108 C 261/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 42 000 Kč s příslušenstvím a částku 7 920 Kč. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] distančním způsobem, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 30 000 Kč s možností postupného čerpání. Úvěr byl úročen úrokem ve výši 40 % p. m. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných splátkách. Úvěr byl žalovanému vyplacen na bankovní účet č. [č. účtu]. Žalovaný své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy porušil, dostal se do prodlení s úhradou pravidelných splátek, a proto žalobkyně smlouvu dne 15. 11. 2025 vypověděla. Žalovaný sjednané splátky řádně nesplácel. Žalovaný žalobkyni dluží částku ve výši 42 000 Kč, která se sestává z jistiny ve výši 30 000 Kč, a smluveného úroku za 1 měsíc, tedy ve výši 12 000 Kč. Dále se žalobkyně domáhá úhrady smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, žalobkyně uplatňuje smluvní pokutu v období od 16. 11. 2024 do 7. 8. 2025 v celkové výši 7 920 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěry ohledně skutkového stavu. Účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr s možností postupného i opakovaného čerpání až do výše 30 000 Kč, kdy žalovaný se zavázal pravidelně splácet úroky z úvěru a jistinu mohl uhradit kdykoliv v průběhu trvání smlouvy. V čl. II. bodu 2.2.6. byla sjednána úroková sazba ve výši 40 % měsíčně. RPSN činilo 5 524,45 %. V čl. IV. bod 4.2 byla sjednána pro případ prodlení smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z celkové dlužné částky (viz smlouva o úvěru č. [hodnota], doklad o zaslání částky na účet žalovaného).

5. Z žádosti o spotřebitelský úvěr vyplývá, že žalovaný uvedl, že je svobodný, žije v pronajatém bytě z další osobou a pracuje u aktuálního zaměstnavatele od května 2023 s příjmem 30 183 Kč měsíčně. Výše pravidelných měsíčních výdajů uváděl 11 000 Kč.

6. Z předložených výpisů z bankovních účtu žalovaného bylo zjištěno, že zůstatky na těchto účtech jsou téměř nulové. Pokud obdržel a účet nějaké peníze, prakticky hned byly zase vydány. Z výpisů je zřejmé, že pravidelně si bere půjčky od nebankovních poskytovatelů v nižších částkách avšak i několikrát za měsíc. Z výpisů nevyplývá, že by pravidelně obdržel mzdu ve výši 30 000 Kč, jak uváděl v žádosti. V takové výši se mzda objevila na účtu jen jednou, jinak šlo o výrazně nižší částky.

7. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové částce 30 000 Kč.

8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené žalovaným, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela. Žalobkyně však nikterak nedoložila, že by při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové i výdajové stránky žalovaného předestřené informace nějak ověřovala. Žalobkyně uvedla, že měla k dispozici výpis z účtu žalovaného a nahlédla do dostupných registrů, toto tvrzení však nijak nedoložila. Není tak zřejmé, jakým způsobem žalobkyně ověřovala tvrzenou bonitu žalovaného a udržitelnost jeho příjmů, když vůbec není zřejmé, z jakých podkladů žalobkyně vycházela při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Byť uváděla, že měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného, není soudu jasné, jak z nich dovodila, že žalovaný je úvěruschopný, když jeho příjmy jsou nepravidelné, v nedostatečné výši a z větší části pochází z dalších půjček. Zůstatky na účtech jsou téměř nulové. K příjmům žalovaného si však žalobkyně nevyžádala ani pracovní smlouvu žalovaného či výplatní lístky, kdy zejména z pracovní smlouvy by bylo zřejmé, zda je žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou, zda není ve zkušební době, a je tedy možno očekávat, že jím tvrzené příjmy bude dosahovat po celou dobu sjednaného splácení úvěru. Není ani zřejmé z jakých informací ohledně výdajů žalovaného vycházela, když v dokladu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného výdaje nejsou nijak specifikovány. Přitom je zcela zřejmé, že žalovaný nějaké výdaje mít musí (platba za bydlení, stravu, dopravu, energie apod.). Žalobkyně však žádné výdaje doložit nepožadovala a vyšla z blíže nespecifikované částky 11 000 Kč. Z této částky není zřejmé, zda se jedná o výdaje na bydlení, dopravu, platby spojené s nájmem bytu apod. Žalobkyně nepožadovala doložení ani nájemní smlouvy k ověření výdajů za bydlení, ani dokladů SIPO či jiných dokladů k doložení plateb za energie, služby spojené s nájmem apod. Není tak vůbec zřejmé, jakým způsobem žalobkyně vyhodnotila celkovou životní úroveň žalovaného.

12. Žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalovaného, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalovaného, byť je zcela zřejmé, že pro svůj život musí měsíčně nějaké částky vynaložit. Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Pokud žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalovanému poskytla částku 30 000 Kč, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Ohledně pravdivosti poskytnutých údajů žalovaným, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu).

13. Soud uzavírá, že počíná-li si žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky (řečeno s určitou mírou nadsázky, za daných okolností má smlouva spíše než smlouva o úvěru charakter smlouvy velmi odvážné). Jestliže by si žalobkyně již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění řádně a včas ze strany žalovaného, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu žalobkyně navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobkyně svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnila. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum] je neplatná. Žalobkyni tak nevzniklo a nelze jí přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty či jiných finančních plnění a sjednaných poplatků ze smlouvy.

14. Podle ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč, je žalovaný tuto částku povinen žalobkyni vrátit dle ust. § 2993 o. z. z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Soud proto zavázal žalovaného vrátit žalobkyni částku 30 000 Kč, kterou žalobkyně požadovala jako dlužnou jistiny, když dle ust. § 2991 o. z. se na úkor žalobkyně obohatil bez spravedlivého důvodu, neboť přijal plnění bez právního důvodu.

16. Jestliže žalobkyně uplatňovala další nároky představující částku 12 000 Kč jako sjednaný úrok za půjčené peněžní prostředky a smluvní pokutu ve výši 7 920 Kč, v tomto rozsahu soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jako celku žalobkyni nárok na tyto částky nevznikl.

17. Pokud jde o zákonný úrok z prodlení, soud v tomto ohledu vycházel zejména z ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zjišťování úvěruschopnosti, nastává splatnost bezdůvodného obohacení dle možností spotřebitele, případně lhůtu určí soud. V tomto případě se tak žalovaný zatím nemohl dostat do prodlení, kdy proto nárok na zákonné úroky z prodlení žalobkyni nevznikl. Obdobně judikoval také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy uvedl, že „..ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru…“.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 vycházel soud ohledně míry úspěchu ve věci z úspěchu v celém sporu včetně příslušenství. Při určování míry úspěchu vycházel soud ze stavu ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobkyně je v tomto případě představován výrokem I. Naopak úspěch žalovaného je představován výrokem II. Soud přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 080 Kč, přičemž tato částka představuje 20 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 60 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40 %, když soud vzal v úvahu požadované, úroky a úroky z prodlení k datu vyhlášení rozhodnutí). Tyto náklady (v celkové výši 5 400 Kč) sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 496 Kč a odměněny za tři úkony právní služby po 700 Kč a tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 6, a 14b a. t. Soud pak nepřiznal žalobkyni odměnu a režijní paušál za doplnění návrhu, neboť zde uváděné skutečnosti byly žalobkyni známy již při podání návrhu a v něm rovněž měly být uvedeny. Pokud je žalobkyně doplňuje samostatným podání a až po výzvě soudu, neshledává takto vynaložené náklady soud účelnými. Povinnosti stanovené tímto rozsudkem soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.