Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1.506,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 4.000 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na účet u ČNB [číslo] [variabilní symbol] doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 1.100 Kč do tří dnů od právní noci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
Žalobce se podanou žalobou domáhá uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 5.506.90 Kč, a to z titulu nezaplacených úhrad za služby třetích stran při poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a úhrad za koncové zařízení.
Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
V souladu s ust. § 115a o.s.ř. k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.
Právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] uzavřel s žalovaným dne 9.3.2019 smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] jejímž předmětem bylo ze strany právního předchůdce žalobce poskytování základních a doplňkových služeb elektronických komunikací. Nedílnou součástí smlouvy byl ceník služeb, všeobecné podmínky právního předchůdce žalobce. Obsahem smlouvy byl také závazek žalovaného hradit žalobci úplatu za poskytnuté služby. Právní předchůdce žalobce zapůjčil žalovanému příjímací zařízení za účelem využívání poskytovaných veřejně dostupných služeb, a to modem Compal, a STB Kaon KCF. Toto soud zjistil ze zakázkového listu a smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Žalovaný neplnil své povinnosti řádně a včas, nehradil ceny za poskytované služby. Z odstoupení od smlouvy ze dne 19. 6. 2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce od smlouvy odstoupil a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a rovněž k vrácení poskytnutých zařízení. Žalovaný svou povinnost nesplnil, dvě zařízení nevrátil. Žalovaný dále žalobci neuhradil poplatek za odpojení z důvodu nedoplatku ve výši 500 Kč a dále cenu za pronájem příjímacího zařízení. Žalobce tyto položky vyúčtovával ve sjednané měsíční frekvenci. Z jednotlivých vyúčtování soud zjistil, že žalovaný neuhradil žalobci vyúčtování [číslo] splatné dne 20. 4. 2019, kdy žalobce nárokuje zaplacení částky 652,39 Kč. Žalovaný neuhradil služby vyúčtované vyúčtováním [číslo] splatné dne 20. 5. 2019, a to částku ve výši 140 Kč. Žalovaný neuhradil služby vyúčtované vyúčtováním [číslo] splatné dne 20. 6. 2019, a to částku ve výši 140 Kč. Žalovaný neuhradil služby vyúčtované vyúčtováním [číslo] splatné dne 20. 7. 2019, a to částku ve výši 140 Kč. Žalovaný neuhradil služby vyúčtované vyúčtováním [číslo] splatné dne 5. 8. 2019, a to částku ve výši 434,51 Kč. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu dne 24.9.2020, žalovaný však žalobci dosud ničeho neuhradil.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná mimo nároku na zaplacení smluvní pokuty. Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací, která měla náležitosti stanovené ust. § 60 zákona č. 127/[PSČ obec]., o elektronických komunikacích (dále jen ZEK) a je tedy platná. Na základě této smlouvy byl povinen právní předchůdce žalobce poskytovat služby elektronických komunikací a žalovaný za tyto služby platit (ist. § 64 odst.
1 ZEK). Žalovaný tuto povinnost nesplnil, resp. v řízení nesplnil svou povinnost prokázat opak. Žalobci tedy vznikl nárok na platbu za poskytované služby a soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
Soud dospěl k závěru, že žaloba v rozsahu, kdy se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení smluvní pokuty za nevrácená zapůjčená zařízení, není důvodná. Vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 351/11 Ústavní soud dospěl k závěru, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Dle názoru soudu není žádný důvod vyloučit aplikaci tohoto rozhodnutí na daný skutkový stav, když ostatně sám žalobce v návrhu odkazuje na článek 7.6 VOP a dále na článek 2.7.3.
2 VOP. Žalovaný bez pohyby při uzavírání smlouvy vystupoval jako spotřebitel. Vzhledem k výše uvedenému závěru o nepřípustnosti sjednání smluvní pokuty, bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda předmětná zařízení byla skutečně dodána a došlo platně k odstoupení od smlouvy. Soud tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku a nárok žalobce na smluvní pokutu zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. žalovaný měl ve věci převážně úspěch, žádné náklady řízení mu však nevznikly.
Výrok o povinnosti žalobce zaplatit soudu doplatek soudního poplatku ve výši 1.100 Kč vychází z ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen zákon o soudních poplatcích), kdy žalobce byl v řízení převážně neúspěšný, výše soudního poplatku vychází z ust. § 6 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a činí 1.500 Kč. Žalobce dosud uhradil částku ve výši 400 Kč, soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. o povinnosti žalobce zaplatit doplatek soudního poplatku.