108 C 185/2025

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 26 264,24 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) a žalovanou Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 000 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, poplatku ve výši 13 264,24 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 809,37 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 1 688,47 Kč, úroků ve výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 13 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny od 28. 1. 2025 do zaplacení. Na své závazky žalovaná uhradila částku 2 000 Kč, kterou žalobkyně započetla na dlužnou jistinu. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalované vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovanou před uzavřením smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalované ověřila z dokladů předložených žalovanou. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Dne [datum] byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byla žalované poskytnuta v hotovosti částka 15 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum]). Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 65 týdenních splátkách po 452 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 86 % ročně a sjednaný kapitalizovaný úrok ve výši 9 563 Kč. Dále byl mezi účastníky sjednán poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 3 277 Kč. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala vrátit, činila 29 340 Kč. Z Karty zákazníka ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla, formu bydlení „jiné“. Uvedla, že má 5 vyživovacích povinností. Dále uvedla, že je na mateřské dovolené, avšak má příjem 32 000 Kč. Celkové výdaje potvrdila ve výši 3 000 Kč měsíčně. K těmto tvrzením doložila 2 výpisy z účtu. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalované.

5. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že obě pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

7. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v částce 15 000 Kč.

8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené žalovanou, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně vycházela. Právní předchůdkyně žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení zejména výdajové stránky žalované vycházela pouze z ústních informací žalované. Předestřené informace nijak neověřovala. Tvrzené výdaje na bydlení ani jejich výše nebyla právní předchůdkyní žalobkyně ověřeny vůbec. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalované sice vyžádala výpisy z účtu, avšak není zřejmé jak tyto reálně vyhodnotila. Právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala tvrzené příjmy žalované. Vůbec se nepozastavila nad tím, že žalovaná uvedl, ž eje na mateřské dovolené, avšak její příjem měl činit 32 000 Kč. Z předložených důkazů není zřejmé po jak dlouhou dobu již byla žalovaná na mateřské dovolené, kdy příjem z peněžité pomoci v mateřství je garantován jen o dobu 28 týdnů. Žalobkyně tedy vůbec nezkoumala, zda žalovaná má zaručen pravidelný příjem po celou dobu splácení úvěru. Pokud pak žalovaná jako celkové měsíční výdaje pro 6 osob, kdy uvedla, že má vyživovací povinnost k dalším 5 osobám, a to včetně výdajů na jídlo, oblečení, dopravu atp. uváděla částku 3 000 Kč, jde o další údaj, který si právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřila. Navíc s ohledem na to, že tyto výdaje by měly představovat i náklady na bydlení, jeví se soudu jako zcela nereálně nízké. Formu tvrzeného „jiného“ bydlení právní předchůdkyně žalobkyně neověřovala nijak. žalobkyně pak soudu nedoložila tvrzené výpisy z účtu žalované, tudíž není vůbec zřejmé, jakým způsobem vyhodnotila její právní předchůdkyně celkovou životní úroveň žalované.

12. Právní předchůdkyně žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalované úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalované, její reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalované, byť je zcela zřejmé, že pro svůj život musí měsíčně nějaké částky vynaložit. Žalobkyně jako profesionál jistě nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaná ani nijak nedoložila a právní předchůdkyně žalobkyně některá tvrzení ani doložit nepožadovala (viz výdaje na dopravu, stravování, bydlení apod.). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání (kterou ani právní předchůdkyně žalobkyni neověřila), ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Pokud žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalované částku 15 000 Kč dne [datum] půjčila, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalované. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalované navíc žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Ohledně pravdivosti poskytnutých údajů žalovanou, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu).

13. Soud uzavírá, že počíná-li si žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky (řečeno s určitou mírou nadsázky, za daných okolností má smlouva spíše než smlouva o úvěru charakter smlouvy velmi odvážné). Jestliže by si právní předchůdkyně žalobkyně již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění řádně a včas ze strany žalované, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu právní předchůdkyně žalobkyně navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnila. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne [datum] je neplatná. Žalobkyni tak nevzniklo a nelze jí přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty či jiných finančních plnění a sjednaných poplatků ze smlouvy.

14. Podle ust. § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně předala žalované dne 17. 12. 2022 částku 15 000 Kč, byla by žalovaná tuto částku povinna žalobkyni vrátit dle ust. § 2993 o. z. z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná je pak povinna vrátit žalobkyni částku 15 000 Kč, když dle ust. § 2991 o. z. se na úkor žalobkyně obohatila bez spravedlivého důvodu, neboť přijala plnění bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně potvrdila (a vyplývá to i z předložené tabulky umoření), že žalovaná na smlouvu dne [datum] uhradila částku 2 000 Kč, došlo tak k částečnému splnění jejího dluhu. Vzhledem k posouzení úvěrové smlouvy jako neplatné, nemohla tato uhrazená částka být započtena na sjednaný úrok či poplatek za administrativní činnost nebo jiné sjednané poplatky a soud tuto částku započetl na dlužnou jistinu.

16. Soud žalobkyni nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení, když v tomto ohledu vycházel zejména z ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zjišťování úvěruschopnosti, nastává splatnost bezdůvodného obohacení dle možností spotřebitele, případně lhůtu určí soud. V tomto případě se tak žalovaná zatím nemohla dostat do prodlení, kdy proto nárok na zákonné úroky z prodlení žalobkyni nevznikl. Obdobně judikoval také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy uvedl, že „..ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru…“.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Zdejší soud veden nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2717/08 při posuzování míry úspěchu ve věci přihlížel nejen k žalované pohledávce, ale také k jejímu příslušenství. Na základě této skutečnosti proto požadované příslušenství kapitalizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni 9. 12. 2025. Zamítnutý nárok tak přesahuje částku, která byla žalobkyni výrokem I. přiznána. Soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalobkyně byla v řízení z větší části neúspěšná. Žalovaná by tak oproti žalobkyni měla právo na náhradu nákladů řízení. Žalované však žádné náklady v tomto řízení nevznikly.