Plný text
8 Tdo 915/2026-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2026 o dovolání obviněné Z. S., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou (v jiné trestní věci), proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2026, sp. zn. 44 To 108/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 43/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Z. S. odmítá.
O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněná Z. S. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 2 T 43/2025, uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 13. 12. 2025 v čase kolem 17:35 hodin na ulici XY, Praha XY, řídila osobní motorové vozidlo zn. Citroën Xsara Picasso, reg. zn. XY, ačkoli věděla, že jí byl vysloven platný zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců, a to rozhodnutím Městského úřadu Neratovice ze dne 4. 10. 2024, č. j. MěÚN/094055/2024, jež nabylo právní moci dne 30. 10. 2024, tedy od 30. 10. 2024 do 30. 4. 2026, a s jehož existencí a uloženým trestem byla prokazatelně seznámena, neboť o takto uloženém trestu byla informována jednak hlídkou Policie České republiky v rámci silniční kontroly dne 16. 12. 2024 a jednak proto, že za porušení takto uloženého trestu byla odsouzena trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 1 T 57/2025, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2025.
2. Za uvedený přečin byla odsouzena podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 4. 2026, sp. zn. 44 To 108/2026, z podnětu odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsoudil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání obviněné
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. dovolání, jímž brojila pouze proti výroku o trestu odnětí svobody, jejž považovala za nepřiměřeně přísný, protože jak uvedl i odvolací soud, jí za vinu kladený čin vykazuje známky nižší společenské škodlivosti, a to i přes přitěžující okolnosti spočívající v opakovaném řízení motorového vozidla v době zákazu řízení. Poukázala na to, že je výborný řidič, řidičský průkaz získala 1. 2. 2000 a od té doby najezdila cca 750.000 km, během nichž měla jen jednu autonehodu v listopadu 2019, kdy dostala smyk na mokré vozovce a vjela do protisměru, kde se střetla s jiným osobním vozidlem. 5. Obviněná vyjádřila přesvědčení, že vzhledem k její osobě a skutečnostem, za kterých k činu došlo, jde o uložení extrémně tvrdého trestu, což je důvod, pro který je možné ve smyslu stávající judikatury výjimečně napadat uložený trest. Uložený trest je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe plynoucím z § 38 odst. 1 tr. zákoníku i s principem ultima ratio a subsidiarity trestní represe zakotveným v § 38 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznila, že řídila proto, že nemá jinou možnost než příležitostně používat automobil i přes zákaz řízení, k čemuž se doznala a spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení. Nepodmíněný trest odnětí svobody je pro ni zcela likvidační, navíc má za to, že účelu již bylo dosaženo samotným trestním řízením v kombinaci se složitou životní situací, a tedy by k ochraně zájmů společnosti postačil trest mírnější, např. podmíněný trest odnětí svobody. 6. Kromě těchto námitek požádala Nejvyšší soud o odklad vykonatelnosti rozsudku. Popsala důvody pro tuto žádost, které spočívají v akutní životní tísni při hrozbě závažné újmy spočívající ve ztrátě práce, zázemí a domácnosti. Bydlí v domě, jehož právní režim je poměrně komplikovaný proto, že ho nezakoupila za vlastní finanční prostředky, ale na jméno M. P., který v nedávné době nemovitost prodal třetí osobě v rozporu s dohodou, že nebyl s nemovitostí oprávněn jakkoliv nakládat, zejména ji zcizit. Přestože uvedený proces prodeje nemovitosti obviněná napadá a podala trestní oznámení, nový „vlastník“ nemovitosti směřuje k jejímu vystěhování. Poukázala na to, za jakých podmínek ve smyslu rozhodnutí č. 144/2018 Sb. rozh. civ. lze odložit právní moc vykonatelného rozhodnutí. 7. Ze všech shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a byl jí uložen trest podmíněného odnětí svobody či jiný mírnější trest, a to za současného odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce k dovolání upozornilo, že obviněná je sice opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i), g) a h) tr. ř., aniž by k nim však přiřazovala jednotlivé námitky. Podle obsahu dovolání ho totiž opřela o jediný argument, že jí byl uložen nepřiměřený trest, neodpovídající nízké společenské škodlivosti jí za vinu kladeného činu. Takový argument nedopadá na případ, který by odůvodnil kasační zásah Nejvyššího soudu výroku o trestu, neboť výše ani druh trestu nesvědčí o excesivně přísném odsouzení. Obviněná je speciální recidivistkou uvedeného přečinu a prokazuje dlouhodobou neochotu se podrobit uloženým zákazům řízení, o čemž svědčí i obsah podaného dovolání, v němž snižuje závadnost svého protiprávního jednání a neguje podstatu řidičského oprávnění jako právního institutu, čímž demonstruje absenci náhledu na svou trestnou činnost a z ní plynoucí riziko recidivy pro případ, že na ni bude působeno jinak než přímým výkonem trestu odnětí svobody. Kromě toho odkazuje na izolovanou pasáž z odůvodnění napadeného rozsudku, v níž odvolací soud připouští, že spáchaný přečin je nižší společenské škodlivosti, na což adekvátně reagoval snížením trestu (viz bod 8. rozsudku). Obviněná odhlíží od nosných důvodů pro uložení nižšího, avšak nepodmíněného trestu, který ani v absolutním měřítku není trestem excesivním, a to zejména co do jeho velmi krátké výměry, neboť je ukládán již po několikátém spáchání stejného přečinu v řadě. Ani při zohlednění možných přeměn dřívějších uložených trestů ve smyslu § 39 odst. 4 tr. zákoníku, které odvolací soud provedl a řádně zdůvodnil v bodě 8. napadeného rozsudku, nelze dospět k závěru, že by celkový výsledek představoval nepřiměřený postih obviněné, proto navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než uvedeného v § 265b tr. ř. S ohledem na učiněný návrh má státní zástupce za to, že není namístě ani samostatně rozhodovat o podnětu obviněné na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí.
9. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné, doručeno mu bylo dne 6. 10. 2026, avšak obviněná se k němu do konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem nevyjádřila.
IV. Obecně k dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (viz § 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Bylo též přípustné ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože obviněná jím napadala výlučně výrok o trestu, jenž jí byl soudem druhého stupně uložen, což koresponduje s § 265a odst. 1 tr. ř., podle něhož lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. 11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda uváděné argumenty dopadají na označené dovolací důvody, protože pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. 12. Obviněná v dovolání formálně zmínila tři dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., k nimž však přiřadila pouze námitku vůči nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody s poukazem na porušení zásady proporcionality trestní represe principu ultima ratio, což svědčí o tom, že těmito argumenty nenaplnila žádný z nich.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 14. Podle uvedeného zákonného vymezení je zjevné, že je určen k nápravě vad ve skutkových zjištěních a nemá žádný dosah na nepřiměřenost uloženého trestu, na kterou obviněná poukazuje. 15. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 8 Tdo 386/2026, a přiměřeně též rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 16. Podle obsahu podaného dovolání je evidentní, že obviněná neuváděla nic, co by se týkalo souhrnného nebo společného trestu (jež jí uloženy nebyly) ani nezmínila jiné skutečnosti, které by se týkaly porušení hmotného práva. Obviněná proto ani tento důvod dovolání vyjádřenými námitkami nenaplnila.
17. Třetí obviněnou označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je určen pro nápravu vad v uloženém trestu, ale jen tehdy, když jsou splněny zákonné podmínky, a to, když byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem (viz § 110 tr. zákoníku), se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (srov. přiměřeně ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní řád II, § 157 až 314s, Komentář, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3168 až 3171 s.). Tento důvod není zásadně určen k nápravě nepřiměřeného nebo přísného trestu, ale slouží k tomu, aby byly vyloučeny či napraveny situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 330/2024). 18. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel u všech označených důvodů dovolání je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Taková pochybení při ukládání trestu mohou nastat, uloží-li soud druh zákonem nedovolený, výše se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, případně jsou při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. jsou extrémně nevyváženy prvky represe a prevence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn IV. ÚS 2625/25). 19. Posouzením trestu odnětí svobody [z hledisek § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], který byl obviněné odvolacím soudem uložen jako trest nepodmíněný v trvání dvou měsíců, je zjevné, že nejde o trest, na nějž by předmětná kritéria dopadala, protože jí byl vyměřen v rámci trestní sazby stanovené v § 337 odst. 1 tr. zákoníku, která činí až dvě léta odnětí svobody, tedy jde o trest, který zákon připouští a odpovídá výměře trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na přečin, jímž byla obviněná uznána vinnou. Jde o trest velmi mírný, byl-li uložen při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tudíž nevykazuje vady, na něž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (či jakýkoli jiný) dopadá. 20. Z uvedeného je zjevné, že obviněná nenaplnila ani tento důvod, protože nebyla splněna zákonná hlediska, nadto obecně platí, že s poukazem na něj se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdy by výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). 21. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že když obviněná v dovolání vytýkala nepřiměřenost uloženého trestu, aniž tuto výtku podřadila pod konkrétní dovolací důvod, když sama vyjmenovala ryze formálně hned tři z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., nejen že nenaplnila formální podmínky stanovené zákonem pro uvedené důvody dovolání, ale takové námitky není možné uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh tr.), a proto dovolání uplatnila mimo důvody stanovené v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
22. I přes tento závěr, dříve než z uvedeného formálního důvodu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., posuzoval, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Listiny a čl. 36 a 38 Úmluvy), na které obviněná rovněž v dovolání poukazovala, zkoumal, zda nejde o neodůvodněnou či extrémní tvrdost uloženého trestu, a to nikoliv co do jeho výměry, ale vzhledem k tomu, že jí byl uložen jako trest nepodmíněný, a to s ohledem na zásadu proporcionality trestní represe (ultima ratio).
V. K posouzení přílišné tvrdosti a proporcionality trestu
23. K obviněné zmiňovaným námitkám je třeba v obecné rovině uvést, že trest ukládaný za konkrétní trestnou činnost pachateli je vždy trestem individuálním, jejž nelze nekriticky poměřovat s jinými tresty, byť ukládanými za obdobnou trestnou činnost, protože nikdy nejsou dva případy shodné natolik, aby bylo možné pouze jejich porovnáním dojít ke zcela stejným kritériím. Naopak je trest vždy určen ve vztahu k osobě pachatele v konkrétní věci, při jehož výměře v daném případě musí soud zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
24. Přiměřenost trestních sankcí upravuje ustanovení § 38 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž uložení konkrétního druhu trestu a jeho výše v rámci zákonem stanovených možností je věcí volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou tohoto mimořádného opravného prostředku, pokud nejde o výjimku z tohoto pravidla, kdyby šlo o zjevný zásah do základních práv a svobod obviněného (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 25. Soudy obou stupňů se zabývaly v posuzované věci všemi hledisky rozhodnými pro ukládání trestu a oba při jeho různé výměře se shodly na tom, že obviněné je třeba uložit trest, který je spojen s jeho přímým výkonem, protože jiný druh trestu by nevedl ke splnění účelu trestu. Zvažovaly tedy všechny podmínky ve smyslu § 39 a násl. tr. zákoníku (viz bod 6. rozsudku soudu prvního stupně, body 5. až 9. rozsudku odvolacího soudu). 26. Zejména odvolací soud v rámci veřejného zasedání provedl dokazování aktuálním rejstříkem trestů obviněné, z něhož shledal, že naposledy byla odsouzena pro přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 1 T 57/2025, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a zkušební dobou na 30 měsíců, která běží až do 12. 1. 2028, a že nyní posuzovaný čin spáchala ve zkušební době tohoto odsouzení. Doplnil dokazování i Návrhem na potrestání Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. ZK 74/2026, podle kterého se měla obviněná opět dopustit přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to dne 1. 4. 2026. Při hodnocení všech rozhodných skutečností přihlédl k tomu, že obviněné na jednu stranu svědčí, že z popisu skutku ve výroku o vině a ani z obsahu trestního spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by vedla k závěru o riskantní jízdě, že by řídila pod vlivem alkoholu či omamných látek, že by zavinila dopravní nehodu apod., v čemž shledal nižší škodlivost jejího činu, avšak s tím, že jí přitěžuje, že se uvedeného přečinu dopouští opakovaně, a je tedy speciální recidivistkou. V minulosti uložený trest obecně prospěšných prací sice vykonala, nicméně ani ten na ni neměl patřičný vliv, protože dlouhodobě naprosto vědomě ignoruje rozhodnutí orgánů veřejné moci, čímž obviněná svým přístupem dává najevo naprostou lhostejnost k zájmům chráněným trestním zákoníkem, v tomto případě zájmu na respektování a dodržování rozhodnutí orgánů veřejné moci, jednak to, že ani dříve uložené alternativní tresty na ni neměly absolutně žádný vliv a nemíní se páchání trestné činnosti zdržet, jak vyplývá i z odůvodnění jejího odvolání. Z uvedeného je zjevné, že respektoval i podmínky pro ukládání trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku, protože přihlížel k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatelky a k jejímu dosavadnímu způsobu života a k možnosti její nápravy. Přihlédl také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro její budoucí život, což také na rozdíl od soudu prvního stupně velmi podrobně vysvětlil. 27. V těchto závěrech Nejvyšší soud neshledal žádné vybočení z běžných úvah vztahujících se k hlediskům uvedeným v § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože i u nepodmíněnosti ukládaného trestu přihlížel k podmínkám v něm vymezeným i k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobním i majetkovým poměrům obviněné. Bral do úvahy uložení trestní sankce pachatele méně postihující (v daném případě podmíněně odloženého trestu odnětí svobody či alternativních trestů jako zákaz činnosti, peněžitý trest, obecně prospěšné práce), avšak shledal, že, zejména s ohledem na okolnosti projednávané věci, uložení mírnější sankce není adekvátní a považoval za nutné uložení sankce pro obviněnou citelnější (viz § 38 odst. 2 tr. zákoníku). Z uvedeného důvodu je zjevné, že odvolací soud, jenž své úvahy a závěry ve shora uvedených částech přezkoumávaného rozhodnutí rozvedl, zvažoval všechny rozhodné okolnosti a měl na paměti kritéria, jimiž je povinen se řídit a jež respektoval. 28. Oba soudy měly na paměti též zásadu proporcionality a subsidiarity přísnější trestní sankce ve smyslu § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku, avšak s ohledem na dlouhodobé postoje obviněné související s řízením motorových vozidel, jehož se dopouští opakovaně i přes jí ukládané zákazy této činnosti, posléze dokonce pravomocná odsouzení trestními soudy, v jejichž důsledku se u ní jedná o speciální recidivu (celkem 8 odsouzení pro tutéž trestnou činnost), jež zcela ignorovala a ignoruje, své jednání bagatelizuje a neustále omlouvá, je zjevný její přezíravý postoj k rozhodnutím orgánů veřejné moci. Jak dala v průběhu tohoto trestního řízení najevo ve svých podáních a v rámci své obhajoby, zakázaného závadového a protiprávního jednání se zdržet nehodlá. 29. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud závěr o nutnosti uložit obviněné nepodmíněný trest odnětí svobody odůvodnil zcela správně zejména poukazem na okolnosti na straně obviněné, zejména jejími osobními poměry a postoji k respektování rozhodnutí orgánů veřejné moci, jež promítl do uloženého trestu, který však oproti soudu prvního stupně snížil o dvě třetiny původně uložené výměry. Nic nesvědčí o tom, že by uložený trest byl v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky. V posuzované věci byl trest odnětí svobody obviněné vyměřen v trvání dvou měsíců, tj. ve spodní dvanáctině trestní sazby stanovené v § 337 odst. 1 tr. zákoníku, kde horní hranice činí dva roky, tedy s přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem ve smyslu § 38 až § 42 tr. zákoníku (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). 30. Nejde o trest, který by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016), na nějž obviněná poukazovala. Zásada přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu je obecně uznávaný právní princip (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/04), který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označován též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod, je předpokladem zachování obecných hledisek spravedlnosti a humánnosti sankcí. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, bylo v této věci dostatečně zkoumáno, zda je ještě proporcionálním zásahem, či nikoliv. Jestliže obviněná v dovolání poukazovala v požadavku na odložení vykonatelnosti trestu odnětí svobody na své poměry, pro takový postup nebyly v této věci splněny podmínky a skutečnosti, jimiž obviněná tuto svou žádost podložila, nemají žádný podstatný význam a nejsou určující pro ukládání trestu.
31. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud respektoval podmínky, za kterých se především trest odnětí svobody i ve vztahu k jeho nepodmíněnosti ukládá a vysvětlil, proč zvolil nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06), a nebyla porušena pravidla spravedlivého procesu.
VI. Závěr
32. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné shledal podaným z jiného nežli zákonem vymezeného dovolacího důvodu, a proto ho odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
33. S ohledem na tento závěr nemohl vyhovět požadavku obviněné na odklad nebo přerušení výkonu přezkoumávaného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., když ani předseda senátu soudu prvního stupně (viz § 265h odst. 3 tr. ř.) takový návrh neučinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2026
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu