Plný text
Skno 6/2001
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího soudu složený z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Jiřího Pácala, JUDr. Stanislava Rizmana, JUDr. I. Z. a JUDr. M. G. projednal odvolání kárně obviněného JUDr. V. Č., předsedy senátu Krajského soudu v Brně, podané proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2001, sp. zn. Ds 4/2001 a rozhodl t a k t o :
Odvolání kárně obviněného s e z a m í t á.
Odůvodnění:
Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2001 sp. zn. Ds 4/2001 byl kárně obviněný JUDr. V. Č. uznán vinným, že jako předseda senátu 43 T Krajského soudu v Brně v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nevyvinul dostatečnou aktivitu při vyřizování trestních věcí sp. zn. 43 T 14/97 – obv. Ing. P. V., neboť od nápadu věci dne 30.7.1997 učinil úkony k jejímu projednání až v měsíci říjnu 2000, kdy dne 23.10.2000 nařídil hlavní líčení na 23.11.2000, sp. zn. 43 T 27/97 – obv. M. P., neboť od nápadu věci dne 28.11.1997 učinil úkony k jejímu projednání až v měsíci říjnu 2000, kdy dne 20.10.2000 nařídil hlavní líčení na 22.11.2000, sp. zn. 43 T 28/97 – obv. K. K., neboť od nápadu věci dne 10.12.1997 učinil úkony k jejímu projednání až v měsíci říjnu 2000, kdy dne 20.10.2000 nařídil hlavní líčení na 22.11.2000, sp. zn. 43 T 30/97 – obv. Z. Ž. a spol., neboť od nápadu věci dne 31.12.1997 až do 1.11.2000, kdy opatřením místopředsedy soudu byla věc přidělena jiné soudkyni, neučinil procesní úkon bezprostředně směřující k rozhodnutí ve věci, tedy zaviněně porušil služební povinnosti soudce a ohrozil důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů. Tím spáchal kárné provinění podle § 2 odst. 1 zák. č. 412/1991 Sb. Za to mu kárný senát uložil podle § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 76/1997 Sb. kárné opatření spočívající ve snížení platu o 10% na dobu tří měsíců.
Kárný soud prvního stupně dospěl k závěru, že s výjimkou úkonu provedeného ve věci 43 T 27/97, kde se jednalo o vyžádání dílčí zprávy, nebyly v ostatních věcech, tj. 43 T 14/97, 43 T 30/97 a 43 T 28/97 až do měsíce října 2000 provedeny úkony, které by směřovaly k projednání a rozhodnutí věci. Kárný soud na rozdíl od názoru kárně stíhaného soudce nedospěl k závěru, že nečinnost byla zcela odůvodněna překážkami objektivní povahy, které by výlučně zabraňovaly tomu, aby se zmíněné věci staly součástí rozhodovacího procesu soudu. I stupně, když se kárný soud neztotožnil s tou části výhrad kárně stíhaného soudce, poukazující na nepříznivý stav u Krajského soudu v Brně z hlediska personálního obsazení i pracovních podmínek, projevující se v počtu přísedících, počtu jednacích síní a objemu napadlých věcí; Nemohl proto akceptovat námitku kárně stíhaného soudce, poukazující na interní charakter normy stanovící orientační ukazatele výkonnosti soudců. Kárný soud dospěl k přesvědčení, že kvantitativní a kvalitativní hlediska lze vyvodit z povinnosti soudce rozhodovat bez průtahů, vykládat právní normy podle nejlepšího vědomí a svědomí a z požadavku na nestranné a spravedlivé rozhodování, jak to ostatně plyne z ustanovení § 5 zákona č. 335/1991 Sb. o soudech a soudcích. Soudce je povinen prokázat se určitým objemem práce. I když trestní věci rozhodované krajskými soudy v prvním stupně jsou obtížnější jak svým rozsahem, tak i právní problematikou a jsou do značné míry individuální povahy vyžadující soustředěný, zodpovědný a i specifický přístup při projednávání a rozhodování, orientační ukazatele jsou nastaveny tak, aby umožňovaly soudci dostát svým povinnostem. Podle závěru kárného soudu stav senátu kárně stíhaného umožňoval dřívější reakci směřující k projednání předmětných věcí, než jak se stalo, protože ani vazebními věcmi nebyl kárně stíhaný soudce vytížen do té míry, že by mu to znemožňovalo věnovat se věcem nevazebním.
Kárný soud prvního stupně na rozdíl od podaného kárného návrhu posoudil ve výroku rozhodnutí skutkově popsané jednání jako kárné provinění toliko podle § 2 odst. 1 zákona č. 412/1991 Sb. o kárné odpovědnosti soudců ve znění pozdějších předpisů. Přihlédl k tomu, že k nečinnosti došlo v pracovních podmínkách, které nebyly plně odpovídající (nedostatek přísedících, nenaplnění počtů soudců z povolání), takže nejsou naplněny znaky závažného kárného provinění podle § 2 odst. 2 cit. zák. Uloženou sankci shledal kárný soud prvního stupně přiměřenou povaze kárného provinění.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání kárně obviněný s návrhem, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno a aby odvolatel byl kárného provinění zproštěn.
Odvolatel kromě námitek, které vznesl již u soudu prvního stupně proti kárnému návrhu ještě uvedl, že norma o předpokládané výkonnosti soudců nepamatuje na některé rozhodné skutečnosti, které mohou výkonnost soudce ovlivnit; poukázal např. na konkrétní věc (obnova řízení ve věci J. R.), kde příprava k vydání rozhodnutí byla časově velice náročná (objem spisu si 5 tisíc stran), nebo že v jiné věci musel navštívit obviněného v psychiatrické léčebně mimo obvod soudu.
Zástupce ministra spravedlnosti ponechal rozhodnutí o odvolání na úvaze odvolacího senátu. Poukázal na to, že nelze považovat za důvodné subjektivní hodnocení práce kárně obviněného, pokud tento uvádí, že si všechny své povinnosti plnil.
Nejvyšší soud jako kárný soud druhého stupně projednal podané odvolání podle § 18 zák. č. 412/1991 Sb. o kárné odpovědnosti soudců ve znění pozdějších předpisů a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Naplnění skutkové podstaty kárného provinění podle § 2 odst. 1 zák. č. 412/1991 Sb. o kárné odpovědnosti soudců ve znění pozdějších předpisů předpokládá kromě dalšího, že soudce se kárného provinění dopustil zaviněně. Kárně obviněný se sice bránil, že to byly objektivní důvody, které vedly k nečinnosti soudu ve věcech, které vytýká kárný senát, avšak i odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – došel k závěru, že objektivními důvody nelze vzniklý škodlivý následek – soudem prvního stupně vytčené porušení služebních povinností soudce a ohrožení důvěry ve spravedlivé rozhodování soudů – ospravedlnit. Odvolací kárný soud v celém rozsahu poukazuje na správné zjištění skutkového stavu a na správné, výstižné a přesvědčivé hodnocení věci o skutkové a právní stránce, které učinil Vrchní soud v Olomouci jako kárný soud prvního stupně. I když tzv. „ministerská norma“, tj. srovnávací norma výkonnosti soudců je pouze pomůckou orgánů státní správy soudů, vyjadřuje podle dlouholetých zobecněných zkušeností únosnou míru požadavků na výkonnost soudců. Jak bylo v řízení zjištěno (a kárný soud prvního stupně to též v důvodech svého rozhodnutí uvádí), kárně obviněný za takřka celé čtyřleté působení v prvostupňovém senátě krajského soudu nedosáhl orientačního ukazatele této normy. Jestliže jeho výsledky v roce 1997 lze ospravedlnit, potom výkonnostní propad v roce 1998 a zejména v roce 1999 nasvědčuje tomu, že prokázané pracovní zapojení kárně stíhaného soudce v daných pracovních podmínkách nedosahovalo možností, které měl. Proto i odvolací soud nepochybuje o tom, že k nečinnosti soudu ve vytýkaných věcech došlo zaviněně. Nezbylo proto než podané odvolání podle § 18 odst. 4 cit. zákona zamítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2002
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda kárného senátu
o senátu
nátu