Plný text
8 Tdo 973/2024-2332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného Libora Hanzala, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 2 To 85/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 1/2023, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 2 To 85/2023, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 2 T 1/2023.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 2 T 1/2023, byl obviněný Libor Hanzal (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 365 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v celkové výši 547 500 Kč. Podle § 70 odst. 1 a § 70 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen ještě trest propadnutí věci, a to ve vztahu k finančním prostředkům ve výši 8 636 Kč, jakožto k bezprostřednímu výnosu z trestné činnosti, a dále stolnímu počítači LG č. F1470640511061426 a k listinám a věcným důkazům, jakožto k nástrojům trestné činnosti (všechny vyjmenované věci byly v podrobnostech specifikovány v předmětných výrocích prvoinstančního rozsudku).
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Z jeho podnětu byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 2 To 85/2023, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen toliko v celém výroku o trestu propadnutí věci. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tím, že
v období nejméně od 1. 4. 2009 do 21. 11. 2016, jako podnikatel - osoba samostatně výdělečně činná (dále OSVČ), podnikající podle živnostenského zákona pod názvem Libor Hanzal, IČO 49049895, se sídlem podnikání Otěvěk 55, 374 01 Trhové Sviny, s předmětem podnikání „Hostinská činnost; Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona; Prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin; Provoz solária; Úklidové práce; Koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej; Zprostředkovatelská činnost; Kopírovací služby; Pořádání kulturních produkcí, zábav a provozování zařízení sloužících k zábavě; Pronájem a půjčování věcí movitých“ s registrací u správce daně Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále správce daně), Územní pracoviště Trhové Sviny, se sídlem Budovatelská 1009, 374 01 Trhové Sviny, jako poplatník daně z příjmů fyzických osob (dále DPFO) a rovněž jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty (dále DPH), s přiděleným DIČ CZ6703311186, s registrací ode dne 5. 3. 1997, jednal tak, že na adrese Otěvěk 55, 374 01 Trhové Sviny, v úmyslu zkrátit svou daňovou povinnost u DPFO a u DPH, vědomě jako provozovatel restaurace Vráž, podával správci daně zkreslená a nepravdivá daňová přiznání právě k DPFO za zdaňovací období let 2009 až 2016 a k DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2009 až 4. čtvrtletí roku 2016, ve kterých přiznával jen poměrnou část svých skutečně dosažených zdanitelných příjmů z této své podnikatelské činnosti, přičemž v této podnikatelské činnosti a s uvedeným úmyslem pokračoval i v následném období od 22. 11. 2016 do 13. 12. 2017, kdy v tomto období provozoval restauraci Vráž pod záštitou „Klub Vráž“, jejíž název účelově změnil z důvodu vyhnutí se evidenci v systému elektronické evidence tržeb, a rovněž i v období od 14. 12. 2017 do 31. 12. 2017, kdy v tomto období se opět vrátil k provozování restaurace Vráž, přičemž v průběhu této jeho podnikatelské činnosti, opět vědomě podával správci daně zkreslená a nepravdivá daňová přiznání právě k DPFO za zdaňovací období roku 2017 a k DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2017 až 4. čtvrtletí roku 2017, ve kterých přiznával jen poměrnou část svých skutečně dosažených zdanitelných příjmů, z této své podnikatelské činnosti, a to konkrétně:
- ve výroku rozsudku (str. 2) je v bodech 1. až 9. v podrobnostech uveden výčet jednotlivých útoků spočívajících v tom, že v letech 2010 až 2018 obviněný podával přiznání k DPFO za zdaňovací období let 2009 až 2017 s daňovou povinností vždy ve výši 0 Kč, ačkoliv jeho daňová povinnost se v uvedených obdobích pohybovala od 225 555 Kč do 384 912 Kč a zároveň čerpal daňové bonusy ve výši od 13 404 Kč do 29 208 Kč, tedy rozdíly mezi přiznanými daňovými povinnostmi a zjištěnými daňovými povinnostmi při započtení neoprávněně vylákaných daňových bonusů činily od 241 530 Kč do 408 120 Kč,
- ve výroku rozsudku (str. 3–5) je v bodech 1. až 9. v podrobnostech uveden výčet jednotlivých útoků spočívajících v tom, že obviněný podával za zdaňovací období od 1. čtvrtletí roku 2009 do 4. čtvrtletí roku 2017 přiznání k DPH, kdy v letech 2009–2013 vykázal daňovou povinnost vždy ve výši 0 Kč a vždy také vylákal nadměrný odpočet ve výši od 4 149 Kč do 38 616 Kč, v letech 2014–2015 buď vykázal daňovou povinnost ve výši 0 Kč a vylákal nadměrný odpočet ve výši od 1 425 Kč do 30 196 Kč, anebo vykázal daňovou povinnost v nízké výši od 78 Kč do 1 319 Kč, v letech 2016–2017 buď vykázal daňovou povinnost ve výši 0 Kč a vylákal nadměrný odpočet ve výši od 1 510 Kč do 67 439 Kč, následně podal dodatečná daňová přiznání, v nichž vykázal daňovou povinnost ve výši od 16 000 Kč do 28 000 Kč, anebo vykázal daňovou povinnost v nízké výši od 134 Kč do 2 156 Kč, následně podal (s jednou výjimkou) dodatečná daňová přiznání, v nichž vykázal daňovou povinnost ve výši od 21 000 Kč do 29 000 Kč, přičemž skutečná (zjištěná) daňová povinnost byla ve všech případech vyšší a (při započtení neoprávněně vylákaného nadměrného odpočtu v letech 2009–2014) se pohybovala od 211 520 Kč do 474 456 Kč,
čímž Českou republiku, zastoupenou Finančním úřadem pro Jihočeský kraj v Českých Budějovicích, Mánesova 1803/3a, České Budějovice, zkrátil na zákonné dani, a to tak, že za zdaňovací období roku 2009 až roku 2017 neoprávněně vylákal daňový bonus u daně z příjmů fyzických osob v celkové výši 215 552 Kč a zároveň v uvedeném období u daně z příjmu fyzických osob zkrátil daň ve výši 2 757 838 Kč a současně za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2009 až 4. čtvrtletí roku 2017 zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši nejméně 2 685 621 Kč a současně vylákal nadměrný odpočet v celkové výši 545 580 Kč, celkem tedy zkrátil daň v celkové výši nejméně 6 204 591 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 2 To 85/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatel v úvodu svého podání argumentoval nezákonně provedenou domovní prohlídkou a prohlídkou jiných prostor. Z protokolů o těchto úkonech ze dne 6. 12. 2017 totiž vyplývá, že ani v jednom případě nebyl proveden předchozí výslech obviněného ani jeho manželky M. H. jakožto osob, u nichž mají být prohlídky provedeny, a to přesto, že oba jim byli osobně přítomni. Tím došlo k porušení § 84 tr. ř., jenž připouští neprovedení předchozího výslechu pouze v případě neodkladnosti úkonu a nemožnosti okamžitého provedení výslechu. Ani jeden z těchto důvodů ovšem nebyl podle názoru dovolatele splněn, což podrobněji zdůvodnil v následující pasáži svého podání. Provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor nezákonným způsobem označil za libovůli policejního orgánu a následně i soudů. Připomenul, že obě napadená rozhodnutí vycházejí především z důkazů získaných při těchto úkonech, tedy důkazů, které jsou v jeho očích procesně nepoužitelné, a to včetně dalších důkazů či úkonů, které z nich vycházejí (např. znalecký posudek dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., výslechy obviněného a svědků ohledně věcí nalezených při těchto prohlídkách nebo výslechy svědků identifikovaných pouze na jejich základě).
6. Obviněný posléze vytkl nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Klíčovou námitkou bylo nesprávné zjištění rozsahu údajného zkrácení daně, v návaznosti na to pak naplnění tohoto znaku základní skutkové podstaty projednávaného trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a zejména jeho kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Rozsudek soudu prvního stupně vycházel při určení rozsahu zkrácení daně ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, který vykazuje řadu nedostatků a jako důkaz neobstojí. Znalci byly předloženy nezákonně získané důkazy, z nichž měl vypočítat daňovou povinnost za předpokladu, že bude vycházet pouze z těchto důkazů, bez zohlednění podnikání obviněného jako celku a za použití daňových pomůcek nebo zohlednění daňové optimalizace. Znalec neměl k dispozici kompletní účetnictví dovolatele, nevěděl o jeho dalším podnikání, které při svých výpočtech nezohlednil, stejně jako nezohlednil výdaje, investice ani další položky, kterými lze zcela legálně snížit daňový základ. Pouze na základě takto vyselektované části účetnictví však nelze správně stanovit celkovou daňovou povinnost daňového subjektu a určit rozsah údajného zkrácení daně. Přitom nelze přitom přehlížet běžné postupy daňových subjektů v daňovém řízení a přístup finančních úřadů, které daně vyměřují. Rozsah údajného zkrácení daně je rovněž v přímém rozporu s dalšími důkazy založenými ve spisovém materiálu, a to zejména dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu, výslechem znalce a dalších svědků, zprávami České zprávy sociálního zabezpečení i samotným obsahem znaleckého posudku, ze kterého vyplývá nedostatečný postup výpočtu pro stanovení skutečné daňové povinnosti obviněného.
7. Dovolatel opětovně zdůraznil, že zjištění správného rozsahu zkrácení daně je určujícím kritériem pro naplnění znaků trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Jde tudíž o rozhodné skutkové zjištění. Rozsah zkrácení daně představuje rozdíl mezi výší daně, kterou pachatel skutečně odvedl a kterou správně odvést měl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018). V případě obviněného ale vůbec nebylo zjištěno, jaká měla být výše daně, kterou měl správně odvést. Znalecký posudek výši daně tímto způsobem nezjišťoval a znalecký úkol takto ani nebyl zadán. Znalecký posudek byl vypracován pouze na základě podkladů předložených znalci dr. Ing. Vítězslavu Hálkovi, MBA, Ph.D., ze strany orgánů činných v trestním řízení získaných na základě nezákonně provedené domovní prohlídky. Nejenže jde o procesně nepoužitelné důkazy, ale tyto podklady nepředstavují a ani nemohou představovat kompletní účetnictví obviněného, což explicitně uvedl i znalec. Už z této skutečnosti je zřejmé, že závěry znaleckého posudku nemohou ničeho vypovídat o skutečné daňové povinnosti, potažmo o rozsahu údajného zkrácení daně. Přesto orgány činné v trestním řízení vycházely výhradně z těchto znaleckých závěrů vypracovaných na základě nedostatečných účetních dokladů. Kromě toho údaje získané z pokladního systému Harsys, z nichž znalec při svém zkoumání vycházel, neodpovídají skutečnosti, neboť k tomuto sytému existovaly dvě licence a mohl do něj zadávat údaje kdokoliv bez ohledu na jejich pravdivost nebo kompletnost. Znalec navíc při vypracování svého posudku postupoval tak, že bez jakékoli kontroly převzal čísla z dokumentů předložených policií a pouze počítal. Žádný jiný úkol mu ostatně ani nebyl zadán. Znalce při stanovení daňové povinnosti nezajímal postup správce daně ani využití daňových pomůcek. Jednoduše mu byly předloženy dokumenty a čísla, ze kterých měl pouze provést výpočty. Na tomto podkladě nebylo možno zjistit výši daně, která měla být správcem daně vyměřena. Ostatně sám znalec se odvolával na to, že kompletní podklady z účetnictví neměl k dispozici a rozsah daně, která měla být odvedena, proto nemohl zjišťovat.
8. Znalec při stanovení rozsahu daňové povinnosti a rozsahu údajného zkrácení daně nezohlednil ani celou řadu jiných skutečností. Jednou z nich byla další podnikatelská činnost dovolatele v zemědělství a ubytovacích službách (celkem má jedenáct živnostenských oprávnění). Jejich zohlednění však bylo v daném ohledu podstatné, neboť daňová přiznání se podávají za všechny podnikatelské aktivity dohromady. Zohledněny nebyly podle vyjádření znalce ani výdaje, investice či další položky, a to přesto, že rozsah zkrácení daně nelze stanovit bez zohlednění slev, odpočtů, nákladů a dalších položek, kterými lze legálně snižovat daňový základ. Předmětem znaleckého zkoumání také nebyly pohonné hmoty, daň z nemovitosti ani pojištění, znalec neměl informace o rozsahu rekonstrukce objektu či nákupu dalších věcí nezbytných pro podnikání. Znalecký posudek kalkuloval pouze s jedním zaměstnancem, přestože obviněný měl v rozhodné době čtyři zaměstnance, kteří byli řádně hlášeni, evidováni a byly za ně placeny odvody. Znalec při svém výslechu nepotvrdil, že dovolatel byl schopen s výdaji uvedenými ve znaleckém posudku dosáhnout tam uváděných příjmů. Fakticky totiž není v hostinské činnosti možné mít tak vysoké tržby, při tak nízkých výdajích, z jakých vychází znalecký posudek, potažmo rozhodnutí soudů obou stupňů. Výší výdajů se zabýval příslušný správce daně v dodatečných platebních výměrech na daň z příjmů fyzických osob. Na základě vlastní vyhledávací činnosti v místě své působnosti si dohledal daňové subjekty se srovnatelným předmětem činnosti. Podle závěrů Finančního úřadu se tento podíl výdajů, který musel být vynaložen na celkově dosažené příjmy musel pohybovat ve výši kolem 90 % (oproti výpočtům znalce, podle nichž činily výdaje pouhých 16,6 % příjmů). V souvislosti s posledně uvedeným faktem dovolatel namítl, že nebyly zohledněny závěry správce daně. Uvedl, že veškerá daňová přiznání podával řádně a včas. Daňové řízení bylo pravomocně skončeno s tím, že daň dodatečně vyměřená finančním úřadem je diametrálně odlišná od údajné výše zkrácené daně zjištěné v trestním řízení. Při určení rozsahu zkrácené daně způsobené trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby není možné bez dalšího přebírat závěry správce daně, ke kterým v rámci své kontrolní činnosti dospěl. Nicméně v případě, že se od těchto závěrů chce soud odchýlit, a určit jinou výši daňové povinnosti, potažmo způsobené „škody“, musí se s platebními výměry za rozhodné období, stejně jako s celým spisovým materiálem příslušného správce daně, náležitě vypořádat (srov. unesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016). To ovšem soudy v této trestní věci nesplnily a své odlišné závěry neodůvodnily.
9. Obviněný vyjádřil také přesvědčení, že soudy měly přihlédnout k daňové optimalizaci (představující legální cestu vedoucí ke snížení daňové povinnosti podnikajícího subjektu). V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018, jehož právní názor citoval. Znalecký posudek, ze kterého nalézací i odvolací soud vycházely, kalkuluje jen s určením výdajů daňového subjektu v prokázané výši. Soudy nevzaly v úvahu, že výše výdajů mohla být určena např. za pomoci výdajových paušálů. Zcela tím pominuly fakt, že daňový subjekt se může zcela legálně rozhodnout, zda bude své výdaje evidovat a uplatňovat v prokazatelné výši, nebo zda využije zákonné možnosti výdaje neevidovat a uplatnit je v paušální výši jako příslušné procento z dosažených příjmů. Dovolatel v souladu s výše zmíněným rozhodnutím sp. zn. 7 Tdo 479/2018 vyzdvihl, že pravidlo uvedené v § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, podle něhož nelze způsob uplatnění výdajů zpětně měnit, nelze použít v trestním řízení. Jestliže tedy pachatel jako poplatník daně z příjmů fyzických osob ze samostatné činnosti vykázal v daňovém tvrzení nepravdivě snížené příjmy a k nim uplatnil náklady jedním ze způsobů uvedených v citovaném ustanovení zákona o daních z příjmu, stanoví se pro účely trestního řízení rozsah zkrácení zmiňovaného druhu daně s ohledem na takový způsob uplatnění výdajů, který je pro pachatele výhodnější. Na tuto skutečnost soudy zcela rezignovaly, přestože má zásadní vliv na určení rozsahu zkrácení daňové povinnosti a právní kvalifikaci trestného činu.
10. Obviněný následně vznesl své výhrady k osobě znalce dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D. Připomenul, že k vypracování znaleckého posudku byl původně přibrán jmenovaný znalec jakožto zástupce společnosti Česká znalecká, a. s. Té však bylo v roce 2023 zrušeno oprávnění vykonávat znaleckou činnost, a znalec tak podal posudek jako fyzická osoba. Dovolatel rovněž poukázal na vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze, podle kterého se znalec dopustil řady pochybení při vypracování několika znaleckých posudků v jiné trestní věci – např. „vědomě pracoval s neúplnými údaji, což vedlo k hrubému zkreslení závěrů posudku“. Rovněž v posuzované trestní věci znalec vycházel z neúplných údajů, což vedlo k hrubému zkreslení závěrů znaleckého posudku, a to významně v neprospěch obviněného.
11. Nakonec dovolatel vytkl nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V tomto směru připomenul, že je potřeba úmyslné zavinění pachatele. Soud prvního stupně však odůvodnil naplnění subjektivní stránky pouze skutečností, že obviněný poskytoval po dobu zhruba jednoho roku prostory restauračního zařízení k pronájmu a že přijímal platby hostů výhradně v hotovosti. V této souvislosti dovolatel brojil proti závěru soudů, že on sám provozoval fiktivní klub, když ve skutečnosti provozoval Klub Vráž jeho tehdejší nájemník V. F. To potvrzuje uzavřená nájemní smlouva opatřená vlastnoručním (a prokazatelně pravým) podpisem jmenovaného (dnes již zemřelého) nájemníka. Nadto měl být klub provozován pouze v období od 22. 11. 2016 do 13. 12. 2017. Přitom soud prvního stupně dovodil úmyslné krácení daní i v období od 1. 4. 2009 do 21. 11. 2016, když v tomto období žádný klub provozován nebyl. Úmysl nelze dovodit ani z toho, že obviněný údajně přijímal platby hostů výhradně v hotovosti, a platil tak některé dodávky zboží. Jedná se o období od roku 2009, kdy bylo placení pouze v hotovosti naprosto běžné. Nejednalo a nejedná se o žádnou nelegální činnost, ze které by bylo možné vyvozovat úmyslné jednání ke spáchání trestného činu. Stejně tak není nic špatného, natož protizákonného na tom, že dovolatel do restaurace dodával vlastní vyprodukované potraviny. Už vůbec tato skutečnost nemůže prokazovat jeho úmysl ve vztahu ke krácení daní.
12. S ohledem na vše výše uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 2 To 85/2023-2242, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2023, č. j. 2 T 1/2023-2201, dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný se podle § 226 písm. odst. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2020, č. j. KZV 23/2019-95, alternativně tak, že podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v celém rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru není v posuzované věci dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán, neboť nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými skutkovými zjištěními u skutku, z něhož byl obviněný uznán vinným.
14. Zásadním skutkovým zjištěním je výše způsobené újmy na dani z příjmů fyzických osob a na dani z přidané hodnoty. Vyčíslení výše újmy na daních logicky vychází ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, k němuž byl před nalézacím soudem slyšen znalec. Ten je zapsán v seznamu znalců, oprávnění vykonávat znaleckou činnost mu nezaniklo a ze znaleckého posudku vypracovaného na podkladě důkazů zajištěných při domovní prohlídce a při prohlídce jiných prostor lze co do výše zkrácení daní vycházet. Nesouhlas a polemika obviněného vztahující se k závěrům tohoto znaleckého posudku jsou uplatňovány ve verzi totožné s námitkami uplatněnými v odvolání, které odvolací soud dostatečně vypořádal v odstavci 6. dovoláním napadeného rozsudku. Závěry znaleckého posudku vztahující se k hostinské činnosti lze na podkladě zajištěných účetních a dalších dokumentů učinit. Další podnikatelskou činnost obviněného, včetně případných výdajů, investic a dalších položek snižujících základ daně nebylo třeba zohledňovat, neboť obviněný ve zdaňovacích obdobích, pro která byl trestně stíhán, daňová přiznání podával a zohlednění výsledků jeho další podnikatelské činnosti v podaných přiznáních k dani není zpochybňována. Zjištěná výše daně tak odpovídá rozdílu mezi nepřiznanou daní a daní uvedenou v přiznáních k dani v příslušném zdaňovací období. S ohledem na rozdílná pravidla vedení daňového řízení a trestního řízení není možné převzít skutkové a právní závěry správce daně učiněné v daňovém řízení bez dalšího do trestního řízení, tj. nelze výši zkrácení daně posuzovat podle správce daně, nýbrž výši zkrácení daně je třeba v trestním řízení prokázat. V posuzované věci byla výše zkrácení daní prokázána na podkladě dokumentů zajištěných při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor, které byly dostatečné pro vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky.
15. K námitce „daňové optimalizace“ týkající se daně z příjmů fyzických osob spočívající v nezohlednění výdajových paušálů ve smyslu § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. státní zástupce uvedl, že obviněný v předmětných zdaňovacích obdobích podával přiznání k dani z příjmů fyzických osob, ve kterých výdajové paušály ve smyslu § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. neuplatňoval. Znalec z oboru ekonomiky u příjmů z hostinské činnosti, které obviněný v přiznáních k dani neuvedl, vypočetl zkrácení této daně způsobem odpovídajícím obviněným podaným daňovým přiznáním, když v totožném zdaňovacím období nelze část výdajů uplatňovat paušálem a část ve skutečné výši, nýbrž vždy jen jedním z citovaných dvou způsobů. Způsob vykázání výdajů v přiznáních k dani z příjmů fyzických osob zvolil obviněný a další v jím podaných přiznáních neuvedené příjmy byly znalcem dopočítány v souladu se zvoleným způsobem vykazování výdajů.
16. Podle názoru státního zástupce nelze v posuzované věci učinit závěr, že by domovní prohlídka nebo prohlídka jiných prostor a pozemků byly provedeny v rozporu s § 84 tr. ř. Protokol o domovní prohlídce obsahuje záznam o neprovedení předchozího výslechu podle § 84 tr. ř., záznam ale neodpovídá dalšímu obsahu protokolu, podle něhož na počátku domovní prohlídky byl obviněný vyslechnut a v rámci výslechu mimo jiné uvedl, že se k věci nechce více vyjadřovat. Z obsahu protokolu o provedení domovní prohlídky je tedy zřejmé, že předchozí výslech obviněného (stejně jako výslech M. H.), tedy výslech před zahájením domovní prohlídky, proveden byl. Pokud jde o prohlídku jiných prostor a pozemků, tak záznam policejního orgánu v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků o neprovedení předchozího výslechu podle § 84 tr. ř. deklaruje průběh této prohlídky, kdy na počátku prohlídky obviněný využil svého práva k věci nevypovídat, což je v protokolu zaznamenáno. Pokud obviněný využije svého práva nevypovídat, nemůže pak namítat, že nebyl vyslechnut ve smyslu § 84 tr. ř. a zakládat na odepření výpovědi procesní nepoužitelnost důkazů zajištěných při prohlídce jiných prostor a pozemků. Totožnou námitku o založení skutkového stavu na procesně nepoužitelných důkazech uplatnil obviněný v odvolání, přičemž odvolací soud tuto totožnou námitku vypořádal pod bodem 5. odůvodnění svého rozsudku.
17. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl v posuzované věci dán. Posouzení výše škody, resp. újmy na daních, bylo učiněno správně na podkladě znaleckého posudku z oboru ekonomiky, jehož závěry před nalézacím soudem potvrdil znalec dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph.D., při svém výslechu. Zkrácení daně ve výši přesahující 6 milionů Kč odpovídá značné škodě ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020. K námitce spočívající v absenci zavinění ve formě úmyslu státní zástupce uvedl, že subjektivní stránka ve formě úmyslu byla soudy vyhodnocena jako přímá a chtěná s cílem získat majetkový prospěch a byla dovozena ze samotného charakteru jednání obviněného, které s ohledem na způsob provedení vyžadovalo zainteresování i dalších osob na straně fiktivního pronajímatele pro část zdaňovacího období. Zavinění bylo dostatečným způsobem odůvodněno pod bodem 85. rozsudku soudu prvního stupně, na což odkázal odvolací soud v poslední větě bodu 6. dovoláním napadeného rozsudku.
18. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. Do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně do jeho druhé alternativy, zapadá v plném rozsahu námitka nezákonně realizovaných domovních prohlídek a z toho plynoucí výtka procesní nepoužitelnosti veškerých důkazů zajištěných v jejich průběhu, jakož i dalších důkazů z takto získaných důkazů vycházejících. Naopak do kontextu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jeho první varianty) v převážné míře spadá výhrada ohledně naplnění (resp. nenaplnění) subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, a to s výjimkou těch argumentů, v nichž obviněný předestíral svou vlastní verzi skutkového děje (např. že Klub Vráž neprovozoval on sám). Bezesporu nejvýznamnější námitku týkající se správného zjištění rozsahu zkrácené daně lze podřadit pod oba zvolené dovolací důvody, neboť má zcela klíčový význam jak z hlediska rozhodných skutkových zjištění, tak právního posouzení skutku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že posledně uvedená výhrada je zčásti důvodná, poněvadž v daném ohledu skutečně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Všechny ostatní námitky dovolatele je třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněné.
24. Mezi výhrady zcela postrádající na relevanci lze v prvé řadě zařadit argument, že domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor byly provedeny nezákonným způsobem, jelikož obviněný ani jeho manželka nebyli předtím vyslechnuti postupem podle § 84 tr. ř. V této souvislosti musí Nejvyšší soud nejprve zmínit, že dovolatel uplatňoval shodné námitky již před soudem prvního a následně i druhého stupně. Oba soudy pak naprosto správně shledaly, že tato jeho tvrzení jednoduše nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. bod 78. rozsudku nalézacího soudu a bod 5. usnesení odvolacího soudu). Přesto obviněný vznesl tytéž výhrady i potřetí – tentokrát v řízení o dovolání. Ke svému mimořádnému opravnému prostředku dokonce přiložil i kopie protokolů o obou prohlídkách uskutečněných dne 6. 12. 2017. Jejich obsah jej ovšem pouze usvědčuje z toho, že v rámci své obhajoby opakovaně uváděl a opět uvádí hrubě zkreslené skutečnosti, na což důvodně poukázaly již soudy nižších instancí. Dovolatel využil poněkud nešťastné formulace policejního orgánu uvedené na počátku těchto protokolů, že „Předchozí výslech podle § 84 trestního řádu nebyl proveden.“ Ten pak obviněný vytrhl z kontextu dalšího obsahu obou listin, z nichž je zcela zřejmé, že on i jeho manželka M. H. byli prohlídkám přítomni od samého počátku, kdy jim byl dán prostor k vyjádření. Nicméně oba využili svého práva k věci nevypovídat, neboť svými případnými výpověďmi by si mohli způsobit trestní stíhání. Konstatování v obou protokolech o tom, že předchozí výslech podle § 84 tr. ř. nebyl proveden, má tedy zcela logické a především zákonné vysvětlení, které vylučuje, že by v daném směru došlo k podstatné vadě řízení mající za následek procesní nepoužitelnost důkazů vzešlých z uskutečněných prohlídek.
25. Zjevně neopodstatněná je taktéž hmotněprávní námitka, jíž dovolatel zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Lze opět poznamenat, že na tuto argumentaci adekvátně zareagoval již soud prvního stupně v bodě 79. jeho rozsudku. Nejvyšší soud je ve shodě s ním přesvědčen, že úmyslné zavinění ve formě úmyslu přímého je bez dalšího dovoditelné ze samotné podstaty zjištěného jednání, které ani žádný jiný závěr logicky neumožňuje. V daném případě se jednalo o vcelku sofistikovanou, dlouhodobě a systematicky páchanou hospodářskou trestnou činnost, kterou by bez předchozího uvážení a naplánování (tj. zcela vědomé myšlenkové činnosti) nebylo vůbec možno provést. Dovolatel nepochybně věděl, jakých příjmů ze své podnikatelské činnosti dosahoval. Koneckonců příjmy z jeho hostinské činnosti, tj. tržby restaurace Vráž, si evidoval v počítači (následně zajištěném orgány činnými v trestním řízení). Jako zkušenému podnikateli mu muselo být také známo, jaké povinnosti jej váží směrem ke správci daně. Pokud tedy v daňových přiznáních vykazoval podstatně nižší příjmy, než kterých ve skutečnosti dosahoval, ještě k tomu devět let po sobě, nelze si reálně představit, že by se jednalo o nedbalost nebo dokonce náhodu. Úmyslné protiprávní jednání je zcela očividné zejména ve vztahu k provozování klubu Vráž (z něhož byl obviněný bez důvodných pochybností usvědčen), jehož jediným cílem bylo vyhnout se elektronické evidenci tržeb. S dovolatelem lze souhlasit, že na přijímání plateb v pouze hotovosti nebo dodávání vlastními silami vyprodukovaných potravin do restaurace rozhodně není nic špatného či nezákonného. Avšak při celkovém náhledu na způsob jeho podnikání je patrné, že obě tyto skutečnosti v daném kontextu opět dokreslují jeho úmysl vyhnout se zjištění jeho skutečně dosahovaných příjmů, a tím následně neoprávněně snížit výši své daňové povinnosti (dále srov. bod 79. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
26. Obviněný uplatnil velké množství skutkových i hmotněprávních výhrad proti zjištění, resp. způsobu určení rozsahu zkrácené daně. Předně v této souvislosti vytýkal, že v řízení nebyla prokázána výše daně, kterou měl správně odvést. Znalec z oboru ekonomiky měl k dispozici neúplné podklady, z nichž vypočítal pouze část daňově uznatelných výdajů. Na takovém základě pak určil výslednou daňovou povinnost, a to ve vztahu k příjmům zaznamenaným v počítači, který byl zajištěn při domovní prohlídce. Dovolatel v daném směru poukazoval na to, že znalec vycházel toliko z podkladů, které mu poskytly orgány činné v trestním řízení, neměl k dispozici kompletní účetnictví a nezohlednil celou řadu skutečností, např. další podnikatelskou činnost obviněného, počet jeho zaměstnanců, jakož i další výdaje, investice atd. K této části argumentace nelze než uvést, že dovolatel namítal něco, o čem v řízení nebylo sporu. Sám znalec u hlavního líčení vypověděl, že vycházel pouze z dokumentů, které mu předložil policejní orgán, jejichž autenticitu, úplnost ani správnost vůbec nezkoumal. Rovněž soudy obou stupňů pracovaly s tím, že veškeré výdaje, jež dovolatel na fungování svého podnikání vynaložil, nebyly (a ani nemohly být) zjištěny. Nelze přitom odhlédnout od faktu, že to byl primárně obviněný, kdo se v rámci svých obchodních aktivit pohyboval do značné míry v oblasti šedé ekonomiky, své zdanitelné příjmy řádně nepřiznával správci daně, a za tímto účelem neevidoval ani všechny své daňově uznatelné výdaje. Takto si navíc počínal přinejmenším od roku 2009 až do roku 2017, kdy byla jeho trestná činnost odhalena. Skutečnost, že nebyly doloženy veškeré jeho výdaje za uvedené období, je tudíž odrazem jeho vlastního přístupu k podnikání. Nadto mu nic nebránilo předmětné výdaje blíže specifikovat a předložit k nim příslušné doklady alespoň v rámci trestního řízení (bylo by to ostatně v jeho prospěch). To, že tak neučinil, svědčí o absenci jakýchkoli relevantních podkladů, které by mohly přinést požadované informace. Za této situace nelze orgánům činným v trestním řízení vyčítat, že nebyly s to prokázat veškeré výdaje, a proto nezbývá než pracovat s těmi údaji (byť neúplnými), které prokázány byly. Je potřeba zdůraznit, že trestní řízení se nemůže opírat o jakékoli domněnky či odhady, nýbrž pouze o skutečnosti, které byly na základě zajištěných důkazů bez důvodných pochybností prokázány.
27. Posledně uvedené má význam také ve vztahu k další námitce dovolatele, že nebyly zohledněny výsledky správce daně. K tomu je v prvé řadě nutno poznamenat, že podle konstantní praxe obecných soudů nejsou závěry správce daně pro orgány činné v trestním řízení (tedy především pro soudy projednávající daňovou trestnou činnost) závazné. Je samozřejmě nezbytné vypořádat se s jejich obsahem, neboť se jedná o listinné důkazy (mnohdy velice zásadní pro posouzení věci). Nicméně v projednávaném případě se soud prvního stupně tímto tématem důsledně zabýval, přičemž v bodě 83. svého rozsudku vysvětlil, proč nebylo možno určit rozsah zkrácené daně na základě dodatečných platebních výměrů příslušného finančního úřadu. S jeho závěry se dovolací soud v plném rozsahu ztotožnil, poněvadž (jak již bylo zmíněno výše) v trestním řízení je nutno vycházet z prokázaných skutečností, a nikoli nepodložených odhadů. To platí i pro využití pomůcek uvedených v daňovém řádu, na jejichž základě správce daně stanovil průměrnou výši výdajů vztahující se k dosaženým příjmům. Jakkoli jde o zcela legitimní postup v daňovém řízení, jedná se stále o pouhý umělý konstrukt, který neodráží skutečný stav věci, a proto jej v trestním řízení není možno aplikovat.
28. Nejvyšší soud dal dovolateli za pravdu toliko v námitce týkající se daňové optimalizace. Konkrétně obviněný požadoval, aby soudy při určení rozsahu zkrácení daně přihlédly k zákonné možnosti určení jeho nákladů za pomoci výdajových paušálů podle § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 586/1992 Sb.“). Soud prvního stupně tuto možnost odmítl mimo jiné s odůvodněním, že dovolatel v podaných daňových přiznáních žádné paušály neuplatňoval. Též vyjádřil obavy, že postup ve prospěch obviněného by vedl k nárůstu tzv. šedé ekonomiky a znevýhodnění těch podnikatelů, kteří dodržují zákon, své výdaje řádně evidují a jsou schopni prokázat jejich reálnost, legálnost a přiměřenost (srov. zejména body 82. a 83. jeho rozsudku).
29. K této problematice je nejprve vhodné zmínit, že ve smyslu § 7 (odst. 1, 2, 3) zákona č. 586/1992 Sb. jsou základem daně (zjednodušeně řečeno) příjmy ze samostatné činnosti, které se snižují o výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení. Uvedené výdaje lze uplatnit buď v jejich skutečné výši, anebo na základě § 7 odst. 7 tohoto zákona procentním paušálem (např. u živnostenského podnikání jde za současné právní úpravy o 60 % z příjmů). Způsob uplatnění výdajů podle tohoto ustanovení však nelze zpětně měnit. V této souvislosti nicméně dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018, podle kterého v rámci zjišťování rozsahu zkrácení daně ve smyslu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku musí orgány činné v trestním řízení zohlednit tzv. optimalizaci daňové povinnosti. Pravidlo vyjádřené v § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., podle kterého nelze způsob uplatnění výdajů zpětně měnit, platí pro daňové řízení, ale nelze ho použít v trestním řízení. Jestliže tedy pachatel jako poplatník daně z příjmů fyzických osob ze samostatné činnosti vykázal v daňovém tvrzení nepravdivě snížené příjmy a k nim uplatnil náklady jedním ze způsobů uvedených v citovaném ustanovení zákona o daních z příjmů, stanoví se pro účely trestního řízení rozsah zkrácení zmiňovaného druhu daně s ohledem na takový způsob uplatnění výdajů, který je pro pachatele výhodnější.
30. V projednávané věci by to znamenalo, že výdaje, které byly zjištěny pouze v nízkém procentu ve vztahu k dosaženým příjmům z provozu restaurace a „klubu“ Vráž, by nebyly do základu daně započítány v prokázané výši, ale byly by stanoveny (pro obviněného příznivější) částkou vypočtenou na základě paušální sazby uvedené v § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., a to přesto, že on sám si možnost uplatnění výdajového paušálu v podaných daňových přiznáních nezvolil. Pravidlo, podle kterého nelze způsob uplatnění výdajů zpětně měnit, by se nevyužilo. Nejvyšší soud do určité míry chápe postoj soudu prvního stupně, jenž vyjádřil s uvedeným postupem nesouhlas a hodnotil jej jako nepatřičné zvýhodnění nepoctivých podnikatelů. Přesto se nelze s jeho stanoviskem ztotožnit, jelikož by se tím otevřel prostor pro trestní postih pachatelů daňových deliktů i nad rámec skutečného rozsahu jejich trestné činnosti. A to je z hlediska základních práv a svobod nepřípustné.
31. Je potřeba si uvědomit, že rozsah zkrácení daně představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti vyměřena. Představuje fakticky škodu v podobě nedostatku přírůstku na majetku státu, který bylo možné důvodně očekávat, kdyby pachatel řádně přiznal a zaplatil daň v zákonem stanovené výši a nezatajil existenci daňové povinnosti či nezkreslil její výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010). Lze tedy konstatovat, že pokud se v trestním řízení zjistí, že pachatel správci daně zatajil část svých příjmů a následně je prokázána jejich skutečná výše, je při zjišťování jeho reálné daňové povinnosti (a od toho se odvíjejícího rozsahu zkrácení daně) vždy nutno vycházet z toho, jak by byla daň stanovena, pokud by pachatel od počátku jednal v souladu se zákonem. Proto je nezbytné kalkulovat s oběma možnostmi, které zákon č. 586/1992 Sb. nabízí, tedy jak se započítáním skutečně vynaložených nákladů, tak i uplatněním příslušné paušální částky. Na to má koneckonců každý daňový poplatník ze zákona nárok a je přitom jasné, že si vždy zvolí tu variantu, která je pro něj finančně výhodnější. Pouze takto vzešlou částku daně lze při dodržení všech zákonných pravidel označit za daň, která měla být správně zaplacena, a pouze takový přírůstek na majetku českého státu je možno důvodně očekávat. Daný rámec nelze překročit. Proto v trestním řízení není možno postupovat podle poslední věty § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. a brát v úvahu předchozí volbu pachatele pro jeden z výše zmíněných způsobů, kterou učinil pouze a jedině v rámci páchání své trestné činnosti. V případě poctivého zákonného jednání by měl možnost zvolit postup jiný, který by byl pro něho výhodnější, a jen od takového postupu se má odvíjet určení jeho správné daňové povinnosti a následně i rozsahu zkrácení daně. To nakonec odpovídá i pravidlu in dubio pro reo, byť to se týká primárně skutkových otázek.
32. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 2 To 85/2023, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 2 T 1/2023, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
33. Je nutno připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Na Krajském soudu v Českých Budějovicích tedy bude, aby ve shora naznačených intencích znovu posoudil otázku rozsahu zkrácené daně. Dále platí, že rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).
34. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17.12.2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu