Plný text
Skno 1/2002
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky projednal jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Jiřího Pácala, JUDr. Ivany Zlatohlávkové, JUDr. Juraje Malika a JUDr. Stanislava Rizmana odvolání kárně obviněného JUDr. P. P., předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci, podané proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2002 takto :
Napadené rozhodnutí se zrušuje v celém rozsahu a nově se rozhoduje tak, že kárně obviněný se uznává vinným, že v období nejméně od května roku 2000 do konce června 2001 porušením služební povinnosti soudce rozhodovat bez průtahů, uložené ustanovením § 5 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů tím, že neprováděl procesní úkony směřující k rozhodnutí, zapříčinil průtahy v řízení ve věcech spisových značek 3 Cmo 644/98 napadlé dne 14.5.1998 – od května roku 2000 do 2.2.2001, 3 Cmo 1138/98 napadlé dne 25.9.1998 – od září roku 2000 do 13.6.2001, 3 Cmo 1151/98 napadlé dne 1.10.1998 – od října 2000 po celou dobu, 3 Cmo 1177/98 napadlé dne 12.10.1998 – od října 2000 po celou dobu, 3 Cmo 1190/98 napadlé dne 15.10.1998 – od října 2000 po celou dobu, 3 Cmo 1265/98 napadlé dne 11.11.1998 – od listopadu 2000 po celou dobu, 3 Cmo 1279/98 napadlé dne 12.11.1998 – od listopadu 2000 po celou dobu, 3 Cmo 1293/98 napadlé dne 19.11.1998 – nejméně od ledna 1999 po celé období, 3 Cmo 1318/98 napadlé dne 1.12.1998 – od prosince 2000 po celé období a takto jednal přesto, že ve věci 3 Cmo 1293/98 byl součástí řízení i návrh na vydání předběžného opatření, který je přednostní přímo ze zákona,
t e d y zaviněně porušil služební povinnosti soudce a ohrozil důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů, přičemž vzhledem k povaze porušené povinnosti je škodlivost tohoto jednání zvýšena.
Tímspáchal
závažné kárné provinění podle § 2 odst. 2 zák. č. 412/1991 Sb.
Zatosemuukládá
podle § 3 odst. 3 písm. c) zák. č. 76/1997 Sb. kárné opatření spočívající v přeložení na soud nižšího stupně a to na Okresní soud v Přerově.
Odůvodnění:
Proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2002 pod sp. zn. Ds 10/2001 podal včas odvolání jak předseda Vrchního soudu v Olomouci, tak i ministr spravedlnosti.
Předseda Vrchního soudu v Olomouci navrhl změnit rozhodnutí kárného senátu soudu prvního stupně tak, aby kárně obviněný byl odvolán z funkce soudce. Odůvodnil to závažnými poklesky proti povinnosti soudce, jichž se kárně obviněný nezbavil ani dosud, po delší dobu. Ministr spravedlnosti sice uvážil přeložení kárně obviněného na některý nižší soud, avšak uvedl, že jako konečné řešení by preferoval odvolání z funkce soudce.
Proti rozhodnutí však podal odvolání i kárně obviněný, který navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a aby byl zproštěn kárného obvinění. Nepovažuje za správné ani skutkové, ani právní hodnocení soudu prvního stupně, zejména proto, že podle pokynů vedení Vrchního soudu v Olomouci bylo od konce roku 1998, prakticky po celé rozhodné období vyřizováno přednostně velké množství věci a to na úkor věcí dříve napadlých.
Kárný senát odvolacího soudu přezkoumal věc po skutkové i právní stránce. Ani odvolací ústní jednání nepřineslo po skutkové stránce nové poznatky ve věci. Pokud kárně obviněný navrhoval, aby bylo doplněno dokazování na tu okolnost, jak vedoucí kanceláře evidovala věci v jednotlivých měsících, odvolací soud nepovažoval výsledky tohoto dokazování za relevantní pro posouzení základu kárného provinění. Také další dokazování o postupu v tzv. společenstevních věcech, kterým kárně obviněný dával přednost před vyřizováním ostatních věcí, odvolací soud nepovažoval za nezbytné, protože ani zde by výsledky dokazování nemohly ovlivnit posouzení kárného provinění.
Odvolací soud v celém rozsahu poukazuje na výsledky dokazování před soudem prvního stupně. Také s právním hodnocením věci tímto soudem se lze zásadně ztotožnit. Týká se to především zjištění o dlouhodobé nečinnosti kárně stíhaného soudce ve spisech přidělených mu k vyřízení (specifikace obsažena v návrhu na zahájení kárného řízení), zjištění o tom, že kárně stíhaný soudce rozhodoval ve větším počtu věcí s pozdějším nápadem, jejichž přednostní vyřizování nebylo se zřetelem ke starším věcem zdůvodněno, dále zjištění o tom, že přes mnohá upozornění své postoje k tomu, jak si organizuje práci, nezměnil, a konečně zjištění o dlouhodobé nečinnosti kárně stíhaného soudce ve věci, v níž byl součástí i návrh na vydání předběžného opatření. Ve prospěch kárně obviněného soudce soud prvního stupně hodnotil ( a odvolací soud se s tím plně ztotožňuje), že senát byl značně přetížen staršími věcmi, což neumožňovalo zabývat se bezprostředně po nápadu věcmi vymezenými kárnou žalobou, i když to neomlouvá dlouhodobou nečinnost v těchto věcech.
Z podnětu podaného odvolání bylo ovšem třeba vyřešit některé zásadní právní otázky.
Jednalo se především o právní otázku, kterou vyslovil sám kárně stíhaný soudce, jaká je role soudu při objasňování navrhovatelem tvrzených skutečností, na nichž se zakládá kárné obvinění. Vrchní soud v Olomouci v tomto směru dospěl k závěru, s nímž se plně ztotožňuje i soud odvolací, že stávající úprava kárného řízení ani ve spojitosti s novější právní úpravou trestního procesu, jehož se zákon o kárné odpovědnosti soudců dovolává subsidiárně neumožňuje závěr o tom, že by výsledek řízení měl být ovlivněn pouze aktivitou (nebo pasivitou) procesních stran. Pokud se z tohoto důvodu kárný soud prvního stupně necítil být omezen při opatřování a provádění důkazů k osvědčení existence či neexistence zavinění kárně stíhaného soudce ve vztahu k objektivně zjišťované procesní nečinnosti tohoto soudce ve spisech citovaných v kárném návrhu, lze jeho názoru (při zachování povinnosti soudu dbát na rovné postavení účastníků řízení) v plném rozsahu přisvědčit. V souzené věci nemůže být pochybnost o tom, že všem účastníkům bylo zajištěna stejná, t.j. rovnocenná možnost k uplatnění jejich práv. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že soud nepovažoval za svoji povinnost vyhovět všem důkazním návrhům kárně stíhaného soudce, když předtím zvážil, že tyto důkazy by neměly podstatný vliv na rozhodnutí ve věci..
Další právní otázkou, kterou se odvolací soud musel zabývat,byly skutkové důvody pro kvalifikaci činu kárně stíhaného soudce v podobě zvlášť závažného kárného provinění podle § 2 odst. 2 zákona o kárné odpovědnosti soudců č. 412/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů a to se zřetelem k naplnění zákonných znaků „opakování“. V tomto směru se odvolací soud neztotožnil se závěrem sodu prvního stupně, a to proto, že i když zákonodárce blíže nedefinoval, co se rozumí pod pojmem „opakovaně“, a co tedy má kárně obviněného z hlediska kvalifikace skutku více zatěžovat a vést také k přísnější sankci, potom nelze pominout, že v disciplinárních věcech by tato situace daná povahou případu a jeho projednání měla být hodnocena spíše ve prospěch kárně obviněného, než v jeho neprospěch.
Přesto v souzené věci vzhledem k povaze porušené povinnosti bylo plně namístě kvalifikovat skutek jako závažné kárné provinění podle § 2 odst. 2 zák. č. 412/1991 Sb. Toto ustanovení bylo soudem prvního stupně správně použito se zřetelem k ustanovení § 31 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb. S ohledem na toto ustanovení byla též soudem prvního stupně správně zvolena sankce a to přeložení na soud nižšího stupně podle § 3 odst. 3 písm. c) zák. č. 76/1997 Sb.; odvolací soud pouze specifikoval, o který soud nižšího stupně půjde. V tomto směru rozhodl ve shodě s potřebou státní správy soudů, která se snaží personálně posílit stav soudců u Okresního soudu v Přerově.
Na tomto základě bylo napadené rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci, když bylo v podstatných rysech shledáno za správné, upraveno tak, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu