, nemohlo na straně poškozeného jít ani o tzv. předchozí zavrženíhodné jednání, neboť jeho postoj a reakce byla podmíněna postoji a dlouhodobým chováním obviněné. Ani právní kvalifikace podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, resp. jeho pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, proto v daném případě nepřicházela v úvahu. 32. Všechny výše uvedené skutečnosti dostatečně doložily správnost závěru soudů obou stupňů, že činem obviněné byly naplněny všechny znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku. 33. O tom, že soudy braly na osobu obviněné ohledy, svědčí to, že dovodily okolnosti pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněné, která byla ohrožena trestem odnětí svobody v trvání od 10 do 18 let, uložily tento trest ve výměře 8 let a 6 měsíců, tedy relativně výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Jde tedy o rozhodnutí nejen správná, ale i v maximální možné míře spravedlivá a shovívavá.
VI. Závěr
34. Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů přisvědčil závěrům soudů nižších stupňů, protože řádně zvážily všechny rozhodné skutečnosti a své skutkové i právní závěry učinily, jakož i výměru trestu stanovily v souladu se všemi zákonnými pravidly. 35. S ohledem na učiněná zjištění a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu