108 C 238/2025

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 500 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) a žalovaným. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 500 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, kapitalizovaných úroků ve výši 3 521,09 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 2 599,89 Kč, úroků ve výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 24 500 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny od 28. 1. 2025 do zaplacení. Na své závazky žalovaný uhradil částku 5004 Kč, kterou žalobkyně započetla na dlužnou jistinu. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy tento byl dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z dokladů předložených žalovaným. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Dne [datum] byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 25 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 2. 2023). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 15 měsíčních splátkách po 3 356 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 86 % ročně a sjednaný kapitalizovaný úrok ve výši 16 607 Kč. Dále byl mezi účastníky sjednán poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 4 841 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal vrátit, činila 50 333 Kč. Ze Zákaznické karty ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, že bydlí v nájemním bydlení a že je svobodný. Dále uvedl, že pracuje na plný pracovní úvazek s příjmem 28 150 Kč. Jako další příjem domácnosti uváděl částku 16 800 Kč, přičemž však uváděl, že má pouze 1 zdroj příjmů. Celkové výdaje potvrdil ve výši 4 500 Kč měsíčně. K těmto tvrzením doložil pouze 2 výplatní pásky (za prosinec 2022 a leden 2023), jiné doklady doloženy nebyly. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalovaného. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný dne 31. 3. 2023 uhradil splátku ve výši 500 Kč.

5. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

7. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 25 000 Kč.

8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené žalovaným, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela. Právní předchůdkyně žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové i výdajové stránky žalovaného vycházela pouze z ústních informací žalovaného. Předestřené informace nijak neověřovala. Tvrzené příjmy i výdaje ani jejich výše nebyla právní předchůdkyní žalobkyně ověřeny vůbec. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalovaného vyžádala pouze 2 výplatní, jiné doklady nepožadovala. Právní předchůdkyně žalobkyně nepožadovala předložit pracovní smlouvu, ze které by mohla ověřit dobu trvání pracovního poměru. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy vůbec nezkoumala, zda žalovaný má zaručen pravidelný příjem po celou dobu splácení úvěru. Vůbec se nepozastavila nad tím, že žalovaný uvedl, že je svobodný, má pouze jeden zdroj příjmů a přitom uváděl příjem 28 150 Kč a další příjem 16 800 Kč, aniž by jakkoli ověřovala jeho zdroj a pravidelnost. Pokud pak žalovaný jako celkové měsíční výdaje, a to včetně výdajů na bydlení, jídlo, oblečení, dopravu atp. uváděl částku 4 500 Kč, jde o další údaj, který si právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřila. Navíc s ohledem na to, že tyto výdaje by měly představovat i náklady na nájemní bydlení, jeví se soudu jako zcela nereálně nízké. Formu tvrzeného bydlení právní předchůdkyně žalobkyně neověřovala nijak. Právní předchůdkyně žalobkyně nepožadovala předložit ani výpisy z účtu žalovaného, ze kterých by pak bylo možné zjistit reálnou finanční situaci žalovaného, tedy jeho skutečné příjmy a výdaje, a zejména to, zda mu měsíčně zbývá částka, která byla sjednána jako měsíční splátka úvěru. Není tak vůbec zřejmé, jakým způsobem vyhodnotila právní předchůdkyně žalobkyně celkovou životní úroveň žalovaného.

12. Právní předchůdkyně žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalovaného, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalovaného, byť je zcela zřejmé, že pro svůj život musí měsíčně nějaké částky vynaložit. Žalobkyně jako profesionál jistě nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaný ani nijak nedoložil a právní předchůdkyně žalobkyně některá tvrzení ani doložit nepožadovala (viz doklady o trvání pracovního poměru, výdaje na dopravu, stravování, bydlení apod.). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Pokud žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalovanému částku 25 000 Kč dne [datum] půjčila, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Ohledně pravdivosti poskytnutých údajů žalovaným, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu).

13. Soud uzavírá, že počíná-li si žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky (řečeno s určitou mírou nadsázky, za daných okolností má smlouva spíše než smlouva o úvěru charakter smlouvy velmi odvážné). Jestliže by si právní předchůdkyně žalobkyně již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění řádně a včas ze strany žalovaného, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu právní předchůdkyně žalobkyně navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnila. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 13. 2. 2023 je neplatná. Žalobkyni tak nevzniklo a nelze jí přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty či jiných finančních plnění a sjednaných poplatků ze smlouvy.

14. Podle ust. § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně předala žalovanému dne 13. 2. 2023 částku 25 000 Kč, byl by žalovaný tuto částku povinen žalobkyni vrátit dle ust. § 2993 o. z. z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný je pak povinen vrátit žalobkyni částku 25 000 Kč, když dle ust. § 2991 o. z. se na úkor žalobkyně obohatil bez spravedlivého důvodu, neboť přijal plnění bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně potvrdila (a vyplývá to i z předložené tabulky umoření), že žalovaný na smlouvu uhradil částku 500 Kč, došlo tak k částečnému splnění jeho dluhu. Soud proto žalobkyni přiznal nárok na úhradu částky 24 500 Kč, jak požadovala.

16. Soud žalobkyni nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení, když v tomto ohledu vycházel zejména z ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zjišťování úvěruschopnosti, nastává splatnost bezdůvodného obohacení dle možností spotřebitele, případně lhůtu určí soud. V tomto případě se tak žalovaný zatím nemohl dostat do prodlení, kdy proto nárok na zákonné úroky z prodlení žalobkyni nevznikl. Obdobně judikoval také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy uvedl, že „..ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru…“.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 vycházel soud ohledně míry úspěchu ve věci z úspěchu v celém sporu včetně příslušenství. Při určování míry úspěchu vycházel soud ze stavu ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobkyně je v tomto případě představován výrokem I. Naopak úspěch žalovaného je představován výrokem II. Soud přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 731,90 Kč, přičemž tato částka představuje 26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 63 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37 %, když soud vzal v úvahu požadované úroky a úroky z prodlení k datu vyhlášení rozhodnutí). Tyto náklady (v celkové výši 2 815 Kč) sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a odměněny za tři úkony právní služby po 400 Kč a tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b a. t. Soud pak nepřiznal žalobkyni odměnu a režijní paušál za doplnění návrhu, neboť zde uváděné skutečnosti byly žalobkyni známy již při podání návrhu a v něm rovněž měly být uvedeny. Pokud je žalobkyně doplňuje samostatným podání a až po výzvě soudu, neshledává takto vynaložené náklady soud účelnými. Povinnosti stanovené tímto rozsudkem soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.