Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 155 294 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 7 500 Kč do každého 15. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabude tento rozsudek právní moci.
II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 90 346,17 Kč, roční úrok z prodlení ve výši 12 % z částky 225 983,81 Kč za dobu od 25. 6. 2025 do zaplacení a roční úrok ve výši 19,99 % z částky 225 983,81 Kč za dobu od 25. 6. 2025 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou podanou dne 16. 1. 2026 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 226 678,81 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka je tvořena dluhem ze smlouvy o nákupu na splátky z 16. 9. 2023, kde jistina činila částku 273 998 Kč. Po částečných platbách zůstal žalovaný dlužen jistinu 225 983,81 Kč a dále kapitalizovaný úrok ve výši 18 802,06 Kč a úrok z prodlení 159,30 Kč a poplatky 695 Kč. Dále žalobce požaduje procentní příslušenství do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), a rozhodl ve věci bez jednání vycházeje pouze z listinných důkazů. Samotný žalobce sdělil, že žádné doklady týkající se prověření úvěryschopnosti žalovaného nemá. Při pouhé obecné zmínce o prověření uvedených skutečností v žalobě by se tak konání jednání ve věci dalo považovat za procesní úkon neekonomický, kde by na poučení po doplnění příslušných tvrzení a důkazů bylo reagováno tak, jak se stalo již písemně.
3. Z listinných důkazů byly zjištěny následující skutečnosti. Mezi žalobcem a žalovaným byla za zprostředkování třetí strany dne 16. 9. 2023 sjednána smlouva o nákupu na splátky. Předmětem smlouvy bylo motorové vozidlo, když kupní cenu ve výši 273 998 Kč hradil žalovaný úvěrem od žalobce (výpis z účtu). Sjednán byl úrok ve výši 19,99 % ročně a splátka ve výši 7 417,07 Kč a poplatek 99 Kč za správu smlouvy/měsíc. Počet splátek byl 60. Z přehledu lustrací (soubor excel formátu) soud zjistil, že u žalovaného byly údaje „OK“. Dopisem ze 14. 5. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu v tehdejší výši 22 249,52 Kč. Dluh nebyl uhrazen přes výzvu z 5. 1. 2026 poté, co byl dluh sesplatněn dopisem z 26. 6. 2025. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaný před seplatněním uhradil částku 118 704 Kč.
4. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že příjem žalovaného měl činit 37 000 Kč a závazky 9 000 Kč. Žalovaný počítal s příjmem 34 338,67 Kč a výdaji 11 163,33 Kč. Prověřen byl žalovaný rovněž dle výpisu registru klientských informací z hlediska jeho splátkové morálky.
5. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Žalobce žalovanému poskytl úvěr, jehož poskytnutí bylo prokázáno výpisem z účtu. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“. Důsledkem nesplnění dané povinnosti je neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona, a to absolutní (s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ).
6. K řádnému prověření úvěryschopnosti je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu či zdroje výdělku, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci.
7. V projednávané věci se žalobce spokojil pouze s informacemi o příjmu žalovaného, jakož i lustrací v příslušných registrech, což ale nic nevypovídá o jeho výdajové stránce. Soud vyzval žalobce k doložení příslušných důkazů, z nichž bylo vycházeno – nad rámec těch předložených, načež žalobce sdělil, že nic neprověřoval. V takovém případě nelze učinit závěr o tom, že by žalobce splnil svoji zákonnou povinnost. Na tom nemění nic ani skutečnost, že žalovaný uhradil poměrně značnou částku bez toho, aby bylo současně dokládáno opakované vyzývání k úhradě dluhu (nad rámec jedné upomínky a konečného sesplatnění).
8. Plnění tak bylo třeba posoudit podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 OZ a násl. Žalovaný tak byl povinen vrátit žalobci pouze nesplacenou jistinu. Ta činila po zohlednění plateb pouze částku 155 294 Kč a jen tu soud žalobci přiznal. Zbylé částky soud zamítl výrokem pod bodem II. Nebylo tedy možné přiznat ani úrok, úrok z prodlení nebo sjednané poplatky a veškeré platby započíst na jistinu úvěru.
9. Lhůta k plnění dle soudu odpovídající poměrům žalovaného je dána částkami, které zjevně i v době trvání úvěru nebyl problém z jeho strany hradit, když nebyly zjištěny skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o tom, že by tak žalovaný byl schopen učinit ve lhůtě požadované žalobcem v žalobě. Lhůta tak odpovídá dle názoru soudu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, aby dluh byl uhrazen cca do dvou let, což považuje za lhůtu přiměřenou.
10. Výrok pod bodem III. je odůvodněn tím, že tím, kdo fakticky v řízení uspěl, byl žalovaný – s přihlédnutím k zamítnutí i příslušenství (§ 142 odst. 2 OSŘ). Náklady na jeho straně však nebyly žádné.